| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Bojím se, že tě ztratím...

 Celkem 30 názorů.
 Marek, 3 děti 
  • 

Ale jak? A co? 

(21.1.2003 21:43:51)
Je to úplně, jako byste mě znala. Nesedí leda nějaký ten detail. Ale závěrečná rada mi nepomáhá.
Se ženou jsme nešťastní už několik let, skutečně nešťastní. Zkoušeli jsme všechno možné, ale marně. Dospěli jsme k tomu, že jsme schopni spolu mluvit naprosto věcně a otevřeně, bez invektiv, bez podpásových argumentů, ba přímo vstřícně a... jediné k čemu jsme tak dospěli je, že jsme schopni se vždy znovu hovorem dostat k tomu, že neznáme řešení, že spolu prostě jsme jen kvůli dětem.
Před deseti dny jsem si přečetl Váš článek a rozhodl se, že se sebou budu něco dělat. Do té doby mi především přišla manželka málo komunikativní a partnerská, jen jsem uznával, že nemůže lámat povahu přes koleno. Teď jsem v šoku, když jasně čtu, že za to můžu především já.
Čtyři dny po tomto poznatku žena (aniž by jí o článku řekl) navrhla, abychom se přece jen rozešli. Oba už totiž na dětech vnímáme, že je domácí atmosféra poznamenává natolik, že to rozchod může spíš pročistit, než jim víc ublížit.
Jde o rozchod bez zabouchnutých dveří, na zkoušku, co to udělá.
Já se budu snažit být více samostatný a nezávislý. Ale má to zádrhel. Píšete: "že se odváží rozvíjet svou samostatnost a že začne vyhledávat zdroje energie a naplnění v uskutečňování svých vlastních snů, plánů a tužeb. I když je to pro člověka s tímto typem prožívání zpočátku těžké, jde o jedinou možnost, jak uvolnit nezdravě úzkou vazbu k partnerovi a jak o vztah nepřijít."
Jak mám uskutečňovat své sny a tužby, když už v době, kdy spolužáci ve škole chtěli být kosmonauti a mít skvělé fáro, já chtěl mít skvělou láskyplnou šťastnou rodinku a starat se o ni? Jak se to dělá, abych si voperoval nějaké srovnatelně významné tužby? Ve srovnání s rodinou jsou to pro mě stejné hlouposti jako to fáro nebo kosmonautika. Prosím, v čem jsem vedle?
 Mikulášova babička 


Re: Ale jak? A co? 

(21.1.2003 22:15:49)
Proc nezkusis praci, clovece?? Cim jsi?
 Marek 
  • 

Re: Re: Ale jak? A co? 

(21.1.2003 23:10:14)
Teď jsem prodavačem. Ale střídal jsem různé práce. Cokoli mi umožnilo vydělávat na rodinu, bylo mi dobré. Ale nic z toho mne výrazně nebavilo a ani jsem v tom neměl žádné ambice. Nějak jsem nenašel nic, co by mi připadalo natolik důležité, abych to musel dokázat. Možná je to opravdu chorobné, jak píše autorka, ale jak "udělat", aby mne něco zajímalo, když mne nic vlastně výrazně nezajímá?
 Sosan 
  • 

Re: Re: Re: Ale jak? A co? 

(22.1.2003 10:13:31)
Práce je především pro obživu - pokud ti vydělá peníze a neleze na nervy, tak to stačí. Ale existuje spousta velmi atraktivních věcí. Například se přihlaš do kursu přístrojového potápění. Jeď lyžovat s partou kamarádů (bez rodiny). Nebo změň obor, ve kterém pracuješ a jdi do rizika. Pohlédni pravdě do očí a pouč se z toho. Jsi přeúzkostlivej bábovka a žena tě kvůli tomu nemiluje. Musíš změnit sám sebe, nebo seš v kýblu a nevydrží s tebou žádná, která by za to stála.
 Mikulášova babička 


Re: Re: Re: Re: Ale jak? A co? 

(22.1.2003 10:20:15)
Nektery lidi jejich prace naplnuje.
 veru 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Ale jak? A co? 

(14.4.2004 20:03:34)
ted se nemluvi o tobe.
 Marek 
  • 

Díky. 

(24.1.2003 23:18:46)
Díky. V tom to asi bude. Měl jsem za to, že když je mi jedno, jestli se mi něco stane, srab (jak jsem míval podezření) nejsem. Ale ona je to spíš lhostejnost a flegma. Strach jsem vždycky měl - ne jestli se mi něco stane, ale jestli dělám věci správně, jestli jsem ten dobrý, jestli něco nezkazím... Bábovka co se týče rizika udělat chybu. Bábovka co se týče někomu omylem ublížit. Bábovka co se týče rizika být někým vnímán špatně, někým nemilován - a o tom je vlastně ten článek.
Díky. To mám tedy co dělat, abych se teď po třicítce tak výrazně změnil :-)))
(A díky i Vám drahá Mikulášovo babičko.)

Žijte vesele.
 Izabela 
  • 

otestuj se 

(7.4.2003 12:06:07)
Ahoj Marku,
myslim, ze mam v jistem ohledu pritele, ktery je ti hodne podobny - nezna sam sebe. Byt tebou udelam si ten zivot zajimavy tim, ze proste budu ruzne veci zkouset, abys zjistil, co te vlastne bavi, jaky vlastne jsi.
Chce to hodne odvahy a neni to jenom o tom, ze zacnes hrat fotbal nebo chodit do nemciny. Je to o tom, ze si priznas, co te stve a co se ti nelibi. Ale taky to, co mas rad a co "zeres". Ze zkratka obejvis svoje hranice.
Samozrejme je rodina poslanim cislo jedna. Ale zaroven to neni obetovani, nemuzes zit jen a pouze pro jine lidi, i kdyz je to tvoje zena a deti.
Jedna moudra kniha rika, ze pokud si nenasel sam sebe, nenajdes ani cestu k ostatnim.
Z pozice "druhe strany mince" ti muzu rict, ze zivot s takovym nenalezenym clovekem je sice hodne stabilni a jisty, ale taky hodne frustrujici a v neposledni rade i nudny.
Mam radost, zes udelal prvni krok a chces s tim nejak pohnout. Preju ti hodne odvahy najit sam sebe. Verim, ze tim zachranis nejenom svoje manzelstvi, ale predevsim prave sam sebe.
Iza
 Emma 
  • 

Re: Ale jak? A co? 

(14.4.2004 11:31:33)
Ahoj,
já v Tobě a v článku především poznávám svého padesátiletého otce. Neskutečně mi svým slabošstvím leze na nervy a popravdě skutečně vnímám situaci tak, jak je popsáno v článku, že vlastně mámu (která je skutečně hodně dominantní a dá to práci prosadit si svoje) vydírá a viní (přestože má práci, kterou chtěl dělat; zato se "nám" pokusil o sebevraždu). Zaplať pánbů, že už jsem z domu pryč, bohužel ještě atmosféru v rodině musí snášet mladší brácha. Takže Ti radím, rychle a honem se pusť do budování sebevědomí a vlastního života - jinak Tě nebude mít ráda nejen žena, ale i děti a ustrne se nae Tebou asi jen hodně soucitná osoba.
Držím palec. Ahoj Emma
 Olga, bezdětná 
  • 

Blok ve vztahu 

(13.10.2006 20:37:56)
Ahoj, prostřednictvím těchto řádků bych prosila o pomoc, co dělat, když člověk po roce a půl zjistí, že byl obelhávaný. Je mi 25 let a až na pár letmých vztahů jsem zažila jediný, skutečný pocit toho, že se mám o koho opřít, s kým se poradit a kdo mne povzbuzoval nejen při studiu¨, sportu a práci. Jsem zdravotní sestra a svoje srdce jsem dala klukovi, který se vážněji zranil a při té autonehodě zemřel muž, který ji zavinil. Cítila jsem, že tomu klukovi musím pomoci nejen s fyzickou, ale i psychickou bolestí. Díky tomu jsme zjistili jak moc jsme si blízcí. Byl to první člověk kterému jsem věřila a ke kterému jsem se nebála se fyzicky přiblížit. Věřila jsem mu. Bylo mi s ním krásně, jeho doteky a tolerance mi dodávaly energii, kterou ve své práci skutečně potřebuji. Už několik měsíců bojuju se ztrátou. Celou dobu mi tajil závazek a najednou úplně přetrhl kontakt.Jen po sms odepsal na otázku proč už si nepíšem a nevidíme se, že má závazek který mi tajil. Žádný stud, žádná sebekritika, žádný pocit viny. Strašně mě to vzalo a už delší mám blok vůči chlapům. Prostě jednou jsem uvěřila, dala srdce, byla opravdu štastná a to mi nebylo přáno.
 Niky, bezdětná 
  • 

Re: Ale jak? A co? 

(9.2.2005 15:01:38)
S pritelem jsme spolu ctyri roky, dva spolu zijeme. Ze zacatku jsme si bezva rozumneli, ale pak to zacalo upadat do jakehosi stereotypu. Rano vstat, jit do prace, pak prijit z prace, najist se sednout k televizi a pak spat. Skoro jsme se spolu nebavili. Pritel nemluvil, nic ho nebavilo a ja nedokazala nic vymyslet. I kdyz jsem se snazila - navrhovala jsem ruzne vylety apod. ale nic neuspelo. Jedine kdy jsme si rozumneli bylo, kdyz jsme neco pili. Treba o vikendech jsme koupili vino a po par sklenickach jsme spolu probrali skoro vsechno mozne a bylo nam fajn. Jenze to takhle resit nejde, to by pak clovek skoncil zavislosti na alkoholu. Taky ze jsme se na tom zavisli stali, myslim tak, ze jsme se bavili jen pri sklence vina. K stereotypu se pridali hadky, vybuchy vzteku apod. Nekolikrat jsme se skoro rozesli. Pritom jsme se milovali, moc, ale nedokazali jsme se v nicem shodnout. Nakonec to vyresil nakup zvirete. To nas dalo zase dohromady. V domacim mazlickovy jsme nasli spolecny zajem a spolecnou rec. Jenze to trvalo pul roku a ted je to zase ve stejnych kolejich. Pritel mi vycita vsechno mozne. Ze se licim (pritom si licim jen rasy, nic jineho), kdyz si koupim neco na sebe, tak mi to hned vycte. Vadi mu, ze do prace se upravuji a doma chodim v tricku a teplakach. Kdyz se tedy upravim doma, tak mi taky vynada - ze jsem fiflena, ze nema naladu, ze jsem se oblekla jen kvuli tomu, ze mi to den predtim rekl. Kdyz mam nejaky napad, je vzdy spatny. Chtela jsem jet do Zoo a rekl mi na to: Co tam asi tak budeme delat? To se potahneme pres celou republiku proto aby sme se koukli na tygry a klokany? Vsechno je proste spatne. Cely tyden treba nechce sex a pak kdyz ho po tydnu vyzaduje a me zrovna neni nejlip, tak mi hned vynada, ze to potrebuje apod. Doma delam vsechno ja, uz i ta pece o zvire, co ho tak bavila je jen na me. Jeste mi to vycita, ze porad musim neco delat, ze jsem hrozna. Nesmim nikam chodit, protoze se pak hrozne hadame, kdyz prijdu domu o pet minut dele, tak je ohen na strese. Je to des, ale pritom o vikendu je vse uplne naopak. To me zahrnuje peci a stale mi rika jak moc me miluje a omlouva se za to jak se choval v tydnu, ze byl unaveny z prace, ze ho nekdo nastval. Vzdy mu vse odpustim a nic mu nevycitam. Ale v nedeli vecer se desim nastavajiciho tydne a toho pekla co zas nastane. Po precteni tehle prispevku mi dochazi kde asi delam chybu. Je to v tom, jak se porad snazim. Uklizim, varim, jezdim pro nej do prace, snazim se s nim vychazet, delam vse jak rekne. Co si o tom myslite?
 Anna 
  • 

Re: Re: Ale jak? A co? 

(9.6.2005 13:31:30)
Nedalo mi to na váš příspěvek nic neodepsat.Ptáte se na názor a mě nenapadá nic jiného než vám říct, vemte nohy na ramena dokud je čas a buďte šťastná, že nemáte ještě děti.Dovedete si představit žít s tímto člověkem celý život?Pořád se děsit, jestli partnera náhodou někdo nevytočil v práci apod.?Vím, že je velice těžké odejít od někoho , koho vlastně jistým způsobem miluji.Vím to, jelikož právě prožívám manželskou krizi a bohužel rozvod je asi nejlepší řešení.Máme se rádi, ale nedokážeme spolu být šťastní, každý od partnera očekáváme něco jiného. A připustit, aby děti vyrůstali v nefungujícím manželství, jen proto, že se bojím udělat radikální krok, to nechci a sbírám odvahu.Držím palce.
 Micky, 
  • 

Re: Ale jak? A co? 

(16.8.2007 13:11:12)
Prožívala jsem podobné situace, které popisujete. Neustálé deptání z partnerovy strany. Ale s odstupem času, vidím vinu také na mé straně - neuměla jsem říct ne, bohužel ani na nabídku sňatku, i když jsem ji dlouze rozmýšlela. Vyčítal mi první poslední, málo peněz, tak jsem si našla další práci po večerech, byla jsem v celodenním zápřahu, studium, práce, večer práce. Ale to se mu taky nelíbilo, najednou že peníze vlastně nepotřebujeme, protože jen příjdu hned spím. Vyčítání nákupu oblečení za 500 snad po půl roce první hadřík, ale pán si koupí bundu za 10000! A já na to nic... Nyní jsem v rozvodovém řízení, mám milujícího přítele, se kterým jsem opravdu šťastná!!! Proto Vám radím, nestojí to za to, i když rozchod je těžký, je těžké se vyrovnat s životem otočeným o 360°, ale věřte i samotné Vám bude líp :)"Je třeba prožít to špatné, abychom si poté vážili toho dobrého"
 Alena- syn 18 měsíců 
  • 

jak dal 

(3.3.2004 19:58:26)
Po devitiletém soužití s partnerem a otcem mého 18 měsíčního syna se mi začal hroutit život pod rukama.Syn přišel na svět po dlouhém snažení a po umělém oplodnění a já myslela,že i přesto z velké lásky.Když mu bylo 13 měs. dozvěděla jsem se,že přítel si našel mladou milenku a to proto,že sex se mnou nikdy nebyl to pravé,protože jsme se jen snažili stvořit život,ale někam se stratila radost z něho samotného.Snažila jsem se partnera udržet,protože ho přesto všechno stále miluji a moc mi záleží na rodině,ale teď už opravdu nevím,jestli to bylo dobře.Vrátil se a svuj vedlejšák ˇudajně skončil,ale ke mě se stále chová chladně,s tím,že mě má rád a syna miluje,ale mě nedokáže víc dát.A tak už vážně nevím,jsem sama víc,než kdybych sama byla,ale nevím jak z toho ven.Mám odejít a vzít tátu synovi,nebo zustat a ještě doufat,že se něco změní.Poradíte?
 DM, 5lety syn 
  • 

Re: jak dal 

(31.3.2004 13:00:09)
Nevim, jestli muzu nekomu radit, ale taky jsem pred par lety resila, zda se rozvest a vzit tak synovi tatu. Kdyz uz nase souziti bylo plne neustalych hadek a urazeni, uvedomila jsem si, ze takovyto model souziti synovi ukazovat nechci. Ted jsme tri roky po rozvodu, jsme s byvalym manzelem kamaradi a syn tatu rozhodne neztratil - pokud jsme byli spolu, chodil manzel pozde domu, takze syn uz vetsinou spal, vikendy travil v praci, protoze mu s nami nebylo doma dobre. Ted si kazdy druhy vikend spolu se synem uzivaji, jezdi na chalupu a vidaji se i pres tyden, coz me moc pomaha, protoze mam dlouhou pracovni dobu. Takze se vubec nebojte skoncit vztah, ktery nemuze Vaseho syna naucit, jak spolu maji dva lide zit.

Ja ted resim problem rozchodu s pritelem - mela jsem pocit, ze az na drobne neshody, ktere jsou vsude, mame krasny vztah. Pritel to bohuzel citil jinak a pred mesicem jsme se rozesli. Clanek mi pomohl uvedomit si sve chyby -ja jsem se opravdu asi presprilis o ten vztah bala, proto jsem pri kazdem problemu davala vinu sobe, snazila se priteli vychazet vic a vic vstric, byt stale lepsi, min toho po nem chtit, dat mu vic volnosti. Myslela jsem si, ze cim vic se budu snazit, tim vic on bude stastnejsi, ale samozrejme to tak nebylo. Ale tady asi o radu prosit nemusim, asi ji znam - pro priste snazit se nebyt na partnerovi tolik citove zavisla a pochopit, ze do rovnocenneho vztahu musi investovat oba.
 Jana a dvě cácorky 


Re: jak dal 

(8.9.2004 22:59:33)
Álo,
rozhodně nemáš záviděníhodnou situaci. My jsme spolu 10 let a už delší dobu nám to moc neklape, alespoň z mé strany. On mi neumí říct, nebo alespoň dát najevo, že mě má rád. Nepohladí, neobejme, nepochválí. Pár "kamarádek" už měl, ale pokaždé mi tvrdil /i když přišla sexy zpráva od ní/, že s ní nic nemá, že je to jen kámoška. Už mu ale nevěřím, snažím se neužírat, ale náš vztah je hlavně o vaření, uklízení, posloužit mu, být mu oporou /to muži potřebují/, ale láska se nějak vytratila. Nevím, jak s tím dokážu žít dalších 30 let či více. Ty to máš o dost horší, víš, že měl milenku a pravděpodobně o tebe moc nestojí /hlavně v tom sexu/. Život je hold o toleranci, odpouštění, ale každý na to nemá. Přeju ti, aby se váš vztah zlepšil. Zkus pro něj být "jiná", taková, jakou by tě chtěl, překvap ho něčím. Taky se musím hodně přemáhat, ale funguje to. J.
 Jirka Svoboda 
  • 

Re: jak dal 

(4.1.2006 19:11:08)
Ahoj myslím si že je důležité aby mělo dítě otce ale né za cenu vnucování se a ponížování...Jsem na tom stejně ale mám to naopak.
 Ondra>nemám syna ani dceru :) 
  • 

Moje "stará" se tak taky chová !!!! 

(5.5.2004 13:24:10)
Myslím tím že ona má strach o to že se s ní rozejdu protože jsem nedávno chodil s jednou holkou jmenem marketa a pak se ni rozesel.A šel sem k ní a ona má strach že se sní zase rozejdu. Jeden den se ji nevěnuju a ona je na prášky poradte mi -- co mam delat at tak nešílí a pritom sem ji verny.
 Anonim 
  • 

Re: Moje "stará" se tak taky chová !!!! 

(5.5.2004 13:27:11)
No to máš blbé
 KLára 
  • 

Re: Moje "stará" se tak taky chová !!!! 

(6.9.2004 11:17:53)
No jestli jsem to dobře pochopila, tak již jste jí byl jednou nevěrný - s Markétou? takže je tak trochu pochopitelné, že má zase strach. A protože obvykle skoro v každém vztahu je někdo dominantnější, tak druhý pokud je hodně submisivní, může z toho až trpět depresemi.
Já mám velký problém s manželem, jsme starší, jsme spolu 6 let, on je sice zdánlivě velice silná osobnost, ale protože má narušené nervy, občas propadá depresím a nebo naopak výbuchům zlosti. Já se celé ty roky musím snažit, abych ho uklidňovala a uvažuji o tom, že by měl jít na psychiatrii (kde před lety byl, ale nyní mám obavu, že by nešel). Zabírají různé B komplexy, slabé prášky na uklidnění apod.,ale jen na chvíli. Je hrozný nervák. Jak se dostane do stresové situace, obvykle to nezvládne a pak snadno vybuchuje - a i když ho rozzlobí někdo jiný, nakonec to obvykle odnesu já, pokud přijde a já zrovna řeknu něco, co bych neměla. Někdy to nelze vůbec odhadnout. A nyní se stalo to, že už moje v podstatě křehká nervová soustava nevydržela ten trvalý nápor, neovládla jsem se a řekla mu v jedné situaci co si myslím a udělala jsem mu scénu. Tím jsem to ovšem dorazila, vytočil se k nepříčetnosti, nepřišel z práce domů, já jedla prášky atd. Jenže tady je dobrá rada drahá. S někým se dá diskutovat, pokud se situace uklidní,probrat a zhodnotit problémy soužiti apod., ale protože on je v podstatě duševně nemocný a již se jednou léčil na psychiatrii, i když nešlo snad o nějakou těžkou nemoc, spíš nervové zhroucení z podnikání, tak mu spoustu věcí ani říci nemohu, aby byl klid. Takže se to ve mně hromadí a na psychiatrii nakonec možná skončím já.
 Lenka mladší přítel 
  • 

důvěřovat si 

(4.11.2004 14:40:48)
S velkým zájmem jsem si přečetla Váš
článek. Především z toho důvodu, že
jsem si některé pasáže z něj prožila
"na vlastní kůži". Musím za sebe přiznat, že je poměrně snadné "sklouznout" do role oběti,
zvláště pak, když se považuji ze velmi
empatickou bytost, mírumilovnou a laskavou a můj partner je velmi silnou osobností. Je velmi důležité, že si člověk uvědomí svoji závislost na druhém, touhu se zavděčit a i jednoduše
nebýt sám. Když začínám prožívat to, že štěstí mohu najít jen a jen ve svém nitru, nikoli u druhého člověka - ač mi může být velmi, velmi blízký, milovaný, změnila jsem postoj sama k sobě, začala jsem si více důvěřovat,
znát svoji cenu a hlavně - mít ráda samu sebe, přijmout se taková jaká jsem. Strach, že partnera ztratím je díky tomu velmi oslaben a téměř není žádný.
A čemu dávám velký, velký důraz je vzájemná čistá komunikace - čistá mluva, což je mluva bez výčitek, pouze reagování na situaci, co se stalo,
jak jsem se přitom cítila atp. Mluvit
o problémech, ony se samy nevyřeší, naopak se nakupí a pak už je jen otázkou času, kdy to "vybuchne".

 Jana 
  • 

Je to tak těžké... 

(10.2.2006 13:14:51)
Moc děkuji za tento článek a s velikým zájmem jsem si přečetla také všechny příspěvky. Pomáhá už jen to vědomí, že člověk není sám, kdo mám tento problém.
Při autonehodě mi před dvěma lety zemřel partner,velmi mne to poznamenalo a bylo opravdu moc těžké se s tím vyrovnat. Poté jsem proto byla sama a měla jen "pár kamarádů". Se svým současným přítelem jsem necelý rok - ze začátku to bylo jako zázrak - trpěla jsem pocitem, že už se nikdy nezamiluji a najednou to tady bylo! On byl prostě pan úúúúúúžasný... Asi jsem udělal hned ze začátku tu chybu, že jsem si do něj nevědomky promítala svého zemřelé přítele... Možná jsem ho nechtěla vidět takového, jaký opravdu je... Najednou jsem byla zase opravdu šťastná. Všechno okolo pro mě přestalo existovat, chtěla jsem být jen s ním a jen pro něj.
Najednou se doslova ze dne na den něco změnilo, najednou jsem doma našla úplně jiného člověka. Někoho, kdo nekomunikoval, naprosto nereagoval, ležel na gauči a četl a jedl a četl... Začal běžně spávat v jiné místnosti než já. Neměl zájem o sex. Nepomíhaly ani prosby ani hrozby. Nechápala jsem, co se děje. Začal koloběh proplakaných večerů a nocí. Sebeobviňování, doprošování se, aby mi alespoň řekl, co se děje - resp. co jsem mu provedla tak strašného. Nakonec jsme se jen hádali a hádali až se přítel nechal slyšet, že by mu bylo lépe samotnému. Cítila jsem se strašně, plakal jsem a plakala. Když pak ten den večer přišel domů, měla jsem v sobě už značné množství alkoholu a jen plakal a plakala. A on stále nemluvil - jen tak útrpně pozoroval celé to divalo a nakonec řekl, že se nic neděje a začal mě ujišťovat, že spolu budeme dál a vše bude jako dřív, že už se to nikdy nestane atd. Sice se nějakou chvíli "snažil" a vše bylo až přehnaně krásné - dnes už to také vidím, že to nebylo upřímné, bylo to jen divadlo. Problémy začaly samozřejmě po nějakém tom měsíci znovu a situace se stupňuje. Já žiji s pocitem, že jsem si ho vlastně vybrečela a přítel s ledovým klidem ignoruje veškeré moje pokusy o "sblížení". Vždy je třeba 2 dny milý a pak nastane opět z ničeho nic tichá domácnost. Je na mě vyloženě zlý. Já doma dělám úplně všechno a vždy se nakonec dozvím, že jsem ten největší sobec, že jsem tvrdohlavá. Dokonce mi nedávno řekl, že jsem psychopat a - s odpuštěním - nymfomanka. Přitom na mě žárlí. Když nejdu z práce rovnou domů, posílá mi zprávy typu "v pět hodin zamykám" apod. A pak když další den spěchám domů, abych byla s ním, tak tam zase leží na gauči ten "cizí" člověk, který pro mě nemá pohlazení, ani hezké slůvko a dokonce mě i posílá pryč z místnosti s tím, že chce mít klid, ať jdu pryč. Když se mě něčím takovým dotkne a já se rozpláču, slyším jen "co zase brečíš?!" a nebo to zkrátka celý večer ignoruje. Pokud se s ním v takové situaci pokusím promluvit a vysvětlit mu, proč se mě to dotklo a jak ho miluji a jak bych chtěla, aby to bylo zase jako dřív, vydrží mě klidně opravdu bez jediného slova nebo jen toho, aby se na mne podíval, ignorovat třeba 2 - 3 hodiny a pak se na mě osočí s vysvětlením typu, že on přece pracuje, je unavený, chce mít klid, dívá se na film - v tom lepším případě. V tom horším pak přichází na řadu již zmiňovaná nymfomanka, psychopat apod. Přitom se mi směje do očí. Čím jsem zoufalejší, tím lépe se baví. Myslím, že to k nastínění celé té situace bohatě stačí.
V tom článku jsem se naprosto poznala. I v té pasáži o rodičích. Mé vztahy s rodiči nikdy nefungovaly. Měla jsem velmi problematické dětství, celou dobu jsem od rodičů neslyšela nic jiného, než jak jsem špatná, jak ze mne nic nebude. A i poté, co jsem se (ještě v necelých 18ti letech) od rodičů odstěhovala, stejně celý život poslouchám, ať už jsem byla s kterýmkoliv ze svých expartnerů, jak já jsem ta špatná, jak každého svého partnera utlačuji, jak se mnou nikdo nevydrží, a že ať se nedivím... Zkrátka moje matka to ve mě vypěstovala a permanentně to ještě přiživuje. A já teď opravdu přistupuji k současnému příteli tak, že já jsem přece ta špatná a jsem si toho vědoma a chci s tím přece něco dělat, vždyť já se chci změnit atd.
Je to bludný kruh. Ale jak se z něj dostat? Vím, že každý mi řekne, ať se zdravě naštvu a od partnera odjedu, ale já ten vztah ještě nechci úplně pohřbít. Pořád věřím, že kdybychom o tom spolu dokázali normálně a bez emocí mluvit, mohli bychom to zvládnout. Navíc se nemám kam odstěhovat - bydlím u něj. O svůj byt jsem díky rodičům přišla (nejdřív mi byt prodali - bez kupní smlouvy, aniž by se převedl na jiného majitele) a poté, když si můj otec našel mladší milenku, mi jej zase sebrali s tím, že je to přece jejich byt, a že já s tím nemohu nic dělat. Bydlí v něm nyní můj otec. Mimochodem ani peníze mi ještě všechny nevrátili, a to už jsou to téměř dva roky... Musela bych tedy jít zpět k mé matce, vůči níž mám averzi a radši si ani nechci představovat, co všechno bych se o sobě opět dozvěděla, jaká že to jsem, nota bene po rozchodu s přítelem...
Mohla bych takto pokračovat dál a dál, ale už jsem zde, myslím, zabrala opravdu velký prostor, tak... Snad už jen to, že předem děkuji za Vaše případné reakce.
PS: Od přítele mj. také často slýchám, že já se mám nejlíp, a že se moc dobře umím politovat - podotýkám, že jen za poslední tři roky jsem si prožila tyto životní situace: výpověď ze zaměstnání, 3 spontánní potraty (s expřítelem), smrt přítele, ztráta bytu, několikrát změna zaměstnání za účelem řešení bytové situace, razantní zhoršení zdravotního stavu, špatná finanční situace, úmrtí babičky, vážnější dopravní nehoda... atd. atd. atd.

 Lenka 
  • 

Re: Je to tak těžké... 

(15.2.2006 18:01:07)

Milá Jano, psychopat opravdu nejsi, tvůj přítel by se měl zamyslet nad svým občasným chováním. Mám kamarádku z dětství, která má možná podobný osud, co se rodinného zázemí týče. Rodiče ji stále deptali a kritizovali, otec je silný alkoholik, matka velmi kritická a nelaskavá. Kromě toho si ještě z dětství vybavuju, že občas při hrách mlátila své panenky (když hrála roli jejich maminky), takže byla pravděpodobně navíc i týraná. Vyrostla v křehkou, submisivní dívku, která v sobě na první pohled neměla ani špetku tolik potřebné ZDRAVÉ AGRESE. Neuměla si vymezit svůj prostor a vždy všem ustupovala. Kvůli tomu byla velmi frustrovaná a náladová, ale veškerý svůj hněv a vztek obracela do sebe sama. Vždycky si myslela, že za všechno může a nese vinu, i když realita byla jiná. Ve svém trestání se dopracovala až k anorexii. Ať to teď zní jakkoliv hrozně, ta pitomá anorexie byla její štěstí v neštěstí. Díky tomu se dostala na psychoterapii a mimo anorexie, ji pomohli i s tím ostatním. I když to ještě není úplně ono, pozoruju na ní hodně změny k lepšímu. Už na sobě nenechá dříví štípat, je stále citlivá a hodná, ale umí se i ohradit a bojovat sama za sebe, víc si sebe váží. Začala pracovat jako ošetřovatelka, pacienti ji zbožňujou a práce ji fakt baví :-). A já k ní cejtím větší respekt, předtím jsem ji měla jen jen ráda, ale nevážila jsem si jí. Vnímala jsem ji jako dítě. Jani, jestli se sebou chceš něco udělat, neváhej, najdi si psychoterapeuta. Jestli na první schůzce s ním zjistíš, že je chladný a odtažitý, prostě nemá jiskru, hledej jiného psychoterapeuta. Takového, u kterého se budeš cítit dobře, ke komu budeš cítit důvěru, kdo Ti přijde opravdu citlivý. Kamarádka toho svého našla napočtvrté. :-)
Máš krásné vlastnosti, empatii a citlivost a jestli se Ti to podaří navíc doplnit o trochu větší samostatnost a naučíš se rozumně prosadit i svá přání a stanovovat hranice, co chceš a co Ti vadí, mohlo by se Ti žít lépe. Nemusí jít o žádnou velkou změnu, menší změny nejsou tak stresující a svoje ovoce nesou taky. A většinou bývají trvalé , narozdíl od ambiciozních pokusů o velké změny, které vydrží jen krátce a přináší s sebou spíše jen nepohodu. Hodně štěstí
 Jana 
  • 

Re: Re: Je to tak těžké... 

(16.2.2006 10:09:16)
Milá Lenko,
moc děkuji za tvou odpověď - máš úplnou pravud a je až nesktečné, že tohle slyším od člověka, který mne vůbec nezná, ale je to všechno přesně tak, jak popisuješ. Myslím tím tu tvou kamarádku. To je přesně můj případ. I co se týče té "agrese" v dětství...
Nicméně moje situace se již vyhrotila - přítel se se mnou den před Valentýnem, tedy před pár dny, rozešel. Prý už to takhle dál nechce a už nemůže žít v těch "permanentních stresových situacích". Samozřejmě je podle něj veškerá vina na mě. To asi netřeba zmiňovat. Nebudu se tu o tom příliš rozepisovat, protože ten rozchod opravdu těžce nesu a nechci si zbytečně rýpat do těch ran. Takže v současné době bydlím s mou matkou... a čekám, co přijde...
Samozřejmě jsem si vědoma toho, co píšeš, že by bylo vhodné vyhledat odbornou pomoc, ale udělat ten první krok je vždy velmi těžké. Alespoň pro mě. Já už si dlouho říkám, že bych to měla zkusit, ale pak mě zase napadne taková myšlenka, jako že by mi potom taky ten psychoterapeut mohl říct, že vlastně vůbec žádné problémy nemám (oproti jiným lidem), a že bych třeba mohla působit přehnaně sebelítostivě... Zkrátka takové ty úvahy, které se přesně odvíjejí od toho, v čem jsem žila a vyrůstala - tzn. permanentní pochybnosti o sobě. Celý život mě provází permanentní strach z toho, že se jakkoli ztrapním nebo budu zkrátka působit směšně, ať už se to týká čehokoli. Samozřejmě také vím, že je to vše způsobeno tím, že se mi v dětství rodiče stále posmívali a např. jakýkoliv projev emocí z mé strany jim byl k smíchu. Dodnes slýchám od otce poznámky typu: "ta se dojímá jenom sama ze sebe".
Navíc taková teraputická pomoc také většinou něco stojí a já nemám zrovna peníze nazbyt...
Zkrátka je to velmi těžké a je to přesně tak, jak říkáš, že takového člověka jako jsem já, nebo právě ta tvá kamarádka, přinutí k vyhledání pomoci až nějaká opravdu mezní situace... Ale musím si věřit, musím chtít a určitě to půjde. Musím si každý den stále opakovat, že žiji přece pro sebe a vše to bych měla pro sebe udělat. Já za to přece stojím! :)
Ještě jednou děkuji za tvou odpověď, i to velmi pomáhá, ale to ty jistě víš, jinak bys mi nepsala. Přeji hezký den.
 Sylva 
  • 

Re: Re: Re: Je to tak těžké... 

(5.3.2006 17:26:59)
Čau,
možná se tak trochu vidím v tvém problému a myslím si, že to (možná) dopadlo dobře.
Já jsem si do manželství přinesla tříleté dítě a ze strachu ze ztráty druhého partnera jsem dělala takové kusy jak ve zmíněném článku. Po jedenácti letech je mi vyčítáno vše: jeho byt, moje matka, mé dítě které milostivě živí, mé zam. za minimální mzdu a můj nevděk Nevím kudy kam, jsem jeho manželka a mám s ním druhé dítě. Když ho chytne nálada tak mě vyhodí se starším synem z bytu. Nemám kam jít a s matkou se opravdu nedá bydlet, zkoušela jsem to, tak se vrátím. Jsi mladá a hlavně sama bez závazků a kdykoliv jakkoliv můžeš začít znovu. Rány se léčí dlouho a některé jsou až nadosmrti, ale věř mi některé chování partnera, které se projevuje když spolu chodíte nevymizí spíš se zhoršuje.
Ahoj
 Iva 
  • 

Re: Re: Re: Je to tak těžké... odborna pomoc 

(9.5.2006 20:55:35)
Ujistuji te, ze psychoterapeuticka pomoc obvykle nic nestoji. Chodim jiz k druhemu psychiatrovi a je to normalne hrazene pojistovnou. I hodne antidepresiv je hrazenych pojistovnou, jen na nektere se doplaci.
Stejne tak te chci ujistit, ze (jak sama tusis) tvoje obavy nad tim, ze se ti psychoterapeut "vysmeje", jsou jen plane obavy. Na devadesat pet procent se to nestane, a za to riziko to stoji :-) A pokud by ti nevyhovoval, tak ho proste zmenis (pokud jsi z maleho mesta, urcite se da i nekam dojizdet). Nesmis se nechat odradit, je to prece jeho prace, poslouchat, co lidi trapi.
Beru pul roku (v poradi uz treti) antidepresiva a dochazim k psychiatrovi, kdyz to srovnam se situaci pred rokem, citim se jako novy clovek, pred rokem jsem byla naprosto nestastna, dlouhodobe v depresi a pritel to se mnou uz nevydrzel. Tak polovina mych depresi vznikala z problematickeho souziti s rodici a prestoze situace doma se oproti drivejsku objektivne nijak nezmenila, citim se ted doma normalne! protoze utoky rodicu dokazu lepe zvladat a nebrat si je tak k srdci.
Uverejneny clanek na me asi taky docela sedi.
Jen chci rict, ze kdyz ma clovek pocit, ze uz nevi jak dal a ze je opravdu nestastny a nevi co sam se sebou, pak je ten pravy cas vyhledat odbornou pomoc. Zapal plic si taky doma nikdo neleci sam ;-).
Hodne stesti.
 jana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Je to tak těžké... odborna pomoc 

(15.5.2006 15:29:42)
Ahoj všem, co mi zde odpověděly od doby mého prvního příspěvku a všem moc děkuji.
Naposledy jsem sem psala, že se se mnou přítel rozešel. V současné době jsme zase spolu... Vydrželo mu to týden a pak mě začal prosit, ať se k němu vrátím... Jak asi tušíte - vrátila jsem se.
3 týdny bylo vše skvělé (jak také jinak), pak opět začal ochládat v sexuální oblasti a jde to vlastně tou "klasickou cestou" jako dřív, jen o hodně zrychlenou. Pravdou je, že se tentokrát opravdu alespoň trošičku snažil. Občas. Nicméně po tomto víkendu je vše zcela ve starých kolejích a mám pocit, že již velmi záhy přijde jeho obligátní: "samotnému by mi bylo lépe"...
Vím, že jsem udělala chybu, asi jsem se neměla vracet, ale nalhávala jsem sama sobě, že tentokrát budu silnější, že nedám na jeho prvotní řečičky a sliby. říkala jsem si, že budu ještě nějaký ten čas bydlet u matky a s ním se budu zkrátka jen "vídat", abychom do toho nespadli hned znovu. No, realita byla pochopitelně někde jinde. Po jeho druhém: "tak přece zůstaneš u mě přes noc" jsem kapitulovala a s myšlenkou, že on přece není tak hloupý a asi si to v hlavě srovnal... bla, bla, bla jsem prakticky ze dne na den zůstala opět u něj natrvalo. Mea culpa. On ví, že mě má jistou, a že mu stačí se se mnou pěkně pomilovat, zašeptat nějaké to hezké slovíčko a můj mozek vypne.
Asi jsem ztracený případ. V poslední době jsem x krát brouzdala po nějakých internetových stránkách, kde bych našla pomoc, třeba i začít jen anonymně po mailu, ale vždy to nakonec vzdám. Já nevím proč. Uvědomuji si naprosto jasně, že bez odborné pomoci to nezvládnu. Už jsem v takovém stavu, že poslední dny, pakliže jsem doma s přítelem, jen brečím a brečím. Z hlediska mých pocitů, toho, co z jeho strany jsem schopná unést, je to ještě horší než dřív. Mám tím na mysli, že jsem mnohem méně odolná. Možná je to tím, že můj přítel si nyní ještě nachází nové argumenty, jako třeba že jsem naprosto nesamostatná, nezodpovědná, neumím hospodařit s penězi, také jsem nafoukaná (podotýkám, že ve skutečnosti jsem opravdu typ člověka, který ještě nedávno měl problém např. cestovat hromadnou dopravou, kvůli svému nízkému sebevědomí, kvůli tomu, že se na mě každý určitě bude dívat...) a také mě nemůže vzít ani mezi své známé (po roce známosti mi nepředstavil ani jediného svého kamaráda...), protože bych se na ně určitě povyšovala a pohrdala jimi. Nechápu to, opravdu nechápu, odkud tyto jeho názory na mě pramení. Realita je naprosto někde jinde a kdyby se jen trošku zajímal také o někoho jiného než sám o sebe, musel by přece už dávno poznat, jaká jsem, ne? A také prý si hraji na něco, co nejsem. Ve skutečnosti jsem podle něj "socka", co si hraje na to, co bývala dřív. A vypadám prý až moc dobře a on má problém se mnou byť jen vyjít na ulici, protože vypadám, jak vypadám. Realita je taková, že vydělávám cca 12 tis. čistého měsíčně, mám na každé roční období - tedy jaro a léto + podzim a zima - jedny boty. Něco na sebe jsem si koupila naposledy, než jsem ho potkala a možná ani to ne. Je snad špatně, že se v rámci svých možností alespoň snažím vypadat dobře v tom, co už mám několik let??? Pravda, protože jsem za poslední 2 roky pár kilo přibrala, chodím poměrně často na solárko, protože co je opálené, vypadá opticky hubenější :), což on nemůže přenést přes srdce a považuje to za nehoráznou rozmařilost. Po několika letech jsem si v rámci "terapie" nedávno dovolila koupit (samozřejmě ze svých peněz - žijeme každý za své) 2 krásné noční košilky, načež mi zrovna včera bylo řečeno, že "copak normální ženská chodí doma v tomhle? Normální ženská nosí doma tepláky!" Asi nikomu nemusím říkat, že jsem si je koupila samozřejmě kvůli němu, myslela jsem, že to v něm třeba trošku rozmíchá nějakou sexuální touhu... Ovšem to jsem se spletla. Jediná jeho touha byla mi vynadat...
Zkrátka situace jako dřív, jen ty argumenty jsou inovované.
A já teď, oproti tomu, co bylo před tím naším rozchodem, mám ještě mnohem větší strach z toho rozchodu dalšího (resp. až mě zase vyhodí), ke kterému se tak nezvratně schyluje...
Asi jsem opravdu nenormální.
Mějte se všichni hezky, já utíkám domů uklízet, aby nebylo zle ;-)
 Skunkless 


Re: Je to tak těžké... odborna pomoc 

(5.3.2008 2:09:45)
Milá Jano,
neberte si to prosím ve zlém, ale mám pocit, že potřebujete (alespoň literárně) profackovat. Vy jste natolik bystrá, že už stojíte před poslední zkouškou (byť tou nejtěžší) kterou je realizace - projekce Vašich vědomostí a zkušeností do Vašeho jednání, ale rozhodla jste se zůstat. Koneckonců, Váš problém je dobře pochopitelný a také srozumitelný - mnohé znás mají obdobné zkušenosti. Vy jste se pokusila udělat hodně a také cítíte pravdu v příspěvcích druhých.

V té nehezké osamělosti Vašeho života, je hezké zažít alespoň na okamžik přijetí a pochopení. Vracíte se ale do té studené reality, kde si neumíte být sama tou nejbáječnější přítelkyní. Vy si jí ale zasloužíte. Věřte, že kladete-li si otázky, týkající se Vás, jako prosbu o pomoc Vaší blízké přítelkyně, Vaše rady, doporučení, postoje i verva se změní.

Píšete, že nechápete, jak Vás může vidět "takhle" - pro něj jste ale vlastně nicka, která si neváží sama sebe, nemá tedy důvod vážit si Vás ani on. Je-li k tomu ještě manipulátor a možný tyran, vcelku nevhodně hazardujete se životem.

Souhlasím s tím, co psala např. Lenka a i ostatní měly užitečné postřehy. Nespokojte se s tím, že Vás občas někdo polituje - opřete se sama o sebe a ty rady, které příjmáte zkrátka využijte.

Přeji Vám mnoho štěstí, sama jsem si teď díky tomu vyjasnila, že jsem v mnohem méně dramatické, ale v podstatě obdobné pozici. Nafackuji si a přečtu si, co jsem psala ;) Držím Palce!

Skunkless
 Zdravim_Vas 


Re: Je to tak těžké... odborna pomoc 

(3.8.2008 18:15:48)
Psycholog je opravdu na pojistovnu, pro pacienta zdarma. Vas rodinny lekar by Vam mohl byt schopny nejakeho / -ou doporucit. Ja jsem misto hledani konkretniho psychologa v krizove situaci pozadal sveho rodinneho, drive obvodniho, lekare prave tak. Neplatim ani regulacni poplatek 30 Kc. Pacienta bere vazne (kdyby se vysmival problemum svych pacientu, dlouho by asi psychologem na dobrem pracovisti nebyl; a clovek ho muze opravdu zmenit jako menime lekare). Obtiznym obdobim opravdu dokaze cloveka provest. Z vlastni zkusenosti vim jak profesionalni zpetna vazba cloveku pomuze. Drzim Vam palce.
 lululu 


Pro Janu 

(8.10.2008 14:53:02)
Prihlasila jsem se teprve dnes,tak chci pozdravit Janu a zeptat se jak je na tom?

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.