| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Anketa: Po příchodu z porodnice

Jako stromPodle času
 Celkem 126 názorů.
 Liška s banem :) 


první týdny 

(30.7.2009 10:56:26)
První týdny po návratu z porodnice byl můj zásadní problém, že mi hnisaly stehy po šití nástřihu a bradavky jsem měla popraskané. Po prvním porodu jsem nemohla 2 týdny sedět, po druhém jsem nemohla 2 týdny stát. :-) Co se týče miminka - tam problém žádný nebyl. Možná jen časté kontroly na pediatrii v době, kdy tak říkajíc "sotva lezete", nebyly příjemné, ale na druhou stranu jsem ráda, že pediatrička je pečlivá a miminka prospívala. Čekala jsem deprese (normálně je mívám docela často), ale žádné se po porodu nedostavily. Asi na ně nebyl čas. :-)
Odpovědět
 Gabča 
  • 

Re: první týdny 

(30.7.2009 10:59:50)
No mi vadily návštěvy tchánovců. Ani normálně je nemusím ale po porodu jsem je přímo nesnášela. Stáli nad malou jako sudičky a běda, když jsem malou dlouho kojila, přece si jí přijeli užít. Do kočárku jí tchýně vzala až po 6 měsících a tak jsem skákala kolem malé i jich.
Jinak malá byla zlatíčko a vše kolem jsem zvládala v pohodě, zdravotně jsem byla taky OK.
Odpovědět
 Sekanice, 2 děti 
  • 

Re: první týdny/tak tak 

(30.7.2009 16:15:03)
Tak Gabčo naprosto souhlasím s návštěvama a nejenom tchánovců:-).
Při prvním dítěti se k nám tchýně napůl nastěhovala pod záminkou pomoci, nicméně její rady, dej měsíčnímu dítěti sladký čaj a krupicovou kaši jsem neocenila :-D, načež mě častovala zkoumavými otázkami, zda nemám slabé mléko, když mi mé prvorozené i pláče.. Když jsem neuposlechla moudrých rad, tak vždycky zahlásila něco v tom smyslu, že mám mlíko na mozku apod :-D. No, takže to bylo fakt žůžo, ale jakmile jsem tohle přežila, tak už to bylo všechno super :-D. Za celou dobu jí nenapadlo jak píšeš ty, třeba vzít mímo ven na procházku, zato rad jsem měla habaděj. Ve výsledku jsem se starala o novorozeně i o ní :-). Při druhém dítěti jsem to nedopustila, nicméně návštěv jsme měli samozřejmě hafo, protože byli všichni zvědaví, což je pěkné, nicméně je zajímavé, že nikomu nedochází, že ty mámy toho mají v tu chvíli asi plný kecky a ještě se k tomu musí s úsměvem věnovat návštěvě a předstírat, že srší energií. Bylo by nevhodné uprostřed návštěvy usnout únavou apod.:-). Asi to prostě k tomu patří, ale tohle pro mě bylo jako pro mnohé,které to tu uvádíte, nejtěžší. Hojné návštěvy a hojné nevyžádané rady. Obvykle pokud jsem nějakou radu skutečně sama žádala, zůstala nezodpovězena :-). Ale to už je tak dávno, že se tomu můžu dneska jenom pousmát.
Odpovědět
 Míša 1 


Re: první týdny/tak tak 

(3.8.2009 12:23:20)
Tak přesně toho jsem se bála. Je mi moc líto že jste zažila mé nejhorší noční můry. Nakonec při prvním miminku tchyně přišla na "čumendu" první den i přes můj zákaz ~q~ a druhé miminko už nemělo ani u příbuzných pozornost téměř žádnou. Paradoxně se mě trošku dotklo ~:-D.
Ale jinak jsem byla po příchodu z porodnice trošku vyděšená : miminko = živá bytost a plně závislá jen na mě. Brzy jsme s manželem zavedly pravidla a jely jsme podle nich. To mi pomohlo~b~. Druhé mimčo (rok a půl po prvním) bylo v porovnáním s tím hračka.
Odpovědět
 myš 
  • 

Re: první týdny 

(30.7.2009 13:16:22)
Kombinace různých věcí.
Nešlo kojení, takže sehnat odsávačku, pak odsávat a snažit se o kojení s laktační poradkyní. Po 14 dnech se to všechno rozběhlo jak má a začalo u miminka bolení bříška. Takže velmi častý brekot, jednu dobu brečel skoro po každém kojení, probrečel dlouhé večery, to bylo psycho :-), furt jsme řešili, jestli je to břicho, nebo nějaký zdravotní problém, jestli teda nakojit nebo nenakojit, dávat pít po delší době nebo po kratší a tak, názory se na to dost různí.
Bylo to náročné, nestíhala jsem se najíst, učesat, výhoda byla, že jsem zhubla hrozně rychle a měla jsem ještě míň kilo, než před těhotenstvím. No a po pár měsících se to všechno srovnalo....
Odpovědět
 Terka79 


Re: první týdny 

(30.7.2009 15:14:59)
První co mě napadlo, když mi dcerku položili do postýlky vedle mě na šestinedělí bylo, kdo se o ni teď bude starat.....? Přijmout ten náhlý nával nepřetržité zodpovědnosti se vyskytl hned den po porodu. Do té doby jsem byla zvyklá spát bez vzbuzení celou noc a najednou jsem si nemohla odpočinout ani po vyčerpávajícím porodu.
Doma jsme holčičku museli budit na kojení každé 2,5 hodiny a to byl kámen úrazu. Manžel šel budit miminko, přebalil, a poté ho čekal nelehký úkol, když měl probudit mě. Bez něj bych to určitě nezvládla. Byla jsem neustále strašně unavená a nevzbudil mě ani budík.
Další náročnou činností bylo uspávání řvoucího novorozeněte v podvečerních hodinách. Opět manžel, který přišel na techniku natřásání kočárku nebo autosedačky, která se malé zamlouvala se musel tohoto úkolu zhostit.
Ano ano, byly tehdy prázdniny a manžel měl naštěstí jako pedagog dovolenou. Nyní čekáme potomka v září, který je pro něj absolutně nejnáročnějším obdobím při záběhu nového školního roku a bude mít co dělat sám se svými povinnostmi, natož, aby pomáhal s malým. Už teď se děsím, jak to všechno zvládnu, ještě se starším tříletým dítětem, ale na druhou stranu jako druhomatka, už určitě nebudu bojovat s návalem zodpovědnosti a věřím tomu, že jsem si i zvykla na to, že dítě se čas od času někdy budí. ~2~
Odpovědět
 lekab 


Re: první týdny 

(3.8.2009 21:07:26)
ahojky pro mě bylo nejzajímavější zjištění že syn který mi už týden doslova v půlhodinových intervalech žvýká prsa ,na střídačku,není podvyživený ale přežraný tak že chudák nemuže přestat jíst!Takže nejtěžší bylo přejít na tříhodinové itervaly mezi jídli!.-))~;)~p~
Odpovědět
 Petra+Kačenka 4/06+Ondra 2/10 


Kojení a poporodní deprese 

(30.7.2009 10:59:36)
Tak já jsem měla největší problém s kojením, o které jsem hodně stála a nevzdala to. Nakonec jsem dceru kojila 16 měsíců.
A poporodní deprese, rozbrečela jsem se hned jak jsem přišla domů, pak nezapomenu jak jsem brečela na buřtgulášem, bez zjevného důvodu. Ale tyhle "nálady" naštěstí s šestinedělím úplně zmizely.
Teď čekám druhý miminko a vím že až se vrátím z porodnice budu muset fungovat, tak snad hormony nebudou bláznit jako napoprvé. A o kojení se už taky nebojím, poprvé jsme to zvládla, zvládnu to i teď.
Odpovědět
 Makče dva kluci 


Re: Kojení a poporodní deprese 

(1.8.2009 20:45:01)
Taky jsem po prvním porodu pořád brečela po druhém už ne ~n~
Odpovědět
 Míša 1 


Re: Kojení a poporodní deprese 

(3.8.2009 12:37:15)
Měla jsem také tento problém s kojením. Miminko se nepřisálo, měla jsem vpáčené bradavky, po cestě z porodnice koupit odsávačku a doma neustále odsávat a odsávat ~a~. Miminko jsem krmila přes malíček stříkačkou. Úspěch byl když vypil aspoň celých 10ml ~v~ Ale vydržela jsem ~R^ a přes následný prsní kloboučky jsme se vypracovaly až k úlně normálnímu sání z prsu. Dítě pilo do 14ti měsíců i když nám sestry v porodnici nedávali žádnou šanci ~y~
Druhé miminko (po roce a půl) už mělo "vyšlapaný chodníček" a vše probíhalo dobře.~m~
Odpovědět
 Alena, dve deti 
  • 

fakt nejtezsi? 

(30.7.2009 11:00:33)
... asi se vykakat (pardon za tu primou odpoved). Ale hned na druhem miste bylo vydrzet souziti meho manzela s mou tchyni, ktera nam ochotne prijela pomoci s domacnosti (pri obou detech) a kdy manzel se pokazde choval jako pubertak ve vztahu k matce. Takze jsem jejich ustavicne hadky krotila tim, ze jsem na ne obcas houkla, at toho nechaj, nebo prijdu o mliko, a kdyz uz to dal neslo, tchyni jsem podekovala a dal se o domacnost radeji starala sama.
Odpovědět
 Jana, 2 děti 
  • 

Proč zrovna šestinedělí 

(31.7.2009 8:11:55)
Pro mne bylo daleko horší než šestinedělí období od půl roku do roku a půl dítěte. Malé miminko často spí , i když má větry, okolí bere na ženu ohled a žena snáze nalezne pomocnou ruku. Zato lezoucí dítě, které spí jednou denně, nikdo mi ho nepohlídá (proč bych potřebovala pomoc s tak velkým dítětem?) , to je fakt nářez. V tom šestinedělí jsem se většinou vybičovala, byla to nová situace, ale otřesný stereotyp následujících měsíců mne vždy odrovnal.
Odpovědět
 Nerfka+2 


Re: Proč zrovna šestinedělí 

(31.7.2009 19:58:50)
Jano, mluvíš mi z duše....
Každý mi před porodem říkal... "nejhorší je prvních 6 měsíců", pak už je to pohoda"...chacha chacha..
Prvních 6 měsíců:
- dítě zůstává tam, kde ho odložím
- spí většinu dne
- jen se kojí, takže odpadá jakékoliv chystání čekohokoliv...
- v noci mi malý spal skoro celou noc....

Dalších 6 měsíců:
- rostou zuby - řev neustále, v noci se budil pořád...
- příkrmy...- pořád se patlám s nějakou kašičkou a mixuju pyré.. na jídlo pro sebe mi často nezbyde energie...
- spí mi 1x za den a to jen asi 30 minut :-(
- leze, staví se, všechno "kramaří", "rozebere" mi byt na kousíčky během vteřiny...

No je to malý rarášek a samozřejmě je to dobré zase v tom, jaké dělá pokroky... ale co se "pohody" týče... tak ta teda vzala v těch 6-ti měsících za své.....

Jinak pro mě bylo nejhorší vyrovnat se s tím, že mám dítě... i když bylo plánované, chtěné a milované....přecijen ty první dny si člověk říká "proboha, co teď budu dělat ?" ...
Nějak zhruba po šestinedělí (kdy je člověk vesměs zavřený doma...zvlášť pokud má bolestivé šití nástřihu...) jsem měla domu trošku ponorkovou nemoc a měla jsem trošku pocit, že jsem ve vězení a nemůžu si ani dojít do schránky pro noviny.... protože mám přece dítě, které nemůžu ani na vteřinu opustit......~d~~d~~d~
No ale jinak nám šlo všechno skvěle, kojení, přebalování, spánek, tulení, partner byl skvělý, tchýně naštěstí jen nosila jídlo a rady si nechává až na teď, kdy jimi opravdu nešetří... ~q~
Odpovědět
 Kač. ♀ + ♂ 


Re: Proč zrovna šestinedělí 

(2.8.2009 20:58:04)
Jano AMEN!
moje provní šestinedělí (ač po porodu a následné operaci) bylo lážo plážo ale období od začátku lezení do bezpečné chůze bylo peklo... ajak píšeš to se nikdo nenabídnul že by pomohl....

Kač.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Pro mne bylo nejtěžší 

(30.7.2009 11:03:03)
vyrovnat se s faktem, že otec dítěte míní pokračovat ve svém svobodném životě a na mne nehodlá brát sebemenší ohled.
Jinak vše bez problémů. :o)
Odpovědět
 Nabuko 


Re: Pro mne bylo nejtěžší 

(30.7.2009 13:27:10)
Jo, jo. Vyrovnat se, že otec dítěte se rozhodl, že bude dělat otce úplně jinému dítěti. Před porodnicí na něj čekávala milenka se svým miminkem v kočárku.
Odpovědět
 anuna 


Re: Pro mne bylo nejtěžší 

(31.7.2009 22:28:13)
Igonrance - k té se připojuji... Teď už exmanžel mě se synem dovezl domů a po dvou hodinách šel do práce! To, že jsem si lehla a nemohla se postavit ho nechalo klidným. Však jsem dítě chtěla, né? MMch, on taky. Já po císaři, doma binec, žádný nákup. No hlavně jsem byla upozorněna, že si kvůli nám tchýně vzala dovolenou. Bez tatínka by totiž asi fa zkrachovala~y~. Tchýni děkuji. Ale já po císaři, bydlení v patře.. Hmm, jídlo se mi tři dny vařilo "samo", ale do patra se už bohužel nedoneslo:)Ale i to byla pomoc. Dobré rady o čaji, kojení apod. jsem ani nepouštěla skrz mozek:)
Odpovědět
 RENATA + SYN 11 LET 


Re: Pro mne bylo nejtěžší 

(1.8.2009 13:48:11)
Pro mě bylo nejtěžší, když jsem v začátku těhotenství zjistila, že přítel, se kterým jsem žila 2 roky si našel ještě jednu přítelkyni a ta čeká dítě též...mě bylo 30a dle gynekologa , že jsem takhle neplánovaně otěhotněla to byl trochu zázrak, bylo mi řečeno, že nejspíš budu muset podstpupit umělé oplodnění... když se mi narodil syn, té druhé se narodila o 2 dny pozdji dcera... a táta si nadále užíval svobodného života... opět bydlel sám a brzy si našel další milenku ( s tou už má také dítě).Podotýkám, že mu tehdy bylo 40, měl za sebou jedno nevydařené manželství a 2 školní děti, vystudoval už 3 vysoké koly ( jen magistra ).

A tak po císaři ( problémy s játry a tak předčasný porod s jen místním umrtvením), sama doma, dítě spoustu zdravotních poblémů ( s játry měl až do 4 let), málo mléka a tak od 3 týdnů na půl kojení, npůl Nutrilo, poté do 3 let alergie na kravské, tedy Nutrilon nadále). Měl obráceně den a noc, celé noci proplakal, 4x jedla a měl poblém s větry... Já na vše sama, otec se ukázal 2x do měsíce vždy na pár minut ( šel s malým na hodinu ven v lepším případě)

V prvních dnech jsem myslela, že po 30 letech , kdy jsem sestaral jen sama o sbe, to prostě nemohu zvládnout, neustále k lékaři a do nmocnice, nákupy plen a mléka, neustále bez penez, v noci bez spánku a vědomí, že je to bezmocné stvoření odkázané JEN NA MĚ....
Odpovědět
 RENATA + SYN 11 LET 


Re: Pro mne bylo nejtěžší 

(1.8.2009 14:06:06)
oprava a dokončení - Pro mě bylo nejtěžší, když jsem v začátku těhotenství zjistila, že přítel, se kterým jsem žila 2 roky si našel ještě jednu přítelkyni a ta čeká dítě též...mě bylo 30 a dle gynekologa , že jsem takhle neplánovaně otěhotněla, to byl trochu zázrak, bylo mi řečeno, že nejspíš budu muset podstoupit umělé oplodnění... když se mi narodil syn, té druhé se narodila jen o 2 dny později dcera ... a táta si nadále užíval svobodného života ... opět bydlel sám a brzy si našel další milenku ( s tou už má také dítě).Podotýkám, že mu tehdy bylo 40, měl za sebou jedno nevydařené manželství a 2 školní děti, vystudoval už 3 vysoké koly ( jen magistra ).

A tak po císaři ( měla jsem v těhot.problémy s játry a tak byl nutný předčasný císařský řez s umrtvením), sama doma, dítě spoustu zdravotních problémů ( s játry měl až do 4 let), měla jsem málo mléka a tak od 3 týdnů na půl kojení, na půl Nutrilon, poté do 3 let měl alergii na kravské mléko , tedy Nutrilon nadále). Měl půl roku obráceně den a noc, celé noci proplakal, 4x jedl a měl problém s větry - bolestí bříška... Já na vše sama, otec se ukázal 2x do měsíce vždy na pár minut ( šel s malým na hodinu ven v lepším případě).

V prvních dnech po porodu jsem myslela, že po 30 letech , kdy jsem se starala jen sama o sebe, to prostě nemohu zvládnout, neustále k lékaři a do nemocnice, nákupy plen a mléka, neustále bez penez, v noci bez spánku a vědomí, že je to bezmocné stvoření odkázané JEN NA MĚ....a celý život už to tak bude...

čím víc dnů však matka se svým dítětem tráví...žije.... tím víc ji připadá, že je vlastně její součástí a když měl poprvé v 7 letech jet sám na tábor a pak na 3 týdny do léčebny... myslím, že ten, kdo víc trpěl nepřítomností toho druhého jsem byla já....
dnes mám zdravého syna, který jde od září na 8leté matematické gymnázium v Brně, jsem na něj pyšná, i na to, jak jsem ho, ač to nebylo z počátku vůbec jednoduché, sama a dobře vychovala... ted je před námi puberta, druhé pro matku nesnadné období, ale to je zas na úplně jiné téma...~g~
Odpovědět
 Zuuuza 


Re: Pro mne bylo nejtěžší 

(1.8.2009 14:07:46)
Renato, držím moc palce, ať se daří! Nemělas a nemáš to jednoduché. Z.
Odpovědět
 RENATA + SYN 11 LET 


Re: Pro mne bylo nejtěžší 

(1.8.2009 14:57:18)
děkuji, ale maminky s nemocnými dětmi, to mají těžší...ted už mi je hej...
jen ty začátky po porodu opravdu nebyly jednoduché... se vším se vyrovnat...vše sama zvládnout... zvyknout si na zcela jinej život,vyrovnat se s tím vším psychicky...to bylo to nejtěžší pro mě...
a že si člověk vybral špatného partnera a trpí tím nejvíce to dítě, které dodnes vidí otce v průměru jednu neděli za měsíc a táto dodnes mu neřekne... prostě ho tak necítí...výživné platí, ale několik let se soudil, aby bylo co nejnižší a synovi kromě oběda v onu neděli, dá maximálně 500kč k narozeninám, jinak na nic nikdy ač ho požádám nepřispěje ( má prej dětí moc a chtělo by to každé...), nezeptá se, jaké bylo vysvědčení, jeli zdravý, či jestli něco nepotřebuje.... ale opět mohu oponovat, znám i takové děti, které od rozvodu rodičů nevidí svého otce vůbec ( několik let) a placení výživného si matka vymáhá soudně...
Odpovědět
 pomala 


Re: Pro mne bylo nejtěžší 

(3.8.2009 22:42:44)
teda... nakopat takový pány tvorstva... jo... přesně tam... ~o~docela obdivuju, žes to zvládla. já bych byla bez pomoci mého partnera asi docela ztracená.
Odpovědět
 Bára 
  • 

Co bylo nejtěžší? 

(30.7.2009 11:13:14)
Pro mě bylo nejtěžší si uvědomit, že nemusím zvládnou úplně všechno. Měla jsem pocit, že když jsem doma, tak musím mít vypráno, vyžehleno, naklizeno,...malý hodně plakal a já byla nervózní, že doma nic nestíhám udělat, díky mojí nervozitě malý plakal ještě víc...do toho mě příbuzenstvo zahrnovalo moudrýma radama, jak ho nesmím chovat nebo bude rozmazlený. Hrůůůza! Po pár týdnech jsem si to srovnala v hlavě, žijeme podle hesla "bordel v bytě, šťastné dítě", malýho chovám v jednom kuse a konečně si mateřskou užívám.
Odpovědět
 Dita, Matyáš 08,Kiki 11 


Re: Co bylo nejtěžší? 

(2.8.2009 21:26:17)
První šok, že čekám mimčo- i když jsme ho oba chtěli. Potom, když se Maty narodil, vůbec mi nedocházelo že je to moje dítě(tedy hned po porodu a druhý den), další dny jsem si uvšdomila, že má jen mně a začala ho milovat...no prostě to známe, že? Nejhorší bylo, když mě táta deptal hned 2.den v porodnici, chtěl se hádat, já nevyspalá, rozhozená jsem naštěstí(ač jinak cholerik) neměla sílu a to pomohlo, probrečela jsem pár minut aby nikdo neviděl, doma jsem si to pak užila víc..pár měsíců takový psycho, ponorka, že jsem furt sama(manžel v práci)..teď jsem si zvykla. S tím, že nestíhám všechno jsem se tak nějak smířila, ale ne uplně, pořád to na mě občas sedne, prach se usazuje již asi 2 měsíce a když mám chvíli času, tak se mi nechce do ničeho, vařím denně(snažím se, občas fakt nemůžu), žehlení mi teče z koše, ale aspoň stíhám prát:) Poslední dobou(malýmu je rok a půl) psycho, že nic nestíhám, ponorka už mě opustila ale do toho všeho 5 psů...prostě nestíhám, nejradši bych usnula a ráno aby vše bylo hotovo, jako když stíhám...čím víc toho je, tím horší psycho, do toho peněz není nazbyt, semtam se něco "podělá" a další výdaj, nebo přijde nedoplatek na elektřinu, pojistka na auto......s Matym OK, občas na něho křičím a pak si přijdu jak neschopná matka, ale celý dny jsem na to sama, prostě mi tečou nervy~q~
Odpovědět
 Dita, Matyáš 08,Kiki 11 


Re: Co bylo nejtěžší? 

(2.8.2009 21:28:20)
Můj táta, ne manžel, teď to čtu:)
Odpovědět
 Kohnova 
  • 

Stereotypně 

(30.7.2009 11:31:09)
při všech příchodech domů z porodnice bylo nejtěžší srovnat rodinu s faktem, že mi nezbývá než prodělat šestinedělí.
Bylo mi neporovnatelně hůř než kdy v těhotenství, ale přístup okolí vesměs ten, že dítě už je z břicha venku, tudíž máma ready podávat výkony.
Vždy své ponuré dílo vykonala bolestivá, špatně se hojící jizva po zbytečné epiziotomii, (představte si, že ji tam máte popáté) šitá vesměs nekvalitním materiálem, který hojení rozhodně neusnadňoval.
Nástup laktace byl vždcky prvních cca deset dnů nepříjemnější než zimní chřipka.
Celkem dost stresující zážitky z porodnice potřebovaly čas a klid na to, aby mohly být stráveny a zapomenty.
Nejtěžší bylo překonat vlastní logickou a oprávněnou potřebu odpočinku a klidu a dělat, že kypím elánem, energií a nadšením, vařit, ulízet, obsluhovat návštěvy, mít pochopení, nosit nákupy, tahat prádlo a netvářit se, že nemám radost.
Pro mě osobně bYlo šestinedělí vždycky daleko náročnější než celé těhotenství i s porodem, ale zatímc jako těhotná jsem snad všude požívala statutu (podle mně přemrštěného) téměř posvátné krávy, jako matka šestinedělka (s houfem dalších mrňat na krku) jsem měla smůlu, tento stav se obecně za hodný ochrany nepovažoval.
Odpovědět
 Iris 
  • 

Přesně 

(31.7.2009 18:43:46)

Prožívala jsem to úplně stejně - raději dvakrát rodit než jedno šestinedělí.
Odpovědět
 kreditka 


Po příchodu 

(30.7.2009 11:31:35)
Postarat se asi o 20 lidí ktří byli pozváni na chlastačku (muž nečekal že náís pustí tak brzo) + druhý den opatrovat manžela zřízeného alkoholem~t~
Odpovědět
 Petul 
  • 

vztah s manzelem 

(30.7.2009 12:38:07)
Pro me nebyl nejvetsi problem fyzicky (nastrih se krasne hojil, bradavky sice pri kojeni bolely pres mesic jak prase, ale to jsem nejak ustala). Pece o miminko byla taky bez starosti, navic je dcerka opravdu moc hodna.
Ja jsem se nejvic bala toho, jak se nam zmeni vztah s manzelem a ze ho budu zanedbavat atd atd. Ze na sebe nebudeme mit cas, ze me prestane mit rad (hormony :-)), samozrejme jsem to nekolikrat pekne bez duvodu obulila, no kraviny. Je to urcite tim, ze je to prvni miminko a pred tim jsme byli zvykli mit vsechen cas pro sebe. Obavy se samozrejme ukazaly jako liche, a manzel me ma porad rad :-))) Ale je to opravdu asi to, co me v sestinedeli nejvic trapilo.

Odpovědět
 Bohunka (Helenka, 2 roky) 
  • 

Psychika 

(30.7.2009 12:50:41)
Já měla naprosto bezproblémové miminko - krásně pilo, skoro neplakalo, nic ho netrápilo, jenom prostě nespalo - v klidu si ležela v postýlce nebo v košíku, dudlala, koukala kolem sebe..... a já nad ní stála, brečela a přemýšlela, co s ní - přece ji musím nějak bavit, dávat jí podněty a rozvíjet ji.... :-)) Prostě hormony na kolotoči :-)
Odpovědět
 Klára + batole 


Re: Psychika 

(10.8.2009 21:28:33)
Jo, psychické poporordní rozpoložení začlo být asi 3.den nesnesitelné a po 14ti dnech se začlo jakžtakž stabilizovat..
Hrůza! Vůbec jsem nebyla připravená, ač léta studovala psychologii a o poporodních psychózách věděla - tohle byly návaly bezmoci, pocit, že skončil život a jsem jen odpovědná za život dítěte, musím ho zajistit, zařídit mu blahobytný život, potravu, všechno.
Pomohlo mi, že jsem si dle studování internetu a kamarádek našla, že přesně odpovídá můj stav poporodnímu blues a čekala nertpělivě na ten zvrat a nastal, naštěstí! Přes podporu muže, babiček, mi to přišlo k nepřežití, pak jsem pár měsíců přežívala, teď je to príma a po 3 letech budeme mít další mimi, tak věřím, že jsem líp připravená.., ale to jsem si připadala i prvně. Dítko bylo zdravé, spavé, venku krásný konec léta a stejně...Myslím, že se o tom hrozně málo píše, až pak jsem pochopila, že to zažívá spousta novopečených maminek. ~b~
Odpovědět
 Hadice a hadi 


Jednoznačně 

(30.7.2009 12:59:44)
to byl běžný chod domácnosti. Uklízet, vařit, prát a starat se o staršího sourozence. Vadilo by mi vodit návštěvy do bordelu. Ideál by byl, kdyby mi někdo dovezl oběd a pak každý den uklidil. A já bych se mohla věnovat jen dětem.
Odpovědět
 Kohnova 
  • 

Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 13:16:18)
A presne tohle jeste nase prababicky mely. Nemely sice volebni pravo, ale pravo na sestinedeli nikoho zpochybnovat nenapadlo. Nekdy mam pocit, ze bych i menila:).
Jinek treba v takovem osmnactem stoleti, ktere rozhodne nebylo pro vetsinu lidi dobou blahobytu a uz vubec ne rozkvetem prav zen i ty nejchudsi chalupnice v sestinedeli lezely, jedli buchtu koutnici a nemusely na pole.
Dnesni sestinedelka misto toho obsluhuje tchyni teticky popr panske pijatyky a jeste se musi tvarit, ze to je PROSTESUPEEER..
Odpovědět
 Hadice a hadi 


Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 13:19:45)
Jo, přesně. Tetičky z desátýho kolene se jezdí dívat na mimi a na "mladý" a ještě se čeká, že bude naklizíno. No a kdyby néé, tak o tom bude mluvit další generace.
Odpovědět
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 13:23:14)
Dobře, ale to je tvůj problém, že se podřizuješ podobným vzorcům. Já bych se na nějaké tetičky vyprdla, ať si kvákají co chtějí. ~;)
Odpovědět
 Hadice a hadi 


Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 13:44:32)
Jasně, to je pravda. Já hrozně závidím těm, kdo se na to umí vykašlat... Šíleně si libuju, když přijdu k někomu, kde je binec. Aspoň trošku. To je krááása~2~
Odpovědět
 Theend 


Re: Jednoznačně 

(2.8.2009 21:34:00)
Hm, tak to by se ti u nás líbilo, tam je bordel furt. Jinak, já návštěvy doma povolila až týden po porodu a tu první jen na kratší dobu. Neobskakovala jsem nikoho, ať si o tom myslí tchýně cokoli. Když některým lidem (např. v příbuzenstvu) chybí takt a empatie, je lepší jim říct, jak se to představuju a jak to potřebuju, než se na ně zlobit za to, že mi neumějí číst myšlenky.
Odpovědět
 Belatrix+A(10/09)+J(09/11) 


Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 13:49:20)
Monty, souhlas, jaký si to člověk udělá, takový to má. Je jen na mně, jestli si po porodu pozvu matku/tchýni na výpomoc, zaúkoluju manžela, nebo se rozhodnu zvládnout všechno sama. Je jen na mně, jestli řeknu příbuzenstvu po telefonu, ať příjdou na krátkou návštěvu, nebo to odložím za měsíc. Je jen na mně, jestli tu návštěvu budu obskakovat, nebo je po 10 minutách vypoklonkuju. To by měla každá slušná návštěva vědět, že k šestinedělce se nechodí vysedávat na kafe, a ta, která to neví, té se to prostě natvrdo řekne.
Odpovědět
 Bumbi&05,08,10 


Re: Jednoznačně 

(31.7.2009 0:37:06)
já jsem návštěvy prvních 14 dnů zakázala - nebylo mi to prostě příjemné. Nechápu moc ani návštěvy v porodnici, první dítě jsem rodila 200 km od svého bydliště a naštěstí nikdo nebyl tak střelený, aby za náma přijel do porodnice a u druhého dítěte jsme šli po 24 hodinách po porodu domů, kde jsem na návštěvy vyhlásila 14 denní embargo. Příjít mohl jenom ten, kdo chtěl vzít starší dítě na vycházku a přinesl nějaké jídlo, mimino při té příležitosti uviděl taky ~2~ Fungovalo to sqěle.
Odpovědět
 Stáňa a dva kluci 


Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 14:06:47)
Kohnová, souhlasím a taky bych tohle měnila:).
Odpovědět
 Kami, Johanka+Jáchym 


Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 14:11:42)
Co se týče návštěv po návratu z porodnice, já oznámila všem už předem, že chci mít minimálně 3 týdny klid a žádné návštěvy a každý se s tím srovnal po svém......mě to bylo jedno...Stejně jsem ty min. 3 týdny probulila~t~
Odpovědět
 Kohnova 
  • 

Re: Jednoznačně 

(30.7.2009 15:34:44)
Chalupnice lezelY a jedlY buchtu. Prosim Miladu, aby me pribIla za streva do pruvanu. Uz nikdy se nebudu vyjadrovat k jazykovym znalostem svych bliznich, Panbicku v nebicku, uz to stacilo :D.
Odpovědět
 Pole levandulové 


Pri prvnim 

(30.7.2009 13:06:25)
diteti mi nejdyl trvalo, nez jsem vymyslela, ze k nekojenemu miminu nemusime nezbytne vstavat s manzelem oba najednou. To nevyspani bylo nejhorsi. Ale po prvnich dvou tydnech nam to docvaklo, udelali jsme si system, kdo kdy vstane a od te doby to bylo pohoda, stacilo mi, abych se vyspala.
Pri druhem bylo nejhorsi tehotenstvi, takze po prichodu z porodnice uz nebyl problem absolutne zadny, jen si to uzivam, mala krasne spi, ji, nebreci, nosim si ji v satku a je mi fajn.
Odpovědět
 Šešule 


všechno :-) 

(30.7.2009 13:10:06)
Narodilo se mi nespavé a uřvané dítě, které přes den nespalo a v noci se ve více méně pravidelných intervalech budilo. Někdy jsem únavou brečela a za trochu spánku bych vraždila. Neměla jsem čas jíst, nebyla jsem schopná stvořit větu.
Naštěstí nám šlo kojení, já neměla žádná poporodní poranění a deprese v pravém slova smyslu mě taky nepotkala.
Odpovědět
 habrbiška 


Re: všechno :-) 

(1.8.2009 9:53:33)
K tomu se připojím. Brečící dcera, která se uklidnila jen v náruči a nenechala mě spát, to bylo asi nejhorší. Navíc jsem dva týdny nebyla schopná pořádně chodit, jak se mi motala hlava z velké ztráty krve. Jak jsem to rozplazila, přišel dvakrát zánět prsu a čtyřicítky horečky. Nedovedu si to představit znovu...
Odpovědět
 Květa (Terezka, 07) 
  • 

šestinedělí 

(30.7.2009 13:44:58)
Nejhorší pro mě byl jednoznačně spánkový dluh (už z porodnice)-malá často a vytrvale plakala, s tím spojené problémy s kojením. S manželem jsme si připadali trochu jako v říši divů, střídali jsme se v péči o malou a čekali, kdy už přejde ta hloupá tříměsíční kolika... Kdo zažil, ví, o čem píšu.
Jinak nějaký nepořádek v bytě pro mě nebyl podstatný.
Musím přiznat, že nás příchod děcka překvapil oba, nečekali jsme takový zápřah a zásah do rozjetého života. Šestinedělí byla velká zkouška, hladina hormonů u mě také trochu stoupla, takže opravdu užívat mateřské jsem si začala rozhodně mnohem později, řekla bych tak po šesti měsících, ne týdnech...
Návštěvy nás tolik neobtěžovaly, když jsme nechtěli, nikdo nepřijel. Jen tchánovci v porodnici mě poněkud unavili.
Trošku mě překvapilo i to, že jsem si na své miminko musela zvykat, že každý byl z malé tak nadšený, zatímco já jsem sotva šoupala nohama. Klasika.
Odpovědět
 komba 


šestinedělí 

(30.7.2009 13:53:29)
Děti mám tři,
u prvního mi nevadilo nic, ale naprosto jsem nezvládala...
Buď bylo uvařeno, uklizeno, ale nebylo vyžehleno,
nebo bylo vyžehleno a uklizeno, ale neuvařeno
a nebo vyžehleno a uvařeno, ale rozhodně nebylo uklizeno.
Při druhém dítěti(holčička) to asi bylo stejné, ale už mi tolik nevadilo. Jenže dceru jsem kojila a tak bylo více času.
A při třetím dítku nebylo ani uvařeno, natož uklizeno a žehlili jsme jen pro zábavu s většími dětmi. Zato byla sranda.
Ovšem na závěr šestinedělí jsem dostala spálu, v mém životě podruhé a týden na infekci na Bulovce i s miminem bylo docela zabíračka. No letos tomu bude již 19 let...
Odpovědět
 adelaide k. 


Poprvé mi víc než 

(30.7.2009 14:03:06)
tříměsíční kolika, noční kojení, nebo bolestivá jizva, dělalo problém zvyknout si, že jsem máma :-)
Ta plná odpovědnost za něco tak nádherného a přitom maličkého (hahaha měla při narození 4,2kg) a důvěra s jakou se na mě všichni kolem (i manžel) obraceli pro radu, nebo pokyny "co s ní" mě první měsíc budila ze spaní.

Druhého jsme prostě "přibrali do party". Na hormonální vlně, kdy jsem měla pocit že můžu cokoliv, jsem jela asi 6 měsíců. Oproti dceři, kdy jsem měla něustále pocit, že bych se měla někoho zeptat jestli na ni můžu sahat, to byl velký rozdíl :-)
Odpovědět
 Kač. ♀ + ♂ 


Nejtěžší? 

(10.8.2009 23:12:12)
Já měla docela pohodové šestinedělí. Ale nejhorší pro mě bylo to že už to nejsem já kdo to tu řídí. Spalo se podle miminka (tedy já sapala když spalo mimi) vstávoalo se podle mimi i jedlo.
Na a pak to že je člověk závislý na pomoci druhých byť jen v tom že potřebujete ohlídat mimi (z počátku když člověk jde do sprchy nebo na wc) později když potřebuju k doktorovi nebo ke kadeřnici o cvičení, nákupech a sem tam odpočinku nemluvě.

Takže dva pocit, že to neřídím a že jsme odkázaná na pomoc jiných osob...což obóje těžce nesu ještě teď.

Kač.
Odpovědět
 Afima 


Nezapomenu 

(30.7.2009 14:07:58)
na pocit, kdy jsem přijela z porodnice, sedla na gauč a najednou mi to docvaklo - můžu se rozvést, můžu změnit zaměstnání, nebo cokoliv jiného, ale dítě mi zůstane napořád. Začala jsem bulet a nepřestala celé tři měsíce, ani jsem při vaření (když už jsem se k němu dokopala) nemusela solit. Vůbec mi nedocházela perspektiva, že jednou dítě vyroste, moje prso vyplivne a zahodí plenu. Připadalo mi, že jsem už nadosmrti odsouzena ke kojení a přebalování. Hrozně těžké bylo se s tím "vyrovnat." Ale všechno dobře dopadlo, děti se zdárně osamostatnily, na WC si dojdou samy a u přijímání potravy jim taky nemusím asistovat. Happy end.
Odpovědět
 Winky 
  • 

Re: Nezapomenu 

(30.7.2009 14:24:10)
tak nějak podobně jsem to měla taky.
Při prvním šestinedělí mi navíc hrozně vadilo že ze mě furt někde něco teče - očistky hrozně moc a dlouho, sedět nešlo, chodit taky moc nic... mlíko přímo tryskalo že se malá při pití zalykala... nejlíp mi bylo ve sprše pokud zrovna mimčo někdo teda hlídal. A furt jsem bulila a volala manželovi do práce že to nezvládám - hysterie nejhrubšího zrna. Maminka i tchyně naštěstí celkem rozumně přijely s navařeným jídlem a zase odjely :-)

Při druhém jsem si po krásném prvním týdnu s miminkem doma užila zánět prsu že jsem řvala bolestí že na kojení se..u a jdu podporovat farmaceutický průmysl a skoupím veškeré dostupné UM... (naštěstí po přeléčení ok a rozkojila jsem se) starší dost žárlila, takže boj na více stran.

Můj milující manžel mě dost pomohl se vším, takže to byl hlavní důvod proč to šlo.
Odpovědět
 Marcela, Ondrášek 5/05 
  • 

Zodpovědnost 

(30.7.2009 14:26:49)
Pro mě byl nejhorší pocit, že najednou nejsem zodpovědná sama za sebe, že je miminko naprosto závislé na tom jestli já všechnu tu péči zvládnu, naštěstí mateřský pud funguje a vše nám šlo bez problémů, teď už se prostě jenom bojím všeho co by mě nikdy nenapadlo, jako jsou auta, psi, výšky... nikdy nevím co malýho napadne.
Odpovědět
 zuzula81+Paťulka09 


Re: Zodpovědnost 

(31.7.2009 13:30:53)
myslím, že jsem své 1. miminko zvládala celkem dobře. I poporodní depresi jsem skoro neměla. Vadil mi můj obří, zahnisaný nástřih. Nesedla jsem si celý měsíc (ale s tím se musí počítat). Vadily mi návštěvy. Ne ty krátké 20 minutové, kdy přinesly něco pro miminko a chtěly se jen mrknout, ale ty kdy se k nám nakvartýrovalo celé příbuzenstvo, syna mi pořád brali a chodili ho drndat v kočárku a já byla využívána jen na krmení a přebalování. Po 14 dnech jsem JÁ s kočárkem ještě vůbec nebyla a tak jsem zasáhla a pak už to bylo trochu lepší...
Co se týče návštěv v porodnicích, tak ty jsem také nemusela. Neříkám otec dítěte... ale slézali se tam snad všichni co znám...byla jsem po porodu strašně unavená a vypadala jsem hrozně, takže mi to bylo velmi nepříjemné...
Odpovědět
 zuzula81+Paťulka09 


Re: Zodpovědnost 

(31.7.2009 13:33:39)
jo a ještě mi strašně vadily rady maminek, které vychovávaly své děti v dobách komunismu: Jak se má miminku dávat čajíček ikdyž kojím. A jak mám určitě málo mlíka, protože on má chudáček pořád hlad a vypadá strašně pohuble (pohuble nevypadá ani náhodou~t~) A jak ho MUSÍM dávat spinkat na bříško. atd...to mně fakt pilo krev...
Odpovědět
 adelle 


U prvního dítěte 

(30.7.2009 14:36:20)
to byla asi obrovská únava po veliké krevní ztrátě a poporodní deprese,kdy jsem několik týdnů dokázala řvát i bez jakékoli příčiny.Jinak vše ostatní v pohodě.No,možná ještě smířit se s faktem že otec mého dítěte je totální budižkničemu.Nyní mám měsíčního syna a tam jsem zase nebyla zvyklá na to,že syn vyžaduje spaní zásadně v mé náruči a ne v postýlce.
Odpovědět
 JankaP 


Pokaždé jinak.... 

(30.7.2009 14:45:24)
Po prvním porodu (r. 2003) to bylo kojení. Před porodem jsem byla o kojení poučena soukromou porodní asistentkou (která ovšem sama kojila jen pár dní) a sama jsem se po informacích bohužel nepídila. V porodnici mě radily dětské sestry a já tehdy nebyla schopna rozpoznat, že říkají někdy nesmysly. Např. že mám kojit nejdříve po 3 hodinách, jinak bude miminku špatně! A já jim zrovna tohle bohužel uvěřila, ke škodě svého syna, který by - jak už dnes vím - potřeboval tenkrát kojit tak po 2 hodinách, možná i častěji, takže měl hlad, z hladu usínal, neměl sílu sát... Po 5 dnech při odchodu domů jsem si vůbec nebyla jistá, jestli své dítě vůbec budu schopna nakojit, což byla teda krize. Pomohla mi videokazeta Laktační ligy, kterou mi kamarádka naštěstí přinesla. Ale i přesto jsem jedním kojením strávila min. 40 minut, každý den tedy skoro 8 hodin. Musím ale také říct, že dětské sestry v porodnici se mi maximálně věnovaly, co se týká techniky kojení, měla jsem totiž zkrácené bradavky.
Po druhém porodu (r. 2007) to byla celkem pohoda.
Odpovědět
 Eva21546 


nervy 

(30.7.2009 15:21:44)
Nejvíce jsem bojovala s "nervy na pochodu" mého manžela. Odchody na procházku byly provázeny odsekáváním a dusnem. První jsem si myslela, že jsou to hlavně mé nervy, ale po návratu manžela do práce se situace značně uklidnila. Přestala jsem se vztekat já i tříletá dcera. A on je taky zase fajn. Vydělávání peněz sice stále považuje za důležitější, ale už si aspoň nemyslí, že jsem na "dovolené".

Vyčerpání z nevyspání a kojení jsem nějak přežila:-). Domácnost jsem holt chvíli zanedbávala, návštěvy jsme zvali jen ty společensky nejnutnější. Měla jsem navařeno do mrazáku a ještě něco přivařila máma, to je praktické.

Uršula
Odpovědět
 Lana+Julik05/05+Kristian10/07 


Re: nervy 

(30.7.2009 15:51:54)
Po prvnim porodu jsem bojovala s pocitem "at se to dite nevzbudi, ze ma hlad", protoze jsem mela bradavky dokrvava a pocitala s tim, ze mi syn zemre hladem...ted uz je to k smichu, ty pocity, ale tenkrat to bylo strasne. Prvni noc doma byla hrozna, mela jsem pocit, ze "tohle" nikdy nemuzu zvladnout. A to mam skveleho manzela, ktery se staral jak mohl.
Po druhem porodu to bylo podobne, jak psala Ursula, manzel to nejak neustal. Cele druhe tehu jsme si totiz rikali, ze to bude pohoda, ze vime, do ceho jdeme ~t~~t~~t~ No tak jsme se trochu spletli, no... prcek byl pres den zlatej, ale vecer mel sve rvave tri hodinky, bohuzel zacinal presne v dobe, kdy manzel prisel z prace...takze jaxi vecerni rodinna idylka se nekonala...kdyz se mi podarilo srovnat manzu, bylo to pak lepsi ~t~

a moc se mi libi nazor moji PA "Navstevy sestinedelky jsou vzdy vitane, pokud prinesou buchtu nebo obed. Jinak, at si zustanou doma." ~:-D
Odpovědět
 Hedvika 
  • 

nevítané návštěvy 

(30.7.2009 16:11:19)
Můj nejhorší zážitek z šestinedělí je pojišťovák, který přišel otravovat, když bylo malému asi 14dní a já byla zrovna doma sama a hned v úvodu se mi ho bohužel nepodařilo vypoklonkovat. Syn mi zrovna konečně krásně usnul a já místo odpočinku nebo práce "musela" poslouchat ty slinty. Dodneška si vyčítám, že jsem ho vůbec pustila do domu, holt ale hormonální rozpoložení bylo jaké bylo. Pojišťováky bych střílela normálně, natož v šestinedělí!
Jinak se mi pak vybavuje jen nekonečné kojení po hodině až dvou (bylo to v létě)a snaha zorganizovat vše ohledně úklidu, vaření, žehlení.... klasika. Díkybohu jsem po porodu měla díky hormonům příval energie, takže jsem to nějak ustála. Nyní jsem těsně před porodem druhého dítka a jsem mooc zvědavá jak to proběhne nyní.
Odpovědět
 Uršula 
  • 

Re: nevítané návštěvy 

(3.8.2009 14:55:24)
Zjistíš, že s jedním jsi měla mraky volna a byla to nenáročná procházka růžovým sadem:-).
U.
Odpovědět
 mila2děti 
  • 

po příchodu z porodnice............ 

(30.7.2009 16:05:35)
Traumatický byl pro mě pobyt v porodnici. Obě děti každou noc probrečeli, takže navyspání, rozlámanost, strašná únava. Po příchodu domu s prvním dítětem začal kolotoč -dítě, vaření, úklid, praní, ....na sebe jsem si neudělala ani 5minut.Za celé dny jsem se nezastavila. Zvláštˇkdyž ještě slyšíte, že by jste měli pořádně vařit a podobné narážky....po několika měsících kdy jsem byla na pokraji fyzického zhroucení jsem si konečně řekla dost a denně jsem si snažila s malou během jejího spánku odpočinout. Ale lépe mi nebylo, prožila jsem 2 roky hrozné chronické únavy. Některé dny jsem se jen snažila přeživořit. Dnes je mi to líto, mám pocit, že jsem si malou neužila a ani sama nevím jak jsem dokázala v tomhle stavu fungovat a starat se o malé dítě. Když se měl narodit syn, řekla jsem si, že už takhle lítat nebudu a co stihnu udělat to udělám, co nestihnu tak se nezblázní a že se budu snžit si i trochu odpočinout. A opravdu to s druhym dítětem bylo celkem dobrý. Ještě chci napsat, že obě děti, hlavně syn dost brečely a přes den málo spaly. U syna bylo náročné šestinedělí: z porodnice jsem se vrátila ve zbědovaném stavu a nastydlá. Pak začal stonat syn a v necelém měsíci byl na antibiotikách, když mu byli tři týdny tak jsme se stěhovali, na konci šestinedělí jsem měla hroznou střevní chřipku. Vše jsem musela nějak zvládnout, prostě fungovat. Ale mateřskou se synem jsem se snažila si i užívat i když první měsíce byly náročné. Chci poradit budoucím maminkám aby myslely i trochu na sebe. Pro dítě je nejdůležitější zdravá máma co je aspon trochu v pohodě. A to jestli máte denně naklizeno a vyžehleno opravdu nejdůležitější neni, stejně jako to co o vás kdo řekne. Všem se stejně nezavděčíte.
Odpovědět
 Kamila B+ Honzík10/04 


návštěvy 

(30.7.2009 16:10:18)
Pro mě bylo nejtěžší vydržet všechny ty zvědavý návštěvy,chtěla jsem být s mimčem prostě sama-zžít se,ale babičky mi ho tahaly z postýlky,když zrovna usnul,musela jsem neustále vařit kafe a dělat pohoštění....jinak jak už to tu někdo psal,tak nejtěžší bylo asi jít na velkou~:-D
Odpovědět
 madlenka07 


Re: návštěvy 

(31.7.2009 7:50:30)
Pro mne bylo také nejtěžší najít si chvíli pro sebe a svoje miminko.Maminka otce mého dítěte,který se objevil jen proto že ho donutila u nás byla každý den,a když jsem se po 5-ti týdnech rozbrečela,s bezelstným úsměvem se mne zeptala,proš si s malou někdy nelehnu.A jak pracovaly hormony celé šestinedělí a já jí neuměla říci at mi tam proboha neleze každý den,tak zapracovaly znova a já se rozkřičela,že si těžko můžu lehnout,když je tam ona pořád!No,myslela jsem si,že se chytí za nos nebo se urazí,ale ona s úsměvěm přišla další a další den znova.No,pak jsem si v tom udělala pořádek,ale přísahám-pokud budu mít ještě miminko,připravím se na to předem a babičky i ostatní návštěvy nechci téměř vidět.Neříkám,že vůbec,ale rozhodně ne každý den.
Odpovědět
 Sluníčko 
  • 

Re: návštěvy 

(31.7.2009 23:03:57)
Když čtu příspěvky, tak jsem vážně vděčná za tchýni. Ze začátku jezdila dost časo, ale vozila mi jídlo, bordel nekomentovala a jsem jí vděčná za to, že mě poslala spát a zatím se starala o malýho, který byl už od malinka nespavý mimčo. Občas se sice snažila dávat rady podle toho, jak to dělala s dětmi ona, ale byla se mnou u dětský dr. a krásně si popovídali o tom, jak se dávaly novorozencům čajíčky a jak se děti nechávaly spát na břiše a že se to teď děla prostě jinak.
A nejtžšší pro mě bylo poprat se s náporem hormonů, chvíli jsem byla naprosto šťastná a chvíli jsem měla pocit, jak když se starám o cizí dítě. Jednou se mě manžel po příchodu z práce zeptal jak jsem se měla a já začala brečet a nebyla jsemk zastavení :-)
Odpovědět
 Jana, 2letá dcerka 
  • 

Pro mě nepochopení ze strany manžela. 

(30.7.2009 16:35:52)
Bylo mi zle po císařském řezu, do porodnice museli tchánovci několikrát,
pak zas jezdil manžel k nim, když jsme byly s malou už doma.
S malou mi vůbec nepomohl.
Pořád ji chtěl tahat na návštěvy, jenže jsme měly problémy s kojením, nemohly jsme ani na procházku - malá pila trochu z prsu, pak připravit dokrm, pak všechno vysterilizovat, odstříkat mléko, a už zase chtěla jíst. Jedla malinko, ale často. Venku nechtěla vůbec z prsa a připravovat na klíně UM mi nešlo. Navíc byla citlivá na zvuky, hned se venku vzbudila.
Když pak měla operace nožky, tak mě taky manžel nepodpořil, pak jsem měla předrakovinový nález na děl. čípku a to samé ....
pořád má na 1. místě svoje rodiče.
Odpovědět
 petka78 


Návštěvy 

(30.7.2009 17:28:28)
Jelikož jsem byla po císařském řezu, tak jsem si v porodnici pobyla na můj vkus docela dlouho. Malej se narodil v úterý večer a pouštěli nás v pondělí dopoledne. Už z porodnice jsem byla otrávená ze všech těch návštěv jak mých, tak cizích, tedy kromě manželových. Hrozně jsem se z tocho "blázince" těšila domů do klidu. Asi hodinu po návratu dorazili tchánoc. To jsem věděla předem a byla na ně připravená. Další den opět návštěva a aby toho nebylo málo, tak rovnou 5 lidí. Sice jsem je ráda viděla ale už toho bylo na mě trochu moc. Když odjeli, tak mi namžel ohlásil, že se k nám chystají ještě prababi a praděda - to už jsem rostla. Jednu výhodu to ovšem mělo - odbylo se to celkem najednou a pak už byl klid.
Pak se dostavily ještě deprese, jestli má malej dost mlíka.. Tak my bylo řečeno, že pokud má dost počůraných plen, že to nemám řešit. tak jsem to řešit přestala. Nakonec přibýval kilo měsíčně. Teď nám jsou 4 m. a máme něco málo přes 6 kg.
Nejhorší je, jak roste, tak nemám na nic kromě něj čas, takže vařím v 5 ráno a když potřebuju uklidit, tak musím chlapy poslat na procházku, nebo musí manžel. Naštěstí byl k tomu vychovanej. Můžu říct, že v šestinedělí jsem zvládla uvařit, uklidit i vyžehlit. Teď jsem ráda, když na den přijede mami a vezme malýho a já kmitam nebo odpočívam.
Odpovědět
 petka78 


návštěvy 

(30.7.2009 17:29:16)
Jelikož jsem byla po císařském řezu, tak jsem si v porodnici pobyla na můj vkus docela dlouho. Malej se narodil v úterý večer a pouštěli nás v pondělí dopoledne. Už z porodnice jsem byla otrávená ze všech těch návštěv jak mých, tak cizích, tedy kromě manželových. Hrozně jsem se z tocho "blázince" těšila domů do klidu. Asi hodinu po návratu dorazili tchánoc. To jsem věděla předem a byla na ně připravená. Další den opět návštěva a aby toho nebylo málo, tak rovnou 5 lidí. Sice jsem je ráda viděla ale už toho bylo na mě trochu moc. Když odjeli, tak mi namžel ohlásil, že se k nám chystají ještě prababi a praděda - to už jsem rostla. Jednu výhodu to ovšem mělo - odbylo se to celkem najednou a pak už byl klid.
Pak se dostavily ještě deprese, jestli má malej dost mlíka.. Tak my bylo řečeno, že pokud má dost počůraných plen, že to nemám řešit. tak jsem to řešit přestala. Nakonec přibýval kilo měsíčně. Teď nám jsou 4 m. a máme něco málo přes 6 kg.
Nejhorší je, jak roste, tak nemám na nic kromě něj čas, takže vařím v 5 ráno a když potřebuju uklidit, tak musím chlapy poslat na procházku, nebo musí manžel. Naštěstí byl k tomu vychovanej. Můžu říct, že v šestinedělí jsem zvládla uvařit, uklidit i vyžehlit. Teď jsem ráda, když na den přijede mami a vezme malýho a já kmitam nebo odpočívam.
Odpovědět
 simka02 


najednou nepracuju hlavou... 

(30.7.2009 19:45:02)
Pro mě bylo jednoznačně nejtěžší se vyrovnat s tím, že najednou nepracuju hlavou. U kojení (a že jsme první tři měsíce kojila skoro nonstop) jsem aspoň četla, protože mi to přišlo jinak děsně neproduktivní. :D Trvalo mi tak dva, tři měsíce, než jsem se zklidnila.
Odpovědět
 M+B+A 
  • 

Re: najednou nepracuju hlavou... 

(31.7.2009 14:43:59)
hehe, já za poslední 3 měsíce co máme doma druhý dítko přečetla to co jsem za 3 roky nestihla:))) ale taky proto, že bydlíme zatím stále v garsonce a starší měl 15měsíců, když jsme mu přivezli ségru - byl zvyklý mít klid na usínání a přes polední spaní se malé taky nedala ucpat pusa jinak než prsem, takže já kojila normálně plus navíc při tom usínání/spaní tak 1-3 hodiny v kuse, no jak u blbejch:)
Odpovědět
 Ála+3 


Nejtěžší 

(30.7.2009 19:46:00)
bylo přijmout fakt, že se porodem počínaje nevyspím. Oba moji synové byli od začátku totální nespavci, vstávala jsem i 10x za noc, a to dlouho - u prvního syna 1,5 roku, u druhého rok.

Trochu se děsím, jak to bude u třetího, ale jsem si skoro jistá, že pokud jde o spánek, horší už to být nemůže, jen lepší...
Odpovědět
 Aja + 2 
  • 

anktea 

(30.7.2009 20:08:26)
Nevyspani, strasne, trvajici dva roky. Po pul roce jsem si ale plus minus zvykla. Narozdil od ostatnich mne vubec nevadily navstevy, naopak jsem byla hrozne zklamana, ze treba nekdo neprisel, i kdyz jsem byla hodne unavena, byt neustale sama se rvoucim kojencem me nedelalo dobre. byla jsem fakt rada, kdyz nekdo na chvili prisel.
Odpovědět
 IlonaK2+Verunka+Ondrášek 


Re: anktea 

(31.7.2009 7:32:03)
Když se narodila dcerka Verunka, zůstal se mnou týden manžel doma. To mi pomohlo překonat první pocity strachu: co si já tady najednou počnu sama s takovým malým bezmocným uzlíčkem? Později jsem nabrala trošku jistoty, péče byla v podstatě stereotypní. Překvapilo mě však, kolik času jsme trávili u doktorů. Preventivní prohlídky, návštěvy očního lékaře, očkování, kontroly po očkování, UZT kvůli kyčlím a UTZ ledvin. Už si to ani všechno nepamatuju.
Velmi těžce jsem nesla, že nedokážu splnit očekávání své i blízkých. Jediný, kdo v té době nic neočkával a jen podporoval, byl manžel. Byla jsem hodně sama, ale když už jsem se dostala mezi lidi, třeba na vycházce s kočárkem, dostávalo se mi spíše nevyžádaných rad místo povzbuzení. Vzpomínám si, že jsem coby roztřesená šestinedělka, přemýšlela, jestli ty naprosto opačné rady ke kojení, co dostávám od starší generace, jsou ty správné nebo ne. Tehdy jsem ještě netušila, že ony maminky pokud kojily, kojily krátce, kdežto já budu kojit dva roky.
Také mě velmi překvapilo, jak těžko se tělo dostává zpátky do své formy a zrcadlo jsem obcházela obloukem.
Další potíž – nedostatek času: stále znovu jsem byla zaskočená tím, jak málo času zbývá mezi jednotlivým "kojením, odříhnutím, poblinkáním, přestrojením, zase kojením, zase odříhnutím".
U syna Ondráška hodně stresů odpadlo. Překvapilo mě však, že je syn z úplně jiného "těsta" než dcerka. Velký, hladový, ale špatně sál. Tehdy mě hodně mrzelo, jak málo času se mi dostává na dcerku. Také manžel v té době dodělával byt, kam jsme se měli co nejdříve stěhovat. Žádný týden volna na zotavenou. Přitom po druhém porodu jsem byla zničená o dost víc než po porodu prvním.
Celé moje šestinedělí u obou dětí vystihuje jedna příhoda s mou sestrou. :-)
Rády se bavíme "co kdyby". Sestra řekla, že by se už nenechala tak vystresovat a nedělala by si výčitky, kdyby byl horší den s dalším miminkem. Kdyby nespalo, mělo bolení nebo tak něco. Řekla: "Prostě bych uvařila jednou špagety s kečupem místo obvyklého vaření, poklízení atd. No a co!" Když byl synovi asi měsíc, volala jsem sestře: "Je to šílený! Špagety s kečupem by musely být denně!"
Odpovědět
 Jarka-Vojta 04/05, Radka 12/07 


Zásobování potravinami 

(1.8.2009 20:08:50)
U mne po návratu z porodnice nejvíce vázlo zásobování potravinami. Měla jsem stále hlad. Naštěstí u prvního dítěte bylo pěkné jaro, takže dopolední procházka vedla do pekárny a u druhého byl manžel doma, neb jsem přišla z porodnice na Silvestra a už jsem taky věděla, na co se připravit.
Nevyspání je nepříjemné, ale dá se to dohnat přes den. A pak chvilku trvá než si člověk zajede svůj režim.
Odpovědět
 Margot+1 


Celková rozladěnost 

(30.7.2009 21:34:41)
Taková celková rozladěnost těla i duše - nic jako by nefungovalo jako předtím, únava, rekonvalescene hrozně pomalá. Absolutně jsem třeba nebyla připravená na to, že ještě nějakou dobu budu nosit těhotenské oblečení, hloupá, vzala jsem si do porodnice "předtěhotenskou" noční košili. A navíc ten stav netrval šest neděl, ale dva měsíce. Tolerance okolí ale byla nastavená právě jen na těch šest neděl - alespoň jsem měla takový pocit. Pak se to najednou zlomilo a já se cítila den ode dne lépe.
Odpovědět
 MartinaNov (dva rošťáci 


šestinedělí 

(30.7.2009 22:27:07)
u prvního dítěte naprosto v pohodě. Manžel měl dovolenou 14 dní a pak mu šéf dal volno (neměli pro něj zrovna práce). Já jsem jedla, spala a kojila (po císaři). Manžel se 100% staral o miminko, domácnosti i měn. Krásně jsme si to užili.
U druhého mimča už to bylo jiné kafčo. Malý se narodil o 3 týdny dříve, měl novorozeneckou žloutenku a špatně pil. Takže: kojit co dvě hodiny. Nejdříve jsme ho velmi pracně budili (kéž by dnes měl tak tvrdé spaní - zvláště když vedle něj řádí starší bráška), pak jsem se ještě pracněji snažila nacpat mu bradavku svého supernalitého prsu (má prsa byla asi 2x větší než jeho hlavička). Něco málo popil, zbytek dokrmit nejdříve stříkačkou, pak jsem se na to vyprdla a krmila lahvičkou. Pak honem odstříkat, ať mám na příště... vysterilizovat... a už máme další dvě hodiny...
Do toho aspoň sem tam nakrmit 2,5 letého brášku, zajít si na záchod, vysprchovat se (šití po epiziotomii), a aby nebylo málo srandy, tak si manžel hned dva dny po mém příjezdu z porodnice housera... První den byl absolutně nepohyblivý, takže jsem hopsala kolem tří chlapů...
Ale brali jsme to sportovně, smála jsem se, že už fakt neví, co by udělal, aby se o mně nemusel starat.~:-D
Ale už za měsíc bylo líp.... Jenom mi bylo líto staršího syna, protože na něj jsme fakt neměli čas.. Navíc to bylo v listopadu, tak ani nešlo jít ven (mé dvouhodinové pauzy mezi kojením jaksi neladily s námahou při vypravování dětí ven).

Ale všechno jsme zvládli, prostě to jinak nešlo. Deprese naštěstí nebyly.
Odpovědět
 Linda 
  • 

Nestíhala jsem 

(30.7.2009 22:31:56)
Oproti očekáváním z těhotenství mně nejvíc udivilo, že dítě spí sice často, ale v krátkých intervalech (a ještě ke všemu když kočárek jede nebo když je přisáté k prsu, takže se nestihne NIC). Taky jsem netušila, že bdící novorozeně stále vyžaduje pozornost nebo chování (myslela jsem, že prostě jen tak JE, ne že buď spí nebo řve...). Nestíhala jsem vůbec nic - nejen domácí práce, ale ani jídlo a WC, jak už tu někdo psal. Taky mně nenapadlo, že se budu muset starat i o sebe (nateklá prsa s mlíkem, očistky, bolavé šití...). Kromě toho, že malá byla fakt rozkošná (hlavně když spala :-) to bylo fakt peklo.
Odpovědět
 Fi 


1. a 2. dite je rozdil 

(30.7.2009 23:50:24)
poprve jsem si dost zvykala na to male, urvane, stale vyzadujici pozornost dite... to bylo nejhorsi. na proudy mlika co mi strikaly z prsu a dite se topilo, nasledne zvracelo proudem a ja byla vyplasena z kazde malickosti a mela chut bezet za doktorkou. navaly hormonu - stesti a depka, kdyz dite rvalo a me to trhalo usi. hodne mi pomahal manzel a rady kamaradek - mamin, to me uklidnovalo, ze je vse normalni.
podruhe jsem si zvykala jen prvni dva dny - na prvni dite, kteremu jsem nejak za tech 5 dni v porodnici odvykla :) druhe dite tolik nervalo, s prvnim uz je domluva, manzel s nami byl doma jen 10 dni, uzili jsme si to jako prima dovolenou a pak sel do rpace a ja zacla normalne fungovat a vubec mi to uz neprislo divny, mit dve deti neni o nic narocnejsi nez se starat o jedno. Ale asi zalezi na jejich povaze. Mne opravdu dalo zabrat vic to prvni, druhe je zatim hodne, tak snad mu to vydzi :)
Odpovědět
 ViKajo 


Re: 1. a 2. dite je rozdil 

(4.8.2009 0:14:21)
Po prvním porodu jsem nečekala tu bolest při nalívání prsou,odstříkávání, při kojení.A hlavně bych uvítala, kdyby mi někdo řekl, že to je dočasné a pak se tvorba mléka ustálí.Žila jsem v přesvědčení, jak je kojení úžasné a tahle hrůza k tomu měla daleko.Bolestivý nástřih, popraskané stehy, denní docházka i s miminem k Mudr.na ošetření(trvající skoro měsíc).
Miminko bylo uřvané,nespavé, stále blinkající (velmi slušně řečeno).Nejvíc v šoku jsem byla z toho, že první 4 měsíce nespal déle než 30minut.A to tak 4-5x/24 hodin.Do tří let to nebyly více než 2 hodiny v kuse,stále se budil.Celkem mu stačilo tak 6hodin spánku (trhaně).Lékař soucitně pravil, že i toto se bohužel stává.No... prášky na spaní jsem mu nedala a říkala jsem si, že už třeba zítra bude líp.Říkala jsem si to 3 roky a říkám si to několikrát v týdnu dodnes.Za první rok jsem měla dole 25kg.Nenašel se nikdo, kdo by mě vystřídal.
Šestinedělí bylo náročné,ale radost z toho, že máme dítě, přebila všechno.Pak ale nastal zlom, přišla hrozná únava, pomoc žádná, pouze nevyžádané rady a ještě k ničemu.Tatínka po měsící přešla taky nálada a začal hrozně žárlit.Dítě "vzal na milost",když mu byli 3 roky.Vůbec se divím, že jsme to ustáli. Dítě jsme si moc přáli a nakonec nás tolik rozdělilo. Byla jsem tak strašně unavená a vyčerpaná, že jsem neměla sílu to nějak jinak řešit.
Dlouho jsem si nedovedla představit, že budu mít ještě další dítě. Nakonec se narodilo a všechno je jinak.Akorát ty pocity hrůzy, že to bude stejné, jako s prvním. Miminko první tři měsíce prospalo,dobře jedlo, neblinkalo,prostě pohodář, starší byl ve školce a já jsem zvládla tolik věcí.... a byla naprosto vklidu.
Manžel taky vidí, že se dvěma už to není jako s jedním, takže pomáhá, jak to jde.Hlavně se snaží být co nejvíce s dětmi, protože pochopil...
Poté, co mi 4dny po prvním porodu vlezlo do bytu 9 příbuzných a šlo přát k narozeninám, se mi tady nesmí nikdo objevit bez ohlášení.Pustili se sami, s náhradníma klíčema, donesli dort a všechny ty krámy kolem toho a slavili v obýváků.Manžel byl v práci, nevěděl o tom.Já sotva chodila,v košili od mlíka,neučesaná, kojenec řval nebo byl přicuclej,tak jsem si to odbyla pěkně v ložnici a ostatní mi byli ukradení.Chodili se na nás dívat od dveří, trvalo asi dvě hodiny, než si pojedli a popili a snad jim i došlo, že přestřelili.Vypadli, než přišel manžel, radši....Dodnes vzpomínají, jaké jsem měla krásné narozeniny~o~
Odpovědět
 Nomisa 
  • 

Zvládnout cvičení - "vojtu" 

(30.7.2009 23:53:36)
V porodnici jsem si byla "jistá v kramflecích". Připadalo mi, že postatarat se o mimino nebude nic hrozného. Jenže: tam mi jídlo přinesli až "pod nos", když přišla návštěva, tak jsem se šla v klidu vysprchovat, protože mimi někdo hlídal, stále kolem mě pobíhaly sestřičky, kdykoli jsem mohla zajít na radu nebo požádat o pomoc.
Když jsem přišla s dcerou poprvé domů, položila jsem ji do košíku (spala), já jsem si sedla na gauč a začala jsem brečet. To mi totiž docvaklo, že je na mě totálně závislá a že se jí už "nezbavím". Hrozně jsem se v tu chvíli bála, že se probudí a já nebudu vědět, co dělat. Zda přebalit nebo nakrmit, hrát si s ní nebo ji nechat v klidu - a co s ní proboha budu dělat, když se vzbudí v noci?

Vzhledem k její diagnóze - poporodní obrně jsme ještě musely 5x denně cvičit vojtu, což mi na klidu nepřidalo. Bylo mi jasné, že necvičím tak dobře, jako profesionální reh. sestry a bála jsem se, že jí zkazím život, že z ní udělám mrzáka.
Vzhledem k tomu, že u prvního dítěte to byl vážně zápřah (dcera byla mimořádně hodná, ale kvůli obrně se přidružovaly i jiné problémy)... další dvě děti jsem si už jen užívala. Obě byly zdravé - a to byla ta největší výhra.


Odpovědět
 Pollyenka 


Jsou moje 

(31.7.2009 7:17:48)
Mě strašně vadily návštěvy v porodnici. Dvojčata se narodila ve 34 tt, a já se musela naučit starat se o ně. byla jsem po císaři a měla problémy sama se sebou a ještě skloubit čas s péčí o dětičky a s kojením. Ale jakmile přišla návštěva, nestíhala jsem nic. Měla jsem problém s kojením. V porodnici jsme byli 14 dní. Děsný!!! A když jsme přišli domů, tak najednou mi došlo, že si pro ty děti nikdo nepřijde, že je nemám půjčené a že jsou moje. Tři měsíce nám trvalo, než se nám podařil vytvořit nějaký režim a mě se smířit s tím, že jsem máma.Děti byly nespavé, hladové a dcera trpělana koliky. Já nevyspalá a nestíhala jsem se ani pořádně najíst a měla jsempocit, že pořád lítám s prsama venku. A opět ty návštěvy. Tchyně s tchánem nebraly moc ohledy a klidně přišli na návštěvu v sedm hodin večer a čekali, že je budu obskakovat. Ale pak se to sklidnilo, režim jsme si našli, teď je jim sedm a těm začátkům se směju. Za 14 dní čekám třetí mimčo a všechno už si zkusím zařídit jinak. Hlavně žádné návštěvy v porodnici. Kromě manžela samozdřejmě. ~:-D
Odpovědět
 vepvep 
  • 

depka? 

(31.7.2009 9:07:16)
tak ja mam ¨doma mesicni dceru a porad si nejak nemuzu zvyknout na pocit, ze je to moje dite, ze ja jsem mama, ze se musim starat:( jsem unavena z nocniho vstavani, nemam naladu pak pres den se s ni mazlit nebo se ji venovat vic nez je nutne: nakrmit, prebalit.....
jak tu nekdo zminoval, mam strach co to udela se vztahem s partnerem, nejak me to asi vykolejilo vic nez jsem cekala, ten zasah do naseho poklidnyho souziti.....
porad mam v hlave to, co bych zrovna delala, kdybych ji nemela, jak bych sla v klidu do prace, mrknout se po obchodech atd atd, vim ze jsou to kraviny, ale nejak proste nemam z miminka radost:(
Odpovědět
 Margot+1 


Re: depka? 

(31.7.2009 9:54:14)
Vydrž, to se spraví, to nejhorší už máš zřejmě za sebou. Ještě 2-3 týdny a ono se to zlomí - začneš se cítit líp, dítě si najde režim. Ta změna po šestinedělí je skoro hmatatelná, měla jsem to tak. Důležité byly procházky s kočárkem nebo šátkem, každý den, i kdyby čert na koze jezdil, aby v tom dni byl nějaký předěl, aby člověk viděl nebe ~;)
Odpovědět
 Iris 
  • 

Vlažný vztah k miminku 

(31.7.2009 18:08:50)

Také mi chvíli trvalo, než jsem si k miminku vytvořila vztah (poprvé i podruhé). Brečela jsem, že k němu nic necítím (v případě druhého dítěte jsem dokonce miminko vnímala spíš jako překážku k tomu, abych se věnovala staršímu dítěti). Přešlo to v době, kdy se mimi začalo usmívat.
Odpovědět
 RENATA + SYN 11 LET 


Re: depka? 

(1.8.2009 15:47:27)
neboj, to prožívá skoro každá... někomu to přejde za týden, někomu za 6, někomu za 8. Za rok se budeš divit, žes tyto pocity někdy měla... chce to čas ( přečti si můj příspěvek - 2, výše...)
Odpovědět
 Dana+Ondrášek+Tomášek 


Re: depka? 

(1.8.2009 18:51:54)
Ahoj,píšu, protože jsem zažila něco velmi podobného..bylo mi 29 let, když se mi narodil syn a myslela jsem si, že jsem na všechno připravená..po návratu z porodnice jsem zažívala stejné pocity jako ty..neměla jsem z maličkého radost, nic mě netěšilo, pořád jsem jen brečela, nemohla jsem spát, nechutnalo mi jídlo...prostě děs..Snažila jsem se ze všech sil to zvládnout, protože přece mě, jako zdravotní sestře, to nemůže dělat až takové velké problémy..OMYL..po třech měsících už to nebylo k žití a šla jsem k psychiatrovi, protože jsem si už připadala opravdu jako blázen..řkl mi, že je dobře, že jsem přišla, ptotože se mi rozjela laktační psychoza..nejprve se snažil dát mě do kupy bylinkama, ale když viděl, že je to pořád stejné, ne-li horší, předepsal mi antidepresiva..ze začátku jsem se za to styděla, ale když jsem pochopila, že tento stav nelze zvládnout doma o samotě, byla jsem šťastná, že jsem se odhodlala tam jít..Vždyť když tě bolí zub, jdeš k zzubaři..když tě bolí noha, jdeš k ortopedovi..a prostě, když máš problém na duši, je tady od toho psycholog či psychiatr!!! Dnes mám 2,5 Ondřejka a jsem neskutečně pyšnou a šťastnou maminkou..jen mě mrzí, že jsem tam nešla dřív a neužívala jsem si prcka hned od začátku, tak jak by to mělo být..na druhou stranu, díky bohu, že jsem tam šla vůbec :-))) Kdoví, jak by to celé dopadlo, bez odborné pomoci..Pokud budeš chtít si popovídat nebo poradit, klidně mi napiš na : d.hejdova@centrum.cz . Držím ti palce, ať se to co nejdříve vyřeší i u tebe, protože ty dětičky nám rostou strašně rychle a to miminkovské období trvá opravdu jen velmi krátkou dobu :-(((
Odpovědět
 Lavina 
  • 

Jednoznačně kojení 

(31.7.2009 9:11:22)
Mlíka bylo tolik, že jsem ve volných chvílích mezi kojením musela prakticky neustále odstříkávat a teprve porodní asistentka mi při návštěvě doma, ukázala více poloh, aby mimčo mohlo odsávat z celého prsu. Mlíko mi teklo snad úplně všude, a když jsem si nerušeně na několik minut mohla vychutnat sprchu, byla to ta největší slast. Naštěstí to byla otázka několika týdnů, pak už všechno běželo hladce.
Odpovědět
 Viki 
  • 

Určitě nejhorší byla deprese 

(31.7.2009 9:52:37)
Pro mě byla asi nejhorší deprese, o které si myslím že mi ji způsobili v porodnici svým ponižujícím a nepěkným chováním. Připadala jsem si zneuctěná, špinavá, jako po znásilnění. Poprvé jsem se rozbrečela už v porodnici když mě sestra seřvala v pět ráno, že má malý teplotu 35,9 a když přece teplota klesne pod 36, má se to ihned hlásit. Jenže mě to nikdo neřekl a navíc, musela jsem v těch pět ráno budit sebe i malého na přiblblé vážení (naprosto nepochopím). Navíc mě trápil špatně se hojící nástřih který mě bolí ještě dnes.Začala jsem nenávidět manžela za to že máme dítě (moc jsme si ho přáli oba), odmítala jsem malého, nechtěla jsem ho ani vzít na ruce, kojení pro mě bylo odporného - ano, opravdu jsem měla takové stavy.Pořád jsem brečela že mám zkažený život. Manžel bohužel místo aby mi pomohl a pochopil co se děje, tak mi ještě nadával do neschopných matek a tím celou situaci zhoršil. Nechtěla jsem nikoho vidět, na návštěvy jsem byla vyloženě protivná a dávala najevo, aby už šli.Strašné období. Začalo se to lepšit po 3 měsících, s užíváním hormonální antikoncepce, ale celkem jsem se z toho dostávala asi rok a dodnes se mi udělá zle, když vidím těhotnou nebo o tom někdo mluví.Myslím že jsem měla vyhledat odbornou pomoc, ale to mělo v tu chvíli pochopit mé okolí, já toho nebyla schopna, byla jsem prostě jinde. Pak se všechno urovnalo,malého zbožňuje, vztahy s manželem se urovnaly,začal chápat o co šlo. Ale mám hrozný strach mít další dítě.Podruhé bych takové stavy zažít nechtěla. A prosím všechny,aby neodsuzovaly "špatné matky", někdy se opravdu žena může dostat do stavu kdy je jí psychicky hrozně a potřebuje pochopení a pomoc, ne opovržení a nadávky. To jen všechno zhoršuje.A pokud si všimnete nějaké takové maminky, zkusit ji dotlačit k odborníkovi. Bohužel na psychické zdraví se u nás ještě pořád moc nehledí.
Odpovědět
 Kočanská 
  • 

Re: Určitě nejhorší byla deprese 

(31.7.2009 14:54:25)
Viki, velmi mě dojal Váš příběh. Hlavně že se vše spravilo - mohlo to také dopadnout všelijak. Vy i manžel jste opravdu třída - to určitě nebylo jednoduché. Já jsem s manželem měla po narození dcerky taky krizi a to jsem na tom byla psychicky i fyzicky velmi dobře.
Jenom, jak se bojíte toho druhého děcka, nechcete zkusit oslovit PA Věrku Novákovou, která rodí v porodnici v Neratovicích? My jsme s ní rodili první dcerku a je to anděl. Ona to opravdu umí a rodit s ní je radost. Nikdo Vás nebude ponižovat, ona se Vám na 100% věnuje. Má také výborné předporodní kurzy v Brandýsu n/Labem a když s ní chcete rodit, tak se s Vámi i individuálně schází před porodem. Nevím odkud jste - jestli to pro Vás vůbec připradá do úvahy. Přeju Vám hodně štěstí.
Odpovědět
 Ala, Ada 3 
  • 

Tchyně 

(31.7.2009 10:31:00)
Tak já jsem návštěvy v porodnici na radu starší sestry zakázala
a bylo to dobře, jen návštěvy mé "spolubydlící" byly dost rušivé, jelikož byly ve velkém počtu lidí a nedodržovaly návštěvní hodiny.
Jinak můj zásadní a jediný skutečný problém byla tchýně, která si myslela, že mimino je věc kterou se bude chlubit a že se bude podřizovat jejím potřebám, tedy že jen řekne kde bude a jak dlouho tam bude a já se synem se samozřejmě podřídím. No ozvala jsem se a rázem jsem se stala špatnou a nevděčnou. A samozřejmě následovaly "domluvy" dalšího příbuzenstva jakže bych se měla chovat (včetně mého muže). Brala jsem si to jen chvíly, zvítězila myšlenka že je to moje dítě a já rozhoduju.
Odpovědět
 boží žena 


Re: Tchyně 

(31.7.2009 12:22:38)
Já si nemůžu stěžovat snad na nic, sžili jsme se pěkně.
Odpovědět
 pajda 
  • 

Re: Tchyně 

(31.7.2009 14:59:02)
ano, moje tchyně i s tchánem přijeli asi dva týdny po porodu a jejich chování mi dost vadilo! Hlavně to jejich nerespektování soukromí. Tchyně kdykoliv vtrhla do ložnice, kde jsem kojila, protože mi šla POMÁHAT...rušila mě i malýho. Taky spustila hroznou paniku, kdykoli dítě začalo brečet - až jsem se musela ovládat, abych ji nemajzla s něčím po hlavě! Nerada na tu jejich návštěvu vzpomínám. Taky jsem pak byla za divnou a nevděčnou - vždyť ona mi chtěla tím přerovnáváním prádla ve skříních pomoct, že ano...
Jinak mi ale vadila bolest při kojení...první dva týdny, než si bradavky zvykly na ten tlak, to bylo peklo!
Odpovědět
 Katka,kluci 6 a 10 
  • 

Přerovnávání prádla 

(31.7.2009 15:29:53)
Něco mi to připomnělo, v podání mé matky. Nesmírně akční nastoupila k nám domů a "tak do čeho se pustíme,". Já vyřízená, bolavá, nevyspalá - viz předchozí příspěvky. No a rovnaly se skříně. To ještě šlo. Ale když začala péct štrůdl a káravě se pozastavila nad tím, že "jaktože nemám doma skořici ??", tak jsem propukla v pláč....Ale myslíte, že vzal někdo prcka na hodinu do kočáru ven ? Ani náhodou!
Odpovědět
 minonka 


Re: Tchyně 

(5.8.2009 13:32:25)
Ja bydlim v Italii a moje tchyne (samozrejme otec Ital, tchyne jakbysmet) byla pricinou me poporodni deprese, ktera trvala cely rok. Furt jsem jenom musela o vsechno bojovat - uplne sama, ani podporu manzela jsem necitila, bylo me na nic. Respekt to ani nevi co to je. Kdyz jsem ji slusne zadala, jeste tehotna, aby nechodili do nemocnice sotva se to narodi, ze tam su stejne jen tri dny a ja nevim ani jak mi po porodu bude, tak jsem se s ni nakonec musela pohadat. A tak to bylo se vsim, nemluve o jejim vecnem boji proti me. Dokonce si vymyslela, jen aby mohla na me ukazat. No kdyz to zhrnu - zavistiva, prolhana a falesna svina.
Ten cas byl hrozny, ted kdyz mam druhe miminko, nastesti vim, jak se chovat a i manzel uz vi, jak to tenkrat doopravdy bylo. Takze je to o neco lepsi, i kdyz tchyne je porad jen tchyne. Je mi hlavne moc lito toho, ze moje maminka, ktera se na deti vzdycky moc tesila, si jich prilis neuzije, protoze se domu vracim jen 2x rocne - na Vanoce a o prazdninach.~;((
Odpovědět
 Lusika 
  • 

Re: Tchyně 

(6.8.2009 19:23:13)
Moje tchýně děti přivazovala v postýlkách, aby jim usnadnila uspávání. A to bylo samozřejmě taky jedno z jejích doporučení do výchovy.

Že jsem špatná matka a hospodyně a že manžel byl užasnej mužskej, dokud jsme se nepoznali, nemusím zdůrazňovat.

Lusika
Odpovědět
 zuzka, 2 synové 
  • 

Tchyně!!!  

(6.8.2009 23:10:29)
Poporodní deprese se u mě prohloubila přičiněním mé tchyně, která mě chodila kontrolovat, zda mám uvařeno, uklizeno a malý hezky oblečený leží v postýlce. Že jenom pořád spím a doma mám bordel. Dala si udělat kávu, pokuřovala a kázala. Moje máma ji naštěstí vyhodila s tím, že pokud mi nepřišla pomoct, tak tam nená co dělat.Po druhém, hodně těžkém porodu přišla nečekaně hned po mém návratu z porodnice (ztratila jsem hodně krve a sotva jsem chodila) a hned mě seřvala, jak to, že ležím a nevítám ji. To má za to všechno, co pro mě udělala atp. Sesypala jsem se. Už skoro rok jsem ji neviděla a to bydlí kousek od nás. Má prý dojem, že jsem ji svým chováním urazila.Tak je uražená.
Odpovědět
 Ilona F. 


Fyzické bolístky 

(31.7.2009 13:27:07)
Je pravda, že ten stres, zvláště při prvním dítěti, když dorazí návštěva, je nepříjemný, velmi se mi líbil názor, že pokud nepřijde návštěva s něčím na posilnění, typu buchet nebo oběda, tak moc vítaná není, alespoň v šestinedělí. Opravdu si myslím, že na důležitost odpočinku právě v tomto období se jaksi pozapomnělo! A očekávání návštěv, že se jim čerstvá mamča ještě bude věnovat vařením kafíčka a milým úsměvem, jakože je všechno strašně fajn, je věc pitomá. Myslím, že by to mělo být naopak...
Já osobně jsem po dvou CS, za 14 dní mě čeká třetí a nejvíce mi vadilo samozřejmě to rozbolavělé fyzično, než se tak nějak člověk dá dokupy, zavinování dělohy hned po porodu císařem taky není nic moc, obzvláště po druhém a tak se samozřejmě tady těchto záležitostí obavám i po třetím. Navíc se mi k tomu s věkem přidává strach z možných i nemožných komplikací. Čili závěr, nejvíce se po porodu vyrovnávám se svou fyzickou schránkou a pak ze začátku zvládnutí toho chaosu, jakmile toto pomine, je to už většinou OK. :-)
Odpovědět
 Šešule 


návštěvy v porodnici mi nevadily 

(31.7.2009 15:11:37)
Docela koukám, kolika z vás vadily návštěvy v porodnici. Mě naopak docela mrzelo, že kvůli vánočním svátkům se nepřišla podívat žádná kamarádka (všechny byly několik km daleko). Tchyně mi nevadila. Docela mě rozladil tchán, kterej se zeptal, jesltli mě porod bolel (byla jsem v porodnici 20 hodin).
Návštěvy k nám domů nechodily a pokud jde o návštěvy u tchánů, byla jsem ráda, že si ten řvoucí uzlíček někdo převezme a já se můžu najíst.
Odpovědět
 Iris 
  • 

Re: návštěvy v porodnici mi nevadily 

(31.7.2009 17:06:40)

Jenže tady jsou stížnosti na návštěvy, které ani nenapadlo převzít řvoucí uzlíček. Moc dobře znám. Hlášky typu: pořídila sis dvě děti a teď to nezvládáš a údiv, že nebudu jíst donesenou bramboračku plnou česneku a květáku... Nechápu, jak jsem mohla být tak málo asertivní. Asi je dobrá nějaká průprava předem, než ta smšť nastane, ale v přeporodních kurzech knihách o těhotenství se nic podobného neřešilo.
Odpovědět
 Šešule 


Re: návštěvy v porodnici mi nevadily 

(1.8.2009 19:59:10)
Máš pravdu. Asi jsem měla kliku na návštěvy a tchýni.
Odpovědět
 Minka+Sabi 11/05+Sebi 4/11 


naporad 

(31.7.2009 16:02:51)
Vyrovnat se s tim, ze to mimi je naporad, do konce zivota budu mit zodpovednost. Konec te opravdove svobody.

Pomoc jsem tedy vitala jakoukoli, takze mamka se k nam na 3 mesice nastehovala.
Odpovědět
 Miladka 
  • 

Střípky 

(31.7.2009 16:31:01)
Manžel nás odvezl domů, šel do práce a já jsem poprvé doma přebalovala. Prvních pět oblečků bylo malých, dítě řvalo, já se bála, že se nachladí, no, pamatuju si to jako dnes :-)
Prvních pár dní jsem pořád kontrolovala, jestli je malé teplo, samozřejmě že v bytě bylo teplo dost a oblečená byla až moc, ale pořád se mi zdála nějaká divná...
No a tam dolů :-) jsem se odvážila podívat po pěkně dlouhé době, hodně dlouhou dobu jsem měla takový divný pocit jako by mi to skoro nepatřilo...
Odpovědět
 Anezka73 


Re: Střípky 

(31.7.2009 20:01:21)
Tak po příchodu domů jsem poklidila ten binec, který manžel stihl udělat a zaučila jsem manžela, jak se přebaluje a ty věci okolo, aby se spolupodílel na péči. Pomáhal vydatně, super byla i ta podpora.

Domů jsem nikoho nezvala, chtěla jsem mít klid na soužití s miminkem.

Nehorší bylo to poznávání a takové ty pocity co že to dítě tak asi chce, když pláče. Vylučovací metodou jsem na to většinou přišla a pak už nastoupila intuice a už jsem uměla rozeznat druhy pláče.

Hrozný byly taky prdíky, na které syn trpěl, protože jsem nejedla absolutně nic nadýmavého - až jsem nejedla skoro vůbec nic a přesto jsem mu nemohla pomoci. Ten pláč byl hrozný a pocit bezmoci také. Nervy na pochodu.

Jinak jsem to zvládla celkem dobře, mám hodné dítě.
Odpovědět
 Hanka 75 


dvojčata 

(31.7.2009 21:03:12)
Mám dvojčata a nejnáročnější byloa si to, že se mi nedařilo kojení součsně, takže jsem kojila na střídačku a mezitím nebyl čas na mnoho jiného. Naprosto nejhorší (ale nejen po příchodu z porodnice), bylo když jsem mohla dát najíst jenom jednomu a druhý brečel hlady. Takhle malá miminka nepochopí, že musí počkat.. ve výsledku brečelo dítě, brečela jsem já - opravdu hrozné pro mne slyšet brečet=řvát miminko hlady a nemoci ho ani pcohovat, protože druhé máte u prsa a takto třeba 20 min. A nebo i jedno najedené, ale chce jen trošilinku pochovat, aby se uklidnilo, ale nemůžete a tak brečí a brečí a druhé u prsa. Maminky jednoho dítěte netuší, čeho jsou ušetřeny.
TAk tohle bylo naprosto nejhorší pro mne. Ale doted nechápu, jak se to dělá s trojčaty. Já měla babičku na výpomoc a není mi jasné, jak vícečata může někdo zvládat bez pomoci, sám. Prostě děti musí asi hodně plakat, jinak to nejde.
Odpovědět
 Hričinka 


Re: dvojčata 

(1.8.2009 11:22:27)
Já totéž, mám chlapečka a holčičku, holčička se skoro nesála, byla slabá, po příchodu domů vážila 2,35 kg, oba jsem dokrmovala stříkačkou po prstu, mezi kojeními jsem měla ještě odstříkávat, pro holčičku jsem pak musela připravovat i umělé mléko a zvykat ji na lahvičku a dudlík, prostě bylo to psychicky velmi náročné a je doteď. Dětem je 1,5 roku. Zvládla jsem to. V šestinedělí jsem byla u rodičů, ovšem ještě se svou mladší sestrou a jejím o 6 týdnů starším synem ( a jeho pravidelnými večerními kolikami, doprovázenými několikahodinovým řevem ). Uf. Matka pomohla i radou, za což jí budu vždy vděčná. Pak už jsem se musela protloukat s dětmi životem sama, v jiné vsi a ve 3. patře bytovky bez výtahu. Nejhorší po porodu byla nepřítomnost 4 rukou. Poslouchat brekot dítěte, kterému nemůžete vysvětlit, že musí počkat, je opravdu pro matku srdcervoucí.
Odpovědět
 Marki3 


Návštěvy jsem měla ráda 

(31.7.2009 22:00:15)
pokud nabídly pomoc. Jakoukoliv. Nejlepší byly ty, které se zeptaly, co potřebuju. A jestli mi to nevadí, tak kafe si uvaří sami. Pokud ale tchyně přišla navečer se na nás podívat a zmizela, když viděla, že jdu koupat malýho, místo co by se zeptala, jestli něco potřeb uju, tak můj vztah k ní trochu ochladl.
Odpovědět
 itkah 


Z porodnice na invalidním vozíku 

(31.7.2009 22:30:37)
Tři týdny před termínem porodu se mně rozestoupily pánevní kosti tak, že jsem nemohla nejen chodit, ale nehýbala jsem nohama vůbec. Porod jsem zdárně zvládla, ale pak následovala doslova muka. Týden jsem ležela nehnutě v porodnici, o miminko jsem se z pochopitelných důvodů nemohla starat a viděla ho jen na kojení. Za ním jsem se taky nedostala, jen když manžel sehnal v porodnici invalidní vozík a zavezl mě za ním. Nonstop jsem brala utišující léky proti bolesti.Po týdnu odloučení od miminka a se stále stejnými bolestmi nás raději manžel odvezl domů, samozřejmě na invalidním vozíku. První dny doma byly hodně kruté, kdyby nebylo tatínka, který skvěle převzal moji roli, bychom to ani nezvládli.O synka jsem mohla pečovat jen v sedě na gauči. V bolestech jsem první čtyři týdny přebalovala, koupala, krmila.... Potom se můj stav začal rychle zlepšovat a já si konečně začala užívat krásných chvil s naším Hugiskem. Asi po sedmi týdnech po porodu jsem poprvé vyrazila s kočárkem na krátkou procházku. Na ten šťatsný pocit, kdy jsem konečně mohla jít s miminkem po svých a ne jen s ním v náručí na invalidním vozíku, asi nikdy nezapomenu.
Odpovědět
 Petra Vondrušková 


zodpovědnost 

(3.8.2009 0:01:37)
podobný zážitek, po sedmi operacích, bezprostředně po porodu v horizontu měsíce - miminko u sestřiček a mě jen na kojení,po měsíci teprve domů,na procházku jsem mohla vyrazit až o měsíc později,to už byly dcerce dva měsíce.dojalo mě to a zárověň jsem se chválila že jsem to zvládla.Po příchodu ze sterilního prostředí po měsíci domů jsem mezi dveřmi řekla - tady je binec - nebyl, jen tam bylo víc věcí a víc barevných než v porodnici - to mě překvapilo.
nejvíc si však dodnes řeším tu nekonečnou zodpovědnost,velikou lásku a sílu mateřství.
Odpovědět
 geegee 


Doma 

(1.8.2009 13:37:41)
Po prvom porode bolo pre mna, okrem ineho, tazke vyrovnat sa s tym, ze sa moja svokra urazala, ked som nahodou kojila svojho syna a ona sa k nam nedostala na navstevu - samozrejme neohlasenu. Bala som sa sexualneho zivota po porode - nevedela som co cakat a velmi mi nepridalo ani manzelove naliehanie, ze "Uz by sa dalo", hoci ja som na nejake intimity este ani nemyslela.
No a po druhom porode som sa bala, ako zvladnem starostlivost o novorodeniatko a o 2 rocneho lapaja, ktory bol velmi vsimavy a citlivy. A problem so sexom sa zase opakoval. Mna to este ani nenapadlo a manzel naliehal. A to naliehanie moju nechut, priznavam, este zvysovalo.
Nastastie sa to vsetko dalo zvladnut, so vsetkymi problemami sme sa popasovali, Chlapci su kamarati, sexualne naladenie nas dvoch zosuladilo...len svokra ostava vecne dotknuta a urazena :-(
Odpovědět
 Nesulka+Niky+Vil 


Duševní zmatek  

(2.8.2009 6:46:39)
Když jsem přišla domů z porodnice, bylo pro mne těžké se srovnat s city.
Na jednu stranu tu byla má prvorozená dcerka, která mi chyběla,
ovšem teď tu bylo miminko a já jsem měla potřebu užívat si nerušeně "líbánky".
Takových rozporuplných pocitů byla spousta.
Například také potřeba být sama a přitom trochu smutek z osamění.
Jinak jsem měla to nejkrásnější šestinedělí jaké si vůbec dokáži představit.
Odpovědět
 kosicek 


změna 

(2.8.2009 10:09:47)
Pro mě bylo nejtěžší vyrovnat se s totální změnou mého dosavadního rytmu života-už nic nebylo jako dřív, což jsem sice očekávala, těšila se na to, ale možná jsem si to ve svém mládí plně neuvědomovala, jak jsem vlastně sobecká a kolik času mám jen sama pro sebe, že bez dítěte jsem se mohla v klidu najíst, vyspat, spáchat hygienu, dojít na záchod + další méně základní věci, kterých jsem se byla ochotna a připravena více se vzdát-nic z toho jsem po porodu neměla. Musela jsem se vyrovnat i s destruktivními myšlenkami, které bych ve skutečnosti (snad) nedokázala zrealizovat-jako praštit se svým synem, bezbraným, ale řvoucím a na nic nereagujícím, o zeď nebo skočit se synem z okna. Věděla jsem, že je to celkem běžný stav po porodu a věděla jsem, jak vůči tomu bojovat, byly to jen myšlenky, na kterých jsem si uvědomila, jak jsem sobecká....

A složité bylo i seznamování s rolí matky, s tím, co se ode mě očekává a s tím, jak správně pečovat o miminko, cítila jsem se podvedená, že mi v porodnici nedali i návod, jaký se dostává k jednodušším věcem jako je pračka, lednička, DVD přehrávač.... Nevěděla jsem o miminkách a dětech vůbec nic, informace z knih a časopisů mi přišly příliš povrchní, opomíjející detajly, i když během těhotenství jsem byla ráda i za ně...

Naštěstí podruhé-po dvou letech s druhým dítetem už bylo vše úplně jinak a přišlo mi vše úplně v pohodě-žádný rozvrat se nekonal, vše zapadlo do tehdejšího rytmu života, nic mi nepřišlo těžké, byla jsem vyrovnaná, připravená, těšila jsem se, věděla jak nato.
Odpovědět
 kosicek 


Re: změna 

(2.8.2009 10:16:17)
Vlastně to není úplně pravda-před 2. porodem jsem moc milovala syna, stranila jsem mu, chtěla jsem mu starnit i po porodu, sama jsem prvorozená, chtěla jsem mu vše ulehčit, ale hned po druhém porodu se moje city prostě změnili-cítila jsem obrovskou změnu, zvlášt´ proto, že před porodem jsem tolik myslela na syna, abych mu nijak neublížila, cítila jsem, že ten drobný bezbranný človíček-oproti tomu velkému klukovi, ve mě vyvolává vyloženě kladné emoce a naopak syn ve mě najednou vyvolával spíše emoce záporné a byl mi poněkud vzdálený...takže jsem se musela smířit s tím, že mu musím stranit ne od srdce
Odpovědět
 Tvett 


Malý úžasňák. 

(2.8.2009 19:29:50)
Šestinedělí jsem měla super,nemůžu srovnávat,ale nic mě nebolelo,úžasňáček se nabaštil a hned spinkal,začalo to moučnivkou v pusince a prdama to končilo,celé noci proplakané,s manželem jsme se střídali s chováním,na malování,pravidelné jídlo,spánek nebo úklid nebyl čas,nikdy jsem nevěřila ,že nebudu mít čas odepisovat někomu, na smsky,teď už je to za náma a Matýskovi bude 5 měsíců a je to poklad,pořád se směje ,krásně spinká a já bych pro něj udělala,první poslední.
Návštevy mi nevadily,ráda jsem Matýska ukazovala.
Odpovědět
 Sihártha 
  • 

Manžel 

(2.8.2009 12:16:07)
Pro mě bylo nejtěžší, když manžel po mém návratu z porodnice nedostal v práci volno a na všechny starosti i dojmy jsem zůstala sama. A ještě těžší pro mě bylo, když manžel první volný víkend odjel s otcem na hory, místo toho, aby byl se mnou a miminkem. To mi ho hodně ublížilo a dlouho jsem to nemohla rozdýchat. Bohužel odjel, i když jsem ho prosila ať nejede. Sobec, typický chlap nebo "tatánek"?! nevím....
Odpovědět
 Purstlinka 


koliky 

(2.8.2009 19:04:17)
Pro nas byly a bohuzel stale jeste jsou nejhorsi bolesti briska - prdiky, koliky... Kazdodenni plac, krouceni u kojeni, spatne spani atd. A trva to uz nekolik mesicu. Myslela jsem, ze to je pomerne casty problem, ale vetsinu miminek mych kamaradek prdiky netrapi...
Odpovědět
 wall123+Jiřík8/08 


Návštěvy 

(2.8.2009 21:25:41)
Mě nejvíc vadily návštěvy. Jak ty v porodnici, tak ty doma. Tchán s tchýní se přifařili už 6h po porodu a další den přijela moje rodinka čítající asi 7 osob. Příště návštěvy zakážu. Nejúnavnější bylo odmítání 2 tašek s jídlem kousek po kousku vytahovaným. Neměla jsem chuť jíst, jen jsem chtěla spát a dohadovat se s tchýní o kvalitě mléka po hovězí polévce bylo nad moje síly. Co bych za ní dala, když jsem dorazila domů. A úžasná byla i odstávka teplé vody po příchodu z porodnice. Jinak si vybavuju jen ten chaos a spěch. Dítě chtělo jíst zrovna, když jsem se potřebovala osprchovat. Manža byl doma a jezdil celé dny venku, malého mi vozil na kojení a přebalení a já se cítila izolovaná. Sice jsme měli uklizeno, ale pohoda to nebyla. No ještě, že je to za námi.
Odpovědět
 La Pepa 


Re: Návštěvy 

(3.8.2009 19:28:58)
jo, odstávka teplé vody bezprostředně po porodu to znám - postihlo mě to hned 2x :-)
Odpovědět
 Věra. 


nicnedělání 

(2.8.2009 23:29:14)
První dítě - syn byl o trošku dříve narozený a tak spavý. Pořád spal a chrněl. A já zjistila že nemám moc co na práci, jen koukat na spící mimi. Přitom člověk čekal " masakr", jak je znal z vyprávění, depku, nebo alespon stavy nemohoucnosti typu " ještě ve tři odpol v pyžamu, to už nemá cenu se převlékat "....

A ono nic -- syn chrněl a chrněl, já se začala učit francouzštinu jako samouk a dočítala knížky co se nedočetly v těhotenství.
Synovi to sedmispáčství vydrželo poměrně dlouho, probral se až kolem půl roku, začal pomalu popolézat.....a to již byla jiná kapitola.
:-)
Odpovědět
 AludneV 


Velká změna 

(3.8.2009 8:50:04)
Vzhledem k tomu, že syn se narodil předčasně a to 5 dní po mém nástupu na mateřskou, jsem si v porodnici myslela, že když nemám nic připravené, že se zhroutí svět. Babičky mi obě ochotně nabízely pomoc, ale manžel jí odmítal. Raději vše na mimi připravil a vypral sám a babička přijela jen vyžehlit. Když nás po 14 dnech propustili domů, rychle jsem uklidila ložnici, aby mimi mohlo být v klidu tam. Postupně jsem si uklidila i zbytek domu a to, že nejsou umytá okna neřeším. Budou až to vyjde. Synek je naštěstí velmi milé, hodné a spavé dítě, jen občas zlobí prdíky. Problémy jsem neměla s ním jako se sebou samou. Fyzicky jsem byla o.k. (velmi hladký, rychlý porod). Trochu problémy mi dělalo noční vstávání po 3 hodinách, ale teď už taky vydrží spát déle. Nejhorší byla ta izolace. Člověk je zvyklý denně komunikovat s lidmi a řešit pracovní věci a najednou sedí doma, kouká na spící miminko a během dne akorát žvatlá stále to samé. Když se vrátí navečer manžel domů z práce, je vypovídaný z práce a moc se mu komunikovat nechce. Když jsme byli u sousedů na terase na kávě a já začala mluvit o tom jak nám synek krásně kaká, tak jsem si řekla, že to už je vážné a tyhle řeči jsem si zakázala. Doufám, že se to zlepší až budu moct vyrazit třeba na plavání, cvičení, kosmetiku, ke kadeřnici (při kojení mi to moc nevychází).
Odpovědět
 Marta, dvě princezny 
  • 

Po příchodu z porodnice 

(3.8.2009 16:00:24)
Po příchodu z porodnice jsem byla vždy šťastná, že už jsem doma, mám zdravé miminko a mám za sebou porod i pobyt v porodnici, který byl obzvlášť po druhém porodu pro mě nepříjemný. Mám konečně klid, svého manžela stále u sebe, mám svojí postel, svou sprchu a záchod a můžu se věnovat jen a jen sobě a miminku.

I když byly nějaké potíže (zánět prsu, zánět očiček u miminka, ...), tak jsme vše v domácím prostředí v klidu zvládli. Euforie samozřejmě po pár dnech opadla a obě šestinedělí byla ve znamení permanentního pláče miminka, spánkového deficity rodičů a z mého pohledu pomalého hojení bolístek a chvilkových depresí z mého vzhledu. Ale díky vydatné pomoci a povzbuzování manžela jsme to už dvakrát úspěšně přežili.
Odpovědět
 Ines 
  • 

Po porodu mně překvapilo 

(4.8.2009 9:50:40)
neskutečné sobectví otce mých dětí. Potřebovala jsem, aby jednou týdně vstal ráno k dětem, abych se dospala – on se dospí v sobotu, já v neděli. To nejde, on se musí dospat oba dny, on vstává do práce. A že když v noci vstávám k dětem, tak se probudí a nemůže pak usnout, ale vstát k nim místo mne taky nemůže, to už by vůbec neusnul.
Taky mně nemůže odpoledne pomoc s péčí o děti a večerním koupáním/uspáváním, protože má spoustu práce na domě (a ta nemůže počkat) a potom mně taky nemůže pomoc s dětma, protože udělal spoustu práce a potřebuje si odpočinout. Kdy si mám teda odpočinout já, to už neřešil, jsem přece na dovolené...
A rada všem matkám - nechtějte po tatínkách, babičkách, dědečcích, tetičkách... , aby vám NĚKDY povozili kočárek. NĚKDY = NIKDY Řekněte si o pomoc PŘESNÉ DATUM, OD - DO HODIN, to jediné funguje.
Odpovědět
 Kirke78 


šestinedělí - první dítě 

(4.8.2009 14:43:45)
Nemám tušení co to je šestinedělí, tak nějak jsem na to neměla čas. Malá měla po narození problém s kůží, takže v porodnici jsem s ní byla 12dnů, kdy se to snažila paní doktorka vyřešit. Měla jsem štěstí, že jsem měla nadstandard a mohla mít návštěvy kdykoliv a nikoho jsem nerušila (uvítala jsem hlavně mojí mamku a manžela, který za náma každý den jezdil a byl tam tak do 21hod. protože jsem to sama těžko nesla). Nástřih se mi tam taky krásně zhojil - naštěstí, protože po dvanácti dnech převezli malou do Brna na JIPku a i když jsem měla naštěstí možnost spát hned v místnosti vedle a být jí tak pořád s ní, tak místo pro hygienu tam moc velké nebylo. Byla jsem ráda za jednu sprchu večer, ale nestěžuji si, malé se to v Brně lepšilo den ode dne...spíš z hodiny na hodinu, protože paní doktorka v Brně hned poznala co to je a za 6 dnů nás pustili domů. Takže 18dnů od porodu konečně doma a malá měla kůži naprosto vyléčenou a už není potřeba léčky, tak jsem štaštná. Naštěstí mám moc hodnou tchýni, která mi doma všechno spolu s manželem nachystala (bydlíme v jednom domě). Druhý den přijela moje mamka a taky moc moc pomáhala a pomáhá. Protože manžel nedostal dovolenou ba naopak musel být zrovna v práci přesčas, protože se firma chystala vystavovat na veletrhu a byl i u předváděcího stánku, takže jsem ho dalších +-7 dní viděla jen večer. Šestinedělí mi uteklo tak rychle, že na nějaké deprese jsem neměla čas. Když potřebuji, tak se vždycky najde nějaká babička, která pohlídá ať už je to moje mamka nebo tchýně. A že dostávám od tchýně rady - jsem jen ráda, protože sama vychovala tři děti a vím, že to myslí vždycky dobře a nikdy mi neporadila špatně. A kdyby se mi nějaká rada nelíbila, tak se jí přece nemusím řídit.
A manžel, je ten nejlepší táta, pomáhá se vším. I když vstává do práce, tak si malou o víkendu vezme, abych mohla spát :o)

A návštěvy chodily až po šestinedělí, takže pohoda.

Odpovědět
 Kamča, Jakub - 2 roky 
  • 

Re: šestinedělí - první dítě 

(6.8.2009 0:04:36)
Pre mňa bol prvý šok hneď v porodnici a ten, že nemám dosť mlieka, aby som mohla v pohode kojiť.Malý sa tiež ťažko prisával a ja nie a nie sa rozkojiť. Doma som to skúšala ešte pár dní aj s odsávačkou,ale nešlo to, tak s velkým smútkom som to nakoniec vzdala a prešla na nutrilon. Z toho bol malý spokojný a nakoniec aj ja som sa ukludnila.
Prvé tri týždne som bojovala s velkými poporodnými depresiami, ktoré sposobovali plač a smútok - aj keď som už vtedy vedela,že Jakubko je moj najvačší poklad - nevedela som si naňho zvyknúť - alebo skor na ten plač, nočné vstávanie, sústavná starostlivosť.Neustále som bola hrozne unavená, bolo to naozaj velmi náročné.
Asi takou čerešničkou po porode bolo, keď som sa dva týždne po porode dozvedela, že moj otec havaroval na aute a zabil sa. V ten deň som sa dozvedela aj o smrti svojho tchána, ktorého zhodou okolností zase zrazilo auto. To bolo otrasné obdobie.
Ale čas všetko zrovnal a dnes už na to len so slzami v očiach spomíname. Ale silu nám určite dáva naše usmievavé slniečko.
A musím povedať aj to,že manžel mi je velkou oporou a vždy aj bol. Ako po porode, tak aj do dnešného dňa.
Odpovědět
 Mrej 


Už je to trochu dýl... 

(4.8.2009 17:02:40)
ale nejvíc si pamatuju, jak mi u prvního vadilo, když se na nás chodila tchyně dívat, jak kojím ... posléze mi to bylo úplně putna.
Návštěvy ... zlatá byla tetička s krabicí kremrolí, dodnes mám pocit, že jsem lepší nejedla
Vzhledem k tomu, že všechny moje děti rády spaly (a to ještě dnes), jsem si to vcelku užívala. A hlavně jsem nebyla hloupá a když spaly, často jsem spala i já. Domácí práce ... prala pračka, uklízel ten, komu vadil bordel, vařil ... nikdo, studená kuchyně to jistila. Přežili jsme to všichni.
Odpovědět
 Eva. 


Po porodu - vždy může být líp i hůř 

(8.8.2009 21:45:45)
Když jsem si domů přinesla svého prvního chlapečka, byla jsem nezkušená, vyděšená máma, která by nejraději zůstala v péči lékařů odborníků alespoň do tří let věku dítěte. Ohromným problémem bylo dítě obléknout, vykoupat, nedej bože odsát hlen z nosu či kápnout oční kapky. Navíc syn špatně prospíval a denně se na mě sypaly výčitky z rodiny, proč ještě kojím, proč dítě chovám, že ho rozmazlím, když ho vezmu do náruče apod. Děťátko mi nedovolilo uvařit, žehlit, obstarat domácnost. Dodnes si vybavuji, jak jsme jedli párky a nudle s mákem,pořád dokola, protože jsem nezvládla uvařit nic jiného, samozřejmě s miminkem na klíně, mák mu padal na přiloženou plínku... Bylo to krásné.
Druhý příchod z porodnice probíhal v tomto směru lépe. Najednou vše bylo samozřejmé, ničeho se člověk nelekl, protože už všechno jednou zažil. Kromě jediného: Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, jak veliké trápení způsobím prvnímu dítěti tím, že mu do rodiny přinesu sourozence. Několik týdnů jsme v noci nespali, protože starší chlapeček plakal, jak moc brášku nenávidí a nechce, přes den jsem musela střežit miminko, aby mu starší neublížil, hlídat se, abych neprojevovala mladšímu příliš okázalou něhu, pusinky jsem dávala potají... Cítila jsem vztek, zlost, lítost a zklamání. Domácnost mi fungovala, odsávačky jsem se nebála, ale bezradná jsem byla opět a mnohem víc.
Už jsme si zvykli na to, že jeden člen u nás bojuje o své místo, tak snad ho časem vydobyde v srdíčku bratříčka a bude líp.
Odpovědět
 Pavla 12 + 10 
  • 

Kojení 

(11.8.2009 13:57:20)
Po příchodu z porodnice pro mne bylo nejtěžší naučit se kojit, protože v tomto směru mi tehdy v porodnici nevěnovali téměř žádnou pozornost. Naučila mě to kamarádka-ženská sestra, jíž jsem dodnes vděčná.

Nejlehčí mi nejspíš připadalo umět se postarat o dítě naprosto sama (samozřejmě s pomocí manžela, ale bez babičky), protože jsem s touto variantou předem počítala. Od začátku jsem se péče o dítě strašně bála, připadalo mi to jako úkol neúnosně zodpovědný. Po třech měsících jsem se dostala "do formy", strach ze mě spadl a od té doby jsem věděla, že veškerou odpovědnost hravě unesu. Tedy, nebylo to tak hravé; situací, kdy by se mi bývala hodila pomocná ruka, bývalo denně nespočet, ale protože ta pomocná ruka nikdy nebyla, přesvědčila jsem sama sebe, že to přesto "má řešení".
Odpovědět
 Mammina 


"BIG bang" 

(13.8.2009 21:48:04)
Budete se divit, ale prihod domu, tedy z nemocnice, byl pro me vysvobozenim. Ohlednu-li se cas od casu zpet, ty tri leta, ci osm mesicu od dob, kdy jsem rodila, prepade me chmur, na tele mam husi kuzi a chce se mi zvracet, a budte si jisti, ze za tohle vsechno nevdecim ani prinejmensim porodnim bolestem, ale tomu, co prislo po nich. Na oddeleni vladnul absolutni nezajem, jedine dobre slovo se nam dostalo od sestricek a lekarek z novorozenekeho, jinak od rana do vecera sikana neustaleho prevazovani miminek, stres, stres, stres......, nasilne otevirani oken na polonahe maminky(pri venkovnich teplotach hluboce pod nulou), miminka, brzo rano budicek, samozrejme po noci na "bilo"; strava bez minimalniho ohledu na potreby novorozencu viz. cibule, cesnek; spousta vysilujicich, zdlouhavych a nikam-vedoucich prednasek o kojeni. Komanda sanitarnich sester mela prichut vojny, valky, chceteli. Prijde vam muj voleny slovnik prehnanym? Ja bych vedela jeste hur,jenze......
Po peti nejdelsich dnech meho zivota jsem se dostala domu, bylo mi jako v oase klidu a miru, nabehlo mi i kojeni, uz jen po par hodinach doma, holky mi neplakaly, jen spokojene predly a ja s nima. Kdysi jsem s prala tri deti, se u nas nezmeni nazor na ambulantni pordy, porodim do tretice doma, nebo uz na treti rada zaneverim.

Holky moje, Sami, Eli, i kdybych ale vedela, co me s vama cekaa melabych vsechno to odporny zazit znovu, slabych do toho jeste jednou. Moc vas miluju, pusu, mama.~s~
Odpovědět
Máme rádi miminka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.