| Rosina | •
 |
(23.6.2008 14:07:24)
I když profesionalita je úžasná věc, pěstouni by podle mě měli být rodiče. Jak psal už profesor Matějček, rodič je ten, kterému bytostně záleží na dobru jeho dítěte, pro to dítě se angažuje a až do konce života zůstane se svým dítětem spojen a bude mu ochoten poskytnout podporu. To je to, co dělá rodiče rodiči a co dělá rodinu lepším prostředím pro výchovu dítěte než je ústav. Chápu vhodnost profesionálního odstupu, pokud by dítě bylo v pěstounské péči jen dočasně a mělo se později vrátit do původní rodiny (např. až se rodič vrátí z vězení nebo až si sežene práci a bydlení). Ale pokud se rodiče dítěte zřekli, nebo byli zbaveni rodičovských práv, měli by pěstouni vnímat sami sebe jako náhradní rodiče, kteří toto "své" dítě už nikdy neopustí. Byli a jste jako rodiče skvělí. I díky vám sbírám odvahu jít do toho taky, i když si stále nejsem jistá, jestli jsem pro to dost zralá.
|
| Lenka | •
|
(23.6.2008 15:26:35)
Udělali jste to dobře!!!!!
|
| Teraza Horáková |
|
(23.6.2008 16:36:55)
Madel - Rok kohouta.... jedním dechem, dost mne to sebralo...... pak jsem si říkala, že mohli mít prostě smůlu. Leckdy jsou problémy s dětmi vlastními a tam je genetická výbava daná....
četla jsem i názory na ni, i na knihu, jsou dost rozporuplné
|
|
| Hanka 75 | 
|
(23.6.2008 21:30:41)
Na té knížce je hodně vidět, kdy byla psaná. I když autorka je přesvědčená a dost si za knížkou stojí, myslím, že za 10, 20 let by jí napsala a věci viděla jinak. Ještě se ten příběh bude i dál vyvíjet. Těm klukům stejně moc dali, i když si prošli tak těžkým odobím s nimi.
Mě osobně to tam přišlo trošku zacyklené. A navíc, možná v dnešní době by odborníci (ne "odborníci" nedoporučili do adopce, dvě tak handicapované děti stejného pohlaví.
Nerozuměla jsem např. tomu proč druhému synovi dávali kapesné a doufali, že dojede na fotbal. Proč místo odměny-kapesného ho na fotbal nevozili nebo nedoprovázeli. Nechci být rýpavá, ale vím, že mě to tehdy napadlo.
Knížku jsem si koupila, abych autorku podpořila, ale upřímně mě příliš nenadchla. I když vysílení a rozpoložení autorky chápu, myslím, že měla s vydání knížky počkat a ještě jednou jí přepsat. Nicméně i takto má hodnotu.
|
| Teraza Horáková |
|
(23.6.2008 22:05:51)
Hani, jen osobní dojem, možná počkat mohla, ale pocit, že z toho stejně nevypadne nic moc pozitivního, ve mně zůstane (přesto ji obdivuji, i když asi neměla mnoho možností na výběr). Ten dojem, který popisuje je nejspíš momentální, proto jsem začala shánět Indiánské léto, abych se dopídila začátku, tam asi byla nadšená.
Ne, nemyslím si, že by to byla objektivní pravda pro všechny (jak jsem psala, četla jsem názory na knihu i na ni), ale mysím, že subjektivní dojem mohl a může pomoci rodičům, kteří se snažili a měli dojem selhání. Nechtěla bych, aby odradila rodiče potenciální a to je jí, myslím, vytýkáno, ale popsala jen své pocity.
|
| Teraza Horáková |
|
(23.6.2008 23:03:50)
Běh hledám.... nabízely mi kamarádky, že mi půjčí, ale já jsem magor přes vlastnictví knížek.... negativní i pozitiní reakce - odkaz na ně, mohu poslat (hodně je ve wikipedii), ale neutvořila jsem si z jejích názorů dogma, naopak jsem ji obdivovala..... s bídou zvládáme vlastní děti - a fakt doufáme, že budou v pohodě...... a Maceška je pro mne něco jako živý zázrak....
|
|
|
|
| 10.5Libik12 | 
|
(23.6.2008 23:25:13)
Já když jsem to četla, tak mi došlo, že matka o děcku jako o debilovi nepřemýšlí, byť by stokrát bylo.
Indiánskej běh mě potěšil formou, nicméně Kohoutovic špinavý prádlo mě až tak nezajímalo. V části o adopci jsem ji ale obdivovala, syrovost rozčarování z nových chlapečků mi přišla poctivá.
V jednom rozhovoru uvedla, že nemá k dětem stejně fyzicky blízko, ale dbá o to, aby všem krájela stejně mazlení. Promluvila o tom, že jí není příjemné, když jí Marián funí za krk, takže jí tam nefuní ani ten první ani ten vlastní.
To mě fascinovalo a řekla jsem si, že to teda lehký nemá, ale..
|
|
| lili | •
|
(23.6.2008 23:54:04)
Já ji chápu, prožívam něco podobného se synem. Kdo to nezažil nikdy nepochopí tu bezmocnost matky, která aby se z toho nezbláznila raději všemu flegmaticky přihlíží ( po té co domlouvala, vyhrožovala, vozila........)
|
| 10.5Libik12 |
|
(24.6.2008 0:05:23)
Já bych pro tvé povzbuzení propíchla na svého syna toto:
16 let: záškoláctví, lehké drogy, vyhozen z učiliště, z Panasoniku, z Tesca.
18 let: zápis do jiného učiliště, zaviněná autonehoda, čtyřky z milosti
20 let: zápis do maturitní nástavby (všichni si mysleli, že mě přeskočilo, , absolvoval s dobrým prospěchem v řádném čase.(
22 let. přijímačky na VŠ, úspěch, momentálně 2 semestry za sebou v normální době.
Já jsem nikdy nekoukala bezmocně, jenom nevěřícně, protože jsem si byla jistá, že v podstatě je to genius:) Ale svého času jsem si to myslela fakt jenom já.
|
| lili | •
|
(24.6.2008 0:22:49)
Libíku gratuluji, že si to zvládla.
U nás je to tak:
15 let nastup na učiliště.
15-19 několikrát změněno učiliště, neomluvené hodiny, lehké drogy, drzosti, drobné krádeže. Učiliště nedokončeno, pry nepotřebuje výučák.
19-22 vegetuje u nás, živí se pravděpodobně prodejem marjánky, nepracuje, na pracáku hlášeny není, neplatí si zdravotní pojištění ( na co platí ho rodiče), drobné krádeže doma ( teda doufám, že pouze doma).
Musím dodat, že jsem zdárně vychovala dvě další perfektní děti. Takže výchovou to asi nebude.
Vyzkoušeli jsme už vše, až na absolutní vyhazov z domu a od rodiny.
Momentálně se ho snažím ignorovat a užívat si každé hodiny klidu. Není to řešení, ale nevím co jiného dělat.
|
| 10.5Libik12 |
|
(24.6.2008 0:29:55)
ajaj
Náš mladej měl nějakou hrdost s níž šel coby absolvent ZŠ do práce, abychom jako čuměli, jakej je borec, že se uživí, no a on těžce narazil, hoch. Stejně teda potom ještě dělal kraviny, ale pak to nějak přešlo, skoro jako když narazíš v poušti na oázu.
Dle mého, má váš malej ještě čas, marihuana(pokud na to nemáš skleník) ho dlouhodobě neuživí. Bav se s ním jako s velkým a normálním, předpokládej, že bude v pohodě, tak to prošlo u nás. Hodně štěstí
|
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 | 
|
(24.6.2008 11:33:34)
Teda Lili - obdivuji tvou trpělivost.
Tři roky nechat dítě vegetovat, nepracovat, nedávt žádné peníze na domácnost.... a ještě mu trpět, že si neplatí zdravotní pojištění (tedy že se alespoň nepřihlásí na pracáku....)....
No nevím, možná bych to nenazvala trpělivostí, ale - promiň - blbostí.
A hned další myšlenka, která mne napadla, byla: musí na to ti rodiče mít.
Moje starší dcera se po dvou semestrech VŠ a prvním vyhazovu od zkoušky rozhodla, že jí za ty nervy, které se studiem má, ta škola nestojí a že přestane studovat. Tak jsme jí na to sdělili v podstatě 5 bodů
1) jsi dospělá, je to tvé rozhodnutí
2) nám se to nelíbí, ale pokud ty budeš takto spokojená, je to OK
3) máme tě rádi i když děláš věci, se kterými nesouhlasíme
4) pokud nebudeš studovat, předpokládáme, že se uživíš
5) pokud budeš bydlet doma (momentálně během studia byla na privátě v Brně), budeš se podílet na nákladech na domácnost.
Je to dáno jednoduchou rovnicí - my nemáme tolik peněz, abychom ji živili, pokud by se flákala. Ano, byli jsme ochotni ji živit na VŠ, ale znamenalo to pro nás dost velké zatížení. Byli jsme ochotni pro její vzdělání leccos obětovat (oba s mužem máme 3 práce a tedy nulový volný čas, abychom to utáhli), ale pokud studovat nebude, tak není pro co se obětovat...
Mohu se zeptat, co vás vede k rozhodnutí takto svého syna šanovat?
Simča
|
| lili | •
|
(24.6.2008 11:46:01)
Simčo, není to tak jednoduchá rovnice.
Jak jsem psala, domlouvala jsem, vozila jsem do školy ( bez výsledků, bo zdrhnu druhým vchodem), naštěvovala jsem výchovné poradce ( bez výsledků, synátor se nechce změnít, měl z nich srandu), psychology ( stejné jako poradci), na pracák jsem ho dovezla stejně se nepřihlásil. Vyhrožovala jsem, plakala jsem. Manžel dělal to samé.
Jak by si to řešila ty, vyhodila by si ho na ulici? Přes to všechno je to moje dítě. To nedokážu.
Kdo to nezažil nepochopí.
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(24.6.2008 12:37:59)
Lili - píšeš, že kdo nezažil, ten nepochopí.... Jo, to máš pravdu, je velice těžké říct, co bych dělala, kdyby...
Já ale vím, že bych na to prostě neměla. Prostě NE. Nevím, jak to vysvětlit. Třeba tak - v obchodě musím řešit, jestli mohu koupit jogurty všem 4, nebo je koupím jen dětem na svačinu. A moje dcery v tomto žijí a vyrůstají. Ví, že pokud chtějí jet na tábor (třeba malá), nebo jít studovat (velká) znamená to pro celou rodinu, že se musí uskromnit.
Tak, jako ty říkáš, že kdo nezažil, nepochopí, s tímto je to podobné. Já bych prostě dceři musela říct, že pokud nebude ALESPOŇ hlášena na pracáku, tak prostě na placení jejího soc. a zdrav. pojištění nemáme.
Myslím si, že tak jako vždy dodnes, bychom i v této situaci jednali s dětmi na rovinu: otevřně, láskyplně ale důsledně. Sedneme si s nimi, probrali možnosti naše i její, stanovit pravidla (Např: dobře, chceš si rozmyslet, co dál, ale my chceme taky žít trochu jako lidi. Takže se přihlásíš na pracák a doma budeš zajišťovat to a to - a my tě nevudeme nutit se teď hned rozhodnout, co budeš dělat. Atd...) a pak bychom to skutečně důsledně vyžadovali. Je to hrozné, ael jsem přesvědčena, až do takových důsledků, že pokud bychom řekli" ...a pokud to dělat nebuděš, tak tu s nmi nemůžeš bydlet....", tak bychom na tom trvali. Hodně bych zvažovala, ZDA toto vyslovit a jeké podmínky stanovit, ale už proto, že bych prostě NEMÉLA prostředky na to, dítě živit, kdyby se ono flákalo, musela bych být důsledná. Aneb - dotaženo do extrémů: Přece bych nenechyly tu menší hladovět proto, aby se ta starší mohla flákat.
Jenže u nás tohle prostě nemůže nastat. To proto, že holky ví, že naše výchova je důsledná, ví, nemáme peněz nazbyt, starší dcera si i při studiu přivydělávala (my jí prostě nemohli zajistit více, než bydlení + 3 tisíce měsíčně na obědy v menze, 1 měsíčně cestu domů a jízdenku na městskou). Takže pokud si chtěla koupit něco na sebe, nebo jít do kina, šla na brigádu. Stejně tak, jako byla na brigádě už 3 minulé prázdniny a z peněz takto vydělaných si financovala svoje oblečení, zábavy, maturitní ples nebo notebook, který potřebuje ke studiu. Taková situace u nás prostě je, naše děti vyrůstají s touto realitou a jinou neznají....
říct, jak by to bylo, kdybychom měli peněz nazbyt, nevím. Ale obávám se, že stejně. Pravda, koupila bych dětem asi více, než nyní, ale nechala bych je, aby se také samy přičinili (MMCH - malá si třeba už vydělala na foťák, po kterém toužila)
S.
|
| lili | •
|
(24.6.2008 13:14:55)
Platime za něj zdravotní pojištění, ale to neznamená, že na to máme.
Jemu je šumák, jestli má nebo nemá zakoný pojištění zaplacený. Dokud jsme neplatili, chodili upomínky a synáček na ně nereagoval. Já dostala strach z toho, že dluh naroste a bude na nás uvalena exekuce. Tak platíme a on o tom asi ani neví, možná ví a mávl nad tím rukou.
|
|
|
|
| 10.5Libik12 |
|
(24.6.2008 11:47:14)
Simčo, jenže co uděláš, pokud se synátot nechytne?
Představa o vyhazovu, aby se dítko naučilo o sebe starat je dle mého názoru naprostý konec. Ulice posytne prostor ke krádežím, fetu, kuplířství, prostituci. Pohádka o líném Honzovi, jak šel do světa, je dle mého názoru velmi mimo.
A já si taky myslím, že neúspěchy nejsou schválnost, to jen mládežníci dělají ramena (jakože jim ten blbec za to nestojí, že titul je na nic, že nebudou někde dělat za 60,-). Většinou je to tak, že je nikde z objektivních nebo náhodných důvodů nechtějí.
Já mám tu prožitou zkušenost s obráceným malého příživníka na geniálního studenta, který si paralelně vydělává na život a doporučila bych jediné, nedělat z dítěte většího outsidera než je, řešit konkrétní jednotlivé problémy, nevracet se ke starým, nevyčítat a dít najevo, že s ním já(i svět) stejně počítá.
|
| MSteflova | 
|
(24.6.2008 12:32:14)
Libiku, to já zase na Honzu, co šel do světa, nedám dopustit. Sama jsem šla na ubytovnu v 18 letech a pak se protloukala sama - a jak mi to prospělo. I u velké části mých známých vidím, jak moc je to změní, pokud se začnou starat o sebe, ať už se jedná o pobyty v zahraničí v podobě Au-pair, či pouhém odstěhováním se od rodičů. Klasičtí mamánci, co sedí doma jako buchty, kritizují studené večeři a pravidelně natahují ruce směrem k rodičům u mě outsideři jsou a často i u svých vrstevníků.
Pokud matky dopustí, aby na nich byli jejich dospělé děti závislé jako batolata(téměř doslova-strava, péče, bezpečí domova), pak tím svým vlastním potomkům službu neprokážou a už vůbec ne jejich budoucím partnerům.
|
| lili | •
|
(24.6.2008 13:19:55)
Ono hodně záleží na Honzově povaze. Já kdybych svého Honzu vyhodila tak se nebude živit jen prodejem marjánky, ale sklouzne k něčemu ostřejšímu a pochybuji, že bude mít sílu ( nebo bude chtít) se z toho vyhrabat.
|
| ZuziP | 
|
(27.6.2008 21:21:12)
Lili, a takto kam smeruje?
|
|
|
| 10.5Libik12 |
|
(24.6.2008 20:54:50)
Jenže Lassie, nešla jsi coby neschopnej Honza nébrž schopná Lassie. Já mluvím o tom, že pokud se postpubescentovi nedaří život,nikdo ho nebere, kdekdo s ním vytře a on se zmůže zatím pouze na to, že občas něco zkrade, vyhulí a nebo se porve, aby si nepřipadal tak nicotný, tak vyhodit ho, je konec.
I dospělý člověk se zkušenostmi a zázemím poměrně těžko stoupá ode dna, když něco provaří(nemo není úplně talentovanej, což není žádná vina, natož pak něco tak bylbýho, divnýho a zranitelnýho jako je dvacetiletý puboš:)
|
| MSteflova |
|
(24.6.2008 21:04:34)
Libiku, nouze naučila Dalibora housti...
Nebyla jsem schopná, ani samostatná, ani vyzrálá. Přišli jsme o bydlení, rodiče se rozvedli, neměla jsem možnost sehnat práci v místě bydliště atd.
Ale nejde jen o mě. Poznala jsem spoustu lidí, kteří si před odchodem z domova ani neudělali čaj - a hle, zkušenost je zázračně proměnila v téměř dospělé lidi, schopné si poradit. A nejsem jediná, kdo říká - zaplaťpánbůh že jsem byla hozena do vody. Je možné, že bych se za lepších rodinných podmínek neodhodlala a přišla tak o spoustu zážitků, zkušeností a přátel.
Jinak jsem během své práce v PL narazila na spoustu narkomanů - mamánků, sponzorovanýcj rodiči a nudících se tak, že kromě drog je nic jiného nenapadlo. Naopak bych řekla, že ti, co se musí otáčet, aby zaplatili podnájem, mají tolik práce, že je tyhle věci sotva napadnou...
|
| 10.5Libik12 |
|
(24.6.2008 21:54:44)
Jenže pokud jsi vyhozená z učňáku a z podřadnýho pracoviště a zbývá ti dát si občas špeka, aby jsi zapomněla, tak jsi jaksi bez motivace.
Vyhodit dítě, kterému se nedaří, je prostě špatně. Kdo jinej mu má věřit, když ne matka?
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(24.6.2008 22:58:55)
Libíku - určtě mu musí věřit právě rodiče.
Tedy rodiče s ním jednají jako se sobě rovným (nejen práva, ale i povinnosti).
Rodiče s ním domluví nějaký modus operandi, aby to fungovalo - co kdo dá do společného rance, kolik peněz či práce (nijak se nebráním tomu, aby se dvacetileté dítě/nedítě třeba rok hledalo a tudíž ani nestudovalo, ani nepracovalo, ale třeba obstarávalo rodnnou zahradu, což je práce od jara do podzimu cca 2 - 3 hodiny denně).
Rodiče s ním mluví o fungování (financování) rodiny.
A pokud ono OPAKOVANÉ selže, musí mu opět RODIČE ukázat, že takhle to ve světě dospělých NEFUNGUJE a za chyby se platí.
Nevím zda je to tak správně, ale já to tak za správné cítím.
Simča
|
| 10.5Libik12 |
|
(24.6.2008 23:26:22)
Já neříkám, že jsem zhovadilého puberťáka oprašovala a vařila mu svíčkovou. Já jsem jenom řešila každý den a nekopala jsem do mrtvol,nežil s představou, že když si dá dneska jedno pivo, tak už je zase všechno v háji, neplánovala jsem, stačilo mi, že se den poved a od toho jsem šla dál, až se vrátil ke studování a mezi normální lidi.
Já jsem ho tak nějak vydržela bez slz a prorockých řečí.
Kdybych stanovila ultrapevné mantinely, neklaplo by to, protože buď bych je musela změnit(zpočátku) nebo ho musela zabít. Myslím si, že se nejde "polepšit" během 2 dnů.
Zdůrazňuji, že je jeho "obrácení na víru" je časem poměrně prověřené (4 roky, 2 stupně vzdělání a teď VŠ, navíc je to miláček a umí vařit:))
|
|
| lili | •
|
(25.6.2008 9:38:09)
Láskyplná výchova, určit mantinely, jednad jako sobě rovným....... To jsou fráze jak z příručky pro rodiče.
Taky jsme tak děti snažili vychovat, tady to prostě selhalo. To není věc výchovy, těžko říci, kdo za to může.
Představ si, že by ti dcera najednou začala všechny jednoduché rovnice a mantinely ignorovat. Jak by si to řešila, jediné konečné řešení je ten hloupý Honza co šel do světa. A u nás by to bylo konečné řešení pro obě strany.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| maceška | 
|
(24.6.2008 21:53:49)
Madelaine, od včerejška přemýšlím, jak odpovědět. Jedině snad - že nevím. Nemůžu vytvářet teorie o někom, koho neznám jinak než v roli, kterou prezentuje světu.
Rok kohouta čtu teď. Nemám Tereze Boučkové za zlé její rozčarování, kdoví, jak bychom žili my život v její kůži - teda my bychom nikdy nebyli v její kůži  každý žijeme svůj život po svém, neopakovatelně... ale mrzí mě, že vše prezentuje jako zkušenost, které se prostě žádný náhradní rodič nevyhne (mám na mysli pasáž, kde píše o dětech Slámových, resp. o filmu Štěstí: Jestli režisér svůj vlastní příběh vydrží, scénárista pozná, v čem byl jeho filmový příběh falešný.)
Kvůli nešťastnému příběhu Terezy Boučkové je teď dvojnásob důležité, abychom my méně slavní adoptivní a pěstounští rodiče přinášeli svědectví o tom, že NEJSOU VŠECHNY DĚTI PŘEDURČENY. Znám rodiny, kde je několik dětí z nejrůznějších kořenů, a všechny prima
|
| maceška |
|
(25.6.2008 17:48:27)
Vidím v tom ještě jeden rozměr - generalizace jedné osobní zkušenosti ovlivňuje nejen žadatele a budoucí žadatele, ale i děti samotné. Naše děcka jsou už z principu velmi citlivé na kritiku, mají pochroumané sebevědomí, jsou více závislé na názorech okolí o jejich osobě, atd. Samozřejmě, že čtou i tyhle knížky! Když před lety vyšel v Marianne rozhovor s T.B., byla naše Zuzka úplně pobouřená, rozhořčená - jak může někdo napsat takové věci o romských dětech v NRP jako celku?! Dobře, neměli to snadné, ano, nepřibarvuje těžkosti, které prožívají, to je v pořádku. Ale dělat z toho nějaké všeobecné závěry, to už je silné kafe.
Takže tak. Když to čtu, vím, že v každičké jedné situaci bych reagovala jinak - protože JSEM jiná, moje děti jsou jiné, máme jinak rozdané karty, jinak nastavená pravidla, jiné priority. Ale to je celkem jedno, protože prostě žádné dvě rodiny nejsou stejné. Pro mě osobně je z celého jejího osudu nejsilnější svědectví o hloubce ústavní deprivace. Kéž by na TOHLE slyšeli ti, kteří o dětech rozhodují!
|
| Gladya, bývalá dasa, | 
|
(26.6.2008 9:26:31)
Velká škoda, že ty příběhy, kde NRP funguje v pohodě nejsou tak mediálně zajímavé. Zkrátka lidi zajímá hlavně "černá kronika", bohužel.
Od paní Boučkové jsem četla jen rozhovor v Marianne, na knížku se chystám.
V tom rozhovoru mi vadí generalizace, vyznívá mi jako:"Nám to nevyšlo, nevyjde to nikomu." Netvrdím, že to autorka vysloveně říká, ale cítím to tak.
Dál mi vadí zdůraňování etnika. Na problémech s přijatými syny paní Boučkové mohou mít podíl genetické předpokladů a deprivace z prvních měsíců života (zdůrazňuju mohou a jen podíl), ale určitě ne etnický původ.
Vím, že ani láskyplná a vzorná výchova nezabrání úplně pubertálním úletům, a někdy úletům dost dramatickým. Věřím, že při dostatku lásky a pochopení v rodině si převážná většina dětí správnou cestu životem nakonec najde - třeba značnými oklíkami, ale najde. A je jedno, jestli jsou to děti biologické nebo přijaté.
Možná šla paní Boučková do adopce s iluzemi, možná je problém v tom, že má od počátku k biologickému synovi jiný vztah než synům přijatým (je to jen spekulace ale někde jsem četla, její vyjádření, které mi tak vyznělo), možná měla jen smůlu. Nebo je příčina někde úplně jinde, nemám dost informací, abych to mohla posoudit. Ale jsem přesvědčená, že ti kluci k problémovému chování nebyli předurčeni už svým původem.
Příběh synů paní Boučkové by ale žadatelé o NRP určitě znát měli, stejně jako příběhy se šťasným koncem.
|
|
|
| maceška |
|
(25.6.2008 17:49:31)
Vidím v tom ještě jeden rozměr - generalizace jedné osobní zkušenosti ovlivňuje nejen žadatele a budoucí žadatele, ale i děti samotné. Naše děcka jsou už z principu velmi citlivé na kritiku, mají pochroumané sebevědomí, jsou více závislé na názorech okolí o jejich osobě, atd. Samozřejmě, že čtou i tyhle knížky! Když před lety vyšel v Marianne rozhovor s T.B., byla naše Zuzka úplně pobouřená, rozhořčená - jak může někdo napsat takové věci o romských dětech v NRP jako celku?! Dobře, neměli to snadné, ano, nepřibarvuje těžkosti, které prožívají, to je v pořádku. Ale dělat z toho nějaké všeobecné závěry, to už je silné kafe.
Takže tak. Když to čtu, vím, že v každičké jedné situaci bych reagovala jinak - protože JSEM jiná, moje děti jsou jiné, máme jinak rozdané karty, jinak nastavená pravidla, jiné priority. Ale to je celkem jedno, protože prostě žádné dvě rodiny nejsou stejné. Pro mě osobně je z celého jejího osudu nejsilnější svědectví o hloubce ústavní deprivace. Kéž by na TOHLE slyšeli ti, kteří o dětech rozhodují!
|
| HanaZ19 | 
|
(6.7.2008 0:55:15)
Já nemám zkušenost s adopcí ani pěstounskou péčí, ale dost velkou možnost srovnávat podíl vrozených a výchovou vypěstovaných vlastností, vzorců chování aj. Mám totiž trojčata, navíc všechny kluky, takže skoro laboratorní srovnávací podmínky (aby to byo dokonalé, dvě jsou jednovaječná, třetí z druhého vajíčka) - prokazatelně vyrůstají ve stejném prostředí a jsou vystavováni stejným vlivům. Musím říct, že podíl vrozeného mě překvapil. Než se děti narodily, byla bych to odhadovala tak 60:40 ve prospěch výchovy, dnes tvrdím nejmíň 60:40 ve prospěch vrozených vlastností. Biologičtí rodiče sice možná mohou mít větší přehled o tom, z čeho všeho může být genetický materiál namixovaný, ale tím to tak končí. Prostě, i dítě dobře vychované v báječné rodině se může dostat na zcestí. Ovšem taky dítě vychované v naprosto nevyhovujících podmínkách to může překonat. Abych to shrnula - my všichni jako rodiče můžeme a máme se ze všech sil snažit, abychom dali dítěti do vínku co nejvíc lásky a pocitu bezpečí. A ono pak se sebou nějak naloží. Spoléhat na to, že když já udělám A, dítě udělá B nejde. Určitě ale kvůli tomu nikdo z nás nehodí flintu do žita. Závěrem velký dík Vám všem, kdo máte doma děti narozené někomu jinému - ať to dopadne jak chce, děláte svět lepším.
|
|
|
|
|
tečou mi z toho až slzy dojetí. Jste skvělá rodina!
.
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)