Houkačka + Barča 13 | •
|
(17.7.2007 11:29:32) Jako máma dospívající dcery se otázkami "špatné či dobré" výchovy zaobírám téměř denně. Také si kolikrát vyčítám, jestli jsme něco nedělali špatně, jestli jsme neměli být přísnější... ale je to asi opravdu zbytečné. Děti jsou prostě velké osobnosti a individuality. Můžeme jim ukázat co je správné a co ne, jak bychom to či ono udělali sami, jak bychom se v té které situaci zachovali. Ale záleží jenom na nich, co si z toho vezmou k srdci a čím se budou řídit. Dnes jim třeba naše zásady a pravidla... připadají zbytečné, k smíchu, trapné... ale asi si to všechno potřebují prožít na vlastní kůži, nabít si nos a pak vstát a jít zase dál. Důležité je, aby s námi děti nepřestaly mluvit. Aby věděly, že jsou tady táta s mámou, za kterými můžou kdykoli přijít (i když se jim ten průšvih zdá fakt hrozný a neřešitelný) a pokud možno, aby s námi uměly jednat na rovinu. I když to co někdy slyšíme se nám vůbec nelíbí a přáli bychom si slyšet něco úplně jiného. A proto i my s nimi musíme jednat férově. A umět přiznat chybu, když jí uděláme. Teď mám docela problém se svým otcem, který dost špatně snáší nálady a výkyvy v Barčině chování. Je totiž přesvědčený, že bychom měli jako rodiče být přísnější..... to já jako dítě bych si k němu nikdy nedovolila .......já být na tvém místě, tak bych ji srovnal ........ Myslí si totiž, že to, jak jsme se s bráchou v dětství a dospívání chovali byla především zásluha jeho přísné a důsledné výchovy. Nemůže pochopit, že jsme byli jiní my, že to naše JÁ mělo hlavní zásluhu na tom, jak jsme se chovali a jak jsme to dospívání zvládali. Ale já vím,že kdybychom nechtěli MY, sami, jeho výchovné metody by byly k ničemu. Tak můžeme jen doufat, že to ty naše robátka zvládnou, i když s nějakými kotrmelci, že si najdou své místo a že vždycky budeme rádi, že je máme.
|
Abigail | •
|
(17.7.2007 11:39:26) Maceško, můžeš být ráda, že máš takového syna. Podle toho, co píšeš, má k vám moc pěkný vztah. Nejspíš to bude introvert a ti to nikdy nemají jednoduché. Bohužel je dnešní doba taková, že vyžaduje lidi dravé, neberoucí ohled na jiné.
|
|
Pája | •
|
(19.7.2007 14:05:29) ahoj všichni mám doma dvě malé ratolesti.Užívám si ti. Občas ze všeho šílím. A někdy když už je večer, klid, říkám si, jak jsem šťasná. Mám problém s mojí mámou. Bydlí i s mým taťkou třicet kiláků od nás. Vidíme se tak po čtrnácti dnech. Teď jsem tam byla pár dní ( v paneláku se pečeme:-))A zase se mi vrátili všechny moje dřívější depky. Moji rodiče nemají žádné známe, kamarády. POřád makaj na zahradě a kolem domu, na to že jim je 63 let, jsou dost čilý. Ale prostě když jsem u nich pořád mě pronásleduje pocit dusna. Pořád tata udělal něco špatně. Když se nimi zkouším bavit. Odpovědi jsou většinou jen "hmm". Tata není nijak zručný a máma mu to dává každý den sežrat..Prostě bu´d je tam ticho a nebo se někdo s někým hádá. Jeden večer jsem si zkoušela s mojí mámou promluvit, ale dělala že moje otázky neslyší a když to nemohla dělat, radši utekla že musí čůrat. A takto si pamatuji všechny moje dřívější pokusy se s mámou upřímně bavit. Už prostě té doby co si vzpomínám, nikdy jsme vedle sebe neseděli a opravdu upřímně si nepopovídali. MOC mi to v životě chybí. Vím že nás oba mají rádi.Ale nevím jestli tenhle vztah by ještě měl šanci. A pak se bojím, že udělám taky nějakou chybu a ztratím svoje děti. Budu bojovat, aby ne. Držte mi palec.
|
DENISA | •
|
(19.7.2007 20:14:58) Pájo, já tvoje pocity znám, moji rodiče to je taky něco. Netrap se tím, teď už je nepředěláš. Já jsem si začala říkat, že dle hesla "všechno špatné k něčemu dobré", teď vím, jak URČITĚ své děti vychovávat nebudu. Že tím, že moje dětství znalo přízeň a projevy lásky jen od prarodičů z jedné strany a nezájem a přísnost od těch druhých prarodičů a od rodičů, mám perfektní srovnání jak jsme byli šťastní u těch prvních a nešťastný doma. Jak málo stačí, aby dítě bylo šťastné (děda pomáhal stavět domeček, babička napekla buchty), a že to jsou ty pravé projevy lásky, ne ta výchova - "za každou cenu".
|
Pája | •
|
(19.7.2007 21:07:39) Díky za podporu! Mám chuť jít upíct buchty :-)
|
Iva (Aneta03, Radovan06) |
|
(23.7.2007 18:05:00) ani nevím, ejstli se mi chce brečet nebo smát...když člověk narazí na podobné osudy ... chtěla jsem tuhle s tátou "vyčistit stůl" a upřímně jsem mu vyklopila čím mne zraˇˇnují, trápí atd. Třeba jsem ho prosila o pouhý respekt k tomu, že někdo má jiné názory na životní priority než on, že to mi bude stačit. Dozvěděla jsem se věci... Prý se mi celý život snaží být důvěrníkem a naslouchat mi, ale on to vyhodnocuje a prostě bohužel mu všechno co říkám vychází jako úplná blbost... Takže jsem tam kde jsem byla a chyba je ve mně, jejich výchova a přístup jsou prostě správné a bezchybné, ale já mám tu blbou vzpurnou povahu a cokoli mi říká, je to jak když hrách na stěnu hází. Ptala jsem se ho - a zkoušel jsi někdy ten přístup změnit? Když se ti hrách odráží od zdi, tu zeˇˇd třeba obejít, podlézt, přehodit? NEzkoušel, protože on má ten jediný správný přístup a na vině je ta blbá zeˇˇD, případně ten hrách a on to do nich jednou natluče.
MAcešku jejím dětem skoro závidím...chjo.
|
|
|
|
Jája a Pája |
|
(24.7.2007 19:11:28) Ahoj Pájo, my jsme řešili trochu podobný problém u mé tchýně a tchána. Bydlí spolu v bytě a nutno říct, že si dost lezli na nervy. Při každé návštěvě jsem musela poslouchat o neschopnosti jednoho či druhého. Myslím, že jsme problém částečně vyřešili tím, že jsme je začali častěji zvát k mým rodičům. Ti jsou naštěstí opačné povahy. A už se podařilo zorganizovat několik dobrých večírků a dokonce už spolu byli i na prodlouženém víkendu. Je to jen tip, snad něco z toho vyjde. Držím palce, musí to být u Vás určitě složité.
|
|
|
|