| fisperanda | 
 |
(15.9.2009 9:05:33)
Nečtu knížky o výchově a jsem za to vděčná. Svoje dítě vidím jako jedinečnou bytost, né jako něco, co může pojmout příručka a zahrnout do nějaké zevšeobecňující teorie. Každý člověk je originál, každé dítě je jiné, každý rodič je jiný, vztahy jsou jiné, jiné jsou podmínky ve kterých rodiny žijí a tak dál... Takže se mi ježí chlupy na zádech z toho, když někdo radí jak univerzálně vychovávat. Každý rodič by měl cítit, co na dítě platí, kdy "přitlačit", kdy pohladit, kdy pohrozit, kdy plácnout. Hlavně by to měli mít rodiče srovnaný v sobě, a sami se sebou, a vědět kam chtějí výchovou dospět, co chtějí vychovat.
Aby nedošlo k nedorozumění, neodsuzuju odborníky, ke kterým se chodí s individuálním problémem při výchově. Ale to je něco jinýho, protože tam se zaměřuje na konkrétní dítě, konkrétní problém.
|
| Jana | •
|
(15.9.2009 9:09:10)
Nevim jak zlobeni deti resit, ale kdyz si reknu,ze placnuti pres ruku, zadek atd. je lepsi nez domlouvani, tak si pak rikam, ze to dite je taky clovek, i kdyz malej, a muze se citit zrovna tak ponizeny, jako manzelka, kdyz ji manzel jednu vrazi. Nepripada mi placat deti spravne, kdyz to odsuzujeme u dospelych. Na druhou stranu to, ale chapu, je to tezke.
|
| sarmyn | •
|
(15.9.2009 9:23:36)
Jenže do cca 2 let si myslím, že plácnutí přes plínu udělá víc než 2 hodiny domluvy, to mrně to stejně nechápe....Jsem proti bití, ale plácnutí v pravou chvíli přes plínu není na škodu..Nebolí, ale je to důrazné. Já to tak praktikovala.... Za měsíc budeme mít 18 a už vím, že to vyplatilo
|
| marketa | •
|
(15.9.2009 11:29:39)
placnuti neboli na zadku, ale na dusi. je to ponizujici. tebe manzel taky obcas placne, kdyz neumejes nadobi? asi ne, ale mozna by mel a mela bys mu byt vdecna. naucilo by te to poradku, prece. ;-)
nebo bys od nej utekla ...
tvoje dite od tebe nemuze utect, kdyz ho placnes ...
asi vysvetlujes zpusobem, ktery tvoje dite nechape, co zkusit jine zpusoby vysvetlovani, nez sahat k prostredkum moci, ponizovani nebo citovemu vydirani.
|
| Marihuana Bush | •
|
(16.9.2009 15:10:36)
Já teda mlácení absolutně neschvaluju. Docela mě štve že autorka napsala: "Nikdy nemlátím svoje děti v afektu" Jestli bych fyzické tresty toleroval, tak jedině v afektu, kdy vám prostě ujedou nervy. Ale ne, že ženská pude a uplně v klidu svý dítě seřeže, aby mu dala na jevo že:"Já jsem tady pánem".
Mě moje matka taky dala občas facku, když jsem byl dítě, ale když mi bylo asi 16, tak jsme se kvůli něčemu hádali, vona mě dala facku a to sem si tehdy řekl:"Tak tohle si už fakt přehnala" a dal sem jí eště věčí facku aby si zapamatovala, že tohleto je fakt už jako nedůstojný.
|
|
|
| Rosina | •
|
(15.9.2009 15:38:37)
Prosím tě Sarmyn, jakých 18 - měsíců nebo let?
|
|
| Bumbi&05,08,10 | 
|
(15.9.2009 20:15:18)
plácnutí pro děti do 2 let je k ničemu - akorát z toho mají legraci a naučí se, že je v pořádku někoho uhodit, byť za "trest". I ročnímu dítěti se dá leccos vysvětlit /třeba, že na zásuvky se nešahá, že se neleze do květináčů, nejí hlína, nehází jídlo na zem apod./ i jinak, než plácáním po zadečku či přes ruce (často tohle vidím na ulici a přijde mi to absurdní). Ovšem metoda ne-plácání vyžaduje velkou míru konzistentnosti postoje rodiče a dodržování pravidel a hranic (tedy, co jednou zakážu, je zakázáno, basta).
Nevěřím, že děti zlobí samy od sebe. Malé děti hodně zrcadlí své nejbližší okolí - je-li matka v nepohodě, je hodně pravděpodobné, že v nepohodě bude i dítě a bude více "zlobit".
Jsem pro použití plácání u dětí, které už chápou, o co jde. Podle mé zkušenosti je to od 3 let výš, u některých sociálně zdatných jedinců po 2. roce.
|
| Ajajaja, 2 deti | •
|
(16.9.2009 0:48:16)
Nesouhlasim, i mladsi deti chapou, co znamena placnuti. Rekla bych od 1 roku urcite. Placnuti/ naplacani se ale vyplati pouze jako krajni moznost (dle mych zkusenosti) - v pripade kdy: A. vse ostatni selhalo (vysvetleni - nekolikrat, tytyty... atp, podle veku ditete), B. jedna se o ohrozeni bezpecnosti ditete.
Pokud "placani" budete pouzivat prilis casto, nebude mit ucinek. A pokud budete dite milovat a davat mu casto najevo svoji lasku, urcite "naplacani" v krajni nouzi neuskodi. Ovsem ja se snazim davat si pozor abych nevychovala prilis poslusne deti, ktere udelaji vse, co jim kdo prikaze - snazim se vzdy vysvetlit, proc se neco nemuze, nebo proc se neco musi (obcas je to tezke a take jsem parkrat na otazku "proc?" rekla "proto, ze jsem to rekla" - vzdy se za takovou odpoved stydim... ale stane se).
|
| Nítěnka | 
|
(16.9.2009 9:13:51)
jenže to je chyba použít plácnutí až když všechno ostatní selhalo.
často tím argumentují "neplácači", jenže já to nepoužívám jako krajní možnost ale jako běžnou alternativu k jiným formám trestu.
|
|
|
| Nítěnka |
|
(16.9.2009 9:41:30)
Jo, a jak řešíš postupnou "zručnost" dětí třeba?
Když jí zakážu v roce sahat na nůž, je to zakázáno a basta? A co ve dvou, třech letech? Děti to stejně pořád zkouší, jestli se ty hranice neposunuly.
V některých věcech jsou nastaveny pevně ( do silnice se neběhá, nesahá se na horkou troubu), ale některé se mění s věkem dítěte.
Konkrétně tedy u těch nožů se nám osvědčilo to, co dělali i naši rodiče. Cca v těch dvou letech povolit příborový nůž pod dohledem, asi tak 2,5 spolu ostrým nožem (krájí sama, ale já musím být u toho). To bez problémů respektovala a neměla tendenci dělat to tajně.
Podobně s nůžkami, žehličkou, dětskou motorkou (když poslechne a zastaví před silnicí, tak nemusí jezdit těsně u mě)
|
|
|
| Xantipa. | 
|
(17.9.2009 12:48:45)
Sarmyn, to jsi do 18ti let plácala dítko po plíně?
|
|
|
| Marico | •
|
(15.9.2009 9:23:57)
Dospělí psi a kočky se taky navzájem nekoušou pro nic za nic. Ale někdy "propleskne" máma svoje šťáňátko nebo koťátko, když dělá něco, co nemá. Taky to zabírá a určitě to s ním nemyslí zle ) a ten mrňous to taky nebere od maminky jako akt nepřátelství, protože to by se k ní za pár minut netulil a nevrněl. Na tohle mateřské chování u zvířat jsem si kolikrát vzpomněla, když jsem naplácala naší malý, když mi třeba vletěla do silnice. Naplácala jsem jí hned, před lidma, před kamarádkama. Styděla se, ale nikdy už to neudělala. Řekla jsem si, že je to lepší, než jí to důležitě vysvětlovat a pak ji příště vidět pod koly auta, protože na tu spoustu plků zapomene.
|
| Petra Neomi | •
|
(15.9.2009 9:28:41)
Jistě, ale jsou děti, které plácneš a udělají to znova... Univerzální recept neexistuje u dětí, ba ani u štěňat, koťata jsem zatím nezkoušela :)
|
|
| .Žaba | 
|
(15.9.2009 9:41:46)
Psa ani mačku som doma nikdy nemala, a tak nedokážem posúdiť, ako k výchove pristupujú oni. Som ale presvedčená o tom, že človek je predsalen "vyššia bytosť" a city má vyvinuté viac než zviera. Aj malé dieťa može zažívať pri plácnutí veľké poníženie či strach zo straty maminkinej lásky. To by som aj videla dovod následného pritúlenia k maminke - túli sa k nej (po tom, ako "prehltol" poníženie) preto, aby si znovu získal jej náklonnosť, a nie preto, lebo jej plácnutie schvaľuje.
|
| marketa | •
|
(15.9.2009 12:35:23)
mluvis mi z duse. naprosty souhlas.
|
|
|
| Aneka_ | 
|
(15.9.2009 10:36:00)
Nebiju ani ty psy, přestože je někdy těžké je zpacifikovat jinak, ale nebiju a nevidím tedy důvod, když nebuju zvíře, proč bych měla bít dítě. Možná změnim názor, ale je více metod, jak vychovat, zakázat, zjednat si respekt, bití to ale není a vůbec ne u dítěte malého. Byť chápu, že někdy nervy ujedou a miláček může dostat facku v afektu(čímž se v podstatě degraduji), každopádně bití jakékoli není výchovnou metodou - tedy pro mne.
|
| Cha-Cha | 
|
(15.9.2009 16:01:50)
Přesně tak to cítím i já - za život jsem měla 5 koček a psa a ani jedno ze zvířat jsem cíleně výchovně nebila, ani neplácala přes čenich, stejně jako teď nebiju ani neplácám přes plínku svoje dítě. Několikrát mi ujely nervy a plácla jsem - třeba když náš žárlivý kocour děsivě v noci řval, nebo když naše Lucka snad popadesátý přes zákaz strkala kamínky do pusy. Vždycky jsem to ale brala jako svoje selhání "dospělého vychovatele (rodiče)", že už jsem v tu chvíli nechtěla hledat jiné, lepší, ale složitější řešení, ale použila to nejrychlejší, nejpohodlnější, ale dle mého názoru ne vhodné.
|
| hanci neposeda |
|
(15.9.2009 17:47:49)
Ano, taky si myslim, ze placnuti je selhani, podle mne placnuti vzdy nasleduje ihned jako trest, zatimco kdyby se rodic na chvili zastavil a pocital do deseti, uz by dite treba neplacl. Nektere deti jsou divocejsi, nektere mene, ale presto si myslim, ze nejlepe funguje vysvetleni. To ze rocni dite nechape argumenty je stejne zcestne jako rikat, ze rocni dite nechapu vyznam vety mam te rad. I rocni dite pochopi podle intonace, ze neco provedlo a ze se rodice zlobi a nemusi se pritom placat, abych ukazala, kdo ma mit navrch. Ovsem to vsechno rikam s tim, ze take obcas placnu, ale je to vzdycky moje selhani, ujeti nervu, a nikdy si negratuluju, jak tim svemu diteti pomaham!
|
| Veveruše |
|
(15.9.2009 22:38:59)
Mám to u obou dětí úplně stejně. Jinak obě (kluci 4 a 1 rok) jsou docela poslušné, u staršího jsem pojem "zlobení" zavedla až dlouho po 3. narozeninách - když dítě zkouší něco, co nezná, tak to přece není zlobení. Důrazné a případně opakované "NE!" a odvedení od činnosti jinak na 100% funguje.
|
| Veveruše |
|
(15.9.2009 23:04:07)
Překlep - po 2., ne po 3. narozeninách (mladšímu rostou zoubky, tak jsem k němu odběhla a odklikla text bez kontroly ), zas takový andílek to nění .
Když třeba mladší opakovaně zkouší něco ze své židličky házet na zem, tak to nedělá, aby zlobil, ale protože prostě zkouší dvě věci - jednak co se stane s tím, co hází, a za druhé, co na to řeknu já . Vysvětluju přiměřeně věku - tomu staršímu už docela složitě (i když mě víc zaměstnávají jeho vlastní otázky, než že bych ho musela nějak výrazně usměrňovat), tomu mladšímu jednoduše - např. s autíčkem se nědělá "bác", protože by mohlo udělat "křach" a už by nejezdilo, na horkou troubu se nesahá, protože je to velké "au", máma se netahá za vlasy, protože je to pro ní "au" (i když konkrétně v tomto je výchovný efekt hodně sporný - často mě za ně schválně zatahá a prohlásí "au" a asi aby to bylo spravedlivé, zatahá i sám sebe a taky to komentuje "au"). K plácnutí mlašího se uchyluju občas, když mi zdrhá s holým zadečkem při přebalování, ale efekt je nulový - jen si tím trochu ulevím . Staršího jsem plácla párkrát - kolem 1 roku myslím jednou přes ručičku - ale jen symbolicky, když opakovaně dělal něco, co neměl, a pak asi 3x přes zadeček, když mi ujely nervy. Mám ale trochu problém vysvětlit mu, proč já ho plácat můžu a on mě ne (katolíci nejsme, takže Bibli mu necituju). Ale překvapuje mě, že v poslední době starší docela často naplácal nějaké hračce, která ho zlobila, a mladšího brášku má sklony za trest "ducat" - když já používám fyzické tresty minimálně (a tatínek vůbec) - myslím, že hodně toleruju a hodně vysvětluju, spíš asi zbytečně moc často zvedám hlas.
|
|
|
|
|
|
|
| Ivka (dva kluci) | •
|
(15.9.2009 9:35:09)
Knížky mi pomohly. Samo jsem si z každé vzala třeba jen pár myšlenek, co mi připadaly užitečné. Dočetla jsem se o nejrůznějších typech chování dětí a jejich příčinách, což mě ujistilo, že jednám správně a že mé děti jsou "normální". Zvláště mladší synek je mimořádně nepoddajný a vzdorovitý a byla jsem často v pochybnostech, když mi kamarádky s poslušnými holčičkami, babičky apod říkaly "to je hrůza, co si ty tvoje děti dovolí dělat". Ale jen já vím, co mi to dá práce, aby si "dovolily dělat" JEN toto! S některými dětmi jde vše hladce, s jinými je vše s velkým úsilím. Věřím, že lze vychovat NĚKTERÉ děti bez fyzických trestů, naopak na NĚKTERÉ děti (po vyčerpání všech jiných možností) platí jen plesknutí přes ruku nebo zadeček (tedy myslím JEDNO plesknutí rukou, nikoli výprask řemenem!!!). Optimismus nakonec:synkův vzdor se ve 4 letech pomalu mění do společensky přijatelnější podoby, už nevříská a nemlátí sebou o zem 5X do hodiny (často až do ztráty vědomí!), spíš se JEN nafoukne a trucuje a po chvíli ho to samo přejde.SLÁVA!
|
| Nítěnka |
|
(15.9.2009 9:48:26)
Souhlas, manžel taky říkal, že jemu snad dal táta na zadek jen 2x v životě, stačilo mu domluvit. Naší dceři ne. Občas zabírá pozitivní odměna. Teď už je ve věku, kdy se občas jde sama uklidnit do pokoje a pak přijde a někdy se i sama omluví. Když byla menší, to byla někdy hrůza. A rozhodně na ni nespěcháme, na tisíce otázek odpovídáme pořád dokola...
|
|
|
| lenka a 3roky a 2 roky | •
|
(15.9.2009 9:55:10)
Plácám a plácám a někdy dokonce řežu...jo, jo, je to tak...když nepomáhá prosba,domluva,nepomáhá hrození tak se musí jít silou. Vždy je upozorním: nedělej to, budu se zlobit, budu zlá, nebo dostaneš na zadek. vědí, co je čeká a stejně do toho jdou. Vidím na synkovi- 3 roky, jak zkouší, jestli je to opravdu vždycky stejné, jak zkouší, co vydržím. po výprasku je pak vždycky přitulí a začne poslouchat. Ne jen tak že udělá, co je potřeba, ale on se sám v sobě zastaví a začne uvažovat co se stalo. Do té doby je zas zběsilé zvíře. Jsou tak plní svých emocí a chtění, že naprosto vůbec nesledují svět okolo sebe, často je to plácnutí vytrhne a oni začnou zpytovat, kde se stala chyba a to je podle mého ten moment na vysvětlování, pevné objetí a mám zkušenost, čím je dítě starší je bití míň. Jen tak mimochodem, čím tvrdší jsem na synka- temn prostě jde hlavou proti zdi, tím na dcerku nemusím. Je prostě jiná a stačí jen pohrozit a dá pokoj...
|
| Rapiti | 
|
(15.9.2009 10:06:02)
lenko, mě pomohlo přestat říkat NEDĚLEJ a radši nabídnu, co DĚLAT může. Dokud jsem říkala: "nelez do té kaluže", vždycky tam vběhnul s takovým gustem, že jsem jen zírala. Stačilo říct: "obejdi to kaluž" a on ji krásně obešel. Napoprvé mu to teprve po pár krocích došlo a koukal jak puk, že je něco jinak. 
|
| Nítěnka |
|
(15.9.2009 10:16:13)
To já dělám, že říkám většinu věcí pozitivně a ne zákazově, nabízím alternativu (to aktivní děti potřebují). Ale stejně to vždy nefunguje.
|
|
|
| Nítěnka |
|
(15.9.2009 10:12:51)
Přesně tak. Trestám za úmyslnou neposlušnost. Rozhodně ne za to, že jim něco trvá dlouho, že se na hloupost ptají postopadesáté, nebo že něco rozbily z nešikovnosti či nevědomosti. Ale když řeknu "Prosím,nejezdi tím autem po zdi, aby se neodřela, můžeš jezdit tamhle" a dítě to schválně s lišáckým výrazem udělá znovu,musí dostat.
|
| adelaide k. | 
|
(15.9.2009 10:28:47)
Nítěnko a v čem to "dostání" pomůže? Nějak to stimuluje mozkové buňky, že líp pochopí co jsi tím myslela? Nebo přestane, aby zase nedostal a půjde to dělat až se nebudeš koukat?
|
| KvětaS |
|
(17.9.2009 15:32:38)
No, myslím si, že domněnka, že dítě, když POCHOPÍ, proč něco má/nemá dělat, přestane "zlobit" a bude dělat to, co má/nemá, je poněkud naivní. Máme 3 kluky (6,4 a 2 roky), každý jsou jiný, ale každý občas dělá něco, co se nemá, ačkoli jsme si věc nesčíslněkrát vysvětlili a minimálně u obou starších vím jistě, že POCHOPILI! Jenže pochopení nerovná se poslouchání. A to máme štěstí, že jsou kluci svým přirozeným založením spíš hodnější. Přečetla jsem několik knih s doporučeními jak vychovávat a nejbližší je mi asi pí Prekopová a pevné objetí, které u nás docela funguje. Bohužel máme-li do 2 minut vyjít všichni z domu, abychom byli ve škole včas, nemůžu vzít prostředního syna do náruče a řešit pevným objetím to, že se válí po zemi a odmítá jít, protože si právě hezky hrál (upzorňuji, že jsme x-krát vysvětlili, proč musíme bratra doprovázet, každé ráno vytrubuji upozornění, že za chvíli musíme odejít). Stejně tak jsem tuto metodu nemohla používat v době, kdy mě pevné objetí vyřadilo na cca 1/2 - 3/4 hodiny z provozu, zatímco mi po domě lezlo roční dítě, že.
Stejně tak nejstarší syn v 18 měsících vstoupil do vozovky. Odvedla jsem ho zpět na chodník, vysvětlila, pustila ho, šel tam znovu. Když se tam po vysvětlování vydal počtvrté s nerušeným klidem zas, nevydržela jsem a plácla ho párkrát přes plíny. Už do vozovky nešel! Takže argumenty, že plácnutí nepomáhá, taky nejsou pravdivé. Někdy a u někoho pomáhá. 8 letý syn našich kamarádů začal doma (pravděpodobně vlivem školních kamarádů) mluvit velice sprostě. Doma se u nich sprostě nemluví, vysvětlili mu situaci, důvody, i to, že tím vlastně poškozuje celou rodinu. NIC! Situace se opakovala, vysvětlovali horem dolem a NIC! Až se jednou tatínek opravdu naštval a synovi dal v příslušné chvíli facku. Pořádnou! Sám tatínek z toho byl "hotový". Nicméně sprosté mluvení ustalo a po nějaké době syn sám doma prohlásil, že chtěl ve škole zase říct TO SLOVO, ale vzpomněl si na ránu, kterou od táty dostal, tak slovo neřekl. Čímž popírám i teorii, že děti, kterým občas někdo "jednu šoupne" (a samy vědí, za co to bylo), pokračují v činnosti vesele dál, pokud není rodič v dohledu. Prostě některé to tak dělat mohou, některé ne.
Osobně mám pocit, že z většiny knížek, které jsem o výchově četla, jsem hlavně dospěla k mohutným výčitkám svědomí a rozebírání vlastních selhání, když už někdy nevydržím a syna plácnu. O to víc se pak divím, když to plácnutí zafunguje. Prostě na každé dítě platí něco jiného a navíc si taky musíme připustit, že jsme jen lidé, že můžeme být unavení, nevyspalí, tlačeni časem apod. Myslím, že každý rodič, který své děti miluje se snaží najít tu nejlepší cestu. A každý občas selže a má na to právo.
Na závěr si ještě dovoluju zpochybnit srovnání, když uhodím dítě a když uhodím partnera/ku. Nedomnívám se, že by dospělý (normálně se chovající) jedinec dělal druhému naschvály, lehkovážně ohrožoval svůj život nebo zdraví. Naopak by měl být schopen nést svou odpovědnost, být si vědom svých povinností a toho, že jeho jednání může mít takové a takové NÁSLEDKY! Což, ať se na mě nikdo nezlobí, děti samy od sebe nemají, k tomu se musí vychovat. (A upřímně řečeno, když vidím některé DOSPĚLÉ řidiče, možná by víc než pokuty pomohlo, kdyby jim mohl někdo "pár šoupnout". )
|
| Xantipa. |
|
(17.9.2009 15:46:03)
Květo - no právě, že děti jsou různé. Některé i po plácnutí udělají stejnou věc znovu a znovu, třeba 100x, některé ji neudělají, protože si pamatují tu bolest a ránu, ale jakmile se rodič nedívá, okamžitě to udělá, protože proč ne, když ho to láká. A některé to prostě už neudělají, protože mají velký strach z trestu, případně - jsou dobře ovladatelní a poslušní. Já tedy nemám děti tak rychle za sebou, ale přesto mladší syn už spoustu věcí, co dělat a nedělat, věděl - odkoukal to prostě od staršího.
Ale chci tím říct - proč ty děti fyz. trestat. Jistě že je to nejrychlejší způsob trestu, ale i tak.
A pak mě zarazilo - že s třemi malými dětmi máš plán, že vyrazíš za 2 minuty z domu. To mi nevycházelo ani s jedním. Potřebuji minimálně 20ti minutovou rezervu. Zde platí přímá úměra - čím důležitější schůzka, tím větší rezerva, neboť se samozřejmě vyskytne u dětí nejvíc problémů.
|
| Hanka | •
|
(17.9.2009 15:52:29)
Xantipo,
ony ty 2 minuty, během kterých mušíš vyjít z domu, můžou být klidně poslední zbyteček půlhodinové rezervy
Já vždycky šílela z časování, když jsem mířila na autobus, nechtěla tam 3/4 hodiny čekat a zároveň jsem rozhodně nechtěla přijít pozdě. A to se moje drahé dcerušky při odchodu z domu nevztekaly, ale tu se jedna rozhodla, že chce čurat, druhá, že chce kakat, pak si první vzpomněla, že si s sebou nutně musí vzít ještě jednoho plyšáka... a jindy zase odcházely jako na drátkách, obě obuté mě poháněly u dveří
|
| Xantipa. |
|
(17.9.2009 15:58:07)
Tak já mít poslední 2 minuty na odchod z domu a něco se vyoslit, je mi už jasný, že nemusím nikam chodit, neb to prostě nestihnu. Prostě mám naučeno, že těch 20 minut potřebuju jako rezervu po zaklapnutí vchodových dveří. Xkrát jsem se vracela, protože někdo potřeboval na záchod, i když byl před půlhodinou, hned před domem upadl do jediné louže, která tam byla apod.
Ale zas na druhou stranu - naštěstí těch důležitých schůzek je za rok hodně málo, takže to nemusím až tak řešit
|
|
|
| KvětaS |
|
(17.9.2009 21:12:11)
Ahoj Xantipo,
my to máme teď spočítané tak, že musíme vyjít v určitou dobu, abychom dorazili včas a zároveň abychom nemuseli nikde čekat. Například vyrazit ráno o 20 minut dřív = všechny děti musí o 20 minut dřív vstávat, a to teď vstáváme chvilku po 6. Přičemž se snažíme, aby kluci chodili spát natolik včas, aby se ráno v danou hodinu budili sami = vyspaní. "Nedotažený" prostřední syn je naprostá katastrofa (ani nemusí být nedospalý, stačí, když se vzbudí třeba o 2 minuty dřív, než by potřeboval....) Navíc představa, že před školou se všemi třemi ještě čekáme, až otevřou, taky nic moc. Zas tak zábavné to tam není V zákrytu mám ještě variantu auto, kdyby se něco "sesulo", ale zatím ji mám opravdu jako záložní, protože kluci by se na ni rychle naučili Tuhle situaci uvádím jako příklad za ty, kdy prostě jsem tlačená vnějšími okolnostmi a nemůžu používat dlouhé domluvy, dohadování, nabízení x variant, pevné objetí, stání v koutě a dumání o následcích a nápravách apod.
Celým svým příspěvkem chci říct, že jsem velmi rozpačitá z bezvýhradného prosazování výchovy bez plácnutí. Samozřejmě se nikdo z nás nebaví o tom, že někdo tluče denně děti hlava nehlava. Prostě na některé dítě platí to a na jiné ono. Snažím se plácnutí vyhýbat a přiznávám bez obalu, že jsou situace, kdy si jsem vědoma toho, že jsem "vyjela", že jsem mohla věc zkusit řešit jinak. Ale jsou i situace, kdy opravdu NEVÍM, jak jinak bych mohla syna usměrnit. Myslím, že většina lidí před námi byla vychována s tím, že občas nějaké to plácnutí "přiletělo" a nedomnívám se, že to u tolika z nich mělo/má tak fatální následky. Prostě, mi občas přijde, že se ženeme z extrému do extrému, že zas jednou vyléváme s vaničkou i dítě. A opravdu mi většina argumentů nepřijde až tak nesporná. Např. srovnání výchovného plácnutí s tím, že by manžel uhodil manželku kvůli neumytému nádobí..... No, to je opravdu na hlavu postavené. Okrajově jsem se setkala i s Konceptem kontinua a RaR. Z obou jsem poněkud rozpačitá. Např. mě zaujalo, když jsem v rozhlase slyšela pořad o Konceptu kontinua a životě a výchově u indiánského kmene, že jsem pak za nějakou dobu slyšela cestopisný rozhovor o podobném kmeni a tam se ovšem uvádělo, že dětská úmrtnost u tohoto kmene je 30%! A nějak mi připadlo na mysli, jestli v tom prvním rozhovoru nebylo řečeno jen A a nechybělo B. Protože až oboje dohromady mi vytvořilo pochopitelný, reálný celek.
Každopádně zdravím a přeju hezký večer
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(17.9.2009 23:16:09)
Mno, RabR napsali Češi a poměrně dobře ilustruje české podmínky, přestože ty principy naši kotlinu přesahují.
|
| KvětaS |
|
(18.9.2009 10:32:46)
Jasně, že napsali, ale myslím, že inspirace v Konceptu kontinua tam je, ne? Nebo se možná pletu? Každopádně jsem tu knížku nedočetla, protože mé rozpaky byly neadekvátní k mým časovým možnostem. Ale možná, že kdybych ji dočetla, kdo ví..... Nějak mi přišlo, že v uváděných příkladech autor předem očekává, že se dítě samo rozhodne zodpovědně a zohlední možné následky jako dospělý. Což podle mě nefunguje. Dítě je dítě a dospělý je dospělý! Např. situace, v níž chce dítě jít ven jezdit na kole a rodič mu říká něco jako "Uvědom si ale, že máš ještě psát domácí úkol a myslíš si, že to stihneš?" 1) předpokládá tento příklad, že dítě zná hodiny a má poměrně jasnou představu o čase a 2) co udělám v případě, že dítě prohlásí: "Jo, stihnu to! " A pak to nestihne? A aplikuji to přímo na naši situaci, kdy by oba starší synové rozhodně prohlásili, že to stihnou, navíc ani jeden z nich nezná ještě hodiny a nemáme jedináčka, takže případné následky toho, že syn se rozhodne "nesprávně", přípravu do školy nestihne a budeme ji pak honit před spaním, "odnese" celá rodina. A nejvíc samozřejmě ne syn, ale já, která se budu večer potýkat s příliš unavenými menšími dětmi a ráno potáhnu do školy nedospanou smečku....
Nebo když chci, aby se děti více oblékli, protože je venku chladno. Naši kluci jakoukoli manipulaci s oblékáním, převlékáním apod. nemají ani trochu rádi (ani se jim nedivím). Odmítnou, upozorním je, že by mohli být nemocní. Odmítnou-li znovu (úplně slyším odpovědi "To nevadí" nebo "Neboj, nebudu") a pak nemocní budou?
Prostě se domnívám, že vést dítě výhradně tím, že s ním jednám jako s dospělým a stavím na tom, že ho nechám nést následky jednání nelze absolutně. Dítě musí být ve věku a intelektuální (někdy i emocionální) kondici, kdy je schopno si následky usouvztažnit s bodem, který je zapříčinil a tyto následky nese převážně dítě ne okolí...... A situací, které tomuto předpokladu neodpovídají řeším denně několik.
Zkoušela jsem nejvíce nejstaršího syna vychovávat převážně vysvětlováním, zdůvodňováním atd. Výsledkem je, že je vysoce argumentačně zdatný, umí odpovědět skoro na všechno, ale nemám pocit, že by ho to nějak výrazně nutilo k "poslušnosti"nebo podle RaR k tomu, aby si pro své chování vybíral to, co "je správné". Nezdřídka se mi stane, že něco provede a na mou otázku, proč to udělal, když jsme si tolikrát vysvětlovali, že a proč se to nedělá, mi odpoví: "Nevím...." A taky nezřídka vidím, že on ví, co je správné, ale v tu chvíli se mu to jaksi "nehodí do krámu", "nechce se mu", je unavený, nevím co ještě a prostě to, co je správné neudělá. Co pak? Vysvětlovat znovu? A zase a zase? Když to stále nemá kýžený výsledek?
A taky se domnívám, navzdory RaR, že děti prostě musí poslouchat. A poslouchání nemusí vést k tomu, že pak budou poslouchat každého a nebudou si schopny samy vyhodnotit, zda daného člověka v danou chvíli poslechnout nebo ne. Pro někoho to platit může, pro někoho ne.
Hezký den
|
|
|
| Tubifex |
|
(20.9.2009 17:31:15)
Úplně tě chápu.
|
|
|
|
|
|
| .Žaba |
|
(15.9.2009 10:44:53)
Mladší syn je presne takýto, schválne robí, čo nemá, ešte sa pri tom baví... Presne rozumie, prečo to nemá robiť. No, povedala by som, že je to výborný adept na plieskanie po zadku (také to echt výchovné ) Ano, skúsila som to, a prišla som na to, že je to úplne nanič. On to neprestane robiť ani tak, a ja mám naviac jedno dieťa na utešovanie. On je proste taký, musí skúsiť všetko a nemože si pomocť.
Jedna nedávna príhoda - šla som s miminkom a obidvoma synmi do banky vybrať peniaze z bankomatu, zaparkovala kočík, starší syn normálne pri ňom zastal, mladší ale nezaváhal ani sekundu a proste úplne automaticky prešiel k najbližším dverám a vyskúšal kľučku, či idú otvoriť. Proste o tom neuvažuje - vidí dvere, tak ich MUSÍ skúsiť otvoriť. A tak je to zo všetkým. Verím, že ani plácnutie tú jeho potrebu všetko vyskúšať nezmierni
|
| adelaide k. |
|
(15.9.2009 10:50:55)
Žlababo, přesně náš mladej, eště kdyby v těch dveřích byl klíč... to by bylo
|
| BlackyCatt | •
|
(15.9.2009 20:06:45)
Nepíšete náhodou o mém synkovi? )
|
|
|
|
| BlackyCatt | •
|
(15.9.2009 20:03:55)
Ano, tak s tímto názorem souhlasím. Fyzické tresty jsou proti mé mysli, nemám ráda plácání a výprasky, ale pokud třikrát synkovy řeknu, tohle nedělej a on se na mně sladce usměje a stejně to udělá, tak tedy vidím rudě. To pak někdy i plácnu přes zadek, nebo přes ruku. To samé pokud ho chytne vzteklý záchvat, že tohle nebude dělat, že tohle bude dělat apod.
Jsou mu dva roky a je to divoch, lidi říkají,že takové dítě ještě neviděli, je doslova jak utržený ze řetězu. Domluvy, bubáci, nic na něj nezabírá. Bít ho nechci, ale jsem už s výchovou poměrně v koncích. Přes zadek dostane vyjímečně, ale když už, tak rána přiletí aspoň třikrát. A hle - najednou je klid.
Určitě se nemá bít dítě kvůli blbostem, kvůli věcem, z kterých nemá rozum a podobně, ale pokud s úsměvem udělá něco, co mu předtím několiktát vysloveně zakážu, není možná nějaké plácnutí úplně mimo mísu.
|
| Bumbi&05,08,10 |
|
(15.9.2009 20:17:25)
zkus si přečíst respektova a být respektován, dá se tam najít hodně klíčů k různým situacím... ale vyžaduje to umět držet pravidla a hranice
|
| BlackyCatt | •
|
(15.9.2009 21:47:08)
Díky za tip Svého synka chci dobře vychovat a rozhodně ne nějakým otloukáním. Každá rada drahá, knížku si seženu, už jsem o ní slyšela.
|
|
|
| zuzini | 
|
(15.9.2009 23:05:50)
Bubáci? To ještě v dnešní době někdo straší děti?
|
| Gabča | •
|
(16.9.2009 11:39:38)
No v pohádkách ještě jsou... :) Né vážně, já je používám když své tříleté dceři vysvětluji, že se nemá s nikým cizím bavit nebo nedej bože odejít. Myslím, že je to pro ji jednodušší na pochopení než popisování vražd apod.
|
| BlackyCatt | •
|
(16.9.2009 18:52:34)
Souhlas. Na pohádky přeci děti koukají a tam je strašidel pořád dost. A jak píšeš, dá se to použít různě.
Já synkovi vždycky říkám, že si bubák chodí pro zlobivé děti, ale on je hodný, takže se přeci nemá čeho bát A víte, že to občas i zabírá? Rozhodně lepší, než mu dát na zadek.
|
|
|
| BlackyCatt | •
|
(16.9.2009 18:48:43)
Ano straší. Připadá ti na tom něco divného? Určitě lepší než dítě zmlátit, nemyslíš?
A děti jsou snad pořád stejné, tak proč píšeš ,,v dnešní době" ???
|
|
|
| chatrosa |
|
(16.9.2009 12:00:38)
Zrovna jsem si říkala, jestli je chování mého syna normální. Potom sjem si přečetla tento příspěvek a bylo to jako u nás. Syn má také 2 roky a každý mi říká, že takové dítě ještě neviděl. Je to divoch a dost věcí mi dělá naschvál. Oproti pisatelce přízpěvku na , který reaguji já dávám na zadek častěji, jelikož domluvy nepomohly)a pochybuju, že má slova přez ten ryk slyší)dávám na zadek.
|
| BlackyCatt | •
|
(16.9.2009 19:03:14)
Jé tak to jsem ráda, že v tom nejsem sama! Já už také nevím co s ním, ale zase nějaké to fyzické trestání mi je pořád proti srsti... No ale někdy to není od věci a jak píšeš, nějaký zvýšený hlas? Tomu se jen směje! Takže domlouvat fakt nemá cenu.
Zrovna včera jsem se schválně rozhodla změřit, kolik sekund vydrží sedět na jednom místě. A víte kolik? 5 vteřin a to ještě pokud ho zaujme např. večerníček v televizi. On prostě pořád musí pobíhat, dělat kotrmelce, skákat po posteli apod.
A ještě bych se ráda zeptala - hlídá vám někdy babička? U nás nikdo hlídat nechce, protože na to prostě nikdo nemá nervy a ani fyzičku, protože neustále běhat za ním je teda potřeba fakt kondici A to máme velmi mladé babičky - 42 a 46 let. Ještě tak moje mamka, ale JEN pokud bude sedět v kočárku, což už v tomto věku pochopitelně nechce, že...
|
|
|
|
|
| Xantipa. |
|
(17.9.2009 12:59:50)
Jestli si myslíš, že dítě vychováš bitím, mýlíš se. Zatím jsou děti malé, bojí se výprasku a bolesti, ale přijde čas, kdy se obrní a otupí a výprask si prostě nechá dát bez protestu. A jednou se ale ožene, až bude dítě samo dost silné na to, aby to zvládlo. A co potom. Zastřelíš ho rovnou?
|
|
|
| Jíťa | •
|
(15.9.2009 21:20:44)
Ono je taky otázkou, jestli by se manželka necítila stejně poníženě, kdyby jí manžel jen domlouval?
|
| Margot+1 | 
|
(16.9.2009 9:44:56)
jo, z tohoto příměru se mi taky zvedl žaludek - copak manžel je nějaký nadřízený, oprávněný jakýmkoliv způsobem vyžadovat nápravu neumytého nádobí / pokažené večeře / nedostatečné sexuální aktivity?! To snad ne! Vtip bude asi v tom, že dospelí lidé se už nevychovávají...
Jinak - sama ve výchově teprve začínám, naší malé je necelým 9m a leze. Po "pilotních" pozorováních jsme se s manželem dohodli, že jí budeme při objevných výpravách po bytě zakazovat pouze velmi výjimečně - aktivity vyloženě nebezpečné, tj. zásuvky a především psí misku a pelech (aby se ten chudák měl kam zdekovat, když ho dítě začne otravovat a předešli jsme tak většímu maléru). Zcela jsme upustili třeba od zákazu zkoumání DVD - ublížit si tím nemůže, maximálně to trošku přenastaví A vida, teď jsem si uvědomila, že k psímu teritoriu už opravdu "nechodí", stačilo párkrát říct důrazně "ne, ne ne!" a v případě neuposlechnutí odnést... Ale možná máme štěstí Hlavně si myslím, že by se rodiče neměli v té výchově tak nimrat. Plácla jsem? - stalo se, lidé dělají chyby, když k tomu mají důvod, týrat se "rodičovským selháním" je masochistické a stejně to k vyvarování se d budoucna nevede, pouze to rodiče připraví o jistotu.
|
| marketa | •
|
(16.9.2009 14:09:11)
no a ja jsem presvedcena, zeani moje dite neni muj podrizeny, abych na nej mluvila systemem prikazu, vyhrozovani tresty, uplaceni za dobre chovani ci dokonce placani pres ruce nebo zadek.
pro me tam proste neni rozdil.
k te situaci s manzelem - uvedu tri priklad reseni -
manzel prijde domu, vidi neporadek ...
I.
"ty tu mas ale binec, cuchto" a lupne ji jednu
manzelka to bud strpi nebo odejde a poda zadost o rozvod
---pro me naprosto neprijatelny model, samozrejme
II.
manzel : "ach jo, tady zase je neporadek, ja nevim co tu cely den delas? vzdyt to snad neni tak moc, umyt nadobi a detem rict, aby so po sobe uklidili?" (ton sice klidny, ale vycitavy)
manzelka : "ty si myslis, ze je to jen tak, celej den se o tu bandu starat? sedis si v kancelariv kancelari a ja jsem tu pomalu jak sluzka! na nic dome nesahnes, ale mas reci! (ton ublizeny, plactivy nebo nastvany)
---pro me naprosto neprijatelny model
III.
manzel : "vidim, ze ve drezu je nadobi a deti maji vsude roztahane hracky." (ton vecny, bez vycitek)
"asi jsi mela narocny den, vypadas unavene ..."
manzelka : "promin, taky me ten bordel stve. prisli jsme teprve pred peti minutami. mas pravdu, byl to den blbec. (kratce vysvetli, co se prihodilo). no a ted tu sedim a sbiram energii na to nadobi. deti si myslim taky potrebuji odpocinout nez se daji do uklidu."
manzel:" mam toho taky dost. hele ja si na 15 minut lehnu a pak se do toho pustime nejak spolu jo?"
---nas model
a stejne mluvim i s detma a ver ze to funguje lip nez prikazy a placani.
|
| Margot+1 |
|
(17.9.2009 8:40:43)
No jo, ale pořád je tady ten fakt, že většina rodičů má ambice své děti vychovávat, což je podle mě záměrné působení za účelem dosažení konkrétního efektu v chování dítěte. Vzhledem k ostatním dospělým už takové obvykle ambice nemíváme.
Tvé modelové příklady jsou všechny nesmyslné, nestane se ani jeden z nich, pokud jsou všichni zúčastnění duševně zdraví.
Popravdě, při svém někdejším pedagogickém působení jsem někdy kroutila hlavou nad chováním některých dětí, ovšem když jsem se seznámila s rodiči, viděla jsem, že může být hůř a došla k závěru, že někteří rodiče by udělali nejlépe, kdyby svým dětem dali pokoj a nevychovávali je vůbec.  (Nevztahuj si to prosím na sebe).
Nic ve zlém, ale takhle to "nimrání" ve výchově vidím já.
|
| marketa | •
|
(17.9.2009 10:08:29)
dekuji za definici pojmu vychova ;-) ze je to pusobeni na dite, na to bych vazne neprisla ...
jde tady snad o to jakymi prostredky! takze pro me jsou prijatelne prostredky, ktere neponizuji. tedy takove, ktere bych uzila i v normalni komunikaci se svym manzelem.
dite je taky clovek, i kdyz malej a s mensim mnozstvim zkusenosti. vychova neni drezura.
a proto ho proste nebudu placat jakymkoli zpusobem a za zadnych okolnosti stejne jako neplacam manzela a on me.
ovsem taky nebudu pouzivat prikazy (jdi si uklidit pokoj), tresty (jestli si neuklidis nebude ...) ani pochvaly (kdyz si uklidis dostanes ...) protoze takto se nechovam ani k manzelovi.
ver mi, ze to jde i jinak (vidim, ze je v pokoji neporadek. na zemi lezi kostky a plysaci.
pred veceri musi byt uklizeno, abychom stihli precist pohadku. co s tim udelas?)
svete div se, vetsinou jde a zacne uklizet a to ji nejsou jeste tri. jasne, ze se v pulce zapomene a zacne si hrat, tak ji trochu pomuzu, ale neprikazuju, jen pripomenu (plysaci patri do kose a kostky do krabice. ) pripadne upozornim - kdyz nebude uklzeno, nebude cas na pohadku. to totiz neni trest, ale dusledek. spat se proste musi vcas, aby se rano vstalo do skolky.
|
| Margot+1 |
|
(17.9.2009 12:14:32)
abychom si rozuměly: netvrdím tady, že je pěkné a žádoucí plácat děti. Jen jsem chtěl poukázat na to, že už samotné bádání nad tím, jestli plácat nebo neplácat je mírně kontraproduktivní. Dospělí lidé prostě dělají rozhodnutí, někdy okamžitá a intuitivní, a nesou za ně odpovědnost. Tvrdím, že lidé by si měli jako rodiče věřit a ne si po drobném konfliktu s dítětem hodit mašli, protože... (dosaď si sama)
Ovšem tebou popisovaná metoda se mi vůbec nelíbí, zavání mi až příliš manipulací. Podle mě je mnohem víc fér prostě vyřknout požadavek, ať už směrem k dospělému či dítěti, (ukliď si prosím dneska pokoj, dojeď prosím tě nakoupit), než nutit druhé, aby se domýšleli, co po nich vlastně chceš. Tak to dělá moje tchyně - místo, aby si rovnou řekla, co potřebuje, předešle to sáhodlouhým výkladem o svých potížích, z nichž se my máme dovtípit )
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 12:22:56)
Margot, ono to jako manipulace vypadá, ale ono z toho takhle narychlo není poznat, že jde ve skutečnosti buď o informace o nových, nebo o připomínání starých pravidel o tom, jak se k sobě lidé obecně nebo v naší rodině chovají, k připomenutí povinností atd. Jako říct mi tchýně "v dřezu je nádobí, já jsem ale chudinka", tak to manipulace je. Když ale je v rodině domluveno, že za nádobí zodpovídá prostřední dítě azajišťuje, aby bylo umyté, tak připomínka "v dřezu je nádobí" je zcela na místě, protože ho v podstatě jen upozorňuješ, že má ještě něco dokončit/zařídit.
Ten způsob komunikace, jaký markéta popisuje, hodně staví na tom, že je rozdíl mezi prosbou - u té je zcela na tom druhém, jestloi jí vyhoví nebo ne, je to něco nad rámec - a připomenutím domluvených pravidel - tam tomu druhému necháváš prostor, aby úklos splnil po svém (ve zvoleném čase a způsobu), ale neprosíš ho, protože to je jeho úkol, nikoli pomoc tobě.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 12:28:02)
Dodám, že pokud tchyně chce, abyste nakoupili, je říct prosím a přímo o to požádat naprosto OK. Říkat pravidelně dítěti "prosím, ukliď si botičky" mi přijde kontraproduktivní, protože naopak to je manipulace, každodenním poprošením máme pocit, že se dovtípí, že jde o něco samozřejmého a má to dělat, aniž bychom to říkali. Zatímco když bude vědět, že "po příchodu domů si zujeme a uklidíme boty", tak "Hani, botičky" už je jednoznačné připomenutí ke splnění úkolu, bez manipulace, prošení atd.
|
|
| Margot+1 |
|
(17.9.2009 12:53:47)
slabina je pak ale v tom, že ve vztahu rodič-dítě se nejedná o DOHODNUTÁ pravidla, nýbrž o pravidla rodičem STANOVENÁ. Takže ať to nakonec uvedeš jakýmikoliv slovy, ve výsledku se jedná o to, aby se dítě podřídilo vůli rodiče. A podle mě je koneckonců jedno, pokud mu připomenu pravidlo "Leží tu boty" nebo zhodnotím situaci a řeknu "ukliď si prosím ty boty, nedá se tu projít". Naopak se mi zdá, že první možnost faktprosazení rodičovské vůle pouze neuměle maskuje
No nic, to už fakt pitváme a to je přesně to, co je podle mě trochu zbytečné dělat, protože ve skutečné situaci to pak stejně bude jinak - a možná to tak nakonec bude nejlepší.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 12:57:22)
Jde o pravidla platná v té rodině. Rodiče tu byli dřív než děti a ta pravidla dodržují, tudiž děti dělají jen to, co se v té rodině dělá. Něco jiného by bylo, kdyby rodiče u jídla krkali a po dětech vyžadovali, ať to nedělají, pak to považuju za pravidla stanovaná speciálně pro dítě (a vnucovaná), jinak jde o obecné normy, které si stanovili lidi v dané kultuře mezi sebou a lidi v té rodině.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 13:01:08)
Hele, vážně necítíš rozdíl mezi "nech ten deštník, rozbiješ ho!" a "S deštníkem se nehraje, mohl by se rozbít."? (Situace před minutou)
|
| Margot+1 |
|
(17.9.2009 14:03:20)
chi, no to teda cítím: tu druhou bych nikdy neřekla! To už mi připomíná tu písničku "když se je blb, je se blb" Řádně oprsklé dítě ti na to stejně řekne "ale hraje", popř. na argument "mohl by se rozbít" odvětí "No a co?!" a stejně jsi v pytli...
Ne, vážně: Podle mě není potřeba tak zoufale vážit slova, ve skutečných situacích totiž velkou část významu tak jako tak sdělujeme neverbálně. Takže budu upřímná - v případě, kdy se přerazím o boty, možná řeknu dokonce "Ukliď si hergot ty boty"; dítě z celé mé bytosti přečte mé rozladění z neuklizených bot, a protože není hloupé, uklidí je, neb všechna malá zviřátka vědí, že je lepší mít maminku nerozladěnou...
|
| Stáňa a dva kluci | 
|
(17.9.2009 14:10:42)
No není nad to si to vyzkoušet v praxi. Tam, kde dítě dostává průběžně takovéto informace, si je daleko dřív schopno uvědomit následky svých činů a převzít za ně zodpovědnost, než v rodině, kde to pozná jen podle rozladění maminky. U druhého hrozí mnohem větší pravděpodobnost, že se bude v životě řídit požadavky druhých, aby se jim zalíbilo.
|
| Hanka | •
|
(17.9.2009 14:51:25)
Stáňo,
jistěže když se pozná, že je něco blbě JEN podle rozladění maminky, je to špatně, ale kde je řečeno, že Margot zařve "hergot ukliď si ty boty" a předtím to dítěti mnohokrát neřekla, že je třeba uklízet boty, ať někdo nezakopne?
Moje zkušenost je, že vysvětluji opakovaně třeba "když přijdete ze školy, je třeba se převléct, ať si nevytaháš kolena na kalhotech a nezamažeš mikinu; a to co si svlékneš, patří uložit do skříně do poličky s roznošeným prádlem"
A garantuji ti, že když zařvu, poté co se po příchodu z práce přerazím o zapomenutou aktovku a spatřím kočku spát na pohozených kalhotách, "Kde máš ty kalhoty?!" - dítě přesně ví, co mělo udělat, proč to mělo udělat a dokonce i co má dělat dál (popadnout kathoty a jít je vyklepat od kočičích chlupů, pak uložit).
Přece když někdo použije jinou formulaci než "-me" (třeba rozkazovací způsob nebo výkřik v rozčilení - a jakkoliv nejsem příznivcem rozčileného řevu, dítě musí vědět i to, že matka také nevydrží jakékoliv zacházení), neznamená to, že předtím nic nevysvětlil (x krát) a dítě se musí domýšlet!
(mimochodem taky neužívám formulace typu "nedělej to, rozbiješ to", fakt je účelnější říct "udělej to takhle" - čili návod co dělat a ne co nedělat... a vysvětluji... ale když něco po dětech chci, řeknu prosím nebo použiju rozkazovací způsob a necítím potřebu kolem téhle věci dělat "formulační tanečky")
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(17.9.2009 15:08:35)
Hanko, nicméně v rodině, kde se častěji používá formulace udělej, dones, podej, tam taky daleko častěji hrozí dětský vzdor a z toho plynoucí kolotoč vzájemného souboje. Nikdo není rád něčím poskokem, ani dítě. Taky to občas použiju, ale VELMI s tím šetřím. Pokud používáš slovíčko prosím, jedná se o zdvořilou prosbu, což musíš čekat, že tě třeba taky potká zdvořilé či nezdvořilé odmítnutí:). Není to jasná věc plynoucí z daných pravidel, o kterou není třeba prosit. Čímž nechci říct, že také nepoužívám, ale spíš opravdu u prosby, "podej mi prosím ten cukr" a může se stát, že mi syn řekne, "ale já si chci dodělat tenhle obrázek", což někdy uznám a podám si ho sama:).
|
| Hanka | •
|
(17.9.2009 15:28:23)
Stáňo,
já už mám děti větší a období vzdoru za námi, u obou vcelku v klidu (jen ta starší si občas struhla nějaký ten větší vztek, většinou výlev bezmoci nad tím, že svět opravdu neudělá to, co ona po něm chce, i když třeba hezky poprosí nebo požadavek 15x zopakuje )
Myslím, že Margot se zmínila o neverbální složce, což je podle psychologů VALNÁ VĚTŠINA komunikace. Záleží na tónu, celkových gestech... Nedávno tu nějaká holka psala, že u jedné kamarádky doma rodiče prohlašují "dokud dáváš nohy pod můj stůl, budeš dělat to a to" a část holek se velmi pohoršila. Já zažila podobné formulace jako puberťačka - "dokud tě živíme..." a nikdy jsem s nimi neměla nejmenší problém, protože jsem dobře věděla, že je v tom podtón humoru, připomínka, že máma má třeba strach, když se nečekaně zpozdím a tak. U mé sestřenky to ale vypadalo jinak, tam v tom "dokud tě živíme..." znělo "tady jsem pánem já a ty poslouchej a mlč"
Většinou říkám dětem "prosím", když něco chci připomenout, často se prostě ptám - hrála už jsi dnes na flétnu? Někdy říkám "je třeba" - "hele holky, za chvíli dorazí babička, je třeba umýt koupelnu a záchod, já beru ten záchod, pusťte se do koupelny, jo?" Kdybych měla jít na puberťačku nějakým konstatováním "po příchodu domů si uklízíme boty", připadala bych si jako slaboduchá a ona by mi nejspíš odvětila -"no tak si je uklízejte, vždyť vám v tom nebráním" (Je to dítě, které mi na prosbu "podej mi kapku vody, prosím" přineslo na dlani kapku vody )
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 15:48:36)
Hanko, je jasný, že formulace vět se mění s věkem dětí, co by mělo zůstat je přístup. Ono respektovat patnáctiletou holku je možná jednodušší než tříletou, ale zaslouží si to obě - a po obou budu stějně tak vyžadovat respekt ke mně.
A kdyby tvoje dcera řekla, že chce radši ten záchod, asi ji taky neřekneš "řekla jsem koupelnu a dost!" :) V podstatě to vidíme obě dost podobně.
|
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(17.9.2009 16:55:05)
Hanko, můj starší syn má dost podobný problém jako měla tvá dcera. Já to taky vidím dost podobně jako ty, nejde o nějaké rigidní formulace určitých vět v celém průběhu výchovy:), co hodně dobře funguje u těch nejmenších "po příchodu domů si uklízíme boty" je u puberťáků jednak trapas jednak už fakt zbytečné, neb už dobře chápou souvislosti fungování té které rodiny.
Pro ty prcky je to dobré jednak z důvodu nalezení smyslu, pže si myslím, že i nejmenším dětem se líp dělají věci, pokud pozvolna pochopí, proč je vlastně mají dělat a navíc tenhle nebo podobný způsob eliminuje dětský vzdor z formulace musíš, ukliď, udělej...Ale to už tu asi bylo řečeno.
|
|
|
|
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 14:46:44)
Stáňa už odpověděla za mně - je pro mě důležitější zprostředovat dítěti, jak a proč se věci dělají, než jen "neserte mě". (i když to druhé se taky někdy hodí  )
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(17.9.2009 13:24:40)
Markéto,
tvá odpověď na Margot
Jde o pravidla platná v té rodině. Rodiče tu byli dřív než děti a ta pravidla dodržují, tudiž děti dělají jen to, co se v té rodině dělá.
je ale přesnou ilustrací toho, co říká Margot
slabina je pak ale v tom, že ve vztahu rodič-dítě se nejedná o DOHODNUTÁ pravidla, nýbrž o pravidla rodičem STANOVENÁ. Takže ať to nakonec uvedeš jakýmikoliv slovy, ve výsledku se jedná o to, aby se dítě podřídilo vůli rodiče.
Děti jsou taky rodina. Ty v podstatě říkáš "co se v téhle rodině rodině dělalo dřív - tedy to, na čem jsme se dohodli já a táta - to budete dělat i vy"
|
|
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(17.9.2009 12:27:22)
Marketo, pišeš, že výchova není drezúra (s čímž vřele souhlasím), a pak, že při komunikaci s dítětem nepoužíváš ponižující prostředky, tedy používáš takové, jaké bys použila při komunikaci se svým mužem.
Píšeš, že dítěti nepřikazuješ, netrestáš ani nechválíš. Pod pochvalou ovšem jako příklad uvádíš slib odměny - pochvala není "když si uklidíš, dostaneš", pochvala je "ty hračky jsi poskládala do té poličky moc pěkně!"
Pak dáváš příklad, jak s dítětem mluvíš:
vidim, ze je v pokoji neporadek. na zemi lezi kostky a plysaci.
pred veceri musi byt uklizeno, abychom stihli precist pohadku. co s tim udelas?
Vážně bys podobně komunikovala s dospělým člověkem? Představuji si, že bych přišla domů a zjistila, že třeba v kuchyni, kterou měl manžel ten den na starost, je nepořádek... Kdybych pronesla něco jako Vidím, že je v kuchyni nepořádek. Před večeří musí být uklizeno, abychom spolu stihli kouknout na Star Trek. Co s tím uděláš? - manžel by si poklepal na čelo nebo se sesypal smíchem, podle nálady. Nevím jak ty, ale já se v takové situaci zeptám něco ve smyslu, jestli toho měl moc a nestihl to, popřípadě ho poprosím, aby něco udělal třeba před večeří /neumyté nádobí ve dřezu zavazí nebo tak/, ale manžela fakt nevychovávám - a to, cos uvedla jako příklad, je prostě výchovná věta rodiče k dítěti, třebaže patří k jinému stylu výchovy než klasickému.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 12:43:53)
Hanko, ale klidně řeknu svému muži "Potřebujeme nějaké háčky v předsíni. Myslíš, že bys to dneska stihl?" a když přjdu domů a uvidím, že tam jsou, tak nebudu vykřikovat, že je šikulka, ale řeknu "Jé, to je moc fajn, že tu jsou už ty háčky, vypadá to tu teď o dost líp."
To byl teda jen příklad, ve skutečnosti jsem ty háčky předevčírem vrtala já a tu větu řekl on ;)
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 12:46:49)
Jinak s tím "před večeří musí být uklizeno ... " - jenže zatímco můj muž to ví, dítě to až tak dobře neví, takže tuhle informaci mu musím nejprve předat. Tudíž zatímco na muže by to vypadalo směšně, protože informace, že musí být uklizeno je na úrovni tříletého dítěte, na dtě to směšné není, protože one se to musí nějak dozvědět.
Nicméně muži klidně řeknu "než sem dáme skříně, potřebujeme ještě položit koberce".
|
|
| Hanka | •
|
(17.9.2009 13:02:09)
Markéto,
a ty máš pocit, že věta
Jé, to je moc fajn, že tu jsou už ty háčky, vypadá to tu teď o dost líp
není pochvala? V mé klasifikaci tedy je (pravda cítím rozdíl mezi "ty jsi šikulka", což je ocenění schopností, a tvou větou, což je ocenění výsledku, ale myslím, že by se můj chlap zatetelil potěšením při obou, poněvadž jeho schopnosti a výsledek spolu úzce souvisí)
A mimochodem, s těmi háčky: Potřebujeme nějaké háčky v předsíni. Myslíš, že bys to dneska stihl? to je dospělá komunikace. Ty mu nepřipomínáš žádná obecná pravidla a nepřipomínáš důsledky nedodržení (a nebudeš se sama zasazovat o jejich dodržení - těch důsledků).
Hodně píšete o důležitostí formulací, s čímž souhlasím, ale s dospělými opravdu mluvíme JINAK než s dětmi.
(Taky dceři říkám "Madlenko, aktovka" směrem k zapomenuté aktovce v předsíni, ač jsem byla ještě nedávno RaR nepoznamenaná. Pravda, říkám to už čtvrtý rok bez valného výsledku; někdy by mě zajímalo, proč ostatní dohodnuté věci jdou po chvíli zvykání, ale aktovka ponechaná uprostřed předsíně je něco jako stálice . Manželovi bych "Jardo, kufřík" fakt neřekla, už proto, že je dospělý a podobné věci nedělá tak pravidelně, abych nemohla použít celou větu )
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 14:43:26)
Hanko, já jsem teda výrazně raději, když někdo ocení výsledek mé práce než pronese něco jako "Úžasné, to ji dokázala sama?" Měla jsem v tu chvíli pocit radosti z toho, že i jemu jsem zpříjemnila bydlení.
A nevidím důvod, proč i směrem k dětem neříct "Potřebujeme tu uklidit, protože přijede babička. Stihneme to spolu do oběda?" Nevidím na tom nic dospělého.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(17.9.2009 14:44:06)
Nic speciálně dospělého, jsem chtěla napsat.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Iva | •
|
(20.9.2009 21:26:46)
Nechapu srovnani manzelka - deti. Manzel je muj partner a je na stejne urovni jako ja. Neznam knihy o vychove manzela nebo manzelky, ale o vychove deti jsou jich mraky. Ja svoje rodice budu mit vzdy v ucte a neumim si predstavit, ze bych treba matce dala facku, jak tu nekdo psal - neuveritelne. Ale moje deti do sveho odchodu z rodneho domu budou stale deti a mam co mluvit do jejich zivota. Naopak ony do naseho s manzelem nee. Rozhodne mi dite nebude rikat co mohu a co ne, ale ja jemu ano. Tim nerikam, ze preferuju fyzicke tresty ale nadzvedlo me to srovnani s bitim manzelky. Myslim, ze ucitele mohou vypravet o ucte k autoritam, ktera prave vyplyva z tehle liberalni vychovy a jeji ovoce je tady vsude kolem videt. Ten mail byl velmi trefny
|
|
|
|
|
| .Žaba |
|
(15.9.2009 9:33:42)
Ja sama za seba knižky chálim. Kto zažil taký model výchovy, ktorý nechce opakovať pri svojich deťoch inšpiráciu potrebuje. A tak ich aj beriem, prečítala som ich nemálo, niektoré ma inšpirovali viac, niektoré menej. Veď ma predsa nie je nikde napísané, že všetko, čo si prečítam, musím aplikovať.
Pokiaľ má niekto na výchovu "cit", a je si istý tým, ako vychováva, je to zrejme tým, že to v detstve zažil, a žiadne rady nepotrebuje. Knižky vyhľadávajú predovšetkým tí, ktorí potrebujú niečo zmeniť, niečo o výchove "naštudovať".
|
| VlastaN | 
|
(15.9.2009 9:53:25)
Já jsem také velký zastánce knih, netvrdím, že spasí vše, také nepomůžou vždy. Nedá se každá poučka napasovat na Vaše dítě, ale myslím si, že říci já knihy nečtu ja velmi krátkozraké. Asi má taková maminka štěstí na dítě, které je velmi snadno usměrnitelné. Co ale ty mamky, které se svými dětmi "těžce bojují", maminky dětí, které jsou paličaté atd.
Já nemám doma žádné problémové děti, ale dodnes si vzpomínám, jak jsem svou starší dceru ujišťovala po narození své mladší, že ji mám ráda, že ona mi teď bude pomáhat atd a stále to nebylo ono. Až potom po přečtení knihy Prvorozené dítě jsem ji ujistila, že ona je stále moje malá holčička, moje první miminko. A ona nastala proměna. Jsem pedagog, ale na tohle bych nepřišla. Přišli na to jiní a já jsem jejich myšlenku ráda použila.
|
| Nítěnka |
|
(15.9.2009 10:03:08)
Též závidím maminkám s poddajnými dětmi. Usměrňovat ty naše tvrdohlavce dá někdy pořádně zabrat (máme, co jsme chtěli - po kom to asi mají,že?). Ale aspoň si nedají všechno líbit, bude se jim to hodit.
|
| Petra Neomi | •
|
(15.9.2009 10:10:09)
A co je dobrého na poddajném člověku? Ustoupí každému.
|
| Nítěnka |
|
(15.9.2009 10:23:59)
Já to myslela tak, že jim stačí domluvit a momentálně to mají v něčem jednodušší, než pokud je dítě tvrdohlavé.
|
| Petra Neomi | •
|
(15.9.2009 10:27:09)
No, já vycházím z toho, že pokud jsem sama konfliktní, dítě těžko bude poddajné. :) Vlastně bych byla zklamaná, kdyby bylo, což neznamená, že mi dcera někdy nejde na nervy. :)
|
|
|
| Hela, dvě dospělé dcery | •
|
(15.9.2009 20:27:24)
asi právě to že umí ustoupit!
|
|
|
|
|
| Rapiti |
|
(15.9.2009 10:01:44)
Moji rodiče mě vychovávali celkem dobře, ale také jsem byla dost bezproblémové dítě, takže jsem neměla příležitost pochytit některé vhodné výchovné postupy v odlišných situacích, navíc se jim nedařilo úplně všechno. Takže já knihy vítám jako doplnění informací, které mi schází.
Dlouho jsem tápala, protože knih o výchově je na trhu hodně a je v nich hodně protichůdných informací. Až jsem na doporučení přečetla knihy Respektovat a být respektován a Jak žít a nezbláznit se. Obě jsou od českých autorů, vycházejí z českýchn podmínek. Našla jsem tam v podstatě vše, co jsem potřebovala vědět. Někdy je to tak jednoduché, že si připadám hloupá, že jsem na to nepřišla sama.
Co se trestů týče. Od té doby, co jsem zrušila doma veškeré tresty i odměny, chování mých obou dětí se výrazně zlepšilo. Mám jednu tvárnou poslušnou holčičku, vzornou školačku a jednoho svéhlavého vztekavého kloučka, každý je jiný, ale tohle funguje na oba.
|
| Lassie66 | 
|
(15.9.2009 10:04:16)
Napište mi, prosím, na mail. Díky.
|
|
|
|
|
. Jenže tam je ta potíž, že on tak moc strčí do dvířek, že se vyvrátí a rozbily by se. Na druhou stranu, když lednici chci otevřít a něco vzít, tak jí mermomocí zavírá a řve, div mi ruku neurazí (je to malej parchantík 
Keď už niekto nemá čo prínosné povedať, tak si aspoň spraví srandu z tých, čo sa snažia, však? A pre istotu zo všetkých, nielen z tých, čo sa snažia inak vychovávať, netreba zabudnúť ani tých, ktorí sa viac než väčšina zaujímajú o zdravú stravu... 
Asi tak.
. Pečlivě jsem vybírala, je to bezva chlap. A zrovna je na služebce, tak na něj vzpomínám.
(samozřejmě, když vidíme, že je utahaná, tak má aspoň začít a pak někomu slušně říct o pomoc, ale ne ječet, že je toho moc a že to nezvládne)
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)