| MartinaNov (dva rošťáci | 
 |
(28.7.2008 10:32:06)
rozumný člověk, když není spokojený s manželstvím, tak nejdříve vyřeší jedno, pak si hledá nový vztah. Už jenom to, že si našla jiného přítele a budovala s ním nový vztah, bylo jaksi nefér vůči manželovi, už proto, že ji nebil, neubližoval. Docela podraz.
A když otěhotní už během stávajícího manželství, tak opravdu může očekávat jenom problémy.
|
| Insula | 
|
(28.7.2008 10:40:48)
V životě to ale chodí jinak. Navíc manželství nekončí jen proto, že manžel ženu bije, či jí ubližuje. Důvodů je spoustu.
|
| Anca-Filipek4.12.2006 | 
|
(28.7.2008 10:52:17)
Ja myslim ze je jen dobre ze pani nezustala sama a ceka s pritelem miminko,krok toho hned po nabyti pravni moci rozsudku se muze znovu vdat a tim vyresit budouci problemy s otcostvim.
Ps:pokud oba dva shodne potrvdi vylouceni otcostvi,otcostvi bude popreno bez testu DNA.
|
| Blanka+Adámek | 
|
(28.7.2008 11:03:59)
Co to ma byt, ze "soudkyne je potesena hladkym prubehem, asi uz se vidi na obede...". To snad ma 2 dospelym lidem, kteri se dohodnou o rozvodu, delat problemy a mluvit jim do toho, aby byla autorka spokojena?
A k vylevu Ferry uz neni po brilantni odpovedi Klary co dodat.
|
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 11:04:22)
a nepříjde vám trošku divné, se jí zastávat, když manželství de facto skončilo její vinou a ještě navíc manžela u soudu překvapila těhotenstvím s jiným mužem????
Jistě, je to věc toho dotyčného, nicméně podle jakési obecné spravedlnosti je viníkem ona. A jde právě o to, že manžel se z ničeho nic dozvěděl, že se budou rozvádět, že má přítele a mimčo navíc - zvláště když píše, že se jim miminko nedařilo. Docela slušný životní kopanec, já bych aspoň takový dostat nechtěla.
|
| Lizzie | 
|
(28.7.2008 11:11:45)
No, z tohoto hlediska by i pro manžela bylo pohodlnější, kdyby s ní přerušil kontakt a nehandrkoval se pak ohledně dítěte, které stejně není jeho.
Jinak souhlasím s Insulou - takhle se to brát nedá. A naplánovat už vůbec ne.
|
|
| klára | •
|
(28.7.2008 11:14:13)
Blanko a MartinoNov:
přesně, měla jsem z toho článku pocit, jako by autorka Denisa byla tou Danielou (nebo se do ní aspoň dokonale vciťovala), a zároveň měla nějakou špatnou zkušenost se soudy, když si neodpustí ty poznámky o obědě a spokojenosti soudkyně.
Podobně nefér je i zmínka o tom, že zapisovatelka bez zájmu ťuká do klávesnice - hrůza, jaké hnusné odlidštěné soudnictví, kam se hrabe Kafkův proces. A co jako má ta zapisovatelka podle autorky dělat? Má prolévat slzy spolu s paní Danielou, která přece ví lépe než nějaký paragraf, s kým to miminko má...? Nebo má okřiknout soudkyni, že by přece měla s nastávající maminkou jednat citlivěji a neptat se jí na takové ošklivé věci, jako kdy měla s manželem pohlavní styk?
Autorka si asi neuvědomuje, že ti lidé tam dělají svou práci, ptají se jen na to, na co se ptát musejí, a kdyby měli prožívat každý příběh, který se před nimi odehrává, tak se z toho zvencnou. Možná se autorka dotýká i to, že když lékař v nemocnici musí rychle jednat, omezuje se také na strohé věcné pokyny a koná. Nerozpláče se nad tím, jak to chudáka pacienta bolí, necita jeden...
|
| Maja | •
|
(29.7.2008 10:38:15)
Já při rozvodu zažila, že soudkyně se sama nahrávala na magnetofon. Jenže na konci zjistila, že se jí to nenahrála a jeli jsme celý rozvod znovu. Naštěstí jsme se tomu dokázali zasmát, ale trapas to byl.
|
|
|
| Anca-Filipek4.12.2006 |
|
(28.7.2008 11:16:43)
ja si myslim ze je vinaobou a stejne.Manzelovi muselo byt prece jasne ze kdyz se doma jen potkavaji,ze se stim zena jen tak nesmiri.pokud by mu na manzelstvi zalezelo nejaky cas by si na manzelku udelal.Coz neudelal a a ani spolu intimne nezili tak proc dal udrzovat manzelstvi?buhvi kde se angazoval.
A pokud se manzelka odstehovala k pritelovi tak my to jako podraz neprijde,prece musel cekat ze se nebudou jen vodit za rucicky.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 11:28:00)
nebylo řečeno, co vše dotyčná zkoušela udělat pro záchranu manželství, zda vůbec něco, kromě toho, že to "konzultovala" s kamarádem tak dlouho, až přestal být kamarádem.
Nepíše se, proč manžel pracoval dlouho do večera a pak ještě i doma - třeba měli velkou hypotéku, třeba si rádi pořizovali drahé věci atd.
Pokud nemám za manžela dělníka na stavbě, kterému ve 3 padla, tak prostě musím počítat s tím, že je jeho práce časově náročnější, ne??? My to máme doma podobné, ale oba víme, proč to tak je a proč to manžel dělá - dělá to pro nás, abychom se měli dobře. Proto si nestěžuji a případné volné chvilky si snažíme pořádně užít, ale hlavně, vážíme si jich.
Já bych tohle totiž svému muži neudělala, pokud bych zjistila, že si nemáme co říct, tak bych se minimálně snažila to napravit. A v případě, že by naše zájmy byly opravdu neslučitelné, a já se opravdu chtěla rozvést, pak bych už jenom u úcty k tomu, co jsme doposud prožili nejdříve ukončila jeden vztah a pak navazovala druhý (nedej bože s těhotenstvím). Madam zřejmě netuší, jak se chránit.
Ale každý máme své svědomí...
|
| MSteflova | 
|
(28.7.2008 11:36:33)
Jo, jo. Všichni víme nejlépe, jak řešit problémy druhých lidí. My bychom to dělali lépe a zodpovědněji, že? ;-)
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 12:12:55)
asi se shodneme na tom, že rozvod JE životní prohra.
Minimálně to tvrdí všichni mí známí, kteří mají takový zážitek za sebou. A teď už ví, kde byla chyba a co měli dělat jinak.
A jelikož jsme zrovna teď měli možnosti sledovat rozvod blízkých známých takřka z první řady, shodli jsme se s manželem, že si budeme dávat sakra bacha, abychom nemuseli řešit podobné.
Protože pokud v tom není agrese, alkoholismus, gamblerství nebo notorické zahýbání, tak by vše mělo jít řešit. A i v těch předchozích případech platí, že jsme dospělí lidé, kteří by měli vědět, jak se mají chovat. Jenomže hodně záleží na tom prvním výběru a pak jak se celý vztah vyvíjí, jak ho necháme se vyvíjet. I o lásku je třeba se starat, pečovat, nechat růst. Nic v životě není zadarmo a za chyby se bohužel platí.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(28.7.2008 12:17:50)
Nemyslím si, že rozvod je životní prohra. Je to zkušenost. Být vdaná/ženatý přece není žádné životní "vítězství", proboha. 
|
| Lizzie |
|
(28.7.2008 13:08:39)
Monty,
s tímhle názorem dost souhlasím.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.7.2008 13:22:05)
Přišlo by mi smutné chápat život jako boj o samce. Bohužel to tak spousta lidí vnímá. Být vdaná je vítězství, být svobodná/rozvedená prohra. Dokonce i někteří chlapi - můj manžel taky tvrdí, že nechce bejt "rozvedenej", protože to vnímá jako stigma. Čert ví, kde se to v těch lidech bere. 
|
| Lizzie |
|
(28.7.2008 13:29:22)
Monty,
já jsem nějak tak vyrostla v prostředí, kde brát výkyvy nejrůznějšího typu jako životní prohru, je ze mě v mým věku adept na psychiatra (v roli pacienta, samozřejmě). Takže jo - beru to jako zkušenost, i přes různé negativní důsledky mě hodně posílilo, asi jsem získala určitý nadhled...a máš pravdu. Brát život jako boj o samce je dost blbý. I když bez chlapů bych nemohla být.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.7.2008 13:45:45)
Lizzie,
moje nebožka babička razila zásadu - radši být s čertem, než sama. A tak žila s chlapem, který jí neustále zahýbal a dokonce sexuálně obtěžoval vlastní dceru (moji matku), protože na straně druhé měl postavení, vydělal dost peněz a babička nemusela ani za totáče chodit do práce. Za celý svůj život, když nepočítám v dětství službu u sedláka, pracovala šest měsíců v nějaké prádelně. Jinak byla žena v domácnosti. Pro ni to možná byla "výhra", ale já bych takhle žít opravdu nechtěla. A moje máma by možná byla taky radši, kdyby babička "prohrála", rozvedla se se sexuálním deviantem a vrátila se do prádelny.
I když mne vychovala, tenhle názor jsem nikdy nesdílela a je mi z něj spíš tak nějak... 
|
| Lizzie |
|
(28.7.2008 14:13:23)
Monty,
to je extra odstrašující případ. Moje babička žila dlouhá desetiletí s alkoholikem, který se na stará kolena sice ,,umoudřil" (i díky zdravotním problémům), ale nerozvedla se jen kvůli tomu ,,co by řekli lidi". Přitom je to mladá a dost aktivní ženská, nakonec si stejně našla milence...ale prostě se nerozvedli.
Co se domova týče, zažila jsem všelicos, ale v konečném důsledku jsem na rodiče hodně pyšná - byť nás mělo svého času městečko v držce furt, nemám důvod stydět se za ně. Jsou to lidi - a dali mi lepší výchovu, než leckteré ,,naprosto spořádané" rodinky ukrývající kostlivce ve skříni.
|
|
|
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 16:13:08)
ne obecně. Být vdaná nemusí být vítězství - alespoň ne v porovnání vdaná vs. svobodná.
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(28.7.2008 15:21:53)
Monty,
pocit, že rozvod je životní prohra není totéž jako názor, že být vdaná je vítězství. To je poměrně pitomé zjednodušení.
Jsem rozvedená a vnímám to jako životní prohru. Ačkoliv jsem momentálně dost spokojeně sama. Rozváděla jsem se kvůli podobnému odcizení, ale s vyústěním do milenky, nikoliv milence.
Proč je to prohra? Protože jsem se vdávala z lásky, manžel byl fajn, máme děti. Protože jsme se brali s touhou být spolu v dobrém i zlém, pečovat o vztah, mít děti. A pak jsme to prostě poněkud posr..i. Stane se. Není to tragédie, ale prohra to je, protože jsme to spolu mohli ustát, kdybychom věci řešili dřív a účinněji. Takhle jsme kromě sebe zkomplikovali život i vlastním dětem. Protože jsme opravdu měli na to být dobrými rodiči a zároveň dobrými partnery. Jenže to partnerství jsme nezvládli.
Člověk v životě leccos vyhraje a leccos prohraje. My naše manželství prohráli. Není to tragédie, ale tvářit se, že to je OK, je lhaní si do vlastní kapsy.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.7.2008 15:37:04)
Tobě přijde pitomé, já se na to dívám jinak.
Lidé se v průběhu života mění a pokládám to za naprosto přirozené. To, k čemu jsem měla dobrou vůli a odhodlání ve dvaceti, na to si dneska už možná ani nevzpomenu. Každé rozhodnutí s sebou přináší riziko "že to nemusí dopadnout tak, jak si to přeju/představuju, i když pro to reálně mohu udělat maximum.
Prohra je selhat jako člověk - rozvádět se v hysterických výlevech, komplikovat dětem život tím, že budu lít špínu na jejich druhého rodiče, brát je jako rukojmí... rozhodně ne ve slušnosti a v dobrém se rozejít, protože nám to prostě nevyšlo tak, jak jsme si původně představovali. Všude, kde je úspěch odvislý na několika subjektech je třeba procentuálně rozdělit celek na části - manželství je 50 na 50, neboť na něj obvykle bývají dva.
Až budu podruhé rozvedená, ani mne nenapadne brát to jako prohru. Měla jsem dobrou vůli, něco jsem chtěla, nevyšlo to - c´est la vie, tak to prostě chodí.
|
| MirkaEyrová | 
|
(28.7.2008 15:57:54)
Monty, to závisí spíš na osudu, vnímání konkrétního člověka. Rozvod NEBRAT jako prohru znamená ve své podstatě, že se člověk poměrně lehce vyrovná s tím, že je sám (když si rozvod přeje ten druhý). Ale v praxi to bývá častěji tak, že rozvádět, resp. rozejít, se (na začátku) chce jen ten jeden, zatímco druhý si přeje zůstat, nechat věci tak, jak byly v lepších časech. Totiž Ty patříš mezi lidi trochu svobodomyslné, svůj život vedeš poněkud nestandardně. Většinou si ale lidi nepřejí žít sólo, přejí si žít s někým, koho mají rádi, kdo má rád je, o koho se mohou opřít. A když ten někdo, ten vysněný, se zakouká do sousedky a odejde, tak to logicky berou jako prohru.
|
| MSteflova |
|
(28.7.2008 16:01:41)
Mirko, nemám z Monty pocit, že by jí bavilo žít sólo či že by netoužila po funkčním vztahu. Spíš si myslím, že je pro ni přijatelnější být sama, než zůstat za každou cenu ve vztahu, který stojí za starou bačkoru. A to mi nepřijde nepochopitelné.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 16:24:26)
definuj "starou bačkoru".
Když se nebavíme o závažných problémech (alkoholismus apod.), tak nějaké odcizení jde řešit. Třeba tak, že si začneme povídat, něco podnikneme spolu. Promluvíme si o tom, jak to vidí ten druhý a jestli máme oba snahu to dát do původního stavu, nebo to zabalíme a budeme hledat štěstí.
Možná by to bylo jednodušší, než postavit partnera před hotovou věc - rozvod, milenec a dítě s ním. Trošku silné kafe, alespoň já bych to těžko rozdýchávala, kdybych neměla o ničem ani páru.
|
| MSteflova |
|
(28.7.2008 16:29:06)
No právě - ty vycházíš z toho, že se s každým domluvíš...promluvíme si, vše se vyřeší, hlavně abychom o ten náš vztah oba pečovali. S tím samozřejmě souhlasím. Ale ne vždy jsou oba ochotni se dohodnout. Ne vždy jsou si oba ochotni přiznat, že něco skřípe. Ne vždy chce jeden zůstat s tím druhým(a nemusí jít hned o nevěru). Pak s tím sama nic neuděláš, marná sláva. A tak jsi ve vztahu nešťastná a nebo jste nešťastní oba. Hlavně se jen nerozvést... tomu říkám, že něco stojí za starou bačkoru.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 16:51:25)
ano, z toho předpokladu vycházím - svého muže miluji, on mě a tak bychom se měli domluvit, ne???
A pokud je to o prkotinách typu "cítím se osamělá", tak mu to přece můžu říct a popřemýšlíme, co udělat jinak. Pokud mě má rád, tak je v jeho zájmu, abych s ním byla šťastná. A naopak.
Člověk se jen tak z ničeho nic neodmiluje. Většinou je v tom jistá forma rozežranosti, že se začnu stýkat s jinými lidmi, líbí se mi, že mě třeba někdo oblbuje, začnu to vyhledávat...
Pokud by dotyčná měla zájem uchovat manželství, tak by se kamarádovi JENOM vybrečela na rameni a zarazila jakékoliv další důvěrnosti. Anebo to po prvním úletu utnula.
Jenomže jsou typy, které prostě nejsou spokojené nikdy, pořád mají pocit, že jim něco utíká a tak jdou za "lepším" - většinou ale prožijí život, aniž by kdy vlastně byli šťastni. O tom, co nechávají za sebou ani nemluvě.
|
| JaninaH |
|
(28.7.2008 17:25:46)
Martino,
promiň, ale tvůj předchozí příspěvek je snůšká blábolů a klišé. Připadá mi, že moc koukáš na seriály.
"Cítím se osamělá" je podle tebe prkotina? Cítila ses někdy osamělá? Víš, jaké to je? A vůbec, co když to bylo tak, že ta paní z článku to říkala manželovi dnes a denně a on na to jen, ať ho neotravuje s takovými prkotinami? A opravdu si myslíš, že se všechno dá v partnerském vztahu vyřešit tak, že "si o tom promluvíme"? Probuď se! Tak to chodí jen v seriálech...
J.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(29.7.2008 13:18:21)
jsem vzhůru a nežiji seriálový život. Nechápu, co za klišé vidíš v tom, že umím před partnerem pojmenovat problém a probrat to s ním. Mám pusu, umím mluvit a za roky partnerského života jsem se naučila přesně formulovat, co se mi líbí, nelíbí apod. Žádné náznaky, žádné čekání, jestli tomu druhému dojde, co jsem myslela.
Proto s manželem neřešíme podobné problémy. Jakmile se "cítím být osamělá", prostě mu to řeknu a on ví, co má dělat. A je jedno, jestli se jedná o hormonální výkyv nálady v těhotenství, nebo mám den blbec, nebo o to, že jsem půl roku sama doma, protože je na služební cestě. Tohle není záležitost vystřižená ze seriálu, to je normální komunikace mezi dospělými lidmi.
Napiš mi prosím tě, jak jinak chceš řešit jakýkoliv problém než tak, že jej v prvé řadě pojmenuješ a pak prodiskutuješ??? Jak to děláš doma ty??? Hodíš hrncem? Nebo si rovnou najdeš kamaráda na vybrečení??? Někdy mi totiž připadá, že to tak asi opravdu ve většině domácností funguje, alespoň podle příspěvků v různých diskusích.
|
| Sylvie | 
|
(29.7.2008 13:30:15)
Jakmile se "cítím být osamělá", prostě mu to řeknu a on ví, co má dělat.
Buď ráda, ptž tohle rozhodně není samozřejmost. Já si mohla hubu umluvit a manžel to považoval za jen takovou mojí blbinku, nad kterou stačí mávnout rukou a ono mě to nějak přejde :o/ Našemu vztahu hodně pomohlo to, že jsme stáli před reálnou hrozbou rozvodu. Paradoxně s ním přišel manžel, mne to docela sebralo, ale jakmile jsem pochopila, že ono to tak asi bude lepší, tak najednou docvaklo i manželovi, že se ani rozvádět nechce a teprve od té doby se s ním lze docela dobře domluvit. Ne na všem, existují věci, kdy máme každý opačný názor a kompromis se zdá být nemožný, ale zas to není nic, co by nás teď aktuálně trápilo a kdo ví, v jaké budeme situaci, až bude nutné vše řešit  Jinak před tím, než jsme měli děti, jsme se na všem domluvili bez problémů a to i na tom, jak bude rodina fungovat s dětmi - ale v reálu to pak dopadlo jinak.
|
|
| JaninaH |
|
(29.7.2008 13:32:36)
Martino,
moje zkušenosti jsou jiné. Pravděpodobně máš štěstí na komunikativního a vstřícného partnera. Na "prodiskutování problému" musí být dva. Co když ten druhý komunikovat nechce? Máš nějaký tip, jak ho k tomu přimět? Z tvého příspěvku jsem zkrátka usoudila, že považuješ "promluvení si" za všelék, což tak bohužel není. Promluvit si je pochopitelně správné a nutné, ale někdy je to jen začátek (a někdy i konec) řešení problému. Souhlasíš?
J.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(29.7.2008 22:52:08)
asi mám štěstí na partnera, protože manžel je zlatíčko. Nebylo to vždycky růžové, jsme spolu 11 let a z toho 6 manželé, museli jsme se spolu sladit.
Ne vždy jsme se v pohodě bavili o všech věcech, teď to ale tak funguje.
Jak jsem už psala výše, naučila jsem se věci pojmenovat a přesně říci, co chci. Nemluvit v náznacích a čekat, až ten druhý pochopí, jestli vůbec zaregistruje, že se nejedná o řečnickou otázku, prostě dělat tak, aby nedocházelo ke komunikačnímu šumu.
Taky u nás docházelo k "nedorozuměním", protože on nechápal, proč jsem naštvaná, když se vlastně nic nestalo. Když mu ale přesně řeknu, co je špatně, nemůže říct, že to nevěděl. A je fakt, že co máme prďolku, tak jsme se třeba ještě pořádně nepohádali, vlastně jsme se nikdy nehádali o žádné závažné věci, vždycky o prkotiny.
Promluvení si není všelék, ale musí to být vždy na začátku. Pokud se partnerovi nechce, doporučuji ránu tupým předmětem , (aspoň ze začátku jsem mívala takový pocit, že když manželovi potřebuji sdělit něco fakt důležitého, bylo by dobré doprovodit to ránou palicí, aby mu došlo, že teď se "něco děje" a pak ještě raději jednu dodatečnou, aby si to zapamatoval ). Tím z něj nechci dělat podpantofláka, oni to prostě někdy chlapi neberou naše problémy vážně, třeba zrovna ten tvůj, že??
Postupně se to vytříbilo, když viděl, že mě ty jím přehlížené ženské blbiny opravdu trápí, tak mě začal více vnímat. A o tom je to povídání. Za bezdětna jsme vždycky k večeru šli na procházku a tam byl prostor k povídání, k probrání důležitých věcí i blbostí. Hodně se bavíme třeba i o takovýchto diskusích, zajímá ho, jak žijí jiné rodiny, jaké jsou názory v jiných domácnostech. A i to nám pomáhá v komunikaci, protože známe názor toho druhého i na pro nás nestandardní situace, které se staly někomu jinému.
|
|
|
| JaninaH |
|
(29.7.2008 13:39:05)
Jo, a kamaráda na vybrečení jsem si našla, ale ne ROVNOU, ale až poté, co jsem se hodně dlouho pokoušela pojmenovávat problém a promlouvat si až do úplného vyčerpání
|
|
| MSteflova |
|
(29.7.2008 21:59:15)
Martino, zapomínáš na jednu podstatnou věc a to na to, že v případě partnerských problémů většinou komunikace vázne. A mám tím na mysli skutečnou krizi, nikoliv problém, který se momentálně vyskytl a nekomplikuje vztah několik měsíců. Ano, dejme tomu, že si s partnerem umíte promluvit, že o sebe vzájemně pečujete, že umíte čelit problémům. To je ale proto, že je váš vztah funkční a tak to považuji za samozřejmost.
Pokud ale přijde krize, často komunikace začne brát za své. Já takovou zkušenost mám nejednu a ač bych si celkem ráda dala pivko s kterýmkoliv ze svých expartnerů, v době rozchodu o tom nemohla být ani řeč. Souhlasím s názorem, že na dobrou komunikaci a snahu problém řešit musí být dva - a to bývá spíše vyjímkou, proto se lidé rozcházejí.
Pouze Brandon Walsh dokázal vše vyřešit tím svým "pojďme si o tom promluvit". Taky to byl ve své době hrdina ;-)
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(29.7.2008 22:59:24)
když je několikaměsíční krize, tak to už je VELKÝ PROBLÉM. Něco tomu ale určitě předcházelo, ne? Pokud vztah funguje a začne se "něco kazit", tak tady by bylo dobré začít zjišťovat, co je špatně, právě než to naroste do obřích problémů, které končí rozchodem.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(29.7.2008 23:12:44)
Vazene damy, dobry vecer.
Tady manzel Martiny. Jak jiz psala, povidame si fakt o vsem.
Chtel bych Vam ale rict, alespon za sebe, ne za vsechny muze, ze byt rozvedeny/zenaty/vdana neni letenka do raje. Vzdy zalezi na okolnostech. Priklanim se ale k nazoru, ze byt rozvedeny vetsinou opravdu znamena prohru. Prohru neceho, cemu jsme verili, cemu jsme odevzdali vsechny nase sny a silu.
Jsem se svou zenou jiz pres deset let a priznavam, ze me mnohdy opravdu vytaci i to, kolik spotrebuje toaletniho papiru, kolik hodin travi tlachanim na diskusich, kolik mi zakazuje piv v parnem dni ;-))) ...
Vse je opravdu jen o tom chtit, resit problemy, nekdy vystoupit i agresivneji s cervenym majakem namontovanym na cepici, aby si partner uvedomil POZOR POPLACH.
Neexistuje idealni muz stejne tak, jako neexistuje idealni zena. Sve idelaly si kazdy tvorime ve svych snech a dle nich pak SAMOZREJME i utvarime toho druheho. Pokud nam na nem zalezi, netlacime na pilu a nelpime na malichernostech a pokud jemu zalezi na nas, udela, co bude v jeho silach.
I kdyby to treba jiz zitra melo byt vsechno minulost, vim, ze jsem se svou zenou byl mnoho let opravdu stastny a ze bude tezke byt znovu tak stastny, jak jsem byl. Mam dve zamestnani a studuji dalkove druhou skolu. Snad proto, pres me vycerpani a pres neuveritelnou trpelivost a toleranci me zeny, jsme stale stastni za kazdy obycejny, naprosto vsedni okamzik, kdy jsme spolu.
Taky se nam nekdy zda, ze jsme se naprosto odcizili, kdyz v letnich a zimnich mesicich makam cca 16 hod. denne. To pak nemam chut a silu snad ani na milovani. Ale pak staci jedna jedina hodina, kdy jsme vsichni spolecne na hristi s malickym zivot je zase krasny.
Vsechno je to ale opravdu proto, ze nase problemy resime predevsim spolu a umime si rict pravdu, i kdyz je to nekdy slozite.
Krasny vecer, Tom
PS: Uz se asi nedostanu k odpovedi, ale budou mi tlumoceny
|
|
| MSteflova |
|
(29.7.2008 23:24:59)
Souhlasím, souhlasím, souhlasím. Ale to jsme pořád u toho samého - co když partner o problému odmítá komunikovat? Vyhýbá se tomu druhému? Začne se chovat jinak? Odmítá problém vidět?
|
| Wilma | 
|
(29.7.2008 23:46:05)
Pak asi nenaděláš nic. Prostě nemůžeš se domluvit s někým, kdo se domluvit nechce. Ale je opravdu solidnější se napřed rozejít, když se s partnerem nedá mluvit, a teprve pak si hledat dalšího.
No, ale život neběží podle příruček správného chování, takže nikdy neříkej nikdy.
|
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(30.7.2008 0:15:56)
ta rána do hlavy???
nepíšeš o jaký problém jde, třeba by manžel snesl promluvu od někoho jiného, svých rodičů, kamaráda...
|
| MSteflova |
|
(30.7.2008 7:47:02)
Tak na to bych neměla. Předpokládám, že dospělý člověk se umí sám postavit k problému čelem - pokud to odmítá, nepůjdu za jeho matkou či kamarádem, abych jim líčila naše osobní problémy a na ně tak přehodila další starosti, které by se měly týkat jen nás dvou.
Jsem ochotna navštívit i odborníka, mluvit o věcech, přijmout svůj podíl viny, stát při partnerovi, pokud vím, že prochází nějakým složitějším obdobím. Ovšem vše do určité míry.
Ani si neumím představit, že partner zůstává kvůli své matce. Nebo proto, že je to správné. Či z jiného důvodu, než je ten, že se mnou opravu chce být, že se doma cítí spokojený a nemá potřebu utíkat někam, kde je mu líp. Proto nejsem ani zastáncem svateb - kdo chce zůstat, zůstane. A to i bez papíru.
|
|
|
|
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.7.2008 17:33:12)
Martino,
možná ti to přijde divný, ale já jsem sice celý život víceméně osamělá, přesto se cítím šťastná. Resp. spíš šťastná než nešťastná. OK, někdy jsem naštvaná a někdo/něco mne pěkně vytočí, pak se z toho vypíšu na netu... ale reálně, ve skutečným životě, jsem fakt celkem v pohodě. A nesouvisí to s žádnýma manželstvíma. Je to jen o pocitu. Ano, bylo by lepší, kdyby to či ono bylo jinak, ale tak jak to je to není vůbec špatný. Proto, že svý štěstí/spokojenost nespojuju s cizíma lidma, to je totiž MOJE záležitost a nikdo jiný mi k ní nepomůže. I kdyby se zítra můj manžel rozhodl oženit s ženou svých snů, i kdyby se ŽM zítra rozvedl a klečel mi u nohou s kyticí růží, nemohla bych být víc "šťastná", protože to jsou jen vnější kulisy. Štěstí/spokojenost je o rozhodnutí. Nikdo a nic ti k němu zvenčí nepomůže. Jediný, kdo tě může učinit šťastným jsi ty sám/sama.
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(29.7.2008 13:25:13)
já jsem ale nikdy netvrdila, že šťastná může být jenom vdaná žena.
Ale ideální přece je, abych byla šťastná s partnerem, kterého jsem si vybrala, na tom se snad shodneme. Proč jinak bych s ním setrvávala v jakémkoliv vztahu??
Ale tato diskuse je o něčem trošku jiném. Jistá žena podrazila svého muže a ohlasy jsou takové, že jí všechny fandí. A to mě dost zaráží, protože kdyby se tohle stalo jim, tak by asi moc happy nebyly a hádám, že by to nepřešly s ledovým klidem.
|
| Wilma |
|
(29.7.2008 23:41:10)
Martino, já z toho článku mám taky takový dojem, že je to od té manželky docela hnusný podraz. Souhlasím s tebou. Sice nevíme jak to přesně bylo, ale tak jak je to líčeno to vypadá, že ti dva měli potíže a místo aby je řešili spolu tak si manželka našla rameno kamaráda, a to dokonce tak že manžel o tom ani nevěděl, a pak prostě oznámila nekompromisně že se chce rozvést. Ono je to to totiž jednodušší, nové koště dobře mete a hormony jsou mrchy. Manžel patrně tu její nespokojenost podcenil, ale vážně v tom článku nevidím že by mu vůbec dala možnost něco napravovat. Vlastně to vypadá jako by to poprvé řešili teprve u toho soudu. Jinak vím moc dobře co je to nekomunikativní manžel, ale tady mi přišla nekomunikativní spíš ona. To je můj dojem z toho článku. A ještě bych smázla toho přítele. Možná by se ženuška víc snažila původní vztah oprášit kdyby tak ochotně nenabídl rameno k vyplakání (a nejen to rameno). Jo, jsem hnusná, ale je to tak.
|
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(30.7.2008 9:21:36)
no konečně někdo, komu to taky připadá přinejmenším divné. Zatím tady byly jen samé sympatizantky s dotyčnou. Už jsem si myslela, že jsem jediný exot, když považuji slušné jednání v manželství za jakýsi standard, který bychom si měli hlídat.
|
|
|
|
| AlaKs | 
|
(29.7.2008 15:17:08)
Monty, to jsi napsala přesně. Já si někdy připadám divná, že jsem šťastná ač bych podle vnějších znaků být neměla. A osamělá si nepřipadám vůbec. Paradoxně kdykoli se objeví někdo, kdo by mě měl udělat šťastnou a zbavit mě osamělosti způsobí, že jsem z něj nešťastná. Věta "Štěstí/spokojenost je o rozhodnutí. Nikdo a nic ti k němu zvenčí nepomůže. Jediný, kdo tě může učinit šťastným jsi ty sám/sama" se mi moc líbí.
|
|
|
| Jeroným, 2 malé dcery | •
|
(26.4.2011 17:19:19)
Jenomže jsou typy, které prostě nejsou spokojené nikdy, pořád mají pocit, že jim něco utíká a tak jdou za "lepším" - většinou ale prožijí život, aniž by kdy vlastně byli šťastni. O tom, co nechávají za sebou ani nemluvě.
- TAK TO PŘESNĚ SEDÍ NA MOJI EX-ŽENU, bohužel
|
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(28.7.2008 16:38:39)
To ano, ale je samozřejmě rozdíl žít s alkoholikem a žít s mužem snů (tak nějak přibližně).
Jinak Monty spíš odhaduju podle diskuzí z před pár roky, je fakt, že teď na Rodinu už tak často nechodím, a s Monty se většinou míjím.
|
|
|
|
|
| MSteflova |
|
(28.7.2008 15:41:47)
Myslím, že záleží na tom, jak člověk své životní kroky hodnotí a jak je schopen se ze svých chyb poučit. Sama vycházím z toho, že mám velmi pohodový život (i když si toho někdy nevážím), skvělého partnera, milou holčičku a čekám další přírůstek v srpnu. Kdybych ve své minulosti neudělala pár kopanců, nic z toho by nebylo. Takže bych určitě nic nevracela a nedělala jinak, protože věřím tomu, že chyby děláme všichni a že jsou pro nás i prospěšné, pokud jsme ochotni se z nich poučit a něco nového se o sobě dozvědět.
Pravda je, že pokud do svých životních chyb zapleteme naše děti, pak je to složitější věc, ale určitě také řešitelná.
|
| MSteflova |
|
(28.7.2008 15:56:42)
Milado, napsala jsem "řešitelná". Tím jsem myslela, že se dá najít řešení, samozřejmě pokud se zúčastněné strany snaží nějaké najít.
|
| MSteflova |
|
(28.7.2008 20:32:17)
No jasně, Milado. Beru. Ale tam se problém netýkal pouze rozchodu dvou lidí, ale emigrace. Takže i kdyby tam nebyly ty děti, tak můžeš říct "jak k tomu přijdou rodiče, že jim odejde syn a oni ho už nikdy neuvidí?".
|
|
|
|
|
| Róza | •
|
(28.7.2008 17:31:20)
Júúúú, já mám taky skvělého partnera, úžasnou holčičku a další přírůstek v srpnu ))))).
|
| MSteflova |
|
(28.7.2008 18:14:48)
No tak držím palce .
|
| Róza | •
|
(29.7.2008 10:42:53)
A já tobě taky.
|
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(28.7.2008 16:42:37)
Nedala jsem si za cíl "nikdy se nerozvést" a tím pádem ani udržovat nefunkční manželství. Dala jsem si za cíl snažit se mít dobré manželství a nepovedlo se mi to, částečně mou vinou.
Jasně, že jsem se tím něco naučila a až budu mít někoho dalšího, bude to přínos. Ale to nic nemění na tom, že jsem něco zkazila. Necítím potřebu nad tím lomit rukama, ale že bych to vydávala za výhru? To bych si musela dost lhát do vlastní kapsy.
Odchod z některých manželství může být výhra, a dost zásadní - kamarádka se rozvedla s gamblerem a my jí upřímně gratulovali, že se z toho vztahu vyprostila.
To i Monty, prohra IMHO není, když napravíš rozvodem zásadní chybu na začátku - třeba sňatek s alkoholikem nebo sňatek uspěchaný, s nevhodným partnerem.
Dlouhodobě nefunkčí manželství je ostatně taky prohra.
Podle mně je věc i v tom, jako byste vnímali prohru jako něco hrozného. Pro mě to tak není. Prohráváme a vyhráváme a jdeme dál. Ale vědět proč jsem prohrála je strašně důležité pro budoucnost - a když si prohru vůbec nepřipustíš, tak se o tenhle zisk připravuješ.
|
|
|
| Wilma |
|
(30.7.2008 0:49:34)
Tohle zní hrozně povzbudivě. Je teda fakt že pokud se lidi berou tak by to měli mínit tak že hodlají být spolu, ale být spolu za každou cenu je blbost. To cos napsala bych si měla zařadit do povinné četby před spaním pro případ potíží, a to i jiných než manželských. Myslím to fakt vážně.
|
|
| Wilma |
|
(30.7.2008 0:50:28)
Reagovala jsem na Madelaine.
|
|
|
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 16:20:56)
přesně tak jsem to myslela, asi to ale někteří pochopili jinak.
Když nejdu do svatby s tím, že to MUSÍ vyjít, že pro to uděláme s manželem MAXIMUM, tak proč se sakra vdávat???? Jaký to pak má smysl?
Já jsem pro tradiční hodnoty, alespoň v tomhle ohledu. Vdávala jsem se ne proto, abych byla nevěsta, ale protože jsem chtěla, aby už na první pohled bylo jasné, že jsme "svoji". Aby každý z nás neměl jiné příjmení, děti nevyjímaje.
Svatební den byl pro nás ten nejkrásnější a dodnes na něj rádi vzpomínáme. Zrovna o víkendu jsme byli na svatbě kamarádům a pro vzpomínku si pustili taky video z naší svatby.
Taky míváme problémy, taky se hádáme. Naštěstí ale kvůli prkotinám. V zásadních věcech jsme zajedno, hodně si povídáme o všem, mimo jiné i o názorech na různá témata z těchto diskusí. Zajímá mě názor mého muže stejně tak, jako zajímá jeho můj názor. Pak se asi jen tak nestane, že bychom se jeden druhému odcizili tak, aby musel hledat útěchu v náruči jiné/jiného.
Všechny problémy jde řešit, nebo by se pro to alespoň mělo udělat maximum. Vše jde řešit, když se to řeší. I postelové problémy. Když už problém opravdu vyhnisá, pak se těžko napravuje.
|
|
| Míša+Tom | 
|
(30.7.2008 12:09:17)
Docela s tebou, Hanko, souhlasím. Po rozvodu jsem zůstala se svým synkem (2,5 roku) sama. Stalo se to tak, že si můj bývalý manžel našel jinou slečnu (bohužel je to Íránka) takže jiná mentalita, jiný životní postoj, prostě všechno jiné. Manžel přijel z pracovní cesty, suše mi to oznámil s tím, že neví, jak to bude dál, ale že to vidí na rozvod. Podotýkám, že předtím jsme měli skvělé - ale opravdu skvělé - manželství. Nikde žádný šrám, občasné neshody byly, ale v tom jsem nikdy neviděla problém.
A když jsme sepisovali žádost o rozvod (měli jsme rozvod dohodou), tak mi před tím můj bývalý vytkl takových věcí, co nebylo OK, že jsem se divila. Ale u něj nebyla asi nikde chyba-zřejmě je viděl jen u mě.
Ve svatební den jsme si slibovali věrnost, lásku, prostě že spolu budeme v dobrém i zlém, ale po 6 letech se opravdu asi člověk hodně změní a můj manžel toho byl příkladem.
Rozvod jsem přežila, byl to šok, prostě to zanechalo na mé psychice veliké šrámy, synovi táta chybí, to je znát. Ex-manžel chce mít hezký "porozvodový vztah", takže jezdí pravidelně každý týden, synovi přiveze spoustu sladkostí, na Den dětí "nás vzal" do ZOO. Myslím, že cítí vinu, je mi to jasné, zřejmě není teď úplně tak šťastný, jak si to plánoval, možná mu chybí ta idylka rodiny, protože jezdí dost často pracovně pryč (proto ten Írán).
Myslím, že kdybychom uměli hned od začátku o tomto problému více spolu komunikovat, nelámala bych si teď pořád hlavu s tím, kde se tedy stala ta chyba.
Tak kdo je teď šťastnější? Já, můj syn, dluhy, které nám zbyly po vyplacení manžela nebo on a jeho vina? Říkám naprosto přesvědčená, že já. Našla jsem po rozvodu sama sebe a zůstal mi syn - moje sluníčko!
|
|
| Míša+Tom |
|
(30.7.2008 12:09:28)
Docela s tebou, Hanko, souhlasím. Po rozvodu jsem zůstala se svým synkem (2,5 roku) sama. Stalo se to tak, že si můj bývalý manžel našel jinou slečnu (bohužel je to Íránka) takže jiná mentalita, jiný životní postoj, prostě všechno jiné. Manžel přijel z pracovní cesty, suše mi to oznámil s tím, že neví, jak to bude dál, ale že to vidí na rozvod. Podotýkám, že předtím jsme měli skvělé - ale opravdu skvělé - manželství. Nikde žádný šrám, občasné neshody byly, ale v tom jsem nikdy neviděla problém.
A když jsme sepisovali žádost o rozvod (měli jsme rozvod dohodou), tak mi před tím můj bývalý vytkl takových věcí, co nebylo OK, že jsem se divila. Ale u něj nebyla asi nikde chyba-zřejmě je viděl jen u mě.
Ve svatební den jsme si slibovali věrnost, lásku, prostě že spolu budeme v dobrém i zlém, ale po 6 letech se opravdu asi člověk hodně změní a můj manžel toho byl příkladem.
Rozvod jsem přežila, byl to šok, prostě to zanechalo na mé psychice veliké šrámy, synovi táta chybí, to je znát. Ex-manžel chce mít hezký "porozvodový vztah", takže jezdí pravidelně každý týden, synovi přiveze spoustu sladkostí, na Den dětí "nás vzal" do ZOO. Myslím, že cítí vinu, je mi to jasné, zřejmě není teď úplně tak šťastný, jak si to plánoval, možná mu chybí ta idylka rodiny, protože jezdí dost často pracovně pryč (proto ten Írán).
Myslím, že kdybychom uměli hned od začátku o tomto problému více spolu komunikovat, nelámala bych si teď pořád hlavu s tím, kde se tedy stala ta chyba.
Tak kdo je teď šťastnější? Já, můj syn, dluhy, které nám zbyly po vyplacení manžela nebo on a jeho vina? Říkám naprosto přesvědčená, že já. Našla jsem po rozvodu sama sebe a zůstal mi syn - moje sluníčko!
|
|
| Tomáš, dvě dcery | •
|
(26.4.2011 17:25:41)
Hanko, napsala jsi to krásně. Cítím to úplně stejně.
Jsem rozvedený a vnímám to jako velkou životní prohru.
Proč je to prohra? Protože jsem se ženil z velké lásky, s ženou jsem si rozuměl, máme fantastické děti děti, které vznikly z lásky a přáli jsme si je.
Prohra to je, protože jsme to spolu mohli ustát, kdybychom věci řešili dřív a účinněji. Takhle jsme zkomplikovali život a dětství vlastním dětem. Protože jsme opravdu měli na to být dobrými rodiči a zároveň dobrými partnery. Jenže to partnerství jsme nezvládli.
Člověk v životě leccos vyhraje a leccos prohraje. My naše manželství prohráli. Není to tragédie, ale tvářit se, že to je OK, je lhaní si do vlastní kapsy.
|
|
|
| MartinaNov (dva rošťáci |
|
(28.7.2008 16:12:17)
není??? A do manželství teda vstupujete s jakými ideami??? Snad každý touží po tom, aby mu to vyšlo, aby vytvořil s partnerem šťastnou rodinu. A když dojde k rozvodu, tak to přece je prohra. Stejně tak, když se rozpadne dlouholetý vztah.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(28.7.2008 17:14:21)
Prohrávám leda tak v ruletě a to ještě ne moc často. A někdy ve scrabblu.
Neberu život jako hru, takže v něm neexistují ani výhry, ani prohry. Prostě se stávají věci. Co to je šťastná rodina nevím, nikdy jsem žádnou neviděla, ale vím naprosto přesně, že mému "ideálu" to, co je běžně za spokojené/šťastné manželství pokládáno neodpovídá. Například bych nedokázala být spokojená ve vztahu, ve kterém bych se měla s někým hádat. O cokoli. Nesnáším afekt, řev, vzbouřené emoce a hysterii. Lidé, kteří přede mnou dělají podobné dramatické scény nebo o nich hovoří a pokládají je za přirozenou součást života mi připadají nezralí, labilní a primitivní. Věřím, že existuje důvod k výměně názorů, ale proč z toho dělat amatérské představení Macbetha. Takže vztah, v němž se lidé léta a opakovaně hádají mi naprosto nepřipadá jako spokojené manželství, event. šťastná rodina.
|
| Samarlu |
|
(29.7.2008 7:59:04)
není dokonalá rodina. To, že jí neznáš, ještě neznamená, že to není báječná věc. Musím říct, že rodina je v první řadě zdroj mé spokojenosti se životem a dobrýmu partnerskýmu vztahu se máloco vyrovná. Hele, já jsem taky dcera rozvedených rodičů a zdá se mi, že jako se lidi z blbosti berou, tak se z blbosti rozvádějí. Příklad mých rodičů je odstrašující nikoliv tím, jak strašné věci sobě či dětem prováděli, ale že se nebyli schopní přenést přes sebemenší potíž společným řešením. A já se s tou jejich prohrou těžko vyrovnávám i po 25 letech. Prostě nemá cenu furt dokola poukazovat na to, jak to v některých kompletních rodinách vypadá hnusně (vypadá). Jsou i jiné. Přesto, že třeba žádnou takovou neznáš (já jich znám min. 7).
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)