| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Proč nejsem šťastná?

Jako stromPodle času
 Celkem 211 názorů.
 \ajuska+3 


vůbec se netrap 

(10.8.2009 8:56:51)
Vůbec se netrap, takhle to cítí hodně žen - troufám si tvrdit, že možná i většina.
I mě potkala "poporodní depka" a když jsem se teprve asi pět týdnů po narození začala rozplývat nad tím, jaké má malé ručičky a jaké malinkaté prstíčky na nohách atd.... tak manžel na mě hleděl, a jemně mi naznačil, že před měsícem je měl ještě menší......(on paradoxně malého miloval od narození).

mluvila jsem o tom i s psycholožkou, která mi říkala, že podobné pocity zažívají skoro všechny ženy, že situace, kdy se mateřská láska rozvine prvním pohledem na dítě, je spíše vzácností. podobné pocity teda zažívají skoro všechny ženy, ale ty "mladší" a "třeba méně vzdělané" o tom tolik nepřemýšlí, takže je to tak netíží. Takže tyhle pocity ber třeba jako daň za Tvoji inteligenci - hned se to přijme lépe........
Odpovědět
 romča niki eli 
  • 

Re: vůbec se netrap 

(10.8.2009 9:46:56)
Taky jsem to tak měla první mi pořád brečela snad do dvou let, byla jsem strašně unavená, i z té obrovské změny a na na nějaké rozplývání nebyl nějak čas...
i když jsem je jinak měla obě strašně ráda a nedala bych je za nic...
Teď akorát lituju že sem si je kvůli tomu jako miminka vůbec neužila
Odpovědět
 Insula 


jako stroj 

(10.8.2009 11:04:06)
Také jsem u prvního dítěte necítila nával štěstí. Porod byl dlouhý a těžký a po něm komplikace po epidurálu. Měla jsem co dělat sama se sebou. Ale když jsem měla dceru v náručí, tak jsem se cítila dobře a věděla jsem, že jí mám ráda. Ale mě navíc vždycky přišly všechny matky šíleně "stupidní a trapné", jak šišlají na to svoje miminko, že jsem asi navíc měla zábrany. A pak to přišlo. V šesti týdnech se na mě moje dcera poprvé usmála. Na ten úsměv nikdy v životě nezapomenu a ani na ten pocit, který mě zaplavil. Knedlík v krku a slzy v očích. A od té doby jsem byla "stupidní a trapně" šišlající matka. ~t~ Do té doby jsem se cítila jako stroj. Byl to takový vnitřní pocit, který neumím jinak popsat.
Odpovědět
 Lída+2 


Re: vůbec se netrap 

(10.8.2009 13:49:50)
Hello se netrap.....asi to má každý....podle mě pracuje ve velkým ta únava.....nebo mohl někdo něco říci...nebo se stát..mě se to stávalo běžně.....asi si to moc beru....

Mě to chytilo v těhotenství...kdy jsem musela ležet..a nemohla ani sedět....natož někam jít...manžel mě jen 3x týdně vozil na injekci...a jsem si připadala neschopně......už 8tt , že nejsem schopná nejdřív X let přijít do jinýho stavu(ono jen jsem se u našich zmínila...,že pořád nic a že jdema nějakm..tak sestra moje drahá" přestaňte otravovat doktory"- to taky nepřidá...to si pamatuju i 15 letech))...pak být normálně těhotná a ležet doma tak to byli myšlenky škoda mluvit.....
PAk se narodil Luk a všechno dobrý....jenže okolo 2. měsíce...šílený větry....
PAk mě to opět přepadlo...co mám jako jíst....pít jen vodu..., když mu všechno vadí....no však to mě opravdu dostalo.....ty jeho větry co zmizeli až skoro v 10. měsících
Pak takový to, že Luk v noci se dost budil...a já nevyspalá na zabijačce poslouchala, že v 11 hodin segra zmizla spát neb ráno brzy stávala....a já jsme přece doma tak se můžu vyspat přes den.....

A teď je jim 8 a 10,5let a já se strašně těšila až budou 5 týdnů o prázdninách nečekaně pryč...a teď bych je měla nejradši doma...nikdo mě v neděli nevzbudil v 5:45 " maminko já se jdu tulit" a nikdo po mě v 6 nechtěl snídani~:-D
Odpovědět
 Petula 
  • 

Re: vůbec se netrap 

(10.8.2009 23:26:54)
Nemohu s Vami souhlasit, do vetsiny rozhodne nepatrim. Sve deti moc miluju hned od jejich narozeni.
Odpovědět
 Katka,kluci 7 a 10 
  • 

Re: vůbec se netrap 

(11.8.2009 10:28:12)
To, že právě ty do většiny nepatříš, přece neznamená, že ta většina neexistuje.Patříš do menšiny, která to má jinak. Logicky.
Odpovědět
 Petula 
  • 

Re: vůbec se netrap 

(13.8.2009 20:40:48)
Nerekla bych, ze vetsina matek je na tom stejne jako Hela. Neverim tomu. P.
Odpovědět
 Dája13 


Re: vůbec se netrap 

(16.8.2009 16:29:21)
Nevim jestli vetšina, menšina nebo polovina, ale ja jsem se citila uplne stejně. Vyčerpaně, ukřivděně, prázdně. Láska k dítětí je neco, co se vyvíjí a sílí. A hormony jsou pekelná záležitost.
Odpovědět
 Horama 


Re: vůbec se netrap 

(19.8.2009 9:32:54)
Závidím ti to, ale přesto nemůžu říct, že bych to měla stejně. V první fázi jsem cítila o svoji Jíťu jen nekončící strach, ale dneska (jsou jí 4 a půl měsíce) můžu směle tvrdit, že si s tebou v lásce ke své holčičce nijak nezadám.
Odpovědět
 holka anonymka 


Re: vůbec se netrap 

(11.8.2009 13:12:27)
můj osobní poznatek - mateřská láska je cítit hlavně v době, když tvému dítěti někdo nebo něco ubližuje.
Já sama bych ty svoje "pacholky" (9 a 15 let) občas přizabila, občas prodala.. Ale jak je pár dní nevidím, už se mi stýská. A nedejbože, aby byli nemocní, nebo jim někdo křivdil.. to pak bojuji jak lvice.. !
Odpovědět
 J&N 
  • 

Re: vůbec se netrap 

(14.8.2009 22:18:06)
No úplně v tomto článku vidím sebe, a mě to trvalo skoro půl roku, než se dotavila ta pravá láska..asi je to u každého jiné.... Ono to přejde a pak bude miminko na prvním místě...
Odpovědět
 Katrin 
  • 

štěstí a dítě 

(10.8.2009 9:00:11)
Dobrý den,

úplně Vás chápu, podobné pocity mám i já, ačkoliv jsem teprve na začátku těhotenství. Tak moc jsme si s manželem přáli dítě a pořád nic, po dlouhé době jsme zjistila, že jem těhotná.....ale žádná převratná radost se nekonala, pořád si říkám, že až bude kopat, až bude to a ono, až si ho donesu domů...zatím se jen stresuji, jak to všechno zvládnu...takže permanentrně nervózní matka a jak říká moje maminka, bude to uřvanec, protože jsem pořád na nervy i ze sebemenších maličkostí. Myslím, že to jsou ty hormony a u Vás je to podobné. Musíte vydržet, bude lépe! Držím Vám palečky.

K.
Odpovědět
 EfcaD 


Re: štěstí a dítě 

(10.8.2009 21:24:30)
Katrin, uřvanec to vůbec nemusí být. V těhotenství jsem byla permanentně ve stresu, známá mi říkala, že budu mít neurotické dítě, ale nakonec mám úžasného smíška~d~
Odpovědět
 fifa3 + jeden kousek 


Re: štěstí a dítě 

(12.8.2009 9:30:55)
nenech se znervóznit (ještě více)~;). taky jsem byla nerváček, pořát ve stresu, jestli všechno stihnu, v práci do noci 14 dnů před porodem, ze stresu migrény... malá je pohodový smíšek, který spí téměř od příjezdu z porodnice domů celou noc. "moje" dula mi vždy říkala, že miminko si rodiče vybírá a tak trochu počítá s tím, jací budete - mne to vždy trochu uklidnilo, břichu (nevím proč jsou ty tendence té ooobrovské mase říkat bříško) jsem vždy říkala, teď to musíš ještě chvilku vydržet, maminka to musí dodělat a pak bude s tebou...
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Protože 

(10.8.2009 9:02:45)
pocit permanentní hýkavou blaženost zažívají maximálně oligofrenici.
Štěstí je záležitost okamžiku, něco jako orgasmus. Pokud jsi SPOKOJENÁ, je to naprosto dostačující. :o)

A co se rozplývání nad miminkem a explozí mateřské něhy... ono to podle mého názoru souvisí s "povahovým nastavením" každé ženy. Některé se prostě nerozplývají. Život holt není telenovela.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Protože 

(10.8.2009 9:03:06)
oprava - "hýkavé blaženosti"
Odpovědět
 Katka,kluci 7 a 10 
  • 

Nedá mi to 

(10.8.2009 9:03:48)
Možná sem napíšou nějaké pohoršené matky, zaplavené tou literárně citovanou vlnou bezmezné lásky od okamžiku porodu. Ale já mezi nimi nebudu, neboť jsem to měla "nemlich" tak jak ty. A podle mě je nás víc, jen někdo je víc a někdo míň ochoten o tom mluvit. Pro mě byly děsivé týdny, kdy si všichni blízcí mysleli, že jsem nejšťastnější mamina pod sluncem a já ve skutečnosti byla neštastná, smutná, co jsme si to spískali, chtěla jsem zpátky svůj starý život. Synek to podpořil obráceným režimem a já byla ..však víte kde.
Radím : moc se v tom nepitvat, nemyslet na to, jak a co bych měla a neměla cítit.Pomalu přečkávat, neřešit binec,nechat si při každé příležitosti pomoci, povozit mimino , sama v té době odpočívat. Vypadnout i s miminem ven, doma to na mě všechno padalo.Te´d se ti to zdá hrozné, ale sedne si to a za půl roku budeš opravdu moc ráda, že mimi máš.
Odpovědět
 sojka+07+09 


Re: Nedá mi to 

(10.8.2009 9:44:34)
ahoj
také patřím ke stejně postiženým. Opravdu je to hormonama. Hodně maminek vypadá na první pohled jako ty šíleně šťastné matky ze stránek Betynky, ale skutečnost je jiná. Když jsem se začala svěřovat se svými depresivními pocity, nestačila jsem se divit, kolik holek to cítilo úplně stejně. Některé matky milují své dítě hned, jiné si k němu hledají cestu a přitom ho nakonec milují stejně. Každý nemá tu schopnost být okamžitě zaplavený láskou. Já své děti zboˇžnuju a miluju, ale začátky jsem měla stejné. Nejsem na to pyšná, ale hlavou mi probíhaly věci jako- lepší by mi bylo bez nich a copak můj život už nikdy nebude normální ? budu už jen celý život kojit a utírat zadky ? Vyspím se někdy ? Zrelaxuju se ? nakonec se láska postupně dostavila a to velmi intenzivní, všechno se zlepšilo, režim zaběhl.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Nedá mi to 

(10.8.2009 9:55:53)
Asi mi nějaký hormon chybí, protože zaplavení láskou se nedostavilo dodnes a to jde syn v září do první třídy. Mám ho ráda, samozřejmě se bojím, aby se mu něco nestalo, neonemocněl, neměl úraz... ale výjimečnost mateřské lásky v tom není, stejně jsem to cítila ke všem lidem, ke kterým jsem měla nebo mám citový vztah. Možná je to tím, že neznám takový ten majetnický pocit "jsi jen a jen můj, protože jsem si tě porodila". Jasně, je to můj syn, ale není to můj majetek ani výtvor, je to samostatná bytost s mnoha klady i zápory. ~;)
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Nedá mi to 

(10.8.2009 10:58:10)
Mám to stejně.. miluju Niki, je mi v mnoha ohledech"příjemná", ale že bych zažívala (kdykoli) nějaké pocity jásavého štěstí, proč? Mít dítě je normální, není to nic, co by člověka mělo uvést do celoživotní nirvány.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Nedá mi to 

(10.8.2009 22:21:03)
Co je to za otázku "proč"?

Neexistují rozumné důvody ke štěstí z čehokoliv.
Odpovědět
 LuciaN 2 chalani 
  • 

Re: Nedá mi to 

(11.8.2009 8:13:34)
možno preto, že šťastie je vecou postoja...chceš byť šťastná? tak buď.
Odpovědět
 Lassie66 


Re: Nedá mi to 

(11.8.2009 8:26:28)
Lucio, znamená to, že ti, co šťastní nejsou, nejsou šťastní z vlastního rozhodnutí? A co ty zástupy lidí v ordinacích psychiatrů a psychologů - ti se nesnaží? ~d~
Odpovědět
 Hanka 75 


Re: Nedá mi to 

(11.8.2009 8:02:32)
Trošku mi přidpadá, že se snažíš zesměšnit, když někdo vlnu mateřské lásky nad novorozencem zažije. Já ji zažila, proč to ti neřeknu, nepovažuju se proto za lepší, ale je to nádherné a každému bych ji přála. Proč, jak psal Libik nevím, asi tak zafungovala u mne příroda, je to zřejmě nejlepší pojistka proto, aby člověk ze sebe vydal pro to bezbranné stvoření maximum.
Skramuška psala, že jí vadilo kojení a nekojila. Tak já to měla nastavené tak, že kojit budu jak jen budu moci, ségra kvůli tomu vydržela ohromné bolesti s rozkousanými prsy. Možná proto ta vlna mateřské lásky nad novorozencem přichází... Proč u někoho ano u někoho ne, možná za to mohou jen hormony (u každého fungují trochu jinak, že ?), možná je to otázka pro psychoanalytika, nevím...
Každopádně já skutečně při prvním pohledu na miminko ohromnou vlnu mateřské lásky zažila a už mne svým způsobem neopustila, i když samozřejmě při každém pohledu na děti už nezažívám totéž (to nejde :-).
Odpovědět
 Hanka 75 


Re: Nedá mi to 

(10.8.2009 21:13:27)
Já tedy jsem matka, která byla zaplavena obrovskou láskou při prvním pohledu na děti - máme dvojčátka a moc dojatá v kombinaci s láskyplnými pocity, při jejich prvním zakřičení. A přitom já vůbec nikdy nemám majetnické pocity k dětem, ani takové to, je to můj výtvor... - takže s těmito pocity, stavy, ta mateřská láska, kterou já měla a mám podle mne nesouvisí. Já v postatě až ted po cca 9 měsících přemýšlím o dětech tak trochu, že jsou ze mne, jednou budou pokračováním mého života.. až ted mne to napadá, je to zvláštní, ale není to nijak důležité.
Svou opravdu okamžitou mateřskou láskou se nechci nijak vychloubat, prostě to tak u mne je. A dokonce to takhle u mne bylo i u synovců, prostě takhle rychle přijímám děti, které k nám patří.
Odpovědět
 eva dvě husákovi děti 
  • 

Re: Nedá mi to 

(11.8.2009 19:09:48)
jo to bylo úplně stejné,rok jsem si zvykala na syna a pak se z něj stal andílek z blond kudrnatejma vlasama a byla jsem na něj tak pyšná,láska mateřská je navždy a i když to někdy trvá déle tak to přijde a už se toho nezbavíme
Odpovědět
 Romča, děti 9 a 7 let 
  • 

Re: Nedá mi to/měla jsem to taky tak 

(12.8.2009 23:23:57)
... tak, tak :-D.
Jsem ráda, že se o tom dneska už postupně začíná trošku víc mluvit. Když jsem měla svoje děti malé, tak zejména u první dcery jsem se v tom plácala úplně stejně. Depresi jsem měla jako blázen, myšlenky jsem měla černější než noc a radovat jsem se tedy absolutně nemohla. Byla jsem vyčerpaná, malá vůbec nespala atd., atd. Přesně jako autorka jsem stále čekala na ten pocit, kdy mě zavalí vlna lásky a nic. Přišlo to až postupem času a trvalo mi to strašně dlouho. Přesně si pamatuju, jak jsem si teprve, když bylo dceři asi 5 měsíců najednou říkala, jéžiš, vždyť ona je tak hezká a začala jsem jí trochu víc vnímat "mateřsky" a když v roce onemocněla, docela vážně a měla jsem o ní strach, tak se to úplně zlomilo. Najednou jsem byla máma se vším všudy. Po dvou letech, kdy jsem pak měla syna, už to bylo lepší. Už jsem počítala s tím, že to bude možná i takhle, a paradoxně se deprese nekonaly. Myslím, že je to hodně ovlivněno jednak hormonama a jednak taky velkým vyčerpáním. Dcera nespala naprosto vůbec a pokud se x měsíců prostě nevyspíte (fakt jsem spala třeba i jen 3 hodiny a to ještě ne v kuse ale trhaně), tak si asi těžko dokážete uvědomit hezké chvilky. Prostě jsem fungovala jako robot a ničeho jiného jsem nebyla schopná. Syn byl spinkací mimino, já byla odpočatá a tak se to dalo zvládnout lépe. Měla jsem dokonce pocit, že je to pro mě se 2mi dětmi nějak snažší, než tenkrát jen s tím jedním. Dneska jsem šťástná, že je oba mám. Jsou to skvělé děti, které miluju a nedovedu už si život bez nich představit. Začátky ale byly krušné a vždycky mě docela mrzí, když někdo "falešně" předstírá, jak s radostí k dítěti vstával 6x za noc, protože to je přeci jeho poslání.... Jestli ano, tak smekám, ale spíš jim to nevěřím a myslím, že pravda by byla lepší. Ostatní novopečené maminky by si pak nevyčítaly svoje stavy, protože by věděly, že je to normální a neměly by pocit, že jsou ty jediné, které ta vlna štěstí a lásky nezavalila. Takže milá autorko, rozhodně si nic nevyčítej, jednou dojde i na to, že přestaneš být unavená a začneš si svého dítěte užívat :-D a opravdu budeš šťastná. Kdybys věděla jaké jsem měla šílené myšlenky před porodem a po porodu, jak jsem nic k dcerce zpočátku necítila a jak jsem si to pak zpětně hóodně dlouho vyčítala, tak by jsi se hned teď přestala trápit svýma pocitama :-D. Neboj bude líp, dočkáš se. S kamarádkou, jsme si pak říkali, že první měsíce je prostě jenom podstatné "přežít" :-D. Nic jiného nečekat a pak se to obrátí k dobrému.
Odpovědět
 Vilma 
  • 

Jo jo, 

(10.8.2009 9:15:46)
Jo jo, já to měla podobně...místo šestinedělí minimálně osminedělí a říkala jsem si, kdy se konečně vzpamatuji. Prvních 7 měsíců jsem byla vyřízená, to roka malého jsem skoro nespala a byla "hotová" částečně a teď :) Vše zapomenuto. Malý je sice dost vzteklý a divoký, ale nejvíc ve mě vzbudí mateřské city když se přitulí a řekne MAMINKA nebo MAMINKO :)vše je pak zapomenuto.
Odpovědět
 bravad 


to je dobře 

(10.8.2009 9:27:19)
že o tom píšeš, protože tyhle pocity má ze začátku kde která, akorát se o tom vůbec nemluví. To jsou přece zcela nepřípadné pocity, že! Většinou naopak neinformované okolí (nebo okolí, které už to zapomnělo) vyzařuje, jaké je to štěstí a jak by maminka měla být šťastná, že má miminko a vůbec, že je z ní maminka. A přitom pravda je taková, že je to obrovský šok. Neboj, ono to opravdu přejde, akorát nepočítej s tím, že to bude hned po šestinedělí a že je to jenom hormonama a únavou. Ono jde o to, že ze svobodné ženy se stane ona zmiňovaná maminka (a maminkou se nestaneš porodem) a to je postupný proces, který trvá o něco déle.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: to je dobře 

(10.8.2009 9:33:14)
Ono se dneska všechno svádí na hormony, ale může to taky docela dobře být jen racionální uvažování. Příchod dítěte změní život HLAVNĚ jeho matce a ne každá se s tím hned bez mrknutí oka srovná. Ani to nemusí být únavou, nejsem jediná, kdo měl hodné dítě a neměl být tudíž z čeho unavený. Může to zkrátka být i tím, že člověku dojde, jaký závazek na sebe vzal, co všechno bude muset přehodnotit, změnit, obětovat... a čím aktivněji a svobodněji žil před dítětem, tím to bude nejspíš horší. ~;)
Odpovědět
 bravad 


Re: to je dobře 

(10.8.2009 9:42:47)
Jojo, vidím to stejně. Navíc je člověk hozen do vody a plav. (A kolikrát to může být už od začátku pěkný oříšek, to miminko.) Prostě obrovský šok. Jenom nechápu, proč se o tom vůbec nemluví, nepíše a všem se nám podsouvají pouze obrazy šťastných matek.
Odpovědět
 Bellana 


Re: to je dobře 

(10.8.2009 9:47:23)
Souhlas. I pozitivní stres je prostě stes. V takových těch tabulkách, kde si počítáš "stresové body" (jako aby ses ujistila, jestli už ti hrabe) je tuším narození dítěte výrazně bodově ohodnoceno (myslím, že je těsně za smrtí v rodině, rovodem a svatbou).
Navíc první dítě, to je naprostá životní změna. Dosud tvůj život patřil tobě a teď jsi obslužná jednotka pro někoho jiného.
Já jsem si pocit poporodního štěstí užila až po druhém porodu, tam už nebyl ten šok ze změny tak velký, už jsem věděla, že se nevyspím, že se na nějakou dobu proměním v mléčný bar, že budu tlustá a utahaná, takže jsem se nedivila, nebojovala s tím a měla jsem víc prostoru se radovat.
Ale první dítě? Hm, mám pocit, že tak do jeho prvních narozenin jsem žila v tranzu. Než jsem se nějak srovnala s pocitem, že jsem máma.
Odpovědět
 Martina-S 


Re: to je dobře 

(10.8.2009 11:31:26)
naprosto přesně napsané! Jenom bych za sebe přidala zoufalství, že ten tvoreček je na mě absolutně závislý (a ještě pěkně dlouho bude), s důvěrou se na mě obrací (tím řevem ~;)) a já vůbec nevím, co s ním...
Odpovědět
 k+m+b 
  • 

Re: to je dobře 

(10.8.2009 14:18:34)
taky tak, první mimino je prostě šok, naprostá a hlavně definitivní a nevratná změna celýho života a šestinedělí je hormonálně-emocionální peklo! já si pamatuju na nechápající výraz kamaráda, když jsem mu vykládala, jaká jsem to byla naivní kráva myslíce si že zvládnu starat se o mimino a že proč jsem si raději nepořídila psa:)))))
důležité je vědět že každý den bude malinko lepší než předchozí, helenko, opravdu to tak je (minimálně do puberty:)! přeju pevné nervy:)
Odpovědět
 Lenca_85 + Elinka 3/10 + // 


pocity 

(10.8.2009 9:44:02)
Myslím, že by ses tímhle neměla moc trápit. Pokud je dítě plánované a chtěné, myslím, že se pocity brzy změní. Teď je to vše o skákání kolem prcka, asi se cítíš spíš jako jeho "otrok". Samozřejmě myslím obrazně... :-)
Já teď prožívám něco podobného. Jsem v 9tt, dítě plánované a dá se říct, že téměř vymodlené. Snažili jsme se téměř 4 roky a nic. A ejhle, najednou jsem otěhotněla. Ale momentálně je mi akorát 18 hodin blbě, zvracím za každým rohem a mé pocity nejdou pomalu ani popsat. Radost z vytouženého dítěte se jaksi nedostavila, jediný, kdo je nadšený je přítel a rodiče. Já mám pocit, že to jde nějak mimo mě a pořád tvrdím, že jsme měli ještě počkat, že jsme udělali blbost. Teď to takhle prostě cítím, protože je mi pořád mizerně. Ale věřím, že časem se všechny pocity změní.
Takže držím pěsti a přeji spoustu štěstí, zdraví, radosti a spokojenosti vaší nové rodince
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 9:50:33)
Po porodu mě také chytaly truchlivé nálady, většinou ale v souvislosti se zdravotními problémy dětí nebo mne samotné. Nikdy jsem ale neměla pocit, že jsme děti třeba měli odložit. To ne, takže tomu moc nerozumím.
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 9:51:37)
Teda, nemyslím odložit do babyboxu, myslím odložit na později. Když je ti kolem třiceti, na kdy bys vůbec chtěla mateřství odkládat?
Odpovědět
 Bellana 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 9:53:04)
Hm, já jsem při prvním dítěti jednou usedavě plakala, že to dítě musím "vrátit", neb nejsem kompetentní se o něj starat... prostě člověk se s tou změnou srovnává všelijak.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 10:03:23)
Syn jako mimino a batole nebyl mazlivý a přítulný; čím byl starší, tím víc se u něj projevovala náklonnost a láska ke mně. A mne to někdy děsí. Nechci mu totiž ublížit, ale na druhé straně vím, že se nedokážu vzdát svého života, protože by sice měl maminku pořád k dispozici, ale otrávenou a protivnou, zatímco takhle si společné chvíle užíváme, máme spolu hodně legrace... to je taky věc, o které se nemluví. Moje matka mi od cca 8 let neustále vyčítala a předhazovala, co všechno kvůli mně musela obětovat a jak lituje toho, že jsem se narodila. Tenhle model mi přijde horší, zvlášť když syn není flegmatik jako já, ale spíš cíťa. Nemyslím, že bych byla tak blbá a říkala mu to, ale z chování by mohl poznat, že mne některé věci otravují a nebaví, že je dělám "přes moc". Do jeho tří let jsem s ním doma na tom zadku seděla a jako "oběť" to myslím stačí...
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 10:06:45)
Tyhle řeči o obětování znám, i když ne naštěstí od vlastních rodičů. Je mi to tak protivné, že bych to vlastním dětem nikdy nedělala.

Stejně tak mě vždy iritovaly ty debilní básničky o upracované matce na všelijakých školních a školkových besídkách. To by se mělo zakázat.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 10:10:21)
Jano,
souhlas, obraz matky ze školních osnov je šílený, na to by měly být paragrafy. ~;)
Odpovědět
 Bellana 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 10:15:15)
Jo, "obětování se", se kterým tak ráda argumentovala máti, též není můj styl.

Ale s těmi básničkami... ehm, sama jsem někdy v osmi letech podobnou propagandu napsala. Bylo to o mé matce a pamatuju si na verš: než aby si kožich koupila/ ona mi radši najíst dá ~y~
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 10:16:06)
Tak já nic podobnýho psát nemohla, moje máti by si spíš koupila ten kožich. ~t~
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 11:05:02)
Jsi úchyl :D Ale na druhou stranu, je hezký, žes jí přiznala ty zásluhy.Já měla v dětství pocit, že kdyby rodiče padnout měli, musej ukojit především moje potřreby.
Ostatně, Niki to má taky.... "Maminko, jdi psát, ať vyděláš peníze a můžeš mi koupit dárek." :D
Odpovědět
 Bellana 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 11:22:06)
Pche, jsem byla milující dcera, no ne? ~t~
Odpovědět
 a+b+c+d 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 11:29:32)
Dceru jsem milovala od prvního pohledu, ale jak se tu kdosi zmínil (myslím Bellana)- čekala jsem, kdy se objeví někdo kompetentní a převezme za mne zodpovědnost. A když se nikdo neobjevil, chtěla jsem (naprosto vážně) odjet zpět do porodnice, ať se tam o nás starají. Naštěstí to po pár dnech přešlo a u druhé dcery se dostavila už jenom euforie. Teď se snažíme o třetí dítě (a já tajně doufám, že manžela překecám i na čtvrté). Takže to chce klid, časem se to urovná. A za pár měsíců už si vůbec nevzpomeneš, jak vypadal život "před ".
Odpovědět
 čaroda 


Re: Rozumím i nerozumím 

(16.8.2009 23:48:37)
Jo, Jo, já při prvním taky přečetla spousty psychol.knížek hledajíc odpověď na to, zda moje miminko pozná, že si s ním matka celé dny hraje, ale neužívá si to, jen z povinnosti (byl hrozně náročnej, ubrečenej, nespal přes den,v noci po 1,5hod vstávání..hnus). Chodila jsem se na něj dívat když usnul večer po koupání, dívala se jak tiše spí a abych ho měla ráda a vydržela zase celou tu noc a další den. Psycholog říkal že to to mimino nepozná?!..no a okolo roka začal spát, já zregenerovala, vykašlala se na debilní kecy příbuzných, sehnala si 2x týdně na odpol hlídání kvůli práci a začala si to konečně trochu užívat... Teď máme druhého a já se cítím od začátku naprosto báječně, miluju je oba a užívám si to tak, že už teď naprosto vážně uvažuji o dalším ~j~~:-D~d~
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 10:04:59)
To jo, u prvního jsem ten pocit nekompetence měla taky. Podpořený hláškami sester v porodnici, typu: To je ostuda, je vám čtyřiadvacet a vy se ho bojíte vykoupat? Kravky. Nikdy jsem to nedělala, prostě jsem potřebovala zácvik.
Musím ale říct, že mi v rodičovství hodně pomohl "výcvik" na dětech v příbuzenstvu, hlavně na starších dětech mé nejmladší tety, které se narodily, když mi bylo 14 a 16. Ovšem, jako miminka jsem je nekoupala, možná jsem měla.~;)
Odpovědět
 Nic si z toho nedělej 
  • 

Re: Rozumím i nerozumím 

(10.8.2009 13:55:30)
Nic si z toho nedělej, když jsem malou přivezla z porodnice, tak nikdo z manželovy rodiny jí půl roku nevzal na ruce, protože nevěděli jak - a to vychovali 3 děti! A později když jí nosili, tak měla vždycky fialovou ručičku!!! No síla!
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 9:52:59)
Myslím, že není v pořádku, že se z dítěte netěšíš, že se cítíš jako starší sestra atd. Možná by to chtělo pomoc odborníka.
Odpovědět
 Bellana 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 9:55:41)
Jano, já jsem prvorozenou milovala od prvního okamžiku, fakt mě o po porodu zaplavila ta betynkovská mateřská láska se vším všudy, ale než jsem si začala připadat jako "matka", tak to teda dost trvalo. Stejně tak, než jsem se dokázala "těšit" z toho, že je můj život naruby :-)
Odpovědět
 sovice 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:30:17)
Bellano,

měla jsem to podobně, mateřská láska mě chytila hned v porodnici. I když těsně po porodu to byla spíš vlna euforie; pamatuju, jak tam stály sestry žákyňky a dojatě plakaly (starší dcera byla jejich první mimi, které viděly narodit se), zatímco já měla náladu veselou a bylo mi to lehce blbé, že nejsem dojatá :-)

Ale na pocit "jsem matka" jsem si taky počkala, dostavil se plíživě. Pamatuju, jak jsem se po návratu z porodnice koukala na mimi uložené v koši pod oknem a říkala si: "A co budu dělat, až bude počurané? Až se rozbrečí? Koho zavolám, když mi to nepůjde?"
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:40:23)
Sovice,
tak třeba tohle mne minulo. Po "technické stránce" jsem neměla problémy žádné, ani jsem si je nepřipouštěla. Na kursech pro budoucí matky jsem naprosto nevnímala, co říká PA, jediné co mne zajímalo bylo plastové miminko, sloužící jako model k nácviku správného kojení... ony totiž některé plakaly a některé neplakaly, tak jsem se snažila zjistit, kde se do nich dávají baterky. Dodnes nevím, jestli jsem kojila správně nebo nesprávně a je mi to úplně fuk.
Pro mne bylo horší srovnat se s tím, že je na mně dítě závislé, že ho nemůžu nechat doma samotné a jít někam na výstavu nebo na koncert. Že prostě mizí veškerá spontaneita konání, na kterou jsem do té doby byla zvyklá. Ty tři roky se daly vydržet, ale víc bych nezvládla.
Odpovědět
 Bellana 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:45:23)
Monty, ale tvoje dítě se po technické stránce chovalo jako dítě, moje jako výstažná siréna. Ať jsem na něj sáhla, jak jsem na něj sáhla, řvalo jako tur.
Pořád jsem čekala, že přijde někdo dospělý a komnetentní a převezme nad situací kontrolu... a ono nic. Když jsem zjistila, že ten dospělý a kompetentní musím být já, zhroutil se mi svět. Nikdy jsem nechtěla být dospělá :-)
U druhé dcery, která řvala taky, jsem to už brala ležérně, už jsem věděla, že rodím uřvané děti, ale napoprvé to byl prostě šok.
Odpovědět
 Šešule 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 11:52:05)
"už jsem věděla, že rodím uřvané děti"~t~ Já miminkovskou uřvanost našeho syna házím na muže a říkám, že dělá uřvané děti~;) On mi zas říkal, že kdybych u porodu neječela, tak nemáme uječejé mimino~t~ Kdo za to teda může?
Odpovědět
 sovice 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:54:39)
Monty,

vidíš, a to zase vůbec netížilo mě. Kojenecké období jsem si užívala, kojení šlo hladce, připadalo mi, že člověk popadl dvě plínky a kočár a mohl jít, kam chtěl. Když malá spala, tak jsem dokončovala překlad, kojila jsem často a dlouho a u toho se mi skvěle četlo. Když jsem chtěla pokecat, uspala jsem dítě, zapnula baby alarm a šla na kafe k sousedům, případně se někdo přiřítil k nám. Připadalo mi to pohodové. Teda já už jsem dítě chtěla, dva roky jsem na něj čekala a ten pocit, že něco zajímavého jinde zameškávám nebo že někam nemůžu, mě jaksi úplně minul (i když jsem si taky upřímně užívala chvíle, kdy jsem nechala mimčo doma v péči rodiny a vyrazila jen tak, bez kočáru, do knihkupectví).

Zato s batoletem mě pak otravovaly procházky, sedět na hřišti a ostražitě sledovat, co dělá dítě, mě fakt nebavilo, a člověk se nesměl začíst, to by pak dítě nenašel ;-)
Odpovědět
 Evelyn1968,2děti 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 11:49:32)
Já jsem vůbec nebyla připravená na to, že dítě může od narození POŘÁD brečet, pokud ho někdo nenosí.

Že se pár let nedostanu večer do společnosti, budu miminko muset krmit, přebalovat, "venčit":-), hrát si sním, a trávit klidné večery jen doma s manželem, to jsem věděla, a docela jsem se na to těšila. Ale že si nedojdu ani na záchod, a všechno budu dělat v poklusu, už abych zase mohla mimi nosit, to jsem opravdu nečekala:-). Měla jsem pocit, že dělám všechno špatně, lítám jako blázen, ale určitě je to málo.... a chudák dítě, že se narodilo zrovna mě. Ta vlna štěstí přišla s prvním úsměvem:-), ale pocit kompetentnosti až tak po roce:-).

Odpovědět
 Ilona a její holčičky 
  • 

Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(11.8.2009 10:23:21)
Je mi 40, manželovi je 42, holkám je 10 a 5 a když se někdy na sebe a manžela podívám, řeknu si: Ježiši, my jsme jejich rodiče? To je nějaký divný. Prostě ještě dneska, kdy už mám ty děti fakt dlouho, mi někdy připadá, že je to jenom jako, že holky někomu vrátím a že to je jen tak. Jindy ale, mám pocity jako MATKA a někdy mě to až štve, když prostě pocítím nával autority a zachovám se tak, jak jsem to u dospělých sama nenáviděla. Proto jsem nejradši ta máma kámoška, protože tak si sebe nejvíc užíváme a děti mě neomezují v mých aktivitách a já je zase nijak netrápím tvrdou a přísnou výchovou.
Odpovědět
 hela 
  • 

Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:19:48)
Jano, kdybych znala odpoved na otezku: proc se netesis z ditete? asi bych nemela potrebu se o tom tady bavit.....proste nevim proc mam takovy pocity. Dite jsme chteli, nejsem typ zeny, ktera chce cely zivot budovat karieru a odsunout rodinu na "nikdy". Nechtela jsem ani dite po tricitce, protoze dnes je tolik problemu s otehotnenim, ze nebyl duvod to porad odsouvat....taky nez jsem otehotnela trvalo to rok. A najednou mam to maly miminko a pekne se v tom placam, mam ho rada, kdyz se usmeje tak citim lasku, prohlizim si ho kdyz pije jak je krasny, ale pak to na me proste padne a myslim jen na to, jak nam bez nej bylo dobre.....
Samotnou me mrzi, ze me uz na porodnim sale nezalila ta ohromna materska laska, ale nenadelam nic:(
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:24:00)
Možná potřebuješ odbornou pomoc, proto to píšu, ne proto, abych tě poučovala. Znám ženy, co musely po porodu třeba začít užívat nějaká antidepresiva atd. Prostě se to může stát. Myslím, že lékař by měl posoudit tvůj stav.
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:24:58)
Ale na porodním sále láska nezalije asi skoro nikoho. Nebo možná ano, ale mě nikdy nezalila. Prostě jsem byla ráda, že už to mám za sebou.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:30:43)
Šmarjá, co máte všichni s tou kariérou? To jsou - pardon - taky kecy z Betynek. Lidi odkládají nebo nemají děti i z mnoha jiných důvodů. Ostatně co to ta kariéra jako má být? ~;) Pracovat a věnovat se "profesnímu růstu" s dítětem jde celkem v pohodě. Pro mne se ta omezení týkají naprosto jiných věcí. :-)
Odpovědět
 Bellana 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:48:08)
No jasně, kariéra... vždyť ono vůbec nejde o to. Mně spíš rozesmutnilo, že nemůžu žít jako kavárenský povaleč bez závzků a bez zodpovědosti. Nikdy jsem netoužila po kariéře, a přiznejme si, matka na plný úvazek je teda dost náročná kariéra (aneb 24/7).
Odpovědět
 bravad 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:37:19)
Helo, to je FAKT úplně normální. A jak už jsem psala, má to kdekdo, akorát se o tom nemluví. On než si člověk zvykne na to, že se nemůže vklidu najíst a dojít si na záchod a že třeba nemůže jíst a pít to a to a že nemůže svobodně jít do krámu koupit chleba, ale musí se tahat s tím kočárem a miminem (a čekat, až se vzbudí, aby ho mohl člověk dejme tomu převléknout a pochopitelně nakojit a přebalit), tak to holt trvá a radost z dítěte to nepřidá. FAKT to přejde. Neboj.
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:40:55)
Ono to asi hodně záleží na povaze. Protože mě spíš přepadaly ty níže popisované pocity nekompetence, strach, že to nezvládnu, že dítěti nechtěně ublížím, že bude mít hlad atd. Nepamatuju si, že by mi nějak vadila péče o něj a litovala, že už nemám tolik času atd. To jsem brala jako svou novou roli a povinnost a vůbec o ničem nepochybovala. Jen jsem měla strach, jak tu novou roli zvládnu.
Odpovědět
 bravad 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:47:27)
Já se pamatuju spíš na to, jak mě to malé sladké miminko omezovalo v uspokojování mých potřeb (tj. dojít si na záchod, najíst se a vyspat, nic jiného jsem nechtěla). Měla jsem pocit, že mě v tom všichni (tedy můj manžel) nechávají ráchat se samotnou, že mě nikdo nepodrží a že můj život skončil. To že jsi to nezažila, neznamená, že to nezažívají spousty ostatních (ne úplně stejně, ale podobně). Pocity nekompetence jsem měla taky.
Odpovědět
 Gabča 
  • 

Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 13:44:11)
Taky jsem občas byla pěkně namíchnutá, že malá zase něco chce, když já potřebuju zrovna na Wc, jíst apod. Později jsem byla zase naštvaná na manžela, že on může všechno a já nic.... A pak to přeslo a je dobře :)
Odpovědět
 katuš, 1,5ďáblík 
  • 

Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(11.8.2009 13:39:51)
přesně tak, nejhorší bylo, že jsem dělala všechno v poklusu. Najíst se rychle, protože pak nebude kdy, osprchovat se, dokud spinká a o záchodu ani nemluvím. Člověk se prostě ze začátku musí svým způsobem obětovat a pro někoho to může být problém, včetně mě.Vzpomínám jak mi v porodnici vadilo, že nemůžu jen tak v klidu odpočívat, spát, číst si, ale že musím pořád obskakovat to malý mrně. Syna miluju, tohle totiž alespoň u mě s láskou nesouvisí, prostě taková sem. Někdy mám takový pocity i teď, ale čím je denda větší, tím je to lepší, pochopitelně, protože je čím dál víc soběstačnější.
Odpovědět
 bravad 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:42:38)
Potíž je v tom, že jsme dnes a denně masírovány, jaké je dítě štěstí, jak máme být šťastné a celé na větvi a jak je to prostě SUPEEEEER. A jak samozřejmě je naším úkolem být šťastné a oddané matky, ty nejlepší na celém světě. Ono je ve skutečnosti všechno úplně jinak. Proto máš takové pocity, je ti líto, že se nedovedeš z miminka radovat atd. Šok z dítěte přitom zažívá většina z nás (pozor, je to šok i pro tatínky, na to nezapomínat).
Odpovědět
 adelaide k. 


Re: Když to čtu znova, situace mi moc normální nepřipadá 

(10.8.2009 10:46:17)
Nj, už jste někdy v reklamě viděly strhanou matku s kruhama pod očima?
Odpovědět
 Bosorka2 


zakladatelce- není špatné být realistka 

(10.8.2009 10:38:24)
Hello: Když to řeknu hodně nadneseně- moc čteš červenou knihovnu!:-)
Ne, to si dělám leraci- ale obecně se za problém téhle doby považuje to, že pod vlivem četby/televize/nerealistických knížek o mateřství...zdůrazňování romantické lásky mají lidé naprosto nerealistické požadavky na partnery, partnerský vztah, sami sebe, a patrně i na "pocity mateřství". Z žen, které znám - tu mateřskou lásku před porodem nebo těsně - po něm zažilo míň než půlka. Stejně jako "tikání biologických hodin" a pocit "chci dítě ted hned a za každou cenu". Ostatním to prostě trochu trvalo- pár týdnů, měsíců....pořizovaly si dítě z rozumu, nikoli z náhlého hnutí mysli ovlivněné hormony....

Podívej se na to z jiného úhlu- někomu se zblázní hormony a "zamiluje se" a´t do dítěte nebo do partnera - na první pohled, nekontrolovaně, bez ohledu na okolnosti...ty to máš prostě jinak (stejně jako velká část ostatních)- vztah si buduješ postupně. Ne všichni to mají stejně a oba tyhle přístupy (které většinou člověk nemá možnost si předem vybrat) mají své plusy i mínusy. Na tom není nic špatného.
Stejně jako není nic špatného na tom, přiznat si, že dítě to nejsou jen romantické okamžiky, a mateřská láska bez hranic, ale i spousta zodpovědnosti, problémů a život přeoraný naruby.

Na druhou stranu- existují i věci jako poporodní blues, poporodní deprese- psychické změny díky výkyvům hormonů po porodu- a pokud začneš mít pocit, že život nemá smysl, začneš mít přehnané obavy, a´t už o sebe nebo o dítě, začneš mít neodůvodněné pocity že situaci nezvládáš- je dobré vyhledat odborníka.
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: zakladatelce- není špatné být realistka 

(10.8.2009 10:42:23)
Bosorka má asi pravdu. Možná jsi očekávala něco jiného, báječného, zázračného, a proto jsi teď trochu zklamaná.
Odpovědět
 Tvoje horší já 


Re: zakladatelce- není špatné být realistka 

(10.8.2009 10:45:39)
Ono je to prý podobně s manželstvím. Spousta lidí očekává od manželství bůhvico, pak jsou zklamaní a rozvádějí se.
Odpovědět
 zuni 


Jsem z těch, co by byly šťastné za dítě 

(10.8.2009 9:54:58)
a říkám si, možná by sis měla odpovědět na otázku, proč jsi dítě chtěla?

Protože jestli to bylo jen kvůli tomu, že vám je kolem 30ti a s dítětem přece MÁTE být šťastní, tak se ani nedivím. Já čekám na dítě už relativně dlouho a za tu dobu člověk v tom názoru proč chce dítě, hodně uzraje. Taky už to asi 3x vypadalo, že už se zadařilo, a ono i těch pár dní je docela dlouhý čas na přemýšlení v duchu "za chvíli tu kromě nás dvou bude miminko"...
Odpovědět
 Verča 
  • 

Re: Jsem z těch, co by byly šťastné za dítě 

(10.8.2009 11:22:06)
Taky jsem dlouho čekala, chtěla jsem miminko, toužila po něm. Když se zadařilo, mohla jsem se zbláznit radostí. Byla jsme v těhotenství nemocná, lékaři mi dost důrazně doporučovali potrat, proležela jsem pár měsíců v nemocnici jenom abych to maličké donosila...
A když se dcerka narodila, tak jsem necítila nic, jenom totální vyčerpání, únavu a strach z té nenadálé zodpovědnosti. Láska přišla až za pár týdnů. Měla jsem ji ráda, ale rozhodně se nekonal nějaký příval mateřské lásky. Spíš jsme měla pocity podobné těm autorčiným.
Odpovědět
 Žžena 


Re: Jsem z těch, co by byly šťastné za dítě 

(10.8.2009 11:52:48)
suzann,
hormony pracují po porodu u mnoha žen bez ohledu na to, jak moc dítě chtěly a jak dlouho na něj čekaly.
Odpovědět
 Jíťa 
  • 

Re: Jsem z těch, co by byly šťastné za dítě 

(10.8.2009 12:51:00)
Suzan, můžu tě ujistit, že podobné pocity může mít každý. Já mám dítě po IVF a po narození jsem to prožívala podobně -> naprostá ztráta vlastního života, změna v robota bez vlastních přání či potřeb, uvězněná ve vlastním domě, výrobna mlíka....
Odpovědět
 rorry,09/05,01/08 


NO JEJEJ!!!!! ZNÁM TO SAMÉ!!!! 

(17.8.2009 9:43:52)
asi je to pro některé lidičky šok, většina asi ale má stejné pocity... hlavně u prvního miminka. Je to navíc hooodně práce a opravdu si člověk připadá jako chodící stroj. Většinu doby taky neví, jak má co správně udělat a hodně si asi připadá, že selhal, protože by to přeci mělo být přirozené, ale ono není. Ale dobré je, že se to opravdu časem zlepší a všechno dobré bude. U druhého mimi je to už paráda a i když jsem si myslela, že jak to zvládnu, tak se mi zdálo, že i když jsou dvě, tak najednou to jde ještě líp, než s jedním. Tak se jen držet a myslet pozitivně.
Odpovědět
 Pole levandulové 


Chapu te, 

(10.8.2009 11:02:35)
taky jsem to mela podobne - dite chtene, s laskou pocate, v dostatecnem veku a dostatecnem zazemi, s milujicim partnerem. A presto to bylo ze zacatku divny, zadna velka laska se nekonala. Neboj, nehrot to, prijde casem. Pokud mas jen pochyby, ale zvladas se postarat, nech tomu cas.
Na sveho syna jsem ze zacatku koukala jako na mimozemstana a dneska uz tomu tak davno neni. Pomohlo mi vykaslat se na vse, co se podle okoli "musi" a zaridit si zivot podle sebe - u nas to znamenalo prizpusobit dite nam a ne naopak. V praxi - nemam rada chodit dvakrat za den bezcilne na prochazky s kocarem, tak jsem proste nechodila - nekdy jsem sla, jindy jsem dite dala k otevrenemu oknu do zahrady a nechala ho spat. Vadilo mi kojeni, tak jsem nekojila a davala UM, vadilo mi nepracovat, tak jsem dva dny v tydnu v praci pokracovala a syn byl mezitim s manzelem, ktery pracuje doma. V noci diky UM mohl vstat i manzel a na stridacku jsme se vyspali oba. Dodavalo mi to pocit, ze se zas tak moc nezmenilo, i kdyz zpetne vidim, ze zmeny byly obrovske. Ale stacilo to k tomu, ze laska k diteti prisla. Neboj, bude lip.
Odpovědět
 Hanka 75 


Re: Chapu te, 

(10.8.2009 21:50:33)
Hm, přemýšlím jak moc by mi muselo vadit kojení, abych nekojila, když je to pro dítě to nejlepší, lepší než UM. To ostatní chápu, procházky atd., protože to pro dítě není velké minus, jestli dýchá čerstvý vzduch u otebřeného okna nebo na procházce, nebo jestli nemá čerstvý vzduch, ale máme si odpočine... ale vzdát se kojení, protože mi vadí..já myslím, že kojení pro miminko důležité i kvůli kontaktu s maminkou, já si ho, byť to bylo hodně náročné i užívala, právě proto, že jsem viděla jak se to miminkům líbí..
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Chapu te, 

(10.8.2009 23:06:01)
Hanko, kontakt se synem jsem si uzivala i pri krmeni z lahvicky - nikdy jsme ho nekrmila jinak, nez v naruci, tulili jsme se a mazlili hodne. Je to spokojene a samostatne dite, a ja ani ted nelituju ,ze jeho jsem nekojila a jeho sestru ano.
Odpovědět
 Hanka 75 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 8:08:59)
Nechci tě tlačit do toho, abys toho litovala, bylo to tvé rozhodnutí, jen mě to zaráží, co mohlo tak moc vadit, (nebo jaký je tvůj přístup, o němž píšeš), že jsi dobrovolně přešla na UM, když se v dnešní době ví, že mateřské mléko je pro děti mnohem lepší.
Rovněž nepochybuji, že dítě je spokojené, protože taková spousta dětí byla nekojených a nesetkala jsem se s názorem, že by proto tyto děti neměli být spokojené.. já také nebyla kojená (nebo pár týdnů a v mé generaci spousta dětí) a spokojenými dětmi jsme byli, přímo, jako příčina a důsledek nespokojenosti jsem neslyšela, že by se nekojení mělo projevovat a ani by mne to nenapadlo.
Odpovědět
 Hanka 75 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 23:08:20)
Aha, tak jsem četla některé tvé další příspěvky, a už vím, proč jsi nekojila.
No pro mne kojení bylo velice ženské a jediné co jsem si neužívala, že jsem kojila dvojčata na střídačku a bylo to náročné a měla některé potíže, které se právě s ohledem na dvojčata násobili a bylo náročné je řešit.
Jinak se mi kojení líbilo a že už má prsa nejsou co byla (pochopitelně), mi vlastně vůbec nevadí. Byť to předtím bylo lepší, jsou poznamenaná mateřství a to za to stálo :-)
A kojení jsem si vnímala jako potvrzení svého ženství, než to co ty. Respektuji to (nějak nedokážu napsat, že chápu, zcela asi nechápu), ale vůbec mne to u mne nenapadlo.
Odpovědět
 albert1 


Re: Chapu te, 

(10.8.2009 21:51:53)
Mohu se prosim zeptat, proc Vam vadilo kojeni? Ne nebojte, opravdu nejsem horliva clenka Laktacni ligy ... V dnesni dobe, kdy se az prehnane za kazdou cenu prosazuje plne kojeni, se k tomuto malo kdo prizna, Janca.
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Chapu te, 

(10.8.2009 23:02:43)
Ja uz jsem to tady psala vickrat, v ruznych diskuzich, tak to tady nechci znova zamorovat ,ale v zasade mi byl velmi neprijemny pocit, ze by mne melo moje prsa, ktera jsem brala jako sexualni objekt, ozuzlavat moje dite. Mela jsem z toho velmi spatne pocity, presto jsem synovi prso nabidla, byl ale chytrejsi nez ja a vytusil, ze by to nebyla ta prava obet a prso odmital, i kdyz mleka bylo dost. Velmi mi tim usnadnil cestu k nemu, i vubec k materstvi. UM mu chutnalo, dnes je to vic nez ctyrlety kluk a ac nekojeny, je velmi zdravy a vzdy byl.
Paradoxne, jak uz to nekdy byva, ve mne nastal posun a ted, kdyz mam druhe dite, se to ve mne nejak samo zlomilo a ja plne kojim. Neprinasi mi to nijak uzasne ani neuzasne pocity, ale je to pro mne neutralni zdroj potravy. S kojenim jsme nemely od zacatku zadne technicke problemy, dcera se prisala vzorove, mleka bylo a je dostatek, kojit budu nejspis urcite do zacatku prikrmu a pak se uvidi.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Chapu te, 

(10.8.2009 23:46:23)
to je zajímavý.

Já jsem svá prsa také vždycky brala jako atribut ženství, nicméně jsem je do doby kojení tak nějak neuměla nosit. Přišlo mi nepatřičný mít solidní trojky jen tak pro nic za nic a povědomě jsem je oblečením skrývala, jak nejvíc to šlo. Teprve kojením jsem se nějak "pochopila" a nedělaj mi problémy tílka a výstřihy. (a to už jsem pochopitelně přírodou a věkem poznamenaná, takže to chce trochu promyšlenější stylitaci něž natáhnout bílý tričko navostro:))).
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Chapu te, 

(10.8.2009 23:57:48)
Libiku, ja to mam presne naopak - sve pevne ctyrky jsem mela velmi rada coby bezdetna, sve nepevne cca sestky az osmicky mam rada tez, ale jaksi uz to opravdu neni na predvadeni :-) Ale o tom to u mne nebylo a neni, nekojit kvuli ztrate pevnosti prsou je blbost, to jsem nikdy netvrdila ani ja. Mne to proste nedelalo dobre v hlave, casem se to zmenilo a nemyslim si, ze bych ted, jen diky zmene osobniho postoje ke kojeni, zmutovala v supermatku.
Ale aby nebylo pochyb, nikoho k nekojeni nenavadim ani jsem nenavadela.
Odpovědět
 10.5Libik12 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 0:06:45)
Jasně, ale nebavíme se o tom, jak by co by mělo být, ale o pocitech.

Já jsem se poprvé vykoupala nahoře bez v 34 letech po dvou dětech, ve dvaceti bych to neudělala ani za peníze, zkrátka by mě bylo nepříjemně.

Po těch děckách, nevím proč, ale jsem se svým tělem srovnaná. (a to bojuji už léta o 70 kg se střídavými úspěchy, zatímco jsem většinu života prožila pod váhu 60:)
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 0:20:28)
No vsak jo, ja to mela naopak, od detstvi jsme jezdili s rodici na nuda plaze, nahota pro mne nebyl nikdy problem, ale ted uz bych svoje telo nahe neukazala, proste uz pro mne prekonalo tu mez, kdy bylo, podle mne, vseobecne prijatelne ke koukani. Rozhodne nejsem Twiggy, ani jsem predtim nebyla, ale nejvic mi vadi strie na brise. Ty jsem obrecela ,prestoze by se dalo na mne vylepsovat kdeco, tak tech par rudych pruhu mi vadi vic nez cokoli jineho. Ale doma s tim problem nemam, tam je mi dobre, protoze vim, ze moje telo je takove diky tomu, ze nam odnosilo dve nase krasne deti a pro manzela jsem hvezda i tak a dava mi to dostatecne najevo.
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 0:58:27)
Milado, ale vzdyt ja tam ani tehdy nepsala nic vyznamne odlisnyho od toho, co pisu ted. Proste tehdy mi to prislo neprijatelny /doslova vuci memu telu nechutny, neboj, pamatuji si, co jsem psala/, tak jsem nekojila, ted mi to prijatelny prislo, tak kojim. Vzdy jsem psala vse jen o mych vlastnich pocitech, nedelala jsem z toho vseobecnou pravdu, nebo snad jo? Ale o vyznamu kojeni jsem nikdy s nikym nepolemizovala, vzdy slo o moje osobni pocity. To spis to okoli ma tendenci tvrdit, jaky je to uzasny a nadherny a jake skvele pocity ma matka pri kojeni zazivat a pokud je nezaziva, je vadna a ditete vicemene nehodna.
Jo, vidim to u sebe, clovek se vyviji, mozna pri tretim diteti bych to uz vnimala jako super a u ctvrteho bych se stala nadsenou aktivistkou LL, ale vzhledem k tomu, ze dalsi deti nebudou, uz to nezjistim.
Odpovědět
 Zasjaj 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 0:57:38)
Skramuska,
a "ozuzlavani prsou ti neprijde jako sexy?
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 1:04:33)
Zasjaj, od vlastniho ditete teda fakt ne. Ted to priroda, na rozdil od minule, zaridila skvele, necitim vubec nic, navic dcera je rychly savec, behem maximalne desti minut je najedena a pak usina, takze se to da preckat celkem snadno.
Odpovědět
 Zasjaj 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 1:30:08)
Skramuska,
no vidis, a mne vsechno to souvisejici s materstvim, bricho i kojeni, sexy pripada. A kojjila jsem rada, jen me silene vysilovalo, teda doslova vysavalo.
Odpovědět
 Pole levandulové 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 1:50:44)
Zasjaj, mne se tehu bricho taky moc libi, kila navic mi taky nevadi, jen uz si proste nepripadam vseobecne krasna, teda takova, abych mohla pripadat krasna i nekomu, jehoz usudek o mne neni zamlzen laskou ke mne a k nasim detem. Dal o sebe pecuju, ladim obleceni a tak, jen bych se ted necitila uplne skvele naha na verejnosti, mezi temi mladymi a pevnymi tely jsem ponekud konkurenceneschopna.
I kdyz - nejlepsi je vyznani lasky mym ctyrletakem, ktery rad a nahlas obdivuje me velmi lepe a mekke tvary, je to maly lichometnik :-)
Odpovědět
 Zasjaj 


Re: Chapu te, 

(11.8.2009 1:57:38)
~R^~t~
Odpovědět
 Jitka-dvě děti 
  • 

Re: Chapu te, 

(11.8.2009 7:48:44)
Taky bych to nehrotila,ke všemu musí člověk tak nějak přijít sam,bez natlaku okolí,co se ma a co ne.Třeba k tomu kojení,kojila jsem oba-dceru osm měsícu a vpoho,ale syn byl nenasyta ještě po prvním roce se vyžadoval kojení a třeba u doktorky mě lezl za výstřih a snažil se ke zdroji dostat,pak se vztekal-i když jsem neměla potíže kojit i na veřejnosti,ale už i mě samotne to bylo nepříjemne-myslím,že kojení ANO-ale vše s mírou!
Odpovědět
 Aneta 
  • 

Normalni 

(12.8.2009 16:11:33)
Mozna Ti pomuze to, ze jsou mene stastne matky, kterym se rodi deti s vadama, ja jedno takove mam a na depky nemam cas, protoze bych jinak zesilela.
Odpovědět
 čičinka+Maty(4m) 
  • 

On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 11:35:08)
To byla moje první slova, potom co se Mates vyloupnul z mých útrob na tento svět. Necítila jsem nějakou euforii, štěstí, byl to spíš pocit neskutečna, úlevy, údivu.

V porodnici, když jsem si pro Matesa šla k dětským sestrám, mě překvapilo, že mi ho opravdu dali...
Druhý den jsem brečela, že ho neumím zvednout z postýlky, že nějak divně dýchá (měl monitor dechu), že mi umře.
Když jsme byli propuštěni z porodnice, uháněla jsem k autu mílovými kroky, protože jsem byla přesvědčená, že se objeví někdo, kdo řekne: Ale počkat, to dítě musíte vrátit!
Doma jsem xkrát chtěla jít nakoupit, jít venčit psy, cournout se do knihkupectví a v poslední chvíli se zarazila - vždyť ho tu nemůžu nechat samotného.
Chtěla jsem zpět tu bezstarostnost, žádné povinnosti (Matýsek byl plánovaný, velmi přesně plánovaný).
A pak pořád to stejné, kojit, přebalovat, hojdat na rukou, mluvit, zpívat, a znovu od začátku.

Lásku cítím občas, musím na to být v tom správném rozpoložení. Mnohem častěji mám pocit, že jestli si to dítě někdo okamžitě nevezme a neodnese, tak se zblázním. A to Matýsek není nějaký bezútěšný uřvánek...

Moje rada zní: Zkus to zařídit tak, abys měla nějakou dobu pro sebe. Což jde pouze tak, že se dostaneš tak daleko od dítěte, že budeš z doslechu. Jenom tehdy budeš mít pocit, že "nemáš službu" a budeš moct vypnout ten mateřský radar.
I kdyby to měla být jen večerní procházka kolem bloku, zbaví tě to napětí, které ti brání užívat si chvíle s prckem (jak ráda "musím" jít na dlouhou procházku se psy). I jen půlhodina dělá divy!
Odpovědět
 sovice 


Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 11:37:53)
čičinko,

ono se ne nadarmo říká, že mateřská láska je to, co žena cítí, když večer její děti usnou tvrdým spánkem ~;)
Odpovědět
 Šešule 


Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 11:44:16)
Sovice, to je ono!~t~~t~~t~
Odpovědět
 Darka,4+1 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 20:44:11)
Tak přesně tohle mi říkala má teta, matka 6 dětí, která poměrně brzy ovdověla, a věděla, že jí budu dobře rozumět :-))
Odpovědět
 Katka,kluci 7 a 10 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 11:43:05)
He, to znám.Já jsem si podobně vychutnávala hodinové odjezdy na nákup. Sednu do auta, jsem SAMA, jedu, poslouchám rádio.. nakupuju v Tescu SAMA... jedu zpátky SAMA. Cestou zpátky už jsem se na mrně těšila.A co teprve v zimě na horách - to už jsem zvládla jít 2 hoďky na sjezdovku mezi kojením a najednou byl svět hezčí...Doporučuju všem stahaným maminám.
Odpovědět
 adelaide k. 


Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 11:45:32)
Katko, jj. Jsem SAMA a SLYŠÍM SVOJE MYŠLENKY ~t~ ~t~~t~~t~
Odpovědět
 čičinka+Maty(4m) 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 11:52:45)
SLYŠÍM SVOJE MYŠLENKY, protože MÁM nějaké myšlenky :D

Jaký to pocit, že nejsem pro kolemjdoucí jen objekt pohánějící kočárek.
Odpovědět
 čičinka+Maty(4m) 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 11:49:29)
Jo, toto je naprosto přesný. SAMA. Jak říká manžel, bez toho "přívěšku" :)
Odpovědět
 radka, 4/06 + 12/07 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 13:17:37)
No teda to zní hustě! Myslím, že člověk může být všelijak ve stresu a na nervy, ale vyjádřit se slovy, že lásku cítím občas a že na to musím být rozpoložená, to mi teda hlava vážně nebere. Svoje děti miluju pořád a at je mi sebehůř a to teda hlavně ta starší není žádnej svatoušek a navíc trochu hysterka. Doufám, že to bylo psaný jen s nadsázkou, protože jinak chudák dítě!!!
Odpovědět
 čičinka+Maty(4m) 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 13:38:15)
Možná právě kvůli takovým jako jsi ty se Helu cítí divná a že jsou její pocity špatně.

Ale asi jsme se nepochopili, tím cítěním lásky mám na mysli takový ten záchvat rozněžnělosti, kdy bych Matese sežrala.

Když se na něj třeba teď podívám, tak nic tkového necítím, spíš koukám, jak dlouho ještě asi bude spát.

Vím, že je součástí mého života, nedala bych ho za nic, ale necítím zamilovanost, cítím, že tu zkrátka je.

A jestli si myslíš, že je toto dítě chudák, tak opravdu nevím, podle čeho usuzuješ, má kojení, nošení, pusinkování, kdy si jen vzpomene, jen mi u toho nevlhnou oči láskou.
Odpovědět
 Zrzeček 


Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 13:51:22)
Nic si z toho nedělej, já má děti o dost větší než Ty (5,5 a skoro 3 roky) a občas si taky říkám, jestli jsem ta správná matka. Miluju je, chybí mi, kdykoliv s nimi nejsem, ale v rámci denních povinností (chodím do práce) se nad nimi opravdu rozplývám jen když večer spinkají a já se na ně jdu podívat, abych je zkontrolovala. Chráním je někdy až moc, aby se jim např. na hřišti něco nestalo, ale že bych měla pocit, že bych je chtěla samou bezvýhradnou láskou umačkat, to fakt ne, snad jen když spí.
Odpovědět
 radka/ 4/06+12/07 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 18:44:34)
No je fakt, že já to nikdy takhle necítila, nicméně to neznamená, že mi nědy holky nelezou na nervy, naopak i dost často, nicméně mi to přišlo drsně napsaný, ale je vidět, že to bylo jen nedorozumění.
Odpovědět
 sovice 


Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 13:59:37)
radko,

já si naopak myslím, že "lásku cítím občas" je velmi přesné a má to tak každá normální ženská.
To přece neznamená, že dítě miluješ jen občas, ale znamená to, že jen občas koukneš na své dítě s takovou tou "něhou" v oku. Jinak koukáš vesele, spokojeně, uštvaně, ustaraně, rozhněvaně, smutně...
"Cítit lásku" není stav, ve kterém se dá vydržet pořád. Musím se přiznat, že na matky, které mi tvrdí opak, ve mně vyvolávají podezření, že u nich jde spíš o opičí lásku.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: On tam fakt byl!!! 

(10.8.2009 14:58:42)
Já dokonce občas i cítím, že mi syn pěkně leze na nervy. :-) Ale jsou i chvíle, kdy je to s ním moc fajn, užijeme spoustu legrace... Ty pocity jsou holt různé, je to jako s chlapem nebo s vlastními rodiči... člověk je má rád, ale někdy by je prostě roztrhl jak slanečky.
Odpovědět
 Hadice a hadi 


Re: On tam fakt byl!!! 

(11.8.2009 13:26:53)
Mám moc ráda kluky, ale taky mi někdy lezou na nervy. Je to určitě normální. Já, když se před usnutím snažím myslet na něco příjemnýho, si dokonce představuju, že si je někdo na jeden den půjčí... Chjo, je to jen krááásná představa, že se celý den válím doma v posteli.
Odpovědět
 Ilona a její holčičky 
  • 

Re: On tam fakt byl!!! 

(11.8.2009 10:26:19)
Souhlas.~R^~R^
Odpovědět
 Bára289 


mám něco podobného u druhého dítka 

(10.8.2009 15:24:26)
Když jsem si článek přečetla, vidím sebe, s tím rozdílem, že mám druhého syna. Jsem sice taky šestinedělka, ale nevím, jestli to jen tak přejde, protože mě strašně mrzí, že i když nechci, a snažím se rozkrájet, zanedbávám staršího syna, který je teď raději po babičkách než s námi doma, a vůbec se všechno kvůli mimču změnilo, což jsem samozřejmě věděla, než jsme do druhého mimča "šli", chtěli jsme ho, a já ho taky mám určitě ráda, ale pořád si říkám, a vím, že je to rouhání, že mám být vděčná, že mám zdravého synka- ale jestli jsme neměli počkat, jestli jsme všechno dobře zvážili (což jsou teď už zbytečné otázky). Kdybych tenhle článek nečetla, asi bych se neodvážila to "říct" takhle nahlas. Díky autorce a všem příspěvkům, které to chápou:-).
Odpovědět
 Katka,kluci 7 a 10 
  • 

Re: mám něco podobného u druhého dítka 

(10.8.2009 15:39:44)
Neboj, i tohle si sedne. Přesně vím, jak po narození 2 synka přivezla po mém návratu z porodnice babí toho staršího (měla ho u sebe) a já se celá těšila, jak už teda budeme kompletní rodinka. No a jak přijeli, já porůznu kojila a chovala mrně, starší prohlásil, když babi odjížděla, že zase jede s ní. Brečel, že doma nebude, že chce ještě k babičce. NEŘEKL, že je to kvůli miminu, ale všichni jsme to věděli...Scéna jak hrom, babi vyměkla a skutečně ho zase odvezla, já bulila, no hrůza !
No druhý den přijel a už zůstal.. po pár dnech se mnou koupal a staral se jak chůvička, ale na ten první den teda nezapomenu.No a pak ty první roky s bráchou - taky jsem měla často pocit, že ten starší toho musí skousnout celkem dost..snažila a snažím se dodnes najít čas jen pro něho. Třeba každý týden si mamka bere na jednu noc toho mladšího a já mám jeden večer jen pro toho staršího.
Odpovědět
 vixana 


Re: mám něco podobného u druhého dítka 

(18.8.2009 10:33:12)
Ahoj, já si taky myslím, že je to normální. Mám druhého syna (4 měsíce) a nějakou dobu mi trvalo, než jsem začala cítit lásku silněji. Rozhodně celé šestinedělí jsem byla opravdu jen automat na kojení a přebalování. Miminko je přitom vytoužené, po 11ti letech od prvního syna, po dlouhé době jsem šťastná, mám 8 let po rozvodu nového, hodného muže a miminko jsme si přáli všichni, i můj první syn a mužova dcera z prvního manželství.
Někdy mám i trapný pocit, že prvního syna mám ráda víc, ale uvědomuju si, že to přejde. Je to prostě tím, že s miminkem se teprve poznáváme a prvního už znám jako své boty a je se mnou už tolik let. A teď už běžím, mimi volá :-). Přeju Ti, ať překonáš těžké začátky. Radost z dítěte s věkem jenom roste. :-).
Odpovědět
 Šešule 


Mateřská láska 

(10.8.2009 11:46:59)
Na porodním sále mě taky nezaplavila nehynoucí láska. Jsem trochu primitivní, tak jsem přestala používat mozek (několik dní po porodu jsem nebyla schopná stvořit větu) a jela jsem na ty nejnižší funkce- nakrmit, pochovat, přebalit. Narodilo se mi to, tak se o to MUSÍM starat. To jsem si neříkala já, to byly pudy. (I dnes mám pocit, že můj vztah k synovi je víc pudový, než rozumový. Nějdy mi přide legrační, že se chovám jak naše kočka :-))
Pak naskočila i ta láska, ale rozhodně to není permanentní euforie.
Neboj, ono to přijde. Držím palce.
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Mateřská láska 

(10.8.2009 15:32:19)
To "musím starat" jsem zařila taky. Ještě hůř... zažila jsem takový pocit "když tomu nedáš napít, tak to chcípne a tobě se podeberou prsa". :) Já měla fakt zběsilo laktaci :))
Mmch, když jsem viděla vyplesklé feny po porodu, myslím, že na ně přišlo to samé. Takže pud i eurorii jsem zažila, nával lásky ne.
Odpovědět
 Bellana 


Re: Mateřská láska 

(10.8.2009 15:39:40)
No, zase z druhé strany, včera jsem byla na návštěvě za naším kotětem, toho času ještě žijícím se svou matkou a sourozencem (jsou to teprve mimina) :-) Když jsem viděla ty malé zubaté tlamičky, jak se vrhají mámě kočce na struky, sykala jsem boelstí za to zvíře (umím si představit, jak je ten mléčný chrup, zakusující se do bradavky, nepříjemný, ostatně, kojím osmnáctiměsíční dítě). Kočka držela jak beran a světe div se, vypadala naprosto spokojeně... :-) Čili kočka možná nežije po porodu v trvalé euforii, ale něco na té lásce "od přírody" prostě je. Možná to jen my lidi děsně řešíme, máme očekávání, jak by mateřská láska měla vypadat, co bychom měli cítit... a přitom je to jen o tom "zatnu zuby, když mě mládě hryže do cecíku, protože tak to prostě má být a tak je to správné" ~t~
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Mateřská láska 

(10.8.2009 22:04:37)
To je taky zvíře od zvířete :) Berta, když už byly štěněta větší a kousaly ji do cecíků, házela je přes celej pokoj. Prostě je vzala do huby a hodila hlavou :)Štěňata to brala sportovně :))
Odpovědět
 Bellana 


Re: Mateřská láska 

(10.8.2009 22:06:26)
To byla hra, to se nepočítá :-) A navíc, kočky jsou obecně lepší mámy než čuby.
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Mateřská láska 

(10.8.2009 22:33:53)
No, nevím... když odnesli poslední štěně, lítala po bytě :)Tak šťastnou jsem ji nikdy neviděla :)) Ovšem ono to to taky podmínkami, v bytě prostě neměla před štěňaty kam zdrhnout.
Odpovědět
 Petra Neomi 
  • 

Re: Mateřská láska 

(10.8.2009 22:04:48)
To je taky zvíře od zvířete :) Berta, když už byly štěněta větší a kousaly ji do cecíků, házela je přes celej pokoj. Prostě je vzala do huby a hodila hlavou :)Štěňata to brala sportovně :))
Odpovědět
 Pruhovaná 


Re: Mateřská láska 

(11.8.2009 0:08:28)
Kočka držela jak beran ~t~~t~
Dokonalý!

Třebas koťata uměj pít bez kousání? Teď už máme kočky kastrovaný, ale když jsem byla malá a doma byla koťata, taky jsem obdivovala kočku jak drží, a to jsem si neuměla představit co to můlže bejt :-)
Odpovědět
 medami 


Re: Mateřská láska 

(17.8.2009 16:38:45)
já jsem štastná..moje těhotneství proběhlo hrozně. trávila jsem ho neustálými dohady a výčitkami s otcem mé tehdy ještě nenarozené dcery. odešel hned na začátku, dítě nechtěl.jenže ten partner v těhotentví k tomu miminku patří. dost jsem se trápila, hodně jsem brečela, protože jsem zůstala sama. malá se narodila po těžkém porodu nakonec císařem, když jsem se trápila několik hodin na porodním sále a nemohla jsem jí dostat normální cestou ven, v těch bolestech jsem si říkala, že to dítě po tom všem snad ani nemůžu mít ráda. ........ v nemocnici jsem měla strach jak to sama s dítetem doma zvládnu,i ted mám strach a v noci kvůli tomu často nespím, jak to vše bude do budoucna, s penězma, se starostí o malou,s hlídáním, co by s ní bylo kdyby se mě něco stalo....ale uvnitř jsem za ní nesmírně štastná, je to moje největší štěstíčko a když se na ní podívám a to i když pláče, a už nevím jak jí utišit, vím že ji miluju ze všeho nejvíc.....a jsem moc ráda že je tu moje Emma se mnou.....~m~
Odpovědět
 Katka+Jáchymek 9/08 


Moc dobře Ti rozumím 

(10.8.2009 12:13:53)
Ahoj, nečetla jsem ostatní příspěvky, ale úplně Tě chápu, já jsem z toho všeho byla na dně snad 3 měsíce, každej den jsem brečela, měla hroznou depku, a cítila jsem se hrozně, když mně došlo, že mimíska už budu mít "na krku" vlastně pořád. Přitom Jáchymek byl hodňoučkej, spinkal, bumbal, moc nekřičel... A miminko jsme moc chtěli. Jsou to prostě hormony. Taky jsem si říkala, kde je ten můj bezstarostnej život plnej zážitků a akcí, teď jen přebaluju, kojím..., ách jo. Ale fakt se to zlepší, teď po více jak deseti měsících se tomu směju, klučík roste a už se dá lecos podnikat, a co teprve, až bude chodit. Držím palečky. Ale fakt Ti rozumím, teď všem říkám, že šestinedělí bylo nejhorším obdobím mýho života.
Odpovědět
 withep 


Připoutání ve zlaté hodince 

(10.8.2009 12:16:20)
Helo, i já si myslím, že za své pocity vděčíš hormonům, únavě, šoku z obrovské životní změny atd.. Ale minimálně co se týče těch hormonů, pevně věřím tomu, že když se jim nechá volné pole působnosti během porodu a dítě se okamžitě položí matce na břicho a zůstane v jejím náručí alespoň tu hodinku, než usne, endorfin a oxytocin matku láskou zaplaví. Novorozeně má oči doširoka otevřené a hledá oční kontakt s matkou, je klidné, protože zná její vůni, hlas a tep, zamilují se do sebe. Bohužel zatím tomu můžu jen věřit, protože ačkoliv jsem si přála přirozený porod a umělé hormony a léky jsem odmítla, to invazivní prostředí a přístup v porodnici stejně způsobily, že jsem po porodu pocítila obrovské emocionální prázdno, navíc mi synka položili na břicho jen na pár vteřin, aby se neřeklo. Dost mě to mrzelo a mrzí, a v prvních týdnech jsem se cítila podobně jako ty. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych méně naivní a rozhodla se pro porod doma. Za půl roku budu rodit podruhé, za půl roku budu snad vědět, jestli "to" opravdu funguje ;o). Zatím spoléhám na výpovědi žen, které rodily přirozeně, ať už doma nebo v nějaké osvícenější porodnici. Jsem ale velká naturalistka, a když je něco podle přírody, podle Darwina, je to pro mě silný argument. Samice jiného druhu své mládě dokonce opustí, pokud je jí po narození odebráno. Samice je totiž evolučně "donucena" nedat dítě z ruky/tlapy, jinak by nepřežilo ani ono ani její druh. My lidi jsme civilizovaní, o dítě zodpovědně pečujeme a "naučíme" se ho mít rádi. Nevím, kdy jsem se to naučila já, bylo to hodně pozvolné. Neboj, určitě se to naučíš taky ;o)). Jen dej pozor, pokud by tvá nešťastnost přecházela do hlubších depresí, určitě vyhledej odbornou pomoc.
Odpovědět
 bravad 


Re: Připoutání ve zlaté hodince 

(10.8.2009 12:23:46)
Mně malého položili na břicho a nechali ho tam, jak dlouho jsem chtěla. Pravda, hodinu jsem ho na hrudi neměla. A stejně jsem byla doma po návratu z porodnice úplně tam (a trvalo to nejmíň 3 měsíce). Ano, do miminka jsem se zamilovala - bylo to naprosto nejkrásnější miminko v porodnici a vůbec široko daleko. O mateřské lásce ale nemohla být řeč. Tak bych na to položení na hruď jako všespásu moc nespoléhala. Dítě je prostě obrovská změna.
Odpovědět
 Fra Mauro 


Re: Připoutání ve zlaté hodince 

(10.8.2009 13:10:24)
Rodila jsem velmi předčasně a císařem, takže o navázání kontaktu v první hodince nemohlo být ani řeči. Když jsem se pak poprvé probudila (tedy první probuzení, které si pamatuju), tak jsem třímala v ruce polaroidovou fotku našeho miniaturního drobečka a nepohyblivá z postele povykovala na kolemjdoucí personál, že chci okamžitě zprávy o svém miminku - že mi ho nemůžou přinést, jsem samozřejmě věděla, ale mateřská euforie se dostavila okamžitě. Jakmile mi druhý den vyndali cévku, donutila jsem přítele sehnat kolečkové křeslo a v polovičním vědomí (nebo spíš bezvědomí) se vydala na jipku. Jediný, co jsem chtěla, bylo vyndat ho okamžitě z tý plastový krabice s pípátkama a chovat a chovat a chovat. Ale mohla jsem si ho jen pohladit. Skutečně pochovat jsem mohla až za dva dny, a to ještě omezenou dobu, aby neprochladl. Pak to byla ještě dlouhá cesta... a teď po třech měsících doma poslouchám, jak ze spaní prdí (jak krásný zvuk!) a jsem pořád ještě euforická. Před lidma to ani tak neee, ale jak jsem s ním sama, tak jsem mimo a neustále na něj mluvím, broukám, směju se atp. jak debil. Čas v nemocnici jsem dělila na ten se Štěpánkem (totální blaženost) a kdekoliv jinde (to jsem řvala a řvala a řvala).
Ale k článku - devět z deseti (a to doslova :-)) kamarádek s dětmi, které byly ochotné o tom se mnou mluvit, žádnou poporodní euforii a instantní mateřskou lásku nezažilo. Je to prostě normálka. Jen je potřeba dát pozor, jestli se to nehrotí už do zdraví či život (kohokoliv) ohrožující roviny.
A taky - mateřská láska se nerovná poporodní euforie. To ani omylem.
Odpovědět
 Jíťa 
  • 

Re: Připoutání ve zlaté hodince 

(10.8.2009 12:41:45)
Taky myslím, že se to s tím "připoutáním" přehání.

Dceru mi po porodu ani na břicho nedali, přinesli mi ji až za 12 hodin, na svět přišla "omylem" neplánovaně. Milovala jsem ji od prvního okamžiku, byla celý můj svět a já nechtěla nic jiného, než se o ni starat a pečovat. A mlíka jsem měla pro půl porodnice.

Malý byl plánovaný, dlouho jsme na něj čekali a těšili se. Po porodu byl stále se mnou, ale mlíčka bylo málo, tak furt řval a já si to nijak moc nemohla užít. Když k tomu přidám problematické těhotenství, kdy jsem skoro nevycházela z domu a jakýkoliv pohyb mi způsoboval nevolnosti... Asi se není čemu divit, že se takový ten "pocit štěstí" dostavil až trošku později (u mě až s definitivním ostavením).
Odpovědět
 withep 


Re: Připoutání ve zlaté hodince 

(10.8.2009 14:16:11)
A kde myslíte, že se to s tím přehání, v porodnicích? ~t~ To by bylo hezké...

Ne, vážně. Ono je jen dobře, že euforii zažívají i maminky, kterým miminko na břicho dáno nebylo a které třeba i prodělaly všechny ty škodlivé zásahy, které se v českých porodnicích běžně provádějí. Naopak je možné, že já budu po nerušeném porodu a s miminkem v náručí překvapená... uvidím. Jen si myslím, že pokud je to prokázaný základní předpoklad toho, aby se matka i dítě co nejsnáze vzpamatovali z porodu a co nejlépe snášeli problémy, které se v šestinedělí objeví tak jako tak, je velká škoda tomu bránit (jen proto, že v ČR "se to tak dělá" už 60 let - nejdřív zvážit, změřit, zafačovat... a při propuštění poučit matku o příznacích případné laktační psychózy). Chápu, že ne vždy je to možné, zejm. po císařském řezu nebo pokud nastanou zdravotní komplikace, a netvrdím, že v těchto případech musí být děti emocionálně postižené a matky zdeprimované, to jistě ne.
Odpovědět
 Jíťa 
  • 

Re: Připoutání ve zlaté hodince 

(10.8.2009 20:30:50)
A co ty matky, kterým dítě bylo dáno do náruče hned na porodním sále, ale stejně je žádný pocit štěstí nezaplavil?

Myslím, že na tohle má daleko větší vliv průběh těhotenství i celého porodu, podmínky doma během šestinedělí, kojení/nekojení atd.
Odpovědět
 Elizia 


Re: Připoutání ve zlaté hodince - NESOUHLASÍM! 

(11.8.2009 9:14:27)
Nesouhlasím s tvrzením "naučíš se ho mít ráda". To přece nejde. Takhle to prostě nefunguje. Mít rád máš od srdce, ne z rozumu!~;((
Odpovědět
 withep 


Re: Připoutání ve zlaté hodince - NESOUHLASÍM! 

(11.8.2009 12:15:46)
To ano. Právě proto je to "naučíš se" v uvozovkách ~;)
Odpovědět
 Astrit 


Re: Připoutání ve zlaté hodince 

(11.8.2009 12:18:33)
Whitep, to co píšeš má logiku, ale pravidlo to není. Já jsem malou viděla po porodu díky komplikaci až za tři hodiny, a přesto jsem ji milovala od prvního okamžiku, měla jsem to štěstí. Je to hrozně individuální. Druhého chlapečka mi už po porodu položili na břicho a byl to ten nejkrásnější okamžik - naše oči se setkaly a v tom pohledu bylo všechno - jsi můj a já jsem tvoje, tak jsme se setkali... Pak už se na mě Vojtíšek nikdy tak nepodíval. na to do smrti nezapomenu.
Odpovědět
 Veveruše 


Re: Připoutání ve zlaté hodince 

(12.8.2009 22:13:55)
U mě to takhle nefungovalo - prvního syna jsem po náročném porodničním porodu milovala hned, i když mi ho na břicho (kvůli lehkému přidušení) nedali vůbec, ale skoro 2 hodiny jsme si ho s manželem chovali zavinutého a porodní asistentka mi ho pomohla přiložit k prsu (tehdy na Bulovce ještě nedávali miminka do vyhřívaných lůžek hned po porodu). Druhého syna jsem měla po domácím porodu na břiše skoro hodinu, než mu dotepal pupečník, k prsu se nepřisál (to se mu zachtělo až večer v porodnici) a pocity jsem měla sice s výjimkou šití příjemné, nicméně nával mateřské lásky prostě nepřišel~d~. Nejvíc jsem se radovala z toho, jak se z miminka raduje jeho starší bráška (probudil se asi 10 minut po jeho narození:-)).
Odpovědět
 Gabča 
  • 

Neboj ono to přejde! 

(10.8.2009 13:05:05)
Taky nejsem z těch, co by jásaly nad tím, že porodily. Když donesly malou po porodu a dali ji do postýlky ani mě nenapadlo si jí vzít k sobě :( Jen jsem na ní zírala a říkala jsem si: To je jako moje? :) A trvalo ještě dobrých pár dnů než jsem se z ní začala opravdu těšit, né že bych jí neměla ráda, ale byla jsem nejraději, když spala a nic nechtěla. :) Je škoda, že se o tom skoro nikde nepíše, jsme ze všech stran bombardováni tím, jak je těhotenství krásné období ženy, jak po porodu zažijeme explozi citů a ejhle ono to ani zdaleka tak není. Spousta žen těhotenství jenom přežívá a na dítě si po porodu musí zvyknout. Je to sice zvláštní ale je to fakt, ale málokterá žena ti tohle osobně do očí přizná, protože se cítí jako špatná máma.
Odpovědět
 ganga 


Re: Neboj ono to přejde! 

(10.8.2009 13:27:03)
~R^ tak, tak. Málokdo to přizná, protože to přece není "normální"
Odpovědět
 r + n +e 
  • 

Re: Neboj ono to přejde! 

(10.8.2009 15:47:16)
tak tak
Odpovědět
 Jiřka + 3letý synátor 
  • 

je to normální... opravdu 

(10.8.2009 13:10:28)
prostě jsou matky a MATKY. Já si jako starší sestra připadám stále.Za celou dobu co byl syn miminko jsem neměla (opravdu neměla) záchvat lásky abych se rozplývala nad jeho nožičkama, ručičkama. Měla jsem ho ráda a mám stále, ale prostě nejsem rozplývací typ. Mateřství beru s nadhledem, a jako další životní etapu. Taky jsem byla hotová z nevyspání, málo jsem jedla a byla ráda za to že extistuju. Zlepšilo se to hodně až když malý začal nějak reagovat, přestal plakat a začal komunikovat. Teď hledáme další společnou cestu, a už si ho užívám pořád víc a víc... ale jako miminko jsem ho nějak extra neprožívala.
Já nevím, možná se teď na mě ostatní sesypou, ale vím, že matek jako jsem já je víc. Nejsme bez citu k vlastním dětem, jen z nich prostě neděláme středobod našeho života. A myslím, že důležité je, najít si v tom to svoje.. :)

přeji ti ať si brzo užíváš radosti a pochyby hoď za hlavu... nemusí každá maminka být jako z reklamy - většina je ráda, že ten první rok ve zdraví přežije :)
Odpovědět
 Gabča 
  • 

Re: je to normální... opravdu 

(10.8.2009 13:14:10)
Přesně. dokonce si pamatuju i situace, že jsem byla na mimčo naštvaná, že už zase něco chce, když já potřebuju jít na záchod, mám hlad apod. No po pár měsících se to obrátilo pro změnu na manžela :) te´d je to super a čekáme druhé mimi :)
Odpovědět
 myš 
  • 

Re: je to normální... opravdu 

(10.8.2009 13:54:13)
Tak já myslím, že užívat si miminko a milovat ho od první chvíle může i žena, která z něj středobod života taky nedělá a bere mateřství s nadhledem taky. Nevyvozovala bych z toho nějaká pravidla, každá to opravdu může mít jinak.
Já svoje dítko opravdu miluju téměř od první chvíle a pocity, co má autorka naštěstí neznám.
Možná je to i částečně tím, že jsem si dítě pořídila až později po třicítce, užila jsem si dosytosti svobodného života, cestování, nejrůznějších aktivit(voda, hory, vandry apod) a na dítě jsme se moc těšili, takže pocity, že teď už to nikdy nebude takové, nemám. Jistě člověku se občas zasteskne po bezstarostném vandrování s partou kdesi po rumunských horách, ale děti za chvíli povyrostou a můžeme podnikat vše znovu, třeba i s nima, nebo bez nich.
A navíc dítě do života přináší jiné věci a šťastné chvíle, které bych jako bezdětná nikdy nezažila. Je to prostě tak pěkné, i když náročné.
Tak přeju autorce, ať je to časem lepší...
Odpovědět
 Gabča 
  • 

Re: je to normální... opravdu 

(10.8.2009 14:00:02)
Já neříkám, že to nemůže být jinak, ale prostě u mě to tak bylo, a to do te´d nemám pocit, že bych o něco přišla. Pracovala jsem, cestovat jsem sice necestovala, ale to nesnáším... Prostě to mělo být podle článků v časopisech to nej těhu a porod, ale nebylo. Prostě jsem to vnímala, že to je a pocity štěstí přišly později a to malá byla plánová a chtěná a byla docela hodné mimi. Nevím proč, ale asi je nějaký důvod proč to tak nějaké mámy pociťují, přeci jenom je to příroda...
Odpovědět
 Jitka-dvě děti 
  • 

Re: je to normální... opravdu 

(10.8.2009 19:41:57)
souhlasim s tebou, ikdyž ja se rozplývala nad nimi,ale taky jsem to dost často nezvladala a říkala jsem si,že jsem psychouš,proč je vůbec mam,nevyspala,utahana a nikdo si toho nevažil...a nevaží dodnes...
Odpovědět
 ganga 


očekávání 

(10.8.2009 13:22:49)
myslím si, že je žena - matka tak nějak tlačena do pozice "šťasná". Vždyť většina příběhů o porodu v časopisech, ale i zde na tomto webu končí stejně. Teď se mi vybavuje jeden starší nadpis - "Porod jako orgasmus" Snad jsem ho ani nečetla, protože už jen ten nadpis mne dost irituje (mám za sebou porody 2 a vždycky jsem spíš byla ráda, že "už to ze mně vylezlo"). Závidím těm, které to tak měly, a věřím, že skutečně mezi námi jsou. Ale i z mého okolí se setkávám spíš s těmi ostatními zkušenostmi. Bohužel ty 3 měsíce po porodu jsem nikoho takového nepotkala a ze všech stran na mě útočily přešťastné matky, které teprve teď po narození dítěte začaly opravdu žít! Připadala jsem si fakt divná, nemožná, neschopná matka. A to jsem po dítěti opravdu toužila, čekala na něj 2 roky a těhotenství si užívala... A pak bum..Nic, vůbec nic z toho co jsem si myslela, že budu prožívat, že narození dítěte je vrchol štěstí..prostě nic.
Ale ono to opravdu přešlo a čím víc jsme se zžívali, tím větší byla ta láska, fakt. Tak se netrap, je to normální:-)
Odpovědět
 Hanka 75 


to bude dobré 

(10.8.2009 13:56:36)
ted jsem mluvila s kamarádkou, dítě vlatně ani moc nechtěla, je jí přes třicet, ted je mu půl roku a plánuje druhé. Říkala, že po nějaké době by se ted zamilovala do jakéhokoli dítěte (myslím, že uvažovali o adopci druhého). Takže určitě to přijde. A mám ještě jednu kamarádku, která děti vlastně ani nechtěla, a pak sama byla překvapená z toho, co jí v životě dávají... Neboj, neboj, všechno bude dobré
Z vlastní zkušenosti to mám tedy jinak, já se do dítěte zamilovávám okamžitě na první pohled, na první slyšení křiku-synovců i vlastního, ale vím, že každý to tak nemá. Máš času spoustu před sebou a určitě to bude v pořádku a budeš šťastná.
Odpovědět
 Hogan 


Neboj, nejsi sama 

(10.8.2009 16:17:55)
Neboj se, já zažívala to samé, porod byl těžký a boelstivý, malý navíc chtěl kojit co dvě hodiny ve dne v noci, takže jsem byla nevyspalá, doma bordel, k tomu neustálý boj se záněty v prsu, malého trápilo bříško... Byla to hrůza, první dva měsíce jsme fungovala jako stroj - nakrmit, přebalit, snažit se uspat... a pořád dokola. A pak se začal usmívat. Začal mě poznávat, měl radost, když jsme se ráno nakláněla nad postýlku. Teď nám táhne na půl rok,ale ubezpečuju tě, že od toho 3. měsíce se to bude rapidně zlepšovat, stane se tvým parťákem, bude na tebe reagovat, budete si spolu hrát, a věř mi, kdyby to bylo nutné, dýchala bys za něj a to a radostí ;) Venku jezdíme se staženou korbou kočáru a Ondí kouká na stromy, na domy, a diví se, všechno ho zajímá, nebo když před ním křepčím a zpívám, chechtá se nahlas jako blázen a má radost, nebo když hrajkem rtu klasickou hru "KUK!", tak nadšením vříská... Kojení už taky není jen jídlo, je to rituál, vidí prso a spustí to svoje "huhůůů" (něco jako - mamino děůej, nebo to nevydržííííím :)) papká a při tom se na mě zamilovaně dívá a když na něj šibalsky mrknu, tak se začne smát... Jsou to naše zlatíčka, i když začátky jsou těžký ;) A bude to jen lepší a lepší!!!!!
Odpovědět
 Michaela Pecharová 


Je to škoda 

(10.8.2009 16:37:06)
Je škoda, že si své mimčo neužíváš od začátku, ale jak tu mnohé píšou, stává se to hodně ženám. Já mezi ně naštěstí pro mě nepatřím, všechny své tři děti jsem milovala od prvních okamžiků...
A nad malýma prstíčkama se rozplýváme všichni společně, nyní i se staršími dětmi :-)
Vydrž, případně se poraď s psychologem, ono to určitě přijde, holt potřebuješ více času a hormony jsou také pěkné mršky.
Držím palečky.
Odpovědět
 tomina 


Re: Je to škoda 

(12.8.2009 7:15:12)
Taky to neznám, mě zavalila vlna štěstí a lásky okamžitě, ale jak to tady čtu, většina mamin to tak nemá.
Držím palce, at´ se hormony umoudří brzy.
Odpovědět
 Dášenka77 


:-) 

(10.8.2009 17:02:28)
Dovoluji si tenhle článek okomentovat jedním diskuzním příspěvkem odsud:

Mateřství je zrada
Promyšlená zrada matky - haha - přírody. Nejdřív nastoupí první dávka hormonů a mládež objeví kouzlo přitažlivosti opačného pohlaví. Objevený sex je super. Super je, abychom se množili. Bráníme se antikoncepcí. Tak příroda přitlačí, dovalí další dávku hormonů a žena začne toužit po miminku. Touží po něm, tudíž si ho drží v útrobách, i když kvůli němu zvrací, tvoří se jí křečové žíly, hemoroidy a jiné radosti. Po porodu následují další hormony, protože když vám něco rozpoltí tělo, aby se to z něj dostalo ven, čistě logické by bylo minimálně to zahodit. Ale čerstvá maminka ne. O miminko se stará, zahrnuje ho láskou a péčí-že by další hormony? Nejspíš ano Celou věčnost dítko milujeme a podvědomě se těšíme, až dospěje a vypadne a doma bude konečně klid. A když to miminko vyroste ve spratka a zas to přežije a nakonec odejde dobývat jiné světy a založit svou rodinu, najednou je nám smutno. A těšíme se, až se ukáže doma. Má to tak být, jen je to dobře vymyšlené. Všechno pro udržení druhu. Nevadí mi být součástí takovéhoto procesu, jen jsem vám chtěla sdělit, že jsem to všechno prokoukla
P.S. Neříkejte to nikomu bezdětnému, nebo si rozmyslí plodit děti a to mu teda nedopřeju, když už jsem do toho zhučela taky :-D
Odpovědět
 Habi1 


Re: :-) 

(11.8.2009 1:21:51)
tak to máš smůlu..jsem childfree(dobrovolně bezdětná) a už jsem dala odkaz na tuhle debatu na diskuzi pro childfree se speciálním upozorněním na tvůj příspěvek.
to je zajímavé,že když si myslíte,že jste jen mezi svýma tak se rozjedete o tom, že mít dítě není zase tak bezvadná věc, ale na diskuzích,když nějaká ženská řekne, že nechce dítě, tak se do ní jako stádo hyen pustíte, jak je to ta nejkrádnější věc na světě.
Tvoje P.S. mi otevřelo oči jak to ve skutečnosti je, chcete aby trpěly i další, přesně jak jsi to napsala v tom P.S.
celá tahle debata je velmi poučná a vypovídá o vašem pokrytectví.
Odpovědět
 Habi1 


Re: :-) 

(11.8.2009 1:34:09)
pochopila jsem ho velmi dobře, neměj péči. a hodně mě naštvalo to P.S.~Rv
Odpovědět
 myš 
  • 

Re: :-) 

(11.8.2009 8:53:38)
habi

ty sama máš nějaký problém co? Děláš z toho tady nějakou válku mezi dětnýma a bezdětnýma nebo co.... to tady nikoho nezajímá. Některý childfree jsou poněkud agresivní.

Pro mě je mateřství to nejhezčí, co mě mohlo potkat, takže ti trochu rozbiju ten tvůj černobílý obrázek. Pro jinu to tak není, asi je to tím, že jsme každý jiný....
Odpovědět
 Habi1 


Re: :-) 

(11.8.2009 1:25:06)
pár facek bys zasloužila
Odpovědět
 Jitka-dvě děti 
  • 

Nejsme roboti 

(10.8.2009 17:02:36)
Možna v zaplavě plen a odkojeneho mleka,nedokažeš ani postřehnout,že vlastně štastna jsi,je to šílena změna a hrozně vyčerpavající,sama jsem měla pocit,že je něco špatně a pak bylo líp,u mě ale možna u toho druheho jsem absolutně nezvladala situaci,ale časem se to srovnalo...
Odpovědět
 Eva, 4 +3 


Poporodní blues 

(10.8.2009 17:34:22)
Vložím sem článek, z www.doktoronline.cz, kde jsou tyto poporodní stavy dobře vysvětlené. Pokud by ten stav trval delší dobu, zkusila bych na tvém místě zajít za psychologem nebo aspoň o tom můžeš promluvit s dětskou paní doktorkou.


Poporodní stavy
Vědecky je dokázáno, že třetí den po porodu reagují téměř všechny mámy bez výjimky více či méně postnatální depresí.
Jakmile žena přijde do jiného stavu, začne její tělo produkovat hormony, které se jinak v těle nevytvářejí vůbec, nebo jen v minimálním množství. A to, jak bude žena reagovat na porod a poporodní stav, vůbec nezávisí na tom, s jakým nadšením své dítě očekává. Po porodu tělo vytváří a vylučuje jiné látky než v těhotenství, protože placenta, která tyto hormony produkovala, už v těle není. Ta mohla i za to, že se v ní vytvářel progesteron – uklidňující hormon i estrogen, který zase udržoval těhotenství v tom správném stavu. Když žena porodí, automaticky poklesne hladina těchto hormonů, a to dokonce pod úroveň před těhotenstvím. V této chvíli musí ženský organismus vykonávat náročnou práci, aby se přizpůsobil druhé velké hormonální změně. A ještě nesmíme opomenout hormony, které působí na zavinování dělohy a tvorbu mléka. Některá žena to zvládne rychle, jiná potřebuje pomoc.

Narození dítěte je často idealizováno, mnozí se domnívají, že přináší jen radost. Ve skutečnosti ale není výjimečné, že zpočátku prožívá žena jakousi melancholii. Většina novopečených maminek (50 až 80 %) si prožije tzv. baby blues, smutek, úzkosti, podrážděnost, občas se bez motivu rozpláčou. Souvisí to s uvedenými hormonálními změnami, které právě prožívají. Matky se také mohou cítit „opuštěny a ochuzeny“, protože už nenosí své dítě v bříšku. Opravdové poporodní deprese postihnou jen okolo 10% šestinedělek. Zhruba polovina žen s tímto problémem však nevyhledá odbornou pomoc, protože ani ony, ani jejich rodina poporodní deprese nerozpozná.

Pokud máte pocit, že poporodní blues dostihlo i vás, nestyďte se o svých pocitech mluvit s okolím, především se svým partnerem. Pokud se vám nepodaří vaše negativní pocity minimalizovat, musíte prostě zajít za odborníkem. Nestačí-li rozhovor, jsou na řadě antidepresivní léky, které jsou účinné a v dnešní době už nejsou ani návykové.

U většiny žen odezní tento stav po dvou třech dnech. Podle statistiky je většina žen dva až tři týdny po porodu v labilním tělesném i duševním stavu, u 10 až 12% matek tento stav začíná až po několika týdnech, někdy měsících a často přetrvává dlouho.

Laktační psychóza

Opravdová poporodní deprese či laktační psychóza se projevují tak, že žena začne být netečná, nemá zájem o dění kolem sebe, trpí nechutenstvím, pocity viny, je stále unavená, trápí ji pocity beznaděje, mívá noční můry, v těžších případech trpí halucinacemi, nemá zájem o děťátko a může to vyvrcholit až sebevražednými pokusy.
Výrazným poznávacím znamením tohoto onemocnění je ztráta kontaktu s realitou – maminka s laktační psychózou neví, jaký je den, kolik je hodin, jak se jmenuje, bojí se běžných předmětů, jako je kartáček na zuby. Je velice důležité, aby si rodina maminky s laktační psychózou uvědomila, že bez jejich pomoci to sama nemůže zvládnout a že je opravdu velmi vážně nemocná.

Léčba
Stav lidově zvaný „laktačka“ propuká většinou tak čtvrtý den po porodu, tedy v době, kdy se odchází z porodnice domů. Při odchodu z nemocnice však příznaky velké deprese či psychózy ještě nemusí být vyvinuty. Pokud nepodchytí maminku s laktační psychózou ženský lékař při odchodu z porodnice, měla by to udělat dětská lékařka při návštěvě novorozence. Dobrý dětský lékař totiž přijde na první návštěvu k vám domů, aby okoukl nejen miminko, ale i vás.
Většina maminek se snaží s laktační psychózou vyrovnat doma a nikoho s ní neobtěžovat. Berou to totiž jako důkaz své slabosti, že na péči o své dítě nestačí a že jsou k ničemu. Je jim trapné se někomu s touto neschopností přiznat, a zvlášť psychiatrovi. Bohužel důsledky takové samoléčby mohou být tragické jak pro matku, tak pro dítě.

Laktační psychóza se u nás léčí hospitalizací, někdy i v psychiatrické léčebně. Dosavadní praxe, které znamená oddělení matky od dítěte a nasazení psychofarmak, jež vylučují kojení, není pro všechny matky ideální. Existují ale i psychofarmaka, při jejichž užívání lze i nadále kojit.

Ženy navštěvují specializované psychoterapeutické programy, léčba spočívá v užívání ženských pohlavních hormonů estrogenů či antidepresiv. U těch se však dostavuje efekt léčby až za dva tři týdny. Léčení by mělo trvat nejméně šest měsíců. Velmi důležitá je problematika kojení. Obecně se doporučuje, aby i depresivní ženy své děti kojily, protože hladiny antidepresiv v mateřském mléce jsou pro novorozence v neškodném, téměř neměřitelném množství.

V případě laktační psychózy neexistuje riziková skupina. Není to choroba dědičná, takže ani v rodině ji nemůžete vysledovat. Je jen větší pravděpodobnost, že propukne u žen, které mají potíže s duševním zdravím, první dítě ve vyšším věku, tak ke čtyřicítce, které jsou přehnaně úzkostné, o dítě dlouho usilují nebo několikrát potratily. Riziko, že se laktační psychóza bude s dalším dítětem opakovat, je vysoké, proto lékaři další těhotenství nedoporučují.

Odpovědět
 Hanka72 


netrap se tím 

(10.8.2009 17:48:48)
buď v klidu,měla jsem to samé.Měla jsem císaře a když mi malou přinesli,tak jsem jí chovala,nakojila jí a pořád čekala,kdy si ji odnese někdo,komu patří:-))
Připadala jsem si jako na návštěvě,pomalu to přešlo až po 6-ti nedělí:-)
Odpovědět
 jorie 


Možná... 

(10.8.2009 18:51:33)
A Helenko, svěřila jste se své mamince? Možná by Vám poradila....
Odpovědět
 TerezieK 


Re: Možná... 

(10.8.2009 20:04:28)
Naprosto stejné pocity jsem zažívala taky a občas je zažívám ještě nyní a to je malému 2,5. Myslet si, že dítě přinese člověk štěstí je blbost, dítě člověku rozšíří obzory, může s děckem zažít to co bez dítěte nelze, ale čekat od dítěte, že nás udělá šťastným je dle mého názoru nereálné. Ač občas s Monty nesouhlasím, tak ji naprosto chápu. každá ženská je stavěná jinak. Povahou dítěte to asi moc nebude, mám kamarádku, která má dobré hlídání, může dát děťátko k rodičům na pár dní atd. já tu možnost nemám a hroutí se. Přitom malý není tak živý, jako ten náš. Já abych se zamilovala tak potřebuji, aby mě dotyčný něčím nadchnul. Své dítě miluji nejvíc, když ho vidím večer bezbranného spinkat v postýlce a každý večer kroutím hlavou, kde se v něm bere to co předvádí přes den~;)
Odpovědět
 zuzkahrn 


Re: Možná... 

(10.8.2009 20:24:15)
Kdysi M. Dolinová říkala hezký bonmot: Mateřská láska je to, co matka cítí při pohledu na spící dítě. Něco na tom bude.~m~ Jinak u prvního syna jsem se učila být matkou a překonávala šok z postižení nohou PES EQUINOVARUS, protože nás v těhu hodně sledovali, a toto neobjevili... Ale do 2 měs. se to srovnalo, ale byli to i horší pocity, naštěstí jsem si to včas v sobe dešifrovala a zvládla sama srovnat. U 2. syna jsem věděla do čeho jdu, a ta silná náklonnost nastoupila dřív. A u holčičky opravdu hned po porodu. Ale i vztah s dítětem se musí budovat a udržovat, vyvíjí se.
Odpovědět
 petluše 


mateřská láska 

(10.8.2009 21:00:38)
Tak u mě přišla mateřská láska časem a péčí u obou dětí. Ačkoli je miluju, občas (teď už jen opravdu zřídka kdy) se mi posteskne po životě bez nich (často jsem na ně sama, manžel jezdí na prac. cesty). A často bych je ráda přetrhla a to doopravdy, doslova. Myslím,že to tak má být, dítě je "cizopasník" se vším všudy a v dospělosti odejde, doporučuju nečíst Betynky, Maminky atd. jsou tam s prominutím bláboly.
A druhá věc co je štěstí? Jak psala monty to je prchavá věc "muška jenom zlatá" jak řekl klasik. Poslední dobou se mi zdá je v módě honba za štěstím a všichni musí být krásní, mladí a šťastní, pro mě je daleko cennější spokojenost, ale to jsem už odbočila.
Odpovědět
 Pavlína, 2 malí kluci 
  • 

Mít dítě je práce... 

(10.8.2009 21:38:37)

...jako každá jiná.

Skládá se z x % rutiny a (100-x)% uspokojení. Za x dosaďtě podle svého uvážení.

Mám ráda svou práci, opravdu, a stejně je to ze 70% rutina, která mě moc nebaví (ale snažím se na to moc nemyslet a nereptat a dělat i to +/- pozitivně) a pak těch 30 % které mi přináší uspokojení.

A s péčí o děti je to podobné.
Odpovědět
 Kočanská 
  • 

co je to štěstí... 

(10.8.2009 22:44:54)
Heli,

chystám se jít spát a doufám v klidnou noc, neb obě má dítka spí. Manžel není doma a mám v sobě asi 4 deci červeného vína a trochu se mi začíná točit hlava :-) Proč Ti to píšu? asi proto, že si myslím, že až budeš mít druhé dítko, tak už to bude všechno lepší. Mateřská láska podle mě opravdu nepřichází v momentu, kdy poprvé zříš své dítko - ta se asi nějak vyvíjí. Hlavně u prvního dítěte. U druhého už to možná nějak přijde samo a dřív. Hele, je to velká změna. My jsme si nejdřív nedokázali představit jak tady s náma bude naše první děťátko. Pak zas jsme si nedokázali představit, jak tady bude to druhé. To přijde. Počkej, co spolu všechno zažijete. Teď je to náročné a možná nemáš energii si to všechno uvědomit. Já jsem třeba vždy po narození našich dětí velmi úkolovala své okolí. Maminka i tchýně vždycky přijely, navařily, napekly (tchýně chtěla i umých okna, žehlit apod.). Moc mi taky pomohly kamarádky, které mají děti - že jsme si to tak hezky všechno probraly.
Nevím, jestli si měla nějaké očekávání - pokud ano, tak to zkus "vyhodit z hlavy" a žij tím co je teď. Možná jednou až budeme staré budem vzpomínat na ty probdělé noci a přát si, aby se to všechno aspoň na chvilku vrátilo :-)
Odpovědět
 sally 


Přijde mi zcestné 

(11.8.2009 6:32:25)
očekávat, že pocit trvalého a nepřekonatelného štěstí má člověku "zařídit" někdo nebo něco (narození dítěte, nový mercedes, zářná kariéra, výstup na Everest)...
Odpovědět
 LuciaN 2 chalani 
  • 

Re: Přijde mi zcestné 

(11.8.2009 8:16:11)
suhlas...ked si ho nenajdes v sebe, tak nikde, ziadny partner ani deti nie su povinni robit druhych stastnymi...ak to ten dotycny sam nechce, mozu vyraabat kyble stastia, ale bude to na nic, ked clovek nerozumie sebe...(v lepsom pripade Bohu, ale to tu rozoberat zatial nechcem)
Odpovědět
 Elizia 


Elizie 

(11.8.2009 9:02:40)
Milé dámy, nevím, jak vy, ale já to měla tak, že když mi našeho syna, na kterého jsme se moc těšili, měla jsem pocit, že je to nějaký omyl, že přece ještě nejsem připravená mít dítě, co si s ním počnu, jak ho mám držet, kdo mi proboha pomůže.....????Áááááá!!!Pomoooc!!! Říkala jsem si "Jo,je to hezké miminko,ale kde je ten pocit štěstí a proč nebrečím, jak to je ve filmech?" Ale asi bude pravda v tom, že v největší krizi se člověk dokáže nejvíc vzepnout. Holt matka příroda to vyřešila za mě. Stále plakal, přestože kojení šlo na jedničku, musela jsem ho furt nosit, při tom se mi zanítilo šití,následovalo vytrhávání stehů-fakt lahůdka....nové šití 3 dny po porodu...:-( Nějak jsem tyhle pocity v návalu toho blázince, co následoval, nestihla vnímat. Doma jsem si připadala jako blázen, furt jsem se bu´d hystericky smála nebo srdceryvně brečela a to pro nic za nic. Během doby (rozhodně to nebylo striktně pohraničeno 6ti týdny) se to stabilizovalo, uklidňovalo, jak jsem si na ten "nový život" zvykala a po nějaké době, ale už si nepamatauji kdy, jsem pocítila to, o čem jsem snila, že pocítím. Pocit hřejivé lásky, nekonečného štěstí, když jsem ho viděla klidně spát v postýlce, když jsem ho kojila, když se na mě podíval....ten pocit se nedá popsat. Nemůžu ani vyslovit, jaké je to cítit takové štěstí. Takové opravdové, krásně jednoduché a přitom tak zázračné. Prcek oslavil čtvrté narozeniny a já, když spí, ten pocit zažívám znovu a znovu a znovu....A když je noc a všude ticho a já z jedné strany své postele slyším odchrupovat spokojeného manžela az druhé strany svého syna, vydržím takhle celé dlouhé minuty v tichém úžasu, jak je to jednoduché, krásné a děkuji v duchu Bohu, že mi ten pocit dovolil poznat. Ale věřím, že ne všem matkám je tohle dovoleno. Některé mají své děti "jen" prostě rády. Přála bych to všem!
Odpovědět
 Lavina 
  • 

Tak si to tak neber... 

(11.8.2009 9:34:03)
...jsou to opravdu hormonální pochody. Za pár týdnů nebo měsíců se tomuto textu budeš jenom smát:-)
Odpovědět
 pernicka,12/05,5/08 


U nás podobně 

(11.8.2009 10:37:02)
u první dcery sem probrečela první měsíc a myslela sem,že si už ani neumyju hlavu, v klidu se nenajím a nenajdu chviličku pro sebe, v té haldě prádla a kojení a nářků. Noci prochozené s dítětem v náruči budili sme se aspoň 8x za noc. Jsou to hormony, nevyspání a hlavně ta nová situace, která ti obrátí život naruby, že se musíš najednou starat o to malé miminko, časem si na to zvykneš a bude to úplně v pohodě, děti jsou to nekrásnější co nás může v životě potkat. Ono to malé stvoření ještě moc nekomunikuje, ale vydržte, jak povyroste, bude to krásné pozorovat jak vás vnímá a vás to naplní úplně novými pocity a hlavně štěstím.

Teď mám dvě a i když se někdy cítím nešťastná, že mi někdy lezou krkem a nevím kam před nimi zalézt, tak si vzpomenu na děti v Africe a rázem mě to přejde, ani nevíme jaké štěstí máme, že můžeme mít tak bezstarostný život a že máme co dát dětem jíst, že jsou zdravé.

Odpovědět
 Margot+1 


Povinnost být šťastný 

(11.8.2009 10:54:38)
Kde se vzala ta povinnot být neustále happy? Připadá mi šílené, jak jsou lidi stresovaní z toho, že se necítí dostatečně šťastní na to, jak od nich okolí i oni sami očekávají... Taky mi připadá, že už jsem poslední, kdo v mém okolí nic "nežere" na dobrou náladu. Nesesypte se na mě, ale někdy se mi zdá, že situace, kdy nejsem registrována u žádného psychologa ani psychiatra, mě staví do pozice, kdy na sobě musím nechat dříví štípat, protože nemám omluvu v antidepresivech...
Ani já jsem od počátku mateřství neskákala štěstím (únava), ale zhruba od tří týdnů jsem se dívala, jak malá dříme na kojícím polštáři a s úžasem zjišťovala, jak je to úžasně nekomplikované, mít někoho ráda jen proto, že prostě JE.
Průšvihů jsme s mužem už zažili hodně, ale nakonec jsem se vždycky uklidnila zjištěním, že navzory okolnostem ŽIJEME DOBŘE. Nelžem, nekradem, a když už nemůžeme druhým pomáhat, alespoň neotravujem. To mi ke spokojenosti stačí.
Odpovědět
 Astrit 


A to nemluvíme o otcích 

(11.8.2009 11:36:32)
Když je řeč o maminkách, které se sžívají s miminky, tak prohoďme slovo i tatíncích. Jestliže se matka na mimčo musí po porodu nějakou dobu adaptovat a trpí výčitkami svědomí, že své dítě nemiluje jaksi automaticky s prvním jeho nádechem, co teprve otcové, kteří miminko 9 měsíců ani nenosili, ani neporodili...těm se hledá otcovská láska ještě hůř a nemohou se vymlouvat na hormony... Můj manžel ji v sobě hledal po narození dcerky minimálně rok, čímž mě neskutečně deptal. Až pak jsem pochopila, že chlapi to tak prostě mají (tedy troufám si říct, že alespoň část z nich). Manžel se do dcerky zamiloval, až když se změnila z "ležící vánočky" v aktivní batole všude lezoucí, brebtající...tedy až s ní začala být zábava. S malým uřvaným miminkem si můj můž prostě nevěděl rady. U druhého miminka jsem na to byla připravená a už jsem z toho neměla depku.
Zajímalo by mě, milé mamky, jak jste to doma měly s tatínky vy? A pak - myslíte, že tátové taky trpí nějakými výčitkami svědomí, že nemilují mimčo od prvního nádechu?
Odpovědět
 Katka,kluci 7 a 10 
  • 

Re: A to nemluvíme o otcích 

(11.8.2009 13:51:11)
Tak u nás: 1. nekonalo se naprosto žádné hlazení bříška,doprovázení do poradny, jásání nad UTZ,společné vybírání výbavy..nic, chladno, věcno "bude mimi - Ok, fajn,nakonec bylo to v plánu".
2.Po narození synka se nám jeho věcnost hodila, zcela bez obav dítě nosil, koupal, neměl strach ho vzít nahé (na rozdíl ode mě). Zároveń neměl problém jet na nákup a kupovat věci jako dámské vložky či kojící vložky do podprdy. Celkově mi přišel se situací vyrovnanější než já, jako by byl lépe připraven. Samozřejmě nad miminem nešišlal a pod. Prostě opět věcný klid.
3 Nyní se staršími kluky blbne jak o závod, nicméně nemá na ně taky vždy nervy...Te´d už si zase připadám klidnější já.
Tož tak to bylo u nás.
Odpovědět
 matevy, syn 08/08 
  • 

Re: A to nemluvíme o otcích 

(17.8.2009 10:59:28)
Když bylo synovi asi šest týdnů, začal ho manžel pravidelně koupat, od narození ho choval a uspával v náručí, když bylo třeba, takže si k němu budoval vztah tak nějak od začátku. Musím říct, že ač by se rozhodně nemohl účastnit soutěže Otec roku :-D, docela se o syna umí postarat a věnovat se mu.
Teď je synovi rok a mají s tatínkem skvělý vztah, když se loučí před odchodem do práce, syn na manžela skočí a chce pochovat, vyhrají si s auty, řádí ve vodě.., a vůbec je hezké je pozorovat. Někdy si říkám, že jsem ráda, že máme syna, jsou si tak nějak blíž, než by si asi byl manžel s dcerou. Nevím.
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Souhlas 

(11.8.2009 15:27:48)
Mám nyní ročního syna a prvních devět měsíců po porodu mi přišlo, že jsem umřela. Že už nikdy nepůjdu do kina, s manželem na večeři, nikdy se nevyspím. Malý skoro nepřetržitě plakal do devíti měsíců a nakonec se zjistilo, že to bylo nemocí žaludku. Od vyléčení je to sluníčko. Moje mateřská láska se začala plně rozvíjet až kolem těch devíti měsíců, protože najednou se na mě usmál, žvatlal, hrál si chviličku sám, v noci začal spávat i dvě hodiny v kuse (dříve se budil po půl hodině a já už opravdu padala na ....). Do dnešního dne mi malého krom manžela ani nikdo nepohlídal (babičky ani dědečci jaksi nefungují), takže jsem stále 100% nasazená, ale je to nebe a dudy:-)). Nebojte se, ono se to všechno upraví a bude líp. Nejsou to jen hormony. Já žádnou poporodní depresí netrpěla. Jen jsem prostě musela fungovat a na projevy lásky už mi nezbývaly síly. Nyní je to zlatíčko a sil je najednou víc i na tu lásku:-)). Tehdy jsem se svěřila pouze manželovi a naštěstí mě pochopil, ale byla jsem šťastná, když jsem si přečetla Váš článek a reakce pod ním. HURÁ...nejsem divná:-)). Do doby, než se malý uzdravil jsem už nechtěla další dítě....no a teď už pracujeme na dalším:-)).
Odpovědět
 Gerberka1 


Lenko, vyjádřila jsi to přesně 

(11.8.2009 18:23:07)
Dosud jsem jenom četla příspěvky, ale když se nás tu sešlo tolik s vesměs stejnými pocity, tak se taky přidávám....úplně mě "nastartoval" příspěvek Lenky - jak píše o tom pocitu "umření".

Přesně tohle jsem cítila u prvního syna - abych si sama pro sebe nějak vysvětlila ten stav, do kterého jsem se dostala asi tak do jeho 6 měsíců, tak užívám (sama pro sebe) stejného označení. Opravdu si myslím, že v té době, kdy jsem si ho přinesla domů, tak jsem jaksi vnitřně "umřela", proto, aby místo toho vzniklo něco jiného nového..... Ale do takové psychiky nebo rozpoložení jako jsem byla před ním jsem se nedostala už nikdy - i když je mu už 9 let, prostě se změnilo komplet všechno od základů - uvnitř v mém nitru. Z té velké změny jsem byla úplně mimo, někdy jsem se i dívala do kalendáře, který je den. Mohla jsem si stokrát opakovat, že syn je zdravý, hezky přibírá, kojení se nám naštěstí taky dařilo...všechno marné - tak jak popisujete i vy ostatní. Přes všechnu tu únavu a nevyspání jsem si syna nedokázala užívat jako malinkaté miminko se vším všudy a všichni kolem mě mysleli nebo očekávali, že jsem v naprosté pohodě a samozřejmě ta nejšťastnější - jak jinak - ale nebylo tomu tak. Rodilo se to všechno pomalu, postupně....

Vůbec jsem se zpočátku neodvažovala chodit na procházky s kočárkem - byla jsem párkrát okolo domu a vzdala jsem to, únavou jsem nemohla. Tak jsme byli zpočátku zavření doma (a to se narodil v květnu - do teplého počasí), pořád jsem nad ním seděla, brečela atakdále...až tak okolo 2 měsíců jsem začala chodit pravidelně na procházky a cítila jsem se vždycky jako kytka, která dostala vodu - vždycky mě to strašně osvěžilo - a tak jsem začala chodit denně i 5 kilometrů po okolí, bylo to super a pak už to bylo všechno lepší a lepší.....

Není to o žádné poporodní depresi, já jsem jinak byla jakoby "normální"~;), není to na pomoc odborníka, nevím, proč to takhle je - ale je to způsobeno tou velikou změnou a myslím, že každá má taky jinou psychiku a každá se s tím vším srovnává trochu jinak. Taky jsem neměla žádné hlídání, žádné odložení syna na pár hodin někomu, žádné vození, nic. Tak jsme všechno halt museli sami s manželem, ale zase člověk si všechno udělá tak, jak chce a hodně nás to s manželem spojilo - doufám, že navždy~;) - nejenom jak když se to slibuje při svatbě...

Lenko,
chci ti dodat odvahu do druhého - ale ty píšeš, že stejně už se snažíte~;). Já jsem teď na mateřské s druhým synem, už mu byly 2 roky a když se narodil, tak takové stavy jsem už neprožívala vůbec - ale je to tím, že ta moje psychika je už "změněná", takže žádné přivykání té velké změně nebylo zapotřebí. Spíš taková ta organizace času (přece jenom už tu je i ten starší sourozenec..takže vodění do školy, z družiny), ale žádné psychické změny se nekonaly - v té psychické změně už člověk zůstane napořád.... Tak ať vám to druhé brzy vyjde!!
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Díky 

(12.8.2009 15:58:52)
Milá Geberko,
děkuji za podporu a povzbuzení. Už se opravdu snažíme o další, ale musím přiznat, že Ti závidím, že už máš tak velké kluky:-) (pochopila jsem dobře, že to jsou kluci?). Ještě jedno těhotenství, porod a celý život výchovy a pak, na prahu důchodu hurá zpět do života:-)))). Ne, vážně. Děkuji za podporu, protože to opravdu pomůže, když člověk slyší, že to bude ještě lepší než teď.

Mám taky ten pocit, který popisuješ. Že sice něco umřelo, ale zároveň něco nového vzniká. Už to nikdy nebude jako dřív, ale o to to může být krásnější. A s manželem to mám přesně jako ty. Poznala jsem, že to je opravdu chlap ve zlém i v dobrém a nikdy bych ho nevyměnila. Kolik nocí třeba stával on, víkendy byl s malým, jen abych mohla trochu vypnout a třeba si napustit vanu....prostě takové hlouposti, na kterých stojí normální život.

Děkuji ještě jednou za podporu:-).
Odpovědět
 hela 
  • 

Re: Souhlas 

(12.8.2009 9:35:20)
Leni,
Tvij komentar asi vystihl nejlepe moje pocity: neco ve me umrelo, nevim co, nevim proc, ale je to tak. Nedokazala bych to vyjadrit lip...problem je, ze se o tom vazne vubec nemluvi a opravdu jsem si pripadala divn. Jem "prijemne" prekvapena, ze se v tom neplacam sama, ze je takovych hodne mamin....
Jak tu nekdo zminoval, ze asi moc ctu cervenou knihovnu a Betynky - chci jen poznamenat, ze Betynku a podobne casopisy jsem necetla nikdy (ani pri cekani na gynde:) ) a nectu je ani ted. Myslim, ze jsem si materstvi nevysnila, jako prochazku ruzovym sadem, v tomto jsem nohama pevne na zemi, vedela sem uz predem, ze to bude tezky....jen me proste prekvapily moje pocity, myslenky......
A jeste dodam neco k te kariere - asi jsem se spatne vyjadrila, ze nejsem karieristka, jde spis o to, ze kdyz jsem premyslela kde se vidim za 10-20 let, tak jsem se videla s detma. Deti jsem chtela vzdycky, proto nebyl duvod o tom nejak hluboce premyslet....a krome deti je pro me dulezita i ta prace, mozna diky tomu, ze jsem se z niceho vypracovala na dobrou pozici a hlavne me prace bavi....
Mozna se opravdu jen nedokazu vyrovnat s tim omezenim, ktery miminko predstavuje - nemuzu sama jit kam chci, nemuzu spat kdy chci atd atd.
Snad se to zlepsi:)
Odpovědět
 Gerberka1 


Helo, 

(12.8.2009 10:37:54)
Helo,

ono se to spraví....neboj, chce to čas.
Píšeš, že seš teďka po šestinedělí - to je ještě tak čerstvé všechno pro tebe. Když já si vzpomenu v téhle době u prvního syna..... - to jsem byla úplně na dně~;), ale opravdu se to ubíhajícími měsíci zlepšovalo.

Vím naprosto přesně, o čem mluvíš, akorát že u mě to bylo tak, že se ta psychika nikdy nevrátila jako byla předtím. Strašně jsem tenkrát pochybovala, že jsem se do toho dala (do toho mít dítě), že to v životě nezvládnu, že je to konec všeho....no a vidíš, už mám druhého a tomu jsou 2 roky!!!~:-D

Určitě to bude dobrý, neboj. Jsem taky překvapená, kolik holek tu píše, že to měly nebo mají podobné. Aspoň nejsem sama.
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Re: Souhlas 

(12.8.2009 15:52:33)
Heli neboj,
ono se to spraví. Určitě Tě chápu, proč se těšíš do práce. Já se tam totiž těším taky a myslím,že to je normální:-). Vždycky jsem si myslela, že takzvané "celebrity" jsou obdivuhodné. Zvládají rodinu i práci, ale mateřstvím jsem zjistila, že to je právě naopak. Nezvládají nic a proto utíkají do práce. Nezvládnou být celý den s tím uplakaným uzlíčkem nebo nejít do společnosti (věř, že vím o čem mluvím, celý rok jsem nebyla večer nikde). Prostě to je relax, moct ho předat babičce, kamarádce, chůvě a "vypadnout" a vypnout. Dnes si naopak hrozně vážím maminek, které se dětem věnují celý den. Tohle ale člověk pochopí až s tím svým prckem. Je to nepřenosiletná a nezdělitelná zkušenost. Když jsem tohle říkala u sebe v práci, tak na mě holky (zatím všechny bezdětné) koukaly jak na zjevení. Nedovedly pochopit, že práce, do které ony musí, může být relax.....vždyť je to DĚS, vstávat každé ráno na osmou a sedět tam osm hodin:-)... Člověk se směje a těší se, až to zas jednou bude. Takže vůbec nejsi krkavčí matka a rozhodně ani idealistka. To jsme totiž všechny, když čekáme první miminko:-). Jééé, jak já se těšila..a pak, kdyby to šlo, tak ho vážně snad vrátím:-). Naštěstí to nešlo a zůstal nám. A dokonce teď(abys věděla, že opravdu bude líp), když jsem přestala kojit, začal spát celou noc bez probuzení. Jen tak, ze dne na den. Prostě jsou to potvůrky:-). Moc moc držím pěsti a neboj, bude líp.
Odpovědět
 máta 
  • 

a proč bys měla být šťastná?? 

(11.8.2009 20:26:23)
jak může být člověk šťastný, když s ním cloumají hormony, je nevyspalý, všechno ho bolí, dítě řve, většinu času prochodí mezi 4 stěnami s děckem? taky jsem to chtěla vrátit zpět ale nejde to, dítě tady prostě je a člověk se musí s novou situací vyrovnat-jsi ve vodě tak plav, a ty to zládneš. štěstí je relativní, jednou je to pocit který nás zaplaví, jindy je to rozumem zdůvodněná situace-mám stěstí-a ty ho máš, máš zdravé dítě, hodného manžela a šťastná budeš až se vyspíš celou noc a až ti tvé dítě řekne maminko.
Odpovědět
 Hanka 
  • 

Re: a proč bys měla být šťastná?? 

(11.8.2009 20:29:54)
Život s dětmi přináší nečekané zdroje intenzivních pocitů štěstí. Třeba:
- spala jsem až do sedmi
- spala jsem celou noc
- byla jsem půl hodiny úplně sama
- odskočila jsem si na WC a nikdo mi přitom nemlátil do dveří¨
...
:-)
Odpovědět
 Apačka Lapačka 


Re: a proč bys měla být šťastná?? 

(11.8.2009 21:02:24)
:-)
já se těším na své první:
- snědla jsem celé jídlo příborem v sedě u stolu
Odpovědět
 Markéta, syn 7l. a miminko 
  • 

Re: a proč bys měla být šťastná?? 

(12.8.2009 11:49:36)
... aniž by skorobatole zavřené v postýlce řvalo jak zjednané...

A taky - měla jsem večer stejné oblečení jako ráno a bylo čisté.
Odpovědět
 máta 
  • 

cháchá 

(12.8.2009 19:24:14)
vidím že máme všichni stejné problémy.už se těším až se tomu budu za 5 let s partičkou kamarádů smát.cháchá.
Odpovědět
 Iva 
  • 

Re: a proč bys měla být šťastná?? 

(13.8.2009 0:22:25)
Velký souhlas, já vstávala se synem až do roka a půl 2x za noc, ke konci teda už manžel protože jsem se prostě už nevzbudila, organismus mi řekl "už se na to vykašli"... Asi... A moje láska k synovi pak výrazně vzrostla, tak jakoby nabyla a zopravdověla.. To vyspání dělá fakt dost... Syn velice divoký a celý den je v poklusu a když ještě v noci něco chtěl, bylo to na mašli.
Takže ta pravá láska začala v roce a půl, kdy nejen celou noc začal spát, ale začal aspoň minimálně komunikovat, viděla jsem že mi rozumí. (Teď jsou mu dva, naprosto vůbec nemluví,ale vím že rozumí)...
Od narození nejedl, málo spal, pořád se vrtěl a hýbal se, měla jsem toho fakt plné zuby.
Zůstala mi jen vzpomínka a nefunknční prsty na levé ruce, to ty nervy:-)))
Odpovědět
 Veveruše 


Mně pomohlo "nakopnutí" 

(11.8.2009 22:12:10)
nebo jak to jinak nazvat. Při prvním porodu jsem dostala o syna hrozný strach během porodu - moc nepostupoval, v závěru jsem přesto, že mi ta poloha byla silně nepohodlná, musela na "kozu", kapačka s oxytocinem, pokles ozev miminka, přivolání primáře, rajtování PA po mém břiše atd. Můj první pocit po porodu, když syna vytáhli - on je ŽIVÝ!!! Takže žádné hormony štěstí v důsledku porodu, ale prostá obrovská radost, že mám krásné zdravé miminko. Druhý porod - doma - probíhal zcela pohodově, ale přesto hormony opět nezafungovaly - podle mě hlavně proto, že jsem byla pořád moc zafixovaná na starší dítě. Miminko ale nebylo úplně v pořádku, takže jsme jeli do porodnice, kde si nás nechali. Druhý den se ukázalo, že malý má vrozenou infekci - celý den jsem o něj měla velký strach, nebylo jasné, o jakou infekci jde ani jestli zaberou antibiotika. A strach opět pomohl - prostě mě nakopl - tehdy jsem si opravdu uvědomila, že mám toho malého taky strašně moc ráda. Moc jsem na něj myslela, ať je zdravý a tak. Dobře to dopadlo, už následující den bylo jasné, že ATB zabrala a teď je to zdravý klučík, který nedávno oslavil první narozeniny a kromě asi 2 nebo 3 rým zatím znova nestonal.
V tvém případě je určitě hlavní nepropadat pocitům viny za to, že se necítíš šťastná - to může naopak jen tvůj smutek umocnit. Snaž se vidět spíš to pozitivní - píšeš, že ti je 30 - kdybys pár let ještě počkala, už byste třeba taky žádné děti neměli. A třeba tě taky osud/bůh/příroda (nehodící se škrtni, případně doplň dle vlastního přesvědčení) trochu nakopne a pak ti dojde, jak máš své dítě ráda (a přeju ti, aby to bylo jen tak malé nakopnutí jako v mém případě:-))
Odpovědět
 matevy, syn 08/08 
  • 

Re: Mně pomohlo "nakopnutí" 

(17.8.2009 10:18:53)
Tak u mě to bylo taky takhle, klouček si postavil hlavu - měl jí prostě nakřivo, takže se nemohl dostat ven. Tlačila jsem skoro hodinu a PA mi poskakovala po břiše, nade mnou, resp. mezi mýma nohama, dvě doktorky a další PA. Hroznej strach a nekonečný nervy.., v závěru veliká radost, že malej je živej, v pořádku a zdravej!
Jakmile mi ho dali, bylo to štěstí největší. Já byla brzy fit a syn přibýval na váze, tak jsme šli po třech dnech domů. No a tam to začalo :-D. Byla jsem hrozně ráda, že ho mám, ale absolutně nic jsem nestíhala, než jen se věnovat jemu. Ano, je to samozřejmost, že jde hlavně o mimi, ale i tak to byl šok, že najednou nestihnu dát ani prádlo do pračky a umýt nádobí. Manžel byl s námi doma dva týdny a to mi ohromně pomohlo - připravoval mi jídlo, občas trochu "pofackoval" byt a hlavně mě neustále uklidňoval a podporoval, že všechno zvládám dobře atd.
Únava a nevyspání má obrovský význam ve vnímání nového člena rodiny, který si žádá vaši plnou pozornost. Jak tady mnohé píší, je to zkrátka úplně nová situace a je třeba se s mimčem sžít. Za čas se vše urovná, každá mamina si "zajede" svůj systém, který jí i mimču bude vyhovovat, a brzy přijde i ta radost :-).
Odpovědět
 Shayla a 3 kluci 


Čím by to tak mohlo být... 

(12.8.2009 12:00:28)
Napíšu nějaké svoje tipy, co mě napadá, třeba se v něčem poznáš:

Píšeš, že jsi měla pohodový porod, ale třeba tam někde v koutku duše hlodá červík, jestli to bylo opravdu tak, jak sis představovala? Třeba ta bolest byla taková, že sis ji ani nedokázala představit, nějaké poranění, na konci žádná úleva - to je třeba moje první zkušenost z porodu (šílená bolest hlavně po násilném protržení vaku blan, na koze, s natržením - vztyčená ručka). Chtěla jsem to jinak.

Dítě na celou noc odneseno, přestože v porodním plánu bylo něco jiného.

Nikdo v okolí malé miminko neměl. Nikdy jsem miminko neměla v ruce, byla jsem ze všech tehdejších kamarádek první.

Kojení zpočátku nešlo.

Dítě nespí. Představy o tom, jak dítě se nají a pořád bude spát a ono to tak není. Malý první tři noci v porodnici prokřičel a já prvorodička nevěděla, co s ním. Navíc jsem nemohla sedět. Cítila jsem se podvedená a zraněná a do toho malé dítě, které mě strašně potřebuje.

Kojené dítě jí klidně i po hodině nebo dvakrát za sebou. Unava, nevyspání, není si ani kdy připravit jídlo, ptž. je člověk furt ve sprše nebo u dítěte.

Je těch věcí spousta, které nám nikdo neřekne a neporadí s nima! A to oproti našim matkám jsme na tom pořád líp, protože máme internet, laktační poradkyně, mobilní telefony... Chybí vlastní zkušnosti a matky nám toho taky moc neporadí, ptž. nekojily.
Odpovědět
 Irinulka+S 8/07 + E 6/11+// 


Re: Čím by to tak mohlo být... 

(12.8.2009 13:55:07)
Ahoj Helo,
bud v klidu.... to je podle me uplne normalni. mela jsem to hodne podobne.
Mala se mi narodila, byla krasna, byla jsem z ni nadsena, proste vsechno, ale byla jsem TAAAAAk unavena z neustaleho kojeni, prebalovani, z toho jak jsem tlusta, porad jsem se stresovala kvuli mliku atd atd- + do toho jsem se musela aspon trochu starat o domacnost a vztahy u nas doma nebyly zrovna nejlepsi (myslim tim moji rodinu,ne s manzelem) - a to jsem mela jedno z HODNEJSICH miminek- neplakala, neknourala, proste nic...
takže šestinedělí jsem tak z 50% probrečela kvůli různým věcem, první půlrok jsem byla zavřená doma a kojila, což bylo na palicu... pak jsem si zařídila občasné hlídání, když jsem byla na návštěvě v ČR u rodiny (bydlíme ještě v zahraničí,kde nemám nikoho,kdo by mi pomohl) - no a myslím, že tak od té doby co byl malé rok to začíná být príma :-) je šikulka, chodí, mluví, těd uz je to velká holka- ted je opravdu kazdy den radosti, sledovat ty pokroky co dela...
Ale i tak mi obcas projizdi hlavou myslenky, jak by vypadal muj zivot,kdybych ditko nemela, popripade jak dobre mi bylo bez ditka, a obcas mi muj zivot i zachybi. Coz ale neznamena,ze bych svuj soucasny zivot nechtela- i kdyby mi nekdo zpet nabizel muj stary zivot,nikdy bych nemenila. Mam krasnou rodinu. jen je normalni,ze se obcas zasteskne,je to VELIKA zmena... Hlavne ten 1.rok.
Kazda maminka se s tim vyporadava jinak, kazda maminka mela taky pred porodem uplne rozdilny zivot, pro nekoho to nemusi byt zase az takovy skok, nebo naopak nekdo takovy velky skok uvita- a nekdo- jako asi my- se s tim proste blbe sziva.. :-)
Mas v okoli nejake kamaradky co maji miminka? Obcas je dobre si o tom s nekym pokecat, nebo proste miminko vzit do kocarku a jit nekam do prirody na prochazku, na kavicku atd atd (nebo ted asi na nejaky dzus)-myslim,ze kdybych ja tu tehdy mela nejake kamaradky,tak by mi bylo taky lip. Vse jsem zvladala sama,zavrena doma. Postupem casu jsem zjistila,ze je lepsi chodit ven a opravdu se snazit zit "normalni" zivot :-) Mimco to zvladne :-) A ty se budes citit o 100% lip!!!!
Drzim pesti
Odpovědět
 Tereza N. 


znám to, proste šok ze zodpovednosti za nekoho jineho 

(14.8.2009 16:47:49)
Vsem milym maminkam hledajicim racionalni duvody pocitu autorky bych jen sdelila svuj pribeh
(podotykam, ze verim, ze jsou maminky, ktere okamzite po porodu maji ten pravy cit a vztah k diteti)
- tehotenstvi pohoda, porod taky, ale pak cisar (nekdo i tomu pripisuje jiny poporodni vztah k diteti), ale pohoda, hojeni, ale pak doma pri peci krom vycerpani jsem mela taky pocity vzteku, jakoby starsi sestry, ktera se "musi" starat o nekoho dalsiho krom sebe - moje vysvetleni je: prilis dlouho - 32 - let jsme si zvykly zit jen za sebe a pro sebe. Mam pocit, ze nase maminky, ktere mely deti nejpozdeji do 20, to tak proste braly a ani nepoznaly, ze by mohly jeste zazit nejaky jiny dalsi zazitky krom středni školy atp.
A za druhe, mela jsem a doposud mam neskonaly strach o dite, jsem prilis uzkostliva, kdybych to dite mela ve 20 letech, asi bych dost veci neresila. Cili i toto mi pridavalo na stresu.

Pak asi po mesici prislo teprve to prave materske.

A ja doted (syn 2,5 roku) byla max 2 na kafi se znamym) a predstava, ze od zari zacnu pracovat a milacek pujde do jinych rukou a pak od listopadu do skolky, me desi.
Cili chce to cas, je to snad prirozene.
Odpovědět
 Olga 
  • 

Re: Proč nejsem šťastná 

(14.8.2009 21:41:11)
ahoj Heli,
netrap se. jsem si jistá, že to přejde! sama jsem se cítila podobně. syn se narodil a já najednou nevěděla. nevěděla jsem nic. co budu dělat s ním, co budu dělat sama se sebou, kdy se vyspím, kdy přestanou ty strašný bolesti z nástřihu (blbý jsem to měla 6 měsíců :-( ) a taky jako Tebe mě překvapilo, že kluk se narodil a strašlivá nebetyčná láska až za hrob nikde. samozřejmě, že jsem za něj byla neskutečně ráda, že je a že je zdravý, nedala bych ho za nic na světě a bojovala bych za něj jak lvice, kdyby se na něj někdo jen křivě podíval. ale ta všude opěvovaná mateřská láska jak jsem si ji představovala nidke. u mě to bylo prostě časem. jak synek rostl a víc se projevoval - začal se usmívat, reagovat, hrát si - začalo se "to" probouzet i ve mě. ta neskutečná láska až za hrob se projevila. ale až časem. a čím je synek starší, tím větší je moje láska. prostě to tak mám. nečetla jsem moc reakcí ostatních, jen pár, ale jsem přesvědčená, že nejsem jediná. prostě to tak mám. jsem přesvědčená, že je to normální a že nepotřebuju pomoc odborníka (cha), prostě klídek... ono se všechno časem spraví. u mě to bylo kolem synkových 6-7 měsíců...
(mmch podle mě potřebuje pomoc odborníka ten, kdo kvůli odlišnostem od svých pocitů, posílá k odborníkovi jiné ;-) )
držím palce, aby ses přestala brzy trápit :-)
Odpovědět
 hela 
  • 

Re: Proč nejsem šťastná 

(15.8.2009 9:06:59)
holky diky moc, jsem mnohem klidnejsi a hlavne kdyz to na me zase jde, vzpomenu si na Vase reakce tady a je mi trosku lip:) pozoruju na sobe, ze kdyz jsem vyspana, mam chut se s prckem mazlit, zpivat mu, vic ho chovat....kdyz jsem hodne unavena, stava se ze me asi hysterka:( ale ten spanek je u me zasadni problem:(
jak tady zaznelo, i ja jsem citlivy clovek, hodne veci resim, coz mi bylo ku prospechu v praci, ale soukromy zivot mi to ztezuje:( mozna je fakt, ze kdybych otehotnela ve 20ti, ze bych to tak moc neresila....kdo vi, snad jen, ze bude lip....
k te pomoci odbornika: jednou jsem ji vyuzila, rozhodne se nestydim zajit k psychologovi, psychiatrovi, ale beru to jako krajni reseni.....rozhodne se od te doby nestydim o svych pocitech a problemech mluvit....proto i vznikl tento clanek...:)
Odpovědět
 Fi 


Re: Proč nejsem šťastná 

(15.8.2009 14:30:57)
Opravdu se tim netrap. Je prece znamo, ze materska laska prichazi spise postupne peci o dite nez najednou jeho narozenim. To by si pak lidi neadoptovali deti. Nebo je nemeli radi (coz je nesmysl).
A to nevyspani opravdu dela hodne. Kdyz jsem nevyspala, mam chut deti zabit :) ale taky je miluju a neublizila bych jim... proste pocity nemuzou byt vzdy ruzove, to by snad ani nebylo normalni.
Navic to mimco po narozeni je spis takova vec, nic to neumi, jen kouka... (v lepsim pripade :)) Az casem se z toho zacne vrbit maly clovicek a ukazovat se jeho povaha. Az s tebou pozdeji zacne komunikovat (usmev, gesta, rec), oplacet ti tve city a peci, urcite pocitis ten naval lasky k nemu. Me dcerce je 2,5 a za sebe muzu rict, ze ji miluju cim dal vic. Jako mimino byla desne urvana a vazne jsem na ni casto mela vztek. Kolikrat musel manzel uklidnovat nejdriv dite a pak me. Ted se mi narodila druha beruska, chlapecek, ale hrozne hodny. Tohle sestinedeli bylo uplne jiny, v pohode, zadny depky jako poprve.. a ta povaha ditete dela hodne.
Takze moje rada: vydrz, bude lip :) Najdi si kamosky se stejne "protivnyma" detma a drbejte je, ulevi se ti. Cloveku pomaha, kdyz citi, ze v tom neni sam.
Odpovědět
 Iva Čapková 


podobný zážitek 

(16.8.2009 10:36:51)
Ahoj Helo,

u prvního dítěte jsem zažila v podstatě totéž. Myslím, že to byla poporodní deprese, i když jsem ji nijak zvlášť neřešila, protože: "Přece to zvládnu".
Jakýs takýs vztah k synovi jsem začala mít kolem jeho 8.měsíce. Sice jsem se o něj do té doby samozřejmě velmi poctivě starala, ale... připadala jsem si jako robot a prostě dělala co bylo třeba. Bez radosti. Bylo dost těžké si to takto natvrdo přiznat, ale takto nějak to bylo. Když jsem se z toho vyhrabala, psala jsem o tom i článek sem na rodinu - někdy kolem října 2001 či později.

Vidím, že se to na synovi dost promítlo (dnes je mu 8 let) a docela lituji, že jsem s tím nedělala něco víc.
Zapoj rodinu, najdi čas pro sebe, dělej cokoli, co tě napadne a pomůže ti najít ztracenou radost a tím pádem ji pocítí i tvé dítě. Kdybys chtěla, můžeme si napsat soukromě.

Držím ti palce a na pozvbuzení ti chci napsat, že u druhého dítěte jsem mateřskou lásku cítila a užila si :-) !
iva
Odpovědět
 Liška s banem :) 


To je normalni 

(16.8.2009 14:34:44)
Po sestinedeli se to trochu zlepsi, protoze i tobe bude lepe a kolem 2.mesice zacne miminko vice komunikovat s okolim. Co pomaha - zapoj do pece o miminko pribuzne, delej si male radosti, domluv navstevy u kamaradek, zajdi na latte a pokecej s kamaradama, atd. Kazdy den nejaky jiny program nez jen pece o miminko (treba zajdi na masaz nohou, do kina, koupit nejake obleceni, do knihovny, ....) Mne to dost pomohlo. Jo a kup si diar.
Odpovědět
 Rokynka,Nikča 27.8.2006 


Píšeš o mě ?????? 

(16.8.2009 23:30:44)
Taky jsem pořád čekala a hlavně si myslela, že je to samozřejmost ,něco jako mám mimčo , chtěné a plánované, a tudíž musím cítit obrovskou mateřskou lásku , jako to všude popisují ,ale nebylo tomu tak ....
Porod byl dost hrůza, komplikace a Nikču vytáhli doktoři kleštěma za 5min12.....to nebudu popisovat...návrat domů ,bečela jsem, nad vším a pořád....
Prostě teď bude mít za pár dnů 3 roky a je to pro mě nejcennější človíček na světě , udělám pro ni cokoliv ,ta láska ,o které se tolik píše se dostaví, neboj se ,ale prostě některým ženám, a souhlasila bych s psycholožkou ohledně inteligence nebo jako u mě ohledně zaměstnanosti a touze i po jiných věcech - pracovních ,kariérních ,úspěchu a vyrovnání se mužům v tomto směru apod.,rovnocennosti - to trvá možná déle,protože si více uvědomujeme všechnu tu obrovskou zodpovědnost a případné následky do budoucna....řekla bych, že se to projevuje takto nad tím 30.rokem:-)))Měla jsem první dítě ve 32 letech a vím, že je to moje první a poslední ....Od Nikolčiných 10 měsíců pracuji , jsem OSVČ a nemohla bych si ani dovolit zůstat s ní každodenně doma ,a navíc nechat se živit svým přítelem, je mi to proti srsti ,potřebuji svoji svobodu a svoji práci, abych se cítila dobře , a to e pak projevuje i ve výchově a v lásce , je to všechno jedna velká chemie a psychologie ,asi tolik k tématu:-)
Odpovědět
 Teraza Horáková 


Re: Píšeš o mě ?????? JAK KDY 

(17.8.2009 0:40:50)
těhotenství, zvláště - k ta hrůza - čekáme dvojčata... první děti, chtěné, ale v plánu to zrovna nebylo :-)) pak ztotožnění, věděla jsem, které z nich (A + B) aktuálně koplo...

dramatický porod a fakt pocit štěstí. Úplně totální, jakože nic lepšího už nebude, adrenalin na vrcholu, úleva (když se cítíš jako hroch... a pak splaske) a nádherný, ale nedonošený - tudíž zmítající se city obav, strachu, pýchy.... obav a radosti a pozorování těch tvorečků totálně závislých a jaktože je nemiluju jako manžela? .... a pak ty pocity tak nějak sílily.

A následovalo to postupné přilnávání se, poznávání, jeden malér za druhým tak nějak přežit a paradoxně, každý malér ukázal, jak velkou jsou naší součástí.

Ne každý má implantovanou lásku hned od početí. Já ne. Ale není mi prvotně vrozena, tak jako někomu, ale není to poporodní deprese. Je to zlom, fatální a totální změna celého života a strach, jestli na to vůbec máme, leckdy nastoupí až při prvních potížích. Fakt chápu.
Odpovědět
 Baru 


Neni to v poradku, ale zmena je mozna 

(17.8.2009 8:41:02)
Podle moji zkusenosti to neni v poradku, i kdyz jsou to pocity naprosto pochopitelne. Doporucovala bych konzultaci u nekoho, kdo se zabyva psychikou, abyste nasla duvod, proc nemate z materstvi radost. Mohu dat i par kontaktu, ktere se mi osvedcily. Deprese a vycerpani me behem materstvi potkaly nekolikrat a je fajn, kdyz se cloveku ulevi a muze si detatka uzivat. Jste teprve na zacatku a byla by skoda stravit detsvi sveho detatka v rozporuplnych pocitech. Mail na me je zumotovab@gmail.com
Odpovědět
 hela 
  • 

Re: Neni to v poradku, ale zmena je mozna 

(17.8.2009 10:29:23)
dekuji, ale uz jsem tu psala, ze kdysi jsem pomoc odbornika vyhledala pri potizich, co me potkaly, takze v tomto smeru vim, kam se obratit....
ale skutecne si myslite, ze to, ze nejsrm prvoplanove stastna a vesela z ditete, ze to je na odbornou pomoc?
vim co je deprese, zazila jsem ji ve velkym, zcela necekane, i kdyz zpetne vim, ze byla jen otazka casu, kdy tenkrat neco melo prijit.....
ted mam jen proste smiseny pocity z materstvi, smichany jeste s unavou....to je deprese??
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Re: Neni to v poradku, ale zmena je mozna 

(17.8.2009 14:26:15)
Helo,
myslím,že to není deprese. Je to normální stav, který se stane 90% žen. Udělala jsem si po Vašem článku malý průzkum a všechny kamarádky mi to potvrdily. Záleží potom jen na době, jak dlouho tento stav trvá. Nebojte se. Je to spíše únava a vše nové, co s prckem přijde na Vás prostě dolehlo. Ale opravdu mi věřte, že to krásné Vás teprve čeká. Nechápu, proč sem některé maminky píší, že nejste normální a potřebujete odborníka. NEPOTŘEBUJETE. Potřebujete chápajícího manžela a trochu více odpočinku a ono se to srovná. Nebojte:-). Většinou již po pár měsících (teď myslím zhruba do půl roku) se situace ustálí a Vy již nebudete tak "mimo":-). Já čekala až do devíti měsíců a nyní, když je malému rok, žijeme v podstatě normální život:-)). ...jistě, jsou tam určitá omezení, ale třeba dnes jsme se vrátili z Londýna a nádherně si to užili i s prckem:-)). Nebojte, ta láska přijde. Jen si na ni musíte chvilku počkat. A hlavně se nenechte znervóznit reakcemi o Vaší "normálnosti či nenormálnosti":-).
Odpovědět
 hela 
  • 

Re: Neni to v poradku, ale zmena je mozna 

(19.8.2009 8:50:53)
Leni diky za uklidneni, moc mi Vase reakce pomahaji.....
vcera jsem od 3 nespala a dnes taky, pres den vcera prcek nespal, jsem se tesila, ze vecer vytuhne a houby - rev a rev, dnes rano uz sem rvala s nim, sem byla opravdu vycerpana:(
obdivuju vsechny maminky, ktere si za takove situace dokazou mimca uzivat a radovat se....
Odpovědět
 Lenka 
  • 

Re: Neni to v poradku, ale zmena je mozna 

(24.8.2009 9:27:09)
Víte Helo, maminky, které si dovedou své miminko užívat pravděpodobně vůbec netuší, co prožíváte Vy. Tím vůbec nechci zpochybňovat jejich mateřství, ale prostě je pravda, že každé miminko je úplně jiné a žádné mamince nevysvětlíte, že to Vaše pořád pláče a pláče a nespí...tedy pokud to ona nezažila. Mám kamarádku, která má o měsíc staršího chlapečka. Byl od narození zlatíčko. Celé noci (krom dvou kojení) prospal, přes den seděl v sedačce a koukal na kamarádku co dělá, hrál si s jednou hračkou třeba 2 hodiny. No a moje milá kamarádka mu celé dny jen říkala, jak je zlobivé miminko, protože si kňourl...musím Vám říct, že jsem z toho byla v šoku. Můj chlapeček byl něco, co popisujete Vy. Od malička se budil po půl hodině až hodině, celé dny proplakal a neutišilo ho nic, kromě houpání na míči, a hlavně celé dny jen zvracel a zvracel...dnes už si to ani já nedovedu představit, jaké to bylo hrozné. Nejhorší bylo, když manžel, který musí cestovat po celém světě byl v Kataru a malý nechtěl jíst a pořád jen plakal. Volala jsem manželovi, ať si okamžitě přebookuje letenku a přiletí, že nevím, co s malým, že jsem na to sama. Brečela jsem mu hystericky do telefonu a houpala malého v náručí jak šílená.....manžel si ji opravdu přehodil a přiletěl (za to mu budu do smrti vděčná), ale když to vykládám někomu jinému, tak se na mě koukají, jako že jsem se zbláznila. Manžel byl přece na jednání a nemůže být pořád se mnou.....nikdo to nepochopí. Naštěstí můj muž chápe, že rodina je důležitější než cokoli jiného. Teď už to s prďouskem zvládáme sami a bez problémů, ale nebojte se manžela poprosit o pomoc. Nevadí, že to je třeba manažer nadnárodní firmy a má "důležitá" jednání (jako ten můj). Je to jeho dítě stejně, jako Vaše. On Vám může hrozně moc pomoct (když nic jiného, tak Vás to posílí psychicky). A nebuďte smutná, že Vám okolí nerozumí. Všichni jsou vždycky strašně chytří....u nás to bylo stejné....ale že by mi ho někdy někdo pohlídal? Nelžu Vám, do dnešního dne (má 13 měsíců) mi ho jedinkrát 2 hodiny vozila tchýně.

Opravdu se nebojte. Všechno se to zlepší...jen jestli Vám můžu poradit, tak opravdu zkuste zapátrat po tom, proč Vaše miminko pláče. Já to tenkrát moc neřešila, protože "všechny děti přece pláčou". Až když jsem viděla děti kamarádek, které sice plakaly, ale rozhodně ne 24/7, tak jsem znervózněla a začla pátrat. V těch 9ti měsících jsem změnila pediatričku a nová přišla na to, že jak malý pořád zvracel, tak si narušil střevní mikroflóru. Dala mu probiotika a přísnou dietu a za 14 dní jsme měli veselé usměvavé miminko. Později jsem se dozvěděla, že pokud takto děti plakají, tak je to z asi 80% vždy kvůli nějákým zdravotním problémům. Nazývá se to EXCESIVNÍ PLÁČ a v Praze MOTOLE je na to specializované pracoviště, kde takové děti vyšetřují. Zkuste se podívat na tuhle adresu:

http://www.proglas.cz/detail-clanku/excesivni-plac-neni-plac-jako-plac.html

My tenkrát Motol nevyužili, protože se to ve stejné době vyřešilo změnou dr., ale dnes už bych neváhala. Moc Vám držím pěsti a nebojte, ono se to všechno zlepší, jen potřebujete víc odpočinku....Budu moc ráda, když napíšete, jak pokračujete:-).
Odpovědět
 Deniii 


Věř, bede líp :-) 

(17.8.2009 9:31:10)
Ahojky,
měla jsem ten samý pocit co zažíváš právě teď ty a neboj nejsme v tom sami.
Ze začátku opravdu jen kojíš, přebaluješ, snažíš se mimču vyhovět a dát mu co potřebuje a na to jsme do té doby nebyly zvyklé. Malé je půl roku a každý den dělá další a další pokroky, směje se na nás a díky to mu občas přežíváme ....

Neboj opravdu bude líp, ikdyž jsem četla, že ty to stavy jsou do té doby než přestaneš s kojením :-).

Tak, že by sme přestali kojit?! :-))
Odpovědět
 L 


soucítím 

(17.8.2009 10:49:09)
~;)Ahooj..Věř, že si s dítětem ještě zažiješ mnoho pocitů štěstí...Teď je to o hormonech, je na to spousty studií:)) Nemáš proč mít výčitky svědomí. Ono se to fakt srovná. Takže se obrň trpělivostí.. Držím palce. L.
Odpovědět
 Oliivie 


Držím palce 

(17.8.2009 11:41:23)
Ahoj, já to měla úplně stejně. Taky jsem si říkala, že jsem měla ještě počkat a pocity spíš odpovědnost a mechanické vykonávání péče než láska. Ale po tom šestinedělí se to opravdu změnilo a teď ji najisto miluju a nikomu bych ji nedala. Opravdu to přijde, neboj! O.
Odpovědět
 Arianna 


Prosta unava 

(17.8.2009 12:10:42)
Nepisu skoro nikdy odpovedi na clanky, protoze jsem cizinka a neumim psat perfektne cesky, ale na to odpovidat musim. Budete se smat ale ja jsem prave jedna z tech zen, ktera musela strasne touzit po diteti. Sest let a nebylo to vubec snadne. A vite, ze stejne jsem mela dost vsych nestastnych chvil. Jednou deprese trvalo cely mesic a to jsem uz dite mela dva/tri mesice. Manzel mi pomaha. Dite je opravdu klidnejsi nez mnoho miminek, ktere znam. A stejne se mi to stava. Mam tu vyhodu, ze si placnu a reknu si v dusi, "Vspomen si, jak jsi mela sest let takovou depresi. Konecne mas, co jsi tak chtela!" Ale po peti mesicich skusenostech poznavam jednu dulezitou vec. Musim si vyspat. Pokud jsem unavena, vsechno jde spatne. Casto musim si lehnout uprostred dne, kdyz dite spi a zrimnout se. Je to tezky protoze mam tolika veci, ktere musim delat a i dost ktere bych opravdu chtela delat. Jsem aktivni clovek a rada jsem furt v pochybu, tak musim si do toho nutit. Dite konecne spi a chci neco delat, ale vim, ze jsem unavena a ze, pokud si neodpocinu bude potom (treba dneska, treba az zitra) zle. A opravdu to pomaha. A vsechno stejne delam rychleje, kdyz jsem vyspala. Televize je jed. Ani ji nemam.
Odpovědět
 Demeter+2 


bud v pohode, jsou to hormony a nevyspani....bude lepe:-)) 

(17.8.2009 20:40:43)
nemuzu jinak, nez ti honem napsat, ze v tom pocitam nejsi vubec sama jedina a pokud nikdo jiny, tak jsem minimalne druha:-))ja se v tom na zacatku neuveritelne placala a zpetne si troufam rict, ze jsem mela docela slusnou poporodni depku a ze jsem mela vyrazit za psychologem...ja si totiz neuzivala cely prvni rok moji holcicky a mela jsem pocit, ze vsichni umi byt mamou az na me, ze to vsichni delaji dobre, jen ja to delam naprosto blbe a ze jsem se do materstvi vubec nemela poustet....atd...na jedne strane jsem se o malou silene bala a na strane druhe jsem mela permanentni chut ji nekomu venovat a zit si dal tak, jak jsem zila...zkratka hodne tezko jsem si zvykala na novou roli...ted jsem nejstastnejsi mama na svete a eli bych nedala ani za nic, ale jak rikam, cely prvni rok nestal za nic....takze se drz, opravdu bude lepe, zkus videt svetlo na konci tunelu:-)) a pokud to takhle bude trvat dele, neboj se vyhledat odbornou pomoc, pak mas sanci zacit si to uzivat drive nez ja:-)) drzim palce!!!
Odpovědět
 Stova, kluk V/07, holka XI/05 


přešlo to jak nic 

(17.8.2009 23:09:28)
Je to takový druh očistce na zemi, ten začátek je k uzoufání!!! Ale člověk si zvykne, adaptuje se, část prostoru nahradí postupně, jak dítě roste, prací nebo zábavou, a pak už je to najednou pryč a je to najednou k přežití a dobré. Nebála bych se toho. Odžila si to skoro každá z nás. Já cvokatěla nejvíc když se narodil druhý prcek po roce a půl a nejhorší to bylo, když mu začalo být cca 1/4 roku a trvalo to do jeho roka a půl. Teď je to ale mnohem lepší, než když byl jen jeden prcek a já na něj sama. Teď jsme na to tři :) a tatínek, který je velmi aktivní a rodinný typ.
Odpovědět
 máta 
  • 

matka z reklamy 

(18.8.2009 12:46:14)
až do prvního dítěte jsem si myslela že to bude probíhat plus mínus jako v reklamě na pemprsky a já budu upravená,namalovaná maminka se smějícím se miminkem.óóó´jaký omyl.byla ze mě nevyspalá troska se řvoucím cipískem v poblitým pyžamu.druhému jsou 2 měsíce a už si nemyslím nic jen to chci nějak přežít. ve zdraví:))))
Odpovědět
 Petra+Mišák 
  • 

To přijde 

(18.8.2009 17:11:34)
A už Ti brouček stonal? Tak vydrž, ten nával lásky se dostaví s prvním strachem o něj :-)
Odpovědět
 Horama 


Něco mi to připomíná 

(19.8.2009 9:28:04)
Přidávám se k zástupům, co radí: "je to dočasné a poddá se to". (I když těch opačných se určitě taky pár najde, záleží na osobní zkušenosti.)

Když se narodila naše Jíťa - o měsíc dříve a z nutnosti nakonec císařským řezem - a když nás po deseti dnech konečně pustili z nemocnice domů, cítila jsem se podobně. Připadalo mi, že se ze mě stalo krmicí a přebalovací zařízení, ale že z nějakého důvodu necítím k tomu tvorečkovi dost lásky. Což ovšem vůbec neznamená, že bych se o ni málo bála. Byla jsem vyděšená! Abych neudělala něco, čím bych jí mohla ublížit, co se s ní proboha počnu do budoucna a jestli nejsem nenormální, když nenastoupil žádný utišující příval mateřské lásky. Byl to takový malý - byť pozvaný - cizineček v mé ložnici.

Po nějakých dvou měsících (zhruba) jsem si najednou uvědomila, jak je ta naše Jíťa skvělá, nejskvělejší na celém světě (omlouvám se všem maminkám, které si totéž myslí o svém dítěti) a že ji vlastně zbožňuju. Další úroveň pak nastala někdy kolem třetího měsíce (někde to bývá dřív, někde později), když se začala úmyslně usmívat. To byl pohled pro bohy a nemyslím, že se tomu rovnal jakýkoli jiný předchozí zážitek v mém životě.

A když to vezmu racionálně: Kolikrát v životě už jsi milovala někoho, koho vůbec neznáš a nemáš s ním společné zážitky? (Kromě pár kopanců do břicha, těhotenských nevolností a porodních bolestí. :o)) Tak s tím miminkem jste na tom podobně. Ale protože jste spolu každý den, už pracujete na tom, že se ty zážitky (a mateřská láska) začínají budovat. Těď jsi unavená, možná vystrašená, děláš něco, v čem si nejsi moc jistá, a jsi zřejmě většinu času sama - takže prostě procházíš obdobím přizpůsobení. Osobně závidím těm maminkám, co se hned po porodu málem utopily ve vlně mateřské lásky, ale v tuto chvíli (Jítě jsou 4 a půl měsíce) můžu každou z nich směle vyzvat na souboj v milování vlastního dítěte a nebojím se své prohry. :o)
Odpovědět
 magggi synáček z léta09 


Včera mi skončilo šestinedělí.. 

(20.8.2009 22:52:40)
a nic převratného se nestalo (neže bych to čekala - nečekám totiž vůbec nic, kromě chvíle, kdy se trochu vyspím, abych mohla zas fungovat :o) )
Chlapeček je "vymodlený", dlouho jsme na něj čekali, ale když jsem tak projela článek a názory maminek...
Nemyslím, že by se člověk měl cítit provinile, že se nedostavila vlna euforie a hormony vše zařídily (právě to fungování) - a to jsem to sakra čekala! :o)))
Své dítě bych nedala za celý svět, ačkoli si (především u probdělých nocí s nadýmáním a strašidelným řevem, kdy nevím, jak mu ulevit a pomoci, protože vše selhává) říkám TAKHLE JSEM TO CHTĚLA? TO JE TO ""VONO?, představa, že by andílek nebyl, je strašlivá.

Jen o tom prostě NEMÁM ČAS PŘEMÝŠLET!

Funguju, jak nejlíp to jde, padám na hubu, strašlivě mě bolí záda, někdy je líp, někdy i zdřímnu, potácím se v polospánku ze dne na den a opravdu nedokážu odpovědět na naprosto naivní dotazy (tím naivnější, že je pokládají často zasloužilé matky), zda jsme šťastní, zda já jsem šťastná, a jak si to s miminkem užívám.
Kdybych nekojila a dokázala být bez něj, vrzla bych ho dotazovatelkám na 24hodin, aby si vzpomněly a přestaly do mě hučet, ať si tuto dobu užiju, že je to to nejkrásnější v mateřství.
No to pozdravpámbu!
Modlím se, aby toto období uteklo co nejrychleji a už se s tím uzlíkem dalo alespoň trochu komunikovat..! :oD
Odpovědět
Máme rádi miminka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.