| Čekatel na smazání | 
 |
(21.6.2007 11:05:31)
Vzpomínám že to bylo hrozný. Brečel nám po pár dnech po přivezení z porodnice skoro pořád a člověk musel zkoušt x postupů jestli nemá hlad, jestli se nepokadil, jestli ho něco nebolí, jestli je mu vedro nebo zima, atd. To je jediný na co se netěším až bude druhej prcek, ale třeba to bude lepší. Každopádně dětský pláč je věc která mě stresuje ze všech nejvíc :(
|
| Ori, 3 děti | 
|
(21.6.2007 13:43:53)
Já mám druhé dítě skutečně za odměnu. Syn plakal, řval a vztekal se do roka téměř nepřetržitě, nespavec nespavá, uspávácí atp. Dělali jsme všechno možný i nemožný a doteď nám ze svého pokojíčku každou noc skončí v ložnici - potřebuje přitulit:). Taky jsme se báli druhého, čekali jsme totiž kluka. Narodila se krásná, malinká, tichoučká holčička, která spala do půlroka skvěle. Teď občas trochu hůř, ale je klidnější....teda jako miminko byla klidná, pohodová, člověk si musel dát opravdu velký pozor aby na ní nezačal zapomínat, říkala si totiž o všechno v klidu a jemnými náznaky. Zlomilo se to trochu teď - necelé dva roky. Vzteklík je slušný, ale říkám se že to patří k vývojové etapě a tajně doufám že se to za pár měsíců zlomí a zase to bude ta pohodová holčička, protože čertice je temperamantnější než byl synek:). Toho je stále všude dost, tak jen doufám že mě děti za pár let nepřeválcují. Od doby co se narodil syn tak se utěšuju myšlenkou že člověk má takové dítě které si zaslouží, resp. na které stačí. Nic, to je jen takové zamyšlení:)))).
|
| Micka+ Přemeček | 
|
(21.6.2007 14:03:58)
Ono se to hezky čte, že plakající miminko je lepší než to tiché, ale mě Přemečkův pláč stresoval natolik, že jsem byla v prvních 3 měsících úplně psychicky vyřízená. Doslova jsem se děsila každého probuzení, protože mi bylo jasné, že následné uspávání po říhnutí bude jedno velké drama. Hlavně v noci, kdy jsem ho houpala v náručí klidně i 1,5h jen aby neplalal a v klidu usnul. Po těch třech měsících díky manželovu zásahu, který trval jen několik dní ( vyhnal mě z pokoje, nechal malého plakat v postýlce a sám ho kontroloval )se naučil usínat bez řevu a bez houpání.
Přes den byl zvyklý usínat v kočárku ( samozřejmě za vydatného houpání )a až kolem 7. měsíce začal usínat sám v postýlce i přes den.
Někdo by možná mohl podoktnout - že se jí chtělo -. Mě se chtělo, protože díky houpání skoro neplakal a já jsem nebyla tak vystresovaná.
|
| Stáňa a dva kluci | 
|
(21.6.2007 14:09:46)
Mě teda mimo jiné zaujala ta "úžasná" metoda na odnaučení pláče. Někdy mě překvapuje, co všechno jsou odborníci včetně psychologů(vím, že je i spousta výborných) vymyslet. Postýlka=trest???? A navíc super způsob, jak potlačovat dětské potřeby a pocity už od miminek. Je mi těch dětiček upřímně líto:(
|
| Martina, 2 kluci | 
|
(21.6.2007 16:51:43)
Stáňo, ve filmu Hodiny zazněla krásná věta "každému jen tolik, kolik unese".
Micka píše, že byla vyřízená, že už nemohla. Její manžel ji úžasně podržel, převzal péči o dítě, které bylo příčinou její strašné únavy, a pečoval o něj po svém.
Takový manžel je obdivuhodný, Micka prostě potřebovala pomoci, nedokázala už o řvouna pečovat. Je prima, že na něj nezačala být agresívní a pod.
Já toto od manžela nepotřebovala, ale doufám, že by to pro mě udělal - určitě bych mu za to poděkovala.
Prostě to není o tom, zda se mimi trápí pláčem nebo ne, ale o tom, že ta máma už nemůže...fakt nemůže...kdo zažil, že už OPRAVDU nemůže, ví. o čem mluvím.
|
| fisperanda | 
|
(21.6.2007 17:44:12)
Já sem první dva týdny, co sem se vrátila z porodnice, trávila u rodičů. Dcerku jsem uložila, bez problémů usnula, jenomže já sem se na ni musela chodit každých pět minut dívat, jestli dýchá atd... pak už mě taťka zarazil, že takhle si neodpočinu, zakázal mi zvedat se ke kontrolám a sám chodil kontrolovat po půlhodinkách. Já sem si pak zvykla, že během půlhodiny se nic nestalo a nebyla sem potom jak na trní. to mi taky pomohlo.
A na takovej svůj zkrat si vzpomínám, to bylo když dceři byl asi rok. Pořád brečela, nemohla usnout, nic už na ni neplatilo, manžel nebyl doma a mě to strašně deptalo. Věděla sem, že jestli to takhle bude pokračovat dál, tak jí v afektu dám na zadek, a to sem fakt nechtěla, tak sem vyběhla před barák, dala sem si cigáro, uklidnila sem se a za deset minut sem se vrátila a uspávala....samozřejmě sem pak měla výčitky, že sem ji tam nechala samotnou, ale v té chvíli to asi bylo rozumný.
Pak sem pochopila, že takhle to dál nepude, a večer při usínání jsem ji nechala v postýlce vyřvat, s tím že sem dycky nakoukla, aby mě neviděla, jestli třeba nezahodila dudel nebo něco. trvalo to asi pět dní a pak byl klid, usínala jako andílek. Sama. Ufff...
|
|
| Vendy a dva kluci | •
|
(22.6.2007 10:48:03)
poznámka k větě z filmu hodiny: jak je pak možné, že někdo je vůči svému miminku tak agresivní, že mu skutečně ublíží? proč jsou děti, teré musely zemřít jen kvůli tomu, že pečující dospělý neunesl jejich pláč? :-(
|
| Martina, 2 kluci |
|
(23.6.2007 18:56:30)
"Každému jen tolik, kolik unese" říkala hrdinka, která opustila rodinu - měla manžela a 2 děti - prostě s nimi nedokázala žít.
Proč se stává, že rodič dítěti ublíží? Na to je těžká odpověď a určitě není jednoznačná - důvodů je mnoho a různých - od momentálního zkratu z vyčerpání a stresu po cílené jednání...na to ses ptala?
|
|
| Ráchel, 3 děti | •
|
(24.6.2007 20:10:15)
musím říct, že ač to bude třeba někomu znít divně, já to "chápu", že někdo pláč dítěte neunese natolik, že mu ublíží, a podle rozhovorů s řadou kamarádek na toto téma nejsem zdaleka sama. U třetího dítěte bylo období (bylo mu cca 4 měsíce), kdy téměř každou noc prořval tak 1,5 - 2 hodiny. Nepomáhalo nic. Ano, nic - a to jsem nebyla "nezkušená" matka. Mě to po nějaké době nevyspání dohánělo doslova k šílenství. Nakonec jsem zvolila dost drsnou metodu (hlavně vůči manželovi) - prostě jsem se sebrala a šla spát k do dětského pokoje k ostatním dětem. Pochopila jsem totiž, že bych to nevydržela a mohla bych malýmu ublížit. Manžel z toho nebyl nadšen a moc nechápal, co se děje, ale já věděla, že jsem v tu chvíli pro své dítě nebezpečná (šlo i o mé dlouhodobé vyčerpání, které nesouviselo jen s těhotenstvím, porodem a kojením). Když si představím, že bych byla třeba sama nebo neměla dostatečný pud sebe- a dítěte- záchovy... tak to mohlo dopadnout třeba i tragicky.
|
| 8.5Yettynkaa12 | 
|
(25.6.2007 7:40:42)
Tyhle pocity má spousta maminek, nic si z toho nedělej! Jsi zkušená matka, ale ne stroj, a taky se musíš vyspat. To je pro dítě lepší, než kdybys trpěla s ním v pokoji. Odešlas v té situaci, a udělalas dobře.
|
|
| čaroda |
|
(26.6.2007 22:46:51)
Cauky! Uplne te chapu. Nejsem sice zkusena matka (mam 1.mimco), a nas malej je celkem vpoho..az na jednu drobnost. Ted je mu 10 mesicu a ja povazuji za luxus ze kojim JENOM 3-4x za noc.
Po narozeni jsem kojila kazde 2 hod pres den (pil 45 min) a 3 v noci. To mu vydrzelo prvni 2 mesice. Pak zacal pit 30 min po 2 hod ve dne i v noci..to mu vydrzelo do 5.mes a pred 6.mes to stahnul na 2,5 hod ve dne a po 1,5 hod v noci. Pil uz jen 10 min. Tenhle vrazedny nocni interval mu vydrzel do konce 8 mesice (zrejme i separacni fobie k tomu, visel na me ve dne i v noci). Vzhledem k tomu ze pres den spi malo (2x45min) tak jsem koncem 8 mesice zcela vazne premyslela o psychiatrovi- ty noci!!! Uplne mimo, vytrzena z nejhlubsiho spanku, vycucnuta z poslednich sil jsem se kolikrat rozbrecela a vubec nevedela co po me chce nez jsem se doprobrala a dala mu pit.
MAnzel byva na nocnich takze nektere noci byly zvlaste kvalitni. Doslo to tak daleko ze jsem se jednou musela hodne kousnout do ruky abych potlacila nutkani mimcu ten plac nejak utnout, to me probralo nejen ze spanku ale i psychicky. Manzel konecne pochopil (kousnuti bylo dost videt) ze to, ze jsem na dne neni jen pul roku omylana fraze a zacal k malymu vstavat a bral si ho pred nocni ven abych si mohla na chvili lehnout. No, a malej prodlouzil intervaly az jsem skoro odstavila :)
A hle...konecne si umim vychutnat ze mam zdrave krasne miminko a zacala jsem si ho uzivat, mam energii a chut si s nim hrat a zase vidim ruzove :) HURA!!
Jen chapu lidi s depresemi..musi to byt hrozne, cerno a clovek si rika...tohle jeste ustojim, tohle taky...a pak to proste dal uz nejde?
MNO, pokud tyhle stavy (a to je zrejme proti depresim slaby odvar) zase prijdou tak nelenim a jdu nekam k psychologovi...
P.S.:mate nekdo s timhle typem leceni zkusenost? CAroda
|
|
|
|
|
| Lizzie | 
|
(21.6.2007 16:56:46)
Promiňte, nejsem máma, ale Micka se mi jako špatná matka v tomto ohledu nejeví. Prostě byla vyřízená, dala malého do postýlky, manžel nad ním držel dohled. Co je na tom hrozného?
Byla jsem klidné dítě, ale když jsem vyváděla a nedala se utišit, nebo si mamka potřebovala něco udělat, dala mě do ohrádky, kde jsem se sama zabavila..když budu mít jednou dítě, budu ho samozřejmě milovat, skákat kolem něj, starat se o něj apod..ale váš příspěvek mi přijde dost přehnaný.
|
|
| Lefff | 
|
(21.6.2007 20:28:42)
Estivillovu metodu kontrolovaného pláče, tj. dát dítě do postýlky, tiše a rozhodně říci, že teď bude spinkat, usmát se, pohladit a odejít (+ vracet se ve stále se prodlužujících intervalech k plačícímu dítěti) jsem nedávno zkusila. Tato metoda mj. tvrdí, že je prospěšná proto, že dítě zvyklé usínat u matčina prsu a spát s ní v posteli (což je náš případ) mívá mělký spánek a neodpočine si dostatečně. I zpanikařila jsem z toho, že své dceři nevědomky celé dlouhé měsíce ubližuju, a chtěla jsem jí touto metodou "naučit spát". Nepovedlo se. První den usnula po 45 minutách, druhý den asi po deseti. Ale pak se to zlomilo a bylo hůř a hůř a ani ne po týdnu, který měl údajně stačit, se moje láska usínat sama a spinkat celou noc nenaučila. Sofinka byla uplakaná, Fulghum by to popsal jako "nezanedbatelnou ztrátu tekutin" - vystresované miminko, tvářička rudá, mokrá od slz, slin a soplíku, zpocené vlásky, vzteklý řev, neutuchající vzlyky, nic povzbudivého. Možná jsem neschopná, možná Sofča patří mezi to malé procento, které se samo v tomhle věku už spát nenaučí, možná to bude tím, že jí rostou zuby a ona potřebuje prs coby analgetikum (a možná anestetikum). Další z chyb, které jsem udělala, byla ta, že jsem ji nenaučila na dudlík. Dneska si za to nadávám.
Kdybych neznala v okolí žádnou mámu, která spí v posteli se svým miminkem, panikařila bych. Ale znám takovou - kamarádka, "trojmaminka", mě uklidnila, že mláďata savců obvykle se svými maminkami spí. Zvířata nešoupou své děti do zamřížovaných pelíšků oddělených od sebe. Vzala jsem to jako útěchu i povedený vtip :-). Nemám nic proti dětským postýlkám - určitě jsou rozumným vynálezem pro všechny zúčastněné. Ale já prostě potřebovala slyšet, že není nenormální spát vedle svého dítěte a umožnit mu i v noci dotek, ujištění o bezpečí i případné nakojení - pokud to oběma stranám vyhovuje. Přiznám se, že občas mi leze krkem, když jsem za dudlík 5x za noc a při pokusu o odpojení dcery začne tato mručením protestovat a hrozí řevem, ale většinu nocí kojím jen ve chvíli, kdy vlezu do postele a pak nad ránem, když je spánek mělčí. A jsem přesvědčena o tom, že to ještě nějakou dobu vydržím. Čas utíká strašně rychle a jednou budu na společné spaní s voňavým sosajícím miminkem se slzou v oku vzpomínat :-)
Takže, ač to bude znít paradoxně: Micce s Přemečkem závidím, že to zvládli, a gratuluji jim. Kdybych věděla, že Sofča spí ve své postýlce spokojeně celou noc a nic jí nechybí a já se můžu vyspat celou noc v té své, byla bych šťastná jak blecha. Jenže tomu tak není. Tak se aspoň na své situaci snažím najít nějaká pozitiva a důvody, proč je dobře, že spí Sofinka u mě :-)
|
| Milada, 1 dítě, těhotná | •
|
(22.6.2007 9:06:49)
Ahoj,
buď v klidu, my na tom byli úplně stejně, taky s námi malá spala v posteli. Do půl roka byla v postýlce a pak v ní začala jančit, tak jsme si ji brali k sobě, abychom se trochu vyspali. Asi v roce a půl jsem jí zařídila ležení na zemi, měla tam veliké letiště z molitanu a dek, protože v noci hodně cestuje. No a teď je jí 2,5 roku a spí sama v pokojíčku, ale kdykoliv v noci přijde k nám do ložnice. Buď jdu s ní do pokoje a počkám až usne, nebo si ji necháme u sebe, a je to vše bez problémů. Myslím, že prostě potřebuje cítit někoho jiného u sebe.
|
|
| Růža | •
|
(24.6.2007 23:00:22)
Ahojík,mému synkovi je 9 měsíců,v postýlce spal sotva 2x,pak se přestěhoval ke mě do pelechu (taky kojím asi jako ty),nu a jak to dopadlo? Nechala jsem truhláře udělat kolem dospělácké postele žbrblinky,takže teď oba spíme v "dětské" velké posteli,protože usíná jen se mnou u kojení a protože už leze.Neřeším to,užívám si to,protože jednou přijde chvíle,kdy mi řekne nebo naznačí: hele mami,vlez si do vlastní postele,už se sem dva nevejdem :-))) a jak říkáš,budu na to naše společný usínání vzpomínat...Jo a manželský život? Jak říkám já,na sex nepotřebujem letiště ani hlubokou noc, příležitost se najde i mimo pelíšek ...:-))) Takže přeji příjemné usínání s malým kulíškem mimčem.
|
|
| Hanka, Anetka 5m | •
|
(25.6.2007 15:07:56)
Není nic krásnějšího, než probuzení vedle nádherné smějící se holčičky. Od té doby, co spí malá s námi(asi od 4 týdnů), se v noci téměř nebudí, a když, tak ne pláčem- jen zavrní, já se k ní otočím a ona se přisaje. Dělám to už automaticky bez probuzení, jen kolem šesté ji přebaluji, aby nebyla dlouho v mokrém.
Spaní s miminkem je nádhera, doporučuji!
|
|
|
| Karča (3děti) | •
|
(21.6.2007 21:52:14)
Nikdy jsem nebyla zastáncem "řvací" metody. Moje mimina usínaly v mé posteli a přitulené. Jenže v tom příspěvku šlo o vyčerpanou matku, která už dál nemůže. A pro dítě je asi lepší, když o něj pár nocí pečuje milující tatínek i když poněkud svérázným způsobem, než zhroucená maminka.
Moje třetí dítě mne svým pláčem dokázalo dostat do horšího stavu a kdybych tenkrát v jakémsi posledním záblesku zdravého rozumu nepovolala manžela ze služební cesty,tak bych asi tyhle řádky nepsala.
První děti byly řváči, ale celkem to šlo. Jenže u třetího se už projevilo několik let přerušovaného spánku, babičky mi pomohly první dva týdny po porodu a pak odjely do svých domovů, manžel musel na dlouhodobou cestu do zahraničí... prostě jsem se ocitla sama s "školkáčem", batoletem a novorozencem. Po třech měsících jsem byla ve stavu, kdy jsem vážně uvažovala o sebevraždě a každý další pláč mne trýznil. Dneska vím, že jsem měla občas prostě vypnout, přestat být svatou matkou a v kuchyni si za zavřenýma dveřma zanadávat, nebo prostě odstříkat do láhve a povolat babičku na noční směnu. Mimi by to jednu noc bez maminky přežilo a maminka by se nedostala tam, kam se dostala. A je fakt, že manžel neudělal nic jiného, než že mi kázal odjet k mamince, odstříkávat a můj táta mlíko vozil k nám domů. Týden jsem spala, jedla lenošila a věřím tomu, že moje mimi bylo i v té drsné tátově náruči spokojené. A mmch. manžel si prý během toho týdne stanovil zásadu, že než vstane, napočítá do dvaceti. V polovině případů mladej stihl znovu usnout, což znamená, že jsem k němu mockrát vstávala naprosto zbytečně. To jsem převzala a malej se sám od sebe naučil spávat scelou noc nejrychleji z těch tří.
Jo a tu americkou metodu jsme ale nezvládli ani jeden . Ani ji zkusit. Představa, že nechávám své dítě,a by se učilo, že se nedovolá pomoci se mi hnusí. Prostě se děti naučily spát samy, až dokázaly pochopit, že každý má svoji postýlku.
|
| štěpánka | •
|
(21.6.2007 22:05:25)
Jojo, když jsem si naše dva uzlíčky přivezli z porodnice, do 14 dnů jsem byla jen chodící mrtvola. Přes den jsem se snažila zvládnout vše jako dřív a v noci chodila utěšovat mimina. Zásadně jeden řval od půlnioci do 1, jen usnul, řval od 1do2 druhý a to i když jsme je nosili. Vždy nabírali sílu, když řádil brácha. V podobných obměnách to trvá dodnes, takže vlastně skoro nikdy nejsou "hodní" oba najednou. vydržím hodně, ale nespat, to nevydržím dlouho. Po 14 dnech mi manžel doslova zakázal na každé zakňourání vystartovat. Většinou usnuli do 5ti minut. Když jsme je nosili, řvali mnohem dýl. Nerozumím tomu dodnes. Také jsme zavedli že jak se jeden vzdudil na jídlo, vzbudili jsme i druhého. Iluze o individuálním denním režimu vzaly rychle za své. to bychom museli mít aspoň jednu chůvu. dyž se konečněě naučili spát celou noc, začly růst zuby. Nikdy ne oběma naráz. takže týden kňoural jeden, další týden druhý. Sdalším zubem se to opakovalo. jako krkavčí rodiče jsme je odsunuli do dětskéhop pokoje. Když jsem je tak zblízka neslyšeli, bylo vše OK. Taky vaše děti řvaly a přitom spaly jako špalek? Naši kluci jo a naštěstí se nebudili navzájem. Pořád říkám, že nejsladší jsou, když spějí (a to už jsou dávno školáci).
|
| Olina | •
|
(21.6.2007 22:25:05)
Rozhodně tě to Štěpánko psychicky zocelilo, protože jsem si všimla, že tady někde vážně a zaníceně debatuješ s cizinkou a to není pro slabé povahy.
|
|
|
| Lefff |
|
(21.6.2007 23:50:02)
Karčo,
nevím, do jaké míry je ta "americká metoda" podobná té Estivillově, ale dítě právě NESMÍ získat pocit, že se pomoci nedovolá. Od toho tam je ten rodič, který v těch stále se zvětšujících intervalech za ním chodí. Právě to má dítěti ukázat, že o něm rodič ví a že ho nenechává samotné, že jej neopustil. I tak mi ale bylo zle.
|
|
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(21.6.2007 22:23:39)
Teda holky,
tak jsem to asi špatně napsala, vůbec jsem nereagovala a něčí příspěvek, ale na článek!!!!!
|
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(21.6.2007 22:26:53)
JÁ JSEM NEREAGOVALA NA NĚČÍ PŘÍSPĚVEK, ALE NA METODU UVEDENOU V ČLÁNKU!!!!
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(21.6.2007 22:50:49)
:-)))Jé to se stydím, omlouvám se, že to tam je dvakrát, myslela jsem, že se příspěvek poprvé neobjevil.
Ještě pro ty, co nečtou články:-))), měla jsem na mysli metodu s hudbou, chováním miminka a pokládáním do postýlky, když začnou plakat!
|
|
| Micka+ Přemeček |
|
(22.6.2007 20:49:02)
Stáňo,
mě to bylo jasné, že na můj příspěvěk ta reakce asi nebude. A všem mým zastánkyním díky.
Ještě jen chci podotknout, že manžel nikdy nenechal malého plakat dýl jak 1/2 hodiny. Pak taky vyměknul a houpal. Naštěstí jakmile si Přemeček začal všímat plyšových hraček na postýlce, tak se řvaní minimalizovalo na pouhých 5-10 minut a pak hrál dokud neusnul.
|
| Stáňa a dva kluci |
|
(23.6.2007 10:04:50)
Ahoj Micko, reakce těch dvou holek mě fakt mrzely, ale to neva, hlavně, že jsi to pochopila ty! Tvoji situaci samozřejmě chápu.
|
|
|
|
|
| Věrka | •
|
(21.6.2007 17:30:04)
Zaujal mě Váš příspěvěk.Můj druhý-ten fakt děsně uřvaný syn se taky jmenuje Přemeček!
Že by uřvaní Přemci!Pozor na ně!
Teď v roce je vidět,že si jde tvrdě za svým a umí si vydobýt.U něj byl problém se spaním- s usínáním.Když se dařilo spát-bylo to lepší,běda však jak se trochu přetáhl-začarovaný kruh.Někdo píše-každý má co si zaslouží.nechápu.proč zrovna já?Už tolik ran od osudu,moje nemoc -a i přes ni jsem měla odvahu jít do druhého dítěte.Já člověk,který by za děti i dýchal!Proč jiné co znám a kalí na své děti měly klidné mimina?
Já se složila v Přemkových 5.měsících.Manžel pomáhal jak se dalo,ale bohužel na rozdíl od Vašeho manžela snáššl jeho křik ještě hůř než já a navíc jsme měli ještě prvního 2letého syna a staral se o něj.Je to opravdu moc složité-rady babiček,tetek-hrůza.Zlomilo se mezi 8-9měsícem,zjistila jsem,že po ranním nakojení občas sám usl v postýlce-začala jsem z toho dělat pravidlo a pak opatrně postupovala dál.Nikdy jsme ho nenechali řvát déle než hodinu-modral a nemohl popadnout dech.Potřebuje náruč,klid,jistotu-nyní velký mazel,bohužel pořád mu dost dlouho trvá než usne.Ale říkám si jsou horší věci-hlavně zdraví!Věrka
|
| Terez | •
|
(22.6.2007 0:36:11)
Verko, muj syn se sice nejmenuje Premecek:))))), ale taky modral (a stale jeste modra) a nedychal, uz od 2. tydne. Zprvu to bylo tak 2-3 vteriny. Nejdriv jsme byli na pohotovosti(tam se nam trosku vysmali, ze pry je to normalni a do 2.měsíce to prejde, ale nepreslo), ale i tak jsme si na to casem zvykli. Byli jsme kvuli tomu v nemocnici na pozorovani - no, to mi dodalo!!) Nic neshledali, nastesti. Ve 3,5 mesicich ale najednou, zdanlive bezduvodne, prestal dychat asi na 10 vterin (a to je sakra dlouha doba), upadl do bezvedomi a nemohl se vzpamatovat. Nakonec se zmatoril a dalsi den to same - a uz jsme jeli zachrankou do nemocnice. Vsechna vysetreni, co jdou udelat, udelali, a vse negativni, zaplatpanbuh. Naucila jsem se s tim zit, prestala se stresovat tim, kdy zase nebude dychat, ze jsem s nim sama doma a co kdyz to nezvladnu, a predpokladam, ze ho to jednou prejde. Ocekavala jsem, ze bude mit treba zachvaty vzteku, varovali me, ze toto delaji vztekle deti, ale je to docela pohodar, vzteka se tak v norme. Urcite ho ovlivnuje muj stav pri teto situaci , ze jsem klidna (relativne), a to, i kdyz to ted uz trva dele, cca 15, nekonecnych, vterin. Take velky mazel, a proto se ztotoznuji s vasim nazorem, ze potrebuje hlavne jistotu a klid. S jeho placem jsem nikdy nehazardovala (jen jednou jsem ho nechala plakat a on plakal asi 1,5 hodiny a ani potom neusnul!!!), ale ani mu nepodleham, protoze vidim, ze zjistil, jaky to ma ucinek a pouziva to jako svou nejsilnejsi zbran.
|
| Janya | •
|
(22.6.2007 11:33:40)
Modrání při pláči určitě není nic příjemného. My máme jiný problémek, ale jaksi neřešitelný. Obě děti (dnes 6 a 2 roky) trpí od mala refluxem,a le opravdu velkým. Což znamená - dítě začne ječet a pokud se nezklidní, asi do 2 minut zvrací, pokud leží, zvrací tak během minuty. To vás velmi rychekl naučí nenechávat nikdy brečet -až na vyjímky kdy člověk nestihne doběhnout dřív. Taky jsme byli v nemocnici (Motol celkem přes měsíc), mladší totiž nechtěl od 3 měsíců ani pít. Asi do roka bral léky na ten reflux, dnes už ne, ale stejně, jakmile se začne vztekat, jde jídlo ven - všechno a obloukem! To znamená zase podráždění jícnu zvracením a další kolo, takže jediné řešení je ručit za to, že se jednoduše zvracet (a tedy ani ječet) nebude. Takže musím vystartovat a často synka ošplíchnout troškou studené vody, protože tímhle okamžitě zmlkne. Takže jako máma 2 refluxových děti se větám, že lepší miminko plakací než klidné jenom usmívám a říkám si, že autor/ka nikdy neměli dítě, které mělo tyhle potíže :-). Jinak by to v životě nevypustila z počítače (nebo z pera?).
|
| Gabriela | •
|
(22.6.2007 14:30:18)
Jak jsi to řešila v období vzdoru, když pachole spustilo na ulici? Nebo jak se to řešilo ve školce? Jak se vychovává dítě, které "nesmí" plakat, aby z něj nerostlo dítě zvyklé, že všichni z něj hned padnou na zadek, jen aby nezaplakalo?
(Ještě že Ti funguje aspoň ta voda, na otření nebo ošplíchnutí naše malá ze stavu vzteku reagovala propadem do zuřivé hysterie.)
|
| Janya | •
|
(22.6.2007 18:05:38)
Gabi, jednoduše stejně. Jendak teda mám děti vzteklý, ale na ulici obvykle moc nevyvádí. Navíc už automaticky předcházím konfliktním situacím - tj. radši myslím dopředu jak dítě nenaštvat nebo spíš nedostat do situace, kdy něco chce až se vzteká, než se pak nervit. Jednak reflux je spíš o dětech do 2 let, takže starší šestiletý syn se sice vzteká, ale už nezvrací. Teda výjimečně jo, ale třeba jednou do roka, on se jim ten jícnový svěrač věkem zpevní. Tohle je problém spíš u miminek. O těch byl taky článek. Mladší syn je takové zlatíčko, je úplatný, takže když mu třeba něco chci sebrat, tak stačí nabídnout něco jiného a jde to bez řevu. Pak stačí pár zásad jako třeba: nepříjemné procedury dělat zásadně před jídlem (nedávno kapky do oka - prostě když je ty 3 hodiny po jídle, tak řev chvíli zvládne). No a když se rozjede, tak do koupelny a šplích. A přiznám se, že už byl asi dvakrát vyloženě osprchovaný vlažnou vodou v oblečení - to když nemohl přestat, začal blinkat, do toho to blinkané vdechoval a kašlal... Tak šel na pár vteřin pod sprchu (rozhodně ale ne studenou), hned se uklidnil a hned byl taky usušený a převlečený. Ale on je hodně klidný, moc si vystačí sám. A taky - máme byt přizpůsobený tak, aby de fakto bylo minimum míst, kam se dostane a odkud bych ho musela nutně vyhánět (třeba - máme ohrádkou zahrazenou kuchyň). A taky se bavím tím, jak všichni řeší spaní... Syn si jde do postele kdy chce, sám si lehne s dekou a usne. Přes den teď spí asi hodinu a večer usíná tak v devět - no a ráno je tak od 6 vzhůru. Sám si to určuje, na tomhle režimu (že si sám zalehne nebo ho uslého přeneseme) je asi od 6 měsíců a funguje to, neznám řvaní při usínání ani nekonečné konejšení. Ale to u něj bylo dané tak, že se hrozně vrtěl (to stále), strkal ze spaní nohy mezi sprušle a kvůli tomu ječel co 30 minut. Teď má na spaní velkou plochu a je to ideální. Se starším jsme se tedy zkoušeli dopracovat k tomu spaní v postýlce "na povel" = prostě po uložení, ale denodenní zblinkaná postel po 3 minutách pláče nás naučila, že u refluxáčků tohle prostě nefunguje. Jo a ještě něco jsem se naučila - že je lepší jít do konfliktu a pak ječouna pošplíchnout, než nejít do konfliktu, protože z toho pak roste opravdu vzteklost na n-tou - náš starší byl jednu domu hodně nestravitelné dítě :-))). Ale člověk pak už intuicí u druhého cítí, kdy je ta hranice co tvoří malé diktátory.
|
|
|
|
| Zuzana+Terezka | 
|
(27.6.2007 11:11:34)
Zdravím, já jen, že jsem včera četla o omdlévání při pláči a záchvatech vzteku v jedné bezvadné knize, tak si dovolím i pro ostatní maminy opsat odstavec:
"Zadržování dechu během záchvatů vzteku možná vypadá hrozně, ale u dětí mezi patnácti a třiceti měsíci je celkem běžné. Dítě se rozzlobí, lekne se nebo vyděsí a zkusí křičet, ale nic se neozve ! Někdy tak zůstane 30 až 40 vteřin, může začít modrat nebo blednout, až omdlí. Vaše dítě vpodstatě zapomene dýchat. Jakmile omdlí, dech automaticky zase naskočí (někdy se může ve tváři objevit malý záškub). U většiny dětí zástava dechu přejde během několika vteřin. Když dítě při takové zástavě přistihnete, stříkněte mu do obličeje trochu vody nebo foukněte do obličeje. To ho probere a začne zase dýchat.
Po dobu krátké zástavy dechu nehrozí poškození mozku. Jestliže se to však vašemu dítěti stane, zavolejte lékaři, aby jste se ujistlili, že mdloba nebyla způsobena zástavou srdce a nemá ani jinou zdravotní příčinu."
Mně to vcelku uklidnilo, poněvadž malá se vzteká až zvrací. Kdybych si tohle nepřečetla, pokud by omdlela vzteky, já bych asi omdlela hrůzou. Tak se držte maminy uječánků, snad nám to jednou přejde :-))
|
|
|
|
| Terez | •
|
(21.6.2007 23:12:34)
Nas maly zacal plakat uz v porodnici a plakal stale, pak vysilenim usnul (tak 2x denne), a jak se probudil, opet plakal. Prestavkou bylo jen kojeni, a pak vse nanovo. Cely den jsme ho chovali (pres den ja a pak, kdo prisel z prace, abychom se stridali), zpivali, mluvili, broukali, houpali, vazali do zavinovacky a zase rozvazovali, prikryvali, odkryvali, prebalovali, cvicili s nozickama, davali kapky na prdiky, ja kojila a stale to bylo stejne. Nejhorsi to bylo vecer, to neplakal, ale RVAL, az se uplne urval a usnul (spis padnul). Mela jsem nervy uplne nadranc. Muj manzel dokonce sam dojel pro mou maminku, aby byla se mnou doma a ja se trosku vzpamatovala, protoze mel obavu, ze se opravdu zhroutim. Ja - racionalni clovek, ktery, kdyby mu to nekdo vypravel, by si rekl: "no jo, to urcite, to je nejaka hysterka.....:)". Nevim, jestli je detsky plac normalni nebo nenormalni, jestli se da naucit nebo neda, ale pro me bylo nejhorsi to, ze uz jsme vyzkouseli vsechno a nic nepomohlo. Mela jsem pocit, ze jsem matka k nicemu, ze nase dite trpi a ja mu nemuzu pomoct. Na experimenty "nechame novorozence brecet, chce jen nasi pozornost" - no, to by me ani ve snu nenapadlo.
|
| JD |
|
(22.6.2007 12:29:52)
Jeden nápad, možná, že to znáte: nám pomáhá sednout na míč na cvičení a skákat a skákat, hned je po řevu...
|
|
| Marlenuška | •
|
(24.6.2007 23:18:47)
Ahoj Terez,
náš malej byl to samý, v porodnici to začalo a trvalo zhruba do 7 měsíců. Má hódně silný hlas, s přehledem přeřval všechna mimina v porodnici, takže fakt síla. Nefungovalo vůbec nic, naopak jsem zjistila, že někdy jak mě viděl spustil ještě víc. Celou dobu jsem byla klidná, stále ho utěšovala, houpala, kojila, hladila atd. Za tu dobu jsem se zhroutila 2x (to znamená, že jsem začla vzlykat nahlas), ale nikdy před malým (byla jsem na vše úplně sama bez pomoci, babičky nefungovaly, manžel snášel brek velmi špatně, navíc jsem chtěla, aby se vyspal do práce). Mrňous spal pěkně v kočáře, proto jsem s ním jezdila denne 3-4h. Spánková deprivace byla hrůza, ale horší bylo, že jsem malého neuměla utěšit. Zjistila jsem, že čím míň spal, tím hůř usínal. Jeho pláč zřejmě souvisel i s jeho fyzickými limity, poté co se začal pohybovat, pláč se vytrácel. Celkově byl citlivější na nové věci, neměl rád náhlé změny, hlavně v režimu. Dneska je pohodový (máme 17m), je to silná osobnost, nesnáší příkazy ani zvyšování hlasu (ostatně kdo z nás dospělých ano),ale má rád lidi, velmi rád sdílí věci s ostatními, neubližuje zvířatům a zatím nemáme přílišné vztekací etudy. Věřím, že se mi tím vrací všechno úsilí co jsem do něj vložila a samozřejmě vkládám. A ještě mě napadá jedna věc s usínáním. Zhruba do 2m jsem ho musela uhoupávat v náručí po každém kojení (rozmezí 0,5-2h), takže síla. Dostala jsem radu, nechat ho usínat na péřovém polštáři, prý to kojenci umožní pohodlí jako v děloze, nikde ho nic netlačí. Během 3 dnů to zabralo. Postupně jsme přešli na normální matraci.
A dle mého názoru, někdo, kdo nezažil tuhle situaci nemůže plně pochopit o co jde. To že má někdo "štěstí" a má třeba 5 normálně brečicích mimin, ještě neznamená, že ví jak na to, a proto má klidné děti. Měli jsme s manželem pokušení napsat příručku o kojencích, kteří se vymykají všem příručkám o miminkách, které nikdy nepláčí. A taky si nejsem jistá, jestli každý má dítě, které si zaslouží nebo které zvládne.
Všem Vám přeji klidná miminka! :)
Marlenuška
|
|
| Jája | •
|
(28.6.2007 14:31:54)
Ahoj maminky,
čtu zde mnoho příspěvků. Některé z vás maminky plačících dětí odsuzují, některé chápou a podporují.
Když se mi narodil syn (nyní je mu 16 měsíců) měla jsem představu, že bude spokojené miminko, které bude spinkat, hrat si ručičkama a usmívat se na mě. Myslela jsem, že bude plakat, jen když bude mít hlad nebo ho bude něco bolet a protože jsem věděla, že mu od hladu a bolesti ráda pomohu, nečekala jsem, že budu mít doma takového řvouna.
Plakal stále, permanentně, furt a nevím, jak to ještě jinak říci.
Asi jsem měla tedy málo nebo žádný mateřský instinkt, ale myslela jsem, že je to hlady. Vždyť všechno jiné měl, suchou plenu, vhodné oblečky.....
Tak jsem ho kojila. Každá moudrá kniha dnes praví: kojte dítě dle jeho potřeby. A já kojila, kojila jsem stále, neb jenom na prsu nebrečel.
Ani jsem se nepřevlékala z pyžama, kojila jsem, nejedla jsem, spala jsem v sedě s dítětem na prsu. Byla jsem fakt vyčerpaná a po pár dnech jsem se začala litovat, že se mi narodil malý tyran, který mi to dělá naschvál.
Začala jsem k němu vstávat s nechutí a otázkou: co po mě zase chceš. KOjila jsem ho třeba hodinu, dvě, on už na prsu spal, dala jsem ho do postýlky, ale za dvacet min jsem k němu zase vstávala. To už jsem usínala doslova a do písmene za chůze.
Pak jsem se zhroutila, táta mě posadil i s dítětem do nemocnice a odvezl mě na dětské odd. Malý totiž stále jen sosal, jak jen nebyl na prsu tak ale brečel, když jsem ho ale nechala říhnout zvracel.
V nemocnici mi ho vzali a hlídali tříhodinové intervaly, abych mu nedala pít dříve. Brečel jako tur, modral. Řekli mi ale, že jsem ho kojila moc, že mu z toho bylo už špatně, proto brečel, pže ho bolelo břicho. Na prso chtěl ale znova, pže si sáním rozháměl prdy. Prostě začarovaný kruh, který můj slabý instinkt neuměl odhalit.
Během jednoho dne se nám ulevilo a malý byl normální miminko.
A neumíte si představit, jak jsem si to vyčítala, že mi brečí a že se o něj neumím postarat. A vyčítala jsem si to i po návratu z nemocnice. Budiž mi útěchou, že ani mé okolí mi neumělo poradit, že mi ho na prso nosil manžel i má maminka, že si mysleli, že má hlad i oni stejně jako já.
Je to těžké, člověk se snaží dělat dítěti to nejlepší a někdy mu i nezáměrně v dobré víře ubližuje.
Šli jsme na to moc vědecky, možná že kdybychom ho nechali plakat, udělali bychom lépe. Necítil by ze mě aspoň nervozitu a naštvání.
Tak ať nám ti malí tyránci neplakají.
|
| Míša + Míša 2 měsíce | •
|
(13.7.2007 11:05:05)
Ahoj Jájo, náš malý Míša ( dnes dva měsíce ),od návratu z porodnice také pořád plakal, od odpoledne do pozdního večera vyloženě řval.Ze začátku jsem myslela, že to nevydržím, neustálý řev, přerušený pouze v době kojení.Naštěstí mám super doktorku, která mi radila, ať ho nedávám pít častěji, ikdyž chce, než po dvou hodinách, že nestačí strávit a bolí ho bříško.Teď ve dvouch měsících pije odpo po těch dvou hodinách, protože nemůže spát, celkově má též problém s usínáním, jak píšou ostatní maminky. Teď se naučil plakat i po kojení, chce pořád sát, ale vím, že po půl hodině už nemůže mít hlad a sáním se vyloženě uklidňuje.Tak ho vždy po půl hodině odstavím, cca 5 až 10 minut pláče, saje si ruce ( dudlík nechce ani zlatý )a pak na něm vidím, že by chtěl spát a nejde mu zabrat.Musím říct, že čím je větší usíná lépe a lépe...Ze začátku , jak hodně řval celé hodiny, jsme vždy chvíli chovali a chvíli ho nechali plakat, plakal i při chování a myslím, že to bylo právě tou únovou a tím, že nemohl usnout.Vzhledem k tomu, že hodně přibírá, tak doktorka říká, že hlad určitě nemá, prostě špatně usíná. A to jsem si myslela, že se mi narodí klidné miminko, v břiše jsem o něm ani nevěděla, i na monitoru říkali, že je divný, že se málo hýbe.Měli byste ho vidět dneska.Všem maminkám přeju pevné nervy, vždyť i ten pláč jednou skončí.Míša
|
|
|
| Jája | •
|
(28.6.2007 14:34:08)
Ahoj maminky,
čtu zde mnoho příspěvků. Některé z vás maminky plačících dětí odsuzují, některé chápou a podporují.
Když se mi narodil syn (nyní je mu 16 měsíců) měla jsem představu, že bude spokojené miminko, které bude spinkat, hrat si ručičkama a usmívat se na mě. Myslela jsem, že bude plakat, jen když bude mít hlad nebo ho bude něco bolet a protože jsem věděla, že mu od hladu a bolesti ráda pomohu, nečekala jsem, že budu mít doma takového řvouna.
Plakal stále, permanentně, furt a nevím, jak to ještě jinak říci.
Asi jsem měla tedy málo nebo žádný mateřský instinkt, ale myslela jsem, že je to hlady. Vždyť všechno jiné měl, suchou plenu, vhodné oblečky.....
Tak jsem ho kojila. Každá moudrá kniha dnes praví: kojte dítě dle jeho potřeby. A já kojila, kojila jsem stále, neb jenom na prsu nebrečel.
Ani jsem se nepřevlékala z pyžama, kojila jsem, nejedla jsem, spala jsem v sedě s dítětem na prsu. Byla jsem fakt vyčerpaná a po pár dnech jsem se začala litovat, že se mi narodil malý tyran, který mi to dělá naschvál.
Začala jsem k němu vstávat s nechutí a otázkou: co po mě zase chceš. KOjila jsem ho třeba hodinu, dvě, on už na prsu spal, dala jsem ho do postýlky, ale za dvacet min jsem k němu zase vstávala. To už jsem usínala doslova a do písmene za chůze.
Pak jsem se zhroutila, táta mě posadil i s dítětem do nemocnice a odvezl mě na dětské odd. Malý totiž stále jen sosal, jak jen nebyl na prsu tak ale brečel, když jsem ho ale nechala říhnout zvracel.
V nemocnici mi ho vzali a hlídali tříhodinové intervaly, abych mu nedala pít dříve. Brečel jako tur, modral. Řekli mi ale, že jsem ho kojila moc, že mu z toho bylo už špatně, proto brečel, pže ho bolelo břicho. Na prso chtěl ale znova, pže si sáním rozháměl prdy. Prostě začarovaný kruh, který můj slabý instinkt neuměl odhalit.
Během jednoho dne se nám ulevilo a malý byl normální miminko.
A neumíte si představit, jak jsem si to vyčítala, že mi brečí a že se o něj neumím postarat. A vyčítala jsem si to i po návratu z nemocnice. Budiž mi útěchou, že ani mé okolí mi neumělo poradit, že mi ho na prso nosil manžel i má maminka, že si mysleli, že má hlad i oni stejně jako já.
Je to těžké, člověk se snaží dělat dítěti to nejlepší a někdy mu i nezáměrně v dobré víře ubližuje.
Šli jsme na to moc vědecky, možná že kdybychom ho nechali plakat, udělali bychom lépe. Necítil by ze mě aspoň nervozitu a naštvání.
Tak ať nám ti malí tyránci neplakají.
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)