| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jak dítěti sdělit, že je a není vaše

 Celkem 42 názorů.
 Hanula 
  • 

DOJETI 

(20.6.2006 10:24:06)
Adoptivni maminko, je to moc krasny pribeh, neubranila jsem se dojeti...
Moje mama byla take adoptovana a tuto skutecnost se bohuzel dozvedela az jako vdana a navic tehotna a to tim zpusobem, ze to kdosi precetl z dopisu pred pomerne velkou skupinou lidi.
Ani si nedokazu predstavit, jak ponizujici to pro moji mamu muselo v te chvili byt...
Proto jednoznacne souhlasim s touto osvicenou a proziravou adoptivni maminkou!
 bundašek-Péťa,Domča ,Kačka 


Re: bojím se reakce 

(21.6.2006 12:10:59)
Zravím všechny a přeji krásný den.
Náš syn 4 roky, má vlastního otce, který se o něj sám staral od roka a půl, jelikož od nich jeho vlastní matka odešla. No a jeho maminka jsem nyní já. Bojuji o to abych si ho osvojila. Čekáme na výrok soudu. Jeho biologická matka se s malym vůbec nestýká ani ho nijak nekontaktuje. Malý si myslí, že jsem ho měla v bříšku já.
Je teď těžké mu cokoliv sdělit, narodil se nám totiž další syn. Vidí, že bráškovi nikdo nenadává a nepeskujeho- je to 3 měsíční miminko. Kdežto na něj zvíšíme hlas když něco provede.
Chceme mu to s manželem sdělit až bráška bude provádět taky lumpárny aby viděl, že se nezlobíme jen na něj.
 jiřka 4 děti v NRP 
  • 

Re: Re: bojím se reakce 

(21.6.2006 15:30:58)
Myslim, ze je chyba, ze jste jeste nenasli vhodnou prilezitost vasemu chlapeckovi sdelit, ze nejsi jeho bio-matka(presto, ze jsi jeho prava matka). Je uz dost velky na to, aby utrpel sok v pripade, ze mu to sdeli nekdo jiny a kdyby uz nic, bude mu dlouho trvat, nez vam zase zacne duverovat, kdyz jste mu - nechci rict zatajili - ale nerekli tuto informaci vcas. Na tyto informace jsou deti MIMORADNE! citlive a vnimave. Mame dite, ktere ma problem si zapamatovat mnohe jednoduche veci, ale TUTO informaci ohledne puvodniho jmena a mista narozeni jsme mu nemuseli opakovat nikdy. Proto bych si dovolila radit, abyste co nejdrive "planovite" vytvorili prilezitost, jak to malemu citlive sdelit. Mozna je to pro tebe slozitejsi, protoze jsi nikdy nemusela prochazet pripravou adoptivnich rodicu, kde se o tomto tematu diskutuje. Pokud si s tim s manzelem nevite rady, dalo by se navstivit psychologa, nejlepe zamereneho na nahr.rod.peci. Preji hodne radosti z obou chlapcu!
 helice 


Re: Re: bojím se reakce 

(27.6.2006 14:31:20)
mám téměř dva roky adoptivní holčičku Terezku, která k nám přišla když jí byl rok a půl. Když jsem si jí přivezla neuměla vůbec mluvit, pouze jedno slovo a to teta. Když byly Terezce dva roky, podávala jsem si žádost o druhou adopci a při pohovoru se pan psycholog hrozně divil, proč jsem zatím s Terezkou na téma adopce nemluvila. Nemluvila. A to z toho důvodu, že Terezka nejenže neuměla mluvit, ale ani nerozuměla základním slovům. Nerozuměla co znamená pojď půjdeme papat, sedni si na židličku, oblíkneme holku, .... atd, atd... Myslím, že v této fázi nemělo smysl něco malé vysvětlovat. Myslím si, že každá mamka sama nejlépe odhadne ,kdy je dítěti vhodné začít povídat o tom jak to všechno bylo . Dneska je Terce skoro tři a půl a mluví a mluví a mluví a taky velice dobře rozumí. Má devíti měsíční sestřičku "z bříška" a tak téměř denně večer v postýlce před spinkáním probíráme, že Agátina byla u mě v bříšku, že mi jí vytáhli z bříška v porodnici a ona (Terezka) že byla taky v porodnici, jenomže ta paní co byla u ní v bříšku se o ní nemohla starat a tak si jí odnesly tety do domečku a tam byla s dalšíma dětma a čekaly až pro ně přijde mamka a taťka. A musím jí dopodrobna vyprávět jak přesně to bylo, když už jsme tam přijeli a kam jsme museli pro papíry, aby s námi mohla odjet domů atd...Nikdy nezapomenu zdůraznit, jak jsem ráda, že zrovna tahle krásná a šikovná Terezička tam počkala právě na mě a jak bych byla smutná, kdyby tam nebyla a jak jí mám mooooc a mooooooc ráda. Vždycky mi říká, že až ona bude veliká a já budu malá, že si pro mě taky přijede do domečku, abysme byly pořád spolu. To nějak nemůže pořád pochopit, že já už nikdy malá nebudu, že to jenom ona bude velká. :o)
Určitě jsem také pro, přijatým dětičkám všechno co nejdříve říct. Mají právo to vědět a nejlépe od rodičů, aby je nevhodně sdělená pravda neranila.
 Marketa 
  • 

Re: DOJETI 

(22.6.2006 0:44:38)
Moc hezky napsany pribeh. Dojemne. Pred lety jsem byla jako au-pair v anglii, kde jsem se starala o jedenactileteho chlapce, ktery byl taky adoptovany. Vedel to od svy zhruba peti let, pry to ze zacatku nechtel akceptovat, ale v dobe kdy mu bylo uz tech jedenact, tak to bral jako fakt a byl v pohode.
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Ano, ano, stokrát ano!!! 

(20.6.2006 10:25:07)
Myslím si, že je toto jediná správná metoda. V okamžiku, kdy se dítě zeptá "Kde jsem se u vás vzalo" vezme naprosto přirozeně informaci, že se mamince narodilo z bříška i informaci, že si ho maminka s tátou vybrali jako to "nejkrásnější miminko. Berou tuto informaci stejně přirozeně, jako třeba proč pejsek štěká, letadlo lítá nebo strom roste. Náš velký svět je pro ně jedna velká kniha, ze které se dá číst a ony při té "četbě" nemají žádné předsudky, žádnou pokřivenou optiku,. To až podle chování velkých se případně mohou začít koukat jinak na "děťátko, nerozené ze srdíčka", než na "děťátko narozené z bříška"....
PROSÍM, nekřivme jim jejich přímý pohled na svět!!!!!!!

Simča
maminka dvou dcer "z bříška" a teta jednoho synovce "ze srdíčka" :o))).
 Insula 


To nejlepší 

(20.6.2006 10:40:44)
Udělali jste to nejlepší, co jste mohli. Řekli pravdu. A to od začátku. To je jediný způsob, jak předejít velkému šoku až se najde nějaký "dobrák" a řekne dítěti pravdu (a vždycky se někdo najde, to mi věřte). Dítě si pak připadá zrazené. Když někdo čeká na příhodnější dobu a odkládá to, může si být jist, že nikdy nepřijde a z toho může být obrovský problém. Navíc nevím, proč se za to stydět (nebo jak to nazvat) a tajit to. A malé dítě chápe víc, než si my dospělí myslíme. Gratuluju ke správné cestě.
 Josephine 


děkuji Vám 

(20.6.2006 10:59:10)
Mockrát Vám děkuji za Váš příspěvek.Dostala jsem se do situace, kdy jsem těhotná s nyní již bývalým přítelem.Jsem v 22tt a před 14dny se objevil jiný muž v mém životě.O mě i mé "cizí" děťátko moc stojí, ale mě trápí pochyby... jedna z nich se týká i "jak malému pak vysvětlit, že jeho skutečný tatínek není ten, který se o nás stará?". Váš článek mi moc pomohl. Nyní vím, že se i tento problém dá zlvádnout. Děkuji
 EvaMa 
  • 

Nejnádhernější miminko 

(20.6.2006 12:53:15)
Jste naprosto kouzelní a milující rodiče pro Vaše nej - miminko. Mám syna 8,5 a také jsme zvolili cestu, která se nám zdá nejlepší - je-lí dotaz, patří na něj adekvátní odpověď. Sice občas uvedl babičku do rozpaků svou zvídavostí - předpokládal totiž stejný přístup jako je doma - leč babička je "ze staré školy". Otázkou , zda-li také s dědečkem používají prezervativ, ji opravdu šokoval. Ale evidentně se potřeboval zeptat. Přeji Vám spoustu krásných dnů a je a jen radost!



Eva
 EvaMa 
  • 

Nejnádhernější miminko 

(20.6.2006 12:53:52)
Jste naprosto kouzelní a milující rodiče pro Vaše nej - miminko. Mám syna 8,5 a také jsme zvolili cestu, která se nám zdá nejlepší - je-lí dotaz, patří na něj adekvátní odpověď. Sice občas uvedl babičku do rozpaků svou zvídavostí - předpokládal totiž stejný přístup jako je doma - leč babička je "ze staré školy". Otázkou , zda-li také s dědečkem používají prezervativ, ji opravdu šokoval. Ale evidentně se potřeboval zeptat. Přeji Vám spoustu krásných dnů a je a jen radost!



Eva
 Azurka 


Přirozenost 

(20.6.2006 14:31:29)
Moc krásný článek, také mě dojal. Myslím si, že díky vám mu tahle situace přijde přirozená a věřte, že někteří lidé jsou zlí a ten váš andílek by to mohl špatně psychicky snést. Zvolili jste tu nejlepší cestu, moc vám k tomu gratuluji a přeji mnoho a mnoho krásných let, ať vám přináší to vaše štěstíčko v životě jen samou radost. Fandím vám
 Pavla Z, Anetka 2004 
  • 

souhlas! 

(20.6.2006 16:19:37)
Článek je moc krásný a rozhodně s ním souhlasím. Na toto téma jsem se bavila i se známým, který je psycholog. Doporočená doba na prozrazení tohoto "tajemství" je prý kolem dvou let....
Anetka je sice "s bříška", ale pokud bych musela někdy děťátko adoptovat, rozhodně bych to chtěla udělat jako autorka článku.
Přeji hodně hezkých chvil s děťátkem!
 pipetka 


krásné... 

(20.6.2006 18:07:36)
je fajn, že jste to tak vyřešili. Když moje teta tu samou věc vysvětlovala své adoptované holčičce (6 let) taky to přijala dobře, jenom ji zajímalo "jestli to ví taťka taky"=))
 DENISA 
  • 

To je mi vás líto 

(20.6.2006 20:25:08)
Kdyz jsem si precetla toto:

Nečekaně, při rodinné sešlosti a při řešení vzdorovité nálady potomka a obhajování, že já jsem matka, se rázem dítě dozví, že chyba lávky, že ta, co se vydává za jeho matku, není a ani být nemůže a dokonce, co je to za ženskou, která neumí porodit dítě.

tak fakt nemam slov, jak dokazi byt lide zli. Vy, ktera zaslouzite pouze obdiv a uctu, se dockate takovych slov od pribuznych? Doufam, ze uz nemate potrebu se s nekym takovym stykat. Lide jsou nekdy opravdu neuveritelny zmetci.
 Damila 


Re: To je mi vás líto 

(21.6.2006 6:21:23)
Přesně to mě zarazilo v článku taky! Opravdu hrozné. Ani v největší zlosti bych tohle nikomu neřekla, navíc před dítětem, kterého se to přímo týká! Fuj, co jsou to za lidi?
 Vamp 
  • 

Re: To je mi vás líto 

(21.6.2006 7:44:23)
Taky si myslím,že takhle se chovat může jen IDIOT a naprostý bezcita /mluvím o neomaleném příbuzném/ !!!
Jinak - říct dítěti zavčasu,že je adoptované je nutné,vím to z vlastní rodiny,mám adoptovanou sestřenici,dnes je jí 29 let,strýc s tetou nikdy nenašli odvahu sdělit jí,že je adoptovaná ! A to je už vdaná a má vlastní dítě.....
Asi před 5-ti lety,když byl pořad v TV o adopcích,má sestřenka tetě sdělila,že kdyby zjistila,že je adoptovaná,zabila by se ....
Nevím,co k tomu dodat,nechápu....asi ani nemůžu.
 eva 
  • 

Re: Re: To je mi vás líto 

(21.6.2006 8:51:12)
Udělali jste moc dobře; u nás doma se to tajilo, ale náznaky byly odmala, jiný přístup babiček, jiné dárky od nich (nebo žádné), občas nějaká narážka od bratranců a sestřenic, a nakonec to naplno vypleskl taťkův kamarád, když mě představoval svému známému. To mi bylo osmnáct. A je hrozné muset si překopat od základu svět v tomhle věku. Rodiče mi k tomu nikdy nic neřekli, ani potom.

Jste dobří rodiče, ať se bude muset vaše mrně vyrovnávat s čímkoli, otázka, čí je a kam patří, to nebude.

E.
 Helena 
  • 

Re: ODHALENÍ PRAVDY V DOSPĚLOSTI:ano či ne? 

(23.6.2006 18:12:06)
Ahoj,

nejsem adoptované dítě, které by se o svém původu dozvědělo až v dospělosti, takže nejsem ten zcela pravý, kdo by věděl.
Jsem také pro říkání o adopci od mala a odsuzuji utajování. Na druhou stranu každý člověk má právo znát pravdu o svém původu a tajit stále, jen proto, že člověk prošvihl ten nejlepší čas pro sdělení asi není nejlepší cesta. Je určitě těžké se s tím vyrovnat, ale na původu přeci naše existence tak zásadně nestojí, aby se nám proto hroutil svět. Možná je to něco jako odhalení existence např. sexuální vraha, devianta, STBáká v rodině. Odhalení černé minulosti vlastních rodičů nebo blízkých příbuzných. To musí být také šok, který otřese naší existencí. Ale stejně je lepší se s tím vyrovnat a vědět, než nevědět ne ?
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: Re: ODHALENÍ PRAVDY V DOSPĚLOSTI:ano či ne? 

(10.7.2006 17:49:22)
Znám se s jedním člověkem (dnes je mu asi kolem 45let), který se o své adopci nikdy od svých rodičů nedozvěděl. Přišel na to náhodou z nějakých dokumentů někdy kolem puberty. Rodiče zemřeli, aniž by si s ním o tom promluvili, přestože prý zřejmě tušili, že on o tom ví. A to je jediné, co jim dodnes (mnoho let po jejich smrti) vyčítá a připadá mi, že se s tím dodnes nesrovnal.

Mimochodem, nejen "zlí" sousedé či příbuzní mohou původ přijatého dítěte prozradit. Ona stačí malá chyba v administrativě na úřadech či ve zdravotní pojišťovně, nález pečlivě ukrytých dokumentů z doby kolem adopce a nebo prosté zjištění, že krevní skupina mladého rozhodně neodpovídá krevním skupinám rodičů apod. Také různé zdravotní problémy mohou vést k tomu, že lékař v nemocnici něco nechtíc prořekne... Čím je dítě starší, tím víc souvislostí si umí dát dohromady i přes všechny utajovací manévry.

To jen pro postrašení těch rodičů, kteří ještě stále pochybují. Snad už se to netýká "klasických" adopcí, kdy rodiče povinně absolvují předadopční kurs, ale hlavně případů dětí, které přijal nový tatínek nebo nová maminka.
 Kadla (prýma manžel a 14 měs. dcera)  
  • 

Re: ODHALENÍ PRAVDY V DOSPĚLOSTI:ano či ne?  

(27.6.2006 12:15:30)
Asi jsem ta pravá, kdo může vaši otázku zodpovědět. O své adopci jsem se dozvěděla až v dospělosti (27 letech), po smrti obou rodičů. Myslím, že vaše obavy o zhroucení života jsou přehnané. Byla jsem vychována s maximální péčí a láskou. To, že jsme se o svém původu nedozvěděla od rodičů považuji za jejich malou slabost. Myslím, že zjištění, že nejsem jejich biologické dítě můj vztah k nim ani můj život a hodnoty nijak nemění.
Souhlasím, ovšem s autorkou článku, že je asi mnohem správnější informovat dítě co nejdříve, tak aby s touto skutečností vyrůstalo a bralo ji jako samozřejmost. Bohužel s naší legislativou nemám moc šancí se dozvědět kdo jsou moji bio-rodiče (minimálně ze zdravotních důvodů) a proč mě nevychovávali. Tento problém, ale řeší stejně těžko včas i pozdě informovaní. Pokud máte nějakou radu, jak kontaktovat biologické rodiče (znám jména a data narození) dejte vědět. Děkuji.
Na závěr, děkuji všem rodičům, kteří se rozhodnou adoptovat dítě. Dáváte jim šanci na šťastný život, který by v ústavech nenešli. Shodou okolností jsem ještě před zjištěním o své adopci procovala nějaký čas s dětmi s dětských domovů, tak vím o čem mluvím.

 Kadla (prýma manžel a 14 měs. dcera)  
  • 

Re: ODHALENÍ PRAVDY V DOSPĚLOSTI:ano či ne?  

(27.6.2006 12:16:43)
Asi jsem ta pravá, kdo může vaši otázku zodpovědět. O své adopci jsem se dozvěděla až v dospělosti (27 letech), po smrti obou rodičů. Myslím, že vaše obavy o zhroucení života jsou přehnané. Byla jsem vychována s maximální péčí a láskou. To, že jsme se o svém původu nedozvěděla od rodičů považuji za jejich malou slabost. Myslím, že zjištění, že nejsem jejich biologické dítě můj vztah k nim ani můj život a hodnoty nijak nemění.
Souhlasím, ovšem s autorkou článku, že je asi mnohem správnější informovat dítě co nejdříve, tak aby s touto skutečností vyrůstalo a bralo ji jako samozřejmost. Bohužel s naší legislativou nemám moc šancí se dozvědět kdo jsou moji bio-rodiče (minimálně ze zdravotních důvodů) a proč mě nevychovávali. Tento problém, ale řeší stejně těžko včas i pozdě informovaní. Pokud máte nějakou radu, jak kontaktovat biologické rodiče (znám jména a data narození) dejte vědět. Děkuji.
Na závěr, děkuji všem rodičům, kteří se rozhodnou adoptovat dítě. Dáváte jim šanci na šťastný život, který by v ústavech nenešli. Shodou okolností jsem ještě před zjištěním o své adopci procovala nějaký čas s dětmi s dětských domovů, tak vím o čem mluvím.

 Kadla (prýma manžel a 14 měs. dcera)  
  • 

Re: ODHALENÍ PRAVDY V DOSPĚLOSTI:ano či ne?  

(27.6.2006 12:17:56)
Asi jsem ta pravá, kdo může vaši otázku zodpovědět. O své adopci jsem se dozvěděla až v dospělosti (27 letech), po smrti obou rodičů. Myslím, že vaše obavy o zhroucení života jsou přehnané. Byla jsem vychována s maximální péčí a láskou. To, že jsme se o svém původu nedozvěděla od rodičů považuji za jejich malou slabost. Myslím, že zjištění, že nejsem jejich biologické dítě můj vztah k nim ani můj život a hodnoty nijak nemění.
Souhlasím, ovšem s autorkou článku, že je asi mnohem správnější informovat dítě co nejdříve, tak aby s touto skutečností vyrůstalo a bralo ji jako samozřejmost. Bohužel s naší legislativou nemám moc šancí se dozvědět kdo jsou moji bio-rodiče (minimálně ze zdravotních důvodů) a proč mě nevychovávali. Tento problém, ale řeší stejně těžko včas i pozdě informovaní. Pokud máte nějakou radu, jak kontaktovat biologické rodiče (znám jména a data narození) dejte vědět. Děkuji.
Na závěr, děkuji všem rodičům, kteří se rozhodnou adoptovat dítě. Dáváte jim šanci na šťastný život, který by v ústavech nenešli. Shodou okolností jsem ještě před zjištěním o své adopci procovala nějaký čas s dětmi s dětských domovů, tak vím o čem mluvím.

 jiřka 4 děti v NRP 
  • 

Re: Re: Re: ODHALENÍ PRAVDY V DOSPĚLOSTI:ano či ne?  

(27.6.2006 16:45:16)
Ano, lépe pozdě než nikdy, ale rozhodně ne pozdě-ji, jako například v pubertě. To pak může dopadnout i tragicky.
 cibona 


Re: ODHALENÍ PRAVDY V DOSPĚLOSTI:ano či ne? 

(12.3.2008 18:21:41)
Já jsem se o své adopci dozvěděla poměrně nevybíravým způsobem téměř ve 40 ti letech. Dnes je mi 46 a stále jsem se s tím vůbec nevyrovnala. Najednou je člověk někdo úplně jiný, než za koho se považoval. Myslím, kdo nežažil, těžko pochopí ten pocit. Od té doby pátrám a pátrám, něco se mi podařilo zjistit, něco ne. Je to o to komplikovanější, že moje 22 letá dcera onemocněla roztroušenou sklerozou. Jak jsem později zjistila, geneticky jsem tuto nemoc na ni přenesla já, protože i nejstarší dcera mé bio matky tuto nemoc má. Není to pro mně lehké vědět, že jsem to nevědomky způsobila. Moc to zazlívám svým rodičům, kteří mě vychovali (snad dobře) a kteří už nejsou mezi námi. Měla jsem hezké dětství, fajn mládí, ale od doby, co to vím už je všechno jinak. Takže říkat, říkat, říkat!!! Jsem demonstrativní případ, jak to taky všechno může dopadnout.
 Monika (tři adoptivní děti) 
  • 

Naše zkušenost 

(20.6.2006 23:39:00)
Máme tři adoptivní děti (6 a 3 roky a 3 měsíční mimčo v předadopční péči). Odmala jim vyprávíme "jejich" příběh o tom, jak se ocitli v naší rodině. Děti to berou naprosto přirozeně. Během loňského roku s námi (ti starší) prožívali celou proceduru od podání žádosti až po "vyzvednutí" miminka z kojeňáku. Taky s dětmi pravidelně do jejich "domečku" jezdíme, aby se tetám ukázali, jak jsou šikovní. Naše děti mají pocit, že to tak má být, přesto občas jejich "jistotu nabourá" nějaká těhule v okolí. :-) Ani děti, ani my s tím problém nemáme. Mluvíme o tom kdykoli s kýmkoli, ale narozdíl od nás s tím má problém okolí. Lidé se začnou omlouvat, nevědí, "jak z toho ven". Asi mají pocit, že se "o tom" nemluví.
 Hanka 
  • 

Re:  

(21.6.2006 11:39:38)
Možná to bude znít trochu blbě, ale dostáváte jejich RL s biologickými rodiči?
 Monika (tři adoptivní děti) 
  • 

Pro HANKU 

(23.6.2006 20:44:21)
Rodný list dostáváme zpravidla jen okopírovaný (nechávají si ho v kojeňáku a potom ho vrací na příslušnou matriku), abychom se v případě potřeby mohli něčím "zaštítit". Známe jména, data narození i bydliště biologických rodičů (tedy pokud je uveden i otec). Biologičtí rodiče nevědí, kam se jejich dítě "podělo". Pokud matka už v porodnici uvede, že chce dítě dát k adopci, ani jí v porodnici neřeknou, co se jí narodilo.
Po té, co proběhne soud o (ne)zrušitelnou adopci, jsme my, adoptivní rodiče, zapsaní do rodného listu dítěte a dostáváme do ruky originál.
 Pavlína 
  • 

Děti musí znát pravdu, ale ... 

(21.6.2006 9:39:17)
Před několika léty jsme adoptovali překrásného tříletého chlapečka. Od počátku jsem považovala za samozřejmé, že spolu budeme otevřeně mluvit o všem. Myslela jsem si, že mám situaci usnadněnou, syn už přece věděl, odkud jsme si ho přivedli. Jenže jsem netušila, jak velký chaos v té malé hlavičce nastal. A tak jsme se postupně prokousávali otázkami: "Proč jste mě tam (dětský domov) dali ?". Když jsme mu vysvětlila, že my jsme si ho jen našli a odvedli, přišla další otázka : "Proč jste mě tam nechali tak dlouho?" Také jsme mluvili o paní, která se nemohla o děťátko starat. Také jsme si odmalička povídali o tom, jak přicházejí děti na svět, jak je nosí maminky v bříšku. Naivně jsem se domnívala, že je synovi jasné, že já jsem ho v bříšku nosit nemohla. Nebylo. Jednoho dne, bylo mu asi pět let, se mě zeptal: "Tys mě nosila v bříšku?" Říkám mu: „Ale Honzíku, víš přece, že já jsem tě v bříšku nenosila, vždyť si pamatuješ, jak jsme si tě našli a odvedli domů." A až teprve v tomto okamžiku syn pochopil, o čem si to vlastně více než dva roky povídáme. Byl to pro něj strašlivý šok. Strašně se rozplakal a stále opakoval: "Už vás nikdy nechci vidět." Šok to byl i pro mě a tak jsme brečeli oba a já se nezmohla na nic jiného než jen neustále opakovat: "Máme tě rádi, máme tě moc rádi." Za chvíli se vyplakal, opusinkoval mě a teprve teď všechno pochopil a definitivně přijal. Později jsme se vyrovnávali s otázkami : „Kdo byla moje maminka, proč se o mne nemohla starat a je mi líto, že se o mne maminka nemohla starat.“ I z toho jsme nějak vybruslili, i když se skřípěním zubů – syn byl těžce týraný a počátek jeho života musel být velmi neradostný. Dnes je mu 11 let a skutečnost, že je adoptovaný,je pro něj zcela běžná a samozřejmá, přesně tak, jak jsem chtěla. Bohužel tak moc samozřejmá, že o tom vypráví kdekomu. Svému nejlepšímu kamarádovi dokonce sdělil i své původní příjmení (myslela jsem si, že je už dávno zapomněl, ve svých 3 létech je pochopitelně znal) a on mu teď vyhledává lidi stejného jména. Otázka jeho původu mu stále leží v hlavě. Vím, že i když nás má velmi rád a lpí na nás celou svoji dušičkou, je v jeho životě velká neznámá, kterou čím bude starší, tím více se bude snažit ji odhalit. Já nemohu a ani nechci proti tomu dělat nic, jen mohu vytvořit a doufám , že jsem už vytvořila takové prostředí, do kterého se vždy a za všech okolností bude chtít vrátit. Proč o tom tak dlouze píšu? Samozřejmě osvojeným dětem od malinka vysvětlovat tuto pro ně důležitou skutečnost, ale je třeba si uvědomit, že tím nic nekončí, ale teprve začíná.
 Hanula 
  • 

PATRANI 

(21.6.2006 10:13:25)
Nasla jsem se svym manzelem svoji mame pravou matku. Byl to pro ni darek k 50. narozeninam. Velice se vsichni spratelili, navstevuji se, volaji si, mama je stastna, ze ma skutecneho bratra... To vse az po smrti adoptivnich rodicu, kteri ji tuto skutecnost nikdy nerekli.
Nekdo je proste spokojeny s danou situaci, nic neresi, nepatra.
Jiny je zvidavy, podnikavejsi a ma vrozenou touhu vzdy vsechno objasnit.
Na tom se neda nic zmenit...
 Damila 


Re: Děti musí znát pravdu, ale ... 

(21.6.2006 11:31:07)
Milá Pavlíno,
velmi mě dojalo Vaše povídání o synovi. Muselo to být těžké, když si teprve ve svých 5 letech uvědomil, že není z Vašeho bříška, přestože jste se mu to snažila vysvětlit už dříve... Moc Vám fandím, a obdivuji všechny takovéto obětavé rodiče.
 náhr.máma 
  • 

Re: Re: Děti musí znát pravdu, ale ... 

(21.6.2006 21:24:09)
Každé dítě je jinak citlivé na to, kdy a jak mu sdělíme určité pravdy života. Nestačí jen sdělit tuto pravdu ve vhodné chvíli a přiměřeně věku. Musíme naučit dítě s touto pravdou žít. Nejdříve však musím tuto skutečnost náhradního rodičovství umět přijmout sama v sobě.
Hodně mi pomáhá, když naše rodina je v kontaktu s dalšími podobnými rodinami. Dítě se v tomto kolektivu necítí být tolik "jiné", než např.ve škole mezi spolužáky.
Dětí, které se rodí ze srdíčka, je méně.Avšak naše děti to přijímají tak, že prostě některé se rodí své mamince v bříšku a jiné se narodily u jiné maminky, než která se teď o ně stará.
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: Děti musí znát pravdu, ale ... 

(10.7.2006 18:05:05)
Pavlíno, vyprávěli jste mu o jeho biologických rodičích někdy?
Myslím si, že biologická rodina dítěte je a navždy bude jeho součástí, ať chceme nebo ne. Hledání svých kořenů má v sobě každý tak hluboko, že i váš syn má nutkání po svých rodičích pátrat a dovoluji si odhadnout, že ta touha bude s věkem narůstat.
Stejně jako pravdu o adopci, i pravdu o původních rodičích by se dítě mělo podle mne dozvědět od vás, protože vy ji dokážete nejlíp sdělit tak, aby mu neublížila. Nemyslím podrobnosti o tom, jak ho týrali, spíš co se na nich dá najít pozitivního. Třeba hezké oči, nějaký talent či jiná věc, kterou po nich získal, i kdyby to bylo jen mateřské znamínko. Některé děti chtějí svou původní rodinu vidět, jiným třeba to mateřské znamínko postačí jako zástupce jejich minulosti na celý život.
 due soli 


krásné 

(21.6.2006 13:10:25)
Moc hezky jste to vymysleli!! K tomu není co dodat, mám z toho vlhké oči.. Přeji štestí (ale jak čtu, to už máte), zdraví a lásku!!!!!!
 Kmotr 
  • 

Pravda včas se vyplatí 

(22.6.2006 0:54:33)
My jsme s manželkou podobnou situaci řešili velmi podobným způsobem už před více než 20 lety, kdy náš osvojený syn byl ve stejném věku. Dali jsme tehdy na radu psycholožky, u které jsme byli na začátku "osvojovacího řízení", a hlavně na doporučení nezapomenutelného profesora Matějčka,jehož články a knížky nám nejednou hodně pomohly. Dodnes jsme jim za to vděčni, protože i když jinak byl syn dosti problémové dítě, tak s touto včas a přirozeným způsobem sdělenou pravdou se vyrovnal bez jakýchkoli následků. Dokonce ani v pubertě, která byla strašlivá a během níž jsme vyslechli na svoji adresu ledacos, nám nikdy nevmetl do tváře, že nejsme jeho rodiče. Naopak jednou v situaci, kdy se po několika nezdarech dostal do velké deprese a posteskl si, že nemá v životě v ničem štěstí, tak se hned opravil - že jedno velké štěstí přece jen měl, protože má nás.
 Hanka a A+A 
  • 

Re: Pravda včas se vyplatí 

(22.6.2006 9:28:12)
Naprosto souhlasím. I nám se osvědčil stejný přístup.
Na radu psycholožky jsme od miminek vyprávěli "pohádku" o touze po miminku. Nynější puberťáci jsou docela v pohodě. Hanka
 Hanele a Dominička 
  • 

je to teprve začátek 

(22.6.2006 12:49:05)
Adoptovali jsme tříletou holčičku, takže věděla, že jsme si ji odvezli z domečku, kde jsme si ji vybrali, vyprávěla jsem jí pohádku o mamince a tatínkovi, kteří už dlouho chtěli tak šikovnou holčičku a jakou měli radost, když ji konečně našli. Máme ji dva roky a během té doby jsem jí to občas opakovala, protože měla tendence na to zapomínat. Před časem se zeptala, jestli je taky z bříška, tak jsem vysvětlila, že se narodila jiné paní, která se o ni nemohla starat a její maminka a tatínek jsme my, máme ji moc rádi atd. Přijala to, ale vím, že v hlavičce se jí určitě honí hodně věcí, ptá se, jak se ta paní jmenuje a kde bydlí atd. To už je těžší, odpovídám podle pravdy, taky některé odpovědi prostě nevím. Chceme letos zajet do domova, aby si připomněla tety a místo, protože nechceme, aby na ně zapomněla. Souhlasím s tím, že jsme teprve na začátku, přilnula k nám úplně a je u nás šťastná, ale určitě se bude ptát dál a své rodiče se bude snažit časem najít. Jsem připravená jí pomoci a doufám, že jsme začali dobře.
 jiřka 4 děti v NRP 
  • 

Re: je to teprve začátek 

(22.6.2006 13:04:32)
Urcite. Kazde dite se s touto skutecnosti vyrovnava uplne jinak. Nejstarsi dcera, nyni 15,5 o bio rodicich temer vubec mluvit nechce, rika, ze ji to nezajima, i kdyz chapu, ze to muze byt tak trochu poza. Druhy syn od malicka o teto veco hodne premyslel a velmi casto o tom mluvil. Asi nejhure se s tim vyrovnava chlapec, ktery prisel do nasi rodiny temer 10-ti lety po 4 letech pobytu v DD, protoze si pamatoval, jak ve 4 letech z rodiny odesla jeho matka a on zustal se sourozenci a otcem, ktery peci nezvladal, takkze zkoncili v DD. Byl plny vzteku vuci bio matce a ten potom podvedome obracel vuci me jako pecujici osobe na miste jeho matky.
 Hanele a Dominička 
  • 

jsme teprve na začátku 

(22.6.2006 12:55:02)
Adoptovali jsme tříletou holčičku, takže věděla, že jsme si ji odvezli z domečku, kde jsme si ji vybrali, vyprávěla jsem jí pohádku o mamince a tatínkovi, kteří už dlouho chtěli tak šikovnou holčičku a jakou měli radost, když ji konečně našli. Máme ji dva roky a během té doby jsem jí to občas opakovala, protože měla tendence na to zapomínat. Před časem se zeptala, jestli je taky z bříška, tak jsem vysvětlila, že se narodila jiné paní, která se o ni nemohla starat a její maminka a tatínek jsme my, máme ji moc rádi atd. Přijala to, ale vím, že v hlavičce se jí určitě honí hodně věcí, ptá se, jak se ta paní jmenuje a kde bydlí atd. To už je těžší, odpovídám podle pravdy, taky některé odpovědi prostě nevím. Chceme letos zajet do domova, aby si připomněla tety a místo, protože nechceme, aby na ně zapomněla. Souhlasím s tím, že jsme teprve na začátku, přilnula k nám úplně a je u nás šťastná, ale určitě se bude ptát dál a své rodiče se bude snažit časem najít. Jsem připravená jí pomoci a doufám, že jsme začali dobře.
 eapple 


Re: Pravda včas se vyplatí 

(25.6.2006 21:54:06)
Jsem vděčná za vše, co tu můžu číst. Když naší adoptované dceři byly dva roky, začínaly tlaky okolí, že zrovna v tomhle věku by se to dítěti mělo říct a jak že to uděláme my. Netušili jsme. Nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že bychom něco tajili. Vím, že to nejdůležitější je vztah. Když tam bude, půjde všechno. Ale nic nefunguje tak, jak to funguje jiným, nebo jak o tom píší v tomhle článku či jak to říkali v reportáži v televizi. Jsme konkrétní rodiče, konkrétní povahy a máme originální dítě.
Po čase mi došlo, že je všechno přirozené. Ono si to nějak "přijde" samo sebou. Povídání, dotazy, když nebudu mít problém já ani manžel, nemusíme nikdy lhát,ale také nemusíme říkat zbytečně víc, co by dítě už nějak stresovalo. Ono to přijde. Nejlíp zná dítě "vlastní" matka.
A tak naše 4 letá holčička ví tolik, kolik se při našich rozhovorech a čekání na další dítě přirozeně odkrývá. A já jsem nadšená, jak je to normální, v pohodě. A jak v pohodě zareaguje na rozhovor: Maminko, a tys mě porodila? Ne, my jsme si tě také odvezli od těch hodných sestřiček z domečku, kde na nás ve správný čas bude čekat i naše další miminko. Bylo to, jako bych jí sdělila, že zítra bude k obědu bramborák. Normálka.

Dík za vše, co slyším. Povzbuzuje mě to, že budeme směle pokračovat. Jen si myslím, že žádný zaručený recept není. Jo, snad jediný: jsem máma a své dítě dobře znám, takže s otevřeným srdcem a upřímností se vše otvírá samo.
 Magdaléna 
  • 

Řekněte svému adoptivnímu dítěti pravdu včas. 

(23.7.2007 19:26:13)
Je to již poměrně dlouho,co jsme podobnou situaci,týkající se adopce našeho syna,řešili.
Asi ve 3 letech synovi manžel během hry řekl,že se nenarodil nám,ale jiné paní v nemocnici,která se o něj nemohla starat.Proto vzhledem k tomu,(což je pravda)že nám zemřely 2 děti jsme si syna přivezli domů a nyní je náš.Že jsme si ho vybrali a máme ho rádi,jako by se narodil přímo nám.
Náš syn se ani příliš nevyptával. Během let jsme se k tématu ještě několikrát vrátili,v domění,že na celou věc zapoměl,protože o svůj původ nikdy ani slovem neprojevil zájem.Opak byl však nejspíš pravdou.
Když nastoupil do školy,to,že je adoptovaný sdělil ihned svojí učitelce,která o tom nic nevěděla a informovala se u nás o celé situaci.Poté jsme se synkem probrali opět celou věc s tím,že je skutečně náš ,že se nemá za co stydět ,ale že cizí lidé nemusejí vždy všechno vědět a sdělovat na potkání zajímavosti typu:"víš já jsem adoptovaný" není nutné.
Od té doby věc neřešíme. Syn je náš a ,přesto,že je již dospělý,svůj původ zatím neřeší.
Přesto,že jsme synovi jeho vhtah k nám sdělili již v jeho raném dětství,až v dospělosti mu bylo v návalu vzteku jednoho našeho příbuzného vmeteno do tváře,s úmyslem mu co nejvíce ublížit,že není náš.
Tehdy jsme vděčili skutečnosti,že jako malé dítě poznal pravdu a během celého svého žvota měl možnost se s touto svou životní situací sžít a vyrovnat natolik,že mu ani toto hrubé napadení neublížilo.
Proto mohu jen poradit Vám,kteří váháte sdělit svému adoptivnímu potomkovi stav věci.
Neváhejte příliš dlouho.Sdělení pravdy od druhých lidí,nebo i dětí je velmi bolestivé!
 Vavuska 


Naše slniečko 

(26.6.2006 1:04:59)
Ahoj, pred šiestimi rokmi som ani netušila, čo ma všetko čaká... Naše slniečko máme už od malička a tiež je zo srdiečka. Preskákali sme si rozhovory a vysvetlovanie o brušku a srdiečku a mnohé ďalšie. Dcérka vie, že sa môže na nás obrátiť s každou otázkou, aj keď sa jej niektoré odpovede páčia menej ako iné (napr. môžem namiesto večere cukríky?).
Pri našich rozhovoroch nám veľmi pomohlo začleniť dcérku medzi deti s "podobnými osudmi", kedy sa necítila tak odlišná a sama. Ale je pravda, že jedna vec je pochpopiť, že sme si ju našli a druhá je súvislosť s bruškom a papaním s prsíčka a ostatné súvislosti, ktoré si tie detičky ešte nedávajú do súvislosti tak jasne, ako my dospelí.
A na radu našej psychol. sme zaviedli druhé narodeniny - Deň, kedy prišla k nám, a ten oslavujeme len my - výletom.
Som veľmi vďačná tej žene, že nešla na interupciu a vzdala sa dieťatka v prospech neznámych cudzích ľudí. Určite je to lepšia cesta a robí nás denne šťastných, keď vidíme ako nám pred očami rastie a učí sa stále nové a nové veci.

Ináč, je to super stránka, našla som si tu ďaleko viac tém a informácií, ako u nás.
 zuzkasim 


rodiče 

(27.6.2006 10:51:53)
Nevíc mě zaujala poslední věta článku, že o biolobických rodičích mluvíte s úctou, protože nebýt jich, nemáte vaše děťátko. To se mi zdá moc krásné.

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.