| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Hrajeme si s hudebním nástrojem

Jako stromPodle času
 Celkem 31 názorů.
 Lizzie 


Hm..:-) 

(20.9.2007 8:46:11)
Několik let jsem se neúspěšně pokoušela o přijetí do hudební školy - no jo, nemám sluch a talent, nakonec jsem se seberealizovala jinak, ale fandím všem, co na něco hrají (vyjma nervů, což ovládám taky).
Jinak..snad už nějak tak mizí to ,,učení se na nástroj" z donucení. Nevím, jak jinde, ale v okolí jsem (možná zvláštnost) potkávala děti, co hra na nástroj baví, možná se změnil i přístup učitelů hudby apod..
Jojo, muzice zdar..
Odpovědět
 1.3Magráta13 


Nechuť ke každodennímu cvičení 

(20.9.2007 9:28:21)
Potřebovala bych radu, jak prakticky udělat z hry na nástroj opravdu hru, na níž se dítě každodenně těší.
dcera začala vloni hrát na housle. Podotýkám, že si je vybrala sama. Chodí do ZUŠ a paní učitelku má ráda, ráda s ní hraje písničky, ale když má každý den doma 20 minut přehrávat, chce se jí opravdu jen někdy.
Pořád říká, že se to nikdy nenaučí, přitom ale hraje dobře, učitelka jí chválí, doma jí chválíme, občas pozveme babičku, dědu, aby měla obecenstvo.
Když řeknu, že teda na housle chodit nemusí, když jí to nebaví, tak řekne: "Ale já bych se chtěla naučit na ně hrát."
Nevíte někdo nějaký fígl, jak jí to každodenní cvičení zpříjemnit?
Odpovědět
 Slunečnice 
  • 

Re: Nechuť ke každodennímu cvičení 

(20.9.2007 9:47:48)
Magráto,řešila jsem podobný problém-nešlo by někde sehnat nahrávku klavírních doprovodů k těm houslím?? Ten souzvuk může dítě motivovat,protože neslyší jen samo sebe...
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: Nechuť ke každodennímu cvičení 

(20.9.2007 12:40:10)
no, já nevím, jestli ti až tak poradím, my prostě dávali asi dva roky dceři za pilné cvičení "body", za které si pak mohla jednou za týden něco vybrat z krabice drobných dárečků. Takže normální úplatky :). Ale když se u hraní vztekala, tak body nebyly nebo se i strhly... Někdy to bylo úděsným, co dokázala u klavíru vyvádět, ale teď už to vcelku jde, i bez bodů. Letos hraje čtvrtým rokem a je to její "poslední rok" - dali jsme totiž jako rodinné pravidlo, že každé naše dítě (pokud nezjistíme, že je absolutní hudební antitalent), bude do páté třídy včetně hrát na nástroj dle svého výběru, jelikož to z našeho pohledu patří ke vzdělání, dítě se tím rozvíjí v mnoha směrech, učí se trpělivosti a vytrvalosti - a to se v životě bude hodit. Myslím, že těch pět let (první rok chodila dcera na zpívání) hudebního vzdělávání dá dítěti dorý základ - a pak už to encháme na nich, jestli bude dál pokračovat, nebo ne. Základ se neztratí a mohou se k němu vrátit třeba i v dospělosti. Takže syn zrovna dneska začíná s flétnou, chce hrát na housle, ale ty plánujem až kdyžtak od příštího roku, je to náročný nástroj. Dcera i syn jsou myslím takové průměrné talenty, ze kterých nikdy nebudou nějací virtuosové, ale to ani nen naším cílem. Nejmladší (2 roky) zatím jen mlátí do piána, jak ho napadne :)
Odpovědět
 Dana, Terka 12 let 
  • 

Re: Nechuť ke každodennímu cvičení 

(20.9.2007 14:01:08)
Tak to jsme na tom stejně. Taky hrajeme na housle. Jenže nám se to nepodařilo ani za 7 let. Příští rok absolvuje 1. stupeň a může odejít, ale říkala, že zůstane i na 2. stupni. Cvičit se jí nechce vůbec. Navíc od 2. ročníku hraje ve smyčcovém souboru a všichni jí chválí, že je opravdu šikovná a má nadání, ale je to každodenní přemlouvání. Vím, že toho má hodně, aby to všechno přehrála, tak někdy musí cvičit i hodinu, ale mám pocit, že aspoň něco dělá a nefláká se po venku. Hra na housle je opravdu těžká a dítě musí mít opravdu dobrý sluch. Někdy lituji, že jsme ji nedali hrát na klavír. N
Odpovědět
 LU,2děti 
  • 

Re: No ja nevim,  

(20.9.2007 13:17:06)
Jsem flétnistka a můžu potvrdit, že se doporučuje začít hrát na příčnou flétnu co nejdříve. Jsou dokonce pedagogové, kteří zobcovku jako "předskokana" příčky vůbec nedoporučují. Důvodem je odlišné postavení rtů (nátisk)- u zobcovky se mírně špulí rty a u příčky jsou rty uvolněné, jakoby rozpuštěné do stran. Autorka je (tedy pokud to není shoda jmen) velice dobrá flétnistka a tak možná má s tím vlastní zkušenosti.
Jinak já muziku miluju, ale u syna jsem to neuřídila. Asi jsme začali moc brzo. Žádný z koníčků, který si vybral v 5,6 letech mu nevydržel. Tak snad se mi to povede s dcerou (2 roky)
Odpovědět
 Žofie Vokálková 
  • 

autorka Žofie 

(21.9.2007 11:05:13)
Hezký den, opravdu to není jen shoda jmen :-))..... máte pravdu, že se zobcová flétna nedoporučuje před příčnou, ale to lze aplikovat asi spíše buď v muzikantských rodinách nebo rodinách kde je již hudba zavedeným pojmem. Základně jde o to, aby do rodin více proniklo dětské muzicírování jako takové a proto, jakýkoli nástroj, který bude dítě bavit je potřeba podporovat.
(PS. Já ten problém s přestavováním nátisku ze zobcové flétny na příčnou měla také, ale na druhou stranu jsem díky zobcové flétně hrála od 4 let a poprvé na podiu jsem stála v 5 letech)
Zdraví Žofie Vokálková
Odpovědět
 Žofie 
  • 

dětská verze příčné flétny 

(21.9.2007 12:50:18)
Ono zas tak moc velké množství vzduchu potřeba není, to je spíše takový mýtus, ale určitě začínat do 6 let na příčnou flétnu je nesmysl. Jinak pro malé ručky je tzv. zahnutá hlavice, tzn. vrchní díl je ohnutý směrem k dítěti a dítě bez problémů dosáhne na klapky, aniž by natahovalo daleko ruce, je to taková dětská verze.
Odpovědět
 Žofie 
  • 

zobcová flétna a příčná flétna 

(21.9.2007 12:45:37)
Ano, takhle jak to popisujete Vy to většinou funguje (zobcovka a pak teprve přejít na jiný dechový nástroj).....u nás i v zahraničí, hodně tento systém propagují v Americe. Japonci zase co nejdříve začínají na příčné flétny.
V praxi je pravda, že pokud dítě začne rovnou na příčnou flétnu, tak se s nátiskem pracuje jednodušeji, na zobcovku se vytvoří tzv. našpulený čumáček, který se pak lépe nebo hůře odstraňuje, podle síly návyku. Na příčnou flétnu a ostatní dechové nástroje (kde to také trochu vadí) se dá začít samozřejmě až později.
Je škoda do té doby na nic nehrát, takže já jsem zastánce zobcové flétny jako prvního nástroje i když můžou potom tyto problémy nastat, protože i moje osobní pedagogická zkušenost je taková, že šikovné dítě změnu nátisku zvládne. :-)
Odpovědět
 fisperanda 


Učení mučení 

(20.9.2007 11:03:57)
Myslím si, že většinu dětí hra na hudební nástroje nebaví, protože brzo zjistí, že je to dřina. Pokud dítě chodí do hudebky dvakrát týdně a doma tomu musí věnovat několik hodin, není divu, že se vzpírá.
Já jsem chodila osum let na flétnu. Hrát jsem se naučila za prvního půl roku, pak už to byla ztráta času, myslím, že jsem se už nic novýho nenaučila. Noty jsem neuměla nikdy, je mi záhadou jak jsem těch osum let mohla absolvovat. Když jsem měla přestoupit na příčnou flétnu, postavila sem si hlavu, že tam už chodit nebudu, protože mě to k smrti nudí. Přestala jsem se připravovat na hodiny a vyletěla jsem na to šup. Taťka se mnou dva týdny nemluvil. XD
Nejnudnější na tom byly ty skladby, co jsem musela hrát. Samý menuety a sračičky, jakoby od dob Mozarta nikdo nevymyslel normální hudbu, co se dá hrát na flétnu. Proto mě to nebavilo. Až někdy v pubertě jsem se dobrovolně k flétně vrátila, a to když jsem zjistila, že se na to dá zahrát Nirvana, Sex Pistols, Tři Sestry a pod. Stala jsem se s flétnou hlavní atrakcí večírků, když jsem hrála podle kazeťáku, i v hospodě jsem měla pár vystoupení s jukeboxem. Takže jsem se s flétnou nakonec skamarádila. Dotáhla jsem to tak daleko, že jsem hrála v hardcorové kapele (jo, fakt... ), ale protože jsem byla líná tak jsem toho nechala.
No, zůstalo mi to doteď. Pustím si doma kazeťák a hraju.
A taťka? Nedávno jsme byli na nějakým večírku, co dělali známí rodičů, a protože mají country kapelu, vzkázali mi, ať si vezmu flétnu, že se jako připojím. Stalo se. Taťka se dmul pýchou, když jsem hrála a řekl mi, že mě obdivuje, že takhle jistě a přesně by to on teda nezahrál. Vyprsila jsem se až do nebe.

Jo, ještě k něčemu jsem se chtěla vykváknout - jak je v článku, že každý člověk má hudební nadání. Tak to není pravda. Moje kamarádka ho určitě nemá, nepozná absolutně rytmus a zpívá tak falešně, že to je jak když se tahá kočka za ocas. to je, jako by někdo napsal, že malířský talent má každý. Mě například kdyby zavřeli do dvouletýho kurzu malování, tak po dvou letech vyjdu a budu malovat opět jenom "hlavonožce". Takže pokud dítě fakt nemá sluch, nemá talent ani trochu, tak bych ho vůbec žádným nástrojem netýrala a radši bych se zaměřila na něco, co mu aspoň trošku půjde.
Odpovědět
 Líza 


Re: Učení mučení 

(20.9.2007 11:30:27)
Hm, s těma hroznýma skladbama... dcera chodila na klavír, začala v 5 letech. Bavilo ji to, chodila soukromě k učitelce, která dávala důraz hlavně na to, aby hrála písničky, které má ráda, aby si dokázala sama najít melodii, sama vymyslet doprovod a tak... postupně ale, jak to tak bývá, začalo přibývat těžších kousků a Verča se na to vybodla, prostě ono to SAMO šlo jen první dva roky a pak to začalo chtít trochu tý práce, jinak by stagnovala. Takže, když si vypůjčím ten výraz, letěla natošup. Odhlásila jsem ji, protože chodit si za ne zas tak malý peníz jednou týdně zahrát k paní učitelce na klavír a doma na to ani nesáhnout, to jí financovat nebudu.
Přitom právě tuhle představu jsem měla - že ji ušetřím trapných menuetů z hudebky, přehrávek a vší té šaškárny, kterou jsem jako dítě tak nesnášela (a přesto jsem vydržela a chodila jsem tam 13 let, hrála jsem poměrně dobře). Tak u někoho možná měkčí přístup pomůže, u někoho ne - Verča zkrátka měla klavír ráda, odhlášení obrečela, ale za pravidelné cvičení jí to nestálo. Tak smůla ;-)
Odpovědět
 Lizzie 


Re: Učení mučení 

(20.9.2007 11:40:25)
fisperando, je to individuální. Některé dítě se opravdu trápí - např. to s nevýrazným hudebním nadáním, které hra na nástroj navíc nebaví, i když ve většině hudebek mají talentovky, někdy se to tak prostě přihodí. Též nemusí vyhovovat učitel apod..
Ale na stranu druhou - jsou děti, které se v tom opravdu najdou! Např. kamarád začal navštěvovat hudebku, chytlo ho to, prostě talent..nu a vystudoval konzervatoř. Ty ,,trapné menuety apod." hrál dobrovolně a rád, byť poslouchá mnoho žánrů a též v kapele dost žánrů hraje..
No, každé dítě je individualitkou. Pro mě mučení představoval tělocvik, hýbu se ráda, ale nesmí mě nikdo nutit nebo požadovat abych do dálky skočila tolik a tolik (což jsem jako antitalent jednak nezvládala a pak mě to zoufale nebavilo), sportovním kroužkům jsem se tedy radši vyhýbala a tělocvik i na střední protrpěla..případně proflákala.
Ale dítě se nemá nutit do činnosti, která ho vysloveně nebaví, nebo mu nejde..pokud akorá zápasí s leností a talent nebo zájem tam je, tak budiž, ale aby dítě vrzalo (doslova) na housličky, jen proto, že rodič pro nic podobného neměl talent nebo příležitost..to je fakt blbost.
Odpovědět
 fisperanda 


Re: Učení mučení 

(20.9.2007 12:04:36)
To se furt hraje podle Daniela? Páááni ! XD
Odpovědět
 Róza 
  • 

Já je Yamaha 

(20.9.2007 12:55:24)
Chtěla jsem se zeptat, jakou máte kdo zkušenost z hudební školou Yamaha. Mám 2-leté dítě a příští týden začínáme. Díky
Odpovědět
 Mája 
  • 

vzpomínka na dětství 

(20.9.2007 13:42:00)
Ahojky, taky se zapojím do diskuze, já jsem na příčnou začala hrát v druhé třídě, nejdřív jsem půl roku hrála na zobcovku, pak jsem si z nějakého pomateného důvodu vyboxovala, že budu pokračovat na housle, trpěla jsem já i celá rodina asi měsíc a pak jsem stejně zamířila na příčnou. Jo a nechtěli mě vzít, že prej mám mezeru mezi zubama, no, v druhý třídě mi přijde dost brzo na posuzování zubů, mezera brzo zmizela, na flétnu jsem někdy hrála ráda, někdy nerada, nakonec jsem si chodila do hudebky zahrát až do 25. let. Myslím, že hodně opravdu záleží na tom, jak vede hodinu učitel, jaké skladby vybírá, naštěstí pro mne brzo zjistil, že teda rozhodně nejsem moc kolektivní typ, věděl, jaké skladby se mi líbí a sedí, tak mě do těch ostatních příliš nenutil. Bylo mu jasný, že živit se tím nebudu, a vzhledem k mojí hrozný trémě ani nějaké amatérské vystupování moc nehrozí (při hraní na příčnou je rozklepaný ret a ruce fakt problém), tak jsme fakt mohla hrát opravdu jen tak pro radost. A rozhodně mě to naučilo k veliký lásce k hudbě. Ale když si vzpomenu, tak teda ulejvat jsem se uměla perfektně, pak se to dohánělo v neděli večer, to mi mamka sebrala ten foukací díl a musela jsem cvičit jen prstoklad, neb sousedi by to asi psychicky neunesli.
Ještě mám prosbu, taky se chceme s klukem od 18ti měsíců přihlásit do hudební školy Yamaha, zatím jsem na ně slyšela kladné ohlasy, máte tady někdo s nima zkušenost? díky Mája
Odpovědět
 Linda 
  • 

Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 16:31:20)
Docela by mě zajímalo, kde hledat tu hranici mezi hrou a nuceným cvičením? Je jasné, že ze začátku to asi každé dítě baví, když hraje na nástroj, který si samo vybere. Ale cvičit se musí. Je jen otázkou času, jak dlouho to bude dítě akceptovat.

Sama si vzpomínám na to, jak jsem jako dítě hrála na flétničku. Asi tak rok, dva s nadšením, další roky už spíš automaticky (jako poslušná dcerka :-). Každodenní cvičení jsem brala jako povinnost podobnou učení, rozhodně si nevzpomínám, že bych si hrála jen tak pro zábavu...Když to teď hodnotím, vlastně nechápu, na co to celé je. Že bych si dneska ve volných chvílích hrála na flétnu???? Když mě to ani tenkrát moc nebralo? Spíš to dělalo radost rodičům, když chodili na koncerty a když jsem jim hrála u vánočního stromečku. Vlastně ani nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, že mě do toho rodiče nutili (nebyl to nějaký šílený nátlak, ale já taky nijak šíleně nevzdorovala - chápejte, byla jsem poslušná holčička :-).

To mě spíš přijde rozumný nějaký sport, tam se dá předpokládat, že to třeba vydrží až do dospělosti. A i když i při sportu se musí trénovat a není na to pokaždé chuť, pořád mi to přijde smysluplnější než hudebka...
Odpovědět
 LU,2děti 
  • 

Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 18:39:40)
Já si myslím, že stejně jako někomu zůstane v dospělosti návyk sportovat, tak stejně to je i s hudbou. Já jsem jako prvňačka našla kroužek hry na flétnu, po dvou letech jsem přestoupila do hudebky (i když jsem byla podle nich moc stará). Tam jsem měla skvělé učitelky, hráli jsme samozřejmě klasické stupnice, etudy,ale i hry z listu (něco, co jsem neznala), dueta s učitelkou, komorní hru, některé děti hrály v dechovce, jiné v orchestru. Někdy jsem dotáhla noty s jazzem nebo Beatles, někdy jsem vymýšlela druhé hlasy k písničkám. A začala jsem toužit po tom dostat se na konzervatoř a dobrovolně jsem cvičila několik hodin denně. Byla období, kdy mě to nebavilo, ale začala jsem k flétně hrát na klavír. Když mě na konzervatoř 2krát nevzali, začala jsem chodit na solový zpěv a na školní sbor. A tak šel čas a pro mě je muzika tím skvělým relaxem. A oceňuji to dvojnásob na mateřské- hraju s kapelou (irské písničky) a chodím zpívat do ženského sboru, který je amaterský.A jsou tam právě ženský, který v dětství na něco šmidlaly, brnkaly nebo foukaly a v pozdějším věku jim hudba začala scházet.
A po svých zkušenostech vím, že dceru do hudebky nedám hned od 1.třídy (tu chybu jsem udělala se synem). Jen ať si chodí na nějaký hudebně pohybový kroužek, do dětského sboru, na kroužek flétny nebo kytary...Pokud bude hudbu v životě potřebovat dělat důkladněji, tak jí to umožním.Ale jinak ať je to jen zábava bez úmorného cvičení doma.
Odpovědět
 Ivana Procházková 


Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 21:37:41)
Lindo,
já si myslím, že nikdy jako rodič nemůžeš dopředu vědět, jestli dítě v pozdějším věku hudba chytne a naváže na to, co už zná.. Se mnou to bylo tak, že jsem od druhé třídy šmidlala na housle, později přestoupila na kytaru (housle byly fakt úlet) no a bylo to se mnou podobné, jako popisuješ ty a nakonec jsem s tím sekla.
No a jako adolescent jsem najednou kytaru strašně ráda vyhrabala, začala na ni denně trénovat a učit se, věnovala jsem tomu fůru volného času.. Prostě to už byl koníček.
Ale nebýt toho období v dětství, kdy jsem jako ta "poslušná holčička" chodila do hudebky, nikdy bych se asi sama nedokázala kytary jen tak chopit a učit se. Chyběl by mi ten základ.
Navíc, když jsem v 16 letech zkysla měsíc a půl doma po nemoci na domácí rekonvalescenci, chytla jsem z nudy flétnu a za ten měsíc a půl jsem si přehrála jako samouk jeden (první) sešit Daniela. Před časem jsem se na MD (z nedostatku jiné příležitosti :)) vrátila k flétně znovu..
Chci tím říct, že jako rodič nikdy dopředu nevíš, zda dítě ten
Odpovědět
 Ivana Procházková 


Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 21:37:41)
Lindo,
já si myslím, že nikdy jako rodič nemůžeš dopředu vědět, jestli dítě v pozdějším věku hudba chytne a naváže na to, co už zná.. Se mnou to bylo tak, že jsem od druhé třídy šmidlala na housle, později přestoupila na kytaru (housle byly fakt úlet) no a bylo to se mnou podobné, jako popisuješ ty a nakonec jsem s tím sekla.
No a jako adolescent jsem najednou kytaru strašně ráda vyhrabala, začala na ni denně trénovat a učit se, věnovala jsem tomu fůru volného času.. Prostě to už byl koníček.
Ale nebýt toho období v dětství, kdy jsem jako ta "poslušná holčička" chodila do hudebky, nikdy bych se asi sama nedokázala kytary jen tak chopit a učit se. Chyběl by mi ten základ.
Navíc, když jsem v 16 letech zkysla měsíc a půl doma po nemoci na domácí rekonvalescenci, chytla jsem z nudy flétnu a za ten měsíc a půl jsem si přehrála jako samouk jeden (první) sešit Daniela. Před časem jsem se na MD (z nedostatku jiné příležitosti :)) vrátila k flétně znovu..
Chci tím říct, že jako rodič nikdy dopředu nevíš, zda dítě ten
Odpovědět
 Ivana Procházková 


Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 21:37:42)
Lindo,
já si myslím, že nikdy jako rodič nemůžeš dopředu vědět, jestli dítě v pozdějším věku hudba chytne a naváže na to, co už zná.. Se mnou to bylo tak, že jsem od druhé třídy šmidlala na housle, později přestoupila na kytaru (housle byly fakt úlet) no a bylo to se mnou podobné, jako popisuješ ty a nakonec jsem s tím sekla.
No a jako adolescent jsem najednou kytaru strašně ráda vyhrabala, začala na ni denně trénovat a učit se, věnovala jsem tomu fůru volného času.. Prostě to už byl koníček.
Ale nebýt toho období v dětství, kdy jsem jako ta "poslušná holčička" chodila do hudebky, nikdy bych se asi sama nedokázala kytary jen tak chopit a učit se. Chyběl by mi ten základ.
Navíc, když jsem v 16 letech zkysla měsíc a půl doma po nemoci na domácí rekonvalescenci, chytla jsem z nudy flétnu a za ten měsíc a půl jsem si přehrála jako samouk jeden (první) sešit Daniela. Před časem jsem se na MD (z nedostatku jiné příležitosti :)) vrátila k flétně znovu..
Chci tím říct, že jako rodič nikdy dopředu nevíš, zda dítě ten
Odpovědět
 Ivana Procházková 


Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 21:40:10)
Se omlouvám :))))))) To jsem nechtěla.

Tak abych to dopověděla: nikdy dopředu nemůžeš jako rodič tušit, jestli dítěti ta hudebka náhodou nepřinese v budoucnu nové možnosti, i když to v tu chvíli třeba tak vůbec nevypadá.
Odpovědět
 Anezka73 


Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 22:41:28)
Já si nemyslím, že ta hudebka je až tak zásadní. Je to samozřejmě dobré, že se dítě naučí noty a má tam nauku, ale pokud je to pro dítě pruda, tak proč ho nutit.

Já jsem se v ranném věku učila na flétnu jen podle sluchu. Moc mne to bavilo a šlo mi to. V 8 jsem se sama pustila do kytary. Naučila jsem se sama velmi rychle a díky kvalitnímu nástroji mně to bavilo. S kytarou a zpěvem jsem prožila i mnoho let na podiích folkových klubů a festivalů. Od ostatních muzikantů jsem hodně věcí okoukala a naučila se. A zjistila jak je hudba mocná.

Nikdy mně k ničemu nenutili. Chtěla jsem kytaru, táta mi jí koupil se slovy, že je zvědav, jestli se naučím.
Naučila a do žádné lidušky jsem nechodila. Pravda, dodnes noty neumím, ale nikterak je nepostrádám :-) Vím, že mám hudbu v krvi a to k hraní stačí. I dnes hraju pro radost. Sobě nebo přátelům.

Syna učit chci, ale nenásilně. Spoléhám na to, že příklady táhnou. Když se doma hraje a zpívá divila bych se, kdyby ho to nebralo. Zatím se mu to moc líbí.
Odpovědět
 Lizzie 


Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 23:02:31)
A to je dobře. Hudbu miluji a absence hudebního sluchu (nadání) byla mým dlouhodobým traumatem...strašně jsem záviděla těm, co chodili s kytarou nebo flétnou, říkala si..třeba trochu. Učila jsem se na tátovu kytaru..s bídou jsem zabrnkala 2 akordy a ještě špatně, chválili mě spíš ze soucitu. Tak jsem své hudební pokusy zabalila..a nezpívám si už ani ve sprše..nač trápit sousedy:-)
Odpovědět
 Lizzie 


Re: Hra, nebo nudná dřina? 

(20.9.2007 22:41:31)
A kluci jsou pak velcí frajeři, když v pubertě začnou na kytaru v kapele:-) Pohoda..
Odpovědět
 Helena 
  • 

U nas to bolo vecou navyku 

(20.9.2007 22:17:38)
Mam styri deti, vsetky hraju na klavir, starsie tri si po niekolkorocnom hrani pribrali dalsie hudobne nastroje - flautu, saxofon a gitaru.
Vsetci zacali hrat s nastupom do skoly, brali sme to tak nejak automaticky. Najstarsieho syna sme prvy rok viedli k tomu, ze musi cvicit kazdy den, tak ako si kazdy den robi domace ulohy, skratka viac-menej bez debaty. Mladsie to uz brali ako samozrejmost.
Vsimli sme si, ze po istom case (jeden, dva roky) sa to zlomilo - myslim tym, ze zrazu ich hra zacala bavit tak, ze hravaju aj hodinu v kuse (hlavne ten najstarsi). Bolo to v tom, ze deti uz dokazali hrat skutocne pekne skladby a mali z toho velku radost. Ucitelky v ZUS im davali hrat nielen "povinne" etudy, ale aj skladby, ktore si deti sami vybrali. (Tak, ze ucitelka im prehrala niekolko a oni si mohli vybrat, co sa im najviac pacilo.)
Odpovědět
 Helena 
  • 

Re: U nas to bolo vecou navyku 

(20.9.2007 22:33:37)
Este by som k tomu dodala, ze som kazdemu ucitelovi, ktory ucil moje deti, este skor, ako sa s nimi po prvy raz stretol povedala, ze necakam, ze deti budu virtuozi, ktori sa budu zivit hudbou, ale ze mi zalezi hlavne na tom, aby z hudby mali radost.
Odpovědět
 Winky 
  • 

Re: U nas to bolo vecou navyku 

(21.9.2007 12:31:24)
Myslím že jsem taky začala v první třídě... ani nevím proč přesně, sama jsem jezdila busem do města do lidušky (těch zapomenutých klíčů, not, tašek....). Zobcovka byla prima, dávali ji tak nějak standartně na první rok -zobcovka + nauka. Pak jsem ji měla myslím jště jeden rok a potom kytaru. Etudy etudy etudy. Akordy nikde. Děs běs. Učitel na kytaru byl zároveň ředitel ZUŠky takže byl furt v trapu a já tam brnkala sama. A když už byl na hodině, tak kritika a kritika. Ale i tak jsem vydržela 3 roky, pak jsem už doma bulela že tam nepůjdu (kritizujte puberťáka, že). Táta byl šíleně naštvaný, že do stálo x peněz a teď se na to vybodnu...... no nedostal mě tam ani párem volů. Pak v pozdní puberťě jsem se zase chytla, různý zpěvníky s písničkami, folkové i rockovější.... super. Pak zas bylo období útlumu, práce a práce a na koníčky nějak nezbyl čas, až tuhle jsem byla na dvou oslavách kde se zpívalo s kytarou, pár lidí mě pochválilo hlas a že je to škoda že už nehraju..... a už to hlodá, asi napíšu Ježíškovi aby se stavil v hudebním second´handu.

Ségra hrála na klavír celou základku (vydupala si vynechání zobcovky a rovnou měla klavír, i když ji v sedmi letech nechtěli pustit že má malé ruce). Vychodila celých těch 8 nebo 9 let. Umí parádně. Ale je to trémistka jako brno, takže se zařekla že na žádné vystoupení ji nikdo nedostane. A na klavíru se vrší spousta předmětů rozličného původu naprosto s hudbou nesouvisející..... ale kdo ví, třeba se jí to jednou šikne, nebo až bude mít svoje děti tak se k tomu zas vrátí...
Odpovědět
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: U nas to bolo vecou navyku 

(21.9.2007 13:36:30)
souhlas, Heleno, mám podobný přístup. Cvičit se holt musí, a časem tomu může dítě přijít i na chuť
Odpovědět
 RáďaS 


A co akordeon??? 

(20.9.2007 23:22:41)
V textu se jaksi zapomnělo na akordeon. Ten se také učí na hudebních školách a je to navíc po klavíru jediný nástroj, který nepotřebuje pro vystoupení doporovod jiného nástroje (jako např. housle nebo flétna). Co se týče keyboardu, rozhodně doporučuji nejdříve se naučit hrát na nějaký klasický nástroj. Na keyboardu se díte sice zpočátku učí skladbičky jako na klavíru, ale později s naprogramovaným hudebním doprovodem už stačí jen umět hrát pravou rukou a v levé mačkat příslušné klávesy k akordům. Zde rozvoj hudebního cítění i projevu ustrne.
Odpovědět
 Lizzie 


Re: A co akordeon??? 

(20.9.2007 23:24:20)
Vidíš, akordeon je fajn nástroj, i když ho tedy dokážu ocenit až teď, když poslouchám pestrejší směsku všemožných stylů..ale dodá muzice takový šmrnc. Kamarádka na něj hrála 8 let..
Odpovědět
 Vrie 


co se kaybordu týče... 

(11.9.2010 14:01:43)
Teda docela mě zarazil veskrze pozitivní popis kaybordu. Takhle to vypadá, že kaybord je lepší varianta, než klavír. Musím dodat, že rozdíl zvuku mezi klavírem a kaybordem je propastný. Levnější kaybordy nejsou příliš příjemné na poslech a hrát se na ně nedá... Nelze na nich dokonce ani měnit dynamiku, což mě jako klavíristku ubíjí. ;) Zvuk, který by se aspoň trochu vyrovnal klavíru, mají až opravdu drahé kaybordy a to už si můžete rovnou pořídit klavír. A navíc, tu krásnou vibraci strun u kaybordu prostě nezažijete. ;) Ale na druhou stranu - pokud člověk od začátku hraje na kaybord, tak pak netrpí srovnáním a asi je to opravdu lepší než nic. Já mám poněkud neobjektivní pohled na věc, protože na klavír hraju 11 let a naprosto ho miluju. :-)
Odpovědět
Máme rádi miminka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.