| Hakunin | •
 |
(22.2.2004 11:54:21)
Mno, z pohledu mě, jako "dítěte" to je asi takhle: Nenávidím, když rodiče schválně mluví nahlas, abych to slyšel a baví se o mě, nebo přijdu do kuchyně, matka je nasraná a místo toho, aby mi řekla, co ji sere se na mě dívá odporným pohledem a nevím co čeká. Tak jí říkám, ať mi to řekne, co se jí nelíbí a nezírá na mě furt. (to ona by jinak celou dobu ze mě nespustila oči a probodávala mě pohledem) Teď si říkáte, jak sjem hrozný syn a podobně.. Hrozný v každé případě jsem, protože jsem ve svých 18ti letech nepoddajný a nehodlám se nechat "vychovávat". Můj mladší bratr je chudák, matka ho v jeho 13ti letech stále uspává a on si hraje na děcko. Někdy schválně šišlá, furt se k ní tulí, aby si vylepšil konto a mohl zase dělat bordel. Furt nechodí do školy, matka mu uklízí pokoj a mě těpe za to, že mám bordel na stole:). Každopádně jsem se z odborných kruhů, když jsem takhle jednou líčil situaci u nás doma dozvěděl, že mí rodičové praktikují "živelmou výchovu". To je asi tak, že hasí oheň, až když už fakt hoří barák, anebo jen tak impulzivně "polejou sporák". K dětem se proboha chovejte přirozeně, opakují, přesně vaše chovnání. když budete upřímní, citliví a nebudete je otravovat, sami přijdou. Když nebudete dělat z ničeho vědu, budou vám všechno říkat. Hlavně se vyvarujte přístupu zaměstnanec -zaměstnavatel, nebo učitel -žák. Je to špatně. Mí rodiče si myslá, že mají vždy pravdu. Hlavně otec, ten je syndrom "poslední spravedlivý". Toho se vyvarujte.
|
| Hanina | •
|
(22.2.2004 22:03:37)
Čau Hakunine, dokázal jsi skvěle vystihnout i mé pocity (já jsem rodič) z tohoto článku. Ten člověk to určitě myslel dobře a třeba to v Americe i takhle funguje, ale na mě to působí jako manipulace, minimálně jako taktizování, které se ve výsledku může obrátit proti rodiči, zvláště když to takhle podle příručky zkoušejí na starší děti. Možná, že Američanům to nevadí, ti přece pořád na sebe hrajou divadlo - jak se maj úžasně a jak jsou všichni báječní a ve skutečnosti si myslej něco úplně jiného. Jediný, co bych si z tohodle návodu vzala je to, že když si fakt myslím, že mé dítě dělá něco dobře, tak to vyslovím nahlas a nemusím si to nechávat pro sebe. Někteří rodiče mají přehnaný strach, že si dítě bude o sobě příliš hodně myslet, a tak záměrně děti nepochválí téměř nikdy,přitom si myslím, že většina Čechů u nás má spíš problém se sebevědomím sníženým než zvýšeným. Ale jinak - není nad upřímnost. Měj se a zase někdy něco napiš.
|
|
| Bibisa, Monička 9 měsíců | •
|
(22.2.2004 23:45:42)
Ahoj Hakunine,
to jsou dost přesný postřehy. Připomnělo mi to moje pocity v pubertě, hlavně z učitelek, doma to bylo po téhle stránce převážnou většinou v pořádku.
Ze spousty dospělých jsem cítila podceňování. Člověk ale už v těch 14 - 15 zpravidla uvažuje jako dospělý, jen ty zkušenosti mu chybí. Moc mi pomohl v mém životě můj dědeček, který ve mně v patnácti neviděl puberťačku, ale dámu. To je pak hodně zavazující - někoho takového přece nemůžeš zklamat :o)). Ale už hodně malé děti vycítí víc, než si je řada dospělých ochotná připustit.
Souhlasím s Tebou, že je věci lepší řešit na rovinu a ne manipulací, a k tomu ještě průhlednou. Platí to i mezi dospělými, ony ty uražené pohledy zpravidla nefungují ani tam. Máma určitě není dokonalá, ale jednak i dospělí občas bývají poučitelní ;o)), jednak Tě to zase osvobozuje v tom smyslu, že ani Ty si nebudeš muset vyčítat, že jsi nedokonalý.
P.S. Věci, které mi doma trochu vadily v těch osmnácti (ale opravdu jen malilinko) se teď po víc než deseti letech úplně srovnaly, jsem sama máma a mám zas jiný úhel pohledu. Ale jak říkám, u nás se nemanipulovalo ani neprovozovaly jiné nečisté praktiky :o))
|
| agneska |
|
(23.2.2004 9:37:15)
Jsem ráda, že Hakunin, Hanina a Bibisa pochopili můj názor, přesně takto jsem to myslela , když jsem psala o té manipulaci. Buď to tak cítím, (jako rodič), a pak můžu dítě hodně povzbudit, a když ne, je to marný a jde to spíš naopak.
|
| JaninaH |
|
(23.2.2004 10:16:36)
Agnesko,
přemýšlela jsem o tom, co jsi napsala, ale nemůžu s tebou tak docela souhlasit. Na rozdíl od tebe si myslím, že i "nezasloužená" a "neobjektivní" pochvala může dítěti hodně pomoci. Abych neteoretizovala, uvedu příklad ze svého života:
Odmalička jsem hodně, ale opravdu hodně manuálně nešikovná. A moji rodiče se mnou bohužel měli málo trpělivosti a nikdy mě za sebemenší, třeba i fiktivní úspěch v manuální činnosti nikdy nepochválili. Naopak. Třeba vezměme pomáhání v kuchyni (stejně pletení, šití,atd.). Mamka měla občas dobrou vůli naučit mě vařit, ale mě stále všechno padalo z ruky, udělala jsem víc škody než užitku, ona mě vždycky po chvíli vyhnala z kuchyně se slovy: "Jdi se raději učit, já už si to dodělám". A já šla, a ráda, protože jsem se mnohem raději učila, to byla moje parketa, ve škole jsem byla vždycky ze všech nejlepší. Za to mě rodiče chválili, ano, jistě, měli proč. Ale stejně si myslím, že bych byla potřebovala povzbuzení a pochvalu také za to, co mi vůbec nešlo. Jasně, že bych stejně věděla, že jsem nešika. Ale bylo by to povzbudilo moji chuť to překonat. Stejně jsem to jednou překonat musela a vařit jsem se nakonec nějak (sama) naučila.
J.
|
| agneska |
|
(23.2.2004 12:35:43)
Janino, souhlasím s tebou, že pochvala i nezasloužená je třeba. Co člověk slyší, i když si říká, že to asi není pravda, ho ovlivní. (Bohužel i to negativní, takže hlavně to by se mělo vypustit). Jednou v deseti letech mi řekla starší kamarádka po cestě vlakem z ozdravovny, že mám hezký tvar nosu. Dlouho mi to bylo oporou když jsem jakožto puberťačka zápasila s přijetím svého vzhledu. Stejně tak maminčina kamarádka řekla při jedné návštěvě, že až budu velká, budu dobrá do společnosti, že ze mně bude dobrá společnice či nějak tak - prostě že je se mnou zábava. To mě taky často drželo nad vodou i později, když jsem kvůli svým vztahům měla problém.
Jediné, co mi tady na těch radách a knihách tohoto typu vázne je určitá neupřímnost. Té kamarádce se asi můj nos líbil. Té mamčiné kamarádce se líbilo co jsem ten večer říkala. Nebo to prostě obě uměly a zalichotily mi a vyšlo to. To ale byli cizí lidi, u vlastních bych to asi jen tak nespolkla i s navijákem. Tam totiž funguje spojení na jiné úrovni, a o tom mluvím.
Tvrdím, že jestli tam ten cit je, není třeba složitě hledat slova a strategie jak dát svým dětem pocit vlastní hodnoty. Poznají to i tak a tyto strategie jsem já osobně brala vždycky jako něco falešného. Ale jiní můžou mít jiné pocit, to je fakt.
Každopádně není špatně připomínat občas lidem, aby víc chválili než kritizovali, a i slova míněná lehkovážně můžou pomoct, když jim dítě uvěří. Jen to nepřehánět, tak jsem to myslela.
|
| Hakunin | •
|
(23.2.2004 19:32:13)
S názorama je ztotožňuju,
hlavn dětem nelhat, ani o blbostech (kromě toho ježíška a tak..). Ve chválení mě nejvíc mrzelo, že jsem chválen za prkotiny a naprosté banality, ne za věci, na kterých mi nejvíc záleželo... Taky je docela nechutné chválit člověka, když mu hraje zrovna do noty.. příklad: babička mě ze zásady jednu dobu neměla ráda, protože jsem nejedl "jak se má", kdežto bratr dělal cirkus a jedl, takže byl ok. Typicka věte k tomuto: "Martin je hodný, sice někdy trochu zlobí, ale moc pěkně jí" :) Jinak si myslím(jak to tady čítám), že jste všechny šikovné maminky. (nebo budoucí)
|
| Bibisa, Monička 9 měsíců | •
|
(23.2.2004 20:25:09)
to je klasický příklad manipulace (budu tě mít ráda, jen když se budeš chovat tak, jak chci já), a je to považované za nečistou hru i mezi dospělými :o(((
|
| Marcela | •
|
(30.5.2007 14:47:08)
Bibiso, to nebyla manipulace, to bylo od Hakunina hezké!!
Marcela
|
|
|
|
|
| Bibisa, Monička 9 měsíců | •
|
(23.2.2004 12:48:03)
JaninoH,
co je to ale nezasloužená a neobjektivní pochvala? Vždyť i to, jestli se nám něco "povedlo" nebo ne, je značně subjektivní. Podívej třeba Katka Neumannová. Lidi jsou zvyklí, že vyhrává, a tak když pětkrát vyhraje a jednou je třetí, už se jí nějaký chytrý novinář dotazuje, v čem se stala chyba, když zajela tak špatně :o)) A jiný závodník v jiném sportu je třeba třicátý a všichni to oslavují jako náramný úspěch.
Souhlasím s Agneskou, že chválit vždy a za všechno a jaksi "nerozlišeně" je kontraproduktivní, člověk si není jistý, jak to tedy vlastně je. Možná je Tvoje maminka perfekcionistka (jak už maminky občas bývají) a cokoli jiného než dokonalý výsledek by nepokládala za hodný pochvaly. Ale možná bys byla tehdy potřebovala, aby se na to podívala ne z hlediska výsledku (který těžko může být dobrý napoprvé), ale z hlediska pokroku od minula, popřípadě vůbec Tvé ochoty se v kuchyni angažovat. Takhle si myslím, že by se chválit mělo, protože jednak je to pravda a to dítě to ví, jednak pozitivní motivace vždycky zmohla víc, než negativní. Nejsem pro to, aby se dětem lhalo, ale jsem pro všemi deseti, abychom si dali práci najít to, co se nám na nich líbí, a nebáli se jim to říct.
|
| JaninaH |
|
(23.2.2004 13:15:17)
Bibiso,
souhlasím s tebou. Reagovala jsem na to ,že Agneska napsala
Rodič si musí opravdu myslet, že to dítě je skvělé. Možná v tom je problém. Pokud to dělá jen proto, aby ho povzbudil (a tedy manipuloval), tak to nevyjde.. Ale shodly jsme se pak na tom, že je dobré chválit dítě i za malý pokrok nebo snahu v něčem, co mu nejde. Svým příspěvkem jsi mi ale připomněla jednu nedávnou příhodu, na kterou často myslím:
13letý syn se mě před odjezdem na školní lyžařský výcvik zeptal, do které skupiny na výcviku ho podle mě zařadí. Řekla jsem bez roznýšlení, že asi ve třetí (skupiny byly čtyři, v první byli nejlepší lyžaři, ve čtvrté nejhorší). Syn se naštval a řekl mi, že jsem ho "teda moc nepovzbudila", protože si myslel, že určitě bude v první skupině. Na to jsem mu odpověděla. že vím, že je dobrý lyžař, ale že si musí uvědomit, že letos ještě nestál na lyžích, a že navíc jeho fyzická kondice není nejlepší, když nechce sportovat, ulejvá se z tělocviku a věčně vysedává u počítače. Pak mě to trochu mrzelo, že jsem ho víc nepovzbudila, ale na druhé straně si myslím, že jsem mu správně dala najevo, že nemůže být dobrý, když pro to nic neudělá. Co myslíte? Jo, vwe třetí skupině opravdu byl, ale prý tam byl nejlepší ;-)
J.
|
| Pavla,Lukáš 12/03 a Jan 10.10. | 
|
(23.2.2004 13:37:08)
Jsem přesvědčená, že děti se chválit mají. Má máma nás nikdy nechválila. Vždy jsme podle ni dělali všechno špatně. Radši si vše udělala sama. Nejsmutnější bylo,že nás všude pomlouvala i před námi. A jiné mámi byli hrdé na své děti a chválili je i za maličkosti.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(23.2.2004 14:16:02)
Tak to nejsi sama. Moje máti mne celý život trestala, urážela, nikdy mne za nic nepochválila. Dodnes jsou všichni ostatní lepší než já, jediné co mi za celých 30 let řekla pozitivního je, že se dobře starám o dítě. Ale samozřejmě s výhradama (je jako chroustíček, nemá žádný režim atd.) Sranda je, že každou chvíli přijde s tím, jaké má nějaká kamarádka nebo známá problémy s dětmi, jak "nejsou tak skvělý, jak to vypadá", ale za hodinu na to zapomene a už zase je ona ta nejubožejší chudinka, která má ty nejhorší děti na celém světě. :o)
Nezapomenu, jak jsem v první třídě nesla domů vysvědčení s jednou dvojkou ze psaní a těšila se, jakou bude mít maminka radost. Maminka vytáhla ze skříně svoje vysvědčení a chladně konstatovala, že ONA měla samý jedničky.
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(23.2.2004 16:06:00)
Pettino, tak většinu těch vět znám z dětství:o(. Ale sama je nepoužívám.
E.
|
|
| Agata | 
|
(23.2.2004 16:17:44)
Pettina, Monty - je to přesné!
Moje matka je taky taková :-) . Myslím, že by jsme mohly uspořádat soutěž o tom, kdo má nejhorší matku :-)
Jaké měly Vaše mámy dětství? Jejich matky je povzbuzovaly, chválily, byly na ně pyšné, chlubily se s nimy a věřily jim? Nebo ty naše mámy prostě opakují vzorec chování, který dostaly do vínku již jako děti zase od svých rodiču? Možná je to začarovanej kruh... A smysl je v tom, uvědomit si to a neopakovat ty jejich chyby.
Mimochodem, včera jsem měla telefon s mámou, nemluvili jsme spolu velmi dlouho a mám pocit, že opět nebudem. Nescházíme si. Dozvěděla jsem se o sobě několik ošklivých věcí a tak jsem hovor ukončila, protože kdyby ne, obávám se, že by se zase něco na sebe dozvěděla ona :-)
Holt, jaký si to kdo vychová, takový to má :-)
|
|
| agneska |
|
(24.2.2004 12:45:06)
Agato, moje matka taky měla šťastné dětství, občas dokonce slýchám, že byla chráněnka svého tatínka, /děda už dávno umřel, když jsem byla ještě hodně malá, ale říkají to všichni). Navíc její matka, babička, je pro mě vzor tolerance a ženy z lidu se zdravým selským rozumem, od ní se tomu věčnému kritizování nenaučila.
Já tedy podle ní nedělám dobře ani nic kolem mých dětí. Vychovávám je špatně, buď jim dovoluju moc nebo jim naopak nedopřeju, kdykoli jsme přijeli byl skandál co jsem jim dala za oblečení a taky že mají špinavé bundy (jezdili jsme 220 km vlakem, tak se vždycky ušpinili) a dodnes pokaždé slyším, že všechny jejich špatné zvyky a vlastnosti mám na svědomí já, protože jsem je to nenaučila.
Například jsem je nenaučila pořádku a proto jsou nepořádní. Moje připomínka, že i já jsem nepořádná, takže to je podle její teorie zase její vina, když je zodpovědnost jen na matce, se dozvídám, že ona mě to učila, ale já jsem byla taková mrcha, co se to prostě nedala naučit. Takže je chyba zase ve mě. (Matka je samozřejmě taky nepořádná, to ale ona nikdy nepřizná).
Komunikujeme spolu málo, kdo by taky stál o to nechat si stále jen mýt hlavu, ale občas mě to dost mrzí.
|
|
|
| JaninaH |
|
(23.2.2004 20:16:45)
Pettino!
To je přesné, většinu těch vět také důvěrně znám. A můžu přidat ještě další:
Dítě, ty máš snad obě ruce levý! Běž od toho!
Podívej se na X, kam to dotáhla! A to měla ve škole čtyřky. (X to opravdu dotáhla daleko, chodí kýčovitě ověšená zlatem, má nemanželské dítě, říká se o ní, že šlape)
To moje děti byly jináč vychované než ty tvoje!
To já jsem se dětem věnovala mnohem víc než ty! nebo To já jsem svoje děti tak nerozmazlovala! (podle situace)
Když o tom tak uvažuji, možná byla naše výchova trochu dána i dobou, ve které jsme prožili dětství a rané mládí. Dneska se snažíme, aby naše děti byly seběvědomé, aby to chtěly někam dotáhnout a prosadit se. To se ale dřív "nenosilo", vzpomeňte si, kdo nějak vyčuhoval z průměru, byl podezřelý. A co bylo ideálem našich matek (aspoň té mojí určitě)? No aby se dceruška dobře vdala. A možná cítily, že taková příliš sebevědomá dcera to nebude mít se sháněním vhodné "partie" lehké. Možná matičkám přece jen trochu křivdíme. Dnes vštěpuji svojí dceři, aby hlavně dokázala být nezávislá a samostatná. Ale k tomu nutně potřebuje být sebevědomá.
J.
J.
|
| agneska |
|
(24.2.2004 8:42:39)
Asi jsem měla stejnou matku jako všechny co tu psaly, nebudu to vypisovat, abych někoho nevynechala.
Já jsem jako dítě prostě vždycky cítila, že se za to, jaké my děti jsme, před ostatními stydí. Byli jsme pořád jaksi jiní, než by se jí líbilo. Moc velcí, moc stydliví, moc drzí, moc plaší, moc jsme četli, málo uklízeli, neuměli pozdravit, neuměli správně odpovědět, a tak dál. Vždycky s náma před zmámými postrkovala a pak bylo zle jak jsem to pozdravila, že moc potichu a vůbec špatně atd....takže i když nás pak formálně před lidmi chválila třeba za samé jedničky ve škole, neznělo mi to moc upřímně, a navíc nedokázala nedodat vždycky něco, čím se to shodilo, že třeba hodně čtu, ale na to, kolik jsem už přečetla bych teda měla vědět, že ..+ naprostá hloupost.
Dělá to dodnes, prostě neumí ani za nic pochválit. Mrzí mě to hlavně kvůli dětem, je to jejich babička a i když oni si ty její stálé kritiky zas tolik neberou jako kdysi já (mají protiváhu (doufám) ve svých rodičích:-)))), přesto si občas na babičku stěžují, a já vím, že mají pravdu. Vadí mě taky její neustálé útoky u dětí na mě, například syn neuklidí a ona k tomu nezapomene dodat, že on je teda strašně nepořádnej, ale "vaše mama, ta byla teda daleko horší"...Už mockrát jsem ji žádala,ať si ty koncovky nechá, koneckonců o mě tam nebyla řeč, šlo o to aby syn uklidil, ale ona to neumí a moc ráda si nasadí. Fakt neznám člověka jako je ona, leda že to jsou ty vaše maminy. Proto jsem na ty formální pochvaly tak háklivá, cítím, že to nestačí, a spíš je to ke škodě věci, aspoň já jsem to tak brala.
|
|
| Marcela | •
|
(30.5.2007 15:05:30)
Holky, jak to tak čtu - to je hrozné. V některých větách se úplně poznávám! Hned jak přijdu domů, tak všechny pochválím. Jenom si nejsem jistá jestli to umím, jestli vlastně vím, jak se to dělá... (asi mě taky nikdy nikdo nechválil)
Hezký den
Marcela
|
|
|
| AlaK | 
|
(24.2.2004 10:02:31)
Přidávám další věty do soutěže:
„Beze mně byste tu shnili ve špíně!!“
„Jak sis ty děti vychovala, takový je máš!“
„Ty sis nedokázala ani udržet chlapa!“
V souvislosti s mou matkou mě rozesmála nedávná příhoda. Vyprávěla mi, jak jí moje sestřenice dávala přečíst svůj životopis. Vypracovala ho na podnět psychologa. A moje máti mě odrovnala větou: „Ona tam píše takový kraviny, jako že nemá ráda svého otce…, copak se tohle říká!!!“ A v tom je asi zakopaný pes. Má v hlavě zakódovaná a pevně utvořená spojení, co je „správné“. A běda jak je to jinak!
|
| maceška | 
|
(24.2.2004 10:59:28)
Původně jsem se chtěla zdržet hlasování, ale souhlasím s tím, že to bylo dobou. Mám taky takové rodiče. Myslím, že hlavní, hluboko ukryté důvody, proč jsem se rozhodla pro medicínu, bylo především to, že jsem jim chtěla ukázat, že nejsem tak nemožná...snaha ospravedlnit svůj život tím, že budu pomáhat jiným. Už jsem to překousla. Nemohli za to, tehdy se tak prostě žilo.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(24.2.2004 14:45:22)
Ještě k tomu, co napsala Maceška.
Moje máma si celý život představovala, že ze mně bude mít paní doktorku nebo paní inženýrku, ev. doktorku práv, a to, co jsem opravdu chtěla dělat, ji nezajímalo, protože to považuje za nedůstojné a nedostatečně prestižní. Jenže já už jako dítě chtěla bavit lidi. Pamatuju se, že v nějakých čtyřech pěti letech se tomu doma smáli, když jsem hrála scénky a předváděla třeba babičku, jak jde k doktorovi - ale čím jsem byla starší, tím víc mi to pořád omlacovali o hlavu. :o) Moje práce leží matce v žaludku dodnes a při každém druhém hovoru mám na talíři, že jsem se neudělala ani tu vysokou školu, když jsem přitom byla "takový chytrý dítě", a co dokázali všichni okolo včetně holek, které se "dokázaly" maximálně vyučit a pak zůstat na krku manželovi... protože nechat se živit od chlapa je správné, chytré a normální, zatímco moje práce je prakticky nedůstojná člověka. :o)
|
| maceška |
|
(24.2.2004 15:09:15)
Tak se tomu musím smát, Monty - ze mě zase chtěli mít klavíristku nebo tak něco. Možná jsme si měly vyměnit rodiče.
Ale vážně - hodně záleží na tom, které zakázané věty tak často děti slyší. Pokud slyší, že jsou neschopné, nemehla, dřevo, kopyto, apod., mají dvě možnosti: buď to přijmou a utápí se v tom celý život, nebo se vydají po trnité cestě, kde sbírají mety, leckdy těžce vykoupené, aby mohly rodičům ( a samy sobě) ukázat, že můžou chodit vzpřímeně a nemusí se za nic stydět.
Pokud naopak slyší, že jsou chytré a nadané, ale líné, lajdácké, apod., asi těžko někdo může čekat, že se s nadšením vrhnou do studia medicíny nebo práv. Teda to si alespoň myslím, neznám všechny rodiče a všechny děti, mám jen svou osobní zkušenost ( která vychází z mých povahových rysů, že).
Jednou jsem četla rozhovor s nějakou slavnou ženou (už nevím, kdo to byl, nějaká spisovatelka), a ta řekla, že za svůj úspěch vděčí otci, který jí nikdy nevěřil. Hrozně mu chtěla ukázat, že je opravdu dobrá. Docela mě to oslovilo. Já jsem si z těchto důvodů udělala řidičák, vystudovala vysokou, udělala dvě atestace (druhou se 4 dětmi)...
|
|
| Sosan | •
|
(24.2.2004 15:55:46)
Teda, Maceško, kdyby tě byl tvůj otec tak nepodceňoval, co sis mohla ušetřit práce, viď? Studium je hrozná dřina. A dělat to jenom proto, abych otci ukázala, že jsem dobrá? To si teda neumím představit.
|
| Bibisa, Monička 9 měsíců | •
|
(24.2.2004 20:12:08)
Sosane,
to už se tak občas stává, že to, co nám řeknou v útlém věku naši nejbližší, se do nás vryje a ovlivňuje nás to po zbytek života, i když druhým lidem to může připadat absurdní.
|
|
| agneska |
|
(25.2.2004 8:08:46)
Sosane, to je trefa do černého. Kolik práce, času, zmatků a hlavně špatných pocitů a trápení jsem si mohla nebýt toho podceňování ušetřit abych se dostala tam kde jsem. Moc nevěřím na to, že to že je někdo podceňoval těm lidem pomohlo. Spíš si myslím, že kdyby vyrostli v láskyplnějším prostředí, tak by dosáhli toho svého úspěchu snáz, možná by si ho proto zas tolik necenili, to je pravda, ale určitě by byli v životě spokojenější.
Ten jejich úspěch totiž není jejich úspěchem, ale stále zoufalou snahou dokázat třeba rodičům, že se v nich spletli a oni nejsou tak špatní, ale to můžete být třeba prezidentem, když vám to ten, co to od něj čekáte, neuzná, budete před ním zase nula a budete se cíti mizerně.
Takže prosím přítomné rodič, když už děti nepodporovat, aspoň neshazovat. Dík za ně.
|
|
|
| Bibisa, Monička 9 měsíců | •
|
(24.2.2004 20:18:27)
Já myslím, že se v dobách našeho dětství méně "nosilo" to chválení. Spíš měli rodiče pocit, "aby nepřechválili, nerozmazlili", aby se dotyčný nenadmul a nestalo se z něho něco na způsob Ivánka z Mrazíka ("když se dívám na sebe, tak se musím pochválit...")nebo Marfušky z téže pohádky. A máte pravdu, možná v tom byl i strach, aby dítě příliš "nevyčnívalo" a nedávali mu to ve škole nebo jinde "sežrat." Neuvědomovali si, že tohle je extrém a mezi opičí láskou a přiměřeným chválením je veliký rozdíl. Zajímalo by mne, jestli to tak sami cítili, nebo jestli si občas řekli "no tohle to moje dítě udělalo fakt hezky, ale radši mu to neřeknu, aby nezpychlo."
|
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(24.2.2004 17:49:38)
:o))), Monty, tak moje mamka se ještě nevzdala, neříká, že jsem si měla tu VŠ udělat, ale ať si ji udělám teď, protože ona taky vystudovala při dětech a vlastně studuje celý život. Ale jinak si teď už rozumíme, snaží se nám pomáhat a přitom do ničeho nemluví (až na tu školu:o)), a to je docela vzácnost.
E.
|
| Iva (Aneta03, Radovan06) | 
|
(25.2.2004 21:54:53)
To ja na tom byla tak, ze se divim, ze ze mne neni schizofrenik :o) protoze kdyz mne nasi pristihli, ze maluju, byla z toho scena "kdybys sla radsi pomoct mame" Kdyz zjistili, ze pisu basnicky "kdybys radsi delala neco poradnyho" Kdyz jsem vysivala " a to nemas nic dulezitejsiho na praci"
Ale kdyz prisla NAVSTEVA: "Ivinko, no prines tete ukazat ty svoje krasny obrazky" Kdyz jsem tajne poslala povidky a otiskli mi je "Vite, ta nase holka pise do novin" Veta, kterou nenavidim, je: " Ona je odjakziva tak manualne zrucna, my to mame v rodine" coz znamena: sve nadani ma po mne, skvele matce a vsimnete si, jak ji podporuji v jeho rozvijeni.
Diky tomuto pristupu umim vsechno a nic, zanedbala jsem svuj talent a ted uz se jen snazim nejak uzivit.
Doufam, ze sve komplexy nepredam dal.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(26.2.2004 10:13:20)
Pettino a Ivo, to jste na tom ještě dobře, když vás máti chválila aspoň po straně. :o) Moje matka mne nepochválila nikdy, ani po straně, ani přímo.
Vloni na podzim jsem u ní byla s malým na návštěvě a máti přišla s tím, že nějaká kolegyně potřebuje pro dceru, co studuje dálkově VŠ, napsat nějaký esej, že prý si s tím nevědí rady. Napsala jsem jí to a odměnou byl proslov na téma: "Vidíš, ta holka není zdaleka tak chytrá jako ty, ale bude mít vysokou školu, protože je trpělivá, cílevědomá a snaživá. Ty budeš mít ze svý inteligence vždycky prdlačku."
Jediné období, kdy se se mnou doma chlubili bylo útlý dětství, protože jsem uměla nejvíc básniček a písniček a nedělalo mi problém to každýmu předvádět, protože jsem nebyla trémistka. Ale na to si bohužel nepamatuju, to znám jen z doslechu. Je fakt, že mě matka občas "předváděla", vzpomínám si na jednu scénku, kdy jsem nějaký její kámošce předváděla, jak si jednou přečtu básničku, zavřu knížku a odrecituju jí zpaměti (mám fotografickou paměť). Tu básničku umím dodneška, bylo to prvních pět nebo kolik veršů z Nerudova "Hřbotovního kvítí". :o) Ale bez nějakých pochval, spíš jako se předvádí opice v cirkuse. Naštěstí jsem byla vždycky dost flegmatik, takže mi to bylo jedno. Každopádně svému dítěti nikdy takové trapné dětství nepřichystám. :o)
|
| Agata |
|
(26.2.2004 13:28:21)
Monty, nemělas to jednoduchý. Proč k ní jezdíš na návštěvy?
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(26.2.2004 14:31:04)
Agato, ona je máma ve skutečnosti hrozně hodnej člověk. Jenom prostě nesnáší moji povahu a já nejsem dcera podle jejích představ. Trvalo to léta, než jsme se jakž takž začaly snášet a bylo to vlastně nakonec jen díky tomu, že moje mladší sestra (maminčin mazánek) ji "zklamala" ještě víc než já... chodila s nějakým feťákem, co naší matce ukradl doma peníze. Teď už naštěstí komunikuje s námi oběma, ale se ségrou po té události nemluvila tři roky! Já jí beru jako takovou starší praštěnou kamarádku... navíc jezdím u za babičkou (její matkou), bydlí kousek od sebe. A taky - jako babička je moje matka docla v pohodě, kupodivu. :o)
|
|
|
| Misa3 | 
|
(26.2.2004 18:49:40)
Monty, je to zle protoze to co citis ke sve matce, je porad jeste nejaka touha po kontaktu z jeji strany, i to, ze se na ni zlobis o tom svedci, ze doufas, ze se tzrebav henvu bude hajit i kdzy to nepises primo ji. Ja mam stejne reakce, ale ubyva jich nejcastejsi je lhostejnost. Dnes jsem ji oznamila, ue jdu zitra casne rano do nemocnice na transfuzi volal mi hematolog kolem 14 odpoledni, abych byla radeji doma avyhybala se namaze. rekla jsem to mati a ona na to nerekla nic. Jen prote pritakala. zaptala jsem se ji jestli vi oc jde tak mi to doslova zopakovala( z cehoz soudim ze vi)ono je ji skoro 80 mela me velmi pozde, prece jen treba ji to nedochazi, ale mam obavu, ze ji to dochazi v plnem rozsahu, jen je ji to naprosto sumak. Temer vsichni mi pratele jsou poslednim vyvojem otreseni i kdyz se to prede mnou snazi nedat prilis najevo, matka ne. Tohle je totiz ta lhostejnost ve zvtahu o ktere jsem mluvila, ne to ze se na matku zlobis, ale to kdyby Ti bylo vse s ni spojene naprosto lhostejne. Mozna, ze by to stalo za uvahu, treba by ses potom mene trapila.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(26.2.2004 18:59:20)
Míšo, ona je to spíš touha po kontaktu z její strany. Když jsem v 18ti odešla do Prahy, tak jsme se léta prakticky nevídaly, ani si skoro nevolaly, ona měla sestru, svého "mazánka" a já byla "zkažená" dcera, co žila s hippíkama a narkomanama. :o) To se opravdu zlomilo až když se stala ta událost s penězi. Tehdy mi řekla do telefonu, že teda bude mít za dceru mně a sestru ať si "nechá" její táta. :o))) Já to beru jak to je, už se s ní nerozčiluju, nic od ní nečekám - teda spíš už vím, co od ní můžu čekat - takže spolu vycházíme docela v pohodě. Navíc na malýho je opravdu zatížená, jediný vnouče a navíc KLUK - ona vždycky chtěla syna a měla dvě dcery, tak se realizuje na něm. :o)
|
| Misa3 |
|
(27.2.2004 23:57:32)
Monty, myslim, ze to beres s nadhledem, ktery Ti pomaha videt veci, tak jak jsou a netrapit se jimi. Me to trvalo cele roky, nez jsem se na to zmohla, porad mi bylo lito, proc clovek mne nejblizsi, jako je matka, se chova hur nez nekdo naprosto cizi. Asi se s tim neda nic delat, vzpomnela jsem si na nazev jedne knihy:" Rodicovstvi neni pro kazdeho." Skutecne na tom neco bude.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)