| DENISA |
 |
(4.11.2009 14:05:00)
Zavidim vsem tady diskutujicim, protoze vsechny maji jasno kolik deti chteji. Ja osobne v tom jasno vubec nemam a uz par mesicu se to ve mne pere. Manzel jednoznacne chce druhe a hotovo. Kdyz jsme meli miminko, druhe jsme planovali oba a chteli ho mit co nejdriv, coz se ale nepovedlo. Ted, kdyz je ditko v obdobi vzdoru (2,5 r), si vubec neumim predstavit, ze bych zvladla neco jineho krome neho, tzn. treba chodit do prace ci mit mimino. Ne ze bych mela tolik povinosti, ale jeho neustale mrceni a knourani me straslive psychicky vycerpava. Uz po obede mam pocit, ze pokud si nelehnu, tak do vecera nedoziju. A pritom se jedna jen o takove ty bezne veci co zna kazda matka - nechce se oblikat, nechce jist, rozhazuje jidlo, rve 2 hod v kuse, ze chce cokoladu atd. Kdyz byl mimino, tak veskera ta pece a vstavani se mi zdalo proti tomuto prochazkou ruzovym sadem, protoze fyzicky zvladnu hodne, psychicky je to horsi. Moc bych chtela pro nej sourozence, to je jediny duvod pro, jinak je spousta duvodu proti, tak se v tom tak placam.
|
| petru | 
|
(4.11.2009 14:32:28)
Deniso, vůbec se Ti nedivím. Ráda bych Tě ujistila, že nejsi jediná maminka, která si myslí, že dokáže zvládnout maximálně to jedno "zlobící" dítě. Když jsem měla dvě malé holčičky (2-letý věkový rozdíl) a mladší měla rok a kousek, tak jsem zjistila, že jsem neplánovaně těhotná. Strašně jsem to obrečela a na chvíli jsem uvažovalal o přerušení. Nakonec jsem to ustála, ale s tím, že jsem nebyla daleko od blázince. S první dcerou jsem sotva stíhala uvařit, vyprat, zajít na procházku a byla jsem ráda, když jsem si mohla po obědě lehnout. V současnosti má mimčo kolegyně z práce a naše starší kolegyně je taky překvapená, že nemá ani umyté nádobí. A já to chápu. Jestli chceš pro syna sourozence, tak bych to dlouho neodkládala, aby si byli věkově blíž, i když to taky není výhra.
Možná potřebuješ nějaké rozptýlení a občas si vyrazit bez syna.
|
| Lassie66 | 
|
(4.11.2009 14:45:37)
Petru, já jsem s prvorozenou dcerou byla ještě po obědě v pyžamu, ale kupodivu mi přijde jednodušší, když jsou dva. Dcera vyžadovala(a stále vyžaduje)hodně pozornosti, je prvorozená a první vnučka - takže je zvyklá, že se jí každý věnuje a sama si moc hrát neumí. Syn, chudák druhorozenej, se zabaví a hraje si i sám(zase je tam to riziko, že když je dlouho ticho, zábava není legální či přiměřená věku  ). Ale hlavně si vyhrají spolu, takže v tomto mi to přijde pohodovější. Je i pravda, že prvorozené dítě tě donutí změnit kompletně životní styl, kdežto ty další už přijdou v době, kdy jsou určité věci zajeté.
Hlídání je na dvě děti horší, na tři už je asi potřeba narazit na anděla nebo na blázna  .
|
| petru |
|
(4.11.2009 14:56:30)
Hlídání asi nic moc. Ale kamarádka není schopna hlídaní sehnat ani na jednoho syna, protože ho babičky nechtějí, že špatně jí a další důvody.
Když jsme ještě bydleli daleko od babičky, tak jsem si taky užila. Jela jsem s dětma do 20km vzdáleného města, mimčo vyložila u paní na hlídání, nejstarší dceru odvezla do lidovky, s prostřední šla na bazén. Manžel se utrhnul v práci, zajel do lidovky, holku vzal do práce, kam jsem za asi 20 minut dorazila, dceru vyzvedla, vyzvedla mimčo u hlídací paní a jela domů. Byl to záhul a zrovna na tohle docela ráda vzpomínám, jak jsme to krásně zorganizovali.
Líbí se mi, jak vysvětluješ že mamča s prvním dítětem změní celý životní styl, to je fakt a sama jsem si to neuvědomila.
PS: v pyžamu jsme občas o víkendu celá rodina o víkendu, ještě že to nevidí tchýně
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 14:59:32)
Moje tchýně bydlí vedle nás. Takže jsem si hned ze začátku nařídila, že se nebudu přetvařovat a dělat se hezčí a pracovitější, jelikož bych to logicky musela dělat celý život, každý den. Takže tchýně ví, do čeho jde, když u nás zaklepe na dveře.
|
| petru |
|
(4.11.2009 15:18:00)
Tak to zas závidím Tobě. To jsem nedokázala. Moje tchýně k nám už radši moc nechodí. Ale jednou přišla tak nečekaně a zrovna, když jsem byla na chvíli pryč pro dceru. Trapas. Byly skoro tři hodiny a já ani neměla umyté nádobí od oběda. Nepotřebuji žádné uklidnění, byla to moje chyba, ale pravda je, že to je u mě normální.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 15:25:13)
Petru, není co závidět - takové soužití má svá pro i proti. A uklízet musím stejně, ještě pořád k nám sem tam jezdí návštěvy . Ale jde o to, že kdyby tchýně chodila ohlášeně 1x za měsíc, pak bych kmitala jak fretka. Ale když může přijít kdykoliv, tak bych nedělala nic jiného. Ještě navíc s tou demoliční četou, co mám doma. Včera mi zrovna povolily nervy, udělala jsem večeři a pak práskla dveřmi a šla ven se psem. A tchýně byla u toho .
|
| Ecim | 
|
(4.11.2009 15:34:33)
Lassie, tak to já Ti nezávidím ani trochu. Přiznám se, že jsem velkým odpůrcem vícegeneračního soužití. Ale pokud to někomu vyhovuje jinak, tak mu to samozřejmě neberu.
My to máme tak, že moje maminka a manželovi rodiče bydlí ve vedlejší čtvrti, což je pro naše potřeby ideální. I když se všemi vycházím velmi dobře a vídáme se hodně často, tak jsem ráda, že nebydlíme spolu, protože cítím, že by tam pak vznikaly třecí plochy, které takhle nemají moc šancí vzniknout. S manželem se také shodneme v tom, že i když své děti milujeme jako nikoho na světě, tak je rozhodně nebudeme chtít mít takhle blízko v době, až budou dospělí a mít své rodiny. Neber ale můj příspěvek v žádném případě jako kritiku, jen uvažuji na dané téma. 
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 15:48:21)
Ecim, já jsem ten nejhorší možný člověk na společné soužití . Okolnosti ale způsobily, že bydlíme vedle tchánovců. Několikrát jsem to tu chtěla zabalit, ale ono má vše svá pro a proti. Pro mě je to velká škola a to hlavně proto, že má rodina nedrží moc pohromadě, kdežto rodina přítele ano. Více jak 10 let jsem žila úplně sama a najednou tu byl někdo, kdy mi chtěl radit a pomáhat . No, je pochopitelné, že to moc dohromady nešlo.
Ale jinak - člověk by se měl co nejlépe zařídit podle svých možností - a měl by vidět ty dobré věci. Já to tedy moc neumím, dívám se na věci spíš pesimisticky, ale jsou věci, které nepopřu. Třeba to, že je opravdu super to hlídání. Když jsme byli se synem v nemocnici, dcera šla automaticky vedle. Věř, že za týden se na mě zeptala 2x. Je prostě zvyklá, že babičku vidí skoro denně. Tchýně je navíc akční, sportuje, vyrábí, tvoří. Děti mají prostě perfektní prarodiče a velkou rodinu, to já jsem neměla. No a když už TRPÍM a musím snášet společné soužití, využila jsem tu blízkost i jinak - začala jsem studovat. Taky fajn. Podmínky mám určitě lepší,než řada jiných.
Jde o to, jak se kdo na věci dívá. Známá mi třeba taky říkala, že by s tchýní žít nemohla - ale zase v jednom kuse fňuká, že nikam nemůže, že nemá hlídání....
Nesmíš se prostě dát. U nás si zvykli, že jsem do rodiny přišla z jiné planety a nesnaží se mě už moc měnit. Jen vědí, že je nutné mě nedráždit a taky se nepřibližovat v době PMS.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 15:50:23)
Jo, ale jinak nepředpokládám, že s námi děti zůstanou. Já jsem šla v 18 z domu a nemohla jsem udělat líp. Navíc mám nějaké plány, které s péčí o třicetileté děti nepočítají.
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:01:24)
Lassie, tohle všechno je důvod, proč se snažím své příspěvky formulovat diplomaticky, abych se někoho nedotkla. Navíc na mě nepůsobíš jako člověk, který by měl ve zvyku akorát fňukat a nic se svými problémy nedělat nebo si dokonce nechat něco líbit.
Jinak já jsem trochu opačný případ, osamostatnila jsem se až 3 roky po ukončení VŠ, ale za rozmazlence se fakt nepovažuji. Určitě nebudu tak samostatná jako Ty, když jsi odešla z domova už v 18 (navíc z některých Tvých příspěvků vím, že sis v životě také dost užila nepříjemných věcí), ale hrozně mě štve, když se někdo na mladé lidi, kteří žijí o něco déle s rodiči, kouká jako na vyžírky. Vždycky jsem doma pomáhala, jakmile jsem začala vydělávat, tak jsem adekvátní částkou přispívala na chod domácnosti a zodpovědně si šetřila na vlastní bydlení. On je to s tím osamostatňováním trochu paradox - člověk, kterému rodiče koupí byt, se na první pohled může jevit jako "samostatnější" než někdo, kdo si na něj vydělává sám. A když je člověku 25, nic nemá, teprve začíná vydělávat a šetřit peníze, má začátečnický plat a doma naštěstí slušné vztahy, navíc je ženská a ví, že až bude mít děti, tak bude chtít být chvilku doma s dětmi, ale nechce se nechat vydržovat, tak si rozmyslí, jestli dejme tomu 4-5 tisíc měsíčně ušetří nebo je dá za nějaký podnájem. Nemám nic proti tomu, když rodiče pomohou dětem k bydlení (můj manžel dostal od rodičů byt, ale je to skromný a samostatný člověk a váží si toho, co pro něj rodiče udělali), pokud budu jednou mít tu možnost, udělám to také. Ale ne vždycky to jde.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 16:12:54)
Ecim, ale já fňukám . Udivuje mě, že na lidi často působím úplně jinak, než jaká ve skutečnosti jsem. Někdo si třeba myslí, že žiji zdravě a známá mi tuhle říkala, že si mě neumí představit vytočenou... Jen ten můj ví, co má doma.
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:30:53)
Tak to já si Tě vytočenou představit dovedu. Působíš na mě temperamentním a životaschopným dojmem, je vidět, že jsi zvyklá překonávat překážky a máš to v hlavě srovnané.
Jinak já občas taky nestačím zírat, jak působím na druhé lidi.
A hrozně mě baví dělat si představy o druhých a pak sledovat, jak se ty moje představy časem mění. Bylo by to fakt na dlouhé vyprávění. Když si třeba vezmu, jakým dojmem na mě dlouho působil můj současný manžel... Nebo si teď namátkou vzpomínám na jednu moc fajn kolegyni z práce, se kterou jsme si jednou po pár pivech v hospodě řekly, že první dojem, který jsme na sebe udělaly, nebyl nic moc, ale pak jsme spolu měly moc hezký vztah .
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 16:36:27)
Ecim, to je další věc - taky jsou lidi, co si myslí, že to mám v hlavě srovnané .
Přitom - mám v hlavě neskutečný chaos a kdybych to měla definovat, tak si připadám, jako když mi někdo rozřízl hlavu, dal mi do ní smotané fusekle a hlavu zase zašil(laparoskopicky, mám pod okem jen dva stehy ). Tak si připadám.
Ale piš dál, piš, piš. Dneska je mi tu dobře.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 16:37:17)
Jaký dojem na tebe dělal manžel, smím-li se zeptat(?).
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:44:13)
Manžela jsem poznala na střední, chodit jsme spolu začali o 10 let později, před tím jsme byli dlouho jen kamarádi. V prváku na střední na mě dělal dojem malinkého (já jsem hodně vysoká), hubeného zakřiknutého chudinky, který ani neumí do pěti počítat a kterému budou ostatní určitě ubližovat. Dodnes si vzpomínám, jak jsme celá třída někdy v polovině prváku zůstali zkoprnělí úžasem, když se ukázalo, že UMÍ nahlas mluvit. Pak se časem ukázalo, že je ještě upovídanější než já, ale jen potřebuje čas, aby to mohl plně projevit.
A svého bývalého přítele jsem dlouho považovala za namyšleného suchara a také jsem se velice pletla
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:46:12)
Jinak když jsme spolu začali s manželem chodit, tak na 2 třídních srazech vznikaly úžasné situace, kdy ze mě holky páčily, s kým že to chodím, a manžel seděl u toho a královsky se bavil .
|
|
|
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:45:02)
Mně taky. Ale děti se probudily, snad mě ještě chvilku nechají psát.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 16:46:49)
Já tě registruji až nějak poslední dobou. Jak dlouho se na Rodině vyskytuješ?
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:49:02)
Diskutovat jsem začala od konce srpna. Dlouho jsem si rozmýšlela, jestli do toho mám jít. Kdysi jsem totiž s internetem udělala jednu velmi nepěknou zkušenost.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 16:50:21)
Říkala jsem si... ale doháníš to znamenitě.
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:51:23)
Budu muset trochu omezit. Ale ono je to tím, že s dětmi stůněme a nikam nemůžeme.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 16:51:57)
Není. Přiznej si to.
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:53:45)
Máš pravdu. Také je to tím, že jsou v posledních dnech moc pěkná témata .
|
|
|
|
|
|
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:47:02)
Starší syn už na Rodinku občas žárlí a říká mi: "Maminko, nech ten článek!"
|
|
|
|
|
|
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:16:40)
U svých dětí budu trvat na tom, aby se nejpozději ve 30 letech odstěhovaly. Myslím si, že do té doby se může osamostatnit drtivá většina lidí až na pár výjimek, jako třeba samoživitelka s dětmi. Jedna moje známá v mém věku žije dodnes s 11letou dcerou v bytě se svými rodiči a i když mají hezké vztahy, tak jí to fakt nezávidím.
Děsí mě, když se děti od rodičů nikdy neodstěhují a zůstanou s nimi v jednom bytě napořád. Dva takové případy znám ze svého bezprostředního okolí. Fakt katastrofa. Je to podle mého názoru chyba na obou stranách - těch dětí, že jsou líné zvednout zadek a odejít, i těch rodičů, že je prostě nevypoklonkují.
|
| Lassie66 |
|
(4.11.2009 16:25:19)
To mají děti teda tvrdý . Já dceru v 18 posadím ke stolu, dáme dobrou večeři, předáme jí vkladní knížku a sdělíme jí, že je na čase jít do světa. S klidem jsem to takto sdělila tchýni a málem to s ní praštilo. Sama měla doma dva mamánky, přítel se osamostatnil intrem(zaplaťpanbůh)švagr má doživotní následky, dle mého názoru . Ale ono ani to nebude tak horké. Jedna věc je, co prohlašujeme teď a jiná, co opravdu za těch 20-30 let uděláme. Synek je třeba mamánek jako řemen - je jednoduché si je připoutat, teď to vidím. Ale člověk se musí věnovat i jiným věcem, aby jednou nebyl osamocen, až budou děti vylétávat z hnízda.
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:39:39)
Lassie, s tím souhlasím. Není nic horšího než si z dětí udělat modlu a jedinou životní náplň a patologicky si je k sobě připoutat. Já se osamostatnění dětí nebojím, protože jsem typ člověka, který si vždy a za všech okolností umí udělat zajímavý a nabitý program - s dětmi a partnerem i bez nich. Ono je dobré dát dětem manévrovací prostor, někdo je zralý na odchod z domova v 18, někdo ve 23, je dobré děti ani nevyhazovat, ani nedržet doma násilím. Takže klidně tu dětičky ještě chvilku pobuďte, ale budete přispívat na domácnost a podílet se na všech pracech. U nás sehrálo roli i to, že jsme s bratrem studovali, a tudíž byli déle finančně závislí. Kdybychom museli jít studovat třeba 100km daleko, tak bychom to také bývali zvládli. Bratr pak k velkému překvapení celé rodiny odešel pracovat do ciziny. Ale znám i lidi, kteří byli donuceni v 18 odejít z domova a tvrdili, že to na ně bylo brzy a že by ještě chvilku potřebovali žít s rodiči. Nebo se najdou třeba lidé, kteří jdou v 18 studovat a tu dávku svobody neunesou, místo učení začnou pařit, vyletí ze školy a rodiče je mají opět na krku.
Ale děsí mě třeba, když rodiče mají malinké děti a hned postaví barák se 2-3 byty s tím, aby měly děti jednou kde bydlet, a pak jsou scény kvůli tomu, že děti tam bydlet nechtějí a že jim rodiče vnutili něco, o co ty děti nestojí.
|
|
|
|
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 16:06:13)
Jo jo, všechno má své výhody a nevýhody a za všechno v žitotě se platí.
|
|
| Helena, tři dospělé děti | •
|
(6.11.2009 22:34:32)
Když to tak čtu, tak nezbývá než závidět jiným kulturám, kde jsou lidé zvyklí žít pohromadě. Tam totiž tyhle problémy s hlídáním vůbec nejsou. Myslím tím nejen naše romské spoluobčany, u nichž je soudržnost k rodině v genech po staletí, ale stejné principy platí třeba v muslimských rodinách.
|
| Jana | •
|
(7.11.2009 13:33:21)
Nic Ti nebrání změnit lokál: Asie, Afrika na Tebe čeká. Nula soukromí, tvrdá práce, vycházky jak kdy jak kde, předepsané chování, obřízka a tak. Hodně štěstí.
|
|
|
|
|
| jana | •
|
(7.11.2009 13:26:12)
Tak to jsi možná udělala DOBŘE, ani nevíš. Když se budeš tvářit pořád jak anděl, budou se k Tobě všichni chovat jakkoli, protože máš svatou trpělivost atp.
Když dáš jednou najevo, že "TAKTO TEDY NE", leckoho to přibrzdí.
Já první 2, 3, 4 roky byla strašně slušná, ale pak zpětně jsem si říkala, že jsem byla zbytečně moc, a že jsem určité kroky měla učinit již tehdy...
Nicméně, s manželovou rodinu zacházela jsem vždy jak s malovaným vejcem, jen jsem se jimi nenechala manipulovat a nikdy jsem neskákala, jak oni pískali, což oni nesli velice těžce, taky to, že manžel tím pádem taky už neskákal, jak oni pískli.
A pak jsem se dověděla, jak se mě celá manželova rodina bojí, bratři - takoví kolosové, starší než my... Přijde mi to úplně směšné a nemožné.
Ale já jsem sama sebou a hájím naše manželství, svého manžela a prcka a já se nikoho z nich nebojím - a v někt. případech jsem jediná. Jenže i ta obáváná osoba má respekt - pozná, jestli se bojíš a zneužije toho, nebo se nebojíš a máš její respekt, i když ráda Tě nemá - ale tu ohebnou ovci ještě méně.
|
|
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 15:46:47)
Já jsem se kvůli úklidu přestala stresovat ve chvíli, kdy mi docvaklo, že uklízím v první řadě pro sebe a teprve ve druhé řadě kvůli druhým. I když mám dost uklízivou povahu, tak také někdy něco nestihnu podle svých představ a nevěším se z toho. Třeba zrovna dneska. Jsme s dětmi nachcípaní, tak si děláme havaj. Obvykle pro svoji pohodu potřebuju ráno vstát, honem se nasnídat, umýt a převléci, ale dneska mi to všechno trvalo hrozně dlouho, ale mně je to jedno Dneska jsou zrovna na Rodince zajímavá témata a protože mám zrovna chuť a obě děti spinkají, tak diskutuji a je to
|
|
| Jana | •
|
(7.11.2009 13:17:48)
Trapas to je PRO NI - copak Ti chodí do bytu, když tam nejseš????????!!!!!!!!!! Návštěvám, které nezvu a které zvány nejsou, se nevěnuju, a kdybych teda na Tvém místě odcházela, tak zamykám. A kdy si umeješ nádobí je Tvoje věc, ne její. Když ho tam nemáš týden... vo co go?
A víš co je nejlepší pro tchyně, aby přestala chodit jen tak na blind? Když vám vstoupí do toho nejlepšího - a pak s tím přestane. Fakt to funguje.
|
|
|
|
|
|
| SnowWhite | 
|
(7.11.2009 14:48:06)
Ale hlavně - než počneš a poviješ, tak období vzdoru zmizí a budeš víc v pohodě....můžu tě ovšem ujistit, že pořád je něco a sebrat odvahu k tomu takovýto počin naplánovat je opravdu statečný čin sám o sobě. Nejlepší je tak trošku vynechat a prostě do toho spadnout po hlavě S argumentama pro a proti bys tu mohla sedět ještě za dva roky
|
|
|
| Beruška, 7, necelé 3 a 9.tt | •
|
(4.11.2009 14:33:23)
denisko..
držím ti palce.. já s oblibou říkám, že kdybych první měla dcerku, tak druhé nikdy nemám.. a vidíš.. ještě stále vstávám 5-6 k dceři 2 roky a 9 měsíců, přes den ji nosím v náručí tak 5 hodin, sem a tam.. a neustále něco řešíme, od mlácení hlavou vzteky do země jsme se dopracovali k tomu, že mi pouze řekne, že jsem zlá a nafoukne se... syn ten byl jiný, byl sluníčko, úžasně hodný.. a dnes v 7dmi letech je pořád stejný, ale zase na druhou stranu je velice citlivý a uzavřený.
Teď čekám neplánovaně třetí, totálně psychicky i fyzicky vyflusnutá, do toho celý dny zvracím, chodím do práce a nevím co dřív.
Nejsem spokojená sama se svými výkony a nejradši bych se neviděla. Ale i tak se na miminko moc těším a vím, že to nějak zvládneme. Budu muset a ono to půjde, tak myslím, že i tobě by to šlo. Já jsem teď v 9tt, takže než se mrně narodí, bude naší čertici už 3,5 a bude to pohoda. Tak se neboj, ono to období vzdoru taky povolí a budeš mít doma úžasného chlapečka, který ti rád s miminkem pomůže.
|
| DENISA |
|
(4.11.2009 15:19:03)
Mas pravdu, vsechno se zvladne a obdobi vzdoru by melo do narozeni dalsiho uz snad vyprchat. I s tema nocema to mame stejny, ja vstavam tak 8-10 za noc, v 5 chce k nam, takze do rana nespim, protoze me okopava. Kdyz si vzpomenu, jak moc jsem byla prvni trimestr unavena a schopna spat vestoje v tramvaji, tak nevim nevim. Na druhou stranu zvladnes to ty, zvladly to jine........., jenom ty silnejsi nervy bych privitala. Pripadam si, ze jenom rvu a rvu, nechci ho placat, ale rev je snad horsi. Bojim se proste, aby se z nervozni matky jednoho ditka nestala hystericka matka dvou.
|
|
| silenka | 
|
(6.11.2009 9:30:45)
Beruško, jen mne napadá, jestli skoro tříleté dítě vyžaduje nošení 5 hodin v kuse, jestli už to není trochu moc? Možná by sis mohla přečíst knihu od Jiřiny Prekopové Malý tyran, je to tam dobře vysvětlené, jak a proč vzniká situace, kdy děti rodiči orají - mě ta kniha pomohla, protože ač teda malého tyrana (zatím ) nemám, tak mám tendenci tak děti vychovávat...
hodně štěstí, ať se to zlepší!
|
|
|
| Ecim |
|
(4.11.2009 15:17:45)
Deniso, ráda bych se připojila ke všem maminkám, které Ti radí, aby ses nebála a druhé dítě si co nejdříve pořídila. On každý věkový rozdíl má svá pro i proti a někdy je fakt dobré být pod tlakem okolností, aby se člověk donutil k velkým výkonům. Já jsem plánovaně otěhotněla v době, kdy mému staršímu synovi byl rok a půl a dokonale se nám sešla moje nejhorší nevolnost a jeho nejnáročnější věk. Po bytě jsem ho musela strkat, na procházce jsme sváděli bitvu o každý krok ..., ale ani na vteřinu jsem nelitovala a stálo to za to. Mám pocit, že teď je to s těmi mými chlapečky oproti tomuto období úplná idylka.
|
|
| Klementýnka | 
|
(4.11.2009 20:31:57)
já závidím všem, co se rozhodnou a otěhotní. Já jsem měla i s manželem od začátku jasno, chtěli jsme oba 3 děti. Po porodu syna jsem říkala, že už nic jiného nechci, než další dítě. Jenže člověk míní, osud mění :-(( Snažíme se otěhotnět už skoro 7 let a nic Nikomu bych tohle nepřála a říkám si, že je lepší být nerozhodná a většinou se to díky náhodě nějak vyřeší. Než si strašně moc přát a neúspěšně. Tak přeju jednoduché rozhodování a každému to, co si přeje 
|
| DENISA |
|
(4.11.2009 22:04:14)
Tak to moc drzim pesti, at se zadari. Ale jak pises, kdo moc tlaci na pilu, tak se vetsinou nedari. Znam okolo sebe mnoho takovych pripadu, kteri si naplanovali dite presne snad i na minuty, kdy by se jim hodilo, aby se narodilo. Ale priroda je priroda a ta je porad daleko nad nami.
|
|
|
| Linda | •
|
(4.11.2009 22:24:20)
Deniso, narozdíl od ostatních maminek si naopak myslím, že je nesmysl "nutit" se do druhého dítěte, když vím, že mám toho prvního plný kecky a že na další zatím nemám energii ani náladu! Podle mě je lepší počkat, až ten starší povyroste - s větším dítětem je to jednodušší, nebudeš v takovém stresu a třeba se dostaneš do fáze, kdy jakoby zapomeneš to nejhorší co obnáší malé dítě a dostaneš zase chuť na další....Beru to podle sebe, sice máme jedno dítě, ale tak cca do 3 let věku jsem vůbec neměla náladu uvažovat o dalším. Jakmile dcera nastoupila do školky, já na půl úvazek do práce, mám větší pocit volnosti a klidu a na druhou stranu ve mně hlodá i nepříjemný pocit, že dítě půjde už brzo do školy a ty blbiny kolem mimina a batolete a školky už nikdy nezažiju?!
|
|
| susu | •
|
(5.11.2009 8:45:46)
deniso, záleží na tom, kolik je ti let. Pokud máš kolem 30, tak klidně počkej. Já si taky dlouho nedokázala představit další dítě, páč dcera je velmi svéhlavá a temperamentní, období vzdoru máme už 6let, ale teď se i já propracovávám k touze po dalším mimi. Hmmm, jenže je mi 40. Pokud jsi na tom líp, tak klidně počkej, ono to nejspíš přijde.
|
| DENISA |
|
(5.11.2009 9:26:31)
To prave je ono, kdyby mi bylo 30, tak to taky neresim. Ale je mi skoro 39, takze je nejvyssi cas to resit. Proto ta depka z toho, ze se nemuzu rozhodnout. Na dnesek jsem spala 2,5 hod, maly zase mrnkal, takze je jasne, k cemu se priklanim dneska. Ach jo.
|
| susu | •
|
(5.11.2009 9:37:56)
já jsem dneska spala taky asi 2-3 hodiny, malá je nemocná a blila. Hmmm, s tím věkem je to blbé. Netušila jsem, že jsi jako já, tady je spíše hodně ženských mladších. Já si v dceřiných 3 letech taky ještě nedokázala představit další dítě, hmm, jenže teď je mi těch 40, dceři šest a už mi asi půl roku vyčítá, že nemá žádné sourozence. :-(, že si chce doma taky s někým hrát.
Buďto zatneš zuby a zkusíš další mimi, nebo se smíříš s tím, že další nebude. Ani jedna možnost nic moc, já vím. :-( Když dítě, tak se z toho možná budeš hroutit, ale po čase to bude lepší. Když ne, tak to bude lepší teď, ale pak tě asi čekají výčitky tak jako mě.
|
| DENISA |
|
(5.11.2009 10:29:48)
Proc mas vycitky, ty uz jsi se rozhodla pro ne?
|
| susu | •
|
(5.11.2009 10:48:30)
já se rozhodla pro ne. Někde výše i píšu víc proč. A dcera občas vyčítá a já si taky vyčítám.:-(
|
| DENISA |
|
(5.11.2009 11:01:10)
Jo, uz jsem to nasla. A jaky nazor ma na tve rozhodnuti tvuj manzel? Nevim nevim jestli delas dobre. Kdyz si to vycitas, tak to asi moc dobre nebude. Samozrejme zalezi na spouste jinych okolnosti, napr. pravdepodobnost opakovani vady u dalsiho ditete atd., ale napr. jednopokojak bych jako duvod nevidela. Ale samozrejme te vubec nesoudim, naopak drzim pesti at to dopadne tak ci tak.
|
| susu | •
|
(5.11.2009 11:22:19)
manžel to bere jako já, jsme jednotná dvojka, aspoň si myslím. Možnost opakování srdeční vady(nebo jiné) mě děsí, já jsem trošku pesimista a vzhledem k věku nevím, s čím můžu počítat. Ono taky v pupeční šnůře byla jen jedna žíla a v porodnici mi říkali, že by mohla mít jen půlku párových tělních orgánů(1 ledvina, 1 plíce,..), vyšetření řeklo, že tohle je v pořádku, ale naše genetika asi nebude valná.
A jednopokojáč-vezmi jeden 20m pokoj, dej do něj postel pro nás, pro dítě(příp, dvě děti, tři,....), pracovní stoly pro děti, sedačku, všechny dětské hračky, květiny,oblečení,....a co dalšího tě napadne. Máš představu jak žijeme? Takové malé skladiště. a v něm tři lidi. Máme jednu mini komoru, aspoň že tak, ale zbytek je stejně děsný. Řešení zatím nevidím.:-(
|
| DENISA |
|
(5.11.2009 22:18:36)
Tak to chapu. Ja se genetiky taky bojim jak cert krize. Po tom co jste zazili, je vase rozhodnuti pochopitelne. Ovsem pokud by te ta neexistence druheho mela nejak moc uzirat, asi bych radila navstivit psychologa, ktery by ti pomohl s tim nejak vyrovnat a trochu prehodit v hlave vyhybky ze smutku nad tim co nemas na radost z toho co mas. Sam si to clovek porad muze opakovat a realne oduvodnovat, ale vime, ze se to lehko rika, tezko dela. Moje kamoska mela prvni v 25, druhe nechtela ona, manzel ano, pak se ji to pred 40tkou rozlezelo a mermomoci chtela druhe, jenze to uz manzel rezolutne odmital. Dneska je z toho dost hotova a porad to mele dokola, pritom uz je ji 45, takze stejne na poctu deti nic nezmeni, mela by zmenit svoje uvahy.
|
|
| jana | •
|
(7.11.2009 13:45:35)
Promiň, nechci se Tě dotknout, ale na co potřebujete nutně sedačku? Sedět se dá i na posteli. Nebo na zemi. Dá se to řešit různě. Jedna postýlka se ještě vejde a časem to třeba vyřešíte na 2+1 a bude to lepší: jeden pokoj pro vás, druhý pro děti. Znám lidi, co mají 6 dětí ve dvoupokojovém bytě, 6 dětí v malém třípokojovém bytě, 7 dětí v dvoupokojovém bytě, 3 děti v malém 2+1 s průchozími pokoji. Dokonce znám lidi, ale to už je dřív, kdy bydeli na půdě na seně, měli jednu postel, jeden stůl a jednu židli. Každý rok na Vánoce se tam narodilo miminko - takový Ježíšek. Pak bydleli v 1+1, malinkém, a děti spaly v posteli po 3. Jak rostly, tak se tam nevlezly, tak některý chodily spát do jinýho baráku ve vsi k bezdětný tetě. Všichni jsou normální, mají své rodiny, mají i nějaké školy a hodně spolu drží. Mám známý 1+1 2 děti a jsou v poho. Ono to je náročné, ale ne nemožné. Jak už tu někdo psal, je to o té prioritě. Já mám z Tvých psaní spíš pocit, že když druhé dítě mít budeš, tak to nějak uděláš, a když ne, budeš nadosmrti litovat.
A tý genetiky se vůbec neboj a nenech si ji dělat: znám deístky snad stovky špatných diagnostik, a neznám jedinou dobrou. S ničím Ti nepomůžou, partnera nevyměníš. Jen Tě vystresujou. Myslím, že si dělají výzkum, ale to co ze sebe plivou nikdy nevyšlo.
Mám známý, kteří měli u 4. dítěte těžkou srdeční vadu - ale nějak jim to nemohli genetici vysvětlit, když už měli tři zdravý, že. 5. dítě mají zase zdravé. Já bych Ti radila, nech to na přírodě. Dá-li dá, a bude to dobré. Ne-li, ok, mělo to tak být a také to přijmeš.
|
| Léňa + 4 děti | •
|
(10.11.2009 12:50:25)
To si snad děláš srandu, ne? 6 nebo 7 dětí ve dvoupokojovém bytě - takhle to fungovalo za našich rodičů - za války a po válce (byli prostě všichni chudí), ale jestli někdo takto funguje nyní, tak je to hnusná nezodpovědnost od těch rodičů. A radit pisatelce, aby se do tak malého bytu nacpala ještě s dalším miminem, to je fakt síla.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Následně jsem měla zase vztek na sebe, pochopitelně.
. 
.)
Už jeprý starý - myslím si,že přemýšlí reálně,ale já jsem zklamaná.
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)