| Corra | 
 |
(2.4.2004 22:55:14)
Dík za článek.Před 14 dny mě zemřela babička a prababička mých dětí.Už věděli dřív,že babička je moc nemocná,ale moc jim chybí,často o ní mluví.Já se z toho také ještě nevzpamatovala.Připadá mi to jako špatný sen,ze kterého se probudím.
|
| Pejska | 
|
(3.4.2004 21:45:48)
Třeba tobě i dětem pomůže i tohle:
Rozhovor dvou dětí
(neznámý autor)
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
|
| Corra |
|
(4.4.2004 20:35:30)
dík,je to krásné.Kamarádka mi poslala jeden nádherní citát:Moji blízcí nemohou být mrtví,protože ve svém srdci slyším jejich kroky.
Bohužel náš nejmenší(2 roky) smrt babi ještě nechápe.Šla jsem s ním kolem domu kde bydlela a on u něj začal volat babi,babi,...tohle mě to srdíčko ještě moc trhá.
|
| Dáša | •
|
(11.4.2004 0:08:31)
Tak jsem si zase po dlouhé době pobrečela...Zrovna asi před měsícem jsem si uvědomila, že si na babičku můžu vzpomenout, aniž bych se rozbrečela. Umřela mi loni v červnu, necelý měsíc před narozením našeho druhého syna a já se dodneška nemůžu smířit s tím, že už Radečka nikdy neuvidí, že na něho "nepočkala"... Jak si psala o tom, že se syn rozběhne a křičí babi, babi... něco podobného jsem zažívala s tím starším. On dodnes Honzík nepochopil, kde babička je. Pořád mluvíme o hrobečkách, dokonce má dny, kdy staví hřbitůvky. Chápu, že je to jeho způsob, jak to pochopit, snažím se mu to vysvětlit, proč už babička není, ale asi se mi to nedaří mu to vysvětlit tak, aby to pochopil. Asi má strach, že mu jednoho dne odejdeme všichni. Budou mu 4 roky. Nemáte s tím někdo zkušenosti? Třeba mi někdo poradíte. Díky moc.
|
| Jirka | •
|
(11.4.2004 1:52:44)
Na závěr svého příspěvku, Dášo, píšeš:
"On dodnes Honzík nepochopil, kde babička je. Pořád mluvíme o hrobečkách, dokonce má dny, kdy staví hřbitůvky. Chápu, že je to jeho způsob, jak to pochopit, snažím se mu to vysvětlit, proč už babička není, ale asi se mi to nedaří mu to vysvětlit tak, aby to pochopil. Asi má strach, že mu jednoho dne odejdeme všichni. Budou mu 4 roky. Nemáte s tím někdo zkušenosti?"
Určité zkušenosti mám - i když samozřejmě ovlivněné mým základním přesvědčením - křesťanským. Tak nevím, budou-li Ti k něčemu ;-)
Upřímně řečeno - nejen Honzík, ale NIKDO přece neví, "kde babička je". Samozřejmě, že není v hrobě. Tam zůstaly jen její už "nepotřebné šaty" - tedy tělo.
A vysvětlit, že "babička není"? - to jenom dnešní převládající české cítění se tváří, jako by to bylo samozřejmost, kterou vlastně ani není třeba vysvětlovat, ale skutečně rozumně to VYSVĚTLIT - nedokáže nikdo.
Takový Masaryk se v hovorech s Karlem Čapkem vyjádřil zcela otevřeně:
"Nedovedu si představit, že by taková krásná, jemná skutečnost, jako je myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, že by se to mohlo ztratit, že by to mohlo nebýt k ničemu..."
Prostě Honzík - tak jako naprostá většina dětí se oprávněně vzpírá otupenému smyslu dospělých pro to, že člověk není věc, která je určená k zániku.
Desetitisíce let máme ostatně svědectví všech možných kulur a civilizací, že i ony nepovažovaly smrt za definitivní konec člověka. Ten samozřejmý současný český ateismus je z hlediska dějin lidstva obrovskou anomálií ;-)
Kdybychom se drželi jen toho, co o smrti víme naprosto jistě, tak bychom museli říct:
Nevíme, co se děje s člověkem po smrti, víme jen, že přestal potřebovat svoje dosavadní tělo, a proto my s ním nadále nejsme schopní udržovat kontakt způsobem charakteristickým pro naši současnou existenci - protože právě k tomu potřebujeme my i naši partneři tělo.
Zrovna dneska významná část lidstva slaví Velkou noc - tedy dost slušně prokázané svědectví "z první ruky" o tom, že smrtí život člověka nekončí, naopak, že se smrtí prochází do mnohem lepšího typu existence.
Zkrátka - kdybych na Tvém místě měl Honzíkovi vysvětlit (předpokládám, že nejsi křesťanka ani sis zatím dosud vážně nepoložila otázku, jestli je běžný předpoklad o konci člověka smrtí vůbec racionání), tak bych měl tyto "hlavní myšlenky":
"To, co je v hrobečku, je jenom to, co už babička nepotřebuje. Tak nám to tu babička nechala, abychom se o to postarali a přitom na ní vzpomínali. Kde teď babička je, nevím. Možná, že na tebe čeká a že když na ní nezapomeneš, tak se nakonec zase potkáte."
|
|
|
| Jirka | •
|
(11.4.2004 1:18:50)
"Moji blízcí nemohou být mrtví, protože ve svém srdci slyším jejich kroky".
Tohle není jen "pěkný citát". To je pravda.
Vzít jako samozřejmost, že smrtí přestává člověk existovat, to znamená uvěřit největší hlouposti, jakou kdy na člověka nastražili ;-)
Fakt je, že smrt je sama o sobě děsivá skutečnost, protože nám bez jakýchkoliv okras ukazuje naši bezmocnost. Hlavně totiž smrt těch, které milujeme.
Pokud ovšem člověk uvěří (žádný hodnověrný důkaz k tomu totiž nikdo mít nemůže), že smrt milovanou bytost opravdu zničí - pak jediný rozumný postoj z toho vyvozený je:
- milovat jen tak napůl, aby to pak tolik nebolelo
- co nejrychleji se otupit, když "to" přijde
- sugerovat si, že je to "přirozené".
Jedinou nosnou alternativou k tomu je přesvědčení vítězící už tisíce let:
"Láska je silnější než smrt".
Znamená to, že nás sice smrt druhých bude pořádně bolet, protože tohle zaslíbení platí jen pro lásku "naplnoL, bez zadních vrátek a protože právě ty "kroky v srdci" nemumožňují zapomenout, ale zůstává reálná naděje na věčné setkání.
Děti to cítí moc dobře: smrt NENÍ přirozená.
|
|
|
| Petra, Martin 05/01 | 
|
(5.4.2004 14:25:10)
Vhrkly mi slzy do očí. Moje babička už tu za pár dní nebude dva roky a mě pořád nechce dojít, že na hřbitov opravdu chodím za ní. Moc, moc mi chybí a je mi líto, že nevidí svého pravnoučka vyrůstat...
|
| Josef | •
|
(5.4.2004 15:11:41)
Myslim, ze nejvic se ditete dotkne smrt vlastni mamy. Co pri tom proziva male dite jsem se tu bohuzel nedocetl. Mam asi statecnyho kluka. Kdyz na to vzpomene uroni slzicku, ale jinak o tom nemluvi.
|
| irena (Míša5/00+Maruš3/03) | 
|
(5.4.2004 21:23:52)
... a Josefe kluk má statečnýho tátu :o)
jeden spolužák na základce vyrůstal bez mámy - ale až asi od 9let. jeho táta o tom pak napsal knížku (Život střídá smrt - autor je Petr Prouza).
|
| Josef | •
|
(8.4.2004 12:21:43)
..no on neni ani tak moc statecnej, jako se to snazi (nekdy bezuspesne) predstirat. Diky za tip na knizku. Kouknu po ni u nas v knihovne.
|
| Michal | •
|
(14.4.2004 8:53:05)
Určitě by mu pomohla Bachova květová terapie (nebo Aura-soma). www.bachovky.cz (a www.aura-soma.cz), Vesmír je příliš dokonalý, než aby v něm byly jakékoliv náhody... Mně umřel táta, když mi bylo šestnáct, i tak to stačilo...
|
|
|
|
| Janka | •
|
(14.4.2004 12:15:45)
Mily Josefe,
kdyz mi byly tri roky, zemrela mi mama. Dodnes si zive vybavuji, jak jsem po obede odpocivala v postylce a prohlizela si knizku, kdyz prisla za mnou a vyrkla: "Uz mě nikdy neuvidis, Jani.". Pak za sebou zavrela dvere a byla pryc, tata ji odvezl do nemocnice. Nebyla jsem schopna nad tim premyslet, proste se kolem mne delo neco, co se melo dit. Male dite je jen soucasti okolniho sveta a nechava se jim unaset.
Necitila jsem litost ani smutek, to prislo az mnohem pozdeji. Kdyz mi nekdo ublizoval, zacala jsem litovat sama sebe, ze nemam vlastni mamu. Jeste pozdeji mi doslo, ze by mi melo byt vlastne lito ji. A az kdyz se mi narodila dcera (v 26 letech), uvedomila jsem si to do vsech dusledku. Nemohla jsem ji ukazat babicce...
Muj otec udelal jednu obrovskou chybu a tak vas jako tatinka prosim, abyste se ji vyvaroval. Odstranil veskere dukazy o jeji existenci, nikdy jsem nevidela jedinou fotku, jediny doklad s jejim jmenem, nevim, co mela rada a co ne, nevim, proc a jak vlastne zemrela, neznam jedinou historku z meho ranneho detstvi. Bud nepovazoval za dulezite se se mnou o tom bavit, kdyz jsem byla mala, nebo proste jen nenasel odvahu. Jak jsem vyrostla, uz to samozrejme neslo.
Povidejte si se svym synem o jeho mame, jaka byla, jak se o nej starala, a nevzbudte v nem obavy se na toto tema rozpovidat. Chodte s nim na hrbitov a nestydte se mu dokola vysvetlovat, proc je maminka v hrobecku. A i kdyz si treba jednou najdete novou zenu a maminku, neudelejte z tohoto tematu tabu. Prosim za vaseho syna.
Vas syn bolest proziva uplne jinak, nez vy, ale kdyz mu budete co nejvice na blizku a nebudete se pred nim schovavat, bude-li chtit o sve mame mluvit, zvladne to. Kdyz jsem se pred dvema mesici v nemocnici dozvedela, ze jatra moji sotva dvoulete dcery definitivne selhavaji a ze uz domu neodejdeme, myslela jsem, ze se mi zastavilo srdce. Lucinka zemrela po mesici a nebyl den, hodina ani minuta, kdy bych nebyla ochotna vymenit si s ni situaci, pokud by to slo. Vim, ze by to beze mne zvladla, jako jsem to ja zvladla pred ni.
Muj muz se zachoval bajecne, neskryva prede mnou sve emoce a oba vime, ze jsme na to dva. Cekame dalsi miminko a snazime se, aby bylo ocekavano pro sebe same a ne jako nahrada za Lucinku. Jeji smrt boli ted stejne jako zpocatku, stale doma nachazim zastrcene ci zapadle hracky a dudliky, pokojicek zustal temer netknuty a chodime tam brecet, kdyz je nam moc smutno. Clovek ma potrebu si o tom obcas popovidat a ja mam to stesti, ze muj muz mi nasloucha. Stejne tak jsem tu ja pro nej. Doufam, ze i vy si mate s kym promluvit, a pokud ne, tak myslim, ze i dobry psycholog muze byt tim vhodnym uchem. A jestli jste z Prahy, muzeme treba nekdy zajit na kafe a poradne to rozebrat.
Drzte se oba.
|
| Agata | 
|
(14.4.2004 13:40:36)
Janko, víš, co tvého otce vedlo k tomu, že veškeré důkazy o její existenci odstranil? Mluvila jsi s ním někdy o tom?
|
| florentyna |
|
(15.4.2004 9:08:28)
Těžko říct. Mám s tátou skvělý vztah, jsme si velmi blízcí. Ale když bylo třeba někde zmínit moji mámu (jako třeba když jsem v patnácti vyplňovala žádost o první občanku), byl strašně nervózní a přešel to velice rychle. Myslím, že prostě jenom neví, jak do toho, a já ho nechci nijak zbytečně trápit. On ví, že já vím... Když se teď nedávno byl s Lucinkou rozloučit v nemocnici, už už to vypadalo, že se o tom rozpovídá. Možná, že se k tomu jednou dopracujeme, ale jak říkám, nechci ho k ničemu nutit, čím přirozenější to bude, tím víc se asi dozvím.
Janka
|
| Agata | •
|
(15.4.2004 10:45:07)
Myslím, že je chyba, že to nosí v sobě...alespoň mně o tom doporučila psycholožka mluvit... ale ono moc není s kým. Lidi toto téma možná děsí... takže i ti, co ho znali o tom s námi mluví minimálně. Respektive - v době, kdy jsem nemohla mluvit já, tak oni asi ano a teď již je to " dávno". Mluvíme my s dcerou. Vzpomínáme a víme, jak by se zachoval, co by řekl,je to i legrace, protože se smějeme něčemu, čemu rozumíme jen my...
Nedávno k nám přišel pán ze správcovské firmy našeho baráku a povídali jsme si a on na závěr řekl - pozdravujte manžela. Tak jsem řekla vyřídím. Co na to říci? Člověku, se kterým se vídám jen zběžně...
Tušíš, proč Tvoje máma řekla, že jí už neuvidíš? Myslíš, že to věděla?
Je mi líto, žes přišla o Lucinku i o mámu...
|
| florentyna |
|
(16.4.2004 9:12:58)
Milá Agáto,
z těch několika tvých příspěvků tuším, čím jsi musela projít. Je škoda, že se lidé bojí mluvit na téma smrt blízké osoby, mám pocit, že jim to dělá větší problémy než mně. Jsem ráda, když si o tom mohu s někým popovídat, ale obvykle to jde pořádně jen s těmi, kdo něco podobného zažili.
Ze začátku jsem se strašně bála o dušičku Lucinky, a přitom jsem založením velice racionální člověk. Představovala jsem si, jak bloudí po nemocnici, chybí jí máma a táta, a nedokáže se ve svých dvou letech zorientovat ani poradit si. Trochu jsem se uklidnila, když mi došlo, že se o ni jistě postará babička...
Teď máme doma urničku, a vůbec se mi nechce ji pohřbít na hřbitov. Je to to poslední, co tu zůstalo... Myslím, že by ses za nalezení urny tvého muže měla prát, pokud ne kvůli sobě, tak kvůli dcerce určitě. Jsou přece i způsoby, jak to alespoň zkusit a neutratit přitom hromadu peněz za právníky a soudy. Ale nervy to asi bude stát, to je fakt...
Moje máma zemřela velmi pravděpodobně na rakovinu, dlouho se léčila a proto taky nakonec věděla, že se má se mnou rozloučit. Ale to jsem se dozvěděla přes zavřené dveře, když mě jednou v nemocnici vyšetřovali kvůli bolestem břicha a moje nevlastní máma sdělovala doktorovi rodinnou anamnézu.
Přeji ti co nejvíc vnímavých lidí kolem sebe,
Janka
|
|
|
|
|
|
|
|
| Petra | •
|
(5.4.2004 21:53:50)
Pejsko, uz dlouho me na internetu nic nezaujalo tak, jak to, cos tu napsala. To je bomba!!! DIKY.
|
|
| Toranoko | •
|
(6.4.2004 10:07:31)
Tohle mi před časem poslala kamarádka a musím přiznat, že se mi to zdá moc krásný a je to daleko lepší než nějaké "racionální" diskuze o důkazech, nemožnosti, apod. života po smrti
|
| eva | •
|
(6.4.2004 12:01:23)
Článek je perfektní. "Otevřel" člověku oči. Moc mi pomohl. Díky!
|
|
| Pejska |
|
(6.4.2004 16:57:44)
Taky to nemám ze své hlavy ale od kamaráda (bratrského faráře), kterému nedávno po několika týdnech vzdal boj o život nedonošený synáček David. Ani oni ten fakt nemohou přijmout úplně automaticky a musí se s tím vyrovnávat.
|
|
|
|
| majkina | 
|
(12.10.2004 17:51:23)
Už jsou to 4roky,co mi umřela maminka na rakovinu,po roce nato nečekaně manželovo tatínek, a letos rodinný přítel.Vím začala jsem smutně,ale téma nezní vesele,a bohužel život je takový jaký je.Děti jsou fajn ,na maminku pořád vzpomínám.Byla mladá.Ten rok jsme měli slavit její 50-tiny.Bylo to jen 2roky co jse byli v novém domku a já při každé její operaci,nebo ozářce říkala...zase bude líp, uvidíš..je mi do breku pokaždé,když vzpomenu na to co si musela vytrpět.Moje holky(Terezka 10+Anetka7)to nesly taky moc těžce,vždytˇjsme všichni viděly jak nám chřadne před očima a nemůžem jí pomoci.Pamatuju si poslední návštěvy u nich doma(do nemocnice jsem děti nebrala,i tak to bylo pro ně dost stresující),nesly to statečně ptaly se mě se strachem jestli nám babička zemře ,nechtěla jsem lhát,ale ani na ,,nic takového,, pomyslet,už mi ale doktor s jistotou řekl, že dýl ,jak 14dnů s námi nebude,takže jsem jim řekla ,že to nevím,že jen doufám že už jí dlouho nebude nic bolet.Atˇto dopadne jak chce,hlavně aby už tolik netrpěla.Dneska vím, že nemít svoje děti,nezvládla bych to.Drží mně tu a vím,že jsem tu pro ně..stejně jako byla moje maminka pro mně a mý sourozence.Měla totiž vzácný dar, jaký má málokdo..za každé situace uměla člověka něčím potěšit..a i pobavit..i když jí bylo ouvej.Snažim se to vštěpovat svým dětem,ikdyž nevím,zda se to daří,ale vím,že mám hodné děti a jsem za ně moc ráda.Jak jsem už psala,po roce umřel tchán což byla tuplem rána už také kvůli tomu,že babička(tchýně)je věřící,takže byl..kostel,dlouhá mše,průvod za rakví městem,a postávání na hřbitově v brečícím davu lidí a u nich pohoštění.Zažila jsem to poprvé a doufám že naposled.I pro mně toho bylo moc.A hlavně mi to přišlo tak nějak nesmyslný dělat obřad s průvodem po městě(aby všichni věděli,jak jsme ho měli rádi).Na děti to působilo špatně ,dlouhou dobu se to probíralo,příbuzní o ničem jiném nemluvili,a já začínala nabýrat jiné myšlenky..jako jestli už to není jedno,samozdřejmně jsem toho litovala,že tchán zemřel,ale brala jsem ohled taky na děti.Copak to jde,aby pořád poslouchali ty pohřební řeči vždytˇi já jsem se sotva vzpamatovávala ze smrti své maminky,což mi taky přišlo, že na to nikdo nepohlíží.Maminka celých 10let co já byla vdaná,promarodila.Pokaždé s né zrovna lehkou diagnozou, až to dopadlo,jak to dopadlo.Nikdo znich nevěděl, jaký to je ,že celý ty léta človek žil ve stresu co s ní bude.A děti taky vyžadujou svoje,vždycky jsem svou rodinu řadila na první místo. Dneska mě mrzí ,že jsem své mamince nevěnovala mnohem víc času,hlavně ke konci.Můj muž má práci na plný ůvazek, na děti jsem bývala často sama.Ale k doktoru, a jiné důležité věci mi vždycky zařídí.Až na to,že když mě maminka nejvíc potřebovala,vždycky,jak už to bývá mi děti omarodili.Takže se návštěvy kolikrát odkládaly.Dneska vím ,že jsem se nemohla rozpůlit.Ale taky vím,že ten stres na mně působil negativně a děti to cítili.Mývala jsem různé nálady,a dokonce jsem je jednou obvinila za to ,že k mamince nemůžu.Byla jsem neštˇastná a zoufalá a oni to chudinky odnášeli, a neprávem.Je to hrozný ale sama sebe jsem v tu chvíli neměla za to ráda.Vdytˇza nic nemohli.Ukázalo se, že nevím,co ve svých dětech mám.Pokaždé ,když jsem mývala takovéto nálady,se snažili mně konejšit.Tak jako já bych byla to dítě a oni můj rodič.Dneska jsem moc ráda, že jsem dokázala v sobě potlačit to nenávistné nesmyslné chování,které mě nutilo občas říkat zlé věci.Vím,že za to vděčím svým dětem.Zdá se že mně dělají lepším člověkem.
A že na prvním místě je jejich láska. Majkina
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)