| elle | •
 |
(4.6.2007 10:20:14)
Ziju v zahranici zhruba pet let a tohle mi pripomina moje rodice, kteri tak trochu "nechapou". Cely rok se o me az tak moc nezajimaji, jednou za mesic se optaji, jestli jeste ziju, ale nedejboze kdyz prijedu k nim domu. Nejdriv maji taky takove ty kecy jako ze si kvuli me musi predelat program atd. A pak se me ptaji na veci typu: "A cos dneska jedla? Ty vubec nejis. Musis jist vic ovoce." "Kam jdes? S kym? V kolik se vratis?" a kdyz prijde cas, abych jela zpatky ke me domu, tak matka dva dny hysterci a nakonec breci, ze ji zase odjizdim bla bla bla. Asi je to nejaky ten rodicovsky instinkt se chovat az moc ochranitelsky. :o)))
|
| Ajtakrajta | •
|
(4.6.2007 12:11:11)
Tak to asi nepotřebuje komentář...
Rodiče se musí ptát jestli žiješ? Nedáváš jim sama o sobě vědět? Asi se nechtějí "vnucovat", když o to evidentně nemáš zájem. Že se nezajímají? To nevím. Spíš mi přijde, že si nedovolí svoji "velkou dceru která si myslí že je dospělá" obtěžovat malichernostmi jako je stesk, rodičovská starost atd..
Matka hysterčí a brečí když jí dcera odjíždí zas na neurčito do zahraničí... no jak si to může dovolit. A když už má dceru jednou za dlouhý čas u sebe, ještě si dovolí ji obtěžovat dotěrnými otázkami typu "kam jdeš".
Já v zahraničí nežiju. Žiju od svých rodičů pouhých 300 km a vidíme se jednou za dva měsíce. Přesto chápu, že jim chybím, že když jsem u nich, tak chtějí využít každou chvilku se mnou (a teď už tedy i s mou rodinou).
Tví rodiče jsou lidé, kteří (i přes své chyby... které má ale každý z nás) Tě mají rádi, nejsou dokonalí (to nikdo z nás) a dělají co umí. Svojí přítomností, tím, že o sobě dáš vědět, zájmem o ně, je můžeš udělat šťastné. Myslím, že trocha toho zájmu o ně by byla na místě. Vždyť když napíšeme jednou za týden mail "ahoj mami a tati, mám se dobře a jsem v pořádku a zdravá", popř. občas zavoláme, sdělíme jim nějaký ten svůj nový zážitek, co děláme, co nového, tak nás zas tak neubude. Ale jim to udělá velikou radost.
|
| Ajtakrajta | •
|
(4.6.2007 12:28:17)
... no a pak jednou třeba přijde i doba, kdy už mladý člověk rodičům z ciziny nepíše jen "žiju", ale začne psát i věci jako "a jak se máte vy? Co je nového doma? A co práce? Jak se vám podařilo přestavět tu koupelnu? A ještě mámu bolí to koleno? Mám vás rád/a..."... moc bych přála panu Náglovi, aby jim z Anglie takové dopisy taky brzy chodily :o)
|
|
| Toranoko | •
|
(4.6.2007 20:03:01)
No, ja bych to tak neodsuzovala, i kdyz je pravda, ze je prispevek napsany trochu drsneji. Ja byla na stredni skole v zahranici, a tesila jsem se na kazdy dopis - jenze po prvnim roce mi jich zas az tolik nechodilo, i kdyz jsem doma prosila, at mi pisou - no, a pak si clovek zvykne na to, ze se musi starat sam, a kdyz prijede domu, neumi se hned preladit na to, ze najednou ma nekoho porad "za zadkem", i kdyz z dobre vule. A to jsem mela rodinu rada, a oni me taky. Jenze takovahle zkusenost je celkem nevysvetlitelna - aspon ja jsem se z toho vzpamatovavala docela dlouho a vlastne se tahle "dira v komunikaci" tahne tak trochu doted. Je to hodne o zvyku a o vciteni se do toho druheho.
|
| elle | •
|
(4.6.2007 22:59:30)
Presne tak ... ona je to takova dira v komunikaci a neni to ani moje, ani jejich vina ... Ja jsem v zahranici taky uz od stredni skoly a moji rodice v te dobe meli nejake svoje vlastni problemy, chteli se rozvest, takze se zabyvali sami sebou a nikdy mi nevolali a nepsali. Ze zacatku to bylo dost tezke, ale zvykla jsem si. No a pak je to takove divne, kdyz se o vas nekdo treba rok nezajima a pak najednou zacne byt prehnane starostlivy a vyptava se na kde co.
|
| Zuzana, 2 vnoučata | •
|
(11.6.2007 8:34:21)
Ono se to tak někdy stane. Vaši rodiče asi v té době fakt měli spoustu vlastních problémů, jak píšete a nebyli schopni zvládat všechno, tak v té době tolik nepsali, nevolali, ale v jejich hlavě jste určitě byla pořád, i když vám připadalo, že na vás zapomínají. A chápu, že na to nelze tak snadno zapomenout. Ale nyní je asi situace jiná a myslí na vás mnohem víc než dřív, tak si to nepokažte, aby jednou vaše děti měli babičku s dědečkem. Protože čím víc babiček a dědečků, tím bývají děti raději. Naše Madla je vypočítává, má dokonce dvě prababičky a donedávna měla i dva pradědečky. A velice ráda všechny vidí. Také je celkem běžné, pokud dítě vyletí z hnízda a rodiče jsou ještě poměrně mladí, ve středním věku, že nemají takovou starost. Ale jakmile začnou roky přibývat, dosáhnou padesátky, obvykle začnou mít o potomka větší starost. Moje dcera byla před deseti lety v Anglii jako au-pair, tehdy ještě nebyly mobily, telefonem zavolala tak jednou za dva týdny a psaly jsme si. A pokud déle nešel dopis, byla jsem docela nervózní, zda se jí něco nestalo - a bylo jí v té době již přes 20. A nyní žije kousek od nás, syn též a přesto, že mi ještě není tolik, že bych byla vetchá stařenka v důchodu a svých starostí v práci mám víc než dost, tak pokud by se obě děti déle neozvaly, popadá mě obava, zda se jim něco nestalo. Možná obava větší, než před nějakými 14 lety, kdy jim bylo 18 a 19...protože tehdy jsem byla velmi mladá, necelých 40 a takové starosti jsem si vůbec nepřipouštěla. A také jsem se rozváděla a měla plno vlastních starostí...takže děti by mohly mít podobné pocity, jako vy, že mně v té době moc nechyběly..ale není tomu tak, tomu věřte.
|
|
| Zuzana, 2 vnoučata | •
|
(11.6.2007 8:49:38)
Čtu po sobě příspěvek a ještě dodávám, že za vnoučaty jezdím každý pátek rovnou z práce, dcera si aspoň v klidu může udělat velký nákup, který se dvěma malými dětmi je trochu složitější. A pokud odjedou v létě na dovolenou a nevidím je třeba víc než dva týdny, již jsem nervózní, zda jsou v pořádku. Jak člověku přibývají roky, tak skutečně obvykle má víc starostí o potomky. Taky je naprosto normální, když hlídám vnoučata, mám mnohem větší strach, aby se jim nic nestalo, než když jsem měla v útlém věku děti. Je to nejspíš tím, že mladý člověk si vůbec nepřipouští, co se může stát ve zlomku vteřiny, stačí se otočit, dítě spadne do vody(to se stalo v zimě dceři s vnukem, naštěstí ho ihned vytáhla - čilé děti aby člověk snad přivázal za nohu...), nebo dítě náhle spadne ze skluzavky přímo na hlavu, přičemž předtím na ní jezdí několik dní naprosto bez problému (též jsme zažili a nebylo to tím, že by člověk děti nehlídal, naopak). Proto možná taky jsou-li starší rodiče, jsou úzkostlivější a děti méně samostatné, i když to nemusí být pravidlem. Moje děti byly velice samostatné, neb jsem je měla ve 21 a 22 letech a měly velkou volnost, dnes si říkám- mít je ve 40, měly volnost tak poloviční, pořád a všeho bych se bála. Tehdy také ale nehrozilo tolik nebezpečí jako v současnosti, kdy již na základní škole jsou děti ohroženy drogami apod., toho jsem byla naštěstí ušetřena.
|
|
|
|
|
| Malíci 1+4 | •
|
(5.6.2007 18:03:32)
Moje dcera je v Anglii taky skoro pět let,i se svým přítelem.Koupili si tam domek a žijí jako většina pracujících lidiček na tomto světě.Snad s tím rozdílem,že tam mají daleko větší výdělky a tím víc možností cestovat,případně se věnovat svým koníčkům a vůbec životu.Jedině co mě trochu mrzí je,že se dceři moc nechce do založení rodiny.Vnoučátko bych od ní uvítala.No a taky se mi občas zdá,že se málo ozývá,ale když se ozve tak naše rozhovory přes skype trvají několik hodin.Jsem tady když mě potřebuje a jsem šťastná když je ona šťastná a smutná když je ona smutná a navíc ,je to samostatný človíček,který brzy oslaví kulatých třicet a přád má před sebou celý život.Přála bych si aby ho prožila lépe než já,bez všelijakých kotrmelců a nepříjemností.Když přijede mám z toho hroznou radost,ale fakt nejsme dokonalí a občas taky zajiskříme.No ale o tom je přece život...
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)