| Lucie | •
 |
(22.3.2007 16:03:59)
Děti o celé situaci ví téměř od začátku, což je květen loňského roku. Vždycky jsme se k nim chovali otevřeně, takže jsme se jim od začátku snažili vysvětlit, co se děje. Těžko ovšem můžeme chtít po takto malých dětech rozhodnutí, kde a s kým chtějí bydlet, protože děti si logicky vyberou oba rodiče a společný život. Starší syn žije ve svém vlastním světě a příliš se tím netrápí, mladší dcerka špatně snáši jakoukoliv návštěvu i loučení s jedním z rodičů po nějaké společné aktivitě. Nabídka vzdělání i mimoškolních aktivit je v obou městech (jedno cca 20 tisíc lidí, druhé 10 - okresní město + turistické centrum) zhruba srovnatelná. Babičku i dědu mají tady i tam.
Ještě bych chtěla dodat, že manžel se rozvádět nechce, protože jemu tato situace vyhovuje - děti jsou nablízku, ode mě má pokoj, přítelkyně ho může nerušeně navštěvovat, nemusí přemýšlet nad majetkovým vyrovnáním a běháním po úřadech atd. Je to pro něj velice pohodlné. Já bydlím v podnájmu, který končí na konci roku. Manžel mi na bydlení přispívá, přesto ten provizorní pocit je velice silný. V tuto chvíli není v mém životě prakticky žádná jistota, cítím se už dost unavená.
|
| Aura+holčička(8/03)+bříško | 
|
(22.3.2007 16:42:22)
Milá Lucie,
ve svém příspěvku jsi vůbec nezmínila, jestli chceš bojovat o svého manžela, jestli Ti za to těch deset let společného života stojí nebo jestli už máš pocit, že se Váš vztah nemůže dát dohromady. Ať je to jak chce, určitě by si měl sehnat podnájem Tvůj muž (on byl nespokojený), Ty se můžeš vrátit s dětmi do Vašeho bytu (proč by ses stresovala kvůli bydlení, když jsi nic špatného neudělala). Ono je možné, že si Tvůj muž najednou uvědomil, že mu "ujíždí" vlak a že ho vlastně jako rodina brzdíte (nemá náhodou krizi středního věku?). Tak jestli chce "užívat mládí", tak se vším všudy - nejistota bydlení, nepříliš úspor a méně peněz:-). Ono ho to možná během půl roku přejde a rád se vrátí se sklopenýma ušima domu a bude moc rád, že má krásnou a fungující rodinu. Třeba mu to časem dojde, o co se chtěl připravit. Pokud máš pocit, že už Váš vztah za to nestojí, tak je asi lepší se opravdu odstěhovat domů za rodinou, která je ochotna Ti pomáhat. Jestli máš trochu času na čtení, určitě Ti doporučuju knížku od N. Tanské - Vyznáte se v tlačenici?, tam je tahle situace moc krásně popsaná...Mám několik kamarádek, které si tímhle prošly a teď mají zase fungující vztah, možná ještě o něco lepší, než před krizí... Ale samozřejmě to nemusí fungovat vždy a všude.
Držím palce, ať se rozhodneš správně
|
| Lucie | •
|
(22.3.2007 16:58:12)
Těch deset let mi za to stojí a o svého muže chci bojovat. Nebudu to dělat ovšem za cenu popírání sama sebe, svoji cenu znám. Myslím, že nepřišel čas ten boj vzdát, ale nevím, kolik toho ještě snesu. Spíš než na krizi středního věku jsem myslela na druhou pubertu:-) Je to přesně ono - má pocit, že mu ujíždí vlak a že s rodinou nemá šanci už nic nového poznat. Prostě ho v tuto chvíli brzdíme v rozletu.
|
|
| Lucie | •
|
(22.3.2007 17:04:23)
A ještě maličkost k bydlení - byt, ve kterém zůstal muž, jsme kupovali před svatbou....byt je psaný pouze na něj, protože já jsem se v té době stěhovala a hledala práci, tudíž jsem pro banku při vyřizování hypotéky nebyla zajímavý klient. Navíc manžel se pokoušel odstěhovat už pár měsíců, akorát se mu nějak nedařilo...chvíli nebyl žádný vhodný byt, potom zase neměl čas atd. Dle mého utíkal před problémem jako obvykle. Já jsem zavolala na první inzerát a bydlela jsem. S tou finanční nejistotou to u manžela taky nebude příliš aktuální, má dobře fungující firmu s několika zaměstnanci, v žádné nouzi není. Prostě pohodlný život....
|
| Aura+holčička(8/03)+bříško |
|
(22.3.2007 18:44:33)
Kruciš - jak by řekla kukačka :-) Myslíš, že by bylo možné se tedy s mužem domluvit na výměně podnájmu za byt a pak taky na určité měsíční rentě, kterou by Ti jako úspěšný podnikatel vyplácel? Tím mu pomůžeš odčerpat část finančních fondů - pak si můžeš zkusit najít nějaké kurzy (jazyky, tai-chi, aerobic), jít ke kadeřnici, na solárko, začít fungovat i bez něj... Třeba najdeš kamarádky v místě a ještě budeš mít chvíli čas udržet ten stav (a nebudeš sedět smutná v koutě:-). V podstatě jde o to, abys neztratila sebeúctu, aby děti zase měli veselou a krásnou maminku a aby Tys neměla pocit, že se zahazuješ pro nic v cizím městě... Asi už jdu moc do detailů, nejsem psycholog, ani jsem neprošla takhle závažnou krizí, ale mám hodně kamarádek s podobnou situací. Kdyby sis chtěla víc popovídat, tak mám ICQ 440-208-958.
Hlavu vzhůru...
|
|
|
|
| Albeka | •
|
(23.3.2007 11:55:40)
..já jsem tuto situaci/velmi,velmi podobnou/řešila,po půl roce co byl manžel u milenky a já s dětmi/tehdy 6 a 1,5 roku/v jeho bytě jsem se ho zeptala,co vlastně chce-odpověděl,že neví. Navrhla jsem mu,že tedy ať podá návrh k rozvodu,protože s námi nežije už půl roku a jestli to vidí takhle,tak já bych ráda znala nějaké řešení. Já se rozvádět nechci a nikdy jsem nechtěla,je to na něm,ale ať to rozetne on a to v dohledné době,neboť tohle je situace,kterou spůsobil on a pro mne už trvá moc dlouho - za dva dny byl doma,ale ani potom to nebylo jednoduché,hledali jsme k sobě znovu cestu. Náš vztah je dnes po 6 letech od té doby jiný,možná se dá říci lepší-místo představ o nikdy nekončící lásce si asi /tedy doufám/uvědomil,že síla vztahu je v něčem úúúplně jiném..
|
|
| Ivana Procházková | 
|
(23.3.2007 22:13:35)
Lucie,
přečetla jsem článek i reakce pod ním.
Jestli jsem to správně pochopila, tak řešíš jak skloubit dva vzájmeně trochu protichůdné zájmy, tedy nedělat takové kroky, kterými bys rozbila vztah svých děti vůči jejich otci, a zároveň začít žít nový život ve městě, kde jsi vyrostla, kde to znáš, máš přátele a rodinu..
Píšeš, že v současném městě, kam jsi přišla z Čech, žiješ nyní téměř 10 let. Prožila jsi zde tedy roky se svými dětmi, když byly malé, zkoušela trochu podnikat, máš zde dobrou práci, máš kde i bydlet, i když jde jen o pronájem. Po takové době, co tam jsi, a poté, co jsi tam již zažila, přeci už nějaké kořeny (kořínky) máš i v tomto městě.. Je to skutečně tak cizí město, ve kterém nemáš žádné přátele a ve kterém nechceš žít? Přátele z dětství a mládí máš v městě svých rodičů, ale ti už jsou teď (svými zájmy, životním stylem) zase trochu jinde než tehdy a než jsi nyní ty.. Není to trochu tak, že si maluješ život ve svém rodném městě mírně jinak a růžověji, než by to ve skutečnosti bylo?
Svými otázkami mířím k tomu, že mi jako řešení č. 3 vychází toto:
- zůstat na Moravě, v městě svého manžela,
- v tomto městě si zařídit život tak, jak by sis ho přála zařídit, kdyby ses odstěhovala zpátky do Čech, (bude to složitější, bez rodičů, kteří mohou pomoci, ale není to bez nich snad neřešitelné), tj. věnovat se sobě, svým koníčkům a zálibám, zaměstnání, které tě bude těšit, chovat se zkrátka tak, abys to necítila jako "oběť" kvůli dětem,
- dát pár měsíců manželovi ještě "šanci", zda se mu nerozbřeskne, a pokud ne, nechat se rozvést a zažádat o svěření dětí do své péče. Nerozvést se by za takových okolností znamenalo rezignovat na vlastní štěstí a na to, mít někdy v budoucnu opět vlastní rodinu a životního partnera.
Děti by mohly vidět tatínka, jak často by všichni chtěli, a ty by sis zařídila svůj život na Moravě, jak nejlépe by ti vyhovovalo.. Opravdu je tak nutnou podmínkou pro to, abys mohla být šťastná, vracet se k rodičům?
|
| Lucie | •
|
(24.3.2007 9:02:02)
Proto jsem celý článek napsala....nevím, jestli tu dokážu být šťastná, protože tu NECHCI zůstat. Ty negativní pocity jsou už příliš silné. Podporu od rodiny tu nemám, manželova rodina mi žádnou pomocnou ruku nenabídla a na mou přímou žádost reagovala negativně. Podnájem mám pouze do konce roku a stojí mě spoustu peněz. Nechci se stěhovat z místa na místo podle toho, jak a kdy mi vyprší nájemní smlouva. Celá tato rodinná situace trvá už skoro rok a začínám toužit aspoň po malé jistotě. Mám tady samozřejmě pár kamarádek, jenže ty žijou spokojeným rodinným životem a se svými dětmi a partnery tráví svůj volný čas. Situaci musím řešit teď nebo ji musím o rok odložit, nemůžu děti stěhovat v průběhu školního roku. Když to o rok odložím, nebudeme mít po Vánocích kde bydlet a hledat zase další podnájem na pár měsíců?
Možná to vypadá, že hledám, proč to nejde. Jenže já už celý rok přesvědčuju okolí i sebe, že to půjde atd. a teď mi došly argumenty. Vím, že chci zůstat tady s manželem jako kompletní rodina. A nebo půjdu zpátky k rodině do Čech.
|
| Ivana Procházková |
|
(24.3.2007 20:05:36)
Jo jo, z toho plyne, že máš opravdu jen 2 možnosti..
Pochopila jsem, že stojíš o to, aby se manžel vrátil zpátky. Pak by asi bylo dobré, abyste spolu zkusili navštívit poradnu, případně abys tomu ještě pár měsíců obětovala a počkala, jestli ho to samotného nepřejde a vrátí se.
Na mě to tedy působí tak trochu, že manžel neví, co vlastně chce, kromě toho, že ví, že nechce to, co má teď. Mám trochu strach, že aby "dostal rozum", musí si to nejdřív celé "odžít", to znamená, že se musí tak trochu "sebezrealizovat", aby následně poznal, že to nejlepší co měl, byla vaše rodina.. Jenže to může bohužel trvat roky.
Na tvém místě bych tak dlouho nečekala.
A jen k tomu stěhování dětí.. Sice nejsem dítě z rozvedeného manželství, ale stěhování jsem zažila, když mi bylo 10 roků a mojí ségře 8. Stěhovali jsme se asi 200 km uprostřed školního roku, protože to jinak nešlo. Měla jsem z toho trochu bobky, ale zvládla jsem to já i ségra úplně v poho, začlenily jsme se do nového kolektivu i prostředí hladce. My 2 se ségrou jsme si zvykly na nové prostřední mnohem lépe a snadněji než naši rodiče :). Zpětně na to období po přestěhování vzpomínám moc ráda.
Rozumím, že ty řešíš něco jiného, než jen změnu prostředí, v kterém žijí děti. Na tvém místě bych ale ten zásadní krok udělala a šla tam, kde bych mohla žít spokojeně.
|
|
| Kombucha | •
|
(25.3.2007 12:50:16)
Blbě se říká nějaký názor, když člověk zná vyjádření jen jedné strany. V Lucčině podání to vypadá, že veškerou vinu nese manžel/otec. Ve skutečnosti to může být i maličko jinak.
Podle věku dětí soudím, že jste spolu takových nějakých 10 let. No, to je celkem obvyklá doba, kdy ve vztahu dochází ke krizím. To je celkem normální. Taková krize se dá ovšem řešit různě.
Pokud je ale pravda, že si manžel hodnotu rodiny neuvědomuje a navíc si už našel milenku, tak je asi lepší zvolit variantu č. 1. Třeba si pak teprve uvědomí, o co přišel.
Ale jak už jsem nadhodil, třeba je to všechno úplně jinak. Z vlastní zkušenosti vím, jak naprosto rozdílně dokáže jednu a tutéž situaci vnímat žena a jak muž. Mně žena "vyhodila z baráku" v době, kdy jsem trpěl těžkými depresemi a právě mi naprosto nečekaně zemřel otec. Měla pocit, že se to se mnou nedá vydržet. Zpočátku jsem byl natolik zdeptaný tím vším, že jsem se prostě sbalil a odešel. Ale už po několika dnech jsem se sebral a řekl si, že chci svou rodinu zpátky. No, a šlo to celkem snadno. Uvádím to zde proto, že žena si to dodnes pamatuje tak, že ona hrozně strádala a neměla jinou možnost. Já si to pamatuji tak, že jsem byl na pokraji totálního psychického zhroucení a žena mi dala ještě tu poslední ránu. No ale, tak nějak už se k tomu raději moc nevracíme, protože to k ničemu není. Já to chápu tak, že žena prostě nerozuměla mým psychickým problémům a nedokázala se vcítit do toho, co pro mě smrt táty znamená. Navíc byla samozřejmě taky dost unavená. Jak to chápe ona, to nevím. Ale máme se rádi a vycházíme spolu.
Takže ono to vždycky jde, ale musí být vůle a chuť na obou stranách. Pokud na jedné straně opravdu chybí, není možné se jednostranně přizpůsobovat.
|
| Lucie | •
|
(25.3.2007 18:36:09)
Ano, toto je vyjádření pouze jedné strany. Manžel si můj příspěvek překvapivě přečetl a sám mi řekl, že by mohl doplňovat mezi řádky svoje poznámky.
Přesto, že nesouhlasí stoprocentně s tím, co jsem napsala, uvědomuje si svůj zásadní podíl viny na celé situaci.
Pravda je nejspíš taková, že opravdu prožívá druhou pubertu, sám to přiznává, chce si užívat života, ale zároveň nechce přijít o rodinu, tedy spíš pouze o děti. Jistě chápete, že já nebudu časově neomezenou dobu sedět na zadku, čekat, až se vyřádí ve všech směrech včetně sexu s cizí ženou a doufat, že možná jednou dostane rozum. A nebo taky nedostane. A po tuto dobu bude dělat v případě potřeby servis, bydlet v drahém podnájmu a dětem vyprávět, že je tatínek úžasný a že takto má rodinný život vypadat. Pravda je dokonce taková, že původně jsem chtěla čekat a nic nedělat, ale to jsem nepočítala s tím, že nechá děti v noci samotné a půjde do hospody a nová partnerka mi do toho taky nezapadla.
Dala jsem manželovi před týdnem na vybranou dvě možnosti:
1. rodina (rozejde se s přítelkyní a my dva začneme chodit do poradny, protože nám za to rodina stojí, víme totiž, že vlastními silami už to nejsme schopni napravit, zkusíme společně všichni čtyři trávit víc času atd.)
2. svoboda (rozvedeme se dohodou, na majetku jsme schopni se také dohodnout, děti budou v mé péči, já se odstěhuju do příjemnějšího prostředí a on bude mít možnost kdykoliv děti navštívit, styk dětí s otcem nebude soudně upraven, vše budeme řešit po domluvě)
Včera si manžel vybral první možnost.
Zatím nevím, jestli z toho mám mít radost, pocity mám velice smíšené, protože vím, že nás čeká hrozně dlouhá a náročná cesta s nejistým cílem.
Udělám všechno proto, aby to vyšlo. Své děti miluju a manželovi snad dokážu odpustit.
|
| Kombucha | •
|
(25.3.2007 22:19:59)
No vidíš, vypadá to, že mu na rodině záleží. Klidně vám to ještě může všechno dobře klapat, ale musíte se oba snažit. Hlavně si nic nevyčítat. Co bylo bylo. Zkus se manžela zeptat, co mu chybí, co mu na Tobě vadí, v klidu ho vyslechni a přemýšlej.
Že se po deseti nebo kolika letech nastřádají nejrůznější drobnosti a lidi si začnou lézt na nervy, je úplně normální.
Mě třeba žena dokáže někdy tak strašně vytočit a otrávit, že bych z fleku práskl dveřmi. A vzápětí udělá zas něco milého, že ji mám zase rád jako dřív.
Ty to vidíš tak, že jsi byla vždy trpělivá, tolerantní a obětavá - ale jak už jsem napsal, on to může vidět jinak. Může mít třeba pocit, že nedostatečně oceňuješ a chápeš jeho práci.
Věř mi, že ženská dokáže někdy neobyčejně "prudit" a přitom je přesvědčená (a nic na světě jí to nevymluví), jak dělá a myslí všechno dobře.
Základ dobrého vztahu je mimo jiné také umět se někdy podívat na věci z pohledu toho druhého.
To přítelkyní to sice trošku zvoral, ale zase - jestli to mezi vámi neklapalo, tak to není až tak nepochopitelné.
|
|
| aya,3deti | •
|
(26.3.2007 16:04:01)
vyborne Lucko...nekdy je potreba dat nuz na krk a vyzadovat rozhodnuti.jinak by to trvalo vecne a stale bys nevedela na cem jsi..
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)