la dida |
|
(21.5.2004 15:46:56) Naprosto souhlasím s tímto článkem. U nás v rodině preferuji heslo- mluvit, mluvit, mluvit. A to o všem. S mými rodiči to ale tak nebylo. Nemohu říct, že jsou ze staré školy, nevím, jaký věk by byl pro toto tvrzení přijatelný, ale u nás bylo vše tabu. Nikdy mamku nezajímalo, jestli s někým kamarádím, natož chodím, o antikoncepci jsem se dozvěděla až od spolužaček na střední škole, o sexu jsem také nevěděla vůbec nic. Trochu mi to vadí, ted když postupem času zjištuji, i v jiných oblastech, že moje mamka není moje kamarádka, ale opravdu jen mamka. A tak jak jsem již řekla, u mě doma nechci, aby bylo mezi mnou a mým synem nějaké tabu. Samozřejmě, ještě musím podotknout, že bez násilí a svobodně. Prostě já mu chci být nejen tou mámou, ale také kamarádkou. Ukáže čas.
|
Alca13 |
|
(21.5.2004 19:05:47) Spravne pises, ze bychom mely byt nejenom mamami, ale i kamaradkami. Ale nezapominat na to, ze jsme v prvni rade mamy. Ja mam totiz dost opacnou zkusenost. Moje maminka vzdycky byla spis vic kamoska, nez mama...a to taky nebylo zas tak uplne dobre. Vyrostla jsem s pocitem, ze moje kamoska mama je skvela na pokec, ale dost tezko se o ni clovek opre, kdyz ma skutecny problem...Nejak jsem tu svou "kamosku" nechtela trapit...Dodnes mam ke sve mame vicemene ochranitelske pocity, ona se mi take proto rada stale vyplakava na rameni. Jak se pise v clanku, meli bychom byt svym detem vzory a snazit se byt dobrymi. Takze, je jasne, ze s detmi mame uprimne mluvit o vsem, ale take bychom nemeli zapominat na to, ze oni jsou prece jenom deti, ktere potrebuji nasi oporu a ne nasi kamosi, kterym se muzeme sverit se vsim.
|
la dida |
|
(21.5.2004 21:24:51) Dodatek. Ne, neměla jsem na mysli, že já bych chodila se svými starostmi nebo trápeními za svým synem a plakala mu na rameni. Spíš jsem to myslela z jeho strany, aby on se nebál přijít za mnou s čímkoliv. At s problémem, nebo úspěchem.
|
|
|
Jitka,dcera skoro 10 | •
|
(24.5.2004 15:13:06) Zrovna nedávno tady běžela diskuse, jak se bavit nebo nebavit s puberťákama. Hrozně mě překvapilo, kolik lidí zastávalo názor-nechat být, ono je to přejde, hlavně se nevyptávat, nerejpat .... Nechápu to. Můj názor je-mluvit, mluvit, mluvit. Žádná tabu, otevřeně, o všem(přiměřeně věku). Nemůžu se prostě zbavit dojmu, že i když se naše robátka někdy tváří všelijak, stejně čekají na to, až se zeptáme.
|
|
|