| petr | •
 |
(26.3.2004 13:02:42)
No ono taky jde o to, jak se člověk umí ptát. Myslím si, že kdyby pan Karban po příchodu domů dostal od své ženy podobnou sestavu otázek o tom co bylo v práci apod. hned ve dveřích, asi by nepředvedl o moc víc než jeho syn.
Kdyby se pan Karban opravdu zajímal o to, co jeho syn ve škole dělá, tak by třeba začal : "jak se líbil ten tvůj referát co jsme k němu spolu vyhledávali v knihovně informace ?" a pak už by to bylo o něčem jiném.
Možná to je jen rádoby vtipný fejeton o jednom puberťákovi, ale může ukázat i na to, jak rodiče neumí vychovávat.
|
| Petra, 3 kluci | •
|
(26.3.2004 13:31:15)
A odpověď by zněla: "no normálka" bez ohledu na to, jak rodiče svoje děti vychovávají :-))))))))))))
|
| Emina | •
|
(27.3.2004 20:44:22)
To bezpochyby:). Myslim, ze kdyz chce nekdo rozmlouvat s pubertakem, neni skola vhodne tema... Jaky JE vhodny tema, to si take nejsem prilis jista, ale rekla bych, ze nejlip dopada pockat na chvili, kdy chce zacit mluvit ON(A) a v tu chvili se dobre koncentrovat na pochopeni, o cem chce mluvit. Pubertaci jsou silne pricitliveli, takze kdyz je rozmaznete (byt nechtene) jednou, znamena to na dlouhou dobu utrum. Ale myslim, ze uprimna omluva taky vykona svoje, i kdyz to nedaji najevo.
Chleba bych jim, vejrum, teda nemazala ani kdyz prosi andelsky-dabelsky a uz vubec ne ke smazeni na pocitaci. Vlastne mazala, kdyby nekdy namazal potomek chleba mne, tak to by byla jina. Na to se daji zvyknout (aspon nekteri:), protoze kdyz vam nekdo prinese pod nos oblozeny chleba, dokaze to potesit. Moji rodice snad ani neumeli rict detem (vlastnim) "dekuju", ale sami si dekovat nechali vic nez casto. Pricitam to tomu, ze kdyz nam nekdo dekuje, citime se tak nejak uzitecnejsi...
|
|
|
| JaninaH |
|
(26.3.2004 15:07:55)
Petře,
ty zřejmě nemáš doma puberťáky! A jestli ano, tak velmi netypické.
Představuji si rozhovor vedený s pubertálním jinochem podle tvé vzorové otázky asi takto:
---------------------------------------------------------------------
Otec: "Jak se líbil ten tvůj referát co jsme k němu spolu vyhledávali v knihovně informace?"
Syn: "No, v pohodě".
O: "Ocenil profesor tvoji snahu o zajímavý pohled na problematiku?"
S: "Jo, jasně."
O: "A kladli spolužáci k tvému výkladu nějaké doplňující otázky?"
S: "Ani ne".
O: "Pročpak, snad nechceš říci, že tvůj referát spolužáky nezaujal?!
S: "Asi moc ne."
O: "Jak je to možné, vždyť jsme spolu vybrali tak atraktivní téma. Vysvětlil jsi jim důkladně, jak je to zrovna v dnešní době aktuální?"
S: "Jo".
O: "A co oni, jak na to reagovali?"
S: "No,nijak."
O: "A jak si to vysvětluješ?"
S: "A co?"
O: "Přece to, že přes veškerou naši společnou snahu nesklidil tvůj referát očekávaný úspěch!"
S" "No já nevim...Možná proto, že to nikdo neposlouchal."
O: "???"
S: "No, víš, voni kecali o tý nový hře, co teď hrajeme po netu. Je super! Tak já si jdu pustit počítač, všichni už tam určitě jsou. Namažeš mi, prosím tě, tři chleby?"
------------------------------------------------------------------
Pokud máš další dobré rady pro rodiče puberťáků, sem s nimi! Aspoň se pobavíme.
J. (dcera 16, syn 13)
|
| Zuzana | •
|
(26.3.2004 17:47:44)
Opravdu nechápu, proč se do Petra navážíte. Má pravdu. Na blbou otázku blbá odpověď. Pokud se rodič dětem věnuje a skutečně jej zajímá, co jeho dítě dělalo ve škole, neklade takové, s prominutím, stupidní otázky. Co je to proboha za otázku - Co bylo ve škole?? Z jejího znění totiž vůbec není jasné, na co se rodič ptá? Jak má to dítě poznat, co rodiče zajímá? Pokud rodiče skutečně něco zajímá, má se zeptat přímo - například Psali jste z něčeho písemku? Dostal jsi nějaké známky? apod. Pokud u vás doma dostáváte jednoslovné či vždy zamítavé odpovědi na každou konkrétní otázku, je ve vaší výchově zřejmě cosi v nepořádku. Pokud není mezi dítětem a rodičem vytvořeno pouto důvěry, není divu, že se dítě nechce svěřovat se svými zážitky, pocity, názory... Já se vašim dětem ani nedivím, když tady vidím, jak se jim posmíváte a děláte si z jejich dospívání legraci. Dospívání je dost citlivé období, sami jste tím přece museli projít, pak nechápu, jak je možné, že jste už zapoměli.
Pokud dítě svým rodičům řekne "Mami, já se bojím." a maminka odpoví "Ale prosímtě, čeho se bojíš? Není čeho.", (znáte tuhle situaci?.) pak dítě pochopí, že maminka nebere jeho pocity vážně a projevuje otevřenou snahu je zlehčovat. A pak, když dítě začně dospívat a stává se ještě citlivější a uzavřenější, se maminka se svým "úžasným" přístupem k výchově strašně diví, proč se jí dítě nechce svěřovat a na nejasné otázky odpovídá tak, jak odpovídá.
Rodiče, prosím vás za vaše děti, přemýšlejte!
|
| Zuzana | •
|
(26.3.2004 17:56:32)
Mimochodem, u nás doma všechno v pohodě funguje a moje děti (syn 12 a půl roku, dcera 15) nemají problém mi povyprávět o tom, co přes den zažily. Samozřejmě o tom nevedeme obšírné rozpravy, ale to, co chci vědět, se vždycky dozvím. Důvěřují mi a nemají důvod se mi nesvěřit. Nikdy jsem jejich problémy a starosti nezlehčovala a jejich názory, ať už byly jakékoliv, jsem se vždy snažila respektovat.
Nejsem žádná psycholožka ani pedagožka, ale normální máma, která má ráda svoje děti. Manžel totéž.
|
| petr | •
|
(29.3.2004 11:15:51)
dík za podporu, ty negativní reakce na mou poznámku mi připoměly něco o potrefených husách :-)
Je to přesne jak říkáš, na blbou otázku, blbá odpověď, proto jsem také psal o tom, jak by se asi panu Karbanovi líbilo vyslechnout salvu podobných stupidních otázek od jeho ženy.
Ono jedna věc je dělat si z puberťáků srandu jak jsou nemožní a druhá je, opravdu se zajímat o to co prožívají a o čem přemýšlí. Koneckonců nás za pár let se svými schopnostmi - o kterých rodiče často ani netuší - převálcují.
|
| JaninaH |
|
(29.3.2004 11:29:20)
Petře,
opravdu pořád nechápu, co je na tom "blbého" či stupidního, ptát se dospívajícího na jeho výsledky ve škole. Myslím si, že je to nejen právo, ale i povinnost rodičů. A podle mě ti rodiče, kteří se o dítě zajímají, se ho ptají mimo jiné na to, co bylo ve škole. A naopak, ti rodiče, které nezajímá prospěch dítěte a jeho školní práce, se zpravidla nezajímají ani jeho názory a myšlenky.
To je můj nároz, naprosto odlišný od tvého. Ale proto ještě nemusíš ty, kteří s tebou nesouhlasí, nazývat "potrefenými husami". Nebo ano?
J.
|
| petr | •
|
(29.3.2004 12:09:15)
ptát se na výsledky ve škole je naprosto legitimní, jde o ale to jak se ptát. rozhodně jsem nikde nepsal že se jich nemáme ptát, naopak!
potrefenými husami jsme myslel to, že se velká část diskutujících zabývá tím, jak jsou puberťáci nemožní a přitom to svědčí o jejich špatném přístuu k nim. ale těžko od nich čekat něco jiného, když jejich rodiče je to taky nenaučili. pokud se ovšem cítíš potrefeně, hluboce se omlouvám
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(29.3.2004 12:58:26)
Myslím, že podstata celého problému je v tom, že dítě se v pubertě mění, zatímco rodič zůstává stejný. V názorech, v hodnotových preferencích atd. Rodič je "suchar", který vůbec nechápe, co je skvělýho na počítačových "erpégéčkách", nechápe, že Peneři strýčka homeboye jsou "skvělá muzika" a že se už dávno nenosí tesilky a účes na havla. :o) Pokud vás děti takhle vidí, je snad logické, že se s vámi nechtějí bavit - rozhodně ne tak, jak si to představujete - protože pro ně prostě už nejste partner, ale dospělý prudič, kterého zajímá jen ta "blbá" škola, která je pro něj v podstatě podružná.
Až půjde moje dítě do školy, v první řadě se budu snažit vybrat takovou školu, která by ho bavila; pokud bude projevovat určité schopnosti a nadání v nějakém směru (humanitní, technický), budu se snažit mu s výběrem školy pomoci tak, aby byl spokojený. Když žádné extra nadání mít nebude, ať si vybere sám, co by si tak asi představoval. A je mi úplně fuk, jestli na ní bude mít samé jedničky nebo jestli bude prolézat s odřenýma ušima. Proč bych ho měla pořád otravovat s tím, co bylo ve škole??? Pokud apriori nepředpokládám, že je moje dítě blbec, který naprosto neví, co chce, co ho baví a co pro něj má význam, proč mu neponechat školu jako JEHO zaměstnání, se kterým se musí vypořádat sám? Když bude potřebovat pomoc a řekne si o ni, ráda mu pomůžu, ale rozhodně nemám v úmyslu ho do ničeho nutit, ani slovně, ani nijak jinak.
Sorry, ale pro mne není vůbec důležité, jaké bude mít moje dítě známky. Nejradši bych byla, kdyby chodilo do školy, kde se neznámkuje vůbec. Chci, aby ho škola bavila a aby o ni samo mělo zájem. Když ho mít nebude, nedá se nic dělat. Je to jeho život. Vy jste ve dvanácti, třinácti letech nebyli schopni samostatného uvažování? Museli vás rodiče vodit za ručičku?
Pro mne je důležité vědět, jaké je moje dítě, co ho trápí, čím žije, jaké má zájmy, ale jaké má známky ve škole... o čem ty známky vypovídají? O tom, jak je "chytré"? Nebo o tom, jak bude v životě úspěšné? Já myslím, že ani jedno, ani druhé. Známky jsou subjektivní hodnocení nějakého učitele. Dítě se může donutit k tomu, aby se nabiflovalo sebevětší pitomost, které vůbec nerozumí, a dostane jedničku, protože ji odrecituje před tabulí. Je to pro rodiče důvod k tomu, aby jásali a plácali ho do zad? Není lepší vědět, že Toník sice má problémy s matematikou, ale zato je nejlepší v biologii, chodí do botanického kroužku a vyhrál biologickou olympiádu? Nikdo není tak dokonalý, aby ho všechno bavilo a všechno mu šlo jako po másle. A mít doma dítě, které se sice poslušně naučí všechno nazpaměť a má stále samé jedničky, ale nic ho doopravdy nebaví, nemá představu o tom, co by chtělo dělat, to bych opravdu dost nerada...
|
| VeronikaVeronika | 
|
(29.3.2004 17:32:17)
Monty, neměly jsme stejnou matku? Pamatuji si jak jsem v páté! třídě donesla trojku! (mimochodem první za celých pět let) z matematické pětiminutovky a máti ruply nervy a zmlátila mě pantoflí:-) jinak jsem po celou ZŠ měla vyznamenání, na gymplu (musela jsem tam, ač jsem udělala přijímačky na textilní průmyslovku - to bylo mámě málo - ze mě musí být lékařka!) jsem "prolézala" maximálně s 2-3 trojkama.... Po gymplu jsem se okamžitě vdala (natruc, abych nemusela bydlet doma) a mámu málem klepla pepka:-) Jo a ty scény co mi dělala ve škole... Příšerné - jak já se styděla! Ale mimochodem neznamená to, že já se nebudu zajímat o školu svého dítěte. Jasně že mě nebudou zajímat známky, ale zájem tam být musí. Ať o to co dělají, o to, jestli mají úkoly... Je to spíš o tom, jak to rodič podá (Co bylo ve škole NIKDY!!!) - tak jak to tu psala Janina. Ono ať se na mě nikdo nezlobí, ale ve třinácti vážně není člověk na všechno samostatný, ani většinou neví na jakou tu školu se dát... (Jo - mám předělanou ikonu a nick - jsem bývalý Prcek Poo, jen pro informaci.-)
|
|
| Ilona, Míša 12 a Vašík 10 | •
|
(6.4.2004 7:55:09)
Milá Monty, děkuji ti za příspěvek. Už jsem se bála, že nejsem normální. Mám totiž dceru v 6. třídě a syna ve 4. třídě a naše rozhovory po příchodu ze školy vypadají asi takto:Tak jsme psali to pravopisné cvičení a jsem dobrý, mám jen tři chyby.Nemluvíme o známkách, protože 4 o ničem nevypovídá, ale počet chyb ano.
|
| Vendula, tři děti | •
|
(7.4.2004 8:23:38)
To mi trošku připomnělo obhajoby mých dítek - dostal (a) jsem sice trojku (čtyřku), ale OSTATNÍ měli ještě horší známky než já.... Takže jsem vlastně nejlepší. Při počtu pět-šest dítek ve třídě (jsou odchované vesnickou dvoutřídkou) to není až zas tak nic nemožného...
Ještě jsem si vzpomněla - mám prostřední dceru čerstvě přijatou na chemickou průmyslovku - na jeden starý vtip... že náš rozhovor může v budoucnu vypadat takto: "Co bylo dnes ve škole?" !Chemické pokusy." A co bude zítra ve škole?" "... V jaké škole???"
|
|
| Klaudia <12> puberťačka ;o) | •
|
(22.9.2004 18:50:59)
Správně!!! Já dostala takhle z diktátu 55% a mamka by mě nejradši odstřelila kalachem! Přitom jsem měla jen 3 chyby a 3. nejlepší známku ze třídy (Ale to rodiče nezajímá......)!
Mějte se tu fajn a věřte, že fakt nemá cenu radit se tu, co s námi, i tak učiníme po svém.
Klaudinka
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(29.3.2004 13:18:52)
Janino, dovolím si nesouhlasit. :o)
Víš, mojí matce vždycky hrozně záleželo na tom, jaké mám známky ve škole. Asi jsem to už psala, ale NIKDY nezapomenu, jak mi bylo, když jsem v první třídě šla domů s vysvědčením, na kterém byla jedna dvojka ze psaní, a těšila se, že bude mít maminka radost. Maminka vytáhla svoje vysvědčení a řekla mi "JÁ jsem měla samé jedničky".
Celé dětství jsem pak poslouchala, že ta a ta holčička z baráku není tak chytrá jako já, ale má samé jedničky, protože je pilná a snaživá. Dodnes poslouchám neskutečné kydy o tom, jak ten a ten udělal VŠ a JÁ ne, přestože oni nejsou tak chytrý... atd. atd.
Moji matku nikdy nezajímaly moje názory a myšlenky, zajímaly ji JEN výsledky ve škole. Když jsem se díky strašnému studijnímu posudku nedostala na gymnázium (mimochodem matku museli po vyslechnutí studijního posudku odvézt do nemocnice na uklidňující injekci) a žádná střední škola v okrese mne nechtěla přijmout, dělala příšerný scény, že její dcera nebude mít maturitu, šla brečet k našemu řediteli ZŠ a ten se nad ní smiloval, takže mi docela s velkými potížemi zajistil studium aspoň na zemědělsko-technické škole.
Nechtěla jsem tam jít, ale nakonec jsem řekla, že půjdu, ovšem pod podmínkou, že tam matka nikdy v životě nestrčí ani špičku nosu. Na základce jsem se hrozně styděla, když se mi spolužáci po každém rodičovském sdružení smáli, že moje matka zase dělala hysterické scény. Přitom jsem měla dobré známky, myslím že až do 7. třídy vyznamenání, měla jsem problémy s chováním. Řekla jsem jí, že jakmile se dozvím, že byla jedinkrát ve škole, odcházím a jdu do mlíkárny. Matka měla tak hrozný strach z toho, že bych neměla maturitu, že skutečně během 4 let studia nebyla ani jednou ve škole, neviděla jediný vysvědčení, až maturitní - aby viděla, že jsem taky já splnila podmínky.
Nějak si pořád nemůžu vybavit, co kladného mi její zájem o mé vzdělání přinesl. :o) Řekla bych, že nic. :o)
Btw., na střední jsem měla studijní průměr kolem 3,3 - 3,6. Byla jsem po celé 4 roky mezi třemi nejhoršími. Pro můj další život to nemělo naprosto žádný význam... :o)
|
| petr | •
|
(29.3.2004 13:32:01)
teda, klobouk dolů žes svoji matku přežila ve zdraví. máš můj obdiv
|
|
|
| Yukona, synove 12 a 16 | •
|
(1.4.2004 18:46:03)
muj mladsi je skoro ve 13 porad ukecanej a cokoliv se ve skole deje, hned mi to doma povida...se starsim je to horsi, to je opravdu takrka kopie syna pana Karbana....ale prisla jsem na to, ze daleko lepsi nez se ptat hned po prichodu ze skoly je ze zeptat nekdy kdyz ma nahodou synator naladu, obcas ji dokonce ma a dostanu z nej vic nez par slabik:) Kdyz ho ale chytim ve spatnou dobu tak jsem gestapo a KGB, coz ocenuju protoze jsou tu aspon nejake vedomosti z minulosti(vzhledem k tomu ze je rozeny kanadan).....a ja mu mohu vysvetlit proc nejsem gestapo ani CGB, coz ho dokonce zajima..nekdy..
jinak clanek pana Karbana se mi moc libil a oba jsme se nad nim s manzelem pobavili:))) vubec to byl desne legracni namet:)))
|
|
|
| JaninaH |
|
(29.3.2004 11:30:09)
Petře,
opravdu pořád nechápu, co je na tom "blbého" či stupidního, ptát se dospívajícího na jeho výsledky ve škole. Myslím si, že je to nejen právo, ale i povinnost rodičů. A podle mě ti rodiče, kteří se o dítě zajímají, se ho ptají mimo jiné na to, co bylo ve škole. A naopak, ti rodiče, které nezajímá prospěch dítěte a jeho školní práce, se zpravidla nezajímají ani jeho názory a myšlenky.
To je můj názor, naprosto odlišný od tvého. Ale proto ještě nemusíš ty, kteří s tebou nesouhlasí, nazývat "potrefenými husami". Nebo ano?
J.
|
|
|
|
| Bára | •
|
(29.3.2004 8:41:36)
A vy jste se jako puberťačka svěřovala rodičům se svými pocity? Proto se tomuto období říká puberta - je to o tom, že si puberťák myslí, že není "nic trapnějšího než vlastní rodiče i s těma jejich otázkama". Pokud to s puberťákem mlátí, nebudu ho unavovat otázkami, jestli psali nebo nepsali písemku. Pokud mi to bude chtít říct, tak mi to řekne. Dívky jsou sdílnější, občas se uchýlí k tomu, aby mámě pověděly, co měla ta či ona spolužačka na sobě, jaký měla účes a "jak je nemožná", ale chlapci toho v pubertě většinou moc nenamluví a omezí se na "jo", "ne" a "hm". A nezlobte se na mě, ale tohle není výchovou:-)))))
|
|
| Misa | •
|
(29.3.2004 10:49:09)
Zuzko, mas naprostou pravdu.
|
|
| Veronika, 16 let | •
|
(2.6.2007 22:58:25)
Naprosto souhlasím se vším, co jsi popsala. Např. já bych svý mamce neřekla, že se mi nějakej kluk líbí a to i kdyby poznala, že se na nějakýho culim, ale kdyby náhodou bych se přece prokecla, vyčítala bych si to. Ve školce jsem měla lásku, mamce jsem řekla, že mám toho kluka ráda. Ona se mě začala na něho hrozně vyptávat i na jeho rodiče a pak to říkala i jinejm lidem (známím, příbuzným) - byla jsem hrozně stydlivá. Pak je tady ještě jeden důvod. Př. kluk a holka si daj pusu v televizi a mamka na to řekne, ať ten kluk tu holku nevocucává a ať na ni nehrabe - řekne to potichu, ale řekne. Parkrát už mě napadlo, jestli nezežila nějaký nepříjemný sexuální zážitek. Raději se spíš svěřím tátovi.
S rodičema se bavim jenom o škole a sem tam o kamarádkách. Před rokem jsem jim řekla o jedné mé kámošce, která za mnou měla přijít, že přijít nemůže, protože šla za svým klukem. Oni mi oba řekli, že to není dobrý, protože se začne flákat a špatně se učit. Možná proto jsem ještě s nikým ani pořádně nechodila, spíš to vždy byla jen náklonost k nějakému klukovi.
Mohl byste mi někdo napsat prosím svůj názor.
|
|
|
|
| Bára | •
|
(26.3.2004 15:48:39)
Vy se svým 12-tiletým synem vyhledáváte v knihovně informace k referátům???
|
| Jana | •
|
(26.3.2004 17:26:57)
Čemu se divíte? Vy ses dětmi neučíte? Pokud se dětem nevěnujete, je pochopitelné, že dostáváte podobné odpovědi.
|
| Jana | 
|
(26.3.2004 17:32:17)
On se nejaky pubertak uci s rodici?? :oO
Na otazku "Co bylo ve skole?" se snad jinak odpovedet neda. A podobny styl odpovedi praktikuju na prilis doterne otazky jeste ted (jenom u toho nezadam 3 namazane chleby ;o).
J.
|
| Zuzana | •
|
(28.3.2004 6:37:34)
Moje znama se i podobnou "stupidni" otazkou dopracovala duleziteho zjisteni, doslova takto:
M Co bylo na treniku?
S Nic.
M Co trener, je s tebou spokojeny?
S Jasne.
M Co to mas za knihu, ukaz!
S To je neco o maratonu nebo co.
M To je ale krasna kniha, odkud ji mas?
S To jsem dostavali na treninku.
M Vy jste dostavali na treninku knihy?
S Nooo, bylo vyhlasovani nejlepsich atletu roku cely Kotlarky.
M Tak to bylo dneska? A kdo byl vyhlaseny?
S To je ruzny.
M ???
S No jako z ruznejch kategorii ruzny lidi, to da rozum, nee?
M Byl vyhlasen nekdo koho znam? Nejaky tvuj kamarad?
S No ze starsich zaku jsem byl vyhlasenej ja.
|
|
|
| Bára | •
|
(29.3.2004 8:31:36)
Ne, já se se svým 13-tiletým synem neučím. A pochybuji o tom, že se nějaký puberťák bude chtít doma s rodiči učit, když je ve věku, kdy rodiče jsou "ti obtížní spolubydlící", kteří nechápou, co je "hustý" a "cool". Ve 13 letech má syn úplně jiné zájmy, než se s maminkou nebo tatínkem učit do školy:-) A my s manželem to akceptujeme, protože jsem byli taky takoví, také jsme pohrdali pomocí při domácích úkolech od rodičů a přesto jsme s manželem oba vysokoškolsky vzdělaní lidé na manažerských postech.
|
| petr | •
|
(29.3.2004 11:26:12)
asi si to nedovedeš představit, ale tak to vypadalo u nás doma. Naštěstí jsme měli na základní škole dost pokrokovou učitelku, takže už tehdy podporovala způsoby výuky, které jsou dnes in. A s tátou a bráchou jsme opravdu byli docela často o víkendu v knihovně a zjišťovali jsme spoustu zjímavých věcí na různé refráty a cvičení.
A rozhodně mi to v tom věku nevadilo, protože to byly často odborné věci, které ani některé učitelky vě škole nevědely (takže to dělalo dojem i na spolužáky :-) ), tudíž se mnou táta nejednal jako s blbem v pubertě, ale jako s téměř dospělým člověkem, který dovede analyzovat a nalézat informace. Tím ovšem nechci říct, že jsem pubertu trávil jen učením. Šlo mi o to ukázat, že přístup rodičů k puberťákům je dost rozhodující o jejich vztahu a že velká část rodičů to naprosto nezvládá a je to těžké po nich chtít, protože se to od svých rodičů nenaučili.
|
| Bára | •
|
(29.3.2004 13:27:18)
Bohužel nejsou kurzy na to "jak zvládat svého puberťáka":-) Vzpomínám si na svou pubertu... na základní škole jsem byla to, čemu se říká bezproblémové dítě - přiměřeně aktivní, se standardními zájmy, samé jedničky do 7. třídy... otázky "co bylo ve škole" byly spíše "aby se neřeklo", protože když něco bylo mimo standard, neměla jsem nikdy problém říct rodičům pravdu (i kdyz jsem na střední škole v pololetí inkasovala 5 z fyziky....:-))))) tohle nikdy nebyl můj obor, ačkoliv se můj otec fyzikou zabývá...) a rodiče proto nenaléhali s žádnými tehdy pro mě dotěrnými otázkami (s babičkami to bylo jiné, pochopitelně:-))) Bylo to jaksi... samosebou... tak nějak přirozené... V pubertě jsem nechápala, proč děti utíkají z domova, proč je rodiče bijí za špatné známky (u nás byly fyzické tresty tabu), proč spolužáci řeknou o své máme, že je krá.a atd. Tohle se mě prostě nikdy netýkalo. Ovšem dívky to asi prožívají trochu jinak. Můj syn se dostáva do "klackovitého" období, jak říká babička... Už protahuje obličej, když má jet s námi o víkendu na chalupu, radši by byl v Praze a šel někam s kamarádama, děsím se dvouměsíčních prázdnin... Zatímco my byli rádi za třítýdenní tehdy pionýrské tábory a společné prázdniny se sestřenicemi a bratranci u babiček a jedné společné dovolené u moře s rodiči, můj syn najednou k babičce nechce, na chalupu nebo do ciziny s námi jako rodiči taky ne (prý to bude "nuda a děsná votrava") a radši bude celé dny a noci trávit tím, že bude "gamesit po síti". Ono jde totiž taky o to, že to, jak jsme to prožívali my, je něco jiného, než jak to prožívají naše děti... Jak asi prožívaly pubertu naše prababičky? Generaci od generace je to horší a horší a je to společenský problém.... Copak my jsme řešili drogy na základní škole? Na gymplu kolovalo Memento všemi ročníky a všichni jsme z toho byli v šoku... a naše děti? Přednášky o drogách (samozřejmě o jejich škodlivosti v rámci prevence) mají už od páté třídy. My jsme se ve 14 letech pochichtávali nad krabičkou prezervativu a můj syn bez mrknutí oka popíše orální sex - je to pro něj pojem, který slýchá nebo čte v médiích. Ty naše "děti" jsou dneska mnohem dál, než jsme byli my a proto stále dochází k těm komunikačním šumům mezi dospěláky a puberťáky. Protože "my jsme byli jiní".
|
| petr | •
|
(29.3.2004 13:48:05)
nemyslím si, že by současní puberťáci byli horší, ale souhlasím s tím, že dospělí prostě nestíhají. (což je mimochodem velká chyba například na pracovním trhu)
A vzdor vůči rodičům? Ten je přece normální v každé generaci, jenže v minulosti se mohli mladí lidé od rodičů mnohem dříve osamostatnit. To že váš syn nechce na dovolenou s rodiči je normální, chce vyzkoušet jaký mu dáte prostor.
A je jedině dobře že vědí hodně o drogách a sexu, je to mnohem lepší než pokrytecká, nebo žádná sexuální výchova ze strany rodičů. A čím dřív se váš syn naučí jak se používá prezervativ a co je orální sex, tím lépe. Je to mnohem lepší než když se v 70. a 80. letech lidi brali, protože se holka nechala zbouchnout někde na diskotéce a pak se zase rozváděli.
Asi mám na spoustu věcí jiný názor, protože jsem pravděpodobně mnohem mladší, my jsme na střední škole drogy a sex řešili běžně.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(29.3.2004 13:56:19)
No právě...:o)
Sice už nejsem TAK mladá, bude mi letos třicet, ale pořád se snažím "stíhat". :o) Takže doufám, že pro své děti nebudu nudný prďoch. :o)
Mimochodem nejlíp tenhle problém ilustruje krásná historka našeho kamaráda, který je velký fanda do muziky. Je mu padesát a šel si koupit do obchodu CD Nine Inch Nails. Prodavačka se ho s údivem zeptala, jestli vůbec ví, co to je. :o) Zřejmě čekala, že lidé v jeho věku poslouchají v lepším případě Beatles nebo rovnou Moravanku. :o)
|
|
| Bára | •
|
(29.3.2004 16:48:16)
Pravděpodobně jste to špatně pochopil - se nestavím negativně k tomu, že se moje dítě již na základní škole dozví o prevenci proti drogové závislosti a o antikoncepci atd. Naopak chci poukázat na to, že naše generace byla o toto "ochuzena". My jsme se v 15 letech učily na panenkách přebalovat miminka a šít povlaky na polštáře. Takže veškerá osvěta byla na rodičích. A každý rodič chce pro své dítě jen to nejlepší, takže se také snaží, co může:-)
A v těch 70. a 80. letech byly dostupné a "přístupné" pouze některé informace. Holka se "nechala zbouchnout" na diskotéce, protože nevěděla, co je to antikoncepce a pokud šla za ganekologem pro předpis, tak lékaři často zburcovali celou rodinu, pokud dívce nebylo 18 a ještě jí vynadali, protože na "takovýhle věci je moc mladá".
A co se týče společné dovolené s naším synem - vy to chápete stejně jako můj muž - prostě se chce osamostatnit a tipuje prostor:-) Ale mně jako matce je to líto, že můj chlapeček už dospívá a nechce být stále se mnou jako dřív.....:-))) Rozumíte?:-)
|
| petr | •
|
(30.3.2004 12:35:57)
ale vždyť já přece netvrdím, že se stavíte negativně k podávání informací, jenom jsme říkal, že je lepší když je mají.
A krom toho, osvěta je vždycky na rodičích, ani dnes se to na školách všude neučí, rozhodně ne na všech základních školách. Sexuální výchova přece začíná už v raném dětství, ještě před školou, nebo by měla a zodpovědnost za ní nemohou rodiče nechávat na škole, i když ve škole by měla být, protože ne každý rodič je zodpovědný.
Neříkej mi, že ty holky nevěděly co je prezervativ, ty se v Čechách vyrábějí přes sto let. Spíš neměly žádnou zodpovědnost a tu podle mě dnešní mladí mají v těhle věcech mnohem větší.
|
| Bára | •
|
(30.3.2004 13:20:11)
:-) neříkám, že nevěděly, co je prezervativ:-) ale zkus se zeptat dneska nějaké čtyřicátnice, jak si ve svým 17 letech kupovala v drogérii prezervativ:-))))))) Ale jinak máš pravdu, že osvěta je důležitá už od malinka. Taky se mi líbilo, když paní učitelka ve školce velice citlivě vysvětlovala malým dětem, jak vlastně přišly na svět. A také se v tu chvíli vidělo, kdo z rodičů o tom s dětmi mluvil a kdo ne. Vzpomínám si, že když já byla v první třídě a hned první školní den se nás tehdy soudružka učitelka ptala, jak se při narození pozná, jestli je miminko chlapeček nebo holčička, jak děti odpovídaly něco v tom smyslu, že holčičky mají naušnice atd.:-)))) Nikdo neřekl přesný rozdíl, i když to většina dětí věděla, ale bylo to něco, o čem se prostě na veřejnosti nemluvilo... To se dnes již stát nemůže, tedy doufám:-)
|
| petr | •
|
(30.3.2004 13:30:20)
:-)
na druhou stranu, když chci vzít na sebe nějakou zodpovědnost, což sex svým způsobem je, tak by mě neměl vadit stud v drogerii. pokud mi vadí, nejsem prostě na některé věci dostatečně vyspělý, ne? koneckonců nemusely nikde kupovat prezervativ, mohly upozornit svého kluka.
|
| Bára | •
|
(30.3.2004 13:48:10)
To mohly, ovšem tenkrát se neřešil "sex" ale "to, tamto, víš co", takže všechno okolo "toho, tam toho, víš čeho" bylo malým tabu na veřejnosti. Mnohdy i ti kluci nedokázali překonat ostych a do té drogérie zajít:-) Byla to prostě jiná doba a naštěstí je to dneska jinak.
|
| petr | •
|
(30.3.2004 14:07:14)
ježiš, když byli všichni tak ostýchaví, jak proboha vůbec dokázali v těch 70. letech nasekat tolik dětí? :-)
|
| Bára | •
|
(30.3.2004 14:50:43)
No protože se styděli kupovat prezervativy:-)))))))))))))))))))))
|
| petr | •
|
(30.3.2004 16:26:17)
cha cha takže dnešní přístup informující děti o rizicích je vlastně hrozně protipopulační :-)
ale stejně to nechápu, stydět se koupit kondom a nestydět se souložit bez něj s dalím podobným stydlínem :-)
|
| Bára | •
|
(30.3.2004 16:48:20)
No jistě:-)) Vždyť se podívej, jak klesá porodnost:-))
Tobě to třeba přijde divné, ale prostě taková byla doba. Mladí se brali velice mladí a bylo hodně tech, co se brali, protože museli - dneska to je jinak.
|
| petr | •
|
(31.3.2004 9:43:12)
ja vím, ale je to zase o tom o čem jsme psal, dnes jsou zodpovědnější. Dřív prostě vždycky měli práci a byt dostali s dítětem velmi rychle takže jim to prostě bylo jedno. Dnes neznám nikoho ve svém okolí, kdo si pořídil dítě dřív než si zajistil bydlení a slušnou práci.
|
| Shedi | 
|
(31.3.2004 10:15:21)
:-) teď jsme zodpovědnější, to je fakt, ale když poslouchám svoje okolí, že jsem sice vdaná, třicítka na krku a dítě pořád nikde a já vysvětluju, že úvěry a půjčky jsou v takové výši, že přijít o jeden plat v rámci mateřské je naprosto nemyslitelné a že to bude tak dva roky ještě trvat, než se finančně stabilizujeme (na takové to "užít si, dokud nemáme děti" jsme již dávno rezignovali), tak mi odpovídají, že "takhle" nebudeme mít děti nikdy, protože pořád "nebudeme připraveni".... Protože my jsme generace, kdy se snažíme problémům předcházet (možná až příliš úzkostlivě), zatímco moji rodiče v těch 70. letech do toho prostě skočili a všechno ostatní řešili až pak podle situace. Ale šlo to... tak ti nevim...:-)))
|
| petr | •
|
(31.3.2004 13:01:50)
jasně že to šlo, protože nemuseli řešit ohromnou spoustu věcí, nezaměstnanost, platební neschopnost firem, i s bydlením to bylo lepší. Moji známí řeší teď dost do hloubky i takové věci, zda si budou moct dovolit případné školné pro děti, když zárověň budou platit penzijní připojištění apod. a to jim je 26-30. před dvaceti lety by v tom věku už byli rozvedení a s nejméně jedním dítětem. Myslím si že rozdíl je i v tom, že dnes ty zodpovědní prostě nechtějí natahovat ruku a říkat "stát nám musí sypat peníze za děti, dát byty ...", i když spousta lidí v těhle bolševických zvycích pořád žije
|
| feuer/5 | •
|
(1.4.2004 10:34:30)
nemyslim si, ze drive mohli mlade rodiny lepe resit bytovou situaci, spise nemeli a ani nemohli mit tak vysoke naroky, a tolik moznosti vydelavat a tim i vice utracet. Resilo se to bydlenim u rodicu, ci pronajmem a tech bylo pomalu. Dnes je mozno najmout byt za cenu, ktera je sice v porovnani s beznym regulovanym najmem dvojnasobna, nicmene da se akceptovat. Mam za to, ze spousta "zodpovednych", leckdy za svou zodpovednosti schovava svou potrebu shromazdovat sluzby a statky, ktere nejsou k plnohodnotnemu zivotu nezbytne.
|
| petr | •
|
(1.4.2004 16:27:51)
jen za dvojnásobek regulovaného nájmu? to je vtip, ne?
A myslíš že vzdělání dětí není nezbytné? Nebo důchodové spoření? Když nám teď možná zavedou školné a pěkně seškrtají důchody (smaozřejmě že ti co už to mají do důchodu za pár, vystudovali zadarmo a reformy se jich nedotknou...
Netvrdím že nejsou lidé, kteří se na "zodpovědnost" o které píšeš vymlouvají, ale nikoho takového neznám. Ale i když to mají jako výmluvu, to že nechtějí děti je jen jejich věc.
|
|
|
|
|
| Dita | •
|
(1.4.2004 15:53:03)
Tak tady musím nesouhlasit, to je idealizace minulých časů, myslím, že dnes i ti mladí, co si stěžujou, jak jsou na tom zle, se mají v podstatě líp než se měli všichni za totáče. Jiný byl například nákupní košík, kupovaly se v podstatě jen základní potraviny, koupit si sálát nebo chlebíček nebo třeba hranolky, na to musel být už důvod, pily se sirupy s vodou a limonády se koupily tak občas na výletě nebo když byly narozeniny atd. atd, a s tím bydlením to bylo tak, že pomalu všichni mí známí včetně mě prvních několik let manželství, většinou i s dětmi bydlelo v jednom bytě s rodiči. Když jsme chtěli dostat byt, museli jsme z města a taky to tak dva tři roky od podání žádosti trvalo. Jediný rozdíl a ulehčení byl snad ten, že se člověk tolik nenervoval, co bude, co se zdraží a tak, a i když jsme měli houbeles, tak jsme to tak prostě brali, že když máme děti tak nejsou peníze, tak to prostě bývalo, a nikdo prachatý nás nenervoval svým rozhazovačným stylem, tak se ta chudoba líp snášela. Ale tak zlatý časy jak si mladí dnes naivně myslí to nebyly, to spíš já jim závidím, protože vidím, že dnes opravdu mají spoustu možností, tenkrát byl jediný scénář života vdát se a mít děti, a to je nejspíš hlavní důvod proč jich bylo dřív víc, snad ani ten stud při nákupu prezervativu nebude ten hlavní důvod, i když kdo ví.
|
| petr | •
|
(1.4.2004 16:40:34)
Rozhodně netvrdím, že dřív bylo líp. Ale byly určité jistoty /práce, bydlení, regulované ceny/, které umožňovaly lidem nést mnohem menší zodpovědnost a i zakládat rodiny, dnes nikdo nikomu byt nedá ani za tři roky, ani za deset let, takže se o sebe musí postarat sám. A i o svou rodinu, což mimo jiné souvisí s tím, že ji zakládá podstatně později. A tvrdit že byl jen jeden scénář vdát se a mít děti je hodně naivní i když možností rozhodně nebylo tolik. Také je evidentní, že poměr neplánovancých dětí /a tedy svateb narychlo a pak rozvodů/ byl nesrovnatelně vyšší než dnes, což jasně ukazuje na vyšší zodpovědnost dnešní generace mezi 20-30.
|
| JaninaH |
|
(1.4.2004 17:32:31)
Petře,
neber si to osobně, ale jestli je v této diskusi někdo naivní, tak jsi to podle mne ty. A to, jak vidím, nejen co se týče jednání s dospívajícím, ale i ve vzpomínkách na "staré dobré časy". O jakých možnostech, prosím tě, mluvíš? Skončila jsem VŠ v 25 letech, nastoupila jsem do zaměstnání (1 900 Kčs hrubého) a po roce, když jsem se nikterak nechystala otěhotnět a vdát se, byla jsem svými rodiči, kolegyněmi, přáteli, zkrátka všemi, považována za "divnou". Ten společenský i ekonomický tlak byl tenkrát obrovský a žena "v letech" skutečně v podstatě žádnou jinou možnost než se vdát neměla. A s tím bydlením to nebylo zdaleka tak skvělé, jak píšeš (Zažil jsi tehdy shánění bytu na vlastní kůži? Já jo.), ale je pravda, že to bylo lepší než dnes. Jistota práce byla, to jo. Regulované ceny taky. Ale ani za ty regulované ceny se nedalo nic sehnat (nepíšu koupit, protože tehdy se věci nekupovaly jen tak, tehdy se SHÁNĚLY). Fakt, to byla velká výhoda. kolikrát jsem svoji výše zmíněnou výplatu neměla za co utratit, i když jsm moc chtěla. To se to šetřilo!
Myslím, že tvé úvahy o výhodách socialismu nevycházejí z tvé vlastní zkušenosti. Můžeme vědět, kolik je ti let? Mně je 44.
J.
J.
|
| Zuzana | •
|
(1.4.2004 20:06:21)
Myslím, že v petrových příspěvcích nebyla žádná zmínka o "starých zlatých časech", nepsal, že by to bývala nějaká skvělá doba... myslím, že naivita je o poslední, co bych jeho příspěvkům vytýkala. Podle mě má pravdu.
Myslím, že možností bylo opravdu víc, než jen vdát se a rodit děti. Každá žena měla možnost být svobodomyslná a s*át na nějaké "společenské tlaky" a zařídit se podle sebe. Jediné, co musela, bylo v tomhle případě snášet ty kecy těch, které to nedokázaly a podlehly tlaku okolí.
Jinak jsem moc nepochopila, co řešíte... :)
|
|
| petr | •
|
(2.4.2004 11:20:45)
předně děkuji zuzaně za vysvětlující příspěvek, některé jiné se zase začínají podobat tomu co jsme psal na začátku o potrefených opeřencích :-)
Takže opět prosím velmi zdůrazňuji : rozhodně nevychvaluji nějaké "staré dobré časy", naopak si myslím, že právě ty časy zanechaly v mozcích mnoha lidí dost hluboké rýhy v myšlení.
K věci, to že tě okolí považovalo za divnou byl jen tvůj osobní problém a měla jsi mnoho možností jak se s tím vyrovnat. Chceš snad tvrdit, že jsi narychlo sehnala nějakého chlápka a otěhotněla, abys nebyla "divná" ? :-)
Možností realizace bylo tehdy mnohem víc než otěhotnět. Když nemůžu cestovat do ciziny, místo toho můžu závidět těm co mohou a nadávat,nebo taky procestuju celou republiku tak jako moji rodiče několik let po svatbě. Rodiče totiž nikdy ven nepustili. Nebo se budu věnovat studiu, umění, koníčkům, nebo jazykům jako moji strýcové, nebo se realizovat jakkoli jinak.
A prosím ještě jednou zdůrazňuji, regulované ceny, byty atd. nebyly "výhoda" ale jedna z jistot které usnadňovaly zakládání rodiny a být mnohem víc nezodpovědní v rozmnožování - ale i v jiných oblastech než dnes. Nebo snad vysvětluješ to tehdejší obrovské procento nechtěných dětí(nebo potratů) a svateb narychlo a rozvodů nějak jinak? :-)
(pro zajímavost, za jednu z největších absurdit tehdejší doby považuji toužit po džínách a být za ně ochoten dát více než průměrný měsíční plat a čekat až někde budou. To je jako koupit si dnes kalhoty za těch 16 500 průměrného platu :-) , ale to asi nepochopím, protože mi je 28 a mám poněkud méně hmotné priority)
|
| Sosan | •
|
(2.4.2004 12:34:56)
Já bych řekl, že dnes je těžko plánovat, co bude za 15 nebo 20 let. Možná to, co zde bude za 20 let bude stejně odlišné od dnešního stavu jako právě to, co zde bylo před dvaceti lety - samozřejmě nepředpokládám návrat komunistického socialismu, ale dnešní EU má velké problémy a po svém rozšíření o chudé členy bude jiná a těžko říct jaká (možná směřuje k jakési obdobě plánovitého hospodářství bývalého Sovětského svazu :-). Na druhou stranu, vždy se v systému najde nějaká rovnovážná poloha, ve které bude možno existovat - nebudou-li např. státní důchody, budou alespoň státem garantované penzijní fondy, kam bude možno soukromě spořit (dnes takové nejsou a nikdo vám nezaručí, jak vaše úspory znehodnotí inflace či zda váš fond někdo nevytuneluje), nebo přijde potopa kvůli globálnímu oteplování nebo bouchne Temelín, nebo nás povraždí BinLádin a budeme mít úplně jiné starosti. Podobné to je s bydlením - je nanejvýš pravděpodobné, že za 15 let už dávno trh bytový problém srovná a bude možno alespoň skromné bydlení za normální plat získat (dnes to v Praze prakticky nelze). Když nebude dost peněz na VŠ studium, no tak prostě děti na VŠ nepůjdou a co se stane? Umřou snad? Stejně není nikde psáno, že na to budou mít schopnosti a o to zájem. Nebo myslíte, že i maturita bude výsadou horních 10 tisíc? To snad nehrozí. Rodiče přece nejsou povinni zajistit dětem maximální materiální blahobyt, důležitá je celková spokojenost s tím způsobem života, jaký jste si vybrali. A to je otázka především pro rodiče. Ano, nestojí to tak, jak zde mnozí píšou, že "jde přece vo děti". Jde především o rodiče, o to, aby byli spokojení s životem, pro který se rozhodli (tak v horizontu 5 let, který lze snadno předvídat) a dětem ukázali klady toho způsobu života, pro který se rozhodli. Je to na tobě, Petře, abys nepovažoval děti za něco, co tě připravilo o materiální blahobyt, kterému bys dal přednost, ale za přirozenou součást životního stylu, pro který ses rozhodl.
|
|
| JaninaH |
|
(2.4.2004 13:04:25)
Petře,
asi jsem se nevyjádřila dost jasně. Nepsala jsem o svém osobním problému, ale o velkém společenském i ekonomickém nátlaku na ŽENU obecně v době, o které mluvíme, aby se vdala a měla děti. Moc možností, jak se s tím vyrovnat, nebylo. Ještě jednou zdůrazňuji, mluvím o ženách. A přesně jak píšeš, některé ženy to řešily tak, že si pod vlivem tohoto nátlaku rychle našly nějakého chlápka a otěhotněly. V tom vidím také příčinu velkého procenta svateb narychlo a rozvodů.
Tvé poznámce i džínách jsem se srdečně zasmála. Ani moje děti to nedokážou pochopit a já se obávám, že jim to nedokážu vysvětlit. Ano, vystála jsem mnoho front na předražené džíny. Ale nejen to. Představ si, vážila jsem nejednu cestu vlakem do Budapešti a zpátky, abych si za své studentské úspory přivezla následující poklady (namátkově, na všechno si nevzpomenu): džíny "plesnivky", tričko Adidas, plastové sluneční brýle, mýdlo a šampón s jablečnou vůní, deodorant Fa a láhev CocaColy.
Myslím, že se v mnoha názorech neshodneme, to se stává. Ale v tom zásadním se, myslím, docela shodujeme: dnešní nejistota je nesčíslněkrát lepší než tehdejší jistoty! Za tehdejší jistoty se totiž platilo šedým a bezvýchodným životem ve lži a přetvářce. Ale spousta lidí na to strašně brzy zapomněla. Souhlasíš?
J.
|
| Agneska | •
|
(18.4.2004 12:17:57)
Janino, musím podpořit tebe a Ditu (možná jsem někoho vynechala ?). Petr ani Zuzana evidentně neví o čem je řeč, i když se o svém věku nezmínili, jsou určitě mladší a nedochází jim souvislosti, neznají atmosféru co tu panovala a to je hodně důležité. Nebo jsou prostě výjimka.Je to vlastně pozitivní jev, jak se společnost a lidi rychle přizpůsobují lepšímu tak, že nechápou situaci v které žili lidi před patnácti lety.
Taky by mě zajímalo, jaké byly tehdy ty možnosti.(Je mi 41). Ty tlaky na to se vdát a mít děti byly obrovské a ze všech stran, naopak možnosti se jinak realizovat téměř nulové. Vdávala jsem se ve 24 letech jako už pomalu stará panna, byl tzv. nejvyšší čas,(naštěstí jsem vysokoškolačka, to byla jediná omluva) a byla jsem svědkem toho, jak do mé kamarádky se ve 22 letech (měla jen střední školu, takže už pracovala, proto to bylo pozdě)na svatbě navážela tak nehorázně celá její rodina, že nemá známost a že se už nikdy nevdá, takže ona pak klofla prvního co se nachomejtnul, a o tři měsíce poté měli svatbu (dítě až za rok a půl). Nedivila jsem se jí, takový nátlak až psychický teror by zvládl jen málokdo.
Co se týká jiných možností, pracovní kariéra se bez červené knížky dělat nedala, slovo kariéra vůbec bylo neslušné, kariérista byla nadávka, člověk, který změnil firmu byl fluktuant, a to byl dost černý puntík. Chtít mít majetek a vydělat si bylo nevhodné (v jakémsi seriálu ze zemědělství v soialismu se vyskytuje "mamonářka" Jiřinka, která chtěla přestavět dům a šla kvůli tomu z účetní dojit krávy, a pak jim tam "dělala rozbroje", protože chtěla víc vyděla na stavbu tak dojila za dvě a kazila jim normy. Ten seriál vyjadřuje ducha tehdejší doby a posun hodnot hodně dobře, doporučuju ke shlédnutí těm, co chtějí tu dobu pochopit - jen nevím název, pokud někdo ví, uvítám doplnění.) Platy byly tzv. nivelizované, tedy nebyl mezi nimi v podstatě velký rozdíl, proto ani z toho hlediska nemělo moc cenu se snažit...
Takže ralizovat se v pracovní oblasti se moc nedalo.(Já na to neměla žaludek).
Jazyky se učit daly, taky jsem se je učila, ale už dopředu bez reálné možnosti použít je někdy v praxi. Jako životní program mi to přijde dost málo.Cestování do zahraníčí bylo něco jako cesta na Měsíc, sice tam někteří už byli,ale pro normálního člověka to evidnetně nebylo...Navíc umět třeba anglicky byl další černý puntík, říkali nám emigrantské kurzy a jejich absolventi měli potíže dostat výjezdní doložku do Jugoslávie. Takže možnost cestovat po světě sice prakticky byla a pár lidí cestovalo, ale to byly opravdu výjimky, já nikoho takového osobně neznala a všichni jsme "věděli", že to "nejde". (I když to nebylo nijak vyhlášeno, to je pravda). A co zůstává? Chata a zahrádka (ale bez rodiny, bez dětí? Zařizovat si byt? O tom, jak "snadno" byl k sehnání, se tu už psalo. Společné soužití dvou tří generaci v panelákových dvoupokojácích nebyla žádná výjimka, a i dnes dostanete byt na vesnici nebo ve špatné oblasti docela snadno nebo lacino, zatímco ve městech to i tehdy byl problém. Myslím, že je to dnes jako dřív - kdo má prachy bydlí. Nebo dřív naopak i s penězi to byl problém, muselo se podmazávat,koupit si byt se nedalo...Kde tedy mohl být ten životní program? Žít životem veřejně odsuzovaného podivína, tedy podivínky, čelit tlaku okolí, když navíc většina lidí tu rodinu a děti stejně chce, jen třeba o trochu později. Na to málo lidí mělo odvahu, prostě to nešlo, ale to pochopí jen ti, co to prožili.
Omlouvám se, trochu jsem se rozepsala a vím, že to do tohoto tématu asi nepatří, ale dost mě rozčiluje, když někdo hodnotí něco, o čem nemá ani páru.Tím mám na mysli třeba Petra. Nepochopila jsem ani, jestli i toho puberťáka vlastně doma má,nebo jen tak teoretizuje...
Abych nepsala zas já o tom, o čem nemám ani páru - My sice mladá rodina věkem nejsme,ale díky životním peripetiím vlastně jsme v pozici mladé rodiny, a věřte, že ty tehdejší "jistoty" by dnes mladí (ani já) nebrali ani za nic. Byly chudší než život dnes v sociální síti, a tuhletu jistotu tu má i dneska každý.
|
| Zuzana | •
|
(18.4.2004 22:46:58)
No o svém věku jsem se sice nezmínila, ale psala jsem o svých dětech, jimž je 12 a půl a 15 let - přičemž to starší (patnáctiletou dceru) jsem porodila ve svých pětadvaceti letech, takže si snadno spočítáte, že "tu dobu" si moc dobře pamatuju. Jenže nic není černobílé. A i v tehdejším způsobu života jsme všichni měli na výběr. Buď se podřídit životu a nebo život podřídit sobě. Šlo to blbě, ale šlo to. Dneska je strašně "in" nadávat na všechno, co bylo, ale většinou ty nadávky patří nám samotným. Doba byla taková, jaká byla, ale člověk má ten život holt takovej, jakej si ho udělá. Nadávat pak může jedině sobě. Spílat "vládě" nebo "krutému osudu" či "špatný době" je prostě směšný... Lidi strašně rádi hledají vinu všude možně, ale sami "za nic nemůžou"... směšný. To je můj názor.
|
|
|
|
| Agneska | •
|
(18.4.2004 12:47:01)
Tak promiň, Petře, píšeš tu svůj věk, 28, a tím je to jasnější.
Co se týká tvých poměrně méně hmotných priorit a džínů, to je dáno patrně tím, že si neumíš představit, v jaké chudobě jsme vlastně žili. Nejen duchovní, ale i faktické. Navíc se s tím moc nedalo dělat, a pořídit si džíny byla jedna z mála možností přiblížit se nedostižnému a obdivovanému Západu, udělat si v té šedi radost...
S tou cenou trochu přeháníš, moje první džíny byly značky WILD CAT, stály 100 bonů, tedy 500 -600 Kčs podle momentálního kurzu veksláků, a koupila jsem si je v Tuzexu v 16ti letech za výdělek z týdenní brigády - mytí oknen o jarních prázdninách (kdo neví, co byly bony, vekslák a Tuzex, je na tom dobře). A tu radost, co jsem prožívala po celé týdny, kdykoli jsem je viděla nebo si oblíkla, tu moje dcera nezná, i když džínů už měla spoustu, různých značek. Takže to taky nechápe, naštěstí.
Ta částka mimochodem odpovídala měsíčnímu poplatku za nájem a inkaso nebo částce, kterou jsem po skončení mateřské dostávala do dovršení jednoho roku věku dítěte (550,- Kčs)-pak už nic).
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Agata | •
|
(29.3.2004 16:23:05)
Buď mám zázračné dítě, nebo puberta ještě příjde :-), a tak se omlouvám - mám zkušenost jen s jednou 17ti letou slečnou :-). Takovýto hovor jsme nikdy neměly - zaplaťbůh. Taky si myslím, že je to o komunikaci. A jsem moc ráda, že když nestíhám, tak mne obohatí svými zkušenostmi a svým pohledem na věc. Respektujeme se na vzájem. Od ní jsem se dozvěděla soustu zajímavých tipů a informací... Hádáme se a perem :- ) naposledy o boty :-), ale dcera mi občas něco půjčí:-), protože já jí zas na něco přidám:-) . Je to stále moje malá holčička, někdy ke mně chodí ráno do postele pomazlit se a popovídat si.. Někdy zas od ní potřebuji útěchu a zastání já. Ona je to nejlepší, co mně v životě potkalo. A to jsem se kdysi, když byla malé mimi její puberty tak bála. Já totiž měla pubertu ukázkovou. Ale bylo to o tom, že jak se z lesa, tak se do lesa. S mámou jsem si nikdy nerozuměla a v pubertě jsem se nebála jí to říct naplno. A babičku jsem měla sice ráda, ale byla k smíchu mimo.
A někdo tu napsal "Jak asi prožívaly pubertu naše prababičky? Generaci od generace je to horší a horší a je to společenský problém.... "
A já si dovolím otázat, to jsi citovala staré Římany?
|
| Bára | •
|
(29.3.2004 16:38:42)
Necitovala jsem Římany, ale když si vzpomenu na vyprávění babiček, které svým rodičům vykaly a úcta nebyla jen pouhé slovo, vidím ten generační rozdíl... ale také je generační rozdíl v tom, že když se mě můj syn zeptá, jestli se orálním sexem může nakazit vizem HIV, tak ho neseřežu karabáčem, ale odpovím mu (samozřejmě mě bude zajímat, jak na to přišel, tedy o čem zrovna přemýšlí nebo co řeší za problém, když ho napadla tato otázka).
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(29.3.2004 16:56:26)
Nezapomínej ale, že za dob našich babiček byl úplně jiný život... neexistovaly žádé školky nebo jesle, ženské obvykle nechodily do práce, rodiny byly tak nějak semknutější, trávily spolu víc času a role byly jasně dané - syn se vyučí řemeslu, dceru matka naučí být hospodyně. Ty nároky na lidi byly daleko menší, i když za nesrovnatelně horších ekonomických podmínek. Moje babička byla z chudé rodiny, vyprávěla mi, že maminka ani nemohla jít v zimě do kostela, protože neměla zimní kabát, ale určitě jí nikdy nenapadlo vyčítat jí, proč nemá tak hezké šaty jako bohatší kamarádky. Ona totiž odmalička doma viděla, jaké úsilí rodiče vynakládají na obživu - pracují na poli, chovají dobytek, tatínek chodil na sezónní práce do města; odmalička byla zapojená v tom procesu a logicky si vážila rodičů, když viděla, jak dřou.
Dneska je to o něčem jiném. Málokdo z nás má tak těžkou a časově náročnou práci jako naši praprarodiče, nevstáváme ve čtyři abychom nakrmili dobytek, máme i ty zimní kabáty a z pohledu našich dětí je naše práce vykonávaná mimo domov něco abstraktního, spousta dětí má prostě tu představu, že tatínek s maminkou jdou někam do kanceláře, tam sedí a pak za to dostanou peníze. Ta úcta spojená s těžkou prací při obživě rodiny už prostě nemůže fungovat. Navíc děti do ní vůbec nejsou samy zapojené, takže ji logicky neocení.
Chceme-li dnes po dětech, aby si nás vážily, musíme se o to zasloužit jinak.
|
| Agata | •
|
(29.3.2004 17:22:52)
Monty, myslím, žes to napsala dobře.. popsala jsi situaci, kdy se děti podíleli na chodu a fungování rodiny. Ale proč by tomu tak nemohlo být i teď. Jasně je to obtížněji proveditelné, ale jde to. Dcera ví o většině finančních věcí naší rodiny a o zbytku ví, kde to najít. Proč? Protože je to potřeba a protože ona je v rodině můj partner, kterému můžu věřit. A naučila se, že jak dobře se bude mít naše rodina, tak dobře se bude mít i ona. Byla i doba, kdy nedostávala kapesné, ale naopak si vydělává... Materiálno není vždy nejvýchovnější, i když bych ráda, aby už konečně měla vše materiální, co potřebuje.
|
|
| Bára | •
|
(30.3.2004 12:08:55)
Tak o tohle mi teda zrovna nešlo... spíš o to, že dnes je svět otevřenější (naštěstí) ke všem otázkám a problémům, které můžou člověka v jeho životě potkat. Je více informací, větší svoboda, život je tak nějak "rychlejší". Život našich babiček byl rozhodně jiný... (a nebylo to až tak úplně tím, že se musely starat o hospodářství, vstávat ve 4 ráno atd. - můj pradědeček byl lékař a prababička jako mladá sloužila ve Vídni v zámožné městské rodině). Proč si děti vážily svého otce, i když to byl despota, který neváhal použít hrubých fyzických trestů a nikdy nediskutoval se svými dětmi o životě, o tom, co je trápí, na co myslí, co by chtěly...? Babička vždycky říkala, že "tohle" by si ke své mamince a tatínkovi (stále používá tyto zdrobněliny, i v tom je znát její vztah k rodičům) nikdy nedovolila. I moje maminka mi v době mé puberty říkala, že tohle by nikdy babičce říct nemohla atd. Stejně tak já si říkám, že bych tohle nikdy své mamince neřekla/neudělala... Proto mi přijde, že když generace po generaci tvrdí, že kdyby tenkrát jednali jako mladí teď, tak by to bylo nemyslitelné, že je to "horší a horší"... Jako by si puberta nesla sebou nějaké civilizační mutace:-))))))))) A proč je pro rodiče tak těžké "ztotožnit" se s pubertou svého dítěte, když ji sami zažili? Proč říkáme, že "my byli jiní"? Byli jsme tedy opravdu jiní, nebo jsou jiné spíš naše děti? Pokud se budu snažit svého pubertálního syna pochopit a více se mu v tomto období přiblížit třeba tím, že si "nastuduji" nové kapely a počítačové hry, styl oblékání, mluvu a zájmy puberťáků a všechno, co do této etapy jejich života patří, neřekne mi můj syn, že jsem třeba trapná? Víš co tím myslím? Má kamarády mezi vrstevníky a každý "dospělák" je prostě "jinej"... i když je to vlastní máma, která se snaží. Kamarádka měla podobný problém se svou dcerou, která její snahu nakonec ohodnotila takto: "OK mami, snažíš se, já to beru, ale prosim tě nech mě na pokoji a přestaň si hrát na mojí kámošku." Udělala chybu, když se snažila? Rozhodně ne, jak to vyplývá i z této diskuse... ale nikdo nemůže říct, jestli to či ono udělala správně nebo špatně. Protože to je individuální a pokud to na jedno díte platí a na druhé ne, je to samozřejmé, protože i děti jsou každé jiné a tak to přeci chceme ne? Chceme, aby z nich vyrostly samostatní jedinci schopní přijmout zodpovědnost za své jednání.
|
|
|
| Agata | •
|
(29.3.2004 17:12:44)
Báro, když jsi napsala, že je to generace od generace horší - tak jsem ti tou mou předchozí poznámkou chtěla říci, že to není horší, ale že jen za všech dob rodiče mívali ten pocit o úpadku mravů a o tom, že ta nastupující generace je horší... A nebyla. A ty mi vysvětluješ, že je jen jiná, že babičky vykaly svým matkám, je pravda. Mně vychovávala babička a té bylo v té době 70 a více v mé pubertě již 80 a více. A tak z jejího vyprávění vím, jak bylo nemožné se svojí matkou o mnohém mluvit. Nikdo jí neřekl co jsou to měsíčky atd...A je dobře, že si o tom se synem povídáš...to generace našich babiček nemohla, ale že to naše generace měla snadnější dostupnost informací a generace našich dětí je jimi zavalena, ještě neznamená, že jsme byli horší a že naše děti jsou horší než my.
|
|
|
| Agneska | •
|
(30.3.2004 11:10:00)
Já si myslím, že jako u všeho, je to tak hodně o povaze jak rodičů, tak dětí, o jejich životních podmínkách, osobních vlastnostech, zkušenostech, rozdílnostech...například Agáta, jak jsem měla možnost sledovat střípky jejího životního příběhu, to měla v životě hodně těžké a to je s dcerou asi dost sblížilo, u obou to vedlo k vysoké osobnostní zralosti...ale asi je dcera současně povahou komunikativní a matka taky, jinak by stejná situace třeba vedla k maléru.
Co se týká doporučovaných přímých otázek (Zuzana), tak právě ty byly označeny za důvod proč se mnou syn v pubertě obtížně komunikuje, protože bez ohledu na tón je považuje za výslech (slovo odborníka). Takže byly doporučeny právě ony otevřené otázky typu "co bylo ve škole, na tréninku" atd. Já totiž ani obvykle dopředu nevím, na co se chci zeptat, ani co mi je potomek ochoten sdělit. Je to právě proto, že mě zajímá on, a ne co dostal za známku nebo co kdo řekl na jeho referát. To sice taky, ale to je vlastně druhořadé. Tou otázkou mu právě dávám prostor aby mluvil o tom, o čem on chce, co je pro něj důležité, a ne jen odpovídal na přesně kladenou otázku a "já se dozvěděla to co chci". Já chci vědět víc o jeho životě, pocitech, a to se právě přesně formulovanými otázkami nedozvím, i když na začátek bych to nezavrhovala, občas se děti rozpovídají a samy přejdou na to, o čem chtějí mluvit.
Jinak odborníci se shodují i v tom, že problém puberty je v její samé podstatě, tedy nemusí jít o špatný přístup rodiče, ten chybu dělat nemusí, a přesto vztahy s puberťákem váznou. Bohužel se tady zas jako jinde setkávám s tím, že ti, co to zvládli, tady kritizují ty ostatní. S tím ale těžko co nadělat. Pro ty, co potíže mají, bych ráda dodala, že když jste se dítěti dostečně věnovali před pubertou a měli jste dobrý vztah, tak se to zas vrátí, jen je třeba přetrpět tu dobu jeho osamostatňování, která může být dost krušná. To, že se dítě nechce svěřovat vůbec nemusí být tím, že rodiče někdy v minulosti důvěru zneužili nebo nebudovali citový vztah, je to prostě někdy jen a jen tím, že se ve zmatku svého dospívání rozhodně odhodit rodiče jako něco, co ho brzdí zpátky a objevit všechno sám, nově a líp.
|
| JaninaH |
|
(30.3.2004 11:36:11)
Agnesko, Jitko,
děkuji za vaše názory, s kterými stoprocentně souhlasím. Od vlivem některých příspěvků (Monty, Petr), jsem začala přemýšlet, zda opravdu nejsem příliš velký "prudič" a nepřikládám přehnanou důležitost školním výsledkům dětí. Něco na tom je... Proto jsou pro mě přínosné i opačné názory, než je ten můj, za zamyšlení rozhodně stojí. Vím, že nedokážu svoje děti (ne)vychovávat, jak o tom píše např. Monty, ale znám i takové rodiče a jejich děti nejsou žádní vyvrhelové. Není to nic nového, tenhle věčný svár autoritativní a liberální výchovy. Podle mě to chce "zlatou střední cestu". Ale rozhodně je nefér říkat (a to se tu bohužel objevilo), že nějaký způsob chováni k dospívajícím je ten jediný správný, a chová-li se někdo jinak, je špatným rodičem.
J.
|
| Jana (2kluci 13+14) | •
|
(30.3.2004 13:42:53)
Nic si z toho nedelej, Monty a ostatni to jiste mysleli dobre. A na to, ze "seda je kazda teorie" jiste prijdou sami, az budou v puberte jejich "zlaticka" :-)
|
|
| pabakuku | 
|
(31.3.2004 15:34:12)
Také nejsem příznivcem lidí, kteří mají pocit, že oni jediní konají nelépe a jen jejich pravda je ta nejsprávnější. Já mám pocit, že ale vše ukáže čas a všichni tady reagujeme podle svých zkušeností z dospívání a každý jsme ho měli prostě jiné. Prosím o toleranci, nic není na světě jen černé a bílé a řada lidí v této diskuzi osočuje druhé ze špatné výchovy, přijde mi to nefér, vždyť je tu někdo, kdo může hodit kamenem a má perfektně vychované dospělé dítě? Ta tolerance se z této společnosti razantně vytrácí.
Marta
|
|
|
|
|
|
| petr | •
|
(29.3.2004 15:58:00)
v Městské knihovně na Mariánském náměstí, P1, dokonce tam bylo i oddělení pro mládež, ale jestli je tam i teď nevím, někdy jsme byli i u táty v práci, tam mívali knihovnu taky celkem ucházející. (btw. Národní knihovna má taky v sobotu otevřeno, dokonce až do 22:00)
|
|
| petr | •
|
(29.3.2004 16:01:59)
schválně jsme se teď kouknul na provoz knihoven v Praze a v sobotu mívá otevřeno skoro polovina z nich, tak nějak nechápu tvůj dotaz.
|
| petr | •
|
(29.3.2004 16:23:00)
to je ale přece jedno, jestli je knihovna u vás otevřená i v sobotu, nebo není. nešlo vůbec o provozní knihoven, ale o přístup k vlastním dětem, takže mi ta tvá poznámka přišla trochu mimo.
|
|
| Jana | •
|
(17.4.2004 23:25:20)
Odkud ty, Milado, prosímtě, zase jsi, že najednou ne z Prahy, ale z vesnice??
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)