| Miki |
 |
(29.10.2009 11:35:49)
Všechny vás zdravím, člověk něco píše a jak je v tom ponořen, ani mu nedojde, že to vyzní jinak než zamýšlel. Nechtěla jsem být mravokárce nebo tu rodinu odsoudit. Jen jsem si ten příběh půjčila.
Někdy tak pozoruješ svět a něco v tobě utkví. Pro někoho běžná scénka, nezajímavý jev, ale tebe to nějak osloví. A mně ta scénka u pumpy oslovila. Ta paní byla na něj doopravdy hrubá a on působil dost zkroušeně. Děti v autě seděli jako přikované. Bylo tam najato (pohyby, tón hlasu, podrážděnost). Ano, může to být milující se rodina, a tato scénka byla důsledkem vyjímečné hádky a nebo se jim přihodilo něco smutného a byli všichni přecitlivělí, samozřejmě. Ale tohle vše brát v potaz, tak je z toho článek na deset stran.
Ale to, co jsem si odnesla, bylo, že by lidé spolu měli mluvit o tom, jak se cítí, než si vyčítat nezavřenou nádrž, neuklizený talíř ze stolu, nekoupený mlíko, atd. Teď nemyslím ty běžné výtky, které k soužití patří. Jiné je, když tento styl komunikace převládá, když spolu lidé pomalu nemluví jinak, než že jenom vyjmenovávají, co pro rodinu kdo dělá. Takovéto, kdy možná chce říct – nemáš mě rád, nevážíš si mě, nevšímáš si, co dělám. Takhle to na mne zapůsobilo.
Naši přátelé, co jsou spolu 15 let, mají dvě děti, nám oznámili, že se budou rozvádět. A důvod? Každý z nich má pocit, že ten druhý si žije svůj život. Článečkem jsem nechtěla říct, že každý, kdo se pohádá, má nefunkční manželství, ale spíš pozor, poslouchejme občas, o co se přeme.
|
| Ecim | 
|
(29.10.2009 11:41:18)
Miki, díky za příspěvek, utvrdil mě v tom, že jsem ten článek dobře pochopila (aspoň doufám). 
|
| Miki |
|
(29.10.2009 11:43:36)
Z tvých reakcí také myslím, že jsi to pochopila. Díky
|
| Ecim |
|
(29.10.2009 11:57:51)
Jinak dělba práce je mé oblíbené téma, dokázala bych se o něm bavit donekonečna.
(Třeba se svým manželem. Má hodně podobné názory, takže si pak můžeme hodiny notovat .)
|
|
|
|
| Dáňula | 
|
(29.10.2009 11:43:53)
Hehe, třeba si to spolu předtím všecno vysvětlili a z toho byli takový naštvaní. Co ty víš? Ono i takové vysvětlování dokáže pěkně rozzuřit a jestli do toho ještě zlobily děcka...
Nebo myslíš, že ti, co si spolu vše vysvětlí nejsou zpruzení z dané situace, zatímco tam, kde se na sebe naštvou i kvůli blbině, tak si nikdy nic nevyříkají?
Jj, člověku občas v hlavě utkví spousta nepotřebných postřehů, ale jen na jejich základě přisoudit cizí ženský úlohu satórie a cizímu chlapovi uťápnutýho podpantofáka ... to už nám doma říkali jako malým - nesuď nikoho, koho neznáš aspoň trochu.
|
|
| Arónie |
|
(29.10.2009 14:02:52)
ale hodně účastníků diskuze to pochopilo jinak, takže se diskutuje o tom, jak jsi to napsala/měla napsat/neměla napsat/jestli jsi vůbec o tom měla psát, místo o tom, o čem jsi možná chtěla vyvolat diskuzi. Ale tak to je skoro vždycky a lidé si při tom zas ujasní jiné věci. Já jsem si třeba uvědomila, že lidé si můžou udělat dost nelichotivé úsudky o mém manželství z toho, jak někdy komunikujeme na veřejnosti, ale že mi to vlastně nevadí, ptrotože my sami víme nejlíp, jak na to jsme. Pokud mi nebude nikdo říkat, co mám nebo nemám dělat (což se v tomhle případě nestává), tak je mi to asi fakt jedno.
|
| Ecim |
|
(29.10.2009 14:10:42)
To mi právě na diskusích přijde velmi zajímavé .
A takové situace, které popisuješ, jsem také sama zažila. (Asi jako každý.) Mockrát se mi stalo, že mě někdo litoval kvůli něčemu, co mi vůbec nevadilo, třeba když měl můj děda narážky, že jde můj manžel do hospody, i když už jsme v té době měli miminko. Mně to ale nevadí, jednou za pár týdnů jsem s dětmi večer ráda sama. Manžel takhle nevyráží často, ale když je s námi, tak se dětem krásně věnuje, domácí práce také dělá, také mě nechá od dětí odpočinout, tak o co jde? 
|
|
|
| Horama | 
|
(29.10.2009 14:24:45)
Miki,
na mě ten tvůj článek taky nepůsobil nijak agresivně v tom smyslu, že kdo se takhle jednou zachová, má rovnou navštívit poradnu a zvážit setrvání v instituci manželské. :o) Možná to ty reakce o mravokárcovství vyvolalo spíš tím, jak si každá z nás dokáže představit, že se jí něco takového taky podaří na veřejnosti vyplodit a že si o ní nakonec posádka vedlejšího auta pomyslí, co je to za šílenou megeru. (Samozřejmě neoprávněně. :o))
Dělba práce je obecně dost rodinné trauma. Dokud jsme s manželem neměli dítě a já chodila do práce (do čehož počítám i období těhotenství), bylo rozdělení prací celkem jasné a rovnoměrné. Teď trpím pocitem, že je to takové méně vyvážené. A to si uvědomuju, že se Pavel neodchází do práce prospat. :o) Třeba ten fakt, že dítě vyžaduje péči bez ohledu na denní dobu, úvazek na 24 hodin 7 dní v týdnu. Pavel sice pomůže, ale "když na to má čas a náladu". No a já už to samozřejmě nemám na koho dalšího hodit. Pak ta skutečnost, že každá sebepitomější domácí práce se v kombinaci s vřískajícím kojencem změní v noční můru (maminko, kde jsi, já tě chci tady a v žádném případě mě nepokládej nebo uvidíš). Podepisuje se to na mě. Za určitých okolností bych byla možná schopna něčeho jako ta paní na pumpě. Třeba kdybychom zrovna měli za sebou diskusi na téma, že on se stará o auto, tak ať já se postarám o děti (jako se to stalo jedné mé kamarádce při cestě za rodiči).
|
| Ecim |
|
(29.10.2009 14:34:11)
Hujko, myslím si, že takovéto drobné boje jsou v každé rodině. Osobně neznám chlapa, který by doma fungoval lépe než můj manžel (porovnávám to hlavně s tím, jak fungovali muži u mě v rodině, což je dost tristní), ale když se pak nad tím zamyslím, tak mi dochází, že na sebe jsem mnohem přísnější než na manžela. Jsem z nás ta akčnější a výkonnější, což chápu, že druhé může i štvát. Na druhou stranu jsem ale ráda, že domá nemám workoholika, který by neustále jel na 300% a totéž permanentně vyžadoval i od ostatních. Rovnováha se hledá tak těžko!
|
|
| Arónie |
|
(29.10.2009 15:03:05)
Hujko, mám podobnou zkušenost. Než jsme měli děti, byla jsem možná i pyšná na to, jak si dělíme domácnost napůl (protože přece oba pracujeme) a že se řídíme tím, že muž mi přece nemá doma "pomáhat", ale jsme odpovědní oba stejně podle toho, jak si to (spravedlivě) rozdělíme. A nebylo to samo od sebe, manžel byl vychovávaný jako většina chlapů u nás (maximálně k tomu "pomáhání"), takže to stálo dost úsilí a vyjednávání jak jeho, tak mě. Ale s dětma je to úplně jinak a je to mnohem těžší, zdá se mi, že to ani "spravedlivě" rozdělit nejde, a je pak umění nepěstovat si v sobě pocit ublížení. Příklad: dítě se budí několikrát za noc a ráno vstává brzy. Manžel chodí do práce, takže se potřebuje vyspat,ale dítěti je jedno, jestli je víkend nebo všední den, a manželka pak samozřejmě vstává vždycky a nevyspí se vůbec nikdy třeba dva roky.
|
| Ecim |
|
(29.10.2009 18:42:36)
Než se nám narodil první syn, tak jsem manželovi navrhla, že to s nočním vstáváním budeme dělat takto: pokud situace nebude nad mé síly a pokud bude manžel muset druhý den do práce, tak ať si klidně jde lehnout vedle. Syn se pak budil jednou až dvakrát za noc a když hned dostal napít, tak vůbec neplakal. Výsledek byl ten, že během prvního roku manžel odešel z ložnice asi pětkrát a z toho třikrát jsem ho poslala pryč sama - pokaždé to bylo z důvodu, že měl před sebou dlouhou cestu autem a já jsem si říkala, že se v nejhorším případě dospím tak nějak přes den, ale on nesmí do auta sednout unavený.
Druhý syn je v noci ještě méně náročný a já si kromě toho nosím věci na přebalování k posteli, takže to jde o to jednodušeji. Syn v noci nepláče, ale párkrát nám udělal to, že se uprostřed noci probudil ve skvělé náladě a asi tak hodinu nebo i déle nadšeně povykoval a smál se . Do toho k nám v noci ze svého pokojíčku přebíhá i starší syn, takže pěstujeme velmi vydařená "škatulata škatulata hejbejte se". Buď spíme na posteli všichni čtyři najednou nebo jeden z nás rodičů odejde do synova pokojíku.
Ale fakt je, že manžel vždy bez řečí vstával, když mi třeba nebylo dobře a o všední dny vstává se starším synem a snídají spolu.
Když jsem byla podruhé těhotná a bylo mi hodně zle, tak mi manžel po několika týdnech řekl, že se už moc těší na to, až se bude moci ráno vyspat. Já jsem mu na to odpověděla, že já se zase těším na to, až ráno nebudu omdlévat a zvracet a budu ráno schopná vstát, vzít si synáčka a postarat se o něho a budu ho (manžela) moci nechat vyspat  . Na tyto okamžiky myslím opakovaně, když s manželem máme nějakou neshodu stran toho, co kdo teď má dělat
|
|
| jana | •
|
(29.10.2009 23:20:44)
Nepěstuj, a ventiluj. Domluv se na nějakém čase: aspoň jedno odpoledne 1x za 14 dní.
Snad je schopný se taky chvíli starat, ne?
Ať si třeba vybere kdy, ale aby to bylo.
Pak mu nesmíš říkat, co bylo špatně, ale chválit do nebes a vypíchnout detaily, které má příště zopakovat. Musíš se pozvnést nad to, že vše nebude dle Tebe. Jde jen o to, aby to broučci přežili ve zdraví.
Já to mám třeba jinak: jsem tak šťastná, že do tý práce nemusím, že udělám skoro cokoli, protože jsem ráráda, že nás uživí a nezávidím mu, že tam musí - mám radši tu výrazně smysluplnější práci doma. Neměřím, nneřeším, stejně jako on mi neměří, kolik korun jsem dnes utratila. Ale občas to na mě padne a s ohledem na jeho prac. možnosti a povinnosti si jednou za čas vyberu svůj čas, děj se co děj, protože když na to přijde, zvládne všechno. Beru to tak nějak, že každý dělá, co může, a to dělá, nikdo toho nezneužívá. O to asi jde.
Ani si nemyslím, že je špatně, když si relaxuje, sedí a vlastně "nic nedělá" - nejsme stroje. Já jsem byla taky vždycky hotová tak hodinu po příchodu z práce domů, takže se nedivím, že on taky a hned nepřiskočí pomáhat.
Na druhou stranu: když je to potřeba, uklidí, vyžehlí, uvaří, o děti se postará - a nemusím si o to někdy ani říkat.
Myslím ale, že obecně je to o tom, že jsem mu mockrát řekla, co mi vadí, co mi vyhovuje, co potřebuju, a co by byla z jeho strany promarněná snaha, takže to ví, a když to neví, tak se zeptá. Stejně tak on, když potřebuje být v práci dlouho nebo doma něco dělat, tak mi to prostě řekne a přizpůsobím se tomu - ale nečuju to, když vstoupí do dveří. Mám hlavu plnou jiných věcí, a tak je to i naopak. Nám se tedy osvědčilo říci své potřeby a co je třeba k jejich naplnění - a normální milující člověk se tak nějak automaticky snaží je naplňovat.
|
|
|
|
|
)
Můj muž přebaluje, malou koupe, doma uklízí, myje nádobí, dokonce i žehlí! A sexy rozhodně je, teda aspoň pro mě ano.
Jdu spát a přitulit se k tomu svému lenochovi..dobrou noc!
), jsem řekla manželovi, ať mě "kontroluje" abych náhodou něco nezvrzala (nedala třeba malému vařící mlíko apod.). Člověk je unavený, myslí na milion věcí najednou a leccos může přehlédnout. Takže jsme se vzájemně domluvili, že takovéto "rady" nebudeme brát jako buzeraci, ale jako připomenutí skutečnosti. Ať už se jedná o přednost na křižovatce, ujištění se, že máme klíče, prostě cokoliv. "Hlídaný" buď řekne, že to má pod kontrolou, nebo napraví co je potřeba. Pokud máš vyrovnaný vztah, tak se takovým věcem dá smát. Raději ale být za blba, než udělat nějaký průšvih... 
a to jsem si myslela o kámoškách, co měli dvě a já ještě jen jedno, jak jsou roztržité 
.
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)