| hh hh | 
 |
(1.6.2003 21:16:16)
No ono to k oblečení moc nepatří, ale nezapomenu na tyhle chlupatý "potvory" co musel každý na základce mít aby byl in :o) měla jsem všechny druhy a barvy a byla jsem prostě nejlepší. trumfla mně až kámoška která si dovezla z "venku" pruhovanýho.
te´d si s nima hraje dceruška.
8letá neteř mi řekla, že to jsou škaredý hrůzy a proč prý schovávám doma takový škaredý plyšáky :o))
danina
|
| Jana | 
|
(1.6.2003 21:27:40)
Danino,
mončičáky samozřejmě pamatuju. Měla jsem hnědého a dva(!!) pruhované, heč! :o))
Nedavno jsme se o nich bavili s manželem, on vůbec netušil, co to je mončičák. Je jenom o pár let starší, ale když byla éra mončičáků, on už byl na vejšce (a my na základce jsme si s nimi hráli).
J.
|
|
| vcielka | 
|
(1.6.2003 21:53:27)
teda to som sa dobre zasmiala :-)) som rocnik 70, tak si vsetko dobre pamatam. nic viac ma momentalne nenapada, ale monty diky za clanok, super som sa pobavila na nom, aj na reakciach. ale teraz som si spomenula na sveter, ktory sa nosil tiez z madarska, bol taky pleteny a mal 3 farby, modra, biela a kriklavo ruzova. no a ten zeleny ruz, ktory farbil na cerveno, ako tu niekto spominal, ha ha, to ma rozosmialo tusim najviac. koloval po celej triede, potom sme ho od poliakov kupovali pred hotelmi :-)
|
| Ori, 3 děti | 
|
(2.6.2003 12:12:39)
A já neměla ani jednoho-tudíž jsem nebyla in - naši mi tu příšeru odmítali koupit.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(2.6.2003 12:44:28)
Na mončičáky jsem už asi byla stará, když frčeli, ale ségra jich měla snad deset. Modrej byl králíček, ten měl takový úchavtný hnědý kruhy kolem očí, bílá byla kočička... duhovýho taky měla... kde je jim asi konec? Babička "zachránila" jednoho po bratránkovi, dostane ho Stáník, až bude větší. Jo a mončičáci se vozili z MLR. :o)
|
|
| Ja a zase ja | 
|
(2.6.2003 14:13:52)
Holky pamatujete taky na céčka? Přidělaný na poutkách u kalhot atd. :-)))
|
|
|
|
| Martina | 
|
(2.6.2003 14:05:49)
Jojo moncicaci byli super!!!:-) Ja je mela samozrejme taky, zlutyho a bylyho piskaci a pak hnedy ve trech velikostech! Kupodivu je moje maminak pri stehovani nevyhodila (jak to udelala se spoustou mych starych krasnych hracek:-() a cekaj u babicky az bue Matej vetsi a ja si je obcas vemu a zavzpominam na detstvi;-))
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(2.6.2003 14:11:15)
Teď se mi vybavila ještě jedna úžasnost - taštička na krk s obrázkem... byl na ní buď Sandokan nebo nějakej zpěvák, já měla Michala Davida... brrr...:o)))
Pak taky frčely "žraločí zuby" z moduritu na krk, umělohmotné náramky a náušnice "kroužky", taky umělá hmotička...:o)))
|
| Katka,dcera 5 let | •
|
(2.6.2003 14:14:33)
Jo, a na krku se taky nosil retizek s priveskem - ziletkou.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(2.6.2003 14:17:18)
Céčka, jasně... nejlepší byly svítící a průsvitný!
A pamatujete si, jak se nosívala na kalhotách šňůra od telefonu??? Taková barevná nebo průsvitná, taky se to myslím vozilo z Maďarska. Já měla jen ORIGINÁL od telefonu, přinesl to otčím z práce, vyřazovali tam telefony. Bylo to děsný, černá šňůra od telefonu na kalhotách, ale jak jsem z toho byla nadšená! :o)))
A karabinky zavěšený na poutkách...:o)))
|
| Martina J., 33 | 
|
(2.6.2003 14:22:27)
No jasně a na tý šňůře právě ta karabina a skutečně se to vozilo z maďarska
a ještě jeden hit - taška "jezevčík" takový ten válec, co se do něj nic nedalo složit, ale člověk byl "in" ;-)
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(2.6.2003 14:33:16)
Za mého mládí nebylo spektrum populární hudby tak pestré jako dnes. Na tuzemské scéně už sice dlouho křepčili Karel Gott, Helenka Vondráčková či Vašek Neckář, ale ti nás moc neoslovovali, už proto, že byli minimálně tak staří jako naši rodiče. Jedinou výjimkou byl Waldemar Matuška, který nás ovšem začal brát teprve poté, co emigroval do USA. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem navštívila kamarádku Šárku a na stole její sestry Ivy leželo několik magnetofonových kazet s nápisem: „Waldemar Matuška“. Obrátila jsem na Ivu a s dikcí, která v sobě skrývala notný stupeň pohrdání, jsem se jí zeptala: „Ty posloucháš Matušku?“ Iva, rovněž značně pohrdlivě, odvětila s přehledem o čtyři roky staršího děvčete: „Tsss, copak nevíš, že utekl za kopečky?“ Věděla jsem to, hlásili to dokonce v rozhlase a ze seriálu „Chalupáři“, který tehdy zrovna běžel v TV, byla vystřižena jím nazpívaná píseň a nahrazena instrumentální verzí. Nakonec jsem Ivu požádala o zapůjčení Matuškových kazet a obě jsme si v tu chvíli připadaly značně disidentsky a protistátně.
Ještě „disidentštější“ zážitek jsem prožila někdy v šesté nebo sedmé třídě, kdy mi o přestávce spolužačka Sabina důvěrně sdělila, že její bratr sehnal nahrávku Karla Kryla a nabídla mi společný poslech. Nevím přesně, kolik se nás tehdy sdružilo kolem olbřímího kazetového magnetofonu Made in DDR, ale rozhodně jsme tam se Sabinou nebyly samy. Při poslechu písně „Bratříčku, zavírej vrátka“ (Sabininým bratrem jsme byly předem upozorněny, že to je proti těm rusáckejm okupantům) jsem si tajně přála, aby do bytu vtrhla StB a všechny nás zavřela do polepšovny, protože jsem si velmi přála být mučedníkem svědomí. Žel, komunistická tajná policie se stíháním dětí nezabývala a tak toto mé přání zůstalo nevyslyšeno.
Se zahraniční muzikou to bylo ještě horší. Socialistická televize zápaďácké výstřelky příliš nepodporovala, co má paměť sahá, jednou nám odvysílala záznam koncertu Sabriny, což byla zpěvačka sice prsatá, ale nijak zvlášť dobrá – jinak si komunističtí dramaturgové pod pojmem „zahraniční populární hudba“ představovali zásadně jen interprety ze Sovětského svazu, jako byla již zmiňovaná Alla Pugačovová.
V osmdesátých letech byly vlastně jen dva hudební proudy, kterým mládež holdovala: klasický popík a heavy metal. Příznivcům popu se říkalo „veksláci“ a metalistům „somráci“. Zvláštní podskupinou veksláků byli „depešáci“, což byla skupina dosti početná, neboť skupině Depeche Mode bylo umožněno koncertovat léta páně 1988 v Praze a televize občas odvysílala jeden ze tří jejich videoklipů – víc jich k dispozici neměla. Depeche Mode byli v oněch časech skutečně velmi, velmi populární, a to pochopitelně nejen u nás, ale po celém světě.
Somrák nosil dlouhý a velmi často mastný vlas, odrbané džíny, vytahané tričko s pestrým obrázkem, tématicky se vztahujícím k jejich oblíbené skupině (byly to převážně lebky, hnáty a apokalyptické příšery) a neméně odrbanou „džísku“, což byla klasická džínová bunda specifického střihu – nosí se to občas dodnes, ale říká se tomu zřejmě jinak. Poslouchal výhradně heavy metal, což byla hudba, kterou lze výstižně opsat výrazem „řežte, nože“. (Aspoň my tomu tak říkali.)
Vekslák se snažil oblékat podle poslední módy a to nebylo v socialismu vůbec jednoduché. Když náhodou přišly do obchodu džíny, byly to šílené české „Prekony“ nebo o málo lepší maďarské „Yukony“ a ještě se na ně stávaly dlouhé fronty, tudíž se zdaleka nedostalo na každého zájemce. Někdy kolem roku 1987 se objevil velký hit, plísňové džíny (pokud občas zajdete na Wilsonovo nádraží, nosí to hodně bezdomovců, i když v jejich případě se na džínech dá již těžko poznat, zda byly původně plísňové nebo ne, protože jsou pokryty souvislou vrstvou špíny – a je to špína zažraná, se kterou by si neporadil ani nový Persil) a každý toužil po tom je mít, aby byl za frajera. Leč nic takového se běžně zakoupit nedalo. Stánkaři o poutích sice nabízeli něco vzdáleně podobného, ale šlo o lacinou napodobeninu, vzniklou pocákáním normálních džín Savem, což si mohl každý udělat doma sám a ušetřit peníze. Plísňové džíny se ovšem daly zakoupit v Maďarsku a tak každý teenager doma vydíral rodiče, dožadujíc se výletu do Budapešti. Měla jsem tenkrát z pekla štěstí. V zaměstnání mé matky se pořádal zájezd ROH do Györu a protože za rodinné příslušníky se platil pakatel, vzala mne s sebou. Babička byla od té dobroty a dala mi na plísňáky peníze, takže jsem po návratu z Györu mohla spolužáky oslňovat, protože nikdo jiný je zatím neměl. (O pár měsíců později si je někde v Sekesfehérváru ukradla Machi. Původně si je prý chtěla koupit, ale v obchodě nikdo nebyl.)
Neboť sortiment prodejen s oděvy byl zoufale chudý, nezbývalo mládežníkům, toužícím po moderním ohozu, než shánět bony nebo si pomáhat svépomocí. Bony byly zvláštní poukázky, za které se dalo nakupovat v Tuzexu. V Tuzexu se dalo koupit všechno to, co normálně na trhu nebylo, jako žvýkačky s Donaldem nebo magnetofonové kazety BASF a samozřejmě také supermoderní oblečení. Bohužel, bony nedostával socialistický občan jako prémii k výplatě. Vlastnili je pouze ti šťastní, kteří měli příbuzné v devizové cizině anebo pracovali kdekoli mimo republiku – a pak skuteční veksláci.
Skutečný vekslák se od „veksláka“ v našem podání lišil tím, že kšeftoval s bony a byl tím pádem hnusně bohat. Leč skuteční veksláci tvořili jen nepatrný zlomek populace a my ostatní se občas museli uchýlit k improvizacím, pokud jsme chtěli držet krok s módními trendy.
Naše rodina nepatříla k těm, která by lokty rozrážela skrumáž u popelnic (nemluvě o tom, že v reálném socialismu přece nikdo nebyl zas tak úplně chudý), ale k ekonomické elitě jsme také zrovna nepatřili. Kromě toho, nebyli na dostřel žádní emigrantští příbuzní, kteří by sem tam poslali nějaký ten obnošený svetřík, a tak jsem musela v oděvním návrhářství improvizovat i já. Přesněji řečeno nemusela, kdybych byla svolná s tím, že většinu svého dětství prožiji v teplákách.
Tepláky jsem nenáviděla. Každý člověk v nich vypadal jako družstevník, vracející se z jednocení řepy. V lepším případě - ti méně šťastní v nich vypadali jako chovanci ústavu pro mentálně retardované; tuto skupinu tvořili ti, kteří si tepláky sveřepě vytahovali až pod paždí. Nejpříšernější byly ty s lampasem, které měly na konci nohavic přišité gumičky, jimiž se upevňovaly pod patou. I zbrusu nové tepláky měly vytahaná kolena, kousaly a škrábaly jako rozzuřený pitbul a guma strašně škrtila v pase. Soudruzi, kteří plánovali oděvní výrobu, zřejmě pokládali tepláky za sen každého socialistického pubescenta a proto byla tato hrůza takřka jediným běžně dostupným odíváním pro děti a mládež.
Komunistické vlády některých sousedních zemí byly v tomto ohledu daleko liberálnější. Kromě již zmiňovaného Maďarska (MLR), kde se dalo sehnat všechno, se na nákupy jezdívalo také do Polska (PLR) a Německé demokratické republiky (NDR). Také Jugoslávie na tom nebyla stran odívání nejhůře, ale na zájezd do Jugoslávie se dostala jen hrstka vyvolených, neboť z Jugoslávie se nejčastěji prchalo do zemí, v nichž vládl zahnívající imperialismus.
Moje první cesta do socialistického zahraničí vedla do Německé demokratické republiky. Chodila jsem tehdy do čtvrté třídy a na výlet jsem se moc těšila. Jeli jsme tehdy - já, matka a otčím - do Drážďan. Po návštěvě obrazárny Zwinger, která bavila pouze mne, jsme se vydali na nákupy, což bavilo všechny účastníky kromě mne. Matka, obeznámená s tamními poměry, se začala shánět po botách, záclonách a textilu vůbec a zatáhla do svých spádů i mou maličkost. Víceméně proti mé vůli mi koupila manšestrové kalhoty v barvě uleželého hnoje a fialovou halenku s volánkem, která vypadala směšně na každém, komu bylo víc než šest let. Byla jsem znechucená až do chvíle, kdy jsem se dověděla, že zakoupené textilie budeme přes hranice převážet tajně. Pár kilometrů před hranicemi jsme zajeli s autem do lesa, kde na mne matka navlékla hnojné manšestráky a volánkovou halenku, a na tento pašuňk jsem si ještě musela obléknout své původní kalhoty, košili a vestu. Vypadala jsem jako čuník a bylo mi strašlivé horko, takže jsem se potila víc než účastník večírku ve finské sauně - ale na rozdíl od matky a jejího manžela jsem vůbec nebyla nervózní z plánované nelegální akce. Pouze jsem se v duchu modlila, abychom už byli za hranicí a já ze sebe mohla nadbytečný textil servat.
|
| Elsa 40, Tom 10 | 
|
(2.6.2003 15:21:42)
Chacha Monty, ten příspěvek je bezva. Taky jsme lili Savo na džíny, chodili k sousedům, kteří chytali (bídně) polskou TV, na pořad zvaný Videoteka, kde jsme hltali klipy Sabriny, Samanthy Fox, skupiny Europe nebo Falca.
Nedávno nám kamarád vykládal velmi veselou historku, jak coby pubescent byl s rodiči za totáče v NDR. Vlezli do obchodu a zrak je přecházel. Měli tam zboží, které dosud znali jen z Neckermanna nebo Quelle a za celkem příznivé ceny. Takže narvali košíky, u pokladny vystáli půlhodinovou frontu. Při placení vznikl jakýsi problém a protože nikdo z nich neuměl německy, trvalo dost dlouho, než se vysvětlilo, že jsou v jakési obdobě našeho Tuzexu a ceny jsou v západoněmeckých markách. Maminka prý při odchodu plakala, kamarád taky, neboť měl téměř na dosah desky Beatles a Roling Stones.
E.
|
|
| Jarka, dvě dcery | 
|
(2.6.2003 16:21:33)
Monty, moc jsem se pobavila a hezky jsem si početla. Vzpoměla jsem si na svoje školní léta - v 70. letech. To byla taky síla hihi. Tuhá normalizace, fakt jsem chodila tesilkách a v krimplenovejch šatech. Na druhém stupni byl vrchol frajerství sexy triko s krátkým rukávem, navlečené přes košili s obrovským límcem a širkými manžetami, které byly ohrnuty ven. Chodily jsme v tom všechny - lišila se jenom barevná kombinace. Ale stejně na to ráda vzpomínám. Dík za super článek! :o)))
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(2.6.2003 16:50:28)
Jarko, já jsem se jako malá hrozně zajímala o módu (teď už moc ne:o)), tak si pamatuju, jak jsem asi ve čtyřech letech spustila povyk, když mi babička chtěla dát tričko a přes to košili, že se to nosí obráceně. Tak mi dala tričko přes košili a já ve vytahaných teplákách jsem byla opravdu kočka:o). Taky jsem hrozně toužila po šatech s balonkovými rukávy:o).
E.
|
|
|
| Sylva | •
|
(3.6.2003 0:05:44)
Monty, já se bavím, jak už dlouho ne. Nevím, čím se živíš, ale až napíšeš knížku, určitě bude hned rozprodaná. Taky si ji koupím!
|
|
|
|
|
| Gábina | •
|
(2.6.2003 15:36:12)
Vážení a co takhle supr hit Kostka pana Rubika.
Souška mi jí zabavíila a sama si jí pak o přestávce skládala v kabinetu a mi na ní koukali klíčovou dírkou.
|
| Katka, dcera 5 let | •
|
(2.6.2003 15:41:15)
Jo, a k tomu pribyla jeste Rubikova vez s barevnyma kulickama a Rubikuv had.
A co filmy? Napriklad ja jsem videla Pomadu snad dvacetkrat.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(2.6.2003 16:39:34)
Pomádu jsem viděla taky snad dvacetkrát a manželka mého bratrance dostala od někoho z Rakouska(!) tričko s Olivií a Travoltou a nosila ho na doma (!), já na ní pořád tak zbožně koukala, až jí to bylo blbý a to opraný, vytahaný, hnědý triko mi dala:o). Tak jsem pak byla pár dní největší hvězda:o)))).
E.
|
|
|
|
|
|
|
| Berka | •
|
(2.6.2003 15:00:53)
"Víš, co vůbec znamená mončičák?" Tak takhle jsem nedávno dostala svoji ségru. Je jen o 17 měsíců mladší jak já, takže jsme si hrály se stejnýma blbostma. Nevím, zda to je fakt, ale můj "překlad" zní: mon (jako monkey) a chichi (jako že se směje, oni snad pískali, ne?) :-) No, je to blbý, ale ségra mi tenkrát řekla, že se ani nepídila po významu, nebo proč se tak ten plyšák jmenuje. A já taky ne, až nedávno. Hrozně jsme se tomu nasmály......zkuste říkat dokola monchichi, monchichi..........chichichi, chichichi........... :-)
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(2.6.2003 15:04:11)
Není to spíš z francouzštiny - MOU CHOU CHOU? Neumím francouzsky ani zbla, ale MON je můj a CHOU CHOU snad něco jako miláček???
|
| berka | •
|
(2.6.2003 15:30:00)
samo, že ten můj nápad není pravda (opravdu: mon chou-miláček - francouzsky), ale zkrátka u toho byla legrace.
|
|
| Sylvie | 
|
(5.6.2003 18:39:14)
Tak jsem si na chvíli odskočila z chaty domů, a hned musím napsat svůj objev :o) Tchyně má na chatě puzzle s obrázkem mončičáků, ale s těmi pravými, ne těmi napodobeninami :o) A je tam i nápis, takže správně se to píše:
monhchichi - to "h" tam není překlep.
S.
|
|
|
|
| Petra, 2 děti | 
|
(2.6.2003 15:43:00)
No jo, zlatý časy... Když jsem slyšela Vašo Patejdla "Ak nie si moja,..." svíralo se mi srdce. A co teprve Michal David "Neboj se, to neskončí, já se s ničím neloučím..."
K umělohmotným dírkovaným lodičkám taky musel být podobný košík, měla jsem 3 barvy! :-)
Manšestráky zastrčené do shrnutých podkolenek, no jo, to jsme byly krasavice.
Dík za tohle rozptýlení.
|
| Lenelka | 
|
(2.6.2003 16:22:59)
Teda holky, ja se pri teto diskuzi opravdu bavim. Me bylo jenom 10, kdyz se rezim zmenil, takze az takove zazitky nemam. Ale... Moncicaky jsme s brachou meli oba, dodneska je mam schovane a asi si je privezu do UK a pochlubim se :-))) Pavel Hornak, joooo, to byla laska. Popraly jsme se o nej s kamaradkou Vercou snad stokrat! Jine popularni zpevaky jsem poznala pouze diky me o trinact let starsi tete, ktera mi kazetak davala uz na kocarek, kdyz me vozila. Ale zadneho z nich jsem tak nemilovala jako Pavla. Mozna jeste tak Standu Hlozka:-))) S tou umelohmotnou dirkovanou tastickou jsem si sla v sedmi letech pro sve prvni vysvedceni a vyhodila jsem ji teprve pred rokem a neco. Cecek jsem mela tisice, bohuzel se nedochovali, to me mrzi moc.
Ale jak jsem byla tak mala, vubec netusim, kde se vsechny ty poklady kupovaly. Jsem rada, ze jste mi to osvetlily:-))))
|
| markéta | •
|
(30.9.2005 13:00:22)
Pavel Horňák byl moje velká láska. Byl (vlastně pořád je :-)) o pět let starší než já, takže když já byla v osmičce, on šel na vysokou. Plánovala jsem, jak půjdu taky na práva a setkám se tam s ním. Když jsem pak byla na právech taky, vzpomněla jsem si na tenhle můj plán když jsem byla v posledním ročníku (a on tudíž už advokátem) :-))
Do dneška mám jeho lp platňu. Schovám jí pro dceru, myslím, že až jí bude tak deset, mohlo by se jí to líbit. Jen nevím, jestli to ještě budu mít na čem přehrávat :-))
|
| Veronika | •
|
(19.5.2006 21:27:32)
Ahoj, ja som bola na tom podobne, stale zalubena do Pavela Hornaka od prvej triedy zakladnej skoly, ibaze on bol o 8 rokov odo man starsi, no to mi neprekazalo. Hoci boli do mna chlapci zalubeni, ja som chcela len Hornaka....
Preslo ma to az na strednej, vtedy som pochopila, ze sa mi moj sen nikdy nesplni. Nevadi. Rada spominam na tie casy a moji rodicia a znamy, ktori to vedeli sa vzdy radi a mne pobavia.....
|
|
|
|
| Jana |
|
(2.6.2003 16:28:08)
Petro, od Michala Davida "Neboj se, to neskončí, já se s ničím neloučím...". Jmenuje se to "Nejvetsi z nalezu a ztrat" a dodnes je to zlatou skladbou na mem disku :o)
J.
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)