| Nimrod | •
 |
(28.10.2004 15:20:10)
Tak sice vojáky míru a socialismu už asi mít nebudeme, ale dětských delikventů(třeba i vrahů) nám jakoby přibývalo.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(28.10.2004 17:40:52)
Se obávam, že dnešní delikventi byli ještě povětšinou kojeni po třech hodinách :-)
Po mně to v porodnici vyžadovali ještě v roce 2001...
|
| Věra. | 
|
(28.10.2004 18:09:04)
Jano se obávám že kojení není všemocné, a to jestli z člověka bude zločinec nebo ne, nezáleží tolik na způsobu kojení, ale hlavně na tom, co viděl doma, jak se k sobě chovají rodiče, jak spolu umějí vycházet, a na dalších mnoha věcech, co ho během života potká.
To by byla generace 70 let delikventní témeř celá, víš názory ode zdi-ke zdi nemám ráda....extremismus jen komplikuje život...:-))
|
|
|
| JaninaH |
|
(28.10.2004 18:04:07)
Myslím, že článek je velmi zjednodušující, až stupidní. Každému je přece jasné, že v průběhu 20. století se názory na výchovu dítěte měnily, stejně tak jako se měnila situace rodiny a postavení žen ve společnosti. Určitě by se našel odborník, který by tyto proměny dokázal popsat zajímavě a fundovaně, s chutí bych si takový článek přečetla, namísto tohoto blábolu. Vždyť například na tom, že v 50. letech se kladl důraz na hygienu, přece není nic špatného. Mít vlastní postel nebylo přece v té době pro každé dítě tak úplně samozřejmé.
Shodou okolností zrovna čtu článek o Penelope Leachové. Je to anglická psycholožka, která v Británii způsobila poprask svou knihou Baby and Child, vydanou v roce 1977. Dává v ní rady rodičům do té doby nebývalé: chovat dítě, kdykoli zapláče, nekrmit "podle hodin", kojit co nejdéle, zůstat s dítětem doma co nejdéle apod. Neznám britský systém výchovy, ale usuzuji z toho, že vychovávat děti přísně nebylo asi specialitou budovatelů socialismu, jak se tvrdí v článku. Kniha se stala bestsellerem a "evangeliem" pro celou generaci rodičů. Ovšem dnes je tento liberální model výchovy (tj. vše podřídit dítěti) v Británii velmi kritizován. Důvodem není touha po návratu k přísné (v článku by se řeklo "socialistické") výchově, ale to, že matky, které se brzy po narození dítěte chtějí nebo musí vrátit do práce, se cítí VINNY. Chtějí být ujišťovány, že má-li dítě pevný řád (např. v jeslích) nebo je-li o něj pečováno někým jiným než matkou, nezpůsobí to na jeho duši nenapravitelné škody.
Je to pořád ten samý problém: Jednou aby se matky cítily vinny, že o miminko pečují moc, protože ho rozmazlují, jindy by se měly zase cítit vinny tím, že o něj pečují málo, protože myslí taky na sebe, např. na svoji kariéru. Úvaha, že z dětí vychovávaných přísně se URČITĚ stanou "vzorní budovatelé socialismu" či "studené čumáky" je stejně zcestná jako ta, že z dětí romazlovaných se stanou mladiství delikventi.
Ostatně o tom na Rodině bylo už napsáno hodně článků, a mnohem lepších než tento.
J.
|
| pavla | •
|
(28.10.2004 18:27:38)
no, pokud zastavas nazor - porodit a sup do prace, tak ti to opravdu musi prijit divne. ale mne zase prijdes divna ty.
|
|
| Mirka, šestiletý syn | •
|
(28.10.2004 19:07:52)
Ahoj Janino!
Ten článek je skutečně možná psaný ne jako odborný, ale jako zajímavost, aby mladé maminy věděly (alespoň mně tak připadá).
Nicméně ukazuje jeden z extrémů: přístup k dítěti co nejracionálnější, bez emocí, chladně. Druhý extrém je liberální výchova. Ovšem podle toho, co jsem se kde dočetla nebo doslechla, extrémnost liberální výchovy nespočívá ani tak v tom, že by se rodiče s dítětem tulili, chovali či ho kojili, ale spíše na způsobu výchovy: nezakazovat, neomezovat, nedávat hranice - dítě se přece narodí už hotové, ono si cestu životem najde samo. To způsobuje všechny případné problémy. Když dítě nemá hranice, tj. rodiče mu neřeknou dostatečně jasně a důrazně, co všechno smí, a co už opravdu nesmí, samo dítě to nepozná a plácá se v tom, a samozřejmě dělá všechno možné, včetně toho, co není správné. Myslím, že o tomto se nejčastěji hovoří jako o problému liberální výchovy. S tím ovšem chování a kojení nemá vůbec nic společného! To je zase o lásce a o jistotě dítěte, že je NĚKDO, tj. rodiče, ochrání před nástrahami života.
Podle dr. Jiřiny Prekopové je důležité dávat miminku do šesti měsíců věku dostatek láskyplné péče - tedy nenechat ho "vybrečet", když přece ještě nenastal "ten správný čas" pro přebalení, nakojení atd. a po zaplakání miminka ukojit jeho potřebu: přebalit, nakrmit, pochovat. Po šestém měsíci věku už MÍRNĚ protahovat dobu splnění přání: broučku, maminka si dodělá to a to a hned se ti bude věnovat (s ne moc dlouhým čekáním). To podle paní Prekopové je vyvážený stav: do šesti měsíců obletovat, po šestém MÍRNĚ otužovat.
Dle dr. Prekopové (a myslím že i dle jiných odborníků) je to tak, že hladem (chladem, plnou plenou, stýskáním) vzniká v dítěti určitá frustrace. Když tuto frustraci rodič dlouho neutěší, je pravděpodobné, že se v dítěti vyvine nedůvěra k rodičům a ke světu vůbec. Z čehož pochopitelně dochází k poškození vývoje sebepojetí dítěte, a to následkem toho může mít potíže (už si nepamatuji jaké, ale v literatuře se o tom lze jistě dočíst).
Janino, omlouvám se za kritická slova, ale nedá mi to:
jestliže si člověk už jednou pořídí dítě, je POVINEN mu dát dostatek lásky, péče a všeho, co je třeba, neboť jsou to RODIČE, kteří jsou plně zodpovědni za vývoj svého potomka a za všechny radosti i problémy, které pro to dítě KDYKOLIV v budoucnu vyplynou z toho, co mu rodiče dali nebo nedali. Nezlob se, ale apelovat na potřebu vývoje kariéry je velice sobecké a bezohledné. Pokud někdo skutečně tak nutně potřebuje kariéru, ať si děti raději nepořizuje: každé narozené dítě MÁ PRÁVO NA LÁSKU a štěstí!!!
|
| JaninaH |
|
(28.10.2004 20:29:09)
Mirko,
dr. Prekopovou neznám, ale to, co radí, zní velice rozumně, souhlasím s tím. Jenže - proč zrovna je tou "magickou" hranicí pro mentální otužování věk 6 měsíců? Co když jiný odborník takovou hranici pro pozvolné odpoutávání se od dítěte stanoví na 12 měsíců nebo na tři roky, pochopitelně na základě seriózních výzkumů? V tom je podle mě problém. Pokaždé, když se řekne, že zrovna TAKHLE A JEN TAKHLE to je správně, vyvolává to v matkách, které z jakýchkoli důvodů to dělají trochu jinak, pocit viny. Znám to z vlastní zkušenosti. Šla jsem do práce, když synovi byly dva roky a dceři čtyři, protože jsem byla na mateřské už čtyři roky, měli jsme značné finanční potíže a já jsem věděla, že můj plat bude několikanásobně vyšší než manželův, který zůstal se synem rok doma. Přestože jsme se rozhodla svobodně a manžel vše zvládal bezvadně, trpěla jsem v prvních měsících obrovským pocitem viny, že dítě o něco okrádám, přivodila jsem si i psychosomatické potíže. Jen a jen z pocitu viny, že nedělám pro dítě úplně všechno.
Píšeš Jestliže si člověk už jednou pořídí dítě, je POVINEN mu dát dostatek lásky, péče a všeho, co je třeba, neboť jsou to RODIČE, kteří jsou plně zodpovědni za vývoj svého potomka a za všechny radosti i problémy, které pro to dítě KDYKOLIV v budoucnu vyplynou z toho, co mu rodiče dali nebo nedali. Myslím, že to tak cítí většina rodičů. Ale - co všechno je třeba? V 50. letech byli rodiče přesvědčováni, že pro dítě udělají to nejlepší právě tím "studeným odchovem", později zas, že správná matka se zabývá jen a jen dítětem nejméně do tří let jeho věku, nyní se to zase ve spirále vrací k tvrzení, že emancipovaná žena by měla zvládnout dítě i práci, že není důležité trávit s dítětem veškerý čas, ale trávit s ním čas "kvalitně". Úplně absurdní mi ale připadá to, co jsem se nedávno na Rodině dočetla, že si totiž těhotné ženy za nemalý obnos kupují a na noc na bříško přidělávají jakýsi přístroj, jež vyluzuje hlomoz, který způsobuje zvyšování inteligence dítěte! Až tam vedou snahy udělat pro dítě VŠE, CO JE TŘEBA.
J.
|
| Mirka | •
|
(28.10.2004 23:06:48)
Ahoj Janino!
Jasně, že vybrat si z toho všeho to "nejrozumnější" je hrozně těžký a naše děti byly, jsou a budou vždycky tak trochu "pokusný zvířátka" (br, trochu krutý přirovnání, co?). Jak podotýká Goody, nejlepší bude asi ten zdravej selskej rozum, a taky neotupenej mateřskej (nebo otcovskej) cit. Ovšem na rozdíl od Goody myslím, že naopak nebude na škodu pár těch příruček za život přečíst - a z nich pak vycucávat to, co zní nejrozumněji. Stejně to nakonec i tak může selhat...
Co se týče té věkové hranice šesti měsíců... Mně to např. připadá docela rozumný, protože sama jsem svýho syna "hýčkala" až do těch tří let, a z různých zdrojů občas slyším, že "s námi tak trochu mává", že "nás tak trochu vydírá", a sama vidím, že ve svých šesti a půl letech je pořád na štíru s posloucháním. Tedy, aby bylo jasno, já jsem syna nerozmazlovala záměrně; naopak jsem od začátku byla přesvědčená, že ho vedeme s mužem LASKAVĚ, LEČ PEVNĚ. Až na to, že jsme nebyli připravení na tak silné vzpěčování, na tak velký odpor, na tak netvárné dítě... Když synovi byly tři roky, prošla jsem si krizí, ze které jsem si přinesla trošku pozměněný náhled na výchovu: poněkud jsem přitvrdila a řekla bych, že na rozdíl od dřív jsem se skutečně stala důslednou matkou. Ale jak říkám: dodnes máme problémy přinutit syna uposlechnout pokynů (pakliže jsou tyto důležité; naše výchova není ani zdaleka autoritativní, spíš inklinujeme k jakési směsi autoritativní a demokratické výchovy).
Co se týče těch výčitek, že jsi nechala poslední rok mladší dítě s manželem - upřímně řečeno, podstatné bylo, že Tvůj syn byl v rukou milujícího (předpokládám) člověka. Mnohem horší dopad - podle toho, co se píšívá - mívá to, když se o dítě stará cizí člověk, který k dítěti nic necítí, anebo se dokonce u dítěte takových cizích lidí střídá víc.
Co se týče té dnešní emancipace. Samozřejmě nechci být tak necitlivá, abych někoho přímo soudila nebo odsuzovala. Ale sama pro sebe se obávám, že tyhle extrémní snahy mohou vyplývat z toho, že celosvětová společnost se orientuje na spotřebu. Tj. co nejvíc vydělávat, co nejvíc si moci dovolit, co nejvíc si užívat. A "účel světí prostředky" - hnedle je vyzdvihováno skloubení kariéry s dítětem!
Mám doma příklad, že není vždy podstatné, jak kvalitně strávím s dítětem čas, byť jenom málo, ale ŽE PROSTĚ U NĚJ JSEM. Syn je úzkostný a citlivý. Měl problémy ve školce, teď má problémy i ve škole. Pouhé jediné postrašení staršími kluky z MŠ znamenalo, že se syn půl roku bál do MŠ chodit; nezvracel, to naštěstí ne, ale ráno co ráno kňoural a za 5 minut třeba 25x se zeptal: A bude to dobrý ve školce? Podruhé už měl psychosomatické potíže (až 15x za 10 minut se mu chtělo na malou). A teď ve škole? Trochu si ho podaly spolužačky (nějaké to bububu, facka a škrcení) a syn se opět bojí chodit do školy (zrovna dnes, a to má před sebou 3 dny volna, večer před spaním plakal, že nechce do školy). V takové situaci i když mu zrovna nevymyslím bůhvíjaký program a "jen" ho nechám, aby si hrál, je pro něj přínosné, že je se mnou doma, a ne ve družině, kde by se bál...
(Pozn.: zatím jsem ještě stále po mateřské nezaměstnaná; ovšem letos už jsme v takové finanční krizi, že práci už taky začínám intenzivně shánět...)
Myslím, že dobré je sbírat informace, kde se dá (tedy ze zdrojů odborných a důvěryhodných), a na základě toho se rozhodovat. A nejpodstatnější ovšem bude asi mít vůli a trpělivost naslouchat dítěti a CHTÍT A UMĚT se do dítěte a jeho potřeb VCÍTIT. Kdo si na tohle najde čas a energii, je pravděpodobné, že se snad proboha nedopustí žádných velkých omylů ve výchově...
|
|
|
| Kristýna+Robík | 
|
(28.10.2004 21:35:34)
Mirko,
díky za pochopení. Článek jsem opravdu psala jako zajímavost a proto je zjednodušující! Mohla bych napsat odbornou studii na dané téma, ale to by muselo mít trochu jiný rozsah. Prostě se mi ta knížka dostala do ruky a kroutila jsem nad ní hlavou. Je tam spousta dalších perliček, bude-li zájem nějaké přidám.
Dobře si uvědomuju, že tenkrát pro mnoho dětí byla vlastní postýlka luxus, v chudých domácnostech byly tak nevyhovující podmínky, že přijetí ženy s novorozencem na několik týdnů do kojeneckého ústavu bylo dobrodiním - čisto, teplo a jídlo. Tohle nechci zesměšňovat.
|
|
| Petra Neomi | •
|
(28.10.2004 22:20:25)
Věta, že někdo je POVINEN dát někomu dostatek lásky, byť by se jednalo o vlastní dítě, zní hodně fašisticky. Málokdo je schopen milovat z povinnosti.
Navíc, kdo si odváží posoudit, co je a co není opravdová láska.
|
| Mirka | •
|
(28.10.2004 23:11:56)
Povinen z toho prostýho důvodu, že jsem si zvolil nějakou cestu a tím pádem mám nějaké závazky, které musím plnit. Samozřejmě že se nedá "z povinnosti" milovat. O tom to není. Povinnost je v tomhle případě spíš investovat čas a energii. Ta láska pak tak nějak přijde s tím. Pokud jde pochopitelně o duševně normálního člověka.
(Ostrá slova mi vyklouzla tak nějak sama nevoleně, spíš z rozčílení...)
|
|
|
|
| Sylvie | 
|
(28.10.2004 19:46:44)
Ahoj Janino,
já myslím, že Kristýna neměla ambice hodnotit různé styly výchovy, že jenom chtěla vzpomenout nebo snad poděkovat dr. Matějčkovi za jeho laskavost a lásku, kterou dětem věnoval... a pro větší efekt ho dala do kontrastu s u nás dřív propagovaným studeným odchovem, ve kterém projevy mateřské lásky byly zakázané a hodnocené, jako škodlivé.
Kristýno?
S.
|
| Kristýna+Robík |
|
(28.10.2004 21:39:28)
Jo, Sylvie, tak jsem to myslela :-)
(Jen jsem netušila, že je to třeba vyjádřit pro některé čtenářky polopaticky.)
|
| JaninaH |
|
(28.10.2004 22:14:46)
Kristýno,
omlouvám se ti tímto za přehnaně příkré hodnocení tvého článku. Nějak mi nesedl, no. Vyložila jsem si ho špatně; jak už jsem napsala, domnívala jsem se, že tím chce autor říci, že metody přísné výchovy byly specialitou tzv. komunistické výchovy, což není pravda. Ale to ty určitě víš, to je mi jasné. Chyběly mi tam ty dobové souvislosti, jak o nich píše Věra, proto jsem měla potřebu se k článku vyjádřit. Právě třeba tebe jsem měla na mysli, když jsem napsala, že na toto téma bych si ráda přečetla článek odborníka :-))). Protože téma je to zajímavé - naše matky nás obviňují, že se s dětmi mazlíme moc, my zas obviňujeme je, že se s námi mazlily málo...
Ještě jednou se ti omlouvám.
J.
|
| Věra. |
|
(28.10.2004 22:21:45)
Janino naprostý souhlas.
V 50 letech se podobné metody prosazovali i jinde, nejen v socialistickém světě. Prostě byla taková doba a dnes je zcela jiná.
Chtělo by to malinko historické konotace, a opravdu článek od odborníka..tema je to mnohem širší..než jen....kojení versus socialismus.
Tohle mi připadá, že je pro maminy na MD, které "mají změklý mozek" a nedovedou si dát dohromady více než jednu souvislost, a udržet více než jednu větu.
Chjooo...to jsou na tom maminy fakt takto špatně že se jim předkláda takovéto předžvýkané sousto?? Nevěřím!!!
|
| Kristýna+Robík |
|
(28.10.2004 22:38:56)
Tak znova:
Naopak jsem předpokádala, že čtenářky jsou natolik vyspělé a v historických souvislostech se orientující, že to pochopí jako zkratku, perličku, zajímavost z babiččina šuplíku.
Kdybych psala odborné pojednání, mělo by jiný rozsah, minimálně několi desítek stran, nebylo by takto kontrastní. V knize se pořád autorka ohání lidově demokratickým zřízením a tím jak ženy za kapitalismu trpěly. Utrpěly zejména válkou, a to v celé Evropě, výživa matek byla mizerná, všude číhala tubera, dospělí se koupali stěží jednou týdně - teplá voda byla drahá. To všechno si uvědomuji a doufala jsem, že samozřejmě toto historické pozadí mají před očima i ostatní.
Hlavní stránku Rodiny chápu jako noviny s jistým zaměřením, ne odborný časopis na akademické úrovni.
|
|
|
|
|
|
| Vera S. 4 děti , USA | •
|
(28.10.2004 20:36:35)
Jani,
přesně jsi to vystihla. Kniha Mirky Klímové-Fugnerové vyšla poprvé v roce 1946, tedy dlouho před nástupem komunismu. Vyšla pak ještě v dalších 12. či více vydáních. A maminky se podle nich skutečně řídily, jako my se dnes řídíme (nebo neřídíme) podle posleních trendů. Teprve v těch pozdějších vydáních se vyskytlo pár socialitických perel, ale ty byly rázu politického, ne odborného. Pani Fugnerová nebyla "dosidentka" a jinak by kniha vyjít nemohla. Její názory na "studený odchov"jsou názory doby. Byly tenkrát stejné všude na světě. Teprve 60.léta přinesla velkou změnu, v Anglii, jak tu kdosi cituje, v Americe to byl Dr. Spock. U nás byl průkopníkem těchto změn právě prof. Matějček a prof. Švejcar. Ale oni oba si Mirky Klímové-Fugnerové vážili. Měla v jejich očích obrovskou zásluhu ve výchově mnoha generací maminek. A oni věděli, že byla přínosem ve své době. Chápali svou práci jako navázání na její. Nešli "proti" ní.
V každý obor lidské činnosti se vyvíjí. Je jen dobře, že péče o děti je dnes jiná, než v letech poválečných (kdy byla zdravotní nebezpečí pro děti uplně jiná než dnes, např.reálné nebezpečí TBC atd.).
Takže měla-li to být poklona panu prof. Matějčkovi, tak to rozhodně není. On autorku těch řádek, které vás pohoršují, nezatracoval. Naopak měli spolu na co vzpomínat. A jistě si spolu tam na obláčích dávají skleničku nebo mu uvařila dobré kafe. Byla výborná hostitelka.
Věra S.
|
| Kristýna+Robík |
|
(28.10.2004 21:45:25)
Omlouvám se, nic víc jsem o autorce nevěděla. Ale kniha je opravdu protkaná spoustou propagandistických vět.
Např: "maminky, představte si, že dříve byla porodní asistence živnost. Na porodu se vydělávalo! Dnes v našem lidově demokratickém zdravotnictví je porodní asistence povoláním." No, tak to dle mého názoru zjevně uráží všechny porodní asistentky z první republiky.
Hádat se nebudu, ale neměla jsem z té knížky dobrý pocit.
|
| Věra S. 4 děti, USA | •
|
(29.10.2004 4:48:59)
Samozřejmě je protkána, jako každá sebevědečtější práce té doby vydaná oficiálně. A pokud bys mohla porovnat jednotlivá vydání našla bys v každém takových perel o trochu víc. V jednom z vydání, které mám já z roku 1966 je nejvetší perla o sovětské metodě "psychoprofylaxe". O tom, jak sovětští lékaři vychovávají ženu k vědeckému chápání porodních dějů...Sovětské ženy to pak prostě nebolí...Ale, když se na to koukneme podrobněji, dostávaly se k nám oklikou přes "jediný správný Sovetsklý svaz" v té době velmi moderní metody z USA, Italie, Švýcarska, kdy se ženy připravovaly na porod positivní, mentální přípravou, dýchacími cviky, předporodním cvičením, uvolňováním atd., které by jinak byly odmítnuty jako kapitalistická idealistická pavěda. Z té doby také pochází zavádění pojmu "porodní stahy" místo porodní bolesti.
Autorka sama se za mnohé tyhle úpravy styděla. řada z nich byla vytvořena ve "spolupráci" s nakladatelstvím. Ale to bylo tenkrát "normální" a my jsme to uměli číst "bez toho" či mezi řádky a někdy se tím i bavit. Věra S.
|
| Vera S. 4 deti USA | •
|
(30.10.2004 20:04:18)
Je, Milado. Pro mne taky, ale to je diskuse na jiné téma. V téhle šlo o to, zda ty "trendy" byly socialistické, či mírou toho čemu se říká možná přehnaně vědecké poznání...
My jsme skutečně soutěžily, kdo bude mít opálenější(a tím zdravější) děťátko( se svými zrzečky jsem neměla šanci) vařily hovězí vývar z kostí a dávaly do polívčičky SYROVÝ žloutek, aby děti měly železo. A dělaly to maminky v Anglii, USA, Norsku, Francii...jen socialistického člověka jsme vychovávaly (nebo taky ne)jen za železnou oponou a v 70.letech úporněji než v Rusku samotném... Tak když jsem dostala Clarissku, učila jsem se znovu od mladých amerických a německých maminek a sympatického pana doktora, který to všechno také pamatoval a věděl přesně proč se ptám tak "hloupě", jeho to taky na medicině učili...
A i s tím socialistickým oblbováním už to neberu tak tragicky Stěžovala jsem si jednou, jak naše děti trénovaly napadení atomovou pumou ve školce s plynovými maskami a igeliťáky na botičkách jako socialistické oblbování a pak jsem uviděla filmy, jak jen o pár let dříve americké dětičky trénovaly, jak zalézt pod stůl ze stejných důvodů a mnoho německých rodin si za preníze státu vybudovalo sklepní místnosti za účelem protiatomových krytů(slouží výborně pro párty všeho druhu). Studená válka oblbovala na obou stranách. Ten poslední trend už tu v diskusi někdo popsal. Je jako vždycky samozřejmě ten nejlepší, je to jakási zlatá střední cesta. V tom smyslu, že režim, pravidelnost, rutina jsou pro miminko velice důležité (samozřejmě s rozumem a láskou), ale to už je na další dlouhou diskusi. Věra S.
|
|
|
| Lucie + 2 princezny | 
|
(29.10.2004 11:30:04)
Myslim, ze se zde diskutuje nad knihou, kterou jsem nasla v knihovnicce maminky sveho muze. Na ty vety o psychoprofylaxi sovetskych zen a na nabadani k "vojenske" vychove si vzpominam. Prislo mi to jako zajimavy, mirne legracni dokument doby. Ale byly tam i jine veci. Kdyz si clovek na horske chlupe, zapadle metrem snehu, 30 km od nejblizsi nemocnice, s kamny na drevo, precte jak balit nezraleho novorozence do vaticky, aby neprochladl a prezil, uvedomi si, s jakymi problemy tehdy lide bojovali.
Jinak prirucky dokazou zodpovednou a svedomitou matku frustrovat asi vzdycky. U sveho prvniho ditete jsem mela tendence pripravovat podle pani Momcilove petkrat denne cerstvou zdravou stravu (cerstva polivcicka, cerstve nastrouhane jablicko, cerstve pripraveny bily jogurt s ovocem, jen kasicky jsem programove "sidila" instantnimi) a podle jine prirucky doprat dostatek pobytu na cerstvem vzduchu ("koncem prvniho roku az pet hodin denne"). Uz tohle samo o sobe nejde dohromady. Pozdeji jsem jeste pridala podporu samostatnosti, takze kdyz mala nechtela byt na kocarku, sla pesky. Cesta z obchodu zabrala hodinu, ctyri patra schodu dvacet minut, vzdyt to znate.
Protoze cerstve jidlo se samo nepripravi, kdyz je maminka na prochazce, muselo chudatko na papani cekat a plakalo hlady. Vecer v postylce ji prece nenecham plakat samotnou (zase dalsi prirucka), budu tam s ni, dokud neusne, dalsi 1-2 hodiny v tahu. Byla jsem v depresi z toho, ze jsem nemela vubec zadny cas na sebe, na prochazkach jsem se neuveritelne nudila, doma byl porad sileny neporadek a co bylo nejhorsi, pri tom vsem jsem mela pocit, ze se diteti malo venuju, malo si s nim hraju a povidam a ucim ho. (Mazleni melo dost, porad chtelo byt u prsu.) Kdyz jsem v roce a pul chtela, aby v knizce ukazala "mamu", ukazovala tu zamracenou zenskou, ne tu usmevavou vedle, a to mnou otraslo.
Ted mam druhy miminko a jsem pevne rozhodnuta s priruckami zatocit. Chce se ti dudlat? Tady mas dudlik, maminka je k jidlu a ne na zuzlani. Chces byt vzhuru? Ted je tma, v noci se spinka. Nebude chtit v sesti mesicich polivcicku? Zadna krec, dam ji oliznout lzicku a vic ji nutit nebudu, znam deti ktere byly na mliku devet mesicu. Mrazeny jidlo sice neni tak dobry jako cerstvy, ale uplne spatny taky ne. Na prochazku jo, ale jen v te mire, jak to maminka snese, sorry. Chces si hrat? Tak to jo, hrani je nejdulezitejsi.
Doufam, ze to pujde, a ze budeme vsichni spokojeni.
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)