| Irena, kluci 5 a 7 let | •
 |
(14.12.2009 14:27:54)
Úplně souhlasím s tím, že děti by neměly dostat ani příliš mnoho, ani všechno, na co si ukážou. Chápu argument, že rodiče na něco nemají peníze, nebo je nemají právě teď hned a chápu, že tomuto rozumí i menší dítě.
Ale co když dítě dobře ví, že rodina je dobře situovaná a rodiče dárek - skoro jakýkoliv - koupit mohou... ale nechtějí... Pochopí dítě dřív, než dospěje, že rodič musí výchovně udržovat nějaké meze sám? Nezvrhne se to do toho, co jsem sama zažila jako méně majetné dítě u svých dvou kamarádek (shodou okolností jedináčků), které opravdu mohly mít mnoho, a taky měly, ale ne všechno, co si napsaly, dostaly - a potom se sytou nenávistí syčely do mého kamarádského ouška, že to ONI dělají naschvál, mohli by, ale šetří, škudlí právě na nich samotných, to mi dělají NASCHVÁL, JÁ JE NENÁVIDÍM... Dá se taková reakce vůbec nějak v dítěti nevypěstovat, vysvětlit? Dá se v předpubertálním věku toto pochopit, aniž by dítě takovou nenávist prožívalo? Protože já nechci, aby dítě tento typ nenávisti vůči mně cítilo. A jestli se to stane, asi to neřekne nám, rodičům...
|
| Xantipa. | 
|
(14.12.2009 14:38:00)
Ireno - pochopí to, proč ne. Ovšem je to otázka výchovy, a to od narození. Asi nebude správný se v 10ti letech dítěte rozhodnout, že dítě nebude mít všechno a že utáhnou otěže, i když do té doby bylo každé přání splněné. Pak to bude těžký. Ale řekla bych, že dítě z velmi dobře situované rodiny asi přece jen víc dostane - možná má dražší koníčky, možná dostane oblečení spíš značkové. Ale dobře vychované dítě se nebude pošklebovat svým kamarádům z sociálně slabých nebo slabšich rodin, že oni nemají to nebo tamto. Já myslím, že dnes děti vědí, že některé rodiny jsou na tom fin. dobře a některé velmi špatně. Taková je prostě doba.
|
| remus | 
|
(14.12.2009 14:42:45)
Souhlasím, také dětem nekoupíme vše, co by chtěly, sice mají značkové boty a věci, ale z dárků dostanou každý jeden hlavní a pár drobností, nemám zájem o to, aby mi tu zmateně pobíhaly od jednoho k druhému! Každý měl přání několik, ale musely si vybrat jednu věc, o kterou doopravdy stojí.
|
|
| Ecim | 
|
(14.12.2009 15:02:06)
Sociální rozdíly byly, jsou a budou. Ono není takové umění vychovávat děti ke skromnosti, když mají rodiče málo peněz. Pokud je rodina dobře situovaná, tak to chce určitě víc disciplíny a musím říct, že obdivuji bohaté rodiče, kteří v tomto ohledu dokáží vystihnout tu zdravou míru - nekoupit dětem všechno, ale zároveň je nedržet nezdravě zkrátka.
Teď jsem si vzpomněla na dcerku jedněch hodně bohatých známých, která dostala nějakou drahou bundu, ale své chudé kamarádce řekla, že ji má ze second handu, aby to té kamarádce nebylo líto...
|
| Irena, kluci 5 a 7 let | •
|
(14.12.2009 15:09:38)
Ecim, a o to mi trochu jde, jestli to dítě, malý ještě nezralec v mnoha rovinách včetně emoční, dokáže přijmout, že rodiče ho drží zkrátka zdravým způsobem. Jestli ta míra omezení není vnímaná jako pocit nelásky, pocit odpírání radosti z vlastnění toužené věci...
Protože jsou i věci, které dítěti můžu dát, ale z výchovných důvodů (ještě) nechci - u nás třeba mobil. Loni ve třídě prvňáčků mělo mobil 16dětí z 22 - údaj učitelky. Je to sice trochu mimo téma, ale dítě tady je nuceno přijmout, že nejde jen o cenu, ale taky o rozhodnutí rodiče z něj udělat menšinové dítě, i když to je v možnostech naší rodiny. Ale je mu sedm - zatím to s určitou mírou rezignace bere. Až mu bude deset a víc ... kdoví??
|
| Ecim |
|
(14.12.2009 15:25:42)
Ireno, těžko říct. Chápu, že tohle může dítě hodně trápit. Každý z nás zažil desítky situací, kdy mu něco vadilo, na část těch negativních pocitů časem změníme názor a část z nich naopak bereme jako "životní křivdu" (s uvozovkami i bez). Také jsem v této souvislosti mívala někdy veliký vztek, který i s odstupem času považuji za oprávněný. (Jednou jsem v 15 letech udělala děsný výstup, když jsem na střední škole měla mít hezké vysvědčení a řekla jsem před babičkou, že bych si jako dárek přála nové spodní prádlo, protože už mám samé hodně obnošené, a ona mi vynadala, že jsem rozmazlená.)
Ale o tom prostě rodičovství je. Dnes si říkám, že chci řadu věcí dělat jinak než moje maminka, i když ona si myslí, že tehdy jednala dobře. A naopak ona má dodnes trauma z toho, jak se ke mně jako k dítěti někdy chovala špatně (třeba když mě nutila pít šťávu z kopřiv, abych nebyla bledá), zatímco já jsem v celé této záležitosti těžce v klidu (protože pití drcených kopřiv se dalo celkem v klidu vydržet).
Jinak tohle je jedna z věcí, proč jsem hrozně ráda, že už jsem dospělá - můžu si koupit co chci a nemusím čekat, jestli mi dospělí vyhoví nebo ne. 
|
| Xantipa. |
|
(14.12.2009 15:28:46)
Fuj, já si zas vzpomněla, kdy babička mě donutila vzít si rybí tuk, abych prý zesílila. Já hodila šavli a byla jsem neskonale vděčná, když jsem zaslechla mamku, když babičce domlouvala, že tohle ne, protože ona mě nebude nutit jíst něco, co sama nesnášela.
|
| Ecim |
|
(14.12.2009 15:31:26)
Rybí tuk je mnohem hnusnější než šťáva z kopřiv. Někde jsem slyšela, že v jedné mateřské školce udělali zajímavý experiment: dávali dětem rybí tuk za odměnu a děti se pak prý po něm mohly utlouct. 
|
| Ecim |
|
(14.12.2009 15:40:49)
A mohli jste se pak po něm utlouct?
Jinak moje maminka prý jako kojenec rybí tuk milovala.
|
|
| Ecim |
|
(14.12.2009 15:48:49)
Nám zase maminka kupovala vitalecitinové kostky - vypadalo to jako masox. Původně měla výčitky svědomí, jakým blafem nás to živí, ale pak ji to rychle přešlo, protože jsme s bráchou ty vitalecitinové kostky milovali a dělali jsme si z nich zvířátka.
|
|
|
|
|
|
| Xantipa. |
|
(14.12.2009 15:26:24)
Ježiši, nestraš. Můj syn prvňák chce pochopitelně taky mobil, ale řekla jsem, že prostě bohužel, zatím ho nedostane, protože je pro něj zbytečný, když ho všude doprovázím - na kroužky. A jeho starší brácha - 5. třída, dostal svůj vlastní mobil právě na začátku té 5. třídy. Ale jinak mám doma ještě jeden tzv. putovní, takže kdyby mladší syn prostě potřeboval, můžu mu ho dát. Zatím ale potřeba nevznikla žádná.
|
| Ecim |
|
(14.12.2009 15:28:47)
Tak aspoň že jsi mu to otevřeně řekla, že nebude pod stromečkem zklamaný.
|
|
| Orion | 
|
(16.12.2009 22:22:19)
No právě, když je mobil potřeba. Dcerka je v první třídě a mobil má a potřebuje. je to takové na dálku monitorované dítě, družina u nás končí ve tři a já se domů dostávám v pět a tak mám já i ona jistotu právě toho spojení mobilem, Kačka se musí dostat sama autobusem domů a odemčít si , prostě se o sebe postarat. Jinak Ježíšek donese nový mobil, protože ten starý přestává být funkční a na co se nejvíc těší, pokud bude mobil pod stromečkem? Že si vyfotí kamarádky. Jinak okolí to nemůže skousnout, ten mobil, údajně je pro tak malé dítě zbytečný, ale co oni ví o naší situaci. Družinu rozhodně neprodlouží.
|
| Ecim |
|
(17.12.2009 9:06:01)
Moucho, tohle je přesně ono. Když je dítě v takové situaci, tak mobil určitě potřebuje.
|
|
|
|
| remus |
|
(14.12.2009 16:42:18)
Tak naše mladá to tedy chápe, třeba teď chtěla vlastního noťase - je jí 6,5, nedostane ho, ten malý má prťavou obrazovku, což je k ničemu a nemyslím si, že v první třídě by musela nutně brozdat po netu, vzala to úplně v klidu, rozhodně neměla problém s tím, že jí ho nechceme koupit, i když ho její vrstevníci ve třídě třeba mají, o mobilu bych se s ní tedy ani nebavila, ani náhodou
|
|
|
|
| Irena, kluci 5 a 7 let | •
|
(14.12.2009 15:02:58)
V podobném smyslu v to doufám taky, že když je to dlouhodobý trend v celé rodině, vydávat s určitou rozvahou a každý z nás nemá v zájmu těch druhých všechno, co by kdykoliv chtěl, že to pochopí.
Ale co si pamatuju z toho období kolem mých deseti let, moc mě tehdy zaskočila ta aktivně prožívaná emoce nenávisti k rodičům za to, že tehdy nebyl nadělen ten správný dárek (v jednom případě počítač - tenkrát málem nemyslitelná, moc drahá věc, u druhé holky stereověž - taky něco velmi tuzexového). Já se svou touhou po gramodesce Zagorové a džínách jsem vůbec nechápala, kde se ta nenávist vzala, nechtěla bych něco takového sama zažívat a rozhodně nechci, aby to moje děti zažívaly - kvůli věcem. Vlastně bych ráda věděla, jestli mám jako rodič šanci se o tomto jejich pocitu dozvědět a pevně doufám, že ano. Snad si nelžu do kapsy. No, každopádně, děj se vůle Boží, protože dárky taky dávkujeme a na něco čekají i celý rok a něco neuvidí zkrátka asi nikdy...
|
| Ecim |
|
(14.12.2009 15:09:33)
Ireno, já si myslím, že tu šanci máš. Pokud si s dětmi budeš hodně povídat a probírat jejich přání a pocity, tak by se Ti nemělo stát, že by k Tobě děti cítily nějakou nenávist kvůli tomu, že nedostaly nějaký drahý dárek, zvlášť pokud - jak píšeš - děti nezahrnujete zbytečným luxusem.
|
|
| makinea | 
|
(15.12.2009 22:53:11)
Ireno, zažila jsem to jako to dítě. Nevím už, kdy jsem to začla vnímat, ale jako křivdu jsem to cítila.
Přišlo mi, že ostatní rodiče se můžou přetrhnout, aby dětem splnily jejich přání a naši rodiče se mi snaží moje přání překazit.
Takže to nakonec bylo tak, že já jsem měla Barbínou jako jedna z posledních ve třídě a ještě hnědovlasou, přestože jsem chtěla mít jako všechny holky blonďatou.
Nebo jsem nejela na zájezd do Itálie, protože to bylo v tom věku zbytečné (některé děti jeli, některé nejeli z důvodu, že na to rodiče neměli a já jsem nejela, protože rodiče sice na to měli, ale nechtěli).
Určitě to nebyla až taková nenávist k smrti. Spíš mi to bylo hrozně líto a cítila jsem ten rozdíl.
Na druhou stranu možná i díky tomu jsem celkem skromný člověk, co se umí radovat ať už něco má nebo ne... Kdo ví.
Ale je to těžké a sama nemám odpověď na to, co je správné a kde je ta hranice.
Sama jsem - asi díky vzpomínkám - benevolentnější, ale zatím i to odmítnutí je poměrně snadné a vysvětlitelné - holky mám malé (starší má 6).
|
| Ecim |
|
(16.12.2009 9:15:58)
Makineo, rozumím, to bych také měla vztek a bylo mi to líto. On je totiž hrozný rozdíl vědět, jestli rodiče něco koupit nemohou nebo prostě jen nechtějí.
Když jsme povyrostli, tak to u nás doma bylo tak, že situaci o dost hůř nesla naše maminka, že by nám dopřála ráda něco pěkného, ale často na to jako samoživitelka v ID neměla. Občas mě to samozřejmě také štvalo, ale neventilovala jsem tu nelibost před ní, protože by mi to přišlo vrcholně blbé, když ona za to nemohla. Měla jsem velikou zlost na otce, který byl na tom finančně velmi dobře, ale na nás platil co nejnižší alimenty a na mé výčitky reagoval tak, že neustále opakoval, že je velmi chudý a že za maminčin zdravotní stav nemůže.
|
|
|
|
|
| Jitka | •
|
(14.12.2009 14:42:02)
Dost asi záleží na tom, jak funguje hospodaření v rodině jako celku.
Jak vlastně děti přijdou na to, že žijí v dobře situované rodině? Hovoří s nimi rodiče o tom, kolik vydělávají?
Jestliže sami rodiče peníze rozhazují, pak asi těžko pubertální dítě zkousne, že právě na něm by se mělo šetřit. Jestli uvidí u rodičů, že si sami kupují věci v rozumné cenové relaci a ne vždy to nejdražší, protože na to prostě mají, myslím, že by si to i puberťák přebral.
|
| Xantipa. |
|
(14.12.2009 14:51:00)
Já si myslím, že tyto děti jsou z těch rodin, kde vidí, že se koupí všechno bez rozmyslu. Přesně, jak píšeš - vždyť na to je, tak co. A pak je těžký dítěti říct - tohle nedostaneš. Proč by to mělo dítě chápat, když vidí, že rodiče peníze vyhazují oknem a jeho přání odmítají splnit.
A děti, dle mého, odhadují fin. situaci právě z chování rodičů v průběhu roku a podle toho se rozhodují. Moje děti třeba neřeší určité věci, vědí, že když je tlačí boty na lyže, je potřeba to nahlásit a koupí se jiné. Ale ani nepředpokládají, že budou nové. To samé třeba brusle. Protože na čem by lyžovaly, v čem bruslily, když vědí, že to budou potřebovat. Když jedeme na hory, tak nejspíš máme i na to vybavení. Teď třeba synovi rupnul na plaveckých brýlích ten středový pásek. Smůla. Hned druhý den jsem mu koupila nové. Manžel se čertil, prej, dej mu to pod stromeček. No tak s tím nesouhlasím. Nechci, aby plaval bez brýlí.
|
| Ecim |
|
(14.12.2009 15:04:43)
To jsi udělala dobře. Ono je rozdíl, když se dítěti rozbijí brýle a potřebuje nové, aby neplavalo bez nich, nebo když si dítě třeba vzpomene, že chce nutně nějaké další drahé brýle, které vůbec nepotřebuje.
|
|
|
|
|
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že se má dítěti koupit všechno, na co si ukáže. 
Já jsem si třeba jako dítě strašně ráda hrála s plyšáky, ale podobat jsem se jim nechtěla nikdy. 
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)