| Alžběta, dvě děti | •
 |
(2.5.2004 14:50:24)
Pokud mohu poradit ze své zkušenosti: výroky sociální pracovnice, psycholožek ani nikoho jiného s kým budete na své cestě k dítěti jednat, nejsou naprosto kompetentní. Každý vám řekne něco úplně jiného (případně něco úplně jiného než sám tvrdil před týdnem) a skutečnost je také jiná. Až projdete celou tou mašinérií (vzpomínám si, že návštěva sociální pracovnice byla kdysi před lety úplně na začátku toho, co bylo pak) a připadalo vám to moc brzy, můžete svou žádost na libovolnou dobu pozastavit. Ale v tuto chvíli vám nikdo neřekne, jak dlouho se bude vaše žádost ještě válet po různých stolech a různých zapomenutých šuplících. Až budete mít za sebou i rodičovský kurz (také jsem se divila že na něj musím, když už jedno dítě mám a sama jsem pedagog), tak stejně budete ještě vyzváni abyste své požadavky přišli ještě upřesnit. Je totiž jasné, že za ty dlouhé roky, co uběhnou mezi podáním žádosti a zařazením rodičů do kategorie "vyhovující" se mnohé změní a to skoro u všech.
A z toho, co u vás ta paní viděla si nedělejte hlavu už vůbec. K nám přišla také jednou jedna, pobyla asi pět vteřin, nepodívala se vůbec na nic (ani jestli třeba máme koupelnu) jen se při pohledu na mého syna zeptala čí je to dítě. Žádost tedy buď vůbec nečetla a nebo všechny údaje zapomněla během těch dvou zastávek tramvaje, co k nám jela.
Jinak přeji hodně úspěchů a trpělivosti.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(2.5.2004 21:51:23)
Přesně tak to plánujem: zatim o pozastavování nic neříkat, protože kdoví, jestli by nás neodložili někam na dno šuplíku a ono se to neprotáhlo pro změnu víc než bychom chtěli... Takže teď prostě absolvujem všechno co je potřeba, abychom se dostali do registru a podle toho kdy to skutečně bude uvidíme, jestli pozastavovat nebo ne.
Taky se pokusim zjistit, jestli je dost žadatelů s podobnými "požadavky" jako jsou ty naše, aby se nestalo, že dítě bude v kojeňáku čekat stejně na nás, ale třeba o rok dýl... to by byl samozřejmě nesmysl ho tam nechávat.
|
| Alžběta, dvě děti | •
|
(3.5.2004 11:45:01)
Nevím jak je to ve vašem regionu, ani jak to bude probíhat s těmi úředníky se kterými se budete setkávat vy. Ale u nás to proběhlo tak že po celém tom dvouletém běhání a jsme nakonec byli zařazeni jako "prošlí" žadatelé a ukázalo se že naše holčička už na nás (asi na nás) čeká ale ještě se musí sejít komise, která to musí schválit, vyřídit propustka z kojeňáku atd. A to jsme měly prakticky nulové požadavky - chtěly jsme pouze, aby dítě bylo mladší než náš (v té době tříletý) syn.
Pokud vím, tak běžná praxe je taková, že když se někde "uvolní" nějaké dítě, tak se sejde jakási komise, která vybere několik vhodných žadatelů, z nichž pak obvolá napřed jedny a pokud oni o dítě nemají zájem, nebo ho vrátí (je tam nějaká doba na rozmyšlenou, kdy člověk může chodit do kojeňáku a s dítětem se seznamovat) pak zavolá dalším a pak třeba ještě dalším... Ovšem, když je potenciální rodič osloven, tak naprosto neví, zda je tím prvním osloveným, nebo kolikátým a kolik je ještě zájemců za ním. Těch čekatelů je však takový nepřeberný zástup, že si neumím představit, že by nějaké právně volné dítě v ústavu zůstalo, protože by je někdo nechtěl.
Možná se ti nějak podaří zjistit bližší informace, nebo zjistíš i něco jiného (praxe je opravdu velmi různá, podle všech těch různých úředníků) ale spíš bych to moc neviděla. Na různých úrovních (sociální pracovnice, psycholog, jiný psycholog a ještě nadřízený psycholog, různé komise atd.) se povalují hromady žádostí s požadavky, které se stále mění. Navíc jsou všechny tyto informace nedostupné a to výjimečně nejen z důvodů nepořádku. Neumím si představit, že by ses nějakou (jakoukoli, legální i nelegální) metodou mohla dozvědět cokoli o dalších žadatelích a jejich požadavcích. Maximálně na rodičovské přípravě se můžeš s těmi ostatními deseti páry, (co tam zrovna budou chodit s vámi) seznámit a popovídat si s nimi. My jsem však zjistili, pouze to, že kromě nás jen jeden pár bere i tmavé dítě. To je však jen zlomek všech žadatelů a už vůbec nic to neříká o dětech, co jsou v ústavech. Pokud ale získáš jinou zkušenost, ráda si o ní přečtu.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(3.5.2004 15:27:55)
Zatim jsme se setkali jen s jedněmi žadateli a ti žádají o maximálně poloromčátko. My máme etnikum úplně libovolné. Ale uvidim koho ještě potkáme...
|
| Zdendule | •
|
(7.5.2004 18:30:17)
Fakt nechápu. Ne maminky a tatínky, kteří chtějí adopčátko, ale ten systém. A zvlášť ho nechápu u rodin, které mají již vlastní děti a chtějí zkrátka dát rodinu nějakému tvorečku, na kterého jeho vlastní krev zanevřela. Proč se musí vyplňovat tisíc hloupostí typu moje zábavy, vybavení domácnosti, špatné vlastnosti manžela apod.? Nač musí rodiče dělat psychotesty a navíc ještě IQ testy? Nač musí zkušení rodiče absolvovat rodičovský kurs? Nač to všechno, nač? Ve prospěch adopčátka? Tak o tom dost silně pochybuji.
Možná je to laický názor, ale myslím si, že pro "opuštěňátko" je nejdůležitější v co nejranějším věku získat rodinu, navázat vztah se "sourozenci", citově se navázat a zapadnout mezi "své". Čím je děťátko starší, tím více si pamatuje a tím to jde všechno hůř a rané vzpomínky mohou jeho vývoj a psychiku do budoucna sakramentsky poznamenat. Proč si musí malý tvoreček, který se narodí, a jeho biomamča nemá zájem o jeho výchovu, "užít" kojeňáků a děcáků? Proč si musí ze svých prvních třech let odnést vzpomínku na to, že "maminka" byla společná pro děsnou spoustu brášků a sestřiček, že se "maminky" střídali apod.? A to nemluvím o zařízeních, kde se ještě neprobrali ze starých časů a odkud si mrňous do života přinese i pár hrůzných vzpomínek na velmi prapodivné zacházení (v žádném případě teď neházím všechny ústavy do jednoho pytle, ale bohužel existují místa, která připomínají chováním tet spíš vězení, než domov).
Nebylo by přeci jen o dost ideálnější po uplynutí oné 2 měsíční lhůty pro rozhodnutí biologických rodičů, zda cvrčka vychovají, či nikoliv, bleskurychle přesunout dítě do nějaké, svým způsobem jakékoliv rodiny?
Jen si tak představuji situaci, kdy mladá 16 letá holčina romského původu s otcem incesťákem a matkou alkoholičkou a 9 sourozenci ve věku od 1 do 14 let těsně po porodu přemýšlí, jestli to miminko chce nebo ne. A nakonec řekne, že si ho nechá. Jaká péče se takovému tvorečku dostane? Dědeček ho bude mít "moc" rád? Babička mu dá nabumbat něčeho dobrého? A co jeho mamča ve svých 16 letech? Dokáže se mu věnovat anebo radši vyrazí na dízu? A co tetičky a strejdové - nesnědí mu sváču? Teď malinko přeháním, ale stejně. Takové mimčo nebude mít na růžích ustláno a pravděpodobně dřív nebo později stejně skončí v nějakém děcáku či později pasťáku anebo pak i ve vězení (to samozřejmě až po vyrostení). Ale v tu chvíli, kdy se ona romská 16 letá mamča rozhodne, ji nikdo nenutí dělat psychotesty, IQ testy, rodičovský kurs, nemusí nikomu sdělovat špatné vlastnosti svého manžela ani se nemusí nikomu svěřovat s tím, jestli má lednici, pračku anebo aspoň svoji vlastní postel. Jasně dítě bude určitě pod dohledem sociálních pracovnic, ale co to změní na způsobu jeho vývoje, růstu?
A zatím někde je rodina, která už několik let vychovává své vlastní děti a možná má někdy doma trochu nepořádek a nevlastní nejmodernější lednici či mikrovlnku a možná taky mamince občas vytečou nervy a svým ratolestem pořádně nandá vařečkou a možná taky taťka občas někdy dělá trable a mamku zatraceně štve a možná to tam zkrátka není úplně dokonalé, ale je to furt lepší, furt stabilnější, jistější a pro vývoj "opuštěňátka" přijatelnější, než jedna společná teta a život bez pohlazení, mazlení, mámovské a tátovské lásky. Tety určitě mají děti rády, ale budou s nimi dělat na jaře píšťalky, pomazlí si je večer jen tak po večerníčku, každé zvlášť, v klidu? Možná jo, ale pochybuji, že na to budou mít dostatek času. Zkrátka tvorečkovi prostě určitě bude líp, když bude u jedné maminky a bude se o ni dělit se dvěma "sourozenci", než když bude v děcáku.
A tak se ptám - proč musí být rodina, která chce dítě adoptovat, absolutně ideální? Jaký má smysl 5 let zkoušet rodiče od dvou dětí, jestli budou schopni zvládnout dítě třetí. Jaký smysl to martýrium má? Znovu se ptám - prospěch adopčátka? Nenechte se vysmát. Mám pocit, že sociální pracovnice nejsou bůh, a to je jedińá osoba na světě, která může se stoprocentní jistotou říct, že vybraná rodina se nikdy nepohorší. Sociální pracovnice a následné komise to mohou jen odhadovat. Vždyť se může klidně stát, že po 10 letech po adopci prcka taťka dostane "zápal lýtek" a mamku opustí, spustí se rozvodové řízení či co já vím a co pak. Vezmou už člena rodiny adoptivním rodičům zpátky do děcáku?
Ne, fakt to nechápu. Myslím, že bylo-li by něco ve prospěch adopčátek, pak jedině zrychlení adopčního řízení, vymazání zbytečných formalit a prostě bleskové přesouvání dětí do rodin, které o ně mají zájem.
Ne, nemohu zaručit, že dítě se bude mít v nové rodině božsky. Ale kdo může?
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)