| Věra | •
 |
(29.6.2006 1:42:52)
Ahoj Pawli
Mému prvorozenému chlapečkovi bylo 2,5 roku a já strašně moc chtěla holčičku. Podařilo se mi otěhotnět celkem snadno, musela jsem však absolvovat amniocentézu pro pozitivní screaning na vývojové vady. U prvního těhotenství se stalo to samé a výsledky AMC byly v pořádku, přesto jsem se moc bála a čekala na výsledky. Když jsem si o ně volala, zažila jsem nejkrásnější pocit svého života, téměř absolutního štěstí a vím jen, že už to nikdy nezažiju! Nikdy už neuvěřím na takové štěstí, protože teď už vím , že nic není napořád. Řekli, že čekám ZDRAVOU HOLČIČKU! Bohužel se narodila předčasně, vážila 700g a měla těžkou bakteriální sepsy. Byla to veliká bojovnice, půl roku jsme bojovali v nemocnici s různými komplikacemi,pak nás konečně pustili domů. A já věřila, že si svou holčičku ochráním. Já ji tolik chtěla. Po dvou měsících dostala obyčejnou rýmu a já neuvěřitelný strach! Následoval návrat do nemocnice, přibývali komplikace a já celé 3 týdny viděla svou holčičku umírat napojenou na přístroje. Řekli, ať se připravíme na nejhorší, ale neřekli jak. Může se někdo připravit na smrt svého dítěte? To prostě nejde, pořád jsem doufala a to až do 23.12. 2002, kdy se ozval telefon a já budu nadosmrti vděčná svému muži, že ho zvedl on! Jeli jsme se za ní, naposledy jsem jí pohladila a chtěla jsem umřít s ní,aby ta neskutečná bolest skončila. Ale máš pravdu, čas jako jediný bolest umí udělat snesitelnější. Když jsem šla po ulici, měla jsem pocit, že to na mě musí být na dálku vidět to utrpení, to co se stalo! Nenáviděla jsem věty jako" jaks to mohla vydržet?" nebo "je to pro ní tak lepší". A další hrůza bylo vysvětlit tehdy 3 roky starému klučinovi proč už sestřičku nikdy neuvidí a pak nebrečet, když jí každou chvilku mával do nebíčka a ptal se jestli tam nemá hlad a jestli jí není zima a tak........! Mám už dalšího chlapečka(1,5roku), za svoje děti bych dýchala a nenávidím ten strach , který o ně mám a který se násobí s jejich každou i banální nemocí. Měj se moc krásně a buď silná! Nikdy bych předtím sama nevěřila, že se tohle dá ustát, ale dá! Věra
|
| Damila | 
|
(29.6.2006 8:18:45)
Pane Bože!
Tolik bolesti, co tu čtu. Nějak se to soustředilo do jednoho článku, že člověk jak to čte po sobě, chytne depku. Chce se mi řvát, jak je možné, že se něco takového na světě děje! Přes slzy nevidím na obrazovku a stejně musím číst dál. Tohle je věc, které se každá máma bojí nejvíce. Já taky. Neexistuje na světě nic horšího, snad jen to, když opravdu vidí své dítě trpět. Ach jo, kdyby tak šlo tomu zabránit, kdyby tak existovalo něco, co pomůže snížit žal...!
Takhle jde jen popřát HODNĚ SIL všem, které to potkalo, a potká. Nikdo neví, jestli mezi TĚMI NEŠŤASTNÝMI nebude jednou taky...
|
| Petra | •
|
(29.6.2006 13:27:05)
Jo, tak nějak. A já k tomu přidávám, že si nedovedu představit, že bych nevěřila v Boha. On je v takové chvíli silou, která mě zvedá doslova z prachu, má skála... Nerozumím kolikrát, proč to dopouští, ale mám zkušenost, že ví, co dělá. To, co se mi v jedné chvíli zdá k nepřežití, je po čase mou silou, tím, na čem jsem vyrostla a můžu podpořit ostatní.
|
|
|
| Kájaaspol | 
|
(30.6.2006 13:06:21)
...Bože, jak já se stydím...!!! Právě jsem si přečetla Váš článek a k tomu i ten z minulého roku, protože mi -nevím proč- asi nějak unikl - a to jsem na Rodince často. U čtení jsem moc brečela a brečím ještě teď... Chci říct, jak moc se stydím...... mám krásného zdravého kluka, budou mu dva roky a za 3 týdny čekám druhé mimi. Celé dny mám protkané starostmi, aspoň si to sama myslím, ale je to totální blnost!!! Napomínám ho, křičím na něj, v noci jsm nevrlá, když mě budí, zlobím se, když nechce jíst, občas ho plácnu....ach jo, jsme hrozná. Občas člověk (tím teď myslím sebe) potřebuje facku (díky Vám za ni!), aby pochopil, že má absolutní štěstí a má si toho opravdu vážit. A že to štěstí je vratké....
Moc Vás obdivuji a přeji Vám mnoho mnoho sil. A´t jsou Vše děti zdravé a vy si jich dosyta a s radostí užijete!
K.
|
| Pawlí | 
|
(30.6.2006 17:22:49)
Kájule,
myslím že je uplně zbytečné aby jsi se styděla.
I já našeho prvorozeného občas plácnu a někdy na něj zakřičím. Ty máš JINÉ problémy než my a to neznamená že jsou menší.
Přeju Ti zdravé mimko s kterým zažiješ spoustu krásných chvil.
|
| Damila |
|
(30.6.2006 19:32:07)
Pawli,
v Tobě je tolik moudrosti...!
Kéž by ji měly všechny maminky, aniž by si musely projít takovým peklem...
|
| Pawlí |
|
(30.6.2006 20:29:43)
Dáší,
nechej toho nebo se mi budou červenat písmenka :-).
Schválně zkus říct našemu synovi jak má moudrou matku ten Ti dá :-).
|
| Hanka 3mesacná LILI | •
|
(30.6.2006 22:41:26)
Pawli,
trvalo mi hodinu, aby som precitala vsetky príspevky k tvojmu.A veru som si poplakala. Si statocna zena, pred ktorou treba sňať dole klobuk. Prajem ti, aby ta stretalo uz len stastie. A to, ze si super mamina tvoj kluk mozno teraz nevie (ako si napisala pred tymto prispevkom, ze "skus to povedat mojmu klukovi"), ale ver, ze pride chvila, ked si to uvedomi.
Prajem ti len to najlepsie v zivote. PA HAnka
|
|
|
|
| bludička | •
|
(2.7.2006 18:38:40)
nemáš za co se stydět. I malicherná starost je starost.
Samozřejmě ve srovnání s tím co si někteří prožijí je to banalita,ale i banalita umí trápit.
Nás trápí třeba finance. Mrzí,že to nemá manžel v práci lehký,že drtivá většina peněz kterou vidělá živí jeho šéfa - a my kolikrát jsme na dně.
Pak si,ale vždy řeknu,že to že jsme zdraví a že máme zdravé děti - je samo o sobě to nejcennější co máme.
|
|
|
| Ssilvie, Kubík, Domi a Maty | 
|
(1.7.2006 17:34:28)
Kájulo, naprosto s Tebou souhlasím. Myslím, že my které se nám nic tak hrozného nestalo, ani pořádně nevíme, co máme doma za dary! Ne že bych děti mlátila, ale přeci jen ty naše všední "starosti" jsou proti tomu malicherností!!!
I já si něco podobného prožila, naštěstí se na to přišlo při gen. vyšetřením/v 12tt/ ještě během těhu. Dodnes na to nezapomenu, bylo to děsné! Dát miminko pryč a už jsem nechtěla žádné jiné, gen. nemoc přenáším já:o(
Ale jak se říká, díky bohu, nebo že on to tak chtěl/nejsem věřící/, jsem otěhotněla i přes antikoncepci, jinak bych se pro mimi asi nerozhodla nikdy/stále byli obavy/a od té doby máme už 2 další kluky:o))
Pawli, loni jsem tvůj článeček četla, byla jsme zrovná těhulka a řeknu Ti moc nás to všechny dostalo. Moc Vám fandím, obdivuji,.... a držím moc pěstičky, at vrána přiletí s miminkem zdravým a krásným!!!:o))
|
|
|
| Alč@ | 
|
(2.7.2006 18:35:39)
Přečetla jsem si celý příběh a všechny příspěvky.
Pawli znám osobně - je to kamarádka a když se to s Lukáškem stalo byla jsem z toho uplně na dně. Čekala jsem sama miminko a tohle mě srazilo na koleno.
Probrečela jsem xx nocí a hrozně mě štvalo,že nemám tu moc Lukáškovi nějak pomoci.
Čas postupně odvál nejhorší šok - a když jsem v ruce držela svou čerstvě narozenou holčičku - přišla mi od Pawli zprávička a kromě gratulace mi řekla že i ona má v bříšku miminko.
Měla jsem moc moc radost a mám jí doteď. moc moc držím palečky.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)