| Betull |
 |
(17.3.2009 12:07:49)
Nesouhlasím s tím, že mám nechat dítě třískat do hlavy, jako by se nechumelilo. Nevím, proč bych ho po pádu neměla utěšovat. Nevím, proč bych svoje devítiměsíční miminko, které si právě stouplo, měla nechat schválně spadnout. To, že jeho pád zmírním a snažím se, aby se mu pokud možno nic nestalo, neznamená, že dítě pád nevnímá, že se nelekne a že mu to není nepříjemné. Takže zpětná informace do mozku, jak se páše v článku, funguje i tak. Navíc není možné, aby v okamžiku prvního postavení se umělo dítě dostat i dolů. To je trochu složitější.
Svoje děti se snažím chytat a popisované důsledky spoléhání se na mě a skákání z průlezek a já nevím, co ještě, se nedostavují.
Trochu jste mě, paní kolegyně, nadzvedla ze židle.
|
| SarkaMik 2 deti | •
|
(17.3.2009 12:19:41)
ale takhle to neni, to vypada, jako kdyby zastanci ,,nechat padat,, meli svoje dite permanetne omlacene, on je totiz opak pravdou.Tohle o mych detech rikali matky v MC, normalni maminky chytali dite u skluzavky a obdivovaly Davida, jak si dava pekne pozor. I co se tyce k ostatnim detem. Takove dite je mnohem opatrnejsi, ja nechci tady na nikoho utocit, ja chci pro svoje deti to nejlepsi a to je to ze nechci aby se bezhlave vrhaly do nebezpeci.
nedelam ze sebe supermatku, jen bych prala vsem maminkam nezranene deti
|
| *Niki* | 
|
(17.3.2009 12:33:03)
Ono také ale záleží, kolik tomu dítěti je a po čem a kam vylezlo. Je rozdíl pomoct čerstvě si stoupnuvšímu 8 měsíčnímu děcku a pomáhat stále třeba 2 letému dítěti. Svého ročního syna jsem taky nezachraňovala, když vylezl na klouzačku a klouzal se sám... některé mámy zachraňují i dvouleté děti a pomáhají jim z klouzačky - ale i záleží, jaké to dítě je, někdo se bojí víc a nechat ho spadnout, nevyleze tam už nikdy (nebo mu to bude trvat rok!, než se osmělí znovu - jako můj prvorozený). Můj druhorozený je od narození velmi zručný a dovážný a když v 11 měsících sám vylézal a klouzal z klouzačky, nechala jsem ho, ať dělá jak umí (vždy poblíž).
Jenže před pár dny si začala stoupat moje 7,5 měsíční dcera a dolů jí pomáhám - máme všude buď parkety nebo dlažbu, žádný koberec který by tlumil pády. Má silné nohy, takže si sama stoupne, ale v tomto věku ještě není zralá na to, aby způsobně slezla dolů. Navíc si ještě neumí sama sednout, proto nepadá ani nabok, ani do sedu, ale na hlavu. Takže pomáhám a dokud neuvidím, že si sama sedla, pomáhat budu.
Postě neuznávám studený odchov za každou cenu, musí se přihlédnout k povaze dítěte, k povaze terénu (jinak se budu chovat, když pod nástrahou bude měkký koberec nebo šutry a kameny), k jeho věku a předpokládaným dovednostem. Úzkostnost taky není na místě, reálné zhodnocení ale ano. A nechat dítě omlátit z principu, to se mi příčí... kdybych hodila do vody své dva syny, druhorozený by s vypětím sil asi doplaval, umí zmobilizovat síly. Prvorozený by se utopil ze šoku. Každé dítě je založením jiné a omlácení hlavy na kamenech pod průlezkou na tom zpravidla nic nezmění.
|
| hanci neposeda |
|
(17.3.2009 21:12:16)
Souhlasim, zalezi i na povaze ditete. Nektere jsou opatrnejsi od natury a davaji si pozor, nektere se vrhaji do vseho (nejen do vysek a nasledne padu) stremhlav. Clanek se asi zameruje na prilis uzkostlive rodice, ale o deti se casto staraji i jini a kazdy ma jiny pristup, takze nic nelze sablonkovat. Pripada mi to trochu jako rict, dej deti do jesli a budou spolecenske. A ze se rada urazu stane v blizkosti rodice je dano i tim, ze nektere veci proste nejde predvidat/uhlidat, jako treba kdyz dite neco spolkne. Neni to jen tim, ze se maminka bavi s kamaradkou, tato poznamka mi cely clanek posunula do roviny "jedna pani povidala"...
|
|
|
| Radka, 4/06 a 12/07 | •
|
(18.3.2009 0:25:10)
naprosto souhlasím, holky se naučily padat samy a velmi rychle. Jsem "profimatka", nedopustím, aby se jim stalo něco vážnějšího víc ani méně, ale snažím se jim dopřát volnost a hlavně jim dávám důvěru. A výsledek? Ani jedna zlomenina, modřin málo, žádná boule! A to se starší dcera začíná projevovat jako horolezkyně po tatínkovi. Hlídaná dcery kamarádky je už po 3 operacích v narkoze a ve 3 letech mi to přijde teda síla! To stejné s doplnkovým očkováním, vitamíny zdravou výživou atd. Moje holky měly zatím jen kašel a rýmu, ani jedny atb. JIné děti dopované doplnky výživy se minimálně jednou měsíčně s něčím léčí! Přeji všem jen ty zdravé děti bez úrazů, ale jak se říká ... příliš sterilní prostředí může vyvolat alergii... a tak ej to se vším
|
| maja | •
|
(18.3.2009 14:47:57)
Milá Radko...děkuj Bohu každé ráno , že tě takto podaroval a modli se , aby to tvé chvástounství po zásluze nepotrestal.
|
|
|
|
| Přátelé a známí | 
|
(17.3.2009 12:24:47)
Máš pravdu, dítě by se mělo kontrolovat, ať si to nevyčítáme celý život. Jsou malí a ještě neohrabaní, můžou uklounout na skluzavce a následky nést celý život. V jednom MC byl na skluzavce (cca ze 2metrů) malý klučina . Rodiče v nedohlednu. Malému klučinovi se zadrhla noha a letěl mimo dráhu. Nebýt pohotové reakce cizího tatínka, kdo ví,jak by špunt dopadl
|
|
| Katla | 
|
(17.3.2009 12:32:11)
Já jsem celkem oprásklá v tom, že ledacos dětem dovolím , aby si zkusily, nepanikařím při každé modřině, odřenině, krev z nosu nebo ze rtu taky bývá...moje děti se dokáží a vždy dokázaly omlátit, i když se SNAŽIM zachranovat, chytat, změkčovat . desetkát stihnu, po jedenácté nedoběhnu, když malá leze na stůl - už to samo o sobě jí dává příležitost tak k pěti až deseti bolestivým pádům denně. ALE můj názor je, že naučit dítě, že půjde hlavou po hlavě do nebezpeší, nebo už bude padat a matka stojí u toho a jen PŘIHLÍŽÍ (a nebo si to ještě natočí) , mi přijde trochu zbytečně tvrdá škola života. Přece spíš by mělo mít pocit určitého bezpečí s matkou, že může zkoušet svoje síly a trénovat své schopnosti s vědomím, že je tu někdo, kdo podá pomocnou ruku. Že by bylo třeba od batolecího věku dítě takto nekompromisně vychovávat k výhradnímu spoléhání na sebe sama, to zase teda nevím.
|
| SarkaMik 2 deti | •
|
(17.3.2009 12:38:14)
ty jo, co to mas za Tarzana?? )Kolik mu je?
, desetkrat za den spadne ze stolu? Jeste ze uz neplanujem dalsi, abych se jeste nedivila..
|
| Katla |
|
(17.3.2009 12:42:35)
To je naše malá něžná holčička. Leze po všem a pořád. Nechala jsem na obraze, který je asi 2 metry od země a není moc dostupný, fleky od mastičky na prdelku, které tam udělala - umí si i posouvat lehčí kusy nábytku, jako stolečky, židle křesla, seskupovat....
|
| maja | •
|
(18.3.2009 14:55:47)
také znám...tarzan v akci
kamarádka měla dva chlapečky a chtěla by ještě holčičku.Takovou tu růžovoučkou hodńoučkou, ale vždycky říkala, víš ono by se nám ale mohlo narodit něco jako ta vaše holka.A to ty její kluci taky nebyli žádní "hodˇouskové". Hyperaktivita v pravém slova smyslu.
Můžu ale potěšit...přešlo to.Tak v těch 7-8 letech.
|
|
|
|
| Betull |
|
(17.3.2009 12:53:45)
Souhlasím s Hroudou. Ditě desetkrát chytím, po jedenácté ne, vše neuhlídám, ale schválně od něj chodit pryč, když vidím riziko úrazu...
To že nenechám svoje dítě omlacovat, bylo myšleno na to malé miminko, které se učí stoupat, vždyť o tom píše článek, to se snažím chytat. Svoje starší dvouleté dítě jsem na skluzavce už nechytala,jakmile se naučila jezdit dobře sama, nepovažovala jsem za nutné pořád u ní stá. Pod dohledem byla, to jo. Takže to, co píše autorka, že se pak děti nesmyslně pouští z průlezek apod. to u nás není.
A jasně, můžeme diskutovat o přehnané úzkostlivosti matek jako takové, ale to už je jiné téma. Předcházet úrazům a systematickému otloukání, není o úzkostlivosti.
|
| Katla |
|
(17.3.2009 12:57:18)
jak dítě padá, může to být také pro dítě dvojí informace:
1/ matce na mě zase tak moc nezáleží , je jí jedno, co se mi stane
nebo, pokud dítě tuší, že matce na něm záleží. tak:
2/ maminka tu jen tak stojí a kouká, jak padám, tak to sice bolí, ale jinak se mi nemůže nic stát, to by se na to jen tak nekoukala
Nechtěla bych, aby si moje děti z mého nečinného přihlížení pádům vyvodiliy, že mi na nich nezáleží, nebo že jsou vlastně asi nezranitelné.
|
|
| Lusika | •
|
(17.3.2009 14:02:24)
No, nepsali nechat osudu, ale udržovat kontakt očima a připomínat, aby nežuchli. Vyžkoušené to nemám. Něco jsme chytali, něco ne. Ale máme dřevěná prkna, která i částečně pruží.
Pád dozadu bych úrazem nenazývala. Prostě se bouchnou. Dle mého je to pro ně víc úlek a zklamání, než bolest, u nás se na to osvědčilo odvádění pozornosti. Konejšení jen připomnělo bolest.
Ale je to nepochybně individuální.
Lusika
|
| maja | •
|
(18.3.2009 15:04:09)
nechci chytat za slovo.....ale pád dozadu je dost špatná věc, a co teprve dozadu na něco (nohu od židle , stolu, kámen)
Pád dopředu je možná, ale jen možná "výhodnější " varianta. 1. ruce ...může je použít 2. čelo je "odpružené", u prcků nesrostlé napevno. Samozřejmě záleží na výšce, ze které se padá. Vepředu je sice nos, ...
dozadu jsou horší vyhlídky na přežití ( si myslím já, možná je to jinak)
|
|
|
|
| Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. | 
|
(17.3.2009 14:55:27)
A nenapadlo někoho z Vás, že třeba tohle ilustrační video vzniklo úplnou náhodou, protože dítko tam třeba hezky vyleze, pak pěkně sleze dolů a nepadá a ta maminka si to chtěla natočit, protože má tak šikovné dítko, které to v pohodě zvládne a ejhle ono zrvona v tento moment spadne ? To se přeci může stát, ne?
Já děti ze začátku jistím a když jsou jakž takž naučené, jak slézat překážky, jak "padat", tak je jistit přestanu... Samozřejmě máme občas bouli na hlavě, zejména můj superaktivní pětiletý syn, ale to je asi normální... Takže nejlepší bude asi zlatý střed. Pomáhat, ale s mírou...
|
| Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. |
|
(17.3.2009 15:13:14)
Tohle bude asi tak, jak jsem psala...
http://www.youtube.com/watch?v=fA-R1DFMtj8
|
|
|
|
| .Žaba | 
|
(17.3.2009 14:45:22)
No ale článok predsa nehovorí o tom, nechať dieťa niekam vyliezť a potom nechať spadnúť "aby na naučil". V článku, aspoň tak som pochopila, sa hovorí o pádoch stojaceho dieťaťa. A v tom s článkom súhlasím.
Tiež som mnohokrát videla maminky na detskom hrisku, ktoré niežeby nechávali deti niekam vyliezť samotné, ale naopak, priamo ich tam za ruky vyťahujú. A tak "liezli" deti hore kĺzačkou vzpriamene kolmo na šikmú kĺzačku, alebo na rebriny divne šikmo tiež bez pomoci rúk, za ktoré ich rodičia vyťahovali. Tomu fakt nerozumiem. Takto sa deti poriadne liezť nenaučia. Ja som deti nechala vyliezť v podstate kam chceli, ale museli to zvládnuť sami, ja som tam bola len ako poistka, keby precenili svoje sily, alebo sa pokĺzli. Rozhodne som nikdy deti nikam za ruky nevyťahovala. Nechcem to zakríknuť, ale synovia sa pomerne skoro naučili odhadnúť svoje schopnosti a ešte mi nikdy odnikiaľ nespadli. Ťuk-ťuk.
|
| Kocík, syn 5 a dcera 16 měs. |
|
(17.3.2009 15:11:11)
Naprostý souhlas... Taky mám dvě děti, sice syn už pár šrámů má, ale je to živel, takže tam se to dá očekávat.
|
|
|
| Žžena |
|
(17.3.2009 16:02:22)
Já bych si jen dovolila poznámku k tomu neutěšování: mám dvě kamarádky, které neutěšují (pozor - neříkám, že nechají padat a ubližovat si - pouze po pádu neutěšují!). A co je výsledkem? Dítě spadne (zakopne atd.), zvedne se a jde dál. Ani nepípne, nenapadne je zaplakat, protož prostě neví, že v této situaci by řvát mělo. Matka v něm nevyvolává dojem "že se něco stalo", nezahrnuje je po pádu přehnanou pozorností - ani ve smyslu "chudáčku, honem poď já tě budu utěšovat" ani "vidíš, jaký seš nemehlo, a já ti ještě přidám na prdel"... samozřejmě se matka ujistí, že se nic nestalo... ale když se ten pád před dítětem nerozmazává, tak ono samo z toho taky tragédii nedělá. Viděla jsem ty dítka když třeba zakoply a spadly (i celkem drsně), prostě se zvedly a šly dál. Ve stejné situaci kdy jiné dítě se rozeřvalo a vyžadovalo pofoukání, pochování, politování, utěšení atd.
Mně to přijde zajímavý. Sama za sebe asi neutěšovat nezvládnu, já jsem asi nasáklá rodinným modelem utěšování; ale když to někdo zvládne, je to fajn. A podotýkám, že to nejsou žádné "matky drsavy", co by dítku odpíraly lásku, blízkost a pozornost. Ale prostě když upadnu, tak vstanu a jde se dál. No a co?
|
| Lassie66 | 
|
(17.3.2009 16:13:32)
Žženo, to mi připomíná kamarádku, která si zrovna to utěšování užívala. Říkala, že si to užívá, dokud k ní dítě jde, časem chodit přestane a bude si lízat rány samo. Dneska už k ní opravdu děcka nechodí, sem tam se svěří s nějakou bolístkou na duši, ale většinou se vše snaží vyřešit po svém.
|
| Žžena |
|
(17.3.2009 16:20:11)
Lassie,
já bych řekla, že příležitosti k pomazlení bychom měli vytvářet i jindy než když si jeden nabije hubu.
|
| Lassie66 |
|
(17.3.2009 16:23:58)
 no to jo... Ale ona jim nenastavovala schválně nohu, abs tomu rozumněla .
|
| Žžena |
|
(17.3.2009 16:30:51)
no to je mi jasný
|
|
| Lassie66 |
|
(17.3.2009 16:39:37)
...rozuměla...
|
| Lassie66 |
|
(17.3.2009 16:39:52)
|
|
|
|
|
|
| sarmi | 
|
(17.3.2009 17:33:06)
no to je zajimave, ale vliv na to ma urcite i povaha ditete. nektere to zakopnuti proste neresi, jine ma pocit, ze se zhroutil svet a place a place.
ja osobne mam v sobe to utesovani nejak zakorenene 
|
| Baba Jaga | 
|
(17.3.2009 17:39:13)
Tak ja jsem neutesovala nikdy, zamerne, protoze me rozciluji deti bezduvodne ufnukane. Mam dvouletaka, extremne aktivniho, kazdou chvilku pada ze zidle, z plotu nebo od jinud, ani si toho nevsimne, zvedne se a jde dal. Zato stejne stare sousedovic dite spadne a breci, dokud ho nekdo nezvedne a neuklidni, a to i pri padu na zadek, ktery v plence a kalhotach na trave zrejme nebude nijak bolestivy, ze.
|
| Hanka | •
|
(17.3.2009 17:51:42)
To máš těžké- Extrémně aktivní děti nějaké pády příliš neřeší obvykle samy od sebe. Jistě bys v nich mohla přílišnou úzkostlivostí to "řešení" vypěstovat, ale obecně to v nich prostě není.
V jiných typech dětí to prostě je. Samozřejmě to můžeš podporovat nebo se snažit odbourávat, ale základní reakci příliš nezměníš.
|
| Baba Jaga |
|
(17.3.2009 18:44:49)
Mne se nelibi, kdyz dite padne na zadek a oni k nemu hned bezi s desem v ocich, jestli se mu neco nestalo. To je pak jasne, ze pozna, ze se neco stalo a zacne brecet. Nas mlady nebreci ani kdyz si rozbije koleno. Tuhle teda sahl na rozpaleny gril a to jecel jak sirena, ale asi tak pet minut, oplachli jsme mu ruku, dali krem a nijak zvlast to neprozivali, a za chvilku uz si zase hral, i kdyz s puchyri na ruce.
|
| sarmi |
|
(17.3.2009 19:16:56)
tak ja nebezim s desem v ocich "paneboze, co se stalo?!"... vetsinou maleho pritisknu k sobe, pohladim, reknu "to nic" - tohle je nase utesovani.
|
|
|
|
|
|
| Betull |
|
(17.3.2009 18:41:59)
Ano, ale to jsme zase spíš u větších dětí, ne u miminek. Nedovedu si přestavit, že se zachovám u miminka jinak, než že ho těším, snažím se odvést pozornost, atd.
Dovolím si přidat zase svou zkušenost. Děti utěšujeme a přesto dcera (3roky) bolest snáší velmi dobře, žádný velký křik se nekoná. Kolikrát se i hodně bouchne, blbě spadne atd a první, co hlásí, je dobý, mami, dobý. A obličej má sevřený bolestí. Vždycky jí říkám, pojď sem, pojď do náruče, jde, přitulí se a zas valí dál. A to ji od mala utěšujem způsem, že jí říkáme, že víme, že to bolí nebo, že to muselo moc bolet, vždyť to byla taková rana atd... takže podle mě záleží na povaze dítěte.
|
|
|
| Iris | •
|
(17.3.2009 18:26:18)
Dcera padala tak, že natažená jako prkno spadla do zadu a do hlavy to byla oravdu řacha. Občas se to stalo,když si sama sedla nebo postavila. Ale hlavně se to začalo dít, když začala sama chodit. Krásně šla, vypadala naprosto sebejistě a najednou pád dozadu a přímo na hlavu. Tehdy jsem ji dva měsíce vodila za ruku - i doma, do tří let měla tendenci padat dozadu - z prolézaček apod. Tehdy jsem neměla srovnání a myslela jsem si, že je to normální. Kdyby byla druhorozená, asi bych s ní mazala na neurologii. Ale teď je z ní skoro skoro slečna a na sporty je docela šikovná.
Když začal chodit mladší syn, děsila jsem se toho. Ale začal chodit a problém s padáním dozadu vůbec neměl. Padal tak nějak normálně. Ale kdybych se řídila u prvního dítěte radami ve výše zmíněném článku, nevím, asi by to dopadalo docela špatně.
|
|
| Jíťa | •
|
(17.3.2009 18:57:33)
Ono asi taky trošku záleží na povaze a temperamentu konkrétního dítěte i rodičů.
Já si taky myslím, že pokud necháme dítě trošku si natlouct pod dozorem, tak pro něj děláme to nejlepší. Kde by jinak nabralo zkušenosti, jak se chovat a co si vlastně ještě smí dovolit a co už ne!
Ad utěšování: Taky mám sklony utěšovat. Ale pokud se nic nestalo, je lepší se ovládnout. Náš prcek když upadne, tak první co udělá, že se podívá na mě. Pokud se já v tu chvíli dívám na něj, tak teprve spustí kravál. Pokud jsem např. otočená a tvářím se, že jsem si ničeho nevšimla, tak normálně vstane a pokračuje ve hře jako by se nic nestalo. Takže se snažím nevidět i když někdy je to těžké.
|
| Betull |
|
(17.3.2009 20:17:32)
zkušenosti nabere tak, že ho stejně sto pro neuhlídám. Schválně otloukat nenechám.
|
| Jíťa | •
|
(18.3.2009 17:54:15)
To není schválně. Myslím, že jsem natolik zodpovědná, abych vyhodnotila, co dítě ještě může a co už jej ohrožuje.
Je to stejné, jako když ho klidně nechám sáhnout na radiátor se slovy: "pozor pálí." Neublíží mu to, je to jen nepříjemné. Ale před žehličkou nebo horkou kávou ho budu chránit.
Stejně tak ho nechám klidně zakopnout, nebo slítnout z gauče v obýváku, ale ne z 3-metrovýho stromu nebo ze schodů.
|
|
|
|
|
. Kdybych sebou mlátila, tak často jako moje děti, tak se ani nehnu.
, spadnul pochopitelně za měsíc zas - z gauče na záda a opět na hlavu, situace se opakovala, ale už byl doma muž, věděli jsme, co bychom měli dělat (do vodorovné polohy, chovat, mluvit na něj a ČEKAT) - bylo to podobně hrozné (situace trvá třeba 2-3min, kdy nejeví známky života, tentokrát neměl pusu dokořán, ale naopak pevně sevřenou, až v křeči), navíc po probrání se většinou usínal..
.
.
V její náručí
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)