| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Nápadník

 Celkem 52 názorů.
 Martina  
  • 

Uffff 

(13.12.2005 12:57:49)
Wow,docela Vás obdivuju že jste zvládli "rodičovský zásah" takhle- že vám dcera poděkovala. Když si vzpomenu na svou první lásku - hmmm, taky mi říkal co mám a nemám jíst, co si mám oblíkat apod. a já si to nechala líbit a řeči našich že to není to správný mi byly k smíchu. Nevím čím to je, ale onen termín "telecí léta" má asi něco do sebe.....
 Lisa, tři synci 
  • 

Naivní dotaz 

(13.12.2005 13:13:32)
Maceško, možná je to naivní, ale proč tomu mladému muži prostě neřeknete, ať k vám domů neleze, ať vám nezvoní na zvonek, protože to celou rodinu obtěžuje a nestanovíte tomu nějaká jasná pravidla typu "ocaď pocaď ano a když ne ocaď pocaď, tak nic"? Proč to tomu tyranovi trpíte, nejen vaše dcera, ale s ní vy všichni?
 Olina 
  • 

Re: Naivní dotaz 

(13.12.2005 13:24:42)
Teda mě ses neptala, ale aby se ta dospívající mládež potom nezašprajcovala. Vsadím se, že polovina čtenářek tady by v tom delikátním věku po takovém jasném stanovení pravidel uteklo z domova.

My máme doma opačný extrém. Sestra si nápadníka své dcery nastěhovala do bytu, aby je měla pod kontrolou. No nevím. Ale zase jim ta láska dřív zevšední. To je ale hnusný.

Jojo malý děti malý starosti...
 elindra 


Re: Naivní dotaz 

(13.12.2005 14:00:10)
No, mě naopak přišlo hezký, že s ním promluvili, kdyby ho poslali do háje, ztratí dceřinu důvěru. Takhle ukázali, že jí berou vážně i její problémy.
 ZuziP 


Re: Naivní dotaz 

(13.12.2005 16:55:31)
Liso a co cakas, ze by na taketo radikalne riesenie urobil pubertak, ktory ma pocit, ze mu patri svet? Myslis, ze by posluchol?
 Lisa, tři synci 
  • 

Re: Re: Naivní dotaz 

(14.12.2005 13:33:40)
No, taky mi bylo 14, s rodičema, zejména s otcem, jsem 2x nevycházela, ale vždycky jsme (byť třeba prostřednictvím mámy) vyjednali nějaké řešení, kterého jsme se drželi, typu tohle jo, ale tohle už ne.. Naši by nikdy nedovolili, aby celou rodinu omezoval kamarád/přítel jednoho z nás - jsme teda pravda jen 3 děti. Takže z osobní zkušenosti bych čekala, že když se na něčem domluví, tak se tím bude řídit.
 ZuziP 


Re: Re: Re: Naivní dotaz 

(14.12.2005 14:29:24)
"Domluva" ale musi byt obojstranna, nie typu "ja ti rozkazem a ty to tak urobis". Lebo na takuto sa vacsina normalnych pubertakov vykasle.
Z tvojho prispevku som mala taky "radikalny" pocit, preto som tak zareagovala.
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Ach ano, malé děti, malé starosti....... 

(13.12.2005 14:14:53)
Maceško, dumáš nad tím, jestli někde uvnitř nebojuje tvoje dcera se svou minulostí. (.... je jenom ochromená v kontaktu s dominantní osobou, která jí možná podvědomě připomíná kohosi z raného dětství, kdo jí ubližoval, koho se bála, komu ve všem vyhověla.... ). Já takhle bojuji s přítelem své dcery... dcery, která - pokud vím - si z dětství žádné takové šrámy nenese. Má přítele od 14 a půl, teď je jí o tři roky více. Přítel už pracuje a nemá moc pochopení pro to, že ona musí studovat. a že je to děvče se spoustou zájmů, plánů na vysokou školu, s rodinou, ke které má dobré vazby.... Jakmile má cokoli jiného (5 dní studijní pobyt v Německu, výlet se školou, letní brigádu) tlačí na ni, že ona ho nemá dost ráda, že si na něho neudělá čas, že..... Brečí jí do telfonu, každý víkend si aktivuje službu, která mu umožňuje za 50 kaček telefonovat s holkou non stop. Museli jsme zavést "noční mobilový klid", protože jinak by ji nenenchal ani vyspat. Takže holka musí v 10 večer mobil vypnout a odevzdat a ráno ho před 7 nevydáme..... Já z ní mám pocit, že neví, jak z toho ven - a že už by ven i chtěla. Že je v podstatě lapená do pout. Ona nechce příteli ublížit a rozejít se s ním a tak ubližuje sobě.
Je to těžké. Nechci jí dávat ultimáta (Buď on, nebo....) Já po jednom takovém ultimátu odešla z domu a vím, že napravení šrámů nebylo jednoduché.....
A tak mohu jen podporovat, ukázat ji, že jí máme rádi, nabídnout náruč, když se potřebuje vyplakat. A doufat.....
Simča
 Evča, 2 synové *90 + *96 
  • 

Re: Ach ano, malé děti, malé starosti....... 

(13.12.2005 15:57:15)
Maceško, Simčo - soucítím s Vámi a přeju hodně síly a moudrosti. Je to dost těžká situace a zdá se mi nejlepší to, jak zatím postupujete. Tvrdým postupem proti nápadníkovi byste si proti sobě popudily dcery. Když budete nadále takhle moudré a rozumné a chápající, tak to nejspíš dopadne tak, že holky časem prokouknou, že takováto láska by je DUSILA - a samotným začne být v takovém vztahu těsno. Holky musejí samy dojít k názoru, že TAKHLE žít nechtějí. Takže - buďte jim nadále oporou, hlavně stůjte na jejich straně a uchovejte si jejich důvěru. Pokud jste věřící, modlete se za děti - i za ty nápadníky :-) Máte-li nějakou dobrou literaturu o lidských vztazích a lásce, dejte ji holkám přečíst. Nemyslím jen beletrii, ale i nějakou populárně-psychologickou knížku. Moc Vám držím palce, ať to zvládnete. Je to zkouška Vaší rodičovské moudrosti, ale když to zvládnete, holky Vám budou moc vděčné.
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Souhlas 

(13.12.2005 16:52:29)
Pettino - ANO, je to velice problematická osobnost. Bohužel více, než si umíš představit. A bohužel se tato nevyzrálá osobnost "přisála" na naši dceru, o které jsem vždycky říkala, že bere "hříchy celého světa na svá bedra". A on toho zneužívá.....
Simča
 Lorina 


Re: Ach ano, malé děti, malé starosti....... 

(13.12.2005 16:09:13)
Možná je to hloupý názor, ale přijde mi značně "divný", aby 14. letý dítě mělo přítele (tedy myšleno vážnou známost).Měla jsem velmi tolerantní maminku, hodně jsem ji toho řekla a užila jsem si krásné dospívání.Máma mi "nebránila" randit s klukama, ale asi by ji kleplo, kdybych si ho přivedla domů už ve 14.Kluci k nám chodili, máma razila přesně heslo, že když jsme doma, tak nás má na očích a měla pravdu.Rozhodně jsem se na to ani necítila (ve 14) mít stálého partnera, natož s ním spát. V tomhle věku se mladí lidé teprve hledají a takhle se vázat asi není to pravé ořechové.Není mi ještě tolik, docela dobře se na to pamatuji, byly to nádherné časy a přála bych své dceři, aby zažila opravdu krásné první milování, ale ne ve 14 letech.Nejde jen o tělesnou stránku,ta může být vyzrála dříve, ale jinak jsou to pořád jen děti.(Vím, jak krásné bylo líbání a že jsme si s tím vystačili na docela dlouhou dobu.)
Přesto velmi oceňuji taktní přístup rodičů, v tomhle směru jsme měli doma také velké zastání.
Tak hodně zdaru s našimi potomky!!!!!!Lorina
 Simča, dcery *1988 a 1997 


No to je ale problém 

(13.12.2005 16:45:45)
Lori, já už to tady řešila - tak někdy před 2 lety..... Problém je ten, že já byla také přesvědčena, že si holka našla kamaráda: chodili spolu venčit psa, jezdili spolu do sousedního města do školy (ona na gympl, on na učňák) a tak. Jsem sice již "stará páka", ale také si pamatuji na to, jak jsem v tomto věku chodila s klukem venčit psa do parku, kde se ve křoví tak bezva líbalo :o))).
S holkou jsem o všem vždycky mluvila - odborníci tvrdí, že poučené děti v oblasti sexu začínají s pohlavním životem později, než ty nepoučené. Moje mamka mi to vytýkala a vyčítala - tvrdila mi, že když o TOM dcera ví, tak ji to láká vyzkoušet, kdežto kdyby o TOM nic nevěděla, tak.... No, mně doma do 16 nic neřekli, ale to neznamená, že bych NIC nevěděla, že.... Prostě já byl přesvědčená, že jsme udělali všchno, co se dalo....
Dcera byla vždy na svůj věk dost vyspělá (od toho, že v 10 měsících chodila po to, že menzes měla od 10 let) a velice ROZUMNÁ... O to větší šok pro nás byl, když mě volala její dr. gynekoložka, že ji dcera žádala o antikoncepci a že když ji vyšetřila zjistila, že dcera už s pohlavním životem začala. Tenkrát se mně dr. ptala, zda ji nemůže zneužívat třeba nějaký příbuzný, soused nebo trenér oddílu. Já jsem byla na mrtvici. Přišla jsem domů, dcery jsem se zeptala, zda mi nechce něco říci. Ne. Řekla jsem ji, že si mně pozvala její dr. - tak jestli mi FAKT nechce něco říct... NE. Tak jsem jí řekla, že lékařka podává udání na policii na neznámého pachatele - a dcera začala vřískat, že přece existuje nějaké lékařské tajemství, tak jak to, že mi to dr. řekla. A tím okamžikem se naší rozumné a duševně velice vyspělé dceři stalo cosi, čemu já říkám "zatmění na mozku"..... Nebyli jsem schopni ji vysvětlit, že je sice lékařské tajemství, ale zákony jsou mu nadřazené a ona s pžítelem že porušili zákon, který hovoří o 15 letech.... Naštěstí jí chybělo do kýženého data jen 2 měsíce....
Od té doby je to jako na houpačce - někdy je v pohodě, doma dost pomáhá, dokonce i poslouchá.... a naráz "zatmnění". Opakovaně jsme s ní měli "pohovory". Dcera nám občas zkouší lhát, podvádět, občas z nás "dělá blbce".... a zase je pár dní vše v poho.
Nedávno - asi tak 6 týdnů to je - jsme se opět o něco spořili a dcera vznesla dotaz (SKUTEČNĚ - ONA SE ZEPTALA!!!), co proti jejímu chlapci máme.... Byl toho telefonní seznam od toho, že se člověku při setkání nikdy nepodívá do očí, přes to, že se ani nevyučil (v posledním roce propadl z několika předmětů a k závěrečkám nebyl připutěn), přes to, že ji učí lhát a podvádět až po to, že ji omezuje a svazuje, že ví, jak ona je citlivá a on že toho zneužívá a citově ji vydírá, jakmile není po jeho.... Byl toho seznam, prsty obou ruk mi na to nestačily... a pak ještě něco - co jsem opoměla - přidal manžel. A na to mi dcera povídá: "A proč mi to tu říkáte?".
Byla jsme zralá na mrtvici..... Takže co nám zbývá - snažit se, nenápadně zdůrazňovat, co jí on udělal a doufat, DOUFAT A D O U F A T!!!!!!
Simča
 Martina, 2 kluci 


Re: No to je ale problém 

(13.12.2005 16:51:07)
Simčo, přečetla jsme to jedním dechem...uuuf, držím palce, ať vydrží nervy! Co dělat, že jo...ach jo, mají to aspoň kluci jednodušší? (zeptala se matka dvou chlapéééčků :-)))
 Martina, 2 kluci 


Re: Re: No to je ale problém 

(13.12.2005 16:59:35)
Tak jsem to dočetla vše, omlouvám se, že si tu dělám srandu....Ještě jednou, Simčo, držím palce a dej vědět, jak se to vyvíjí...moc bych tvé dceři přála, aby ji "opustil".
 Mirka, 21,16,12 
  • 

chlapečkové 

(15.12.2005 16:56:49)
chlapečkové to možná mají jednodušší, ale jejich maminky to taky pěkně cloumá. Mám 2 chlapečky a pak 1 holčičku, říkavála jsem díky že aspoň jedna, dneska už říkám zaplaťbánbu že jen jedna. S těma klukama se já jako máma nějak snáz domluvím, i když teď ten 16letý je pěkný oříšek...
 Lenelka 


Re: No to je ale problém 

(13.12.2005 19:53:59)
Simco, gratuluj si, ze jste v CR. Protoze tady v UK by Ti doktor nic nerekl, nesmi. Ani v pripade, ze by dcera chtela potrat, by vas nesmel kontaktovat. Jenom by ji rekl, aby si s vami promluvila, nic vic.
O antikoncepci ani nemluve. Klido pido by ji pichnul Depo Proveru a vy byste o tom nemeli ani tuseni.
 Líza 


Re: Re: No to je ale problém 

(14.12.2005 6:06:39)
Lennelko, nevím, předpokládám že i v UK je určitá věková hranice pro legální sex.
V ČR je to tak, že při podezření na některé závažné trestné činy je oznamovací povinnost, která prolamuje lékařské tajemství, a taky je to tak, že o tom, co se děje s dítětem, musí být informován jeho zákonný zástupce. Skoro bych řekla, i v UK to bude stejné...možná jen s jinými věkovými rozmezími...
 Lenelka 


Re: Re: Re: No to je ale problém 

(14.12.2005 19:27:43)
Lizo, ano v UK je tato hranice 16 let, ale i tyto deti pod 16 maji pravo na uplne lekarske tajemstvi. Dost se to tu probira (noviny, televize), nedavno se jedna matka soudila o pravo byt informovana, pokud by dcera zadala potrat. A prohrala!
Pry je to tak kvuli tomu, aby se ochranily deti, ktere jsou napriklad zneuzivane atd., protoze pry ne kazdy ma chapajici rodice.
 Líza 


Re: Re: Re: Re: No to je ale problém 

(14.12.2005 19:34:44)
Lenelko, pak ale předpokládám, že ty informace dostane nějaký kurátor nebo podobně, nechce se mi věřit, že by informace o dítěti pod zákonem neměl nikdo, jen to dítě...
 Lenelka 


Re: Re: Re: Re: Re: No to je ale problém 

(14.12.2005 19:38:57)
Lizo, opravdu jen to dite, doktor a pred potratem je tusim jeste nutna rozmluva s psychologem. Antikoncepce (jakakoliv) jen dite a doktor nebo jen sestra, ci jakou ti lide maji kvalifikaci, z family planning clinic.
 *Aida* 


Re: Re: Re: Re: Re: No to je ale problém 

(14.12.2005 21:20:53)
Lizo,
ja do toho tedy az tak nevidim, ale je to tak, jak rika LEnelka. Nevim, jak by se postupovalo v pripade podezreni na pohlavni zneuzivani. Ovsem srumec je tu ted celkem napr. kolem volneho pristupu k antikoncepci pro deti na strednich skolach (rozumej 11-16 let). A to s tou matkou, co se soudila o pravo na informace se fakt stalo, byla toho plna televize i noviny. Nekdy mi zustava rozum stat...
 Líza 


Re: Re: Re: Re: Re: Re: No to je ale problém 

(15.12.2005 5:29:42)
No tak už jsem tu jako vzor divení (jakého, Milado? hloupého, naivního, přitroublého?) :-)))
Jen si říkám, že kdyby bylo podobné extempore v mmédiích v Čechách, taky se veřejnost dozví jen část pravdy. Jestli je 11leté dítě ještě pod zákonem, pokud jde o sex, pak asi není v pořádku, aby to nikdo nevěděl, takže mi jde čistě o logiku věci, beru to selským rozumem, rozhodně se nechci o to hádat.
(On stejně tak málokdo u nás ví, že když nastane analogická situace a dr bude mít informace nasvědčující tomu, že doma to není v pořádku a informováním rodičů by dítě ohrozil, tak může ty informace podat OPD...otázka je, zda v tom kterém případě zrovna tohle bude ku prospěchu, ale to už pak je na tom, jaká je zrovna která sociálka...)
 Lorina 
  • 

Re: No to je ale problém 

(14.12.2005 12:34:32)
Ahoj Simčo,

tak tohle je vážně hrozný.Úplně se toho děsím.Někdy si říkám, že "méně je někdy více".Také jsem hodně věděla o sexu, máma se mnou o všem mluvila, ale také jsem si dost přečetla.Menstruovala jsem od 9 let a fyzicky vyspělá jsem byla dost už ve 2. třídě.(Ach jo, jak mi to tenkrát vadilo!)Dneska je ale sex v každé druhé větě, tak nevím,zda to není už na škodu.Jo, jsem pro osvětu, to určitě, ale také by jim měli tlouct do hlavy, že začínat tak brzo není zdravé!!!Hodně hodně štěstíčka a pevné nervy.Lorina
 _Blue_ 


Re: No to je ale problém 

(15.12.2005 13:20:07)
Ahoj Simčo,
moc tě asi nepotěším, ale chtěla bych ti napsat něco podobného, jak to bylo u mě. Snad to u tvé dcery nebude mít až tak dlouhého trvání, když se ohlédnu zpětně, sama sobě se divím.. No ale co chceš - byla jsem nevyspělá puberťačka. :o) Jen pro srovnání musím říct, že u tvé dcery jde asi o větší nátlak než tehdy u mě..

V 15 jsem začla "chodit" s klukem o 4 roky starším. V té době mi to samozřejmě hrozně impomovalo. S mamkou jsme měly do té doby vztah celkem v pohodě, ani lehká puberta před tím to nijak nerozhodila. Nicméně postupem času se mi stále víc nelíbily narážky typu "tohle si na sebe neber, jen když jdeš se mnou", "proč se maluješ", nelíbilo se mu, že když jsem začla pracovat a mít své peníze, chtěla jsem i já občas zaplatit večeři a "necítit se vděčná".. V té doby (snad naštěstí) ještě mobily nebyly a tak jen co jsem přišla z práce, mamka mezi dveřmi hlásila, že "už volal, kde jsem" a mě jen třeba ujelo metro a jela jsem dalším.. No, jak jeho chování gradovalo, začal mě tlačit do dětí a svatby, já nechtěla, necítila jsem se na to.. ještě jsem nikde nebyla, nic neviděla a věděla jsem, že na tohle ještě nejsem připravená.
Navíc mamka viděla, jak mě to ubíjí, tak mi dávala rady, co bych měla dělat.. A začly hádky. Čím víc ho ona očerňovala, tím víc já ho obhajovala, přestože jsem ho sama měla už plné zuby. Ale kdybych přiznala, že je takový, jak mamka říká, v tom případě by mi hrdost nedovolila být s ním. Nakonec jsem se s ním rozešla a mamka mě tehdy hodně podržela.. Vůbec neřekla "já jsem ti to říkala" (což nesnáším asi jako všichni), ale řekla jen "ty sis na to musela přijít sama, viď.."

Simčo, trvalo to šest let. Od mých 15 do mých 21. On zůstal stále stejný v těch 19 jako v 25, já ale ne.. Vyvíjela jsem se a prostě v těch 15 jsem byla jiná než v 21... Snad to tvoje dcera pozná dřív než já, dřív než se stane něco, čeho by později litovala.

Myslím, že i když vám to s manželem oběma bere nervy, ona si na to opravdu bude muset přijít sama. Čím víc jí budete říkat, jak je hroznej, tím víc ho ona bude bránit. Mě pomáhalo si vyslechnout mamču ne v hádacím stádiu, ale když už jsme byli v klidu, ona mi řekla, jak se na to dívá a já si to pak měla čas srovnat v hlavě.. v tu chvíli bych to samozřejmě nepřiznala. :o) Přeju pevné nervy a držím palce.
 Alena 
  • 

Příliš brzy dospělí 

(13.12.2005 17:06:13)
Milá Lorino, naprosto s tebou souhlasím. Dnešní děti přestávají být dětmi velmi brzy a myslím, že je to škoda. Holky se malují už pomalu od 5, třídy, barvy na vlasech se střídají a hlavu jim ničí taky od brzkého věku. A začínat s klukama, to je přece normální, že mají pohlavní styk už od 15 let. A to ještě se všude propaguje, jak je ta dnešní mládež zodpovědná, když se holky cpou antikoncepcí od 15 let. Ale nikdo už neřekne, kolik takových holek pak skončí s embolií, protože ty hormony taky nejsou zrovna to nejlepší, čím by se měly živit tak dlouho. Myslím, že v dospělosti se toho nakonzumují ještě dost a dost. Ale na druhé straně se jim ani nedivím. Ať pustí televizi v kteroukoliv dobu, většinou se tam souloží, tak není divu, že to chtěji taky zkusit. No ale není to škoda, že jsou tak brzy "dospělí"?
Mám dceru 16 a půl let a tyto problémy spolu rozebíráme taky dost často. Snažím se být kamarádská, ale opravdu velké děti, velké starosti.
 Slečna Marplová 


Re: Ach ano, malé děti, malé starosti....... 

(15.12.2005 21:31:04)
Jestli se Simca a autorka clanku jen chteji vyplakat, tak skoro placu s nimi a jestli chcete, devcata, radu od holky, co zazila neco podobneho, zde je. V 21 letech (vzdy jsem byla malicko opozdenejsi :-) ) jsem zacala s podobnym zarlivcem chodit. Neustale telefonoval, dozadoval se moji spolecnosti a cpal se vsude, kam nemel. Z pocatku mi to imponovalo a byla jsem rada, ze zrovna JA mam kluka, co se mnou chce porad byt. Po cca 6ti mesicich vztahu me zacal tlacit do svatby a deti. To uz nevydrzela moje utrapena maminka a zacala mi vyjmenovavat telefonni seznam duvodu proc to neni dobre (mimochodem, nevim proc, ale sam byl take nedouceny a vysmival se mi za to, ze ja mam skoly a pracuji). Jedine ceho dosahla bylo to, ze jsem ho zoufale branila proti vsem, proti celemu svetu a o to to bylo delsi a narocnejsi. Nakonec moje matka rezignovala, skoro se nervove zhroutila, ze jeji jedine dite spoji zivot s tyranskym nedoukem a ze se holt neda nic delat, kdyz ho tak miluji. Prestala mi rikat co ji vadi, naopak, mlcela a kdyz jsem si treba chtela postezovat, tak mi rekla, "no jo, ale kdyz vy prozivate tak hlubokou a silnou lasku, to vis, nekdy je to horsi, ale zase bude lip". Nebudu to protahovat, cim vic me "podporovala" v chozeni s nim, tim se mi vic a vic otviraly oci, az jsem ho poslala za dva mesice kukat. Ted po letech jsem stastna, ze uz to skoncilo. Strasne. Kdyz jsem si ten clanek precetla, tak me zamrazilo a vlitly mi slzy do oci. Ja taky chodila s kruhama pod ocima, nevyspala, utahana, vecne nastydla, protoze jsem byla uplne bez energie a vsechno na me ihned skocilo, naucil me kourit a porad jen aby byl se mnou a aby me kontroloval. Bylo to desne, prisla jsem vecer domu (po te, co jsem rekla, ze proste dneska ne, nejdeme ven a nebudeme spolu) a on stal, kreten, schovany za kerem a volal nam z budky a dozadoval se me k telefonu! Hrozne. Holky, da se s tim bojovat, nebojte, jeste to dobre dopadne.
 _Blue_ 


Re: Re: Ach ano, malé děti, malé starosti....... 

(16.12.2005 13:07:58)
Slečno Marplová, koukám že je nás tu víc... přečti si můj příspěvek. Já nebyla "opožděnejší" v chození, ale spíš v délce doby, kdy mi to docvaklo. :o) No snad Simči dcera prohlédne brzo..
 Brácha 
  • 

Nápadník? 

(13.12.2005 16:30:21)
Nevím, co lze říci z toho, co nebylo napsáno a přitom nezkazit to, co se možná Maceška tímto článkem pokoušela říct. A tak nejprve malé připomenutí toho, co už bylo řečeno:
I když Maceška neuváděla jména, pozorný čtenář ví o kom je řeč, kdo je ta patnáctiletá dcera. Ač já jako (Macešky) brácha jsem byl - samozřejmě - ségrou a její rodinou postavený před hotovou věc co se týká jejich dětí, musím se přiznat, že je mám všechny moc rád a vždy se na ně hrozně těším. Prostě jsem rád, že je máme... A když mi ona Zamilovaná kdysi s hrdostí říkala, že má na vysvědčení samé jedničky, že chce být doktorkou a že se bude hlásit na gympl, naparoval jsem se a byl jsem na ni hrdý i když jsme na tom neměl sebemenší podíl.
(Protože mám s diskuzí na tomto serveru své zkušenosti, podotýkám, že ji mám pořád rád, že se na ni pořád těším a že jsem na ni pořád hrdý, protože to, čím si ona za svůj krátký život nejspíše prošla si já ani nedokáži představit... a prosím, aby toto nebylo přemětem případné diskuze)
A pak si přištrachá Nápadník, na kterého nebyla psychycky připravená a on místo toho, aby se jí stal partnerem v překonávání problémů brzy rozpozná, že tápe a využije toho pro svůj sobecký zájem bez ohledu na to, že ji ubližuje. To není nápadník, ale terorista (a neváhal bych použít ostřejší slovník, kdybych si byl jistý, že mě za něj nenapadnete... ale jako by se stalo!). Je třeba říci, že tento terorista-nápadník je o dost starší, že je již vyučen a že pravděpodobně nemá nic jiného na práci než terorizovat bezbranou holku! Ne, nechci se nikoho dotknout, ale Zamilovaná má OPRAVDU na víc, než aby se stala hračkou a spotřebním zbožím zřejmě ne příliš vyzrálého a nudícího se hocha (zde mě poněkud dochází slovní zásoba použitelných slov, omlouvám se).

Kdysi jsem na půl žertem naší Zamilované řekl, že když jí bude někdo ubližovat, že bude mít "práci" se mnou. Ani nevím, jak jsem to tehdy myslel, začínám ale mít pocit, že jí už někdo velmi ubližuje a že si to budu muset sám se sebou a potom s Nápadníkem ujasnit. Ale ano, je mi jasné že si 99,9% čtenářů mého diskuzního příspěvku říká, že se do toho nemám co plést... jo jo, mám svých starostí dost, až nad hlavu, ale toto mě tedy opravdu .... (opět slovo příliš vulgární na to, aby mohlo být napsáno... omlouvám se).
 Brácha 
  • 

Re: Nápadník? 

(13.12.2005 16:34:53)
no jo, omlouvám se za PSYCHICKY... no pravopis nebyl nikdy moje silná stránka, ale tohleto...
 Evča, 2 synové *90 + *96 
  • 

Re: Re: Nápadník? 

(13.12.2005 17:10:27)
Milý "brácho", jsi skvělý chlap a jsem moc vděčná za Tvůj příspěvek, je psaný srdcem a rozhodně ti nebudu nic vyčítat - vždyť není co! Možná by bylo dobré, kdyby sis to s tím mladíkem vyříkal ty - jako "chlap s chlapem". Když toto udělají rodiče, octnou se v blbé situaci a Zamilovaná taky. Ty jsi dostatečně blízký a přitom i dostatečně "vzdálený", abys tento rozhovor mohl uskutečnit. Asi by to chtělo to tomu mladíkovi pořádně vysvětlit, případně i pohrozit tím, že pokud holku nenechá v klidu, tak že mu to někde vysvětlíš "ručně". Ne, nemám ráda násilí, ale podle popisu toho nápadníka mám pocit, že jde o psychicky vyšinutého jedince, který na slušnou domluvu nedá. Tady je potřeba jednat...
Kamarádky manžel je taky duševně trochu mimo a je s ním peklo - jenže už jsou tam dvě děti a to se špatně řeší. A když spolu chodili, tak se choval normálně. Nedokážu si představit, jak se bude po pár letech manželství chovat tenhle nápadník-tyran, když už teď vyvádí takovéhle šílenosti. Snad abyste kvůli bezpečnosti Zamilované jí někdo pořád dělali doprovod - takového tyrana může napadnout kdeco...
Držím palce, myslím na Vás, hodně odvahy, moudrosti a lásky všem!
 Evča, 2 synové *90 + *96 
  • 

Re: Re: Nápadník? 

(13.12.2005 17:10:53)
Milý "brácho", jsi skvělý chlap a jsem moc vděčná za Tvůj příspěvek, je psaný srdcem a rozhodně ti nebudu nic vyčítat - vždyť není co! Možná by bylo dobré, kdyby sis to s tím mladíkem vyříkal ty - jako "chlap s chlapem". Když toto udělají rodiče, octnou se v blbé situaci a Zamilovaná taky. Ty jsi dostatečně blízký a přitom i dostatečně "vzdálený", abys tento rozhovor mohl uskutečnit. Asi by to chtělo to tomu mladíkovi pořádně vysvětlit, případně i pohrozit tím, že pokud holku nenechá v klidu, tak že mu to někde vysvětlíš "ručně". Ne, nemám ráda násilí, ale podle popisu toho nápadníka mám pocit, že jde o psychicky vyšinutého jedince, který na slušnou domluvu nedá. Tady je potřeba jednat...
Kamarádky manžel je taky duševně trochu mimo a je s ním peklo - jenže už jsou tam dvě děti a to se špatně řeší. A když spolu chodili, tak se choval normálně. Nedokážu si představit, jak se bude po pár letech manželství chovat tenhle nápadník-tyran, když už teď vyvádí takovéhle šílenosti. Snad abyste kvůli bezpečnosti Zamilované jí někdo pořád dělali doprovod - takového tyrana může napadnout kdeco...
Držím palce, myslím na Vás, hodně odvahy, moudrosti a lásky všem!
 Eecta 


Re: Re: Re: Nápadník? 

(16.12.2005 13:22:53)
Evčo, násilí ani v tomto případě nic neřeší! Spíš to zhorší. Naše rodina měla zkušenost s jedním podobným maniakem - 5 let mě ničil, a to přes to, že jsem s ním nikdy nic neměla a dokonce věděl, že mám stálého partnera.
Potkali jsme se na cvičáku (se psy), bavili se asi půl hodiny - o psech... Druhý den mi zavolal, že je před domem, ať si sbalím kufry, že se stěhuju k němu. Vysmála jsem se mu a tím to začalo. Napsal dopis, ve kterém mě obvinil ze všeho, co v tu dobu hýbalo novinami - tedy že zneužívám mladistvé, podrstkuju jim drogy, sama jsem feťačka, že jsem se i jeho pokusila zneužít!!! a poslal to na policii, do Bohnic a na protidrogový a k nám domů (já ještě bydlela u rodičů) a ke mě do práce. Jeho cílem bylo (jak tátovi posléze prozradili policajti), aby mě vyhodili z domova, z práce, aby se na mě snesla fůra problémů a já celá zoufalá hledala útěchu u něj.
Měla jsem tenkrát z p...e kliku, jednak jsem o něm a o tom, co mi vykládal do telefonu (že mám výraz ušlechtilého německého ovčáka a že spolu založíme čtvrtou říši - byl to totiž nácek a já modrooká blondýna) povídala rodičům, se kterými jsme se tomu moc nasmáli (humor nás pak přešel) a hlavně: on byl známá firma, policie o něm měla složku (byl asi o 12 let starší než já), prý se vždycky na někoho takhle umane a pak mu ničí život - takže ho nebrali moc vážně. Po mě chtěli akorát, ať jdu na drogový testy - našli mi zbytkly acylpyrinu a byli spokojený.
Jenže: on mi pořád psal, volal, a navíc on byl "černý šerif" (nevím jaké měl kontakty, ale zjistil si o mě úplně všechno! na cvičáku si přečetl jenom jméno a zjistil kde bydlím, pracuju... hrůza), měl zbraň, všude mě šmíroval, kdykoliv jsme šli v noci domů, on stál někde v křoví - málem jsem se zhroutila, normálně jsem se bála, že mě nebo mého partnera odstřelí. 5 let! Začala jsem kvůli němu chodit k psychologovi, co jako mám dělat - všichni včetně mého přítele se třásli na to, že ho zmlátí - ale psycholog poradil (a dobře), že by ho to jen utvrdilo v tom, že musí překonávat překážky a že ve skutečnosti já s ním být chci a zlé okolí mi brání...
Takže jediná metoda je IGNORACE. Každý telefon položit, dopisy (a že jich bylo) nečíst a vyhodit, pak se dokonce zaměstnal ve stejném podniku, kde jsem pracovala - vysvětlila jsem situaci řediteli, který se podivil, že je to pořád dozvuk aféry před 4 lety a vyhodil ho...
To bylo naštěstí jeho poslední extempore a od té doby jsem o něm neslyšela. Ale takovému člověku nemá smysl cokoliv vysvětlovat, stejně nevnímá a jede si podle svého. A ještě mi tenkrát ten psycholog říkal, že když ho zmlátíme, dost pravděpodobně to dá k soudu, protože pro něj to bude bezva příležitost se zviditelnit a mě naopak co nejvíc zostudit... čímž mě všichni zavrhnou a já skončím v jeho náruči a tak stále dokola.
 Olina 
  • 

Soucítím s vámi, 

(13.12.2005 21:36:04)
i když si vaši situaci nedovedu samozřejmě představit.
Chtěla jsem jen podotknout:
1. Co rodiče nápadníka? Nepomohlo by velice opatrně a po sousedsku s nimi promluvit? To že někdo někomu zdržuje mladou holku od učení pochopí i lidé s omezenějším rozhledem.
2. N I K D Y jí neříkejte, co vám na něm vadí. Já vím, že se mi to kecá. Ona už to stejně ví. Naopak bych se přemohla (musí to být hrozně těžké) a občas bych prohodila, že má mladej nějakou hezkou mikinu, či co se to dneska nosí.
3. Z říše fantazie. Zcela vážně bych s mladou mluvila o tom, jak by se to řešilo, kdyby selhala antikoncepce a že by to pak měla samozřejmě hrozně těžký, ale že by se na vás mohla spolehnout kdykoliv, a opatrně bych to vylíčila v živých barvách. A snažila bych se celý vztah dostat do legálna, pod kontrolu a pod střechu. Zvala bych ho k nám, jen ať si nás zhnusí. Uff, ještě, že mám kluka co ve třech letech mrká na prodavačky.
Držím vám oběma palce, aby si to sedlo. Rozhodně bych se o tom pokusila s někým poradit, ale nějak teď nevím s kým.
 Emina 
  • 

Napadnici a napadnice 

(13.12.2005 22:27:24)
Ahoj Macesko,
jestli dobre rozumim, je to ve vasi rodine prvni napadnik/napadnice? Prijmi moji ucast, jsem tak rada, ze moje deti jsou uz dospele nebo temer dospele! Mam jen jednu dceru, jeji normalni povaha je skepticko/racionalne/flegmaticky rozhodna. Prvni napadnik (az- jak vidim) v sestnacti letech a rovnou to byl mimozemstan. Nebo vlastne dydzej, komponoval technohudbu, bral pervitin, extazi, Rohypnol (to jsem v prubehu te znamosti ocenila, chodila jsem mu na nej:-) pestoval a hulil travu. Krome toho mel deprese, nedoucil se, protoze ho nikdo nechapal a hlavne byl straaaaasne opusteny a potreboval peci, jak to pojmenovala dcera. Zaskoceni a majice velky dum, rozhodli jsme se s muzem, ze nejlepe bude mit ho na ocich pod strechou. Malem jsme z nej zesediveli. Byl hluchy, tak strasne kricel, blby, takze mluvil nesouvisle a neartikulovane (dceri to imponovalo), nevzdelany (neovladal pribor), nemyl se, smrdely mu nohy a neustale krkal, pokud byl pri vedomi. Jak ja se bala, cim muze moji jedinou holcicku nakazit! Jak mi bylo, kdyz se po nem postupne zacala opicit, prestala se venovat skole, konickum, vsemu. A nejvic trpel muz. My vsichni muzikanti jsme museli u jidla mezi krkanim poslouchat "jak se dela muzika" od mladistveho ufona, ktery ani neumel pocitat do ctyr, natoz vyloudit ton. Skoncilo to, kdyz memu muzi posprejoval violoncello. Manzel ho pomerne brutalne inzultoval a vyhodil z domu i s prislusenstvim. Dcera tri dny lezela a plakala "jakjstemitomohliudelatvyubozaci", mesic s nami nemluvila, za dva mesice se vratila do normalu a za tri si namluvila krotkeho maturanta. Pak va VS mela jeste jednoho psychiatrickeho pacianta, ale ten ji opustil sam. Ted ma skeveho chlapa, pravda jen asi o deset let mladsiho nez ja, ale nevypada na to:))).
Synové: nejstarsi, od detstvi naprosto bezproblemovy, oblibeny, pricinlivy, pilny atd.. v devatenacti letech dite na ceste s o sest let starsi energickou prodavackou z cukrarny. Take bydleli u nas. Nastesti jen tri mesice, prodavacka se pak vdala do ciziny. Dal nerozebiram, dnes zije syn ve Statech, zena ekonmka, presladke miminko:)). Druhy syn, uzavreny a stydlivy estet. Toho jsem u nas doma v jeho ctrnacti letech nechtene nacapala s holkou v posteli, ta pak u nas tez bydlela temer tri roky. Dikybohu nefetovala. Treti syn miloval od detstvi Elisku a trva to do dnes, on je na studiich ve Statech, ja mam misto nej doma Elisku. A nejmladsi, nezvladatelne dite s dvojkou z chovani na ZS, tak ten, kupodivu, jestli nekoho ma, tak o tom nevim. Domu si to nenosi. Tak se neboj, oni se vzpamatuji, ale delas spravne, pokud jsi se rozhodla vic starat sama o sebe. To delej a taky se sobe hodne venujte s muzem, protoze jinak vas ditka zahubi a pak budou litovat.
 Kopřiva Dvoudomá 


Re: Napadnici a napadnice 

(14.12.2005 9:04:19)
Tak tenhle prispevek me fakt pobavil, i kdyz v realu to teda asi sranda nebyla.

Emino, Simco, Macesko, podivejte se nekdy do zrcadla - nemate nad hlavama svatozar? Ja myslim, ze jo...
 maceška 


Re: Napadnici a napadnice 

(14.12.2005 19:12:31)
Emino, přijmi můj hluboký obdiv. Předpokládám, že nepíšeš z blázince, z nadstandartního pokoje s internetem, že? V tom případě před tebou opravdu smekám.
Nejde u nás o první zaláskování, ale první s takovými zkušenosti. Oba synové zvládají vztahy s druhým pohlavím tak nějak přirozeně, bez nějakých dramatických výkyvů. Pevně doufám, že na tom i zůstane!
Ale dcery máme tři, tak uvidíme.

 Emina 
  • 

Re: Re: Napadnici a napadnice 

(15.12.2005 18:59:40)
Ahoj Macesko, nejsem v blazinci a nemam ani svatozar:-). Casto jsem to nezvladala, kupodivu, kdyz to zpetne hodnotim, nejhorsi byla prodavacka z cukrarny, tu jsem tise nenavidela takovou nejakou zenskou konkurencni nenavisti, to bylo priserne. Nastesti me vzdycky podrzel muz (ktery ale zase podobnym zpusobem nezvladal Mimozemstana). Taky jsem v te dobe hodne intenzivne pracovala a soubezne resila problemy nejmladsiho ve skolce a na ZS. Jo, a perlicka, ta divka, co ji mel druhy syn byla o tri roky starsi nez on, cili k nam prisla v sedmnacti. Jeji rodice proti tomu nic nemeli a jeste nam kazdy mesic po ni poslali 500, slovy petset, dodnes nevim, jestli to byl jejich odhad kolik tak toho proji nebo honorar za to, ze si ji nechame. Rikala mi TETO!!
 Emina 
  • 

Re: Re: Napadnici a napadnice 

(15.12.2005 19:18:48)
Ahoj Macesko, nejsem v blazinci a nemam ani svatozar:-). Casto jsem to nezvladala, kupodivu, kdyz to zpetne hodnotim, nejhorsi byla prodavacka z cukrarny, tu jsem tise nenavidela takovou nejakou zenskou konkurencni nenavisti, to bylo priserne. Nastesti me vzdycky podrzel muz (ktery ale zase podobnym zpusobem nezvladal Mimozemstana). Taky jsem v te dobe hodne intenzivne pracovala a soubezne resila problemy nejmladsiho ve skolce a na ZS. Jo, a perlicka, ta divka, co ji mel druhy syn byla o tri roky starsi nez on, cili k nam prisla v sedmnacti. Jeji rodice proti tomu nic nemeli a jeste nam kazdy mesic po ni poslali 500, slovy petset, dodnes nevim, jestli to byl jejich odhad kolik tak toho proji nebo honorar za to, ze si ji nechame. Rikala mi TETO!!
 Mecháček 
  • 

Přiznávám... 

(14.12.2005 9:43:41)
Přiznávám - tak jsem Ti vždycky záviděl, jaký máš šikovný holky a my jen samý nepoužitelný chlapy... A teď si tak říkám, že ono mít "jen" kluky má možná také něco do sebe. Jen doufám, že nejsou někde za podobné tyrany, jako je ten Váš případ. Sice na to nevypadají, ale jeden nikdy neví.

A to Skotsko určitě s Vladem zrealizujte !!!

Mecháček
 Lorina 
  • 

Bráchovi 

(14.12.2005 12:50:35)
Milý brácho, strašně moc Ti fandím a úplně s Tebou souhlasím.Já podobné problémy řeším s mojí sestrou (je o 7 let mladší).Ona žije s tyranem opravdovým, který ji tluče a psychicky týrá.Bohužel už je tam i jedno dítko a ségra nechce odejít, protože nemá kam jít.Je to všechnoooooooo dlouhá historie, ale dobře mi z toho není.Jenže ona je dospělá a tam už se radí dost obtížně (o to hůř, že jsem ségra).

Se svojí povahou bych případ svého dítěte řešila poměrně dost radikálně, někdy je třeba dítěti určit hranice a směr (pokud samo není schopno tohle rozlišit).Svým rodičům, resp. mamince jsem za to byla vděčná, protože ne vždycky jsem si byla jistá,že to co dělám, dělám správně, případně jsem byla nerozhodná a její rada pomoc (ba někdy i příkaz v mládí) mi velmi pomohl( třebas jsem to nedocenila hned).

Pokud jde o moje děti, miluju je tak moc, že tohle jejich trápení,bych už nemohla dál snést, a i když v prvním okamžiku bych byla ta špatná, tak bych to riskla a udělala radikální řez.

Moc a moc vám všem držím palce, holt být rodičem je vážně strašně těžký.....
 Claudius 
  • 

Privlastnovani 

(15.12.2005 13:45:22)
Prehnane privlastnovani si nekoho, koho chceme mit radi, je spatne. Me se snazi si privlastnit moje mama a pouziva na to manipulativni techniky.

V nasi rodine po smrti meho tatinka maminka zavedla zvlastni mikroklima, ve kterem plati zvlastni predsudky o vnimani sveta a zivota. Nase rodina tvori svuj vlastni svet se svymi nepsanymi pravidly a vnejsi svet je povazovan za plny nepratel, mezi ktere vychazime jenom z nutnosti. Jako dukazy slouzi tvrzeni me mamy typu "vsude samy teroristi, mate sedet doma", "nemam rada lidi", "neberu telefon", "drzet se hlavne rodiny", "cizi zenska, ktere se neda duverovat". Vychova funguje jako priprava jenom na zivot v tom nasem malem svete, na vzdelani a na nejnutnejsi preziti v tom velkem svete.

O svych problemech s mamou mluvit nemuzu, duvera mezi nami neni na dostatecne urovni. Nemuzu mluvit o tom, co citim, protoze v nasi rodine existuji nepsana pravidla, podle kterych nektera temata jsou tabu. Nemuzu svobodne vyjadrit, co si myslim a co citim, protoze nemuzu rikat veci, ktere mama nechce slyset. Kdyz reknu neco, co mama nechce slyset, jsem obvinen z toho, ze jsem se ji dotkl a ze to bylo ode me hnusny. To je manipulativni metoda, ktera me ma donutit citit vinu za to, ze rikam, co si myslim a co citim.

V tomto specifickem mikroklimatu panuje predsudek, ze partnerske vztahy pro nas (pro nas z maleho sveta) nejsou, ze patri jenom do televize a do vnejsiho sveta, nam by uskodily, partnerovi nelze duverovat. Mama se snazi presvedcit me o tom, ze se mam hlavne drzet sve rodiny, protoze kdyz si nekdy najdu partnerku, tak to bude porad jenom cizi zenska, ktere nemuzu duverovat. Pritom by spis melo platit, ze (cituji jeden diskusni prispevek) "zustat nalepeny na rodine je cesta k totalni zavislosti a nesamostatnosti i v dospelosti". Je ale pozoruju, ze moje mama usiluje prave o to, abych nalepeny zustal. V tomto mikroklimatu jsem stravil znacnou cast sveho dosavadniho zivota, nabral jsem velke zpozdeni v budovani socialnich dovednosti a zdraveho vnimani zivota. Ziskal jsem pokriveny pohled na zivot a na svet.
 Eva K 
  • 

Re: Privlastnovani 

(15.12.2005 16:14:45)
Zkus knížku Nenechte sebou manipulovat. http://obchod.portal.cz/kniha.asp?csl=4469.

Taky máme v rodině paní, která částečně odpovídá tvému popisu. Pouze s tím rozdílem, že je rozvedená, nikoliv ovdovělá a že partnerské vztahy svých dětí podporuje. Pouze ty parnerské, přátele ne. Mě, jako parnerku svého syna, by jistě nazvala "nosička pro mé vnouče a kuchařka pro syna". Takový význam pro ni mají parneři jejich dětí. Naši svatbu stejně obrečela. Jinak odpovídá tvému popisu, svět je zlý, budeme sedět doma, jíst a povídat si, v neděli do kostela. A pochopitelně její názor je jediný správný, snažíme se jí toho říkat co nejméně, nejlépe, až je věc uzavřena (změna práce, koupě bytu apod., splození miminka:-))), ale stejně je každý rozhovor s ní bitva.
Pro mě je kontakt s ní velmi náročný, hodně se bojím, že se nastěhuje do naší blízkosti, že bude své výchovné metody aplikovat na naše děti (např. když si dlouho její děti nezvykaly na nočník, práskla dítěti výkal z pleny do obličeje. Vyprávěla nám to jako veselou historku!).

Jediná rada: útěk. Nepomůže vysvětlování (urazí se, odkejve to a rovnou zapomene), řvát na sebe je taky k ničemu. Jinak zapomeneš, jak se vlastně rozhodovat sám za sebe. Život máme jen jeden a musíme ho žít tak, aby to bavilo nás, ne někoho jiného. Ale chápu, že to je velké a těžké rozhodnutí. Obě děti mojí tchýně měly štěstí, odešly studovat a už se prostě nevrátily.
Soustavné potlačování osobnosti má následky na psychice i fyzické stránce (zvýšený krevní tlak, alergie, astma). Ale tvá šance je uvědomění si svého stavu, jen to možná vzdáváš. Aspoň tak to zní z tvého dopisu. Eva
 kocour 
  • 

Re: Privlastnovani 

(29.12.2005 20:10:43)
Claudio, po přečtení tvého příspěvku tak jako EvuK. mne napadá jen jedno: kdo uteče, vyhraje. Nicméně, to co píšeš je podané s takovým nadhledem, jako bys citoval odbornou práci o manipulaci. Čili na tom asi nejsi tak špatně jak píšeš v závěru. Určitě je těžké vyrovnat se se vztahem k matce, člověku, který mne přivedl na svět, živil, chránil, vychoval, a teď mi škodí...Ale je to tak, a optimální vzdálenost bych počítal minimálně na desítky kilometrů. Ono to samozřejmě nemusí být možné, ale obávám se, že jen s pořádným odstupem, ať už fyzickým nebo duševním se člověk může nakonec dopracovat k nezávislosti, svobodě a nakonec (a to asi osvobozuje definitivně) k soucitu s tím, kdo mi škodí - aniž by tento soucit byl použitelný k vydírání. Hodně štěstí!
 Calime.CZ 14-ti letá  
  • 

Re: Privlastnovani 

(20.8.2006 18:27:43)
no myslím, že neporadím, ale napíšu pouze to, že u nás v naší rodině jsou takoví skoro všichni...
Máma je sice v některých věcech už pouze slabší odvarem, ale v naší rodině se to táhne už od prababičky...
Ta totiž vždycky bábi všechno vyčítala... a popravdě je schopná ji rozhodit i teď když je bábi 70...
Bábi zas znám nejlíp. Ta také vidí svět jako něco nebezpečného.
Nedávno mi řekla: "Já bych se na ten zájezd se sborem do USA vykašlala... Letět letadlem... že se nebojíš!" Krása, že? Mojí mámě často dělá to samé, co její máma jí... totiž začne ji z něčeho obviňovat a máma se zachová stejně jako ona... prostě se zhroutí a začne na všechny a všechno nadávat... brečí a ječí po mně, že za to můžu já nebo brácha...
Bábi mi zkrátka připadá jako věčný pozorovatel, který ví o světě všechno a má potřebu všechny varovat před nebezpečím, jež může číhat i ve stínu stromu. Často vyčítá, že se o ni nikdo nezajímá, že se ona dozví všechno jako ta poslední, že asi chceme aby... Zvykli jsme si.
A máma... Ta taky... občas se rozčílí kvůli nečemu, což je taková prkotina, že by vás nenapadlo se nad tím rozčilovat. Asi tak v týdenních intervalech posloucháme, jak jsme neschopní a jak ji netrápíme. Narozdíl od prabábi, která vychovávala své dcery většinou sama a bábi, které se podařilo najít "partnera na celý život" (ale ten už je bohužel po smrti deset let, což jí nebrání každý večer políbit jeho parte:-() máma žila ve dvou nepovedených vztazích, s několika letým odstupem z nichž pochází právě můj bratr a já.
Pokud žijeme "pod máminou střechou" musíme ji poslouchat.
Máma a bábi jsou důkazem toho, že i mimo střechu své mámy může být skvěle ovlivňována.
Já jenom doufám, že nedopadnu stejně :-(
 Janula 
  • 

nápadník 

(15.12.2005 16:29:03)
Taky jsem měla nápadníka... už od svých 14 let. Nutno říct, že se mi dlouhou dobu moc nezamlouval. Byl ale enormně vytrvalý a vydržel mne uhánět šest let.
... no a už jsme nějakou dobu manželé, já si nedokážu představit lepšího partnera pro život a jsem moc vděčná za to, že to tak dlouho vydržel :o)
 kicul 2, Baru 08/03 


To taky znám! 

(15.12.2005 20:09:14)
Ahoj maceško, hrozně dlouho jsem na rodině nebyla, ale jak jsem zahlídla tvůj článek, tak jsem ho zhltla.:-) Tentokrát, alespoň pro mě, nebyl moc úsměvný. Já to totiž znám, tedy to vydírání partnerem. A docela tvoji dceru lituji. Je to dost peklo se takového po čase obtížného nápadníka zbavit. Taky dlouho trvá, než člověk procitne a pochopí, že to co nabízí partner není to pravé ořechové. Věřím, že jste dceři vštípili správné životní hodnoty. O tom už svědčí i to, že po tom, co jste si s nápadníkem pohovořili, vám poděkovala. Třeba ještě pořádně nechápe, že je jí ta jeho "Velká" láska naobtíž, ale je otázkou času, kdy to pochopí. Není to totiž normální láska a tím i vztah, je to chorobné lpění na někom. Ten druhý si vůbec neuvědomuje, že někoho utiskuje a ubližuje mu. Přesně ty věty typu: "kdybys mě milovala, jako já tebe, tak bys to chápala" taky znám. Je to čisté vydírání. Rady jsou v tomto případě drahé, ale přeju dceři, aby co nejdřív prohlédla a z tohohle vztahu se vyvlékla. A to co možná nejméně bolestně. Jinak tenhle vztah nemá bezproblémovou budoucnost.
 Ee 
  • 

Prosba 

(21.2.2006 13:53:54)
Ahoj Maceško,
kdy, prosím, zase napíšete nějaký článek? Ty Vaše starší už pomalu umím nazpaměť a čtu je pokaždé, když mám pocit, že je celý svět proti mně... :-) Už delší dobu uvažuji o adopci (zatím to sice vhledem k okolnostem nejde) a snažím se nasát informace kde se dá. A ty Vaše članky se mi zdají velmi relevantní zdroj. Mimochodem, jak už tu padlo, měla byste rozhodně vydat knihu!
Chtěla jsem Vás poprosit jestli byste mohla podrobněji napsat o tom, jak Vaše adoptované děti přijali Vaši nejbližší (rodiče a bližší příbuzní, blízcí přátelé apod.), je-li tedy o čem psát. Mám dojem, že kdykoli se někde zmíním o adopci, jsem považována za naivního blázna nebo nezodpovědného šílence. Dozvím se, že si zkazím život, že s těmito dětmi jsou jenom problémy, že se špatně učí, že to vůbec není jednoduché (nevšimla jsem si, že by výchova vlastního dítěte byla)... Ani to nebudu vypisovat. Zajímalo mne jak jste na tom byli Vy a jak jste si poradili.
Jinak děkuji za krásné články a přeji Vám i Vaší rodině všechno dobré.
 Jana, dospívající dcera a o něco mladší syn) 
  • 

Re: Prosba - adopce???? 

(22.6.2006 14:27:13)
Máme adoptovanou holčičku, dnes již dopívající slečnu. Když jsme podávali žádost, tak všem jsme říkali, že u dítěte, které se vám narodí, tak pokud znáte dost pokolení zpátky, můžete mít jen jednu jistotu, že se vám snad nenarodí černoušek, ale ani to není vždy stoprocentní. Jinak přece geny se dokáží tak krásně kombinovat, vždyť to jsme se učili již na škole. Takže pokud víte určitě, že dítě chcete a proč, víc není potřeba. Naše okolí holčičku přijalo bezvadně ( i když kdoví, třeba ...), v rodině pouze jeden člověk měl připomínky, ale to byl jeho problém, ne náš. Pokud vy budete přesvědčena o svých pocitech, tak na tom přece nikdo kolem nemůže nic změnit. A na těchto stránkách čtete, že s děti jsou problémy, s někým větší, s někým menší, ale když je dobrá vůle to řešit a dost lásky v srdci, tak se řešení vždy objeví. Na druhou stranu, často se přece píše, že problémy nám pomáhají v našem duševním vývoji, jen nám někdy déle trvá, než pochopíme co nás, například naše děti mají naučit, co jsme se dosud, ač už nám není dvacet, nenaučili. Někdy se snažíme rozmyslet nedomyslitelné.
 BLEK. 
  • 

Je to dobře 

(7.9.2006 18:29:08)
Je to dobře, že má nápadníka. Mnohem lepší než kdyby žádného neměla. Má menší šanci mít poruchu osobnosti.
 Máří2 


Re: Je to dobře 

(2.3.2007 0:30:11)
Teda Bleku!!!
Ty už strašíš i tady?
 daniel štokrdle a tomáš Kokotek 
  • 

dudlik 

(23.3.2007 13:09:39)
je to na pikaču
 Mája, mimi dcera Klárka 
  • 

NRP a nápadníci? 

(11.7.2008 10:56:43)
Mé rodině se stalo něco podobného. Přijali jsme do pěstounské péče holčičku, když jí byly čtyři roky. Před rokem a čtvrt od rodičů odešla, to jí bylo kolem dvaceti let. Chtěla si žít sama, nemuset se na nikoho ohlížet a dodržovat nějaká pravidla. Už pracovala, a tak měla pocit, že když vydělává, může vše a nemusí nic. A to si rozhodně nemyslím, že by rodiče výchovu nějak zanedbali a nesnažili se jí vštípit nějaké normy a hodnoty. (Paradoxně, dokud s námi žila, vše relativně dodržovala.) Ale o to teď nejde.
Za tu dobu samostatnosti si našla přítele. Nejdřív se jednalo o kamaráda, pak o zlého kluka, který je jen příživník a využívá ji (toho, že pracuje a má peníze). Když se s rodiči viděla, prosila je, aby jí ho zbavili. Táta se s ním několikrát pohádal, vyhrožoval policií. Ona kvůli němu změnila práci a ubytovnu. A pak najednou se z něj stal její přítel (o svém novém umístění mu sama řekla). Před Vánoci se s námi viděla naposledy. S přítelem se před námi pohádala a prosila rodiče, aby jí vzali bydlet zpátky, že od něj odchází (podotýkám, že celou dobu bydlí různě po ubytovnách). Cestou k autu si to najednou ale rozmyslela, že ho přece jen miluje a nemůže bez něj žít. Nakonec to došlo tak daleko, že se pod jeho vlivem přestala s rodiči a celou rodinou zcela stýkat, od Vánoc o ní nic nevíme. Telefon nejdříve nebrala, teď je stále nedostupná. A jiné spojení nemáme.
Je to těžký, ale co můžeme dělat, můžeme jí vůbec pomoci? Máme na to právo? Právo zařizovat jí život, když ona sama zřejmě příliš nechce? Můžeme omezovat její svobodu, i když si myslíme, že bychom ji dokázali učinit šťastnou (dle našich měřítek)? Je to samozřejmě o to bolavější, když se jedná o osobu tak blízkou. Za těch 15 let společného života by mě nikdy nenapadlo říct, že mám NEVLASTNÍ sestru.
Stále si kladu otázku, zda je takto šťasná. Nebo není a jen si to nedokáže zařídit jinak???

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.