| Petr | •
 |
(24.7.2007 15:48:25)
Myslím si, že autor článku je buď naprostý diletant, nebo placený PR diletant. Vůbec nechápu, jak se mohl takový článek objevit v Psychologii dnes. Názory autora jsou spíš výploden jeho přání a nereflektovaných zmatení mysli, než odborným vhledem do situace. Myslím, že skutečný praktik, např. dětský psycholog by nad některými větami zaplakal a u některých by bušil hlavou do zdi. Nemám vůbec chuť psát konkrétně kterými větami, protože koneckonců celý článek je jeden stupidní blábol jak vystřižený ze Score nebo jiného časopisu o hrách. Pkud by toto téma někoho zajímalo, může si o tom prostě ze seriozních zdrojů něco přečíst, a najde toho dost, co je v úplném rozporu s názory hlásanými autorem.
Mám dost známých, kteří hrají strategické a historické hry, vím o čem je řeč. Představa, že by šlo o něco jiného než o výdělek pro producenty her, softvaru a hardwaru (hráč postupně potřebuje mnohonásobně výkonější a dražší PC než běžný uživatel a jeho náklady na vybavení jsou srovnatelné s náklady na vybavení výkonného manažera nebo vědce) jsou pro přemýšlejícího člověka opravdu srandovní. Nechci se pasovat na největšího chytráka, ale když už něco opravdu bije do očí, nedá mi to neozvat se. Možná je to tím, že mám od tématu určitý odstup, vím jak funguje rodina bez televize a bez her - a z doslechu znám i opak. Samozřejmě že hra sežere neuvěřitelné množství času. Samozřejmě že je návyková. Samozřejmě také brání hráči fungovat v reálném světě - kdy by taky měl fungovat a jak se to má naučit?
|
| zuzkasim | 
|
(24.7.2007 23:15:17)
Neznám takové hry, ze kterých by se člověk mohl něco přiučit. Náš počítač vždycky zvládal jen takové ty základní, od jistého věku mě to nijak zvlášť nebaví. Počítač jsme měli doma zhruba od mých 10 let. Tehdy šlo o hry typu housenka leze, čím víc kuliček sežere, tím je delší. To jsme měli za odměnu. Pak přišly i zajímavější hry (Prince), u kterým jsem vydržela v kuse i víc jak hodinu a najednou mi to začalo připadat jako šílený žrout času. Začalo mi toho času být líto a byla jsem sama na sebe naštvaná, když jsem k PC sedla. Takže jsem pak počítač začala používat na psaní referátů, učení se psaní všemi deseti a na výšce hlavně internet (taky slušný žrout času), seminárky a e-maily. Chodila jsem 4 roky s informatikem, znám i pár jeho spoulužáků, kteří byli schopní hrát třeba 3 dny v kuse (bez spánku, pouze nutné přestávky na kafe a záchod). Jo, teď je to živí, ale jinak jsou to naprosto pro život nepoužitelní hoši. Nějak tomu světu PC her nerozumím a myslím si, že zeměpisné a dějepisné znalosti se dají vstřebat i zajímavěji (dokumenty, filmy, knihy, cestování a hlavně uvědomování si souvislostí).
Ve škole jsem při výuce na prvním stupni využívala klasické výukové programy, které vyuč. zpestřily, pomohly v motivaci, ale hlavně u nich děti nesměly být samotné, protože pak šlo jen o klikání myší a ne o otázky, odpovědi a úkoly. Hry na chvíli pro odreagování, pobavení budiž (ne ve škole), ale ty složitější mi připadají jako opravdový zabiják času bez velkého efektu, takže jim nijak nefandím.
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)