| Evule,Vojta 5/04,Hynek 5/06 | 
 |
(11.3.2005 20:24:15)
Taky jsem ucitelka-spolustudentka, ted na MD. Musim napsat,ze me potesil nazor vetsiny ctenaru, ze praci pedagogu ocenuji. Vetsinou se totiz setkavam s poznamkami: "co ti ucitele chteji, vzdyt maji porad prazdniny, pracuji od od 8 -13 atd." a to uciteli, ktery se treba celou noc potyka s pripravou vystoupeni pro rodice, taky moc neprida.
Vendy super. Ozvi se.
|
| Madrigal | •
|
(12.3.2005 11:34:17)
Evule a není to tak? :-)) Děláte snad do čtyř? Například, když je dcera nemocná a chci jí jít pro úkoly, musím přijít do jedný, protože pak už pí. uč. ve škole není.
Mnohé uč. argumentují domácí přípravou. Tu mám i já, coby ekonom a dělám od osmi do půl pátý. Ale nestěžuju si, práce mě baví. Ale o dovolené přes celé prázdniny si můžu nechat zdát. :-)
|
| MajdaZ | •
|
(12.3.2005 11:52:19)
Učitel musí být ve škole pouze v době vyučování, případně v době pracovní pohotovosti. Rozhodně ale není pravda, že pracuje jen v tu dobu. Každá hodina vyžaduje přípravu, i učitelé, kteří učí stejný předmět již několik let musí přizpůsobovat svoje přípravy dané třídě, sledovat, co je nového a podobně. Dál je tu práce s administrativou.
Ale prázdniny jsou, to je pravda. I když já jsem zatím každé prázdniny strávila studiem nových učebnic a přípravou her a ukázkových výrobků. (ovšem to je radost)
|
| Líza | 
|
(12.3.2005 12:18:07)
Majdo, jasně, ale zaznělo tu, že i v jiných profesích je běžná "domácí příprava" nebo jak to nazvat. Ale nikdo za ni zaměstnancům neplatí... Nechci teď říkat, že jsou učitelé dobře platově ohodnoceni, pokud vím, tak jsou placeni příšerně. Ale mají velmi výhodnou pracovní dobu a různé výhody, které nemohou popřít.A občas se snaží popírat, že to mají.
|
| MajdaZ | •
|
(12.3.2005 16:25:10)
Teda, doufám, že to nevyznělo, jakože se to snažím popírat.
Mě je v podstatě úplně jedno,co si kdo o tomhle myslí, jestli se má tohle učitelům závidět, nebo jaký máme platy. Kritizovat se dá jen to, co si člověk zkusil.
|
|
| Jaga10,syn,2 roky | •
|
(13.3.2005 22:18:17)
Těch nevýhod je víc. Když nic jiného, nikdy nemáš čistou hlavu, hrozí psychiatrická onemocnění, nemoci hlasivek, změny osobnosti - deformace, syndrom vyhoření,následné obtížné hledání životního partnera. Mnoho mužů nechce ženu s VŠ, navíc kantorku. Vzít si rovněž kantora je finanční katastrofa. Neustálé střety s kritickými a minimálně sebekritickými lidmi je mimořádně vyčerpávající. Uznání veřejnosti mizivé - jak finanční, tak jiné. Výsledky práce nikdy nevidíte hned, přicházejí stále noví studenti, takže máte pocit, že jste vlastně nikoho nic nenaučili. Dovolená jen v sezóně. Zvyšující se hrozba fyzického napadení, minimální zájem rodičů,někdy pocit totální bezmoci. A jak už jsem psala, u nás je nezaměstnanost přes 20%.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(14.3.2005 2:03:51)
Jago, když do toho zahrneš i důvody jako že muži nechtějí ženy s VŠ, tak to se pak opravdu nasčítá :-). Inteligentní muži to jako negativní vlastnost neberou a vybírají konkrétní osobu, ti ostatní ať si trhnou. Co se týká přímo učitelek - ze 13-ti studentek v našem kruhu na pedáku mělo v době promocí partnera asi 9 (což ještě neznamená, že zbývající byly bez partnera dlouhodobě). Necelý tři roky po škole (2 a půl roku po nástupu do práce) třetina kruhu už má děti a další páry děti v brzké době plánujou, jen chtěly nejdřív na čas do praxe.
Nepřipadá mi to nijak tragický.
|
|
| Líza |
|
(14.3.2005 5:51:17)
Já nevím, Jago, v mojí práci taky hrozí vyhoření, moje profese má nejvyšší sebevražednost, s agresivitou klientů se přímo počítá...domácí přípravu nikdo do placené pracovní doby nezahrnuje a naopak, udržování kvalifikace není za hubičku a zaměstnavatel ho ani omylem neproplácí...Zrovna řeším, co že se tak dělá s dětma o letních prázdninách, jestli uvázat v lese u stromu (ty si na ty dva prázdninové týdny přinejhroším děti vezmeš do školy s sebou, se mnou v práci být nemohou)...
Tohle srovnávání fakt nemá cenu. Já vím, že učitelé dělají náročnou a platově i společensky špatně hodnocenou práci, ale pokud si mi budou stěžovat i na to, kolik jim to zabírá času nebo že sice mají dovolenou stejně jako jejich děti prázdniny, ale chtěli by ji ještě jinak, tak se musím hooodně usmívat.
|
| Líza |
|
(14.3.2005 5:53:38)
A k té zodpovědnosti za ty děti...nevím už kdo tu k tomu psal, že radši audit než zodpovědnost, aby se někomu něco nestalo, tak z tohohle pohledu jsem ve své práci furt jednou nohou v kriminále, protože stačí fakt jedna chyba v blbou chvíli...každý povolání prostě něco s sebou nese.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(14.3.2005 6:35:12)
Lízo, já myslim, že to nemá smysl
1) Jaga popsala věci, které provázejí většinu profesí, i takový, kde by to člověk možná ani nečekal - např. můj otec pracoval vždycky rukama a nebyl studijní typ přesto se musel celej život dál vzdělávat - jako svářeč dělal pořád zkoušky na svařování nových materiálů, které se začínaly používat, značkou u každýho sváru ručil za kvalitu plynovýho potrubí - když přišel o práci, dodělal si řidičák a coby řidič MHD dělal taky pořád nový zkoušky + co půl roku psychotesty, který kdyby neudělal, přišel by o práci, totéž v případě zhoršení zraku apod., jezdit musel podle časovýho rozpisu tam a zpátky třeba 40x denně, což je taky na bednu a když bylo náledí, celej den se bál, aby nikoho nezabil - k tomu směny každej den jinak - jednou vstávat o půl třetí v noci, podruhý do práce v deset večer, pocit realizace nazval stylem: ráno vezu hádavý báby na hřbitov a po pár hodinách už se mi do toho autobusu zase vracej :-)
2) Dnešní rodiče se narozdíl od dob, kdy dávali dítě do nejblišší školy a neodvážili se učitelům něco vytknout, aby mu ještě nepřihoršili, zajímají o vzdělávání mnohem víc. Možná i to některým učitelům vadí.
|
| Líza |
|
(14.3.2005 6:39:17)
Tak tak...
|
| Iva | •
|
(17.3.2005 10:53:28)
Myslím, že srovnávat různé profese může skutečně jen ten, kdo je dělal. Jinak je to neobjektivní a obvykle tu neznámou profesi podceňujeme.
Já jsem mimo jiné učila pět let na sídlištní základní škole angličtinu (občas i něco navíc), a to děti od 5. do 9. třídy, teď už zas dalších pět let pracuju u počítače, taky dost stresový povolání, ale s učitelstvím se to nedá srovnat. V práci sice musím být denně do čtyř, a občas si taky nesu něco domů na večer nebo na víkend, taky když udělám chybu, je zle. Když budu ale upřímná a sečtu si skutečně odpracovanou dobu v kanclu, tak musím přiznat, že doba strávená v práci se nerovná té co dřu jako kůň. V době mého působení na základce to tak ovšem bylo - kromě výuky byly ještě všemožné dozory, převádění tříd do odborných učeben o přestávkách a podobně. Celý dne jsem se nezastavila, o psychickém vypětí nemluvím. O dětech jsem přemášlela i ve volném čase, často se mi o řešení problémů ve třídě i zdálo.
Teď, když to potřebuju(ve škole to tak nešlo!!), uvařím si kafe, zajdu na záchod(!), občas si zajdu prohodit pár slov s kolegy, nikdo mi nenadává do krav (to se teda přiznám že do očí mi takto nenadávali ani ve škole, snad jen po straně), nikoho nemusím stále krotit, když chci mluvit, nemusím používat řadu speciálních postupů jak zajistit aby v místnosti nebyl jekot a ostatní mi věnovali pozornost, když něco zkazím, jde jen o prachy, a ne o život, což při péči o děti nikdy není jisté...
Aby to nikdo neotočil, učila jsem moc ráda a s ideály, jak Ydney. Ale ten pátý rok už jsem fakt nemohla, byla jsem vyčerpaná, odnášela to má rodina, prázdniny sice byly fajn, ale prostě už jsem dál nemohla.
Možná se tam někdy vrátím, občas na to myslím, no ale to jste mě moc nenaladili, jestli je to ještě horší než to bylo...
Myslím, že vyzkoušet by si to měl každý, hlavně rodiče žáčků, protože pak by se třeba na práci učitele dívali jinak a zlepšil by se společný dialog. I když i tady podle mě záleží hodně na učiteli, já osobně jsem až na nějakou tu výjimku s rodiči vycházela velmi dobře - byla jsem od začátku třídní páťáků, tehdy to byl ještě 2. stupeň, a šla s nimi až do osmičky. Devítku už zvládli v jiné sestavě, ale přesto se za mnou někteří chodili radit co si vybrat za školu, a toho si dodnes velmi cením.
|
| Psychouš | •
|
(17.3.2005 16:15:55)
Co to je proboha za hovadinu?
Jaké to je v otázce školy být rodičem ví TÉMĚŘ KAŽDÁ třicetiletá (a výše) učitelka (ty NE!!). (Je zde zřejmé, že se zase navážíš do autorky, které tímto začínám fandit.)
Tak se pěkně podrž své rady, když jsi tak chytrá a pěkně si s učením počkej, až tvé děti začnou chodit do školy, čili až aspoň jedno z nich odchodí aspoň jednu třídu.
A je mi jasné, že vyjít s takovou matkou všeználkyni (nota bene v jejím oboru) bude pro učitelku očistec.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(17.3.2005 16:32:50)
Psychouši, kolikrát rodiče vyprávějí, jak jejich dítě (třeba i s poruchou psaní) vyplní pár řádek v písance v rámci svých maximálních schopností a učitel (po srovnání se zbytkem třídy) červeně opraví každou drobnost místo aby ocenil pokrok konkrétního dítěte.
Reagovala jsem na příspěvek Ivy. Nemůžeme vyzkoušet všechny existující profese, ale vidíme, kde naše děti prospívají (ve smyslu rozvíjí se).
K učitelkám našeho syna jsem zatím neměla jedinou výtku a protože znám i jeho budoucí učitelku na ZŠ, předpokládám, že problém nebude ani v budoucnu. Nepodsouvej mi pořád že jsem se vším nespokojená.
|
| Psychouš | •
|
(17.3.2005 16:38:49)
Jo, to je fakt, "rodič zná své dítě nejlépe" a škola by tedy měla nechat známkování na něm.
Troufám si tvrdit, že pochválit za pokrok je něco jiné, než objektivně a komparativně ohodnotit.
A o tvém vztahu k oné učitelce mám svou představu. Blízké škol(k)y přece nemají tvou důvěru. Jak jinak. Myslím, že ta učitelka bude submisivní typ, co si rád nechá poradit, případně tvá známá. :-)
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(17.3.2005 16:49:22)
Naopak - na spoustu věcí máme jiný názor, není to má kamarádka, ale protože má dobré výsledky, děti jí ráda svěřím.
|
| Psychouš | •
|
(17.3.2005 17:02:27)
Ale pokud vím, známkování by mělo být na základě dosaženého výsledku, nikoliv dosažené změny výsledku.
Čili čtyřkový výsledek z pětky je na pochválení, ale ne na jedničku. Nebo se snad pletu?
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(17.3.2005 17:10:33)
Pokud vím, známkování je k ničemu. Učí děti učit se pro známky a nevypovídá o tom, co konkrétně dítě zvládá a co ne. Porovnávání dětí v jedné třídě, když každá třída (či škola) má jinou úroveň mi objektivní nepřipadá. Naštěstí novej školskej zákon už bere v potaz hodnocení slovní.
|
| Psychouš | •
|
(17.3.2005 19:03:02)
Nechci se mýlit, ale mám za to, že je to přesně naopak a že podle nového školského zákona musí povinně známkovat i např. školy waldorfské, které to dosud nedělaly a nikdy to dělat nechtěly.
No, počet chyb v diktátu bych viděl jako dost objektivní kritérium.
Co potom takové dítě, které je od počátku dost dobré, bude mít horší hodnocení, než zaostalé dítě, které se postupně zlepšuje?
|
| MirkaEyrová | 
|
(17.3.2005 19:52:51)
K tomu zákonu - nevím, co je v zákonu, ale na synově škole je normálně slovní hodnocení (a to ani není waldorfská), a dokonce když po konci pololetí na tuto školu přestoupil ze školy s hodnocením známkovým, musela stará škola přepsat vysvědčení ze známek na slovní hodnocení. --- Řekla bych, že školy se slovním hodnocením musejí svého žáka ohodnotit známkami jen v takovém případě, když toto dítě přestupuje na školu se známkovým hodnocením (předpokládám, že jde o případné pololetní vysvědčení; několik let zpětně měnit všechna vysvědčení by byla pěkná blbost).
M.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(17.3.2005 20:14:53)
tak jsi byla rychlejší :-)
Ještě poznámka pro Psychouše - nezužuj prosím alternativy na školy waldorfské - máme v ČR něco přes 200 alterškol, z nich drtivá většina používá slovní hodnocení, ale waldorfských je jen devět a od všech ostatních alternativ se dost výrazně liší. Např. taková Montessori a Waldorfská jsou založeny na téměř opačných principech, společné mají asi tolik jako černoch a vietnamec - prostě jsou obě odlišné, ale každá úplně jinak.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(18.3.2005 7:51:42)
Tendence ve vzdělávání
- prosadit změny v hodnocení žáků směrem k průběžné diagnostice, individuálnímu hodnocení jejich výkonů a širšímu využívání slovního hodnocení
- věková přiměřenost a motivující hodnocení - respekt k individualitě žáků, hodnocení v souladu s individuálními možnostmi a pokrokem, dostatek zpětné vazby, tolerantnost k chybám a omylům
Je tam zmínka i o vytváření portfolií. Na některých školách si děti výkony samy hodnotí (pro někoho nepředstavitelné, že. Ale jsou k sobě zdravě kritické.) Osobně bych řekla, že od nás nepotřebujou být hodnoceny, ale dostat zpětnou vazbu co je efektivní a co ne.
Jinak ještě ze školského zákona (par. 51) - jestli se nepletu, platí pro celou ZŠ - tedy 1. i 2. stupeň:
(2) Hodnocení výsledků vzdělávání žáka na vysvědčení je vyjádřeno klasifikačním stupněm (dále jen ”klasifikace”), slovně nebo kombinací obou způsobů. O způsobu hodnocení rozhoduje ředitel školy se souhlasem školské rady.
(3) V předmětech výchovného zaměření stanovených rámcovým vzdělávacím programem se provádí slovní hodnocení. Jde-li o předměty profilující v rámci školního vzdělávacího programu, rozhodne o způsobu hodnocení ředitel školy.
(4) Škola převede slovní hodnocení do klasifikace nebo klasifikaci do slovního hodnocení v případě přestupu žáka na školu, která hodnotí odlišným způsobem, a to na žádost této školy nebo zákonného zástupce žáka. Škola, která hodnotí slovně, převede pro účely přijímacího řízení ke střednímu vzdělávání slovní hodnocení do klasifikace.
|
| Psychouš | •
|
(18.3.2005 9:01:57)
Opravdu to vypadá jak říkáš. Potom tedy nechápu mediálně prezentovanou hysterii waldorfských škol ve smyslu "musíme známkovat" a reakci ministerstva "skončila vám testovací fáze, teď spadáte pod jednotný systém". Pamatuju dětičky z w.š., které před půlrokem v TV říkaly, že to je podivné, dostávat najednou číselné známky.
Tak vážně nevím, kde je chyba. To jsem nesvéprávný? (vypadá to tak :-).
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(18.3.2005 9:24:28)
V době, kdy ministerstvo zrušilo experiment ještě nebyla známa přesná podoba nového školského zákona. podle něj na tom jsou alternativy docela dobře, ale v tom mezidobí teoreticky vůbec neměly nárok na existenci.
|
|
|
|
| Psychouš | •
|
(18.3.2005 9:09:24)
Omlouvám se, ale pedagogika není ani mým oborem, ani koníčkem.
Pokud zmiňuju školy waldorfské, tak jen proto, protože jsem se o ně otřel v souvislosti s jejich filozofickým pozadím.
Prostě nějaká paní Montessori je pro mne nezajímavá, naopak R.Steiner a H.P.Blavatská zajímavými (pro mne!) jsou. :-)
|
|
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(17.3.2005 18:55:48)
Jo, Psychouši, ty bys prostě chtěl - jako správnej chlap - k hodnocení výsledků dítěte přistupovat naprosto racionálně, samozřejmě bez emocí, odměřeně, přesně exaktně. Ano. Je to jedno hledisko věci. Rozhodně většina českých škol ti částečně vychází vstříc, a to hodnocením známkami. Ale pak je tu druhý aspekt, který ty ani známkové hodnocení neberete v úvahu: totiž prospěch - ve smyslu pozitivního vývoje - dítěte. Jestliže je dítě inteligentní, zvídavé, bez žádných zdravotních či psychických potíží - a samozřejmě má také motivaci se učit - může v pohodě nějak ve škole "přežívat" i s klasickým známkováním, protože většinou dostává jedničky, v horsím případě dvojky (mluvím o prvním stupni ZŠ, na druhém stupni slovní hodnocení není povoleno). Kategorii dětí, které mají všechny předpoklady k učení, ale nejsou motivovány se učit, vynechám, protože tam je jasné, že jde o dobrou vůli dítěte a rodičů a jiné, většinou teoreticky překonatelné, překážky. Ovšem pak tu jsou děti nějakým způsobem geneticky znevýhodněné - málo inteligentní, postižené, případně s nějakými drobnými vadičkami typu dys-, případně hyperaktivní atd. U takových dětí bývá ovšem učení obtížné - a ačkoliv třeba dřou jako koně, nikdy žádných jedniček nedosáhnou, a dostávají třeba jen samé čtyřky. Ovšem i když jsou znevýhodněné, úplně blbé nejsou - vědí, že čtyřka je něco moc ošklivého, a může takový průběh vzdělávání být značně demotivující. Když bude takové dítě týdny dřít jako kůň, a stejně bude dostávat pětky, čtyřky, snadno se může stát, že ho učení přestane bavit, na učení se vykašle, a nedozví se nikdy nic pořádného. Co takovému konkrétnímu dítěti bude v životě platné, že jeho výkon byl exaktně popsán, když nebude nic umět a nic vědět - a to ani to, co by vědět a umět i při svých schopnostech mohlo?
--- Jinými slovy řečeno - děti nejsou neživé předměty, které se mají chladně oměřit, ovážit a popsat - ale živoucí tvorové, kteří ke svému životu potřebují vývoj, vzdělávání v rámci vlastních možností - a k tomu rozhodně lépe přispívá právě slovní hodnocení.
Jinak abych tě vyvedla z omylu: v našem klasickém školství známky NEJSOU pouze exaktním popsáním schopností konkrétního dítěte. Učitelé jsou totiž zvyklí - staří (moje matka v důchodu) i mladí (synova třicetiletá býv. učitelka) - do známek promítat i chování dítěte ten který den. Například syn, který počítá do deseti jako když bičem mrská vč. sčítání a odčítání, a umí to až někde ke stovce, dokonce i počítá jednodušší příklady na tisíce (je v první třídě), dostal na staré škole PĚTKU z matematické prověrečky ne proto, že by neuměl (samozřejmě umí), ale proto, že byl celý radostí bez sebe ze zprávy, že místo tělocviku půjdou ven na sníh, a místo psaní příkladů a výsledků výsledky radostně vykřikoval nahlas. Tomu já teda neříkám "přesné popsání výkonu dítěte" - bylo by stačilo, aby na něj učitelka lehce zatlačila a zklidnila ho jiným vhodným způsobem.
Tož tak.
M.
|
| Psychouš | •
|
(17.3.2005 19:09:01)
Jo, s tím můžu souhlasit. :-)
S jednou výhradou - srovnání snaživého pomalejšího s méně snaživým vynikajícím nemůže být nikdy ve prospěch toho snaživého. Ani slovně, ani číselně.
|
| MirkaEyrová |
|
(17.3.2005 19:17:25)
Psychouši, teď budu zcela laicky "plkat", nevím, jaká kritéria jsou třeba splňovat pro určité stupně při hodnocení známkami, ani nevím, jak se "dělá" hodnocení slovní - říkám tu jen svůj osobní názor.
Myslím, že naopak by mělo být onomu méně snaživému být dáno dostatečně najevo, že by měl přidat - jestliže pochopitelně výsledky neodpovídají tomu, "na co má". Nadání je hezká věc, ale já znám život asi tak, že "bez práce nejsou koláče". Takže by dítě do života mělo vědět, že když chce něčeho dosáhnout, musí taky pořádně zabrat. Ano, když se nadané dítě smíří s prací (plácnu schválně trochu vyhroceněji) uklízečky, no prosím. Ale když by se třeba chtělo stát dejme tomu lékařem, tak si do života musí odnést poznatek, že musí zatraceně makat, aby něčeho takového mohl vůbec dosáhnout (diplom za ním sám nepřiběhne, že?).
M.
|
| Psychouš | •
|
(17.3.2005 19:22:01)
Tvůj příspěvek je mimo. Samozřejmě mi nejde o čtyřkaře, kteří by měli na jedničky, ale o jedničkáře, kteří to zvládají "levou zadní" a snažit se, ani snahu předstírat nepotřebují.
Vím, že takové děti učitelky extra v oblibě nemají.
Holt lidé nejsou stejní a mají různé predispozice.
|
| MirkaEyrová |
|
(17.3.2005 19:31:50)
No, řekněme že neznám všechny souvislosti, protože reaguji skutečně jen úzce na tvůj názor na hodnocení prospěchu dětí a četla jsem jen pár posledních příspěvků. Tedy jestli byly nějaké skutečnosti známy dřív, tak mi napiš ve zkratce, o co jde. --- Ovšem jestli jsem jako mimo při tvých posledních dvou třech příspěvcích, tak to nejsem - tys rozhodně nenapsal, že ti jde o jedničkáře, kteří mají tu jedničku bez snahy, a v kontrastu s nimi o jedničkáře, kteří na tu jedničku musí dřít. Pokud vím, psal jsi naprosto OBECNĚ o dětech, a v tom smyslu jsem i odpovídala.
Poznámka: syn je na škole se slovním hodnocením:-)))
M.
|
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(17.3.2005 20:06:03)
Psychouši
Podle starého zákona musely děti přecházející ze školy se slovním hodnocením na školu se známkama dostat hodnocení známkové, ale neplatilo to naopak. Teď už to naopak platí, takže slovní hodnocení bylo dáno na roveň hodnocení známkovému. Známkové hodnocení je tuším povinné (ale může být vystaveno zároveň se slovním) pouze v deváté třídě a to kvůli bodovému hodnocení u přijímaček na střední (stejně tak ho učitelé vystaví při přijímačkách na osmiletý gympl).
Vůbec není třeba děti srovnávat. Je třeba děti motivovat k co nejlepším výkonům v rámci jejich možností - neboli k tomu, aby každé dítě bylo lepší, než minule. Podle toho kam dítě dojde může si potom volit profesní orientaci a jeho spolužáci v tom roli nehrajou. Když to hodně zjednodušim, tak do slovního hodnocení se nepíše "Frantíku, jsi v matice o kousek lepší než Anička", ale "máš dobré logické myšlení, dokážeš zvolit správný postup při řešení slovních úloh, ale jsi zbrklý a děláš tudíž numerické chyby - zkus se na práci více soustředit, potom budeš mít mnohem lepší výsledky".
|
| Cockney | •
|
(18.3.2005 8:45:31)
Jano, chtela jsem se te zeptat na to slovni hodnoceni. 1) Jsou skutecne deti v prvni tride schopne pochopit, kdyz se jim slovni hodnoceni precte, co se po nich chce. Ja jsem ty slovni hodnoceni cetla pred nedavnem, kdyz jsi je uvadela (takze velmi malo). V nekterych pripadech jsem nepochopila, ani po nekolikatem precteni, co tim pi. uc chtela rict, mozna proto, ze neznam pracovni postupy. Ale je skutecne dite schopne to interpretovat a nebo je potreba jeste "prekladatele"? Muj syn chodi do skolky, dostal slovni hodnoceni pro rodice a muj preklad byl "jsi vzorny a delas vsechno dobre".
2) Pi. uc. oslovuje deti jak ona chce nebo jak deti/rodice chteji. Mne to prislo dost podstatne, kdyby me nekdo oslovil "Anicko", tak bych mu asi rada odpovedela (a to uz v materske skolce me to drasalo) "ano, panicko ucitelicko", ale stydela bych se rict - "muzete mi, prosim, rikat mym jmenem?". Hodnoceni ktera jsem videla (ale bylo jich hodne malo), vsechna ignoruji a bagatelizuji skutecna jmena deti a nebo si vsechny deti/rodice preji mit takova jmena?
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(18.3.2005 9:22:50)
Cockney - tuším, že jsem sem dávala odkaz na slovní hodnocení z Montessori škol (lepší mě bohužel nenapad), kde se používají speciální pomůcky, takže rodiče a děti vědí o co v hodnocení šlo, ale kdo nezná ten systém, zorientovat se moc nemůže (tímto se omlouvám - nebyl to nejvhodnější příklad). Já to beru tak, že to vysvědčení je určeno žákům a rodičům, takže hlavní je zda tomu rozumí oni, při přestupu by hodnocení asi vypadalo jinak a co vím přímo od autorek hodnocení z toho odkazu, dneska už ho zase píšou trochu jinak, protože mají víc zkušeností.
Jak to mají se jmény nevím - u nás se učitelky ptaly jak dětem říkáme, ale jak je to na které škole těžko říct.
|
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 | 
|
(18.3.2005 10:01:43)
Cockney - já podotýkám, že jsem nečetla celou diskusi, jen úvodní článek a pak občas nějakou reakci, takže jsem možná trochu mimo, ale ber to pouze jako odpověď na svůj poslední dotaz (z 18.3. ráno).
Naše mladší dcera chodí do jedné ze dvou místních škol - na rozdíl od větších měst tu nejsou žádné waldorfské či jiné aler-možnosti, tak jsme vybírali (vzhledem k jejímu temperamentu) školu které se nám zdála živější, veselejší, modernější..... a vypadá to, že jsme vybrali dobře.
Přesto, že je v této škole běžně prováděno hodnocení známkami, paní učitelka nelení a každý druhý msíc píše dětem slovní hodnocení (tedy známky samozřejmě běžně používá také). Je to hodnocení typu (opisuji to poslední):
Ážo, hodně jsi se zlepšila v úpravě psaní, jen tak dál. Mám z tebe radost, že hodně čteš. Ještě to chtělo zlepšit soustředěnost při práci doma i ve škole, aby odpadly chyby z nepozornosti. Tím si občas docela zbytečně kazíš známky. Bylo od tebe moc pěkné, že jsi se sama nabídla, že budeš Aničce denně nosit úkoly, když tak dlouho byla nemocná. Jsi príma kamarádka a to se mi líbí. Jen tak dál. Rybana.
Nevím, ale myslím si, že takovémuto hodnocení rozumí i naše dítko toho času ve druhé třídě.
A ještě k oslovení: první den školy nás paní učitelka poprosila, abychom na kartičku, kde bylo napsaní jméno (ty si připravila ona dopředu) napsali, jak kdo svému dítku říkáme doma. My jsme napsali Aninka a asi 3x nebo 4x přišlo hodnocení pro Aninku. Potom jí začala psát "Ážo" a jak jsme dotazem u dcery zjistili, bylo to na její vlastní žádost.
Poud tě překvapilo, že se paní učitelka podepisuje dětem Rybana, tak je to proto, že oni jsou letos indiánský kmen. v tomto kmeni má kačdý své indiánské jméno (naše Aninka je Sladká Áža), kmen je rozdělen na čtyři rody, ktré mezi sebou různě závodí a paní učitelka je pro ně prostě Rybana.
Píši tu o tom proto, abys viděla, e nezáleží jen na tom, zda je škola nějak alter- , ale hlavně a HODNÉ záleží na osobnosti učitele.....
A co mně letos překvapilo nejvíce, kromě slovního hodnocení od paní učitelky si poprvé v pololetí měly děti napsat svoje vlastní hodnocení. Bohužel ho nemohu odcitovat, děti ho opět odnesly do školy. Paní učitelka nás na počátku roku požádala o pevné desky formátu A4 a Eurofólie a veškeré hodnocení, zajímavé práce z výtvarky, fotografie ze třídních akcí a pod. jim tam zakládá, takže jim tvoří (každému) jakousi kroniku jejich školní doházky.
Ale to hodnocení asi děti psaly za pomocí otázek pní učitelky, které musely znít asi takto: Napiš, jak se ti líbí ve škole, co se ti líbí a co ne, kdo je tvůj kamarád a s kým nekamrádíš, a proč s ním nekamarádíš. Který předmět ti jde nejlépe, který předmět tě baví nejvíce, co ti ve škole nejde. Usuzuji (na tyto otázky) podle toho, jak to hodnicení Ája napsala. Samotnou mně překvapilo (mám za sebou 6 let práce s dětmi na I. stupni) jak se takto malé děti už dovedou vyjádřit, jak dovedou zhodnotit svou školní práci... A také mně fascinujem jak je ta učitelka vede - asi 80% dotazů bylo na KLADNÉ hodnocení věcí ve škola a jen ai 20% na něco záporného.
Vůbec - protože vím, co to dá práce - jsem unešena tím, jak se paní učitelka dětm věnuje. Přeji VŠEM dětem takovéto nevyhořelé a nadšené pedagogy!
Ahoj a zdravím
Simča
|
| JaninaH |
|
(18.3.2005 10:21:12)
Simčo,
takovou učitelku pozlatit!
Máte štěstí.
Syn měl na ZŠ podobnou učitelku, dodnes na ni vzpomíná a s ním všichni bývalí spolužáci.
Je to blaho pro děti i pro rodiče, takový učitel.
Bohužel, moc jich není :-(.
J.
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(18.3.2005 10:27:18)
Jo, souhlas, já si jí patřičně vážím! Jak říkám - mám pedagogické vzdělání a pár let praxe, takže mám trochu představu, co jí to dá práce... A ty děti ji žerou a naše Ája - když teď 4 dny nemohla do školy - tak to obrečela. Dnes mně ukecala, že už do tý školy půjde (fakt je, že už tak od středy jí nic není). Jsem moc ráda, že v téhle škole je ta praxe, že tu učitelku od první třídy mají až do páté!!!! Ta starší taky neměla špatné učitele, ale takhle úžasné to nebylo.....
Simča
|
|
|
| Cockney | •
|
(18.3.2005 10:33:03)
Vis, mnoho lidi me tu zna, jsem velice tvrdohlava a vzdorovita. Nejvic jsem nemela rada ucitelky, ktere se chteji kamaradit. A skutecne po precteni tohodle hodnoceni me napada a omlouvam se, ze to reknu narovinu, je to pro me blabol. Kazde dite je jine, tomu rozumim, asi mam mysleni prilis uzkoprse, ale pro me je to povidani kolem destimulujici - snazi se pi. uc., tak ja uz se snazit nemusim. Jak jsem uz poznamenala, muj syn prinesl slovni hodnoceni a to, co o nem pi. uc. rikala byla fakta, ktera nekorespondovala realite a muj obrazek byl, ze pi. uc. to udelat musi a tak si tam neco vymysli. To je moje prvni zkusenost.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(18.3.2005 10:40:21)
Tak to je mi líto. Bohužel jsem u nás nezaznamenala, že by se někdo (fakulty, kurzy nebo publikace) pořádně věnovaly tvorbě slovního hodnocení tak aby mělo smysl. (Kdyby někdo o něčem věděl, budu ráda - znám pár učitelů, kteří by něco takového uvítali.) Snad je to jen otázka času.
|
|
| Simča, dcery *1988 a 1997 |
|
(18.3.2005 10:47:52)
Tak u nás to velice přesně odpovídá, Ája je skutečně velice nadané, ale naprosto nesoustředěné dítě. Čte na svůj věk dobře, ale děsně hrabe. A skutečně - na podzim byla v ozdravovně a tam se s psaním vylepšila......
Prostě mně připadá, že to hodnocení odpovídá realitě a paní učielka je píše jednak tak, aby dítěti bylo srozumitelné a hlavně tak, aby vysdvihla kladné stránky, ale ukázala i na to, kde se dítě může a má zlepšit...... Líbí se mi i to, že nehdnotí jen školní úspěchy / neúspěchy, ale i jak se dítě chová k ostatním a pod.
Jo a někdo se ptal, kde ta škola je - já to napíši klidně i veřejně, vždyť p. uč. jen chválím. A se svojí identitou jsem tu na Rodině nikdy tajnoti nedělala - už se ke mně i pár lidí někde hlásilo, protože mně poznali. Jsme z malého města v západních Čechách, jmenuje se Horažďovice. Máme tu dvě školy - tzv. starou školu na ulici Komanského a novou školu na ulici Blatenská. Elinka chodila na novou, Ája teď chodí na starou. Paní uč. se jmenuje Pomplová a učí jedninou druhou třídu, která na této škole je......
Simča
|
| EvčaK | 
|
(18.3.2005 11:42:54)
Tak já jsem zas z hodnocení i učitelky, o které píše Simča nadšená. Je z toho vidět, že o děti má opravdový zájem. Snaží se doma přemýšlet, jak je motivovat a vtáhnout do učení. A hodnocení je super právě díky té omáčce kolem, která sice přímo nesouvisí s drcením a učením, ale souvisí s dítětem. Nedivím se, že se Áňa do školy tolik těší. Kéž bych za pár let, až to bude třeba, narazila taky na takové zapálené učitelky a učitele.
A právě proto, že je každé dítě jiné, je dobré v hodnocení obsáhnout víc věcí. Někoho motivuje pochvala za dobré výsledky v učení a někoho za chování....
|
|
|
| JaninaH |
|
(18.3.2005 11:29:08)
Cockney,
možná jsem natvrdlá, ale u tvých příspěvků se mi pravidelně stává, že je musím číst několikrát, abych vůbec pochopila jejich smysl. A není to tím, že bych nerozuměla cizím termitům :-), ale je to na mě nějaké takové šroubované, stylizující se do něčeho - nevím, do čeho.
Ale to je vedlejší, v diskusi jde hlavně o obsah.
Mám dotaz. Proč konkrétně ti hodnocení dítěte, které tu cituje Simča, připadá jako demotivující blábol? Nebo jsi reagovla na něco jiného? Zas jsem tě nepochopila, ale ráda bych.
J.
|
| Cockney | •
|
(18.3.2005 13:21:51)
Janino, urcite se chci "stylizovat do neceho", vidis, ze jsi to dobre pochopila, ackoliv moje prispevky musis cist vickrat.
"Ážo, hodně jsi se zlepšila v úpravě psaní, jen tak dál. Mám z tebe radost, že hodně čteš. Ještě to chtělo zlepšit soustředěnost při práci doma i ve škole, aby odpadly chyby z nepozornosti. Tím si občas docela zbytečně kazíš známky. Bylo od tebe moc pěkné, že jsi se sama nabídla, že budeš Aničce denně nosit úkoly, když tak dlouho byla nemocná. Jsi príma kamarádka a to se mi líbí. Jen tak dál. Rybana."
Blabol pro me - 1) Osloveni a podpis, sama matka ji nazyva Aja, pani ucitelka, mozna po domluve s ditetem, zvolila Azu. 2) Hra ve skole na Indiany me nefacinuje, je to predstirany, nejsou to kamaradi, neni to pro me uprimny. 3) V sesti vetach napsat dvakrat "jen tak dal" a verila bych, ze to ostatni deti tam mely taky, je pro me omylany a nudny termin. 4) hodnoceni pomoci kamaradce je (pro me) spis unik, kdy uz nemam co pekneho rict = jsi sice hloupa, ale hezky pomahas kamaradce....
Destimulujici je pro me (a vysvetlila jsem proc) napr: "Tím si občas docela zbytečně kazíš známky" - touto vetou bych totiz koncila = kdybych chtela, tak to zvladnu, takze se ucit nemusim.
V kazdem pripade, hodnoceni nebylo urcene mne a je dobre, ze na danou zakyni, ktere urcene bylo, fungovalo, o to slo, na me by ucinek nemelo.
Hodnoceni, ktere bylo urcene mojemu synovi se mi nelibilo uz z duvodu faktickeho omylu, na kterem byly popisovany jeho schopnosti.
Strasne mi vadi to opakovani toho povzbuzovani stejnejma slovama a to u vsech deti, mne to vzdycky pripada, ze mluvi s malym hlupackem a ne s osobnosti a pritom se snazi prave o opak.
Nejsem profesional v mluveni s detma, ale sama jsem mela nejradsi (resp. jsem dosahovala u nich nejlepsich vysledku) prisne pi. uc., ktere rikaji veci tak jak jsou a nedelaji u toho zbytecne vykrucovani (o tom jestli je nekdo hloupy nebo chytry, o tom pomlci) a deti si nepustily bliz k sobe. Takova slovni hodnoceni by mne vyhovovala.
Skol je plno a to je dobre, clovek si muze vybrat.
|
| JaninaH |
|
(18.3.2005 16:24:22)
Cockney,
dík za vysvětlení. Pochopila jsem z toho (po několikerém přečtení ;-)), že jsi Simčou citované hodnocení její osmileté dcery nazvala blábolem z toho důvodu, že 1) na tebe by povzbuzování způsobem "budeš-li se více snažit, tak to určitě dokážeš" působilo jako "demotivace", a 2) kamarádský přístup učitele by tě spíše odradil, neboť jsi preferovala přísné učitele zachovávající si odstup.
Udivuje mě, že si tak přesně pamatuješ, co ti vyhovovalo a nevyhovovalo v osmi letech. Jak správně píšeš, hodnocení bylo určené jen a jen dceři Simči. Tedy nazvat ho blábolem jen proto, že něj nahlížíš tak, jako bys ho byla přijala ty (nyní?), je podle mého názoru zcestné.
Ale v podstatě o to vůbec nejde. Jde o to, že učitel, který pracuje s dětmi daleko nad rámec svých povinností, který používá netradiční výchovné postupy, přistupuje k dětěm vřele a osobně, je pro děti vždycky přínosem, i kdyby si děti ze slovního hodnocení poučení nevzaly. to je můj názor, který nikomu nevnucuji.
J.
|
| Cockney | •
|
(18.3.2005 16:55:18)
No, pri blizsim ohledani bys nahlidla, ze ta pointa byla trochu jinde, ale to neva.
Jestli te udivuje, ze si pamatuju veci z osmi let, tak te jeste vic udivim, ze si pamatuju jak mi vadilo, kdyz mi pani uc. ve skolce rikaly zdrobnelinama. Pamatuju si kazdeho ucitele zvlast, tedy jeho pristup ke mne, nezda se mi to nijak fascinujici a vim, jak v nasi rodine se nektere blaboly tradovaly jeste dlooooouho - "Anicko", jsi chytra holcicka, musis se jen vic snazit :)))))))). Ackoliv hodnoceni bylo pro nejakou Aju, nechapu proc by si na slovni vyjadrovani ucitelky nekdo nemohl udelat svuj nazor??
Ramec povinnosti ucitele je naucit deti urcite veci, kazdy ucitel si muze najit svuj zpusob, ktery jemu a detem vyhovuje. Jestli umeji vic nebo min, to Simca nepsala.
|
| JaninaH |
|
(18.3.2005 17:25:33)
Cockney,
vůbec nemám nic proti tomu, že sis na to hodnocení udělala svůj názor, ale vadilo mi, žes ho nazvala blábolem z toho důvodu, že TOBĚ by takové hodnocení nevyhovovalo.
Ale třeba šlo opravdu o něco jiného a já jsem nepochopila, cos chtěla vyjádřit. Jak už jsem napsala, nebylo by to poprvé.
J.
|
| Marysha | •
|
(18.3.2005 17:38:31)
JaninoH, ale vzdyt Cockney hned v prvnim prispevku napsala, ze "je to pro me blabol". Nenapsala, ze to, co napsala Simca, je blabol (vseobecne), ale ze je to blabol pro NI. Vztahovala to od pocatku na SVUJ nazor a svuj pocit.
|
| JaninaH |
|
(18.3.2005 17:58:48)
Myrysho,
Cockney napsala přesně:
. A skutecne po precteni tohodle hodnoceni me napada a omlouvam se, ze to reknu narovinu, je to pro me blabol..
Já jsem z toho usoudila, že Cocney celé to konkrétní slovní hodnocení považuje za blábol. Mně se naopak moc líbilo, tak jsem se Cockney zeptala, proč ho považuje za blábol, a ona mi odpověděla, že je to blábol proto, že jí by takové hodnocení a taková učitelka v osmi letech nevyhovovaly.
Já proti jejímu názoru vážně nic nemám.
Ale to slovní hodnocení se mi moc líbilo, a ta paní učitelka taky.
J.
|
| Marysha | •
|
(21.3.2005 13:39:00)
Janino, mas pravdu, tak jak to Cockney napsala, jsem i ja (a myslim, ze i ostatni) usoudila, ze CELE to konkretni slovni hodnoceni povazuje za blabol. Myslim, ze to tak i minila. Tady slo o to, ze napsala, ze je to blabol pro NI, tedy co ona si o tom mysli, ne ze JE to blabol, vseobecne. Tim vyjadri svuj nazor a nechava prostor i ostatnim, at si utvori svuj.
Mne se libi ta koncepce slovniho hodnoceni, ale ten konkretni priklad se mi zdal trosku moc "jednoduchy", kdyz to preznu, tak jakoby "pro blbecka", a taky takove moc univerzalni - chapu, ze ucitel se musi vyjadrit tak, aby tomu hodnoceni porozumelo i dite, ale takova osubka v osmi letech uz dokaze pochopit ledacos. Takze ucitel by v tomhle pripade mel urcite brat v uvahu i osobnost a psychickou vyspelost ditete. A ne psat "univerzalni" hodnoceni, pouze pozmenit jmena a nektera fakta...co muze byt pro jedno dite povzbuzujici, muze byt pro druhe demotivujici. Proste kdyz uz se ke slovnimu hodnoceni pristoupi, tak to delat poradne, jinak to nema cenu. To bychom ale asi po ucitelich za ten plat chteli uz moc:-)
|
|
|
|
| Cockney | •
|
(18.3.2005 18:17:15)
Janino, netrap se tim, ty povazujes moje prispevky za blaboly, ja zase neco jineho, obe mame na to pravo. Existuji lepsi diskuse nez o blabolech.
|
|
|
|
|
|
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(29.4.2005 16:09:57)
Cockney, našla jsem článek, o kterém si myslím, že by mohl být odpovědí na některé Tvoje otázky.
Jen k následujícímu textu pro jistotu dodám, že zkratka RVP znamená Rámcový vzdělávací program (čili to, co dnes existuje místo původních osnov) a portfolia už mnohé školy využívají alespoň vedle slovního hodnocení.
Kopíruju z:
http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=102040&CAI=2153
Jana Nováčková, - 24.2.2005
Přednosti a rizika různých forem hodnocení žáka
Velmi rozšířeným mýtem je představa, že by se děti samy od sebe neučily, že je k učení musíme donutit, že je k němu musíme patřičně motivovat. Za nejúčinnější a také nejpoužívanější motivační prostředek se považuje něco, co původně tuto funkci mít nemělo – a to je hodnocení.
Začnu citátem: „Učení je jeden z nejhlubších procesů komunikace živého tvora se svým okolním prostředím. Učení pomáhá živočichům poznat své životní prostředí, sžít se s ním, vyhýbat se včas nebezpečím, najít nejefektivnější cestu k vlastnímu dobru. Zajímavé je, že tento proces probíhá ve volné přírodě naprosto jinak než ve škole... výlučně ve chvílích uvolnění a odpočinku. ... Ve stresových situacích je myšlení z velké části blokováno, není čas na dlouhé přemýšlení, pozorování, porovnávání... Mechanizmus učebního procesu je tedy už biologicky vytvářen pro atmosféru důvěry, uvolnění a dobrého pocitu. ... Co ale namísto toho děláme? Tak důležitý proces – výuku nových vědomostí a zprostředkování poznatků – spojujeme často s obavami, stresem, frustrací a bojem o prestiž.“
To jsou slova profesora Frederica Vestera z knihy Myslet, učit se... a zapomínat? (1997). Hodnocení a stres jsou v našich zkušenostech většinou propojeny velice úzce. Já jsem však zvolila tento citát proto, že se dotýká velmi rozšířeného a téměř nezničitelného mýtu, který stojí za tím, že se hodnocení stalo ve škole zdrojem stresů a rozbouřených emocí jak na straně žáků, tak na straně učitelů, a začalo plnit zcela jinou úlohu než dát žákovi a jeho rodičům informaci o průběhu učení. Tím mýtem je představa, že by se děti samy od sebe neučily, že je k učení musíme donutit, že je k němu musíme patřičně motivovat. Za nejúčinnější a také nejpoužívanější motivační prostředek se považuje něco, co původně tuto funkci mít nemělo – a to je hodnocení, zejména jeho nejrozšířenější forma - známkování. Ze své původní zpětnovazebné funkce se stalo především nástrojem vnější motivace se všemi negativními dopady.
Že nechuť dětí se učit je opravdu mýtus, dokládá například pedagogický systém Marie Montessori, který dokáže udržet živý zájem o učení po celou dobu povinného vzdělávání, aniž by se používalo jediného donucovacího prostředku, ale dokáží to i jiné pedagogické směry, a dokáže to nakonec i řada učitelů na běžných základních školách, kteří si osvojili metody moderní pedagogiky včetně jiných přístupů k hodnocení, než je tradiční známkování.
Motivační funkce hodnocení
Zaměřím se nejdřív právě na motivační funkci hodnocení. Pro ilustraci mechanizmu uvedu jednu situaci, která odstartovala řadu psychologických výzkumů:
Na jedné škole byly do výuky zařazeny poutavé hry rozvíjející matematické myšlení. Psycholog si všiml, že v jedné třídě hrají děti tyto hry s velkým zápalem, kdykoliv mají volnou chvilku – před i po vyučování, o přestávkách. V druhé třídě hrály děti tyto hry jedině v hodině, pokud je k tomu paní učitelka vyzvala, i když je měly také kdykoliv k dispozici. Psycholog zjistil, že jediným rozdílem bylo, že v jedné třídě učitelka děti za hraní her odměňovala, v druhé nikoliv. V které třídě dostávaly děti odměny?
Tato otázka není těžká. Samozřejmě, že v druhé. A proč si tam děti hrály jen v hodině? Protože o přestávkách je nikdo neodměňoval. Paní učitelka odměňovala děti zcela určitě s dobrým úmyslem, aby ještě víc podnítila zájem dětí. Stal se však pravý opak. Základní mechanismus odměny je, že snižuje hodnotu, význam, smysluplnost té činnosti, za kterou je slibována. Jako bychom říkali: „Ta činnost není sama o sobě dostatečně dobrá, smysluplná, zajímavá, nepředpokládám, že byste ji chtěli dělat jen tak – musím vás uplácet, abyste ji dělali.“
Jsou motivací známky?
Děti přicházejí do první třídy s dychtivostí učit se. Často již první týden se dítě setká s hvězdičkou, včeličkou, červeným puntíkem, posléze s jedničkou, která je oslavována jak ve škole tak v rodině. Za co byla, co dítě dělalo, co a jak se učilo, je vedlejší, hlavní je, že ji dítě má. S každou tou dobře míněnou hvězdičkou, včeličkou a posléze jedničkou dostává dítě současně skryté poselství: „Já vím, že učení není nic moc, sám od sebe se určitě ani nechceš učit, a ani není divu, učení je otrava, ale když se přesto učit budeš, budeš dostávat odměny – jedničky i pochvaly paní učitelky, když ne, tak to budou muset nastoupit pokárání, špatné známky.“
A tak nešťastným systémem vnější motivace, systémem odměn a trestů poškodíme (a u některých dětí velmi výrazně) – původní, vrozenou, biologicky zakotvenou vnitřní motivaci učit se. Z dětí se stávají sběratelé známek. Známky – jako každá odměna – nezvyšují zájem o učení, ony ho snižují. A přitom je to tak zbytečné!
Protože učení je životně důležitým nástrojem organizmu pro přežití, příroda si ho „pojistila“. Výzkumy ukazují, že ve chvíli, kdy člověk něco pochopí, propojí se mu věci do souvislostí, když nastane ono „aha“, pak se do krve uvolňují endorfiny, tj. látky vzbuzující příjemné pocity. Učení, jak píše Susan Kovaliková v knize Integrovaná tematická výuka, nepotřebuje ani odměny, ani tresty – potřebuje však bezpečné prostředí, smysluplnost, přiměřený čas, zapojení více smyslů, než je zrak a sluch, zapojení a využití emocí – abychom jmenovali alespoň některé z podmínek efektivního a kvalitního učení.
Nedostatek smysluplnosti, nedostatek propojení s reálným světem, metody, které nerespektují ani individuální styl učení, ani individuální vývojové tempo dítěte, často ani jeho individuální možnosti (nároky jsou „jednotné“ – pro některé děti příliš vysoké či příliš nízké) – to jsou příčiny, proč děti ztrácí o takové učení zájem. Místo zdokonalování systému trestů a odměn bychom měli napřít síly ke změně obsahu i metod výuky.
Dalším rizikem známkování používaného jako systém odměn a trestů je, že neučí děti pracovat naplno. Používání známek jako motivačního nástroje přímo odporuje jednomu z cílů RVP „umožnit žákům osvojit si strategii učení a motivovat je pro celoživotní učení“, respektive odporuje i vedení žáků ke kompetenci učení, jejímž obsahem je také, že žák „... poznává smysl a cíl učení, má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok atd.“
Původně zamýšlená funkce známky, to jest její zpětnovazebná funkce je z řady příčin značně omezená. Je to především onen silně subjektivní moment, malá diferencovanost stupnice, záměna kriteriálního hodnocení s hodnocením pořadovým, nejasnost, jak velké jsou podíly jednotlivých složek, vstupujících do známky (znalost, snaha, ohled k nadání, sociálně ekonomickému zázemí žáka, trestající složka za nevhodné chování atd.), zda tam jsou u každého dítěte všechny, nebo jen některé. Nepříjemně mne překvapilo, že přes připomínky SKAV k oblasti hodnocení ve vyhlášce o základní škole, v ní stojí, že „klasifikace zahrnuje ohodnocení píle žáka a jeho přístupu ke vzdělávání i v souvislostech, které ovlivňují jeho výkon.“
Důležitost zpětné vazby
Je známo, že za vylepšování stojí jen věci, které mají smysl. Proto opustím téma známkování a budu se věnovat něčemu, co je pro kvalitní vzdělávání naprosto stěžejní – a to je zpětná vazba.
Ať děláme cokoliv, dostávat zpětnou vazbu k průběhu nebo k výsledku této činnosti je podstatné a velmi důležité. Závisí od toho přímo úspěšnost této činnosti. Zpětná vazba by se dala nejvýstižněji vyjádřit slovem informace – informace, která udává další směr nějaké činnosti nebo chování.
Zpětnou vazbu můžeme dostat od člověka, který o dané činnosti něco ví (dospělý většinou řekne dítěti, které slovo není napsáno správně), můžeme si ji ale také odvodit my sami z průběhu či výsledku činnosti samotné. Pro zpětnou vazbu je podstatné, že se zaměřuje na činnost nebo chování, nehodnotí však osoby - jejích kvality či zápory, trvalé vlastnosti! Pokud je zpětná vazba poskytována druhou osobou, její charakteristikou je věcnost, v postatě se v rámci zpětné vazby nevyjadřují vztahy, které panují mezi dotyčnými osobami.
Pro kvalitní učení je zpětná vazba nepostradatelná. Ve škole by jí mělo být hojnost a měla by to být pokud možno okamžitá zpětná vazba. Pokud je to skutečně zpětná vazba – tedy týká se jen průběhu činnosti nebo výsledku a nikoliv vlastností a schopností osoby, nepřináší s sebou stresy. Dá se říct, že téměř každé hodnocení naší osoby vyvolává nějaké emoce. Kladné hodnocení sice kladné emoce, avšak i tam jsou značná rizika, zejména vytváření závislosti na hodnotiteli. Záporné hodnocení naší osoby vyvolá v mozku okamžitě pocit ohrožení a mozek začne podle toho reagovat. Především to způsobí odklon pozornosti od činnosti, kterou děláme. Nejde o učení, ale o obranu našeho já. To samozřejmě učitel, který se místo zpětné vazby dopouští hodnocení dítěte samotného, nemá většinou v úmyslu, ale zákonitosti psychiky si nedají poroučet.
Pro poskytnutí zpětné vazby používáme z efektivních komunikačních dovedností především popis nebo informace.
Tvůj referát o správné výživě obsahuje všechna základní témata, která tam patří, jedno navazuje na druhé, je tam hodně konkrétních údajů, kterými se podporují tvrzení, a také nakonec obsahuje rekapitulaci nejdůležitějších bodů, je pozitivní zpětná vazba (hovoří se o výsledku).
Ty jsi opravdu snaživý žák, napsal jsi ten referát moc hezky, pošleme ho do okresní soutěže, je hodnocení osoby (zde kladné, tedy pochvala), vyjadřuje se k trvalým kvalitám, přitom však autorovi dává málo konkrétních informací o tom, co je v jeho práci dobré, o co se může opírat i příště. Navíc se zde nadřazenost vyjadřuje rozhodováním za druhého.
Tvůj referát správné výživě neobsahuje všechna témata, která tam patří. Témata jsou řazena za sebou náhodně, bez logických souvislost - to co spolu souvisí, je třeba dát k sobě. Některé myšlenky zůstávají nedokončené – např. tady ve třetím a šestém odstavci, je negativní zpětná vazba.
Ty se snad nikdy nenaučíš napsat ani obyčejný referát. Je to fakt slátanina, jak se v tom člověk má vyznat, je to hop sem, hop tam. Jsi nezodpovědný, tvůj přístup k učení je velmi povrchní, zajímá tě všechno jiné, jen ne pořádná práce, je hodnocení osoby (zde záporné, tedy kritika) – opět se vyjadřuje k trvalejším charakteristikám osoby – k její neschopnosti, ale i k neochotě naučit se psát referáty, čímž se kritizující staví do nadřazené hodnotící pozice, do pozice znalce osobnosti druhého člověka. Takto vznikají také nálepky.
Zpětná vazba slouží tomu, kdo něco dělá, nějak jedná, něco se učí. Je to informace především pro něho, pro jeho další rozhodování. Hodnocení druhé osoby – vyslovování soudů o tom, kdo jaký je, naopak slouží tomu, kdo hodnotí – nejčastěji jako mocenský nástroj (k upevnění nadřazené pozice, k rozhodování o druhých, k dosažení svých cílů).
Bez zpětné vazby by nebylo učení!! Při učení je nejdůležitější dostat informaci pokud možná okamžitě, protože opožděná zpětná vazba může přijít, až když se v mozku vytvořil poměrně silný spoj. Zpětná vazba posiluje smysluplnost a udržuje zájem. Její nedostatek naopak může zájem – čili vnitřní motivaci - utlumit. Zpětnou vazbu pro učení potřebujeme, hodnocení naší osoby nikoliv – dá se říci, že hodnocení našich schopností si obstaráme sami – že jsme přátelští, manuálně šikovní, slušní, ochotní, trochu sobci, občas líní, vznětliví, pomalí – k tomu všemu děti mohou dospět na podkladě četných zpětných vazeb, aniž by je někdo takto hodnotil a nálepkoval.
Slovní hodnocení
Zpětná vazba by měla být podstatou i slovního hodnocení, které má velmi nešťastně slovo hodnocení přímo v názvu. Slovní hodnocení je umožněno novým školským zákonem a stojí za zdůraznění, že ze zákona se mu dostalo již rovnocenného postavení. Avšak převádění jednoho způsobu hodnocení na druhý při přestupu na jinou školu, který zákon ukládá, považujeme za naprosto zbytečné.
Sama nejsem příliš velkým příznivcem slovního hodnocení – je samozřejmě velkým krokem kupředu ve srovnání se známkováním, ale je jednak pro učitele dost pracné a jednak má samozřejmě svá rizika, zejména, když se učitelé pouští do hodnocení osobnosti dítěte. Je tam obrovské riziko nálepkování – a to i pozitivního. Být onálepkován jako zodpovědný, ochotný, milý je velmi zavazující.
Nálepkování je skutečně velké riziko, kterému se příliš nevěnuje pozornost a které ale s hodnocením velmi souvisí. Už v šedesátých letech byl proveden experiment, který ukázal, jak pouhé označení psychologů, že některé děti jsou velmi nadané, byť se to podle dosavadního prospěchu tak nejevilo, vedlo ke zlepšení známek. Učitelé nevědomky produkovali řadu verbálních i neverbálních signálů, které byly jiné pro děti označené jako nadané a jiné, které tuto nálepku nedostaly.
Slovní hodnocení by tedy mělo být především zprávou, popisem cesty i výsledku učení, naznačení další práce, která může být samozřejmě jiná než u dalších spolužáků, protože toto dítě potřebuje dotáhnout nějakou dovednost, která by mu v dalším učení chyběla a třeba kvůli tomu vynechá určité znalosti, které tak podstatné nejsou. Slovní hodnocení by nemělo být převyprávěním známky, neměla by se tam objevovat srovnání s ostatními dětmi (typu „patří k průměru třídy“ apod.)
Nový nástroj - portfolio
Co se bohužel do školského zákona nedostalo jako další legitimní způsob hodnocení, který by se mohl postavit jako třetí možnost vedle slovního hodnocení i klasifikace, je portfolio (důvodem odmítnutí bylo, že je to cizí slovo a to nesmí v zákoně být). Je to skutečně progresivní nástroj. Portfolio znamená uspořádaný soubor prací žáka sebraných za určitou dobu výuky, který poskytuje rozmanité informace o průběhu i výsledcích učení žáka.
Portfolio může být různých typů. Asi nejčastější ve výuce bude dokumentační portfolio, které bude obsahovat ukázky dokládající postup, proces až ke konečnému výsledku/zvládnutí. Reprezentační nebo ukázkové portfolio se chápe jako soubor nejlepších prací žáka. Na portfoliu, jako na nástroji, který zatím není v naších podmínkách zdeformován, je nejcennější aktivita žáka, jeho spoluúčast, jeho spolurozhodování na tvorbě portfolia. Další výhodou je možnost individualizace – zachycení jedinečnosti osoby žáka.
Školy se s pojetím portfolia seznamují také přes Evropské jazykové portfolio, které se zaměřuje na to, zda žák specifické dovednosti ovládá nebo neovládá. Hodnocení se týká vlastního výkonu, Nezáleží na tom, jak je úspěšný ve srovnání se svými spolužáky, každý si stanoví svou vlastní laťku. Žák se učí autonomnímu hodnocení.
Od hodnocení k sebehodnocení
Za velmi důležité považuji uvědomění, že hodnocení druhých je především mocenský nástroj. Již samotným aktem hodnocení se stavíme do nadřazené pozice. Ještě významněji se hodnocení stává nástrojem moci, když má pro hodnocenou osobu nějaké důsledky. Jestli to s postupnou demokratizací školy myslíme vážně, pak rozpoznání mocenských prvků a jejich nahrazení spoluúčastí a zodpovědností těch, kteří doposud byli hlavně vnějšně řízeni – tedy žáků, je jedním z úkolů transformace vzdělávání.
Proto bude třeba využívat co nejvíce forem sebehodnocení žáků. Dobrou inspirací jsou třeba týdenní plány, které děti dostávají předem na celý týden, kde je informace jak pro ně, tak i pro rodiče, co bude obsahem jejich práce ve škole. Současně se dítě samo vyjadřuje k tomu, jak vidí své zvládnutí látky, v případě, že se názor vyučujícího liší, napíše ho tam také.
Když se u nás objevovaly první vlaštovky slovního hodnocení, tehdy ještě jako experimentu povolovaného MŠMT, učitelé velice rychle objevili nevyhnutnou propojenost hodnocení s metodami a způsoby výuky. „Jestli chceme jinak hodnotit, musíme jinak učit – jestli chceme jinak učit, musíme jinak hodnotit,“ zněla jejich zkušenost již brzo pro r. 1990. Jsou to prostě spojité nádoby.
Metodou, s kterou se například klasifikace vůbec neslučuje, je kooperativní výuka. Zato přináší pro rozvoj sebehodnocení nesmírně přínosnou metodu – tzv. reflexi práce ve skupině. Děti samy hovoří o tom, jak práce probíhala, čím kdo přispěl, jak řešili problémy, proč co udělaly a proč v dané chvíli a ne jindy, a také si uvědomují, co příště udělat jinak, co zlepšit. Někdy to je volné vyjádření, někdy posouzení na škále, někdy ústní, někdy grafické, někdy písemné, aby se třeba dalo dát do portfolia. Na učitele to však klade nemalý požadavek dobrého časového plánovaní, aby tak významná část učení nebyla vynechávána „z nedostatku času“.
Zpětná vazba bez pocitu ohrožení
Ačkoliv tématem příspěvku jsou různé formy hodnocení žáka, chtěla bych alespoň letmo připomenout, že učitelé by měli stát o zpětnou vazbu od žáků, ptát se jich, jak se na hodině cítili, co se jim učilo snadno, co ne, co by navrhovali pro příště apod.
Každý chceme vědět, jak na tom jsme ve srovnání s jinými, ale nikdo nechce být srovnáván veřejně a každý chceme mít volbu s tímto svým zjištěním naložit podle svého. Řešením je anonymní zveřejnění výsledků. První vlaštovky se už ukazují – při přijímačkách se výsledky zveřejňují jen pod čísly či jinými kódy. Dávají tedy zpětnou vazbu o dosaženém výkonu ve srovnání s relevantní skupinou. To je informace, o kterou všichni stojíme. To je také hlavní motiv, který vede školy k tomu, aby si také objednávaly testy Kalibro či Scio či další podobné, protože jim dávají velmi významné informace, které je ale současně neohrožují.
Tento princip – dostat informaci a současně se díky ní nedostat do ohrožení, mít šanci s ní něco dělat na bázi vlastní zodpovědnosti, by měl být důsledně uplatňován v našem školství, jak směrem k dětem, tak směrem k učitelům a školám.
RVP a plošné testy
Začala jsem poukazem na mýtus, že děti by se samy neučily. Potřeba učit se je v nás biologicky zakódovaná. Každé dítě má však také mozek, který neustále posuzuje vše, co se kolem něj děje ze dvou základních hledisek – zda ho to náhodou neohrožuje a zda je to pro něj smysluplné.
RVP dává nyní mimořádnou šanci zvýšit smysluplnost výuky. Je to třeba udělat na každé škole svým způsobem, s ohledem na mnoho specifik každé školy. V závěru bych chtěla opravdu bít na poplach, aby tato možnost nebyla zadušena v zárodku zavedením testováním v 5. a 9. třídě. Co by nastalo je jasné – přizpůsobení výuky jednotným testům. Velmi dobře vím, jaký problém představují přijímací řízení pro práci základních škol. Přesto v tom vidím menší zlo než v jednotných testech.
Daniel Münich psal minulý týden v Respektu o přijatelném modelu přijímacích řízení. Píše tam, že celostátně organizované zkoušky by byly nejen administrativně velmi náročné, ale jejich obsah by nemusel mnoha školám vyhovovat a zkoušky by mohly nežádoucím způsobem pokřivovat zaměření a obsah výuky na základních školách. Nazývá to „nesvobodnou volbou“, o níž by se „snad nebylo třeba se zmiňovat, kdyby o ní neuvažovala část úředníků ministerstva školství“.
Minimálně je nutné takovéto kroky odložit do doby, kdy školy pár let pojedou podle svých školních vzdělávacích programů. Nemalé finanční prostředky, které se plánují na plošné testování, by se měly využít na vzdělávání učitelů – povinnost vzdělávat se určitý počet dnů ve školním roce sice už v zákoně je, jen finance na jeho realizaci chybí. Učitelé se mají hodně co učit. Mimo jiného se to také týká oblasti hodnocení – napsat slovní hodnocení, které neublíží, poskytovat žákům množství kvalitní zpětné vazby místo známkování, obejít se bez pochval, odměn i trestů, naučit se vytvářet portfolio, zvládnout metodologii kooperativní výuky s pravidelnou reflexí procesu, získávat od žáků a rodičů zpětnou vazbu i k vlastní práci. V tom vidím smysluplnou cestu pro posun našeho školství vpřed.
Literatura:
Kolektiv autorů: Slovní hodnocení. Iuventa, Kroměříž 1994
Kovaliková, S.: Integrovaná tematická výuka, Spirála, Kroměříž 1995.
Nováčková, J.: Mýty ve vzdělávání. Spirála, Kroměříž, 2001.
Vester, F.: Myslet, učit se... a zapomínat. Nakladatelství Fraus, Plzeň 1994
|
|
|
|
|
| Psychouš | •
|
(18.3.2005 9:14:46)
Nicméně známky jsou aspon občas k tomu, aby se poznalo, které dítě je LEPŠÍ.
Nechtěl jsem se dostat do pozice, kdy ti budu nahrávat na uplatňování tvých teoretických znalostí ve tvém oboru, článek je o něčem jiném. :-)
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(18.3.2005 9:27:49)
K článku jsem se vůbec nevyjadřovala - jednak nechápu už nadpis (snaha neztratit iluze) a diskuse na to téma proběhla už v létě (a budeš se divit, Venda se neshodla ani s některými uč. z praxe - já se účastnila jen jako posluchač).
Vyjadřovala jsem se výhradně k některým příspěvkům.
|
| Psychouš | •
|
(18.3.2005 11:00:04)
No ten nadpis lehce hloupý je, článek ale ne.
No dobrá, si to přeložím, že tvá grafomanie se vybíjí na každé dostupné platformě, na tématu nezáleží. :-)
Souhlas? :-)
Nemyslím, že se učitelky musí shodnout, školy a prostředí, v nichž školy jsou, jsou různé, z toho vyplývají i různé zkušenosti. Jistě je rozdíl mezi školou a žáky v malé vísce na silně katolické jižní Moravě a školou v Mostě poblíž Chánova. :-)
Každopádně je pravdou, že agresivita ve společnosti roste a je jasné, že se to odráží i ve školách. Jistě víš, že běží celospolečenská diskuse o snížení věkové hranice pro kriminalizaci dětí a vzniká specializovaný dětský "kriminál", což oboje je vyvoláno nárůstem trestné činnosti dětí.
|
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(18.3.2005 9:31:26)
Psychouši, a ve kterých situacích potřebuješ poznat, které dítě je lepší? Napadá mě opravdu jedině situace přechodu na gymnázium kvůli přijímacímu předvýběru, a to je v těch pravidlech specifikováno.
|
| Cockney | •
|
(18.3.2005 9:55:17)
Me teda napada, v tuto chvili, dalsi priklad - pri vstupu zaka na jazykovku jsou znamkovane prijimacky, ne?
Jano diky, samozrejme muj syn mel to hodnoceni desny, takovy veci at mu vysvetli pani ucitelka, kdyz si to o nem mysli, u nas by to teda zase zustalo na ni, kdyby to dite nepochopilo.
|
|
| Cockney | •
|
(18.3.2005 9:57:14)
Marketo, co je to prijimaci predvyber, to se ted vybiraji zaci dopredu, kdo smi jit k prijimackam?
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(18.3.2005 12:58:45)
Cockney, aspoň za nás se někde přijímalo bez přijímaček, jen podle průměru, takhle jsem to myslela. Možná to teď už není, pro mě je to téma aktuální až za pár let :) Tvůj příklad s jazykovkou podle mě spadá do kategorie "výstup/nástup", kde je potřeba nějaká komunikace mezi vnějškem a vnitřkem školy, jestli to řikám srozumitelně. Zkrátka je podle mě rozdíl, jestli je nutně potřeba žáky "seřadit" (například kvůli tomu, že beru méně, než se hlásí, případně chci jen děti s určitými parametry; nebo chci mít o dítěti zhruba představu podle "standardních" kriterií) a nebo to nutné není (v rámci třídy, školy; alespoň co já pamatuju, tak se kamarádství podle prospěchu neuzavírala, a alespoň odpadnou výmluvy "ale Kuba taky dostal pětku" :))
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(18.3.2005 16:21:34)
Milado, vypadá to sice hezky, ale každá škola známkuje jinak přísně. Zase řídit se jen podle přijímaček může vyřadit jinak schopné trémisty, nemocné atd. Byla bych asi pro něco mezi - část bodů za vysvědčení a část za výkon u přijímaček.
Když jsem dělala přijímačky na střední, bylo max 30 bodů za matiku, 30 za češtinu a 30 za vysvědčení. Podařilo se mi ukázat, že něco umim, takže mě vzali, i když za vysvědčení jsem měla nulu (vlastně 2 body mi dali za to, že jsem byla ze školy s rozšíř. výukou matematiky a přír. předmětů, ale na běžný základce bych za lepší průměr trhla mnohem víc).
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(18.3.2005 17:53:10)
Aha :-)
No, já to nijak nestudovala - jen jsem na to koukla a Tvůj příspěvek jsem si vyložila jako že opěvuješ objektivitu bodovýho posuzování podle vysvědčení a podle toho vypadá reakce. Jestli je vzorec jednoduchej nebo složitej jsem v rychlosti vůbec nepostřehla.
|
|
|
|
| Jarka | •
|
(18.3.2005 17:12:23)
Ja jsem teda "same" na druhym stupni nemela, presto jsem na gympl sla bez prijimacek (a to bylo, jak pise Milada, za totace)...
|
| Jarka | •
|
(18.3.2005 17:18:03)
a ani zadnou olympiadu jsem nevyhrala...:o)
|
|
| Jarka | •
|
(18.3.2005 18:11:19)
Nevim, jak jsi mlada:-), ale ja nastoupila na gympl v 89, tak vztahovala se nova koncepce na me nebo ne?
|
| Jarka | •
|
(19.3.2005 15:58:08)
Milado,
tak nevim, co si mam myslet:-)))...protekci jsem nemela, rodice nebyli ve Strane:o), Olympiadu jsem nedelala nikdy zadnou, natoz abych ji vyhrala. Uz v paty tride jsem mela 3 a 4 dvojky, v setce "same", v sedmicce i osmicce vzdycky 1-2 dvojky. Navic jsem se hlasila na gymnazium Budejovicka, narozdil od ostatnich spoluzaku, kteri se radeji prihlasili na Viteznou, protoze ten rok otevirali 8 trid a Budejovicka jen 3, takze byla vetsi sance se dostat. Tak fakt nevim, jak je to mozne, ze jsem sla bez prijimacek!
Maturity se po revoluci skutecne zmenily, byla povinna pouze cestina, ani matika uz ne (coz bylo moje stesti:o)).
|
| Jarka | •
|
(21.3.2005 13:55:33)
Milado, fakt nevim:o) Moje ZS byla skutecne uplne normalni, zadna specializace...do tridy se ke mne dostal jeste jeden spoluzak, ktery ale delal prijimacky, jinak sli vsichni na Viteznou. Proste to nechapu, mozna ze uz fakt v tom breznu neco tusili (dodneska si pamatuju, ze jsem dopis o prijeti bez prijimacek dostala den pred odjezdem na hory);-))) A ted jsem nahlidla na web (ani jsem nevedela, za maji tak propracovane stranky) a nostalgicky jsem zavzpominala na nektere profesory (vetsina z nich tam jeste je!).
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Psychouš | •
|
(17.3.2005 16:22:24)
Lépe řečeno: TY to nevíš, ani tvé kamarádky spolužačky na i těsně po mateřské to neví.
Ví to naopak ty učitelky, co "staví děti do latě" a mají děti přes 7 let.
A ty navíc ani nevíš, jaké to je být učitelka, jak jsi nám prozradila. Ale ty bys určitě uměla poradit i se svařováním, jak známe z tvých seriálů. :-)
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)