| Petra, dvě děti | •
 |
(17.9.2003 11:18:13)
Tak to je jeden z nejlepších článků, co jsem v poslední době na Rodině - a nejen na ní - četla! Okamžitě ho přeposílám manželovi :-))))
|
| Iva | •
|
(17.9.2003 12:52:19)
Nádhera! Taky to tak cítím, i když...jen malá poznámka k větám z textu
...Ženy by to měly pochopit, ale nemusí mít zase příliš mnoho ohledů. Ilsebill připustila, aby ji rybář opomíjel, ale pak byla nespokojená a nesnesitelně chtivá. Už když jí poprvé řekl „Proč bych tam měl chodit?“, měla vydat zřetelný signál (například: „Hele, copak neslyšíš, že mi to tady příšerně smrdí?!“) a nenechat ho běžet, aniž by na její vnitřní stav nějak opravdu zareagoval.
Myslíte si, že kdyby žena vydala takovýto zřetelný signál, že by se věci změnily? Co se tím vlasně míní, vydat zřetelný signál, že se mi nelíbí, že mě druhý opomíjí? Já jsem občas měla dojem, že zřetelnější ten signál už ani být nemůže a většinou nic...
(nejzřetelnější signál, který si pamatuju, byl(poté, co všechny ty nižší kalibry selhaly) pumpičkou na kolo do brňavky, ale taky žádná reakce...
nejspíš to neumím, asi by měly být školy na to, jak tyto signály vydávat...už si šetřím na školné :-)
|
| Kaca | •
|
(17.9.2003 15:16:57)
Taky bych rada vedela,jak to s tema signalama je.Nejdriv jsem zkousela samozrejme po dobrem "upozornit" /nepisu "naznacit",zase takovy blazen nejsem/.Casem jsem presla k osvedcenemu "usedavemu placi" /na to muj muz reaguje/,
ale zase mi to prijde trosku pod uroven /moji i jeho/.No tak babo rad!
Snad,ze bych opravdu zvedla zadek a udelala sama neco s tou moji vecnou nespokojenosti.Ale kdyz to tak boli!!!!!!!!!!!!!!!!!!
|
| Viky | •
|
(18.9.2003 10:56:19)
Hm, tak já jsem k chronické nespokojenosti ještě nedospěla :o)), ale občas pozoruju začínající příznaky. Většinou si uvědomuju, že mi nejde o "přání", ale o vztah, o to aby na mne můj muž bral ohled a zajímal se o mne. Ale s těmi signály nevím, vydávat je taky neumím. Většinou se mu to snažím vysvětlit ale k ničemu to není. On to "vysvětlování" nenávidí, buď mlčí a nebo mi řekne, že mne chápe, ale ničí ho to. Pláč jako signál u nás nefunguje (ne že bych nikdy nebrečela, ale to už je pak výraz čirého zoufalství nad neřešitelností situace :o)). Když jsem fakt nešťastná a brečím častěji, dojde můj muž nikoliv k závěru, že se trápím, ale k závěru, že jsem přecitlivělá :o)).
|
|
| Lenka | •
|
(18.9.2003 21:11:58)
Signály taky nezvládám. Kdysi jsem se snažila manželovi vysvětlit, že je rozdíl mezi tím, jestli si o pusu (obejmutí, pohlazení, kytku k svátku...) řeknu anebo ji od něj dostanu "jen tak". Časem jsem se smířila s tím, že na "jen tak" dojde zcela výjimečně, a co chci, formuluji zcela jednoznačně. Co si ale počít v situaci, kdy mu večer v posteli řeknu, že bych chtěla obejmout (a není to výzva k sexu, což oba víme)a on na to reaguje, aniž by se ke mně byť jen otočil: A jé, ty máš zase depresi.. a tím je to vyřízeno????
|
|
| Radka | •
|
(19.9.2003 12:09:44)
Pláč je také pod mojí i jeho úroveň. Pláčem jsem v životě ničeho nedosáhla. Ovšem podstatně větší úspěch slavím s přímými větami.
Asi takhle:
- prosím, vynes ten koš (žádné nezdá se ti, že ten koš potřebuje už vynést?)
- prosím, zprovozni tu zásuvku (žádné neměla by se už opravit ta zásuvka, nefunguje půl kuchyně)
- prosím, zastav se pro malou do školky, já nestíhám (žádné nemohl bys ses dnes vyjímečně zastavit ve školce, já to asi nestihnu)
- prosím, kup někde brambory a minerálky (místo krucinál, musím stále tahat ty strašně těžký tašky?)
- zavolej mamince, má svátek (místo: tvá matka si opět stěžovala, jak na ni kašleš a ani nezavoláš)
- přijď brzy, jdeme do kina (místo: bože, já už tak dlouho nikde nebyla)
- o víkendu malujeme (žádné: už sis miláčku všiml, jak jsou ty stěny strašně špinavé a odlupuje se z nich barva?)
- ohřej dětem a sobě večeři a pak je dej spát, jdu si lehnout - mám horečku (je mi zle, potřebovala bych si alespoň na chvilku lehnout)
- koukej, byla jsem u holiče (žádné: všiml sis na mně něčeho jiného?)
- udělej nám ke snídani toasty, prosím (místo myslíš, že bychom si mohli dát pro změnu ke snídani toasty)
Čím je signál jednodušší, tím je větší úspěch, že na něj bude reagováno. A dámy nepleťte se, nezáleží na vzdělání partnera....
|
| Viky | •
|
(19.9.2003 12:46:34)
No, ty signály jsou dobré. Asi až na: "O víkendu malujeme" - to by můj muž asi němě zíral, jak jsem sama rozhodla o programu na víkend pro celou rodinu :o)). Ale to je právě to - tady jde vesměs o praktické věci, o které si můžeš říct tak, aby to chlap pochopil. Proto právě rybářova žena žádá svého muže o nový dům, protože dost dobře neví, jak by ho požádala o zájem, účast, objetí, o to aby i on pracoval na vztahu a jen se nevezl (viz: "Přijd brzy, jdeme do kina").
|
| Sosan | •
|
(19.9.2003 13:53:51)
"...Proto právě rybářova žena žádá svého muže o nový dům, protože dost dobře neví, jak by ho požádala o zájem, účast, objetí, o to aby i on pracoval na vztahu a jen se nevezl ..."
No, v první řadě to ale považju za chybu ženy, ŽE SE V SOBĚ NEVYZNÁ a ani sama pro sebe není schopna ze svých zmatených citů pochopit PŘÍČINU SVÉ NESPOKOJENOSTI. To, že chce zájem, účast, objetí přece není příčinou toho, aby chtěla barák a spoustu dalších materiálních věcí. Ostatně, to že primárně nechtěla právě ten barák si tady jen sami namlouváte a hádáte, ale kdo ví? A třeba kdybyste se jí zeptali, tak by rybářova žena odpověděla, že o žádnou účast a objetí nestojí. A pokud přeci ano, má tedy ŘEŠIT SKUTEČNÝ PROBLÉM a ne vytvářet zástupné problémy. T.j. má se pokusit oživit vztah a pokud to nepůjde, najít si najít milence a případně se následně rozvést. Jenže, ONA SAMA SOBĚ NATOLIK NEROZUMÍ, že neví, co chce a požaduje po muži, aby to jako jasnovidec uhádnul. Je to totální selhání její intuice a důsledek citové nevyzrálosti.
Muže v tomto příběhu lze primárně obvinit z toho, že SE NECHAL ZAHNAT POD PANTOFEL, což je jeho největší provinění. Až sekundárně ho lze vinit z toho, že nechal uvadnout vztah.
|
| Johana | •
|
(19.9.2003 14:01:41)
Nesouhlasím, rybářova žena tak dlouho signalizovala, že je v nepořádku jejich vztah, až na to rezignovala. A pak jí napadlo, já tu dřu a nic z toho nemám ? Ať mi tedy pořídí alespoň nový dům! Pak jí nemůžete napadnout, že je chtivá majetku. Prostě si říká, že když už nemůže dostat to, co chce, tak aby měla alespoň to co mít může. To že jí to život nenaplní, je bez diskuze. Ale aspoň má co odkázat dětem. Třeba.
Johana
|
|
| Viky | •
|
(19.9.2003 14:09:30)
Já s Tebou souhlasím. To vůbec nebyl útok na muže ani obhajoba nenasytné rybářky :o))!!! Myslela jsem to s nadsázkou, chtěla jsem tím říct, že je jednoduché požádat o něco praktického (o vyzvednutí dítěte ze školky, o spravení zásuvky atd. viz Radčin příspěvek) ale je podle mých zkušeností těžké druhému sdělit, že potřebuješ aby se ve vztahu angažoval, pracoval na něm, občas ustoupil nebo se něčeho vzdal.
Příklad: Je snadné docílit toho, aby např. muž nosil ženě kytky a šel s ní každý měsíc dvakrát do kina, jen aby měl doma klid a ona mu to stále nepřipomínala. Ale je těžké docílit toho, aby sám přemýšlel o tom, čím svou polovičku překvapit a potěšit. (A klidně se můžou role vyměnit, myslím, že to platí i naopak.)
|
| Viky | •
|
(19.9.2003 14:22:17)
Teď jsem si to přečetla ještě jednou a vlastně tak moc nesouhlasím - ona ta rybářka ví co chce, není zmatená, ale neumí to sdělit tak aby to její muž pochopil. Ona se naučila říkat si jen o praktické věci, protože jedině tomu její muž rozumí. Takže mu říká: Chci dům = Necítím se v sudu dobře, mnohem lépe bych se cítila v domě, přála bych si, aby sis toho všiml, přála bych si aby Tě zajímalo jak se cítím. Jak to, že se o to nezajímáš? Ona se mimochodem ale taky moc nezajímá, jak se cítí rybář, když pořád chodí za rybou :o)).
On jde za rybou a zařídí, že mají dům, ale neudělá to proto, aby se jeho žena cítila dobře, udělá to proto aby od ní měl klid. A ona to samozřejmě ví, ale neví co s tím. Ke sblížení mezi nimi nedojde a je to zrovna tak její vina jako jeho.
|
|
| Sosan | •
|
(19.9.2003 14:42:05)
No a má teda někdo nějakej nápad, co jako by měli dělat? Když si tedy definujeme problém primárně jako nedostatek vlastní invence, spontální nápaditosti a zájmu o druhého? Dá se s tím vůbec něco dělat - když je primárně problém v tom, že ten druhej nemá zájem zajímat se o druhého? Já se obávám, že tady už snad pomůže jen jakési zvýšení vlastní atraktivnosti, hrozba nevěrou nebo finálně rozvod. To totiž podle mě není problém komunikace, t.j. o žádné signály vlastně nejde.
|
| Viky | •
|
(19.9.2003 15:47:10)
Co mají dělat fakt nevím. V extrémním případě asi nic jiného než rozvod nepomůže. Ale v menším může být takový problém v každém vztahu. On si třeba může myslet, že stačí, když pro rodinu vydělává peníze a věnuje se dětem, na nic jiného nemá energii. Ona si může myslet, že stačí, když se stará o domácnost a děti a zajímá se o jeho problémy v práci, ale třeba nepochopí, že on má potřebu zabývat se koníčky mimo rodinu. Navzájem se nutí ustupovat. Nakonec jsou oba nespokojení, protože je manželství nějak omezuje nebo v něm nění to, co chtěli. Prostě každý chce něco trošku jiného, každý se zajímá o toho druhého, ale možná ne dost a nebo není ochotný se přizpůsobit. V tom článku radili, že ve chvíli kdy žena něco chce, nesmí nechat muže odejít udělat to jen proto, aby byl klid, ale mají si promluvit o svých pocitech, o tom, co kdo z nich cítí, proč si co přeje. Mají se pokusit navzájem se pochopit. A to je právě to - jak to udělat? Jak přimět muže mluvit o pocitech? Já mám takovou zkušenost, že chlap občas raději jde udělat i to, co se mu nechce, jenom aby nemusel nic řešit :o)).
|
| Sosan | •
|
(19.9.2003 15:54:09)
Jo, mluvit o citech, to je problém. Třeba ve mě vyvolává moje tchýně nepříjemné pocity jenom tím, jakým způsobem se mnou mluví. Přitom když si rozeberu věcnou správnost toho, co říká, tak se v zásadě moc proti něčemu racionálně portestovat nedá. Pomohlo by věci, kdybych jí řekl, že je mi nepříjemná? Jenže jak jí to mám jako říct?
|
| Viky | •
|
(19.9.2003 15:59:21)
To by asi moc nepomohlo :o))))). A jak s Tebou vlastně mluví?
|
| Sosan | •
|
(19.9.2003 16:16:50)
No, kupříkladu manželka vede domácnost a děti nějakým způsobem, podle sebe. Občas to jaksi nezapadá do obvyklých standardů - někdy třeba nemá náladu na uklízení, děti jsou spát pozdě nebo se nepovede oběd a tak, ale zase žádnej extrém. Já jí nechci za to peskovat, zejména když jsem třeba utahanej z práce nebo nemám náladu to sám zrovna taky dělat. No a do toho vlítne tchýně a se snaží to dirigovat. Manželka jí vyhodí (z hlediska poměrů rodiny, kde jsem vyrůstal dost sprostě - ale tady je to standardní komunikacem) a ona si teda na ní tolik nedovoluje. No, ale já si nedovolím být na ní tak sprostej, protože na to z domova prostě nejsem zvyklej. No a tak začne hučet do mě, abych manželce jako domluvil, když jde třeba jednou za čas ven s kamarádkama, hned mám na talíři, že je "furt pryč" a abych jí domluvil, aby "se o ty děti víc starala" a pod. To samozřejmě nejde, protože jak říkám, jednak to není žádnej extrém a hlavně - tím že si to dělá manželka podle sebe, tak z toho, co dokáže, má radost, i když to občas není ideální. Sám vím, jak je to náročný udržet s dvěma malejma dětma doma pořádek a manželka má upřimnou radost z toho, když se jí to občas podaří. T.j. tchýně je jediná, komu to vadí. Ale ty její požadavky, vzato čistě racionálně, nejsou zase tak nesmyslné, čili o věcné správnosti se hádat nedá. A tak funguju jako takovej hromosvod, co si od ní musí nechat srát na hlavu. Bydlíme společně v rodinném domku a v zásadě výhody tohoto převyšují nevýhody. Ale neznám způsob, jak tohleto odstranit. Mluvit s tchýní o citech - asi by to byla cesta. Ale jak?
|
|
|
|
|
|
|
| Irena | •
|
(20.9.2003 13:13:15)
Sosane, ty mě bavíš, ty jsi jako můj bývalý přítel, který mi, když jsem ho o ty citové věci žádala, hned vyjmenoval jeho teorii vývoje situace až do čtvrtého kolena, co by se třeba stalo kdyby udělal to to, o co ho žádám - viz:
A třeba kdybyste se jí zeptali, tak by rybářova žena odpověděla, že o žádnou účast a objetí nestojí.
a můj přítel měl talent na to rozvést ještě dalších pět kroků kdo co řekne a kdo co odpoví.(nikdy neudělal ten první krok a nic nenavrhl, tak se to, co popisoval nikdy nestalo, ale kdyby to udělal, jsem si hodně jistá, že bych nereagovala jak se bál - ale nikdy jsme to nemohli vyzkoušet).
A já se ptám - k rybářově ženě - zeptali jste se jí? Kdo? A co ve skutečnosti odpověděla - zajímalo to někoho?
S přítelem jsem se rozešla proto, že reagoval taky jen na skutečně přímý pokyn, a mě už nebavilo táhnout tu káru sama. Vždycky jsem to musela být já, kdo navrhne kam půjdeme, rozhodne co budeme dělat, a když jsem ho žádala,aby mě taky někdy vystřídal a občas něco navrhl nebo rozhodl sám, přišel obvykle s tím, že on neví, co mám v sobotu za plány, tak mi přece nebude navrhovat nějaký výlet, že když já řeknu, že chci jet na výlet, tak pojedem, že to není žádný problém...(no pro mě byl! ) a dokázal tou svou teorii dovést do takových detailů ohledně toho, že jsem přece mohla říct Mám v sobotu volno a usmát se u toho(!) a on by prý řekl co podnikneme a já na to Mohli bysme jet na výlet a on na to Kam bys chtěla jet,... atd.- už se taky "těšíte"? Dohadovali byste se dál a snažili se vysvětlovat něco, co je evidentně nad úrovní něčího chápání? Neřekli byste si místo toho radši aspoň o ten barák, když už to vypadá takhle? To je srozumitelnější, ne?
(odobně přítel reagoval když jsem mu po hádce řekla Dej mi pokoj, tvrdil, že když jsem to řekla dvakrát, musím mu říct, když už to nebude platit, protože on udělá to co chci já...)
Zkrátka, podle teorie Sosana a bývalého přítel je za všechno zodpovědná ta ženská, má si zavelet a poručit, a pak to (možná) dostane.
Jenže já nestojím o robota, který dělá co mu řeknu, na výlety taky nejezdím jen proto, že chci vidět tu zříceninu, mě jde o vztah, o porozumění, o projevy náklonnosti a lásky, o to, že na mě nekdo myslí a (sám, iniciativně) pro mě něco udělá, že mě bere vážně a nebude mi podsouvat hned to, že "bych to stejně neřekla", že se bude snažit mě poznat a porozumět mi, že o mně bude pečovat, a to ne tak, že mi koupí nebo přinese věc, kterou si poručím, ale bude uvažovat čím by mi udělal radost...
Jsem asi naivní, že? Jsou vůbec takoví chlapi, co by tohle dělali?
|
| Sosan |
|
(21.9.2003 11:58:15)
"...na výlety taky nejezdím jen proto, že chci vidět tu zříceninu, mě jde o vztah, o porozumění, o projevy náklonnosti a lásky, o to, že na mě nekdo myslí a (sám, iniciativně) pro mě něco udělá..." No, tohle mě přešlo tak nějak hned po pubertě. Tam možná hodně převažoval ten důvod - využít zámiňku jakékoliv společné aktivity k tomu, vytáhnout svojí drahou polovičku někam, kde šlo ve finále stejně jen o TO (ve vašem případě o "projevy náklonnosti a lásky"). Pak si člověk uvědomí, že je blbost jezdit na zřícebninu, když ho ta zřícenina vůbec nezajímá (jen jako příklad, osobně proti zříceninám nic nemám). A v této fázi pak nastává otázka, co vás doopravdy baví a zajímá a co z toho lze dělat společně (např. vás může bavit jezdit na kole a je vám hezky, když to děláte spolu, ale cyklistika sama o sobě vám taky něco říká. Což takhle se teda zkusit zajímat o svět toho chlapa, co ho baví a zkusit to dělat s ním? U nás to vypadá spíš tak, že každý chce dělat něco a podle toho, jak se to sejde, tak část z toho děláme společně a část každý zvlášť (nejlépe taky současně). Co kdyby se teda rybářova žena naučila taky rybařit?
|
| Jana CAM | 
|
(21.9.2003 15:48:14)
Sosane,
zajímat se o svět svého muže mohu pouze jen teoreticky,
pokud bych měla s manželem dělat společně to co ho baví, musela bych se naučit bruslit a hrát s ním hokej, pak třikrát v týdnu hokejbal, jedenkrát v týdnu volejbal. To bych ale pak v kombinací s mou prací a s péči o děti a domácnost, nemusela přežít hi hi. J.
|
|
| Irena | •
|
(21.9.2003 19:43:02)
Sosane, ale tys mě absolutně nepochopil. Nestěžovala jsem si, že přítel nerad jezdil na výlety, a taky to nepotřebuju mít jako záminku k něčemu jinému, na to jsme té pubertě už pár (desítek?)let odrostlí. Stěžovala jsem si, že byl pasívní, že společné aktivity jsem musela organizovat a rozhodovat já, jinak nebyly, a odůvodňoval to tím, že by mě nechtěl nutit do něčeho, co bych třeba nechtěla, aniž by se ovšem cokoliv mi navrhnout vůbec pokusil. Jinými slovy, on nevěděl, co já chci, a ani se to nepokusil zjistit, zjednodušoval si to, proto raději nedělal nic, a čekal, až si sama o něco řeknu. Já jsem to ale z jeho strany považovala za nezájem, nedostatek pozornosti, prosté vyplňování mých přání, ale bez citové angažovanosti a zodpovědnosti za svá rozhodnutí, bez iniciativy. Ono to vypadá hezky, že plní má přání, ale zkuste si to, když je ta zodpovědnost za vztah stále na vás - nedotýká se mě, protože JÁ jsem řekla, aby to nedělal. Já jsem tedy zodpovědná za to,že se ON ke mně nemá - a skutečnost, že za slovy Nech mě být! může být úplně jiné sdělení - třeba Naštval jsi mě, zlobím se, dotklo se mě to, tohle se mi tedy nelíbilo atd. je něco, o čem se neuvažuje. Dokonce i když i toto bylo před sprnámi slovy taky jasně řečeno. Nebo - nejedem na výlet, protože JÁ jsem neřekla. Měla jsem říct, a jeli bysme. ON říct nemohl, protože ON nevěděl.
Po nějaké době tedy přijdete na to, že vám dotyčný vůbec nerozumí, protože se nepokouší poznat co doopravdy chcete, ale zůstává na povrchu. Kryje si záda. Nejspíš z pohodlnosti.Většinou nepomáhá ani velká snaha všechno vysvětlit a vaše zoufalství se stupňuje.
I mně se stávalo, že jsem jeho měkkost a ochotu ustupovat a plnit příkazy, i když se mu do nich nechce, zneužívala, protože to skutečné pochopení se z něj "vyrazit" nedalo, ale večeře v restauraci ano.
Jo, a na výlety jsem chtěla jezdit protože jsem chtěla prožít příjemné chvíle s milovaným člověkem (to v první řadě)a současně se podívat na něco zajímavého,(o něco míň důLežité než důvod číslo 1) tak, jak to dělá asi většina lidí.Proti zříceninám nic nemám, ale kdyby mi šlo jen a jen o to, vidět tuto zříceninu, a o nic jiného, klidně si tam zajedu sama a partnera k tomu vůbec nepotřebuju, naopak, zavazel by mi. A tak je to i s životem - musíte cítit, že ten druhý vám rozumí a ne že dělá to co chcete jen "aby nebylo zle".
A nemůžu nepřipomenout slavný Plzákův případ ženské "podivnosti" (pro mě spíš znak jeho neprofesionality), když popisoval ženy bohatých mužů, které si stěžují, že muž doma nechce luxovat, a kdy už to udělá, udělá to "nerad". Pan doktor tyto ženy za tyto jejich stížnosti kritizoval, já je naopak naprosto chápu, a co nechápu je, že to neví renomovaný psychiatr, co zákoutí lidské duše po desetiletí studoval. Ženě nejde o smetí,ale o to, aby jí muž tím, že se (i tak pouhým promilem nebo snad procentem) spolupodílí na starostech své ženy a že (rád, tedy ochotně) udělá něco pro ni (není to pro čistotu v pokoji - ve skutečnosti si bohatá žena může pořídit služku), ale když to udělá její muž osobně, má žena pocit, že mu na ní záleží, protože z ní (dobrovolně a rád!!!) převzal její břímě luxování a udělal to proto, že jí přeje, aby si odpočinula, nebo ví, že ona má ráda čisto, zkrátka udělal to za ni a pro ni, a tím jí dokázal, že je pro něho ona i celá rodina důležitá, že je oceňuje a miluje. Když jí to ovšem dá "SEŽRAT", je to k ničemu, a ani čisto pak doma stejně není.Protože o to tady stejně ani moc nešlo.
|
| Sosan | •
|
(22.9.2003 9:28:38)
Ten ON je prostě bačkora. Nevím, zda je to ještě aktuální, ale pokud ano, tak pomoc by mohla vypadat tak, že načas vydržíte jeho měkkosti nezneužívat, nic po něm nechtít a poskytnete mu bezpodmínečnou lásku, kterou si nebude muset ničím zasloužit. Nastane de facto šílená nuda, ale v této atmosféře on dokáže najít sám sebe a časem začne generovat nápady, co dělat. Vy se pak snažte jeho nápady podpořit. Možná budou překvapivé a odlišné od toho, co jste dělali doposud, ale budou JEHO a on se probere a začne fungovat. Pokud ne, je to spíš případ pro psychiatra :-(
|
| Irena | •
|
(22.9.2003 11:32:33)
Díky za radu, aktuální to už není, chtěla jsem partnerský vztah, ne terapeutický. Jenže v manželství a když ta bačkorovitost není tak vyhraněná se to rozchodem většinou neřeší, a pak může dojít k tomu, co popisuje článek.
|
| Sosan | •
|
(22.9.2003 12:53:29)
Pak je po problému. K tomu terapeutickému vztahu ale musím podotknout, že i toho trochu v manželství je. Je na vás, když poznáte slabá místa partnera (a každý nějaká má), zda se mu rozhodnete pomoci je překonat, nebo na ně naopak zaútočíte tak jako rybářova žena, která do defenzivy zahnaného manžela vyždímala do podsledního zbytečku. Copak ona snad prokázala ve vztahu nějakou empatii a lásku? Naopak, skrze jeho slabinu dala průchod své chamtivosti. Že jí šlo o vztah? Pěkný prd! Jo, ne nadarmo se říká, že žena může muže buď udělat nebo zničit. I o tom je manželství, ne jen o tom "dobře si vybrat" a pak si toho svého dobře vybraného pěkně "konzumovat".
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(22.9.2003 14:37:09)
Tak to slyším poprvý - že žena může chlapa buďto udělat, nebo zničit. A abych se přiznala, nechápu to. Proč bych měla někoho někam strkat, "něco" z něj dělat? Zamilovala jsem se snad do hotovýho člověka, ne do nějakýho polotovaru, kterej si doma poskládám a pozašívám, až budu mít ideál.
Chtěla jsem mít takového chlapa, jakého jsem poznala a jaký mne "okouzlil". K mému úžasu z něj po cca 1 a 1/2 roce vztahu vypadlo, že to prvotní okouzlení, ta zamilovanost (kdy se dle jeho slov "dělal jiným") trvala DVA DNY. Podle mne to bylo déle, dejme tomu dva měsíce... jenže během těch dvou měsíců jsem přišla do jiného stavu, takže už na nějaké přehodnocování vztahu nebylo kdy. Jsem tudíž v situaci, kdy mám sice manžela, který je víceméně v pohodě a kterého miluju, ale nemám toho, do kterého jsem se zamilovala... ten totiž existoval jen dočasně. Nevím proč. Já jsem pořád stejná, nic jsem na něj nehrála... a totéž jsem čekala i od něj.
|
| Sosan | •
|
(22.9.2003 15:35:08)
Vidíš, jak je to v přírodě chytře zařízeno s rozmnožováním ... :-)))
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(22.9.2003 15:51:32)
...ale kdo mohl tušit, že se příroda umí takhle nehezky přetvařovat, že jo. :o)
|
| Sosan | •
|
(22.9.2003 16:30:43)
..no, většina lidí to o té zamilovanosti, která pomine, asi ví (i když občas se taková opakovaná zamilovanost dokonce objeví i v dlouhodobém vztahu)!
Ale to s tím, že sis vzala hotového člověka, který se už vůbec nezmění, to není pravda. Všichni se totiž měníme - představ si sebe před deseti lety a sebe za deset let ode dneška, žádnej rozdíl? Nikoho nemůžeš vměstnat do připravené formy, ale můžeš mu svým postojem dopřát prostor k růstu. Samozřejmě jen tím směrem, kterým se on sám rozvíjet hodlá, ale obvykle máme takovéch směrů v sobě daleko víc než stihneme a to je ten potenciál, kterým partnera ovlivnit můžeš. Na každém se dlouhodobý vztah s někým konkrétním partnerem nějak projeví a tohle je ten způsob, jak se může projevit pozitivně.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(22.9.2003 16:50:32)
Sosane, pořád je ale daleko menší rozdíl mezi mnou před 10 lety a teď než mezi mým manželem před půldruhým rokem a teď. :o)
Jistě, člověk se mění, získává nové zkušenosti, ocitá se v nových situacích, ale jakási jeho PODSTATA se - dle mého názoru - nemění. Mám kamarády, které znám od školky, a po těch 25ti letech si troufám říct, že v dětství k něčemu spěli, nějak se vybarvili a nějací jsou: do jisté míry předvídatelní. U lidí, které znám delší dobu (dejme tomu 10 a více let) prostě dokážu víceméně odhadnout co a jak, protože mají určité morálně volní vlastnosti.
Ano, asi jsem divná já, měla jsem vědět, že zamilovaní lidé se přetvařují... měla jsem to někde vyčíst nebo to odkoukat od jiných. Nicméně, nepřipadá mi to zrovna dvakrát košer. Kdyby mi můj manžel některé věci řekl NA ROVINU, mohli jsme si ušetřit docela dost zbytečných nepříjemností.
|
| Sosan | •
|
(22.9.2003 16:57:00)
V rovnoprávném vztahu, jakým je moderní manželství, můžeš přímo měnit jen sebe. Protože je ale v manželství všechno jaksi gumové a rozhodně neplatí, že svět se zastaví když něco přestaneš dělat nebo budeš dělat jinak, (ale vytvoří se nová rovnovážná poloha), můžeš tak změnou sebe sama sekundárně změnit i svého partnera. K tomu je ovšem potřeba velká empatie, pochopení a láska, která tě k tomu celému bude motivovat. Právě vývoj a dynamika ve vztahu je velmi dobrodružná a jen díky ní vztah nezačne chcípat.
Extra dodatek pro Monty: Uvědom si, že je to právě vztah S TEBOU, co ho takhle změnilo.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(22.9.2003 17:08:51)
Sosane, to je samozřejmě pravda, ale je to asi tak logické, jako kdyby lední medvěd začal po sňatku s hnědou medvědicí létat a hnízdit v korunách vysokých stromů.
Příklad - v období "zamilovanosti" byl ochoten neustále někde poletovat, vymýšlet výlety, navštěvovat koncerty, výstavy... po roce a půl SE MNOU, která se nezměnila téměř vůbec (leda fyzicky, bohužel - ale manžel tvrdí, že mu to nevadí - lže?)nechce chodit nikam, zato s jinými lidmi je někde pryč imrvére. A pozor, můj manžel je schopný jít s nějakou kamarádkou na kafe, protože "ona je nešťastná a potřebuje se vypovídat", řešit tam s ní její problémy třeba do půlnoci, zatímco moje problémy jsou banality, nesmysly atd.
Když jsme se poznali, tvrdil, jak je hrozně nešťastný, že je sám, jak by chtěl mít rodinu - a když ji má, dělá přesný opak toho, co tvrdil, že by dělal, kdyby ji měl. To mi teda přijde dost na hlavu. Já, která rodinu mít nechtěla, musím zatnout zuby a přizpůsobit se... on se ze všeho vyzuje tím, že "byl dva dny okouzlený a zamilovaný"?
To moc rovnoprávné není, nebo se snad mýlím?
|
| Adéla | •
|
(22.9.2003 17:24:45)
ale připadá mi, že je tu řeč o tom, že v manželství je každý sám a nikdo nemá právo toho druhého měnit - mužský princip a ženský princip - mám tytéž potřeby co ty, ale rozdíl mezi námi je, že já se ty tvé snažím naplnit a přizpůsobit se ti, jenže ty mi to nevracíš. Zkuste se na výsledky mužské demokracie kouknout do rubriky Rozvod - myslím že Jarka a Lenka. Obě chudery řeší a řeší a manželové jen páchají skutky a pak se vezou a vezou.
Monty, máš pravdu, tvůj muž ti dluží. Sosane, to není manželství, co tady propaguješ, tedy jedno tělo, jedna duše v dobrém i zlém, to je volné vykořišťování dvou nezávislých individuí.
|
|
| Sosan | •
|
(22.9.2003 17:32:27)
No jo, to ale vrhá na celou záležitost úplně jiné světlo. On neupadl do pasivity, jak šlo odtušit z předchozích příspěvků, ale je stále plný aktivity a dokonce do půlnoci empaticky naslouchá nešťastným ženám (grrr). Jeho osobnost se vůbec nezměnila, jenom NA TEBE kašle.
No, podle mé teorie (chceš-li se o to pokusit) mu musíš uvolnit prostor pro to, aby mohl pro rodinu něco dělat - starat se o dítě např., vařit, nakupovat... a i když mu to zpočátku nepůjde, aby si uvědomil, jak je to úžasný a měl z toho radost (ono je z čeho mít radost). T.j. musíš svojí péči o rodinu a děti stáhnout na minimum a maximálně se starat o sebe. Snažit se fyzicky vypadat dobře (ve svém stylu - umejt si hlavu a koupit si něco na sebe) a jít někam ven (když se přidá, OK, když ne, jít sama) a prsknout dítě na hlídání jemu (pokud bude protestovat, tak ať zajistí hlídání).
Mě se to kecá, já mám zrovna to štěstí, že manželka je štíhlá blondýnka, kterou dvě těhotenství poznamenaly jen tím, že má větší prsa než dřív, ale je pravda, že leccos jsem překousnul právě kvůli tomu, že je hezká. Muži jsou prostě taková primitivní zvířátka :-)
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(22.9.2003 18:14:31)
Tak v tomhle ohledu se asi nedá dělat nic moc. :o))) Mého manžela totiž nějaké "vylepšené" ženy naprosto nezajímají. Jednou jsem použila řasenku, protože jsem si v zrcadle přišla příliš "mrtvolná" a už to nevraživě komentoval... a hlavu si meju obden. :o) Hezká jsem nebyla nikdy a už to těžko doženu. :o)))
Spíš si myslím, že on prostě přecenil svou schopnost soužití s JEDNÍM JEDINÝM člověkem. I když sám tvrdí, že takhle dlouho jako se mnou ještě nikdy s nikým nevydržel, takže do jisté míry jsem úspěšná. :o) Anebo druhá varianta: chtěl dítě, tak si našel někoho, kdo mu ho bude ochotný porodit. Není to veselý, ale co už nadělám. Můžu být ráda, že nechodí domů ožralý a nehází peníze do automatů. :o)
|
| Miška, 3 děti | 
|
(22.9.2003 20:39:43)
Monty, moc bych na to nesázela. Manželé většinou nechtějí, aby se jejich manželky malovaly a krášlily, ale naopak, rádi se podívají po moc pěkných ženských, které jsou krásně zmalované:-)) Já bych dala na sebe a ne na jeho nálady:-)
|
|
| Sosan |
|
(22.9.2003 21:32:54)
No jo, holt nemůžu všechno měřit podle sebe. Ale stejně mi to přide divný, proč tě ze svých pestrých aktivit vyřazuje. Co on si od takového vztahu slibuje?
|
|
| Iva | •
|
(22.9.2003 21:54:38)
No, je trošku zvláštní, že člověk, kterému je přes třicet, říká, že s jedním člověkem nebyl dýl než rok a půl, ale snad je to nadsázka...
Myslím, že jde o to, že než jste se stačili aspoň trochu poznat bylo tu dítě a všechno vzhůru nohama. Mužští se obecně na to hůř přizpůsobujou, ženská o ně co líp ona totiž musí, to těhotenství a pak to, že nestarat se o dítě tak by umřelo tě donutí, ale mužští nic takovýho nemají, dítě si upletou ani neví jak a o těhotenství ví všechno z druhé ruky. A když se mimi narodí a jim se chce v noci spát když brečí, tak prostě spí. Zatímco ty jsi musela vyzrát,okolnosti tě donutily (ať už o tom říkáš, co chceš, četla jsem pár tvých článků, kde svou zralost popíráš, ale asi to tak úplně nebude) muže, zvlášť pokud má tak hodnou a tolerantní ženu na úrovni jak jsi ty, k tomu nic (nikdo)nenutí. A mít dítě je sice nádhera, ale taky to dost omezuje, hlavně pohodlí a tak, takže si myslím že prostě máte vztahovou krizi. On se cítí omezovaný, tak si to možná nepředstavoval, ty sice taky ne, ale pro dítě jsi schopna se přemoct, no a hlavně ty jsi pro něj v této době ta nositelka nepříjemných omezení a pocitů. Chce to asi jen čas, a neztrácet nervy a nesahat k rychlým řešením. Držím palce, ať se ty mráčky rozeženou.
|
|
|
|
| Iva | •
|
(22.9.2003 21:36:54)
Monty, jestliže ti řekl, že byl zamilovaný jen dva dny, tak to bylo nejspíš po nějakém sporu kdy tě chtěl ranit, tomu bych ani nevěřila, tak to nebude. Jo, ty dva měsíce mi sice připadají málo, ale to je reálnější.
A neboj, věci se občas obracejí k lepšímu. Každou chvíli nějaká.
:-)
|
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(22.9.2003 16:50:43)
Sosane, pořád je ale daleko menší rozdíl mezi mnou před 10 lety a teď než mezi mým manželem před půldruhým rokem a teď. :o)
Jistě, člověk se mění, získává nové zkušenosti, ocitá se v nových situacích, ale jakási jeho PODSTATA se - dle mého názoru - nemění. Mám kamarády, které znám od školky, a po těch 25ti letech si troufám říct, že v dětství k něčemu spěli, nějak se vybarvili a nějací jsou: do jisté míry předvídatelní. U lidí, které znám delší dobu (dejme tomu 10 a více let) prostě dokážu víceméně odhadnout co a jak, protože mají určité morálně volní vlastnosti.
Ano, asi jsem divná já, měla jsem vědět, že zamilovaní lidé se přetvařují... měla jsem to někde vyčíst nebo to odkoukat od jiných. Nicméně, nepřipadá mi to zrovna dvakrát košer. Kdyby mi můj manžel některé věci řekl NA ROVINU, mohli jsme si ušetřit docela dost zbytečných nepříjemností.
|
|
|
|
|
| Irena | •
|
(22.9.2003 16:40:06)
Názory, že si má žena muže „vychovat“ mě přímo popuzují. To je zase házení celé odpovědnosti na ženu, a s tím prostě nesouhlasím. A pokud by si někdo chtěl „vycvičit“ mě, to by docela narazil. Že by muž byl už před manželstvím hotový, to asi není, protože člověk se vyvíjí pořád, ale už tak trošku zralý by měl být. Prostě základní tvary už jsou, ty se nezmění. Problém je podle mě v tom, že muž je víc samotář, tedy jako sám pro sebe, žena potřebuje sdílet. Když žila s druhými ženami někde v jeskyni, a muž zatím (třeba sám) lovil ty mamuty, šlo to. Teď ale žena žije s mužem, a ke sdílení ho nutí, protože tam nemá ty jiné ženy a nedokáže bez toho žít. A muž před tím utíká, nesedí mu to, taky se toho bojí, a z toho plyne ta věčná ženská nespokojenost.
|
|
|
|
|
|
|
| Irena | •
|
(21.9.2003 19:55:26)
A ještě něco - projevy náklonnosti a lásky nejsou pro mě a většinu žen sex, jak si naopak většina mužů myslí, i když ho mám ráda docela dost. Tady jsem ovšem myslela třeba to, že mi po cestě na zříceninu navrhne, že ponese láhev s čajem, že je těžky, že mi řekne, jak mi to sluší v těch nových kraťasech, co jsem si na tento výlet koupila, že když najde pár jahod, nasype mi je do pusy, poptá se jestli mi není zima, když mě přistihne drkotat zubama a nabídne svůj svetr, atd. atd. samozřejmě by to mělo probíhat oboustranně, to se rozumí...
|
| Nel | 
|
(22.9.2003 12:26:21)
Ano, Ireno,
tak přesně takhle vypadá láska. Prekérní na tom je, že tyhle signály je třeba vydávat a sbírat každý den. Když se několik dnů neobjeví, tak ženská ani neví přesně proč (vždyť se přece nic zásadního nestalo), ale je zneklidněná. A to se pak chlapům těžko vysvětluje. Na všechny popsané události totiž existují logické argumenty, proč je muž neudělal. A ženská si bude připadat jako magor, že čekala na tu hrst jahod...Láska bude sice v háji, manžel spokojeně nacpaný u televize, nic se neděje, ale mohlo by to být lepší...A jsme zase u naší věčné nespokojenosti.
|
|
|
| Daniela, dvě děti | •
|
(21.9.2003 19:58:54)
Co kdyby se teda rybářova žena naučila taky rybařit?
to by nepomohlo, on s ní být nechce, kdyby to udělala, seděla by na těch rybách sama a on by začal třeba farmařit. To, co tu psali, že se muži od žen odtahujou je pravda.
|
|
|
|
| QEntity | •
|
(17.10.2006 10:31:27)
Souhlas...
Muž se bude na tuto situaci dívat přesně tímto způsobem....
Nemá smysl obviňovat muže (ženu), že není takový(á), jakého by ho (partner)ka (chtěl)a mít....
|
|
|
|
| Julli-ann | •
|
(2.11.2003 20:46:48)
..proč si ale do "prkvančic" musíme o všechno takhle blbě říkat...proč to ten chlap nevidí sám,vždyť je to tak jasný...udělala bych pro něj první-poslední ale on o to nestojí..ještě mi vynadá,že co se starám...a to už je úspěch,že vůbec reaguje...jinak,když už je mi opravdu blbě a opravdu cítím,že na mě deprese zas "leze" je on ten poslední,od koho můžu čekat alespoň soucit....když bych měla nohu v sádře,tak by se alespoň přišel zeptat,jestli něco nepotřebuju...ale co s tím,vyměnit???...vždyť je to na jedný louce pasený,jak s oblibou říká moje o půl generace mladší kolegyně.
Všechno o nespokojenosti partnerky je jen a pouze o slepotě toho konkrétního partnera. Diví se pak,že s nimi partnerky nechtějí spát,když si vzpomenou ....i když je to jen jednou za uherský rok...proč ten chlap nepochopí,že se musí trochu snažit....a je to jedno,jestli po dvou či osmácti letech....ženská chce,aby si ji chlap sem-tam předcházel,bojoval o ni,dokázal jí,že ona pro něj něco znamená...a ne,že už má všechno jistý...jistě,jsou také pěkné vztahy,kde už si partneři nemusí ani nic říkat a všechno je jasné....ale život není jen vodorovná čára,je třeba trochu rozmanitosti,trochu vzruchu....
|
|
| Wiki | •
|
(23.7.2006 22:34:26)
Tak těm prvním větám jsem rozuměl. Na informaci v závorce bych jen v duchu reagoval větou, "Hmm, máš pravdu, nebo to je blbé..." ev. hlasitě "No jo" což by patrně rodiné pohodě moc neprospělo. Ale na to první bych asi většinou nepřišel. Já osobně preferuji jasnou informaci před signálem. Signál totiž může být (A podle Murphyho zákonů určitě bude) i při nejlepší vůli vyložen chybně.
Mojí ženě se to sice poněkud nezdá. Podle ní mám prej oči a vidím, uči a slyším, a hlavu která myslí (přeci jsem ty tituly před a za jménem nedostal za svoje krásné modré oči) Ale asi vidím jinak, slyším jinak, ale hlavně mám svoji hlavu, která myslí jinak něž ta její (Je to jiná hlava, není lepší, není horší, je prostě jiná)
|
| Šárka | •
|
(23.7.2006 22:59:22)
Je to přesně tak, sám sis odpověděl na otázku. Chlapi prostě mají jinou hlavu. A jenom mladá, naivní a bláhová žena si může myslet, že muž zachytí její signál. Nikoli. Mužům se musí říct: tohle postav sem, to dej tam apod. Příkaz musí být jasný, stručný, jednoznačný jako pro malé dítě. Muž nepotřebuje nábytek, klidně bude u TV sedět na bedně od banánů nebo se bude válet na zemi. On nemá potřebu vymalovat, protože maloval před osmi lety, to přeci stačí. Těžko říct, jak je koncipován mužský mozek. Zatím je prokázáno, že muž není schopen myslet na dvě věci současně, resp. dělat dvě věci současně. A že přeci vidí a slyší? No jistě, ale on neví, že TO vidí nebo slyší. Nikde mu to neuvízne. Tedy pokud to není sex, jídlo, denní tisk.
Mohlo by se zdát, že jsem snad feministka či co. Není tomu tak, ale jsem 18 let vdaná (8+10), takže jsou to léta praxe. Můj druhý manžel má také titul před jménem, ale taky nevidí a neslyší... Klidně koupí autosedačku bez českého návodu. Je fakt, že má i jisté přednosti - někam nás doveze, přiveze nákup. Když mu přesně řeknu souřadnice, tak i ten hřebík zatluče. Ale nesmí to být moc často. Nesmějí se moje požadavky krýt s fotbalovým utkáním nebo zprávami v TV a nesmějí být kladeny o víkendu, kdy je čas projíždět se na kole apod.
Manželky mě jistě rozumějí ...
Shrnutí: chlapi - to je zvláštní sorta lidí, která vyžaduje zvláštní zacházení.
|
| Damila | 
|
(23.7.2006 23:14:32)
Šárko,
neděs mě! Podle toho já bych musela být chlap a můj muž ženou! Já nepotřebuji nábytek ani mít čerstvě vymalováno(ani to neumím udělat), pro mě jsou důležité úplně jiné věci. Můj muž naopak pořád něco vylepšuje, natírá, spravuje....jenže to má tu nevýhodu, že jakákoliv vada (maličký flíček či škrábnutí na zdi) ho naprosto vytáčí a považuje to za naši (mou a dětí) ignoranci a sobectví, že dostatečně neoceňujeme jeho kvality, když si dovolujeme normálně se pohybovat po bytě a používat věci...:-(
Možná je můj muž výjimkou, ale v tom případě jsme oba hříčkou přírody, jelikož i já nejsem "typická ženská". Možná proto jsme se oba našli, abychom zachovali rovnováhu na Zemi... :)))) !!
|
| Šárka, tři děti | •
|
(24.7.2006 1:04:22)
Jo, jsou takové výjimky, o jakých píšeš. Můj nadřízený byl takový puntičkář, že svojí manželce vyčítal, když postavila Sunar ve špajzu "na hlavu". (Rozumíme si - zkrátka na krabičce byl obrázek dítěte a manželka krabičku otevřela obráceně a dítě na Sunaru bylo pak až do spotřebování vzhůru nohama).
A moje kamarádka má taky manžela, který musí mít všechno pintlich, pořád něco dělá. Je to určitě sen mnoha žen (i můj), ale má to svá úskalí a to např., že on takovou činorodost vyžaduje i od ostatních. On má pořád představu, že ta jeho žena (moje kamarádka) jaksi nic nedělá. Přitom ho nikdo nenutí, aby něco dělal, dělá to z vlastní vůle. Prý to zdědil po otci.
Ale upřímně řečeno, ani s jedním z nich bych asi žít nechtěla. To je mi milejší to co mám doma - noviny poházené po zemi, fusekle za křeslem ... No tak jdu a uklidím to, no. Kdybych chtěla, mám denně hádku nejmíň 3x.
Ale no tak to spolknu a je klid. Max. si postěžuju kámošce u kafe. Ale vím, že lepšího bych nenašla, co si budeme povídat.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Alena (1 milenec) | •
|
(18.9.2003 8:26:17)
Já bych si tu pohádku představovala takhle: Rybář chytí zlatou rybku a když má vyslovit přání, přemýšlí, co by asi ženě udělalo radost. Kytka, šaty, lepší dům...? A ať už by to bylo cokoli, až by se vrátil domů a obdaroval ji, byla by šťastná, že na ni někdo myslí, že ji chtěl udělat radost. A smradlavý sud? Na ten by nikdo nemyslel.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)