| Ivana, syn 10 měsíců | •
 |
(6.10.2002 11:49:41)
Dobrý den,
mám dotaz na všechny maminky, co mají (nebo budou mít) dvě děti po sobě. Prostě jak to děláte, že jste to druhé dítě chtěli? Já mám jednoho syna, moc ho miluju, vyměnila bych za něj všechno na světě (teď mě asi nejspíš vyhodí z VŠ, ale mně to nevadí, jsem šťastná, že mám svýho broučka). Ale přes to všechno už v žádným případě další dítě nechci. Hrozně se mi změnil názor, když mi bylo 15, tak jsem prohlašovala, že bych v životě na potrat nešla, že je to zabití (samozřejmě jsem svůj názor nevnucovala jiným), tak teď kdybych nedej bože znovu otěhotněla, vůbec bych neváhala na potrat jít (no, možná váhala, ale šla bych). To děcko je prostě taková hokna, že to raději zůstaneme ve třech. Navíc kolik to všechno stojí - když chcete dítěti dát nějaký standard, jet s ním párkrát k moři, našetřit, aby nešel z domu s holým zadkem, tak je rozdíl, jestli kupujete zájezdy tři a ne čtyři, to samý, když šetříte na jeden byt a ne na dva... Mamka mě sice uklidňuje, prý měla stejný pocit, až do bráchových 12 narozenin. Pak si prý teprve uvědomila, že jí doma schází někdo čtvrtý, takže si pořídili mě. Ale já to i tak pořád vidím stejně. Prostě Vás ženský obdivuju, ať už máte to dítě chtěný nebo nechtěný. Sama si to absolutně nedokážu představit. Je fakt, že mám asi dítě trošku jiný než ostatní maminky (vzpomínám si, že když synovi byly 3 měsíce, potkala jsem maminku, s kterou jsem ležela v porodnici, její dítě jenom tak leželo, klidně spalo a ten můj vagabund se už držel kočárku a tak v polosedě se koukal ven. Jak to bylo doma, to raději ani nechci moc popisovat, abych nastávající maminky moc neděsila, ale přesto to zhrnu - manžel přišel domů asi v 18:30 h, já se poprvé najedla, napila a šla na záchod. Opravdu si nedělám srandu.) Musím ale na druhou stranu přiznat, že zatímco ostatní maminky mi říkaly, že je to čím dál tím horší, tak u mého syna je to čím dál tím lepší. Už od něj můžu asi na dvě minuty odejít, atd. Sice teď máme docela problémy s jídlem, ale pořád je to lepší než před tím. (ani nevíte vy maminky, co máte patnáctikilový děcka a v poradně Vám nadávají, že je máte tlustý, ani nevíte, co máte, buďte rády, protože krmit děcko 1,5 hodiny, přitom mu nacpat 3 lžičky, to je vždycky moc i na mě - jsem docela splachovací). Manžel si sice přeje dceru, ale tu si teda bude asi muset pořídit s jinou :-) (když jsme se bavili před svatbou, kolik dětí, chtěl dvě dcery, je to asi sice zvláštní názor chlapa, ale on prohlašuje, že holky jsou chytřejší, proto chce holky). Mám docela dobrý názor sousedky, která má šest dětí - z toho 4 holky a 2 kluky. Říkala, že holky jsou mnohem klidnější, víc spí, líp jí, atd. Tak nevím, myslím, že je to asi dost individuální. Napište mi svůj názor, díky moc.
Ivana
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(6.10.2002 21:50:47)
Ivano,
nezoufej, když čtu Tvůj příspěvek, mám před očima, jak to bylo u nás, když se narodil chlapeček. Já jsem si ale pořád říkala, že chci ještě holčičku, nebo i druhého chlapečka, aby nebyl jedináček, ale zároveň jsem věděla, že na to nemám sílu. Někdy se mi stalo, že jsem ještě v poledne kolem něj lítala " nečesaná nemytá ", bez jídla a když jsme se konečně vyhrabali ven, bylo mi úplně jedno, co má na sobě a nechápala jsem ty nazdobené kočárky a vzorně ležící miminka:o))). Ale od třetího roku ( ve školce )se kluk začal trochu zlepšovat, pár let jsme si relativně " odpočinuli " a holčička se narodila, když bylo synovi 6 a něco. O nic jsme nepřišli, holčička je mnohem hodnější, takže zbyde energie i na bráchu. Taky obdivuju maminky, které mají děti brzy po sobě. Buď jsou ty děti méně náročné, než náš kluk, nebo naopak maminky mají pevné nervy, jsou v kondici a nemusí nikdy spát.Já bych asi zkončila v blázinci. A ještě něco hodně lidí (i já) říká, že když jedno dítě zlobí, druhé je v pohodě, tak neztrácej naději :o))).
E.
|
| Pavla, 2 děti | •
|
(18.10.2002 0:28:09)
Mám dvě holčičky. Dva roky a kousek od sebe. "Když je první tak živá, druhá bude určitě hodná, aby se to vyrovnalo," uklidňovali mě všichni... Obě jsou hyperaktivní (lehce), vzteklé a tvrdohlavé (velmi). Do roku a půl se obě budily až 10x za noc (je to opravdu tak), teď už se to zlepšuje. Obě mají za sebou pár úrazů (šití hlavy, vyražené zuby ap.). Na návštěvy nás zvou už jen opravdu dobří a odolní přátelé. A čůrání umím zadržet také nejméně celý den. Chci tím jen říct, že diagnóza "dvě holčičky" ještě opravdu neznamená klidnou domácnost. PS: Jsem lehce šílená, ale šťastná, spokojená mamula a na potrat bych nešla ani nááááhodou!!!
|
| Ivana, syn 10 měsíců | •
|
(19.10.2002 20:58:37)
Ahoj,
moc, moc Tě obdivuji, zároveň připisuji, že mi teď odpustili 1 chybějící kredit ve škole, takže pokračuji dále, je fakt, že jsem moc ráda... Opravdu by sis pořídila ještě třetí dítě? Nechci být moc vlezlá, ale jak bys řešila nutnost dalšího pokoje, když by to byl kluk?
Ahoj Ivana
|
| Veronika, Votěch-11 měsíců | •
|
(20.10.2002 14:19:41)
Ivano, já chápu, že to nemáš snadné. Studovat VŠ a zároveň pečovat o malé dítě, to nezvládne každý.
Chci reagovat na tvou poslední otázku, byť je adresovaná Pavle. Opravdu si myslíš, že narodí-li se do rodiny další dítě opačného pohlaví, musí se honem pořizovat speciální pokojíček?
Nenapadlo tě někdy, že děti, které vyrůstají v jediném dětském pokoji, jsou třeba skromnější, přizpůsobivější, tolerantnější a já nevím jaké ještě?Pochybuji, že všechny ty modelové rodiny typu máma, táta, holka, kluk vlastní dva dět. pokoje.
Poradila bych ti, abys neřešila nenastalé situace. Budeš mít pak více času na zdárné studium.
Přeji vše dobré. Veronika
|
|
| Dana/2 děti/ | •
|
(21.10.2002 0:44:08)
Ráda bych napsala také svůj názor na tuto diskuzi. 1. Sama mám dvě děti, starší bylo nedonošené dítě s mnoha zdravotními komplikacemi, byla s ním spousta "práce", péče o něj nebyla jednoduchá. V současné době je to dítě zdravé, i když trochu hyperaktivní, prostě takový malý umíněný neposeda. Když jsme se s manželem rozhodovali, zda ještě jedno dítě /chci podotknout, že také nemám vůbec žádné hlídání, ani podporu příbuzných/, nejdůležitější pro nás bylo to, že "jednou" tady na světě nebude sám. Bylo pro nás velmi důležité vytvořit mu posléze jim/rodinné zázemí i do budoucna. Také samozřejmě jsme zvažovali naši finanční situaci, ale vůbec dle mého názoru není tak důležité vybavit dítě po stránce finanční jako spíš mu vytvořit rodinu - mám na mysli sourozence. Myslím, že i když jedináčka nevychováváme k sobeckosti, nerozmazlujeme ho, vždy je to trochu jiné, než když má sourozence, protože spoustu věcí ho okolnosti "nutí" dělat přirozeně. Neumím to přesně vyjádřit, ale doufám, že poznáte, jak to myslím. 2. K tomu pokojíčku. Povedli se nám děti - kluk a holka. Mají jeden pokojíček, už od mala je učíme, že i ten druhý má právo na soukromí. Zatím je to na bázi rozdílných her, ale funguje to, protože "to tak je od malička" a děti to berou jako samozřejmost. Někdy spolu, někdy každý sám, jak mají chutˇ. Je pravda, když starší chce být sám, musím mladší zabavit já, ale naopak to již funguje. Já sama měla dva sourozence a také jsme byli spolu a takhle to fungovalo i u nás. Moje děti nejsou nijak vzorné, kolikrát se hádají a perou, ale to by určitě bylo i v případě samostatného pokoje /jako u mých kamarádek s většími byty/. Jinak já respektuji Váš názor, přeji aby Vaše dítko bylo "stále lepší a lepší". Dana
|
| Ivana, syn 10 měsíců | •
|
(28.10.2002 12:15:26)
Ahoj,
já myslela hlavně v dospívání, jak zajistit pro děti soukromí. Možná nad tím fakt moc přemýšlím, ale nedá mi to. Prostě no jak to napsat, asi to bude nejlepší rovnou... prostě každý "to" od dospívání potřebuje, ať už jde o "samoobsluhu" nebo přímo o milování, myslím, že je opravdu krajně nevhodné mít dospívající děti různého pohlaví v jednom pokoji.
Ahoj Ivana
|
| monire | 
|
(22.2.2004 17:53:42)
Ahoj Ivano,
myslím si, že výraz "krajně nevhodné" je příliš silný. Já jsem sdílela jeden pokoj se svým starším bráchou až do 23 let a taky jsme to přežili, ba co víc, dokonce jsme zůstali oba duševně zdraví :))
Nemůžu říct, že bych nikdy nezatoužila mít vlastní pokoj, ale podobně jako já na tom bylo 90% mých spolužáků, kde taky vzít v paneláku dva pokoje pro děti?! A možná právě proto, mi to nikdy nepřipadalo nějak zvláštní či nevhodné. Jako malé mi to nevadilo vůbec, v pubertě mě to mírně štvalo a když jsme oba začali randit, šlo jen o kompromis a toleranci na obou stranách. Dokonce jsme žili v době bytové krize v tomto pokoji oba i se svými partnery a to byla teprve ta správná sranda! Prostě šla jedna dvojice "spát" o hodinku dřív a druhá měla k dispozici i jiné prostory v bytě (jen pozor na putující, žíznivé rodiče). Vážně to nebyl výrazný problém, dokonce nám ze začátku, po přestěhování do vlastního, bylo s manželem smutno, najednou jsme měli až moc soukromí :)
V současné době máme dům, pro dvě děti by tu vlastní pokoj byl, ale my plánujeme tři, a tak stejně ještě nevím, jak to později vyřešíme. Zatím máme jednoho skřítka, takže času dost :)
|
| Svatka30 | 
|
(23.2.2004 12:50:23)
Naprosto souhlasím.
Manžel sdílel se svou o rok starší sestrou pokoj do 22 let a dokonce měli patrovou postel. Mají mezi sebou moc hezký vztah a dodnes se navštěvují a vzpomínají na jejich hádky z tzv.blbosti. Díky tomu se naučili toleranci a přizpůsobení. Což je mi teď v manželství hodně k užitku.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Martina | •
|
(7.10.2002 22:31:13)
Ahoj Ivo,
je zajímavé, jak nás ty děti změní. Já jsem naopak nikdy nepovažovala potrat za zvlášť velký problém a teď, co mám malou, bych to asi nedokázala, nebo bych si to strašně vyčítala, protože vím, jaký je to báječný človíček. Taky jsem chodila pít, jíst a čurat až když mě navečer táta vystřídal a dodnes nechápu, že cizí miminko nespí a neřve, to totiž neznám, ale trvalo to jen 5 měsíců (a už na to pomalu zapomínám) a teď je to moje sladké zlatíčko. A faldíky jsem na mojí holčičce nikdy neviděla a to se na příkrm nastartovala krásně a baští skvěle. Ale do toho druhého se mi nějak... no nechce, ale už nejsem nejmladší a nerada bych si to pak vyčítala. Takže taky nevím, jak to udělat, abych chtěla.
Ovšem uvažovat už teď, z čeho zaplatím dítěti byt, až vyroste, to mi přijde trochu moc. Taky mám talent na katastrofické scénáře a lámání si hlavy s něčím, co možná ani nenastane, ale tohle bych asi dneska neřešila. Prostě si na něj vydělá nebo si postaví dům, bude přece dobrej nebo dobrá po nás, ne?
Martina
|
| Ivana, syn 10 měsíců | •
|
(28.10.2002 12:28:43)
Ahoj,
právěže moji rodiče mi dali dost peněz (no, co je dneska dost peněz, ale pro mě prostě dost), manžel dostal menší byt, díky tomu si mohl pořídit větší, na který si doplatil, v tom teď žijeme. No a díky tomu jsme si mohli teď koupit novostavbu, kterou si můžou dovolit ostatní tak o deset let později než my. Ale nejde mi o to, abych svýmu dítěti koupila luxusní byt. Jde mi o to, abych svýmu dítěti mohla koupit to, co dostal můj manžel. Prostě vidím, jak jsou na tom ostatní moji vrstevníci, když vypadli z domu "s holým zadkem". Je to strašné, když bydlí s malým děckem v podnájmu nebo u rodičů... Znám taky hodně případů, že se jim (nejen) kvůli tomu rozpadlo manželství... A když nerozpadlo, sami si tak budou moci dovolit svůj vlastní byt v době, kdy by měli mít našetřeno už na byt pro svoje děti a historie se bude opakovat... Nevím, možná to beru moc vážně... Ivana
|
| Káča | •
|
(25.9.2003 15:23:16)
Myslím, že je to trochu přehnané. Kdyby takhle uvažovala moje mamka, asi bysme nikdy nebyly, a nejen my, asi by nebyli ani moji rodiče, atd. Vždycky to přece nějak dopadne, a hlavně, je to potom především problém těch dětí, a ne rodičů.
|
|
|
|
| Jumbová | 
|
(23.2.2004 9:48:01)
Ahojky Ivano,
mé první (vytoužené) dítě se mi narodilo v 21 letech, po té, co jsme se s manželem přestěhovali z Plzně do Brna, tzn. žádní příbuzní, žádné kamarádky, manžel nové místo atd. Naše nadšení z chlapečka se začalo pomalu vytrácet ve chvíli kdy nechtěl spát, jíst, já 14 dnů po porodu přišla o mléko, normální mléko (Sunar) zvracel, 7 denní pobyt v nemocnici a diagnoza alergie na kr.mléko. Pak se to na čas zlepšilo a s nástupen tuhé stravy zase zhoršilo, protože nic nechtěl. A v tu chvíli (Kubíkovi bylo 7 měsíců) jsem zjistila, že čekáme další miminko. ŠOK!!! Mé rozhodnutí bez přemýšlení POTRAT!! 7 měsíců jsem pořádně nespala, nebyla u holiče, nikdo mi Kubu nepohlídal ani na 10 min., žádné kamarádky na pokec, manžel chodil domů až večer. Naštěstí můj manžel mi to tenkrát rozmluvil. Když se Péťa narodil, bylo Kubovi 16 měsíců a musím říct, že byl vzorňák. Na kratší vzdálenosti chodil vzorně za ruku, na delší jsem ho nosila v nosítkách na zádech, v té době už spal sám ve svém pokojíčku a jedl (kromě mléčných výrobků) úplně všechno. No a Petřík byl zase vzorné mimino - kojení v pohodě, v noci celkem spal a jinak klidné, pohodové mimino. A dnes - je jim 5 a 4 roky. Jsou skvělí, tím nechci říct, že nevyvádějí lumpárny, ale to prostě k dětem patří.Myslím, že ani po té hmotné části nestrádají- chodí na kroužky, jezdí s náma na lyže, k moři, do hor, zkrátka jak mě co napadne. Prostě sbalím batoh a někam jedem. Hrozně je miluju!!! Někdy by se láskou snědli a jindy zase s chutí uškrtili. A proto když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak mě slovo POTRAT už vůbec nenapadlo!!!! Kluci se na sourozence moc těší, samozřejmě si přejí sestřičku!!!Tak uvidíme. Měj se fajn Dáda
|
|
|
V její náručí
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)