| Chiméra, syn 5,5 | •
 |
(28.2.2006 8:41:40)
Ano, kritika děti neblaze poznamená.
A pokud pro změnu budete dělat, to co se v článku doporučuje (jak např. požádat o uklizení pokojíčku), dítě se na vás srdečně vykašle. Asertivně.
|
| Jana, dva kluci (1999,2000) | •
|
(28.2.2006 8:57:12)
No, já když své děti o něco slušně požádám, tak to udělají. Tak by to snad mělo fungovat ve všech vztazích, ne jenom mezi rodiči a dětmi, ne? Samozřejmě, že musím občas svou prosbu několikrát zopakovat, ale pořád to považuji za lepší řešení, než abych to za ně dělala já.
|
| Chiméra, syn 5,5 | •
|
(28.2.2006 9:10:33)
Hm, já zas nemám sílu opakovat to tisíckrát (a zbytečně).
Ani výhrůžky (že hračky půjdou do sklepa) nepomůžou.
|
| Amy, 2 děti | •
|
(28.2.2006 9:18:31)
A už jste někdy ty hračky do sklepa skutečně odnesla?
|
| Amy | •
|
(28.2.2006 9:49:44)
Je pravda, že na každého to účinkuje jinak. Zatímco dcerka srdceryvně oplakala každou odnesenou hračku, synek si nezúčastněně a lhostejně šel hrát s tím, co zbylo.
|
|
| Etinka |
|
(28.2.2006 13:14:22)
Taky jsem dceři (3) řekla,že ji vyhodím hračky,když si je neuklidí. S klidem mě následovala ke koši a ještě se zeptala:"a vyhodíme i ten zbytek?" Po chvíli vzala hrabičky,šla ke koši,vyhodila je a řekla:"já už si s nima nebudu hrát!"Co potom?
|
| Martina | •
|
(28.2.2006 14:53:21)
Ahoj, já myslim že jde o to že dítě ví že jakmile bude další příležitost tak dostane nové... tak to nevyhazujte, zamkněte do skříně, klíč dejte na nepřístupné místo a až si budou chtít děti hrát tak budou muset vymyslet něco jinýho než zábavu s hračkama. Protože ty chtěly vyhodit. A dokud budou chtít vyhazovat hračky tak je nedostanou protože to samozřejmě stojí peníze. Starám se doma o puberťáka a chvíli mu taky trvalo než tohle pochopil. Jeho pravá maminka na to asi nějak moc nesázela a nepřišlo jí to důležité.
|
| Etinka |
|
(1.3.2006 8:45:50)
To je dobrý nápad. Já jsem totiž vůbec nepočítala s tím,že to opravdu bude chtít vyhodit,má ty hračky ráda.
|
|
|
| Dana | •
|
(7.3.2006 8:33:02)
Jo, u nás je to přesně stejně. Strašně je zajímá, kam ty hračky vyhodíme a co bychom mohli vyhodit ještě...
|
|
|
| maschul | 
|
(7.3.2006 9:49:33)
...děti mají mít hranice...často se přistihnu že také nedodržuju co bych chtěla...nejsem důsledná...
Plesknutí přes ruku ,nebo zadekl,když vidím že už je toho moc...to prostě dělám...
Ale doufám,že si nebudu své životní zklamání a prohry léčit na neshodách se svým synem...
Pořád se to točí kolem tématu ,jak dobré je mít či nemít děti,že Chiméro?
Prožila jsem si taky moc špatná období...jen mám pořád pocit,že Ty jsi zhořkla na nesprávném místě...
|
|
|
|
| ajka | •
|
(9.3.2006 8:22:38)
no já tedy nevím, mám syna o dva roky mladšího než vy tedy 3,5 a od dvou let si uklízí hračky za mé asistence či pomoci sám...
zkouším vždycky prvně podobrém, jako prosbu a pokud to nezabere.. tak stačí říct, že hračky vyhodím a nebo někomu z jeho kamarádů dám.. a máte vydět ten fofr.. je totiž pravda.. že jednou když neposlechl, tak jsem vzala jednu hračku a vyhodila ji...
myslím, že kdybyste jednou opravdu hračky odnesla do sklepa, tak si bude uklízet o poznání lépe a myslím, že 5,5 leté dítě, by to mělo zvládnout docela dobře... všiměte si, co dělá ve školce.. tam musí uklízet všichni.. syn neuklízí? nebo to tam snad za něj dělá někdo jiný? my to máme tak, kdo neuklízí, tak si ani s hračkama nehraje.. a popravdě.. syn tím, že si věci musí sám uklízet není ani velký krámař.. zato neteř 5 let, když je u nás, tak vyrabuje skore všechny hračky a uklízet nechce....
asi tak, podle mě, je důležité být důsledný.. pokud řeknete, že když si neuklidí, hračky půjdou do sklepa a on neuklízí, tak ty hračky prostě sbalte a do sklepa je na týden odneste.... pokud totiž jen vyhrožujete a nekonáte a syn velmi brzy pochopí, že to jsou jen plané výhružky...
|
|
|
| MirkaEyrová | 
|
(28.2.2006 21:46:42)
Taky jsem si myslívala, že budu prosit typu "Prosím běž si uklidit pokojíček". Ale když jsem viděla to naše dítě, že neudělá ani krok dobrovolně a sám, a že by byl nejradši, abychom ho ve všem a neustále obskakovali, tak bych si připadala jako totální onuce, abych ho ještě prosila: pětiletému dítěti - prosím, oblékni si ponožky - vzápětí - prosím, vezmi si mikinu - za pár vteřin - prosím, obuj si boty atd. atd. - a to ještě donekonečna opakované, protože by to na laskavý tón neudělal (známe ho, známe). Grrr. Myslím, že dítě by mělo mít vědomí, že za určité věci je odpovědné takříkajíc "v každém případě", a že se ho o takové ty základní věci nikdo prosit nebude. Mě taky nikdo neprosil, abych ho v miminkovském věku přebalovala, kojila ho atd. - musela jsem to udělat automaticky, ne v závislosti na tom, že mi za to bude někdo vděčný.
|
| MONIKA M. | •
|
(1.3.2006 15:38:51)
Ahoj Mirko! K tomu, jak píšeš, že dítě by si mělo být vědomo svých povinností: souhlasím, ale rodiče je to taky musí naučit. Je jasný, že pokud po něm budu odmala poklízet hračky a jím udělaný nepořádek, tak v 5-ti letech jím nějaká věta typu "Nelíbí se mi, jaký máš v pokojíčku nepořádek, mohl by sis ho, prosím, poklidit" nehne. Podle mě je třeba s tím začít odmalička a tak jsem taky pochopila ten článek.
Já to tak se svým skoro dvouletým synem dělám už od doby, co začal chodit (13. měsíců) a nemám s tím problémy. Často mu to musím opakovat nebo ukazovat, co má poklidit, chce každou hračku popusinkovat před tím, než ji dá na místo až to trvá přes čtvrt hodiny, ale to mi nevadí, vždyť je ještě malý. A když pak zvolám "bravóóó" a zatleskám, tak je tak pyšný, že mu to kouká z očiček. Samozřejmě, že se mu taky někdy nechce, zakývá hlavičkou a vypraví ze sebe to nejroztomilejší "ne", vždyť není žádný naprogramovaný robot. A tak to poklidím sama nebo mu pomůžu. Hlavně si člověk nesmí hrát na četníka. Když si chce ještě dál hrát a zrovna nikam nespěcháme, tak ho prostě ještě chvíli nechám. Do vany může i za deset minut. Není to přece o tom, kdo z nás dvou je silnější a má poslední slovo, ani, že dítě musí bezhlavě poslouchat rodiče. Naopak. Když s něčím nesouhlasí a dá to najevo, tak je to jen dobré znamení, že se mu to v té hlavičce všechno pěkně vyvíjí a rozvíjí, a že se umí projevit.
Čaučau
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2006 15:55:30)
Moniko, no právě že jde o to, když dítě něco slýchá odmala, ví, že by to mělo být, že to po něm chceme, ale přesto to prostě dělat NECHCE. Moje dítě nikdy nebylo tvárné. U něj trvá mnoho měsíců či většinou let, než něco "vezme za své". A některé věci prostě dělat dobrovolně odmítá i po letech "učení". Nemůžu si pomoct, ale za takových okolností mi to prošení prostě připadá nevhodné a ponižující.
|
| MONIKA M. | •
|
(1.3.2006 16:14:14)
Tak to máš těžké. Můj syn se mi taky zdá tvrdohlavý (po mně), ale zatím, jak jsem psala, je v pohodě. Je pravda, že třeba, až trochu odroste, tak to bude zase jiný kafé. Doufám, ale, že ne.
Nevím přesně, co tvůj prcek chce či nechce, ale možná by fungovalo ten jeho pokojíček nechat tak, maximálně tam vyluxovat a utřít prach, ale na jeho bordýlek nešahat. Až se mu to nahromadí a nebude vědět, kde co má, tak se mu možná rozsvítí. Nebo pokud nedá své špinavé prádlo do koše, tak mu to prostě třeba naházat na hromadu a nevyprat, ale to by možná lépe zabralo u puberťáků. Nevím, já s tím zatím zkušenost nemám, tak se těžko radí.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2006 16:28:39)
Moni, bé, to nezabírá. Jemu je srdečně jedno, že má ve věcech chaos. Pochopitelně do doby, než něco hledá. Ale málo platný mu říkat, že si má uklízet a "no tady vidíš, jak dobré by bylo, abys každou věc uklidil tam, kam patří dřív, než zapomeneš, odkud jsi ji vzal". Dokonce jsem už i zařízení pokoje v rámci našich hodně skromných financí snažila nakombinovat tak, aby chápal, kam co má uklízet. Lásku k pořádku mu stejně pořád nějak nemůžu vypěstovat. Ale jak říkám - vím, že tohle jsem si "způsobila" sama, protože jsem ho k pořádku nevedla. Jsou ovšem věci, ve kterých ho vedeme odmalička, a stále je s nimi problém...
|
| MONIKA M. | •
|
(1.3.2006 21:50:52)
A kolik je mu to let? A možná je to už v povaze, takový ten flegmatizmus. Jsou tací, co mají všude bordel, ale vyznají se v něm. Já naopak vždycky všechno tak poklidím, že to pak nemůžu najít. Manžel je spíše ten bordelář, tak nevím, jak se malý nakonec vyrýsuje.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2006 21:58:03)
Jo to bys koukala ten flegmatismus, co z něj přímo srší:-))) Jinak co mě se týče, vždycky jsem byla ve všech rodinách za tu "odpovědnou" osobu, co o všem ví a všechno najde. Ale už se lepším:-)))
|
|
|
| Lidka | •
|
(3.3.2006 19:49:52)
Mirko-tož to mám doma taky...a nechat mu tam takový nepořádek,aby si něco uvědomiil-to fakt není možné...Mu je to jedno-on je šílený flegmoš,ale jak v čem...je sice flegmoš,ale vzteklina zároveň-pořád vybuchuje...ale že třeba jde ze školy a je mu jedno,kdy mu jede autobus-prostě až tam dojde,tak něco pojede /že mu ujede autobus před nosem a další jede za hodinu ho nějak netankuje/....A uklízí v tom stylu,že vše nahrne do šuplíků,pod postel,nebo pod schodiště-zrovna dneska jsem vybrala hromádku po jeho "úklidu"...Taky NIC nezabírá!Zakázaný počítač,prostě nic.Lenost je silnější!!!!
|
| MONIKA M. | •
|
(4.3.2006 16:27:20)
A co kdyby se mu nepralo, až už nebude mít nic na sebe? Myslíš, že by to nezabralo? Já s tím teda nemám zkušenosti, ale vžít se do toho, tak bych si ty hadry po sobě radši posbírala:))
|
| lidka | •
|
(4.3.2006 23:13:39)
Moniko-tak například na toho našeho by to vůbec nezabralo...bylo by mu to jedno.On by si vytáhnul i tu špinavou mikynu-chodil by v ní i rok!Bez obav!Klidně půjde v jedné ponožce bílé a druhé černé.../no to jsem ho třeba přecenila,bílá a černá by mu třeba bila do očí....
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(5.3.2006 11:58:58)
To je skoro přesné!:-) Je fakt, že náš kluk už poslední dobou občas má záchvat pořádkumilovnosti a uklidí věci správně, ale pořád převažuje to, že když už uklidí, je to nějak všechno jedné hromadě, nejlépe ve skříni, do které to vůbec nepatří:-)))
|
|
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2006 16:02:33)
Jo, na četníka jsem si nikdy nehrála, a nikdy jsem nepožadovala, aby poslechl vždy a okamžitě. Nic nemám ani při projevu zájmu (v obecné rovině). Ale když slyšíš u (velkého) dítěte za každou připomínkou povinnosti (kterou má už roky znát) jeho "a próóóč?" a "mně se nechce", případně "ne!", tak to někdy docela naštve, to Tě můžu ujistit.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2006 16:09:14)
Dodám, že mně se nejedná o pořádek v pokojíčku - na to mi prostě nezbývaly síly, tam vím, že těžko můžu očekávat synovu pořádkumilovnost. Jde mi o zásadní věci, na kterých jsme si trvali odmalička, které jsme na něm vždy nakonec nějak "vydupali" (protože prostě MUSELY být) - ale přes veškerou snahu o vštěpování, vysvětlování, příkazy, tresty, pochvaly atd. atd. prostě mnohdy "dělá potíže". Ne nadarmo člověk občas mívá pocit, jestli třeba netrpí nějakým autismem nebo tak... Na druhou stranu se stav většinou zlepšuje - ale zase se zhorší třeba při nachlazení, nemoci atd.
|
| lidka | •
|
(3.3.2006 19:54:14)
Mirko-a můžu vědět ty "zásadní věci"?Které odmítá dělat?
|
|
|
| PajaMM | 
|
(1.3.2006 16:16:49)
Mirko,
jak to tak cut, mam se nac tesit :-)))
Nasi Klarce jsou jen 3,5 a uz diskutuje naprosto o vsem, na vsechno ma svuj nazor, vsechno vi lip, nez my...
V uklizeni s ni teda problem neni, ale v ostatnim ano...neni to nijak hrozne, jen je to nekdy dost vysilujici.Porad dokola vysvetlovat a vysvetlovat....priznam se, nekdy vypenim a kricim...pak je mi to lito, ale ona moc dobre vi, jak me ma vytocit a dela to schvalne, mrska mrnava...
Jinak je zlata, chytra, ucenliva, v mnoha vecech tvarna....ale nekdy je to na zabiti:-))))
To ale asi zuname vsechny, ze?
A Moni, ted ti to NE a DISKUSE pripada roztomila, ale prijde doba a nebude to dlouho trvat, kdy te to bude pekne vytacet:-))))))
|
| MONIKA M. | •
|
(1.3.2006 21:58:47)
Tak to budu muset pořádně setnout zuby. Taky jsem spíše "snadno vypěnitelné povahy". Ale musím říct, že dítě naučí člověka ovládat se a být trpělivý, tak se aspoň budu trénovat:))
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2006 22:22:15)
Jé, holky, dneska byl večer syn tak krásně tvárný!... Odpoledne jsem ho lehce zpucovala, protože chtěl zničit několik dní vypracovávané dílo a přes moji snahu ho zadržet, vysvětlit nebo odvést ho pryč se vztekal (inu jako malé dítě). Tak jsem asi po čtvrthodině boje v rovině "po dobrém" vypěnila. Děvčátka, takového beránka jsem už několik dní neviděla:-)... On byl těch posledních pár dní těmi horečkami k nevydržení, tak to bylo docela příjemné - změna k lepšímu. Nechal si vysvětlit, co bylo třeba, dokonce i uznal, že to je v jeho zájmu nechat si trochu ukázat cestu...
|
| MONIKA M. | •
|
(1.3.2006 22:41:07)
Tak to je super. Ať to tak pokračuje!
|
|
|
| jITKA | •
|
(9.3.2006 11:19:33)
Ve Vás se poznávám,taková tolerantní klidná a smířená s odmlouváním a okamžitým neposlechnutím jsem byla také smířená.Nejsme přeci roboti a ne vždy se nám chce poslechnout říkala jsem si.Bohužel jen do doby kdy jsem nastoupila do zaměstnání a to na co jsem měla čas dřív celý den jsem musela stihnout ve 2-4 hodinách po práci.Zavinila jsem si to sama a u toho druhého miminka co právě čekám se budu snažit udělat vše "trochu" jinak.Garantuji že Vás ta trpělivost přejde stejně tak jako přešla mě.PEVNÉ NERVY
|
|
|
|
|
| Líza | 
|
(2.3.2006 5:11:08)
Moniko, možná se pletu a zbytečně maluju čerty na zeď, ale to, že dvouleté dítě baví uklízet a dělá to dobrovolně, obzvlášť za vydatného pokřiku bravo a potlesku, nevypovídá nic o tom, zda za půl roku budeš schopná přimět ho vzít do ruky třeba jedinou hračku za účelem dát ji na místo.
Jojo...někdy si říkám, jaká je naše Jocka umělkyně. Když mají s Verčou uklízet hračky, jde čůrat. Pak kakat. Pak má hlad, žízeň. Potom už jde do tuhého, tak je unavená, když ani to nezabere, tak ji bolí ruka, noha. V té chvíli už dááááááááááááávno neprosím - nevím, proč prosit vychcánka, který hraje na to, aby utloukl čas, zatímco to uklidí starší ségra.
|
| MONIKA M. | •
|
(2.3.2006 14:25:42)
Ahoj, už mi to bylo řečeno a psala jsem, že kdovíjaký bude až odroste. Nechám se překvapit, nic jiného mi nezbývá.
|
|
| Verera | 
|
(5.3.2006 0:01:00)
Chachá, tak to je přesné. A jakým úžasně otráveným tónem dokáže čtyřletý prcek pronést "A proč máme pořád uklízet?" , to se prostě musí slyšet.
Někdo tu navrhoval, že se má nechat binec v pokojíčku, až je to trkne. To jsem zkusila taky. Když jsem se brodila hromadami vysokými do půl lýtek, abych mohla uklidit čisté prádlo do skříně, nějak mi došlo, že to asi nebude fungovat:))
Na syna platí hrozba vyhození hraček, na holčičku ne, té je to jedno. Když pohrozím, vypadá to tak, že syn za ohromného brblání uklízí, holčička stávkuje, on je na ni naštvaný, zmydlí ji, ona si to nenechá líbit a na závěr se poperou. Já to řeším asertivně. Odeberu se do nejvzdálenější místnosti, zavřu za sebou dveře a tvářím se, že tam nejsem :)) Jinak bych musela asi rozdávat pohlavky, čemuž se snažím vyhnout.
|
|
| MAMA V NORSKU | •
|
(6.3.2006 17:08:38)
Nechapu, jak muze mama o svem diteti rict, ze je vychcanek?
|
| Líza |
|
(6.3.2006 17:13:11)
No normálně, zkus hláskovat, možná to taky vyslovíš.
|
| Šari a Kamilek | 
|
(9.3.2006 15:34:59)
Lízo, z nor.mamy si nic nedělej.Vůbec nepochopila, že to myslíš dobře.
|
|
| Šari a Kamilek |
|
(9.3.2006 15:39:09)
Lízo, vyprdni se na nor.mámu.Vůbec nepochopila,že to myslíš dobře.
|
|
|
| Chiméra, syn 5,5 | •
|
(7.3.2006 9:44:00)
Milá norská mámo, i lidská bytost může být sakramentsky vychcaná. A to už ve velmi raném věku. Proč si lhát do kapsy?
|
|
|
|
| Sarah, 2 kluci | •
|
(6.3.2006 13:56:16)
Ahoj všichni, musím se zapojit do diskuze, poněvadž my máme s uklízením a posloucháním všeobecně taky trochu problém. Jak se píše v příspěvku hned někdě v úvodu, věta typu "ukliď hračky" nebo podobná u nás někdy vůbec nefunguje, ikdyž jí zopakuji ne víckrát, ale tisíckrát. Náš chlapeček když nemá náladu, neudělá nic a můžu se postavit na hlavu. Snažím se samozřejmě všechno řešit po dobrém domluvou a příkladem, ale někdy mě to stojí vážně hodně úsilí. Přeju všem pevné nervy.
|
|
| Dana | •
|
(7.3.2006 8:38:49)
Jé, Moni, já když měla "skoro dvouleté" dítě, já měla ideálů... ;-)
|
|
|
| toranoko | •
|
(1.3.2006 20:24:04)
A o to prave jde, ty si tu krivdu neses uz sama. Me taky nikdo neprosil....me taky ne, ale pak jsem zkusila ja sama (dobrovolne) prosit a dekovat za kazdou malickost. Nepripadala jsem si jako onuce, protoze jsem to delala z vlastni vule. A docela jsem se divila.
Mam pocit, ze prave to, ze on "musi", je ta chyba, mozna by bylo lepsi aby "chtel", delal to rad, protoze te tim potesi, protoze ho potom pochvalis, budes na nej mila...nejde to ze dne na den, ale kdyz vydrzis a budes mu to neustale vysvetlovat, verim, ze to pochopi.
Jinak, ta narazka na prebalovani a tak, to snad nemyslis vazne? On za to muze, ze to potreboval?
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2006 20:58:36)
Toranoko, není to tak, jak si to představuješ. Já sama o sobě jsem nikdy žádnou křivdu v sobě nenesla (ne tu, co si myslíš). Naopak já vždycky a pořád děkovala, prosila, manžela, ostatní lidi, a přináší mi to potěšení -přijít někam do krámu a prohodit pár vlídných slov s prodavačkou anebo třeba jen se "souputnicí" v parku a tak. Naopak mě samotnou hřeje, když vidím někoho zapšklého a poté, co k němu promluvím vlídně, tak se usměje - je to jedna z mých soukromých radostí, které mě v běžném životě "nabíjejí".
Rovněž tak nezazlívám synovi, že jsem ho přebalovala (to si o mě myslíš teda hezké věci:-)), byl to příklad, konkrétní a jasný, přiblížení pocitu, který z toho mám: něco, co musím dělat automaticky (a taky jsem to automaticky dělala).
Pak píšeš:
Mam pocit, ze prave to, ze on "musi", je ta chyba, mozna by bylo lepsi aby "chtel", delal to rad, protoze te tim potesi, protoze ho potom pochvalis, budes na nej mila...nejde to ze dne na den, ale kdyz vydrzis a budes mu to neustale vysvetlovat, verim, ze to pochopi
Dělám to celý synův život: chválím, chválím, chválím. Teda poslední tři roky mi už někdy víc a někdy míň ujíždí nervy... Nicméně do té doby jsem rozhodně stále vysvětlovala, chválila, toužila po tom, aby něco dělal "rád". Ale prostě můj syn NENÍ typické dítě. Nikdy třeba neměl žádné klasické období "já sám". Nikdy a v ničem: rozumíš, co je to za tragédii?!? Nikdy neexistovalo, aby třeba nad oblékanýma ponožkama prohlásil "já sám". Naopak - v osmi letech skuhrá, že chce, abychom mu ponožky oblékli my, protože se špatně oblékají:-( No pochop, že mu v osmi letech NEMŮŽU laskavě říkat "prosím oblékni si ponožky". Vysvětlujeme samozřejmě stále (když je čas a nervy; když v půl sedmé ráno spěcháme na vlak do školy odjíždějící v 6.50, tak na nějaké vysvětlování čas pochopitelně není).
Jinak třeba minulý týden, když jsme tu měli roztržku (už nevím proč, zdravotní problémy syna i moje mě nutí "detaily" zapomínat), byl celý našišato pravivše, že neví, proč je tak "zlý", že by chtěl být hodný a dělat nám radost, ale "nejde mu to"... Chce to hodně, hodně trpělivosti. Znovu a znovu začínat, vysvětlovat, trpělivě čelit jeho výbuchům vzteku a paličatosti... Čtyři roky beru antidepresiva, máme různé potíže typu nedostatek peněz, dojíždění do školy 15 km vzdálené (vlakem), objevení astmatu u mě a alergie u syna, neideální vztahy s mojí matkou... takže to není vždy jednoduché, a obzvlášť poslední dobou (co mám sama zdravotní problémy) mi často nervičky ujedou - ale stále se snažím znova a znova z nás všech vykřesávat jiskřičky zlepšení, naděje, dobra... Přesto si trvám na tom, že prosit dítě o některé věci je velmi ponižující - v souvislosti s tím, že už roky ví, že něco má dělat, ví proč, neboť mu to bylo třeba stokrát vysvětleno (laskavě a trpělivě), a v souvislosti s tím, že jde o věci, které dělají běžně děti i o několik let mladší...
|
| Toranoko | •
|
(10.3.2006 17:37:52)
No tak to jo, to jsem samozrejme napoprve nepochopila :-)
Tak to drzim palce a preju hodne trpelivosti.
|
|
|
| Líza |
|
(2.3.2006 5:01:28)
Do polemik o tom, zda je adekvátní dítě prosit o základní věci nebo ne, se pouštět nechci. Já svoje děti obvykle při první formulaci nějakého poždavku poprosím.
Nicméně, abych jako ta maminka, kterou jsem viděla nedávno v družině, stála a metodou ohrané gramodesky opakovala 25(!) minut svému synovi "XY, prosím tě, dojdi se oblíct, musíme jít domů, Z je nemocná a je tam sama",na což on reagoval pohodovým "ne", "nechci", "nikam nejdu", "musím si jít ještě hrát", "já si chci s klukama hrát fotbal" apod. A ANI SE NEHNUL, zatímco batole doma bylo samo, tak na to bych fakt neměla.
Zřejmě nejen já.
Když se na to družinářka už nemohla koukat, došla k milému chlapečkovi a k jeho neuvěřitelně klidné, zdvořile žádající mamince a houkla na něj "mazej se oblíct". Do minuty byl hotov.
Takže toranoko, pro mě poprosit, když oněco žádám, je slušnost, taková formální samozřejmost. Ale pokud moje žádosti padají na neúrodnou půdu, neztrácím čas a přejdu k direktivnějším metodám. Obvykle fungujou.
|
|
|
|
| Hana, 2 děti 8 a 1 rok | •
|
(6.3.2006 13:29:30)
Já se svými dětmi jednám zásadně slušně a prosím je o vše, co od nich vyžaduji. Prosím je jednou, podruhé, potřetí .... po stopadesáté a děti si nerušeně hrají dál. Když prosím hlasitěji, odpoví "Za chviličku to uděláme ..." a já za chviličku prosím zase, jednou, podruhé, potřetí ... Uběhlo 30 min. Činnost, kterou jsem od dětí žádala trvá 2 minuty. Kdybych hned na začátku šla a udělala to sama, pro děti se nic nezmění, já ušetřím 28 minut. Kde je hranice asertivity? Co když dítě asertivitu rodičů zneužívá? Kdybych zakřičela hned na začátku, děti to udělají a já mám svých 28 minut taky.
Tak co je špatně?
|
| Federika | 
|
(6.3.2006 14:00:56)
Hano, já se tady musím smát...S asertivitou bych u svých dětí daleko nedošla a že jsem se o to pokoušela...
U nás pomáhá jen: říct to jednou, říct podruhý a na potřetí začít hlasitě počítat do pěti..Jak se něco nezačne dít, vyletím a při slově "pět" praštím...
A je mi celkem fuk, jestli to je správně nebo ne. Nic jiného totiž nezabírá, milý tatínek místo tohoto jen vysvětluje a vysvětluje a dítě mu skáče po hlavě, poslechne až mě....
|
|
|
|
| Amy, 2 děti | •
|
(28.2.2006 8:57:38)
Nebo ke své žádosti přidám oznámení, že za půl hodiny přijdu uklízet já a zbylé hračky uklidím do sklepa, kde si týden pobudou - to funguje.
|
|
| Markéta, syn 4 r. | •
|
(28.2.2006 13:00:51)
Myslím si, že každé dítě je jiné. Na našeho syna metody popsané v článku obvykle platí. Tu a tam bylo potřeba přitvrdit - neuklidíš si pokojíček - tak se do něj nastěhuje táta a ty mazej do obýváku. Co zůstane na koberci, jde do popelnice (a pak to tam taky hodit). Asi trochu teror, ale co s tím? Ale všeobecně metoda poprosit, požádat, poděkovat funguje (někdy zabere trochu času).
|
|
| djkfei | •
|
(28.2.2006 20:41:07)
Chiméro, moc dobře, máš uplnou pravdu :-)
Stejně jako parchanti v Anglii...
Doma dostanou tolik "podpory", že se pak chovají jako malá nevychovaná ale SEBEVĚDOMÁ (!) monstra.
Ve škole mají ale takový řád, že si nedovolí ani desetinu toho, co dělají doma. Přitom školu milují.
Myslím, že hodně lásky, mazlení, občasná kritika a přísná pravidla ve výchově udělají z dítěte taktéž sebevědomého člověka, ovšem také člověka s nějakými hranicemi a principy.
Kam spěje volná výchova plná lásky by Vám mohli Angličani moc dobře povyprávět. Mají obrovské problémy právě s kriminalitou mládeže...
|
| Adriana,syn 5let, 26.tt | •
|
(1.3.2006 13:07:33)
Ano, absolutně s tebou souhlasím, tam kde se klade důraz na velice opatrnou výchovu dětí, viz západní Evropa, to nemá dobré výsledky....taky nemám ráda rozežrané děti, které si myslí, že si mohou vše dovolit, protože jim to neustále rodiče nadhazují svou tzv. láskou....ale pro život dítěte a pro jeho morální připravenost do budoucna v životě- je láska úplně v něčem jiném... vše musí být vyváženo....kritika,láska, pohlazení, pochvala....ale podle mě nesmí mít dítě pocit,že spasilo svět....musí být v něm kousek pokory.
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)