| Míša | •
 |
(16.6.2006 13:17:48)
Já měla dětství šťastné a měla jsem milujícího taťku a tak jsem automaticky předpokládala,že můj vyvolený bude taky skvělým tátou.Možnost,že by to tak nemuselo být,mně vůbec nenapadla.Moje děti zažívají podobné peklo,jen toho fyzického násilí je míň,zato toho psychického....Synovi je 16 a dceři 15 a já lituju,že jsem neodešla dřív(teď jsem ve fázi odcházení).Teď se společně těšíme na nový začátek.Bojím se,že mi to taky budou vyčítat(to že jsem to nechala tak dlouho.Povzbuzuje mně,že vy co jste to zažily,máte nyní spokojené manželství.Snad jim to zkažené dětství ta dospělost vynahradí.
|
| miriam | •
|
(17.6.2006 16:16:04)
Se slzami v očích jsem přečetla článek i příspěvky pod ním. Sama jsem neměla tak dramatické dětství, fyzického násilí doma moc nebylo (i když si pamatuju, jak otec bil maminku, ale nebylo to často). Naši spolu zůstávali dlouho po tom, co si otec našel jinou ženu, a podle toho to doma vypadalo. Vlastně jsem se už narodila do rozbitého vztahu, a tak se naschvály a vzájemné znepříjemňování života děly čím dál častěji. V pubertě jsem trpěla depresemi, po dvacátém roce se to ještě zhoršilo. Dokud jsem rodičům opravdu neodpustila, můj psychický stav se nelepšil, jen zhoršoval. Až v momentě (ne, že by to bylo najednou, bylo to několik let intenzivního vnitřního boje - ovšem za vydatné pomoci dalších lidí), kdy jsem odpustila, se věci začaly měnit. Dnes mám s oběma rodiči dobré vztahy, ale to je také tím, že jsou to v podstatě slušní lidé, žádní opilci... v případě alkoholiků to musí být daleko těžší.
Dobře vycházím i s otcovou druhou ženou, kterou jsem nesnášela úplně nejvíc. Deprese z mého života zmizely, jen se občas cítím vyčerpaná a mívám dlouhá období, kdy jsem hodně unavená.
Zklamání z rodiny také způsobilo, že jsem si velmi dlouho nemohla najít partnera, až jsem se začala bát, že zůstanu sama. Ale nakonec jsem našla, máme pohodovou rodinu a doufám, že nám ta pohoda vydrží.
Každému, kdo se v životě pere s nenávistí a kdo nedokáže nebo ani nechce odpustit, přeju, aby poznal to, co jsem poznala já. Že totiž odpuštění osvobozuje od velmi těžkých břemen, která s sebou životem vláčíme.
|
| L.M. | •
|
(19.6.2006 0:01:36)
Po přečtení vašich zážitků z dětství mi je moc smutno.
Já osobně jsem měla krásné dětství a teď, když mám 9-ti měsíční holčičku si pořád říkám, že ona bude mít takově dětství jako já. Vždycky jsem si říkala, že budu mít manžela, jako je můj tatínek. Hodného, laskavého, prostě člověka, který si své ženy váží. Mám manžela, který má spoustu podobných vlastností, jako můj tatínek, ale má i chyby, které se projevují hlavně sobectvím. Ale nikdo není dokonalý, že? Když jsem si přečetla vaše příspěvky, utvrdilo mě to, že i přesto, že teď máme krizi, musím být ráda za to, co mám. Nikdo mě nebije, nechodí domů opilý...prostě doufám, že se nic nezmění a že naše dcera nikdy nebude mít takové zážitky jako vy.
Moje sestřenice mi vyprávěla o svém otci, který se před všemi ostatními strašně přetvařoval a v soukromí doslova mlátil, znásilňoval a ponižoval mou tetu. Několikrát dokonce skončila i v nemocnici. Oběti byly i sestřenice. Až na to znásilňování. Teta se ho nemohla zbavit, několikrát se stěhovaly do podnájmu z jejího vlastního, po rodičích zděděného bytu. Nespočetněkrát volaly policii, ale ti byli strejdovi kamarádi, takže si tím moc nepomohly. Dokonce měl známou i soudkyni, takže i s rozvodem měli problémy. Starší sestřenice odjela od toho všeho se svým milujícím přítelem do Kanady, kde se vzali a tak nějak se uklidnila. Ale po nějaké době se zhroutila, začala mít halucinace a skončila na psychiatrii. Myslím si, že to všechno má spojitost s jejím dětstvím. Mladší sestřenice vypadá, že už je celkem v pohodě. Teta odjela hlídat děti do Švýcarska a taky se zdá, že žije vyrovnaným životem. Jisté ale je, že ve všech třech to naždy zůstane.
A k tomu všemu jsem zrovna včera potkala strašně opilou ženskou, u které jsem už na první pohled poznala, že si v alkoholu holduje. Šla se svými syny , jeden ve školním a druhý v předškolním věku, a protože jsem od porodu strašně přecitlivělá a nikdy předtím by mě asi nenapadlo dále nad nimi přemýšlet, se slzami v očích jsem si představila, jak to asi u nic doma vypadá, co budou ty děti mít k večeři....
Je mi moc líto, co jste si musely prožít, s čím mnohé z vás ještě i dnes po letech bojujete. Všem vám moc přeju abyste si žily spokojeným životem a abyste se už nikdy nemusely ničeho a nikoho bát.
|
|
|
| R | •
|
(18.6.2006 23:21:09)
Mám takový dojem, že všichni, kdo přišli do styku s domácím násilím, si dali opravdu záležet, aby vybrali ty nejlepší protějšky. Můj otec také byl doma často bit, a měl děsné dětství, a můžu o něm prohlásit, že to byl ten nejlepší táta na světě. Prožila jsem naprosto skvělé dětství, kdy oba rodiče byli naprosto sehraní a skvělí. Ovšem já si také vybrala špatně. Už mám napsaný i rozvod, ale naprosto obdivuji všechny ženy, které se dokázaly rozvést. Je to hrozně těžké. Manžel hodně pije, ale je pravda, že když přijde domů opilý, tak je naprosto úžasný, hraje si a vtipkuje s dětmi, není na něm opilost znát. Ovšem, když mu alkohol chybí, tak je nerudný, náladový, dřepne si k televizi, nic nedělá. Mimoto nám nechce ani dávat peníze, takže na to, že jsem žena ředitele velkého podniku, žiju jako socka. Manžel si kupuje značkové hadry, po hospodách nechá nemalé obnosy, kolo si pořídil za 100.000 Kč, a prostě na sobě nešetří. Za to, když chci pro syna na ponožky, tak je to hrozný problém. Někdy nám peníze dá, někdy mi řekne, že se nemám flákat na mateřské. Přitom jsem měla i velmi lukrativní nabídku /manažerská pozice/ za 50.000 Kč měsíčně, ale řekl mi, že si nepřeje, abych pracovala v Praze. A teď mi vyčítá, že jsem na mateřské, dceři budou tři roky. Netýrá nás, nemlátí nás, ale přesto ta je náladovost a nevypočítatelnost, jestli se vrátí usměvavý nebo naštvaný, mě děsně štve. Jestli nám dá nákup potravin, nebo řekne, že nemá, to je fakt hrůza. Přesto nemám sílu, podat žádost o rozvod. Mám strach si najít i nějakého přítele, protože mám obavy, aby pak nezneužíval děti, prostě se vůbec bojím, zda by mohl někdo mé děti milovat. Manžel je rád má, i když jim to neumí moc říkat. Fakt nevím. Někdy je to skvělý táta, jindy má období naprosté liknavosti ke všemu. A už vůbec si nejsem jistá, zda je nám věrný, protože tím, že je ředitel, tak se mu "ženské" cpou sami do náruče, a občas jsem už musela řešit "nevhodné" esemesky, které mu chodily. Prostě někdy jsem s ním šťastná, jindy bych ho zabila.
|
| martík | •
|
(20.6.2006 13:39:39)
Mám to podobně jako ty - můj manžel mi taky připadá jako pan Jekyll a Hyde. Budeme spolu už dvacet let a máme dvě dcery 18 a 15 let. Taky malý sídlištní 2+1, což přispívá k tomu, aby nikdo nemohl utéct před ničím. Manžel je něco, čemu se říká "kvartální alkoholik", pár týdnů nic a pak týden taková síla, že jedině to, že na mne ani holky jěště nesáhl, mě s ním udržuje ty léta. Psychicky deptá dcery víc než mne a říká jim takový věci, které by člověk nepoužil ani vůči nepříteli. Já se z toho vždycky dostávám dlouho a před několika lety jsem ho dotlačila pod hrozbou rozvodu k Apolináři na pohovor, odkud se on vrátil se širokým úsměvem a slovy: vidíš, já jsem Ti říkal, že nejsem alkoholik - a že mu tam řekli, že na léčení není ještě zralý! Je to přesně o tom,že já mám ráda pana Jekylla a toho Hyda si říkám, že musím "přetrpět", sama za sebe to vydržím, ale kvůli dcerám mě to dostává - jestli taky takhle budou vzpomínat na dětství... Můj manžel totiž umí vyjadřovat vůči dcerám nahlas jenom negativní emoce a jenom podpořen alkoholem. Já to vím, že nás má rád, ale jak to maj vědět ty holky, z čeho to maj poznat... A přitom, když jsme spolu sami, tak o nich mluví hezky a je na ně hrdej - akorát se jimto snad stydí říct nebo co...
|
| Andrea | •
|
(21.6.2006 10:54:28)
Tím, že ještě není manžel zralý na léčbu, asi u Apolináře mysleli skutečnost, že se ze své vůle sám ještě vlastně léčit nechce a alkohol nepovažuje buď za problém vůbec a nebo ne za až tak dramatickou potíž. Zkrátka se sám považuje za zdravého a k Apolináři ho dokopala jen ´protivná´manželka. K tomu aby léčba byla úspěšná je totiž nutné, aby nemocný alkoholik sám zjistil, že už to nezvládá a že už takto dál žít nemůže. Pak spolupracuje, rozebírá při terapii své problémy, traumata, rodinu a komplexně řeší celý problém kousíček po kousíčku. Jestliže je ale klient k léčbě nějak dotlačen, bere léčbu tak, že si to tam při terapiích odsedí-odkroutí-přežije několik týdnů a pod.. Jenže při návratu do civilu pije znovu a příbuzným obvykle vmete do očí, že se léčil a že už po něm nemají nic chtí. Dle svého mínění je již zdraví nebo jsou všichni doktoři neschopní.
Pokud bych chtěla mít doma už konečně klid a zejména kvůli dcerám, tak bych s manželem kdykoliv se u něj objeví kvartální ataka o ní chtěla mluvit. Kdyby nechtěl, řekla bych mu, že to není jen jeho problém a že alkoholem a nepříznivým klimatem doma ničí nervy celé rodině. Možná bych si ho zkusila i nahrát na diktafon, natočit a s tímto materiálem ho po vystřízlivění konfrontovat. On si totiž možná ani neuvědomuje, jak je hrozný a co vám doma vlastně provádí. A pak mu při výtkách můžete připadat jen jako otravné hysterické ženské, když on si přeci jako správný chlap jen vyrazil z kopýtka.
Každopádně přeji hodně štěstí a ať to dobře dopadne. Já jsem totiž stejně jak to tady někdo již uváděl, kvůli alkoholu otce předčasně uzavřela manželství. A žen, které udělaly jako únik totéž znám několik a né vždy to dopadlo dobře. Jednu známou týrá manžel a bude se rozvádět, druhá, která se jako nezralá vdala, řeší věčné nevěry manžela, z kterého se postupně stal alkoholik. Navíc jí vyhrožuje odebráním syna. On je totiž v očích okolí dokonalý, zatímco ona z té bezmocnosti zápasí s depresema. Další známé vyčítá muž, že se fláká a moc nevydělává jako on. Jenže o děti se někdo starat musí a pakliže se nejde věnovat pouze kariéře, žena samozřejmě na výplatní listině uvidí menší částku... Jsou to pohnuté osudy.
|
|
| Líza | 
|
(21.6.2006 11:32:12)
Martíku, tady se jen nabízí otázka, proč s ním těch 20 let jsi...:-(
|
| Michal | •
|
(22.6.2006 12:52:59)
Milá Lízo!
Možná by pomohl nějaký prášek, co říkáš? ;-)
|
| Zombre | •
|
(29.6.2006 11:24:03)
Reaguji pozdě ale nedá mi to. Michale, buď tak laskav a hoď se do klidu.
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)