Kristýna+Robík |
|
(9.9.2003 20:02:58) Henri, říkám si, jak to má ta matka Příroda vymyšlený. Při porodu samy sobě tvrdíme, že tohle už NIKDY, ale v rozmezí pěti minut až pár let po něm už do toho chceme znova...
Nezastírám, že mi ukanula slza. Děkuji za článek a pozdravuj obě děvčátka.
|
Martina |
|
(9.9.2003 22:45:38) Ahoj holciny, mam na vas otazku, ne primo v souvislosti s timto clankem, ktery se mi mimochodem moc libil, ale uz jsem to cetla a sylsela mnohokrat a zajima me, co je na tom pravdy. Snad kazda mamina rika, ze jakmile uvidi svoje dite, polozi ji ho na bricho, je vsechna bolest pryc a ta "hruza" pri porodu zapomenuta. U me to tak nebylo. Rodila jsem do vody a syn my na bricho takrka vyplaval. Kdyz se na to divame zpetne, lepsi a pohodovejsi porod jsme snad ani mit nemohli. Netrvalo to tak dlouho, do porodncie jsme prijeli akorat, nenastrizena, sita jen zevnitr, ze salu jsem sla po svejch, teda podpirana manzelem a sestrou. Prezto jsem manzelovi jeste na porodnim sale rikala, ze tohle uz nikdy vice a jestli dalsi dite, tak leda adoptovat. A tenhle pocit my vydrzel pomerne dlouho, nevim uz presne jak ale par mesicu to urcite bylo. Jsem snad jedina? Nekdy tem recem, ze jakmile uvidite mimi je vsechno zapomenuto, opravdu neverim. Prijde mi to uz trochu jako fraze. Tim nijak nenarazim na Henri, chran buh, mluvim ciste obecne!!!:-) Ted uz je to v pohode, planujeme na pristi rok dalsi mrne. Ale opravdu mi to netravlo jen par vterin, zapomenout na porod a chtit do toho jit hned znova.
|
Sylvie :o) |
|
(9.9.2003 23:06:34) Martino, není to fráze :o) Po obou porodech jsem už na porodním sále probírala s manželem, kdy a jak další dítě :o) Podruhé jsem ještě ani neměla placentu venku, a už jsem vedla řeči, kdy že se dáme do toho kluka :o))) Nevím, u mne to snad ani nesouviselo s bolestí, nebo se zapomenutím na bolest, nebo tak. Spíš jsem měla ten správnej "hormonální koktejl" a vlastně i během porodu jsem i přes bolest byla docela rozchechtaná :o)
s.
|
|
Daniela Lukášek | •
|
(9.9.2003 23:19:50) Ahoj, to víš že nejsi jediná! já měla komplikace celý těhotenství(velkou část v nemocnici), od 1.por.bolestí do porodu skoro dva dny.....přiznám se, že jsem si myslela, že to nepřežiji. A všude kolem mě žádné komplilace. Mimochodem kamarádka měla bezproblému dvojčata a teď když čeká "jenom" jedno, má problémy už od začátku těhotenství. Každopádně přeji všem ten nejhladší průběh těhotenství i samotného porodu. Ahoj Daniela
|
|
Lenka, Gábi 4,5 let | •
|
(10.9.2003 9:09:16) Já jsem asi měla podobné pocity. I když jsem měla jako prvorodička takzvaný "ukázkový porod", do porodnice jsem přijela v půl sedmý ráno a malá se narodila před jedenáctou dopoledne (šitá jsem byla bohužel až za ušima), tak jsem po převozu z porodního sálu na pokoj celý zbytek dne a celou noc přemýšlela o tom, že do tohohle jdou ostatní ženské podruhé dobrovolně. Čas všechno přebolí a člověk zapomene, tedy nezapomene, ale řekne si, že to tu "chvilku" zase znova vydrží. No a jsem právě těhotná podruhé a v únoru už budu moci přispívat do rubriky "Jedno dítě, žádné dítě".
|
Martina |
|
(10.9.2003 13:20:24) My prijeli pred sedmou a malej se narodil za pet devet, byla to fakt rychlovka, rikali mi raketa;-)) Tak jsem rada, ze mel nekdo podobny pocity, opravdu mi to nekdy prijde, ze to nekdo rika jen proto, ze to rikaj vsechny maminy. A jsem rada, ze nejsem jedina ktera prizna, ze to tak neni u vsech:-)
Sylvi tobe teda verim, ze to nebyla fraze:-))
|
|
|
Káča (Radim a Nina) | •
|
(10.9.2003 13:25:16) Martino, i já nepociťovala popsané emoce a ztrátu paměti v oblasti porodních bolestí. Ale již za dva dny po porodu syna jsem uvažovala o druhém dítěti jako něčem možná možném...Za dva roky a dva měsíce na to jsem po narození dcery měla zas pocit, že už nikdy více....Ale teď, když jí máme už skoro 3 měsíce doma si říkám - nebýt to holka, tak do toho jdeme potřetí zase...
|
Martina |
|
(10.9.2003 13:52:48) taky si ted rikam, ze kdyz druhy nebud eholka tak mozna jeste jednou, ale to se uvidi...:-))
|
|
|
16.5Salám&Lajka14 |
|
(10.9.2003 15:40:07) Martino, já sice nepatřím k těm, které by okamžitě po porodu zalila nějaká vlna mateřského blaha, frázi "při pohledu na ten uzlíček štěstí" apod. v mém slovníku nenajdeš... ale o tom, že bydh do toho "nešla znova" jsem vůbec neuvažovala. :o) Měla jsem taky pohodový porod (do vody), od první kontrakce do porodu 4,5 hodiny, 10 minut poté jsem si sama došla do sprchy, pak normálně na pokoj - tamní osazenstvo mi ani nechtělo věřit, že jsem ani ne 2 hodiny po porodu. :o) A je fakt, že - jak píše Henri - když se ty kontrakce místo toho, aby se rozložily do 10 ,12 hodin nakumulují do třech (I. doba porodní 3 hodiny 10 minut), je to celkem síla. Ale je to tak nějak normální, nevím jak to jinak popsat... nepřipadalo mi na tom nic nepřirozenýho, nesnesitelnýho, ani na vteřinu jsem si neříkala "tak tohle už nikdy". Nevím, třeba kdyby byly nějaké komplikace, mluvila bych jinak... člověk nikdy neví. :o)
|
|
Henri Ani/Toni/Šíša/Miki |
|
(10.9.2003 19:00:45) Martino,
samozřejmě, že to neberu osobně, já jsem se po prvním porodu cítila úplně stejně. Kdoví čím to je :-). Ne že bych si říkala už nikdy (věděla jsem, že manžel asi ještě bude chtít aspoň jedno dítě), ale že bych se nemohla dočkat to ne. Ale když to srovnávám, bylo to asi tím, že při prvním porodu jsem se sice účastnila, ale za zuřivé pomoci personálu, byť to vůbec nebylo nutné. Prostě ve Strakonicích se rodí (nebo rodilo dva roky dozadu) způsobem "však mi z vás to mimčo dostanem!!!". Hupla na mě sestra, předtím mě napíchali dolsinem byť jsem je prosila a pak i protestovala, že nechci, Aničku mi ani neukázali, přitom to bylo ukázkové miminko, Apgar 10, růžovoučká, baculaťoučká (čtyřkilová :-), hned jí odnesli, nikdo se mě ani nezeptal, jestli jí chci vidět, jakobych tam já ani nebyla. Samozřejmě, že jsem byla šťastná, že mám miminko, žádná poporodní depka, ale hrrr na další těhotenství se mi hned nechtělo. S Toničkou v Prachaticích to bylo jiné. Ta příšerná kontrakce byla jen jedna a už v průběhu porodu (po ní) jsem si říkala, že je to dobrý, už to bolí "jen" tak normálně. Pak se mě dr. zeptala, jestli jí chci na břicho a to mě hrozně překvapilo, myslela jsem, že to bude jako s Aničkou, že jí bez slova odnesou, že za ní hned budu posílat manžela a já se pokochám až potom, takže jsem nadšeně souhlasila a bylo to hrozně dojemné. Chvilku nám jí s manželem nechali, pak jí sestra vzala, ještě nám ji ukázala "zepředu", protže na tom břichu byla stočená do klubíčka a pak se šla o ní postarat. Pak mi i manžel říkal, že s Toni zacházeli mnohem ohleduplněji než s Aničkou. Tu chudinku hned myli pod vodou, všelijak natahovali jak králíka (cituju), hrkali s ní (cituju), kdežto Toni jen otřeli, sice i změřili, ale jemně, zabalili a byla naše. A tohle všechno tu bolest docela zastíní :-).
|
|
Jana, 2 kluci | •
|
(10.9.2003 19:55:21) Martino, já jsem řikala, že rodit nikdy nebudu už od základky. Po prvnim neplánovanym dítěti jsem svý "už nikdy znovu" řikala ještě pár tejdnů. Po druhym neplánovanym zas. Ale v obou případech jsem taky měla hroznou radost, že už to mam za sebou, takže nějaká euforie se opravdu dostavila :-).
|
Martina |
|
(10.9.2003 20:57:01) Jo, u me se taky dostavila euforie, ze uz to mam za sebou:-))) A to jsme z porodu nemela vuuubec strach, snad jsme se i tesila. Holt jsme nevedela, do ceho jdu, rikala jsme si, ze to snad nemuze bejt tak hrozny. Asi je to taky tim, ze jsem po tom poslednim zatlaceni vytlaceni nejak nevnimala, teda ja jsme vnimala ale oni si mysleli, ze nevnimam, slysela jsem jak nekdo rika, ze jsem v soku, manzel na me promluvil a ja mu normalne odpovedela, v soku jsme nebyla. Ale tak nejak proste jsem asi opravdu prozivala euforiii z toho, ze uz je to za mnou, sestra mi rekla, at si malyho podrzim na brise, ja jsme ho capla, ani jsme se na nej nepodivala. Pak nasledovalo to, ze jsem v soku. Ted me to strasne mrzi a je mi lito, ze jsem si to neuzila ale asi za to ani nemuzu. No uvidime priste, uz vim o cem to je tak snad si to uziju vic:-)
|
Martina |
|
(10.9.2003 20:58:24) Jeste bych chtela dodat, ze ted na porod casto a s laskou vzpominam.
|
|
|
|
Kristýna+Robík |
|
(11.9.2003 23:42:23) Martino, já jsem ve svém příspěvku psala: "v rozmezí pěti minut až několika let..." právě proto, že to zapomínání trvá u každé z nás jinak dlouho. Rodila jsem císařem a vyřízená jsem byla pěkně, takže na nějaké příští jsem v prvních dnech neměla ani pomyšlení. Byla jsem ráda že žijeme - oba. Teď už by pomyšlení bylo, asi tak od Robíkových 18 měsíců, ale zase není na obzoru žádný taťka :-(
|
|
|
|