Kmotr | •
|
(22.6.2006 0:54:33) My jsme s manželkou podobnou situaci řešili velmi podobným způsobem už před více než 20 lety, kdy náš osvojený syn byl ve stejném věku. Dali jsme tehdy na radu psycholožky, u které jsme byli na začátku "osvojovacího řízení", a hlavně na doporučení nezapomenutelného profesora Matějčka,jehož články a knížky nám nejednou hodně pomohly. Dodnes jsme jim za to vděčni, protože i když jinak byl syn dosti problémové dítě, tak s touto včas a přirozeným způsobem sdělenou pravdou se vyrovnal bez jakýchkoli následků. Dokonce ani v pubertě, která byla strašlivá a během níž jsme vyslechli na svoji adresu ledacos, nám nikdy nevmetl do tváře, že nejsme jeho rodiče. Naopak jednou v situaci, kdy se po několika nezdarech dostal do velké deprese a posteskl si, že nemá v životě v ničem štěstí, tak se hned opravil - že jedno velké štěstí přece jen měl, protože má nás.
|
Hanka a A+A | •
|
(22.6.2006 9:28:12) Naprosto souhlasím. I nám se osvědčil stejný přístup. Na radu psycholožky jsme od miminek vyprávěli "pohádku" o touze po miminku. Nynější puberťáci jsou docela v pohodě. Hanka
|
|
Hanele a Dominička | •
|
(22.6.2006 12:49:05) Adoptovali jsme tříletou holčičku, takže věděla, že jsme si ji odvezli z domečku, kde jsme si ji vybrali, vyprávěla jsem jí pohádku o mamince a tatínkovi, kteří už dlouho chtěli tak šikovnou holčičku a jakou měli radost, když ji konečně našli. Máme ji dva roky a během té doby jsem jí to občas opakovala, protože měla tendence na to zapomínat. Před časem se zeptala, jestli je taky z bříška, tak jsem vysvětlila, že se narodila jiné paní, která se o ni nemohla starat a její maminka a tatínek jsme my, máme ji moc rádi atd. Přijala to, ale vím, že v hlavičce se jí určitě honí hodně věcí, ptá se, jak se ta paní jmenuje a kde bydlí atd. To už je těžší, odpovídám podle pravdy, taky některé odpovědi prostě nevím. Chceme letos zajet do domova, aby si připomněla tety a místo, protože nechceme, aby na ně zapomněla. Souhlasím s tím, že jsme teprve na začátku, přilnula k nám úplně a je u nás šťastná, ale určitě se bude ptát dál a své rodiče se bude snažit časem najít. Jsem připravená jí pomoci a doufám, že jsme začali dobře.
|
jiřka 4 děti v NRP | •
|
(22.6.2006 13:04:32) Urcite. Kazde dite se s touto skutecnosti vyrovnava uplne jinak. Nejstarsi dcera, nyni 15,5 o bio rodicich temer vubec mluvit nechce, rika, ze ji to nezajima, i kdyz chapu, ze to muze byt tak trochu poza. Druhy syn od malicka o teto veco hodne premyslel a velmi casto o tom mluvil. Asi nejhure se s tim vyrovnava chlapec, ktery prisel do nasi rodiny temer 10-ti lety po 4 letech pobytu v DD, protoze si pamatoval, jak ve 4 letech z rodiny odesla jeho matka a on zustal se sourozenci a otcem, ktery peci nezvladal, takkze zkoncili v DD. Byl plny vzteku vuci bio matce a ten potom podvedome obracel vuci me jako pecujici osobe na miste jeho matky.
|
|
|
Hanele a Dominička | •
|
(22.6.2006 12:55:02) Adoptovali jsme tříletou holčičku, takže věděla, že jsme si ji odvezli z domečku, kde jsme si ji vybrali, vyprávěla jsem jí pohádku o mamince a tatínkovi, kteří už dlouho chtěli tak šikovnou holčičku a jakou měli radost, když ji konečně našli. Máme ji dva roky a během té doby jsem jí to občas opakovala, protože měla tendence na to zapomínat. Před časem se zeptala, jestli je taky z bříška, tak jsem vysvětlila, že se narodila jiné paní, která se o ni nemohla starat a její maminka a tatínek jsme my, máme ji moc rádi atd. Přijala to, ale vím, že v hlavičce se jí určitě honí hodně věcí, ptá se, jak se ta paní jmenuje a kde bydlí atd. To už je těžší, odpovídám podle pravdy, taky některé odpovědi prostě nevím. Chceme letos zajet do domova, aby si připomněla tety a místo, protože nechceme, aby na ně zapomněla. Souhlasím s tím, že jsme teprve na začátku, přilnula k nám úplně a je u nás šťastná, ale určitě se bude ptát dál a své rodiče se bude snažit časem najít. Jsem připravená jí pomoci a doufám, že jsme začali dobře.
|
|
eapple |
|
(25.6.2006 21:54:06) Jsem vděčná za vše, co tu můžu číst. Když naší adoptované dceři byly dva roky, začínaly tlaky okolí, že zrovna v tomhle věku by se to dítěti mělo říct a jak že to uděláme my. Netušili jsme. Nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že bychom něco tajili. Vím, že to nejdůležitější je vztah. Když tam bude, půjde všechno. Ale nic nefunguje tak, jak to funguje jiným, nebo jak o tom píší v tomhle článku či jak to říkali v reportáži v televizi. Jsme konkrétní rodiče, konkrétní povahy a máme originální dítě. Po čase mi došlo, že je všechno přirozené. Ono si to nějak "přijde" samo sebou. Povídání, dotazy, když nebudu mít problém já ani manžel, nemusíme nikdy lhát,ale také nemusíme říkat zbytečně víc, co by dítě už nějak stresovalo. Ono to přijde. Nejlíp zná dítě "vlastní" matka. A tak naše 4 letá holčička ví tolik, kolik se při našich rozhovorech a čekání na další dítě přirozeně odkrývá. A já jsem nadšená, jak je to normální, v pohodě. A jak v pohodě zareaguje na rozhovor: Maminko, a tys mě porodila? Ne, my jsme si tě také odvezli od těch hodných sestřiček z domečku, kde na nás ve správný čas bude čekat i naše další miminko. Bylo to, jako bych jí sdělila, že zítra bude k obědu bramborák. Normálka.
Dík za vše, co slyším. Povzbuzuje mě to, že budeme směle pokračovat. Jen si myslím, že žádný zaručený recept není. Jo, snad jediný: jsem máma a své dítě dobře znám, takže s otevřeným srdcem a upřímností se vše otvírá samo.
|
Magdaléna | •
|
(23.7.2007 19:26:13) Je to již poměrně dlouho,co jsme podobnou situaci,týkající se adopce našeho syna,řešili. Asi ve 3 letech synovi manžel během hry řekl,že se nenarodil nám,ale jiné paní v nemocnici,která se o něj nemohla starat.Proto vzhledem k tomu,(což je pravda)že nám zemřely 2 děti jsme si syna přivezli domů a nyní je náš.Že jsme si ho vybrali a máme ho rádi,jako by se narodil přímo nám. Náš syn se ani příliš nevyptával. Během let jsme se k tématu ještě několikrát vrátili,v domění,že na celou věc zapoměl,protože o svůj původ nikdy ani slovem neprojevil zájem.Opak byl však nejspíš pravdou. Když nastoupil do školy,to,že je adoptovaný sdělil ihned svojí učitelce,která o tom nic nevěděla a informovala se u nás o celé situaci.Poté jsme se synkem probrali opět celou věc s tím,že je skutečně náš ,že se nemá za co stydět ,ale že cizí lidé nemusejí vždy všechno vědět a sdělovat na potkání zajímavosti typu:"víš já jsem adoptovaný" není nutné. Od té doby věc neřešíme. Syn je náš a ,přesto,že je již dospělý,svůj původ zatím neřeší. Přesto,že jsme synovi jeho vhtah k nám sdělili již v jeho raném dětství,až v dospělosti mu bylo v návalu vzteku jednoho našeho příbuzného vmeteno do tváře,s úmyslem mu co nejvíce ublížit,že není náš. Tehdy jsme vděčili skutečnosti,že jako malé dítě poznal pravdu a během celého svého žvota měl možnost se s touto svou životní situací sžít a vyrovnat natolik,že mu ani toto hrubé napadení neublížilo. Proto mohu jen poradit Vám,kteří váháte sdělit svému adoptivnímu potomkovi stav věci. Neváhejte příliš dlouho.Sdělení pravdy od druhých lidí,nebo i dětí je velmi bolestivé!
|
|
|
|