Katka | •
|
(26.4.2002 2:46:37) Velmi ráda bych napsala o dvou příkladech, které znám ze svého okolí. Mladá maminka se hrozně bála porodu a chtěla v každém případě provést císařský řez, měla však štěstí na opravdu báječného citlivého gynekologa, který se jí celé těhotenství naprosto úžasně věnoval a to zejména po stránce psychologické a její představu narkóza a všechno zaspat jí rozmluvil a přesvědčil ji, že vše společně zvládnou. V den D (porod probíhal v noci) gynekolog za svou pacientkou včas dorazil a vše vypadalo báječně, tatínek maminku uklidňoval, z druhé strany totéž úspěšně dělal pan doktor, vše probíhalo báječně. Maminka úžasně spolupracovala a pan doktor, jak mně později sám řekl měl velmi dobrý pocit, že zabránil zbytečné bezdůvodné operaci mladé zdravé ženy. Tak vše pokračovalo až skoro do konce porodu, najednou však žena naprosto zpanikařila, odmítla jakkoliv spolupracovat, kopala kolem sebe, prostě katastrofa, k tomu dítě v porodních cestách. Nakonec dítě vytáhli a vypadalo vše OK, bohužel právě v oné nešťastné chvilce došlo k trvalému poškození mozku dítěte, takže ona dnes již šestiletá holčička je odkázána na invalidní vozíček. Mimochodem další porod byl již proveden automaticky císařským řezem. A onen mimochodem velmi dobrý, vstřícný a citlivý gynekolog (mimo jiné i výborný operatér) už od té doby v určitých případech na přirozeném porodu za každou cenu netrvá. A jak sám říká, je to jeden z jeho nejhorších zážitků, protože za osud dítěte je vlastně zodpovědný. Ta holčička je moc chytrá, ale na vlastní nohy se nikdy nepostaví.
|
Kateřina | •
|
(26.4.2002 22:22:25) Takže opět je to stará klasika. Vševědoucí doktor přemluvil "pacientku", aby bylo po jeho, a je z toho pěknej malér. Ta budoucí maminka přece chtěla císařský řez. Kdyby jí poslechl, tak mohlo být všechno jinak. Prostě nevěřil jejímu instinktu. K tomu už se nedá nic jiného dodat. Kateřina
|
Petra, syn (14 měs.) | •
|
(27.4.2002 22:45:17) Kateřino, to snad nemyslíš vážně! Já jsem také všema deseti pro přirozené porody, i na těchto stránkách jsem se už zapojila nejméně do dvou diskusí (taky pod článkem Proč nemůže být porodnice totéž co porodní dům - a tam jsou mj. skvělé příspěvky od Sylvie, velmi chytré argumenty pro přirozené porody). Ale ten Tvůj přístup mi připadá poněkud demagogický. V mnoha polemikách se říká také to, že lékaři by ženám měly radit co nejpřirozenější způsoby porodu - před i během samotného porodu. A Ty tvrdíš, že pokud to tento konkrétní udělal, taky to "zvoral"? Na jednu stranu boj za to, aby rodička mohla rozhodovat co nejvíce, na druhou stranu obhajoba ženy, která neuměla převzít zodpovědnost v nejdůležitější chvíli NEJEN svého života, ale i života dítěte. Pokud měla tak panickou hrůzu z porodu, snad měla uvažovat, zda dítě vůbec počít - případně pár let počkat... Nemyslím, že zodpovědný byl ten lékař. Zodpovědnost nese matka, i když to pro ni dnes musí být velmi kruté. Myslela v rozhodující chvílí víc na sebe než na dítě. (Sama jsem neměla zrovna lehký porod, takže to neříkám bez rozvážení - ale myslím, že i kdyby jí připadalo, že umírá, tak kopat kolem sebe je neadekvátní, hysterická reakce.) A pokud byla pevně rozhodnutá rodit císařským řezem, měla si za tím stát. Během 9 měsíců těhotenství se nabídka přirozeného porodu odmítá rozhodně lépe, než v bolestech na porodním lůžku!!
|
Kateřina | •
|
(28.4.2002 0:44:47) Můj příspěvek myslím vážně, i když v tvých očích může být demagogický! Také jsem před pár měsíci porodila a měla a mám z toho takový divný pocit. O všem rozhodoval lékař, který vedl porod, a já snad jako bych tam nebyla. Dítě se narodilo asi z jeho vůle, tak mi to dnes připadá. Byla jsem tam navíc. To mi moc přirozené nepřipadá. A ještě k tomu umírání. Nikdy jsem to "nezkoušela", ale asi bych byla taky hysterická. Prostě někdo nemá tolik sebekontroly (asi jako ty). Zdravím Kateřina
|
Petra | •
|
(28.4.2002 9:54:54) Kateřino, díky za odpověď. Souhlasím s Tebou co se týče přílišného medicínského přístupu v našich porodnicích. Můj dojem z vlastního porodu je trochu podobný. Navíc poté, co si lékařka zavolala na konzultaci staršího doktora, všechno začalo "lítat" a malého ze mě spíš vymáčkli, než že bych ho porodila. Nevím, jestli mám dost sebekontroly. Před porodem jsem si často dělala legraci, že budu ta pravá hysterka. Ale sama sebe jsem překvapila. Snažila jsem se prostě jenom myslet na to, že jsem s každou kontrakcí blíž ke konci, k miminku a že "nevydržet" to nejde - porodit musím. To je podle mě jediná zodpovědnost matky během porodu - myslet na dítě a PORODIT.
|
|
|
Klára, 29. týden, MUDr. | •
|
(28.4.2002 9:53:44) Ahoj Petro i všichni ostatní! Článek o ukradeném porodu je moc hezky napsaný a v mnohém souhlasím, ačkoli já sama bych raději volila lékařsky vedený porod. Je mi 35, čekáme první dítě, a tak si myslím, že účel světí prostředky, raději vydržím na sále s lékařem poblíž a monitorem na břiše, než abych něco riskla. Dřív se rodilo doma, přirozeně, bez doktorů a klystýrů…dobře. Jenže já bych přirozeně nikdy neotěhotněla / naše mimčo je ze zkumavky/ a např. babička mého muže umřela doma při přirozeném porodu jeho mamky…. Já si myslím, že za tou diskuzí o holení a klystýrech se skrývá něco jiného. Je to nezájem o pacienta, to, že jsme všichni většinou jen pojištěnci, anonymní bytosti…Někdo mi tu vyčetl, že vyznávám totalitní způsoby ve zdravotnictví…vůbec je nevyznávám, my je tu ale bohužel pořád máme. A není to v holení…..stejně se většina z nás holí a kdyby bylo potřeba šít, aspoň se to bude líp hojit. Dovolím si přirovnání, doufám, že nikoho nenaštvu: Nedávno jsem jela pozdě večer do Prahy na veterinu s naší fenkou, protože začala kašlat a zvracet, a když jsem přišla večer domů, bylo jasné, že má zánět průdušek zralý na antibiotika. Vlídně nás přijali, hodinu se nám pečlivě věnovali, udělali potřebná vyšetření včetně rentgenu, všechno mi vysvětlili, Sáru zaléčili a poděkovali nám za návštěvu. Byli jsme totiž zákazníci, nikoli pojištěnci. A oni si přáli, aby měli dobré jméno a my i ostatní je navštěvovali dál. Lékař ve státní nemocnici rozhodně nemá žádný zájem, aby přitáhl pacienty – naopak. Pacient, který platí pojištění, tedy ono se mu strhne z platu a on ani neví, kolik a kam…. Tak nemá žádný zájem vědět, co se s jeho penězi děje. Zkuste si nechat udělat výpis od zdravotní pojišťovny, co se s vámi v minulém roce všechno dělalo. Možná zjistíte, že chodíte k soukromým odborníkům o jejichž existenci ani netušíte a zobete drahé léky. Ale všichni se tomu jen pousmějeme, protože nás to nic nestojí. Nechci tady rozpoutat politicko-ekonomickou diskuzi. Jenom si myslím, že by se i do zdravotnictví měla dostat konkurence a boj o pacienta…hned by se k nám na tom sále chovali jinak.
|
Henri Ani/Toni/Šíša/Miki |
|
(6.5.2002 20:19:31) Milá Kláro,
promiň, že tě tituluju, to jenom aby nedošlo k záměně. Především ti chci poblahopřát k tomu štěstí a přeju ti, aby jste to dotáhli do zdárného konce a těšili se ze zdravého, krásného miminka.
Chtěla bych reagovat na jeden tvůj starší příspěvek a konkrétně na tuto část:
"A není to v holení…..stejně se většina z nás holí a kdyby bylo potřeba šít, aspoň se to bude líp hojit. Dovolím si přirovnání, doufám, že nikoho nenaštvu: Nedávno jsem jela pozdě večer do Prahy na veterinu s naší fenkou, protože začala kašlat a zvracet, a když jsem přišla večer domů, bylo jasné, že má zánět průdušek zralý na antibiotika. Vlídně nás přijali, hodinu se nám pečlivě věnovali, udělali potřebná vyšetření včetně rentgenu, všechno mi vysvětlili, Sáru zaléčili a poděkovali nám za návštěvu. Byli jsme totiž zákazníci, nikoli pojištěnci. A oni si přáli, aby měli dobré jméno a my i ostatní je navštěvovali dál. Lékař ve státní nemocnici rozhodně nemá žádný zájem, aby přitáhl pacienty – naopak. Pacient, který platí pojištění, tedy ono se mu strhne z platu a on ani neví, kolik a kam…. Tak nemá žádný zájem vědět, co se s jeho penězi děje. Zkuste si nechat udělat výpis od zdravotní pojišťovny, co se s vámi v minulém roce všechno dělalo. Možná zjistíte, že chodíte k soukromým odborníkům o jejichž existenci ani netušíte a zobete drahé léky. Ale všichni se tomu jen pousmějeme, protože nás to nic nestojí. Nechci tady rozpoutat politicko-ekonomickou diskuzi. Jenom si myslím, že by se i do zdravotnictví měla dostat konkurence a boj o pacienta…hned by se k nám na tom sále chovali jinak."
Nechci tady rozpoutávat politicko-ekonomickou diskuzi, spíš lidsko-soucitnou. Já si hrozně cením lidí, kteří když se pro něco rozhodnou, tak si stojí za svým a pokud změní názor, tak tomu přizpůsobí svoje chování. Abych byla přesnější - bude to znít možná samolibě, bude to chvilku o mně, ale jinej příklad tak zblízka neznám. Já jsem kdysi po diplomce chtěla dělat vědu a učit u nás na fakultě, ale po necelým roce na akademii jsem, hrozně nerada, z ústavu odešla, protože plat jsem měla menší než uklízečka i s rizikovými příplatky. Bylo to převážně kvůli penězům, detailama tady nebudu tapetovat. Jednou jsem se ale rozhodla a i když jsem často neměla daleko od toho abych si tloukla hlavu o zeď (když jsem se musela se zákazníkem bavit o takových blbostech, jestli je ta modrá dostatečně modrá a neměla by být modřejší), tak jsem si řekla - holka vybrala sis to, ten zákazník nemůže za to, že tě to nebaví, on chce po tobě tvoji práci, tak nefňukej. Teď nečekám potlesk. Spíš očekávám, že podobně se budou chovat lékaři k pacientům. Pokud zůstávají ve zdravotnictví i přes špatné platební podmínky, tak se hluboce klaním. Není nic nad nadšence v oboru. Ale pokud se právě kvůli platebním podmínkám chovají špatně k pacientům, kteří sice nejsou zákazníci, ale nemůžou za jejich nesnáze, tak nechápu proč nejdou dělat něco, co by jim víc sypalo a prudí v ordinacích. Plyne mi z toho, že je jejich špatně placená práce pravděpodobně nebaví. Jiná stránka věci je adresné ukazování na problémy ve zdravotnictví, ale nevím proč to má provázet nepříjemný vztah mezi lékařem a pacientem. My přece nemůžeme za to, že vám stát málo platí, jsme na vaší straně. Je to všechno otázka volby. Já jsem si jako doktorand mohla vybrat jestli zůstanu za malej plat a budu dělat práci, která mě dělá šťastnou, nebo dělat práci jinou, lépe placenou ale nemstít se okolí za to, že mě neuspokojuje. Vy, lékaři máte stejnou možnost volby. Jakou možnost volby má pacient, když ve svém okolí nemůže najít vlídného doktora?
|
|
Barča | •
|
(11.5.2002 12:35:42) Kláro, promiń, ale mícháš hrušky s jablkama. Já se například neholím. Je také rozdíl, jestli se oholím z vlastní vůle nebo jsem k tomu zcela zbytečně přinucena českým, rigidním zdravotnickým personálem. Máš pravdu, že ve zdravotnictví vládne totalita a mám dojem, že je i v tobě. Mám v rodině pár lékařů a musím řici, že to co jim vtloukají do hlavy na lékařských fakultách, se mi vůbec nelíbí. Máš dojem, že lékař by neměl pro svou "výjímečnost" podléhat veřejné kontrole a kritice? Mám za sebou porod v jedné pražské porodnici a jsem zhnusena. Jsem zhnusena úrovní porodních asistentek a lékařů.
|
|
|
Tereza | •
|
(8.5.2002 12:50:07) Měla jsem absolutně bezproblémové těhotenství, cvičila jsem, plavala, zdravě jedla, těšila jsem se na co nejpřirozenější porod. Vybrala jsem si soukromou kliniku, jenže tam ohlásili na můj termín malování či co, takže jsem šla k Apolináři a doufala, že to bude tak lidské a intimní, jak jen v daném zařízení možno. Ale pak jsem deset dní přenášela, ubývalo mi plodové vody, vyvstalo podezření na asymetrie v růstu plodu, takže se rozhodli, že mi porod vyvolají. Vyvolávali bez úspěchu tři dny. Měla jsem kontrakce po pěti minutách, které mě normálně bolely, normálně vykreslovaly na monitoru, ale vůbec neotvíraly porodní cesty. Ráno v deset mě lékař poslal rodit (spíš kvůli mému zbožnému přání, než že by nález na to vypadal), večer v šest se malá narodila. Celou dobu jsem byla přivázaná v jedné pozici, připoutaná ke spoustě kabelů a hadiček. Porod nepostupoval, už se chystali na císařský řez. Doporučili mi epidurál, protože už jsem byla v permanentní křeči. Dítě mělo špatné ozvy, moje kontrakce nestály za nic, nastřihnout mě museli a dítě ze mě vyloupli – doktor tahal za hlavu, sestra na mně ležela. Bylo mi to dost jedno. Po těch třech dnech mučení a po tom hrozném strachu už bych jim kývla na cokoliv – záleželo mi jen na tom, abych už to měla za sebou a aby dítě bylo v pořádku. Oholila jsem se sama a klystýr jsem chtěla pro svůj lepší pocit, ale tak jako tak považuji tyto dva body za malichernost. Personál byl laskavý, neřekla bych, že jsem nějak výrazně necitlivá, nestydlivá…, ale nepřihodilo se nic, co by mi vadilo, kdyby se přihodilo, věřím, že bych se dokázala ozvat. Chci tím říct, že až do poslední chvíle nemůžete vědět, jestli váš porod bude stejně bezproblémový jako těhotenství, jestli vám bude příroda nakloněna a jestli vy sama budete v dané chvíli natolik silná, rozhodná, statečná a já nevím co ještě, abyste si porod vedla sama. Při nejlepší vůli jsem nebyla schopná odhadnout, co je teď pro mě a mé dítě nejlepší, bolelo mě i dýchat. Samozřejmě můžeme debatovat, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Při dalším porodu bych chtěla zažít ten zázrak, intimitu a štěstí, jaké slibuje třeba Vrchlabí. Ale na druhou stranu mám dost velký strach, že pokud se něco zvrtne, jako v případě mého prvního porodu, nezvládnu to a z druhé strany nebude vůle sice trapně medicínsky, ale přeci jen ukončit moje trápení.
K jednomu z předchozích příspěvků – nabízí se otázka, zda žena, která přes všechnu péči hysterčí natolik, že svému děťátku způsobí trvalé poškození, má děti mít, resp. má-li je mít právě teď, kdy je tak psychicky rozhozená. Zní to drsně, ale pokud by nebyla v porodnici, která disponuje takovým arzenálem nejrůznějších přístrojů, nebo kdyby rodila o generaci dřív, její dítě by možná nezachránili. Pokud se žena rozhodne být matkou, její zodpovědností a povinností je - když už ne porodit sama aktivně (já to taky nedokázala) - pak tedy neztěžovat práci těm, kteří jí v tom pomáhají. Císařský řez je operace prováděná v případě nutnosti, ne na požádání, to se na mě nezlobte, s tímhle tedy nesouhlasím. Mě nakonec doktor taky porodil „přirozenou cestou“, protože tak je to zkrátka pro dítě i matku nejlepší. Všechny víme, že rodit děti je riskantní, namáhavá a bolestivá záležitost, takže co jiného ta žena čekala? A není to o sebekontrole – ví se přece, že žena při porodu je tak trochu mimo sebe. Hlavně se měla rozhodnout a zabezpečit předem, v porodních bolestech se těžko jasně uvažuje a cizí člověk – byť lékař – těžko posoudí, nakolik je momentální odvaha a sebejistota těhotné opravdová a dá se na ni spolehnout. Mohla třeba požádat o místní znecitlivění, to na přání je a pomůže hodně. Naštěstí mě porod nijak hrozně fyzicky ani psychicky nepoznamenal, i když byl dlouhý, těžký a bolestivý, ale převažující je pocit vděčnosti, že mi lékaři pomohli, když už jsem neměla to štěstí, abych porodila sama a snadno.
Ujišťuji všechny, že nejsem žádná drsňačka a k lékařům mám velmi rezervovaný postoj. Zdá se mi zkrátka jen nefér zpětně hledat chyby na něčem, co mi ve víru událostí připadalo jako normální, dostatečné, nebo co zkrátka nemohlo být jiné, kvůli nepředvídatelným komplikacím. (Článek se mi líbí, je citlivě napsaný a jako pobídku k zamyšlení a co nejzodpovědnějšímu přístupu k věci, jej beru všemi deseti.) Nově nabytá svoboda s sebou také nese větší zodpovědnost za svůj život. Už si přeci můžeme vybrat – gynekologa, mnohde i porodníka, máme k dispozici spoustu informací, na základě kterých se můžeme rozhodnout, v jakém zařízení chceme přivést na svět své dítě, podle toho, přiklání-li se spíš ke klasickým nebo přirozeným metodám, můžeme si vypracovat podrobný porodní plán, dohodnout se s partnerem, jak bude rozhodovat za nás, když toho my nebudeme momentálně schopny, ozvat se, když se nám jakákoliv praktika nepozdává, pokud si opravdu stojíte za svým rozhodnutím, žádný doktor je přeci nemůže změnit, i kdybyste měla podepsat revers…nejsme oběti systému, nechovejme se tak. Když přivedeme na svět dítě, prvních několik mnoho let budeme rozhodovat i za ně a bojovat za jeho blaho – začít hned v porodnici je dobrý start. Měly bychom si taky zamést před vlastním prahem, chceme rodit jako naše prababičky, jenže na to ve spoustě případů nemáme: ty ženy celý život fyzicky pracovaly (a kolik z nás pravidelně aspoň cvičí), průběžně se trénovaly v překonávání bolesti (žádné umrtvovací injekce kvůli vrtání zubu), znaly svoje tělo a uměly mu naslouchat mnohem líp, než my, měly s porodem a vším, co k němu patří alespoň zprostředkovanou zkušenost, než šly samy prvně rodit, děťátka byla drobnější…Jsem pro přirozené porody a obdivuji ženy, které jsou fyzicky schopné a natolik duchapřítomné, aby svůj porod samy řídily. Jsem vděčná za každou pomoc, které se dostane těm ženám, jež nemají to štěstí.
|
Petra, Kryštof | •
|
(8.5.2002 15:26:40) Ahoj Terezo, myslím, že Tvůj příspěvek mluví velmi rozumně. Mě jen mrzí, že ženy, které mají při porodu problémy, mají u nás zajištěnu veškerou péči, ale ty, které chtějí rodit přirozeně, o to musejí téměř žebrat a hádat se. Já rodila také u Apolináře a štve mě, že jsem nedokázala některé zásahy odmítnout... Ale máš pravdu, měly bychom si zamést před vlastním prahem, prostě se ze mě v porodnici stala vyplašená holčička a přes to, jak byl personál milý, jsem nedokázala některé svoje pochybnosti (např. ohledně podání oxytocinu a zaujmutí polohy "ležmo") ventilovat a ptát se, jestli by to nešlo jinak. Pravděpodobně jsem si "mohla sama" i za to zastavení kontrakcí - doma krásné kontrakce, pocit, že je vše jak má být (ani na chvilku jsem si NELEHLA, dokonce ani na bok ne, to by mě při bolesti vůbec nenapadlo - aže byla nesrovnatelně slabší než pak v porodnici!), přišla jsem na 7 cm otevřená, ale v nemocnici - NIC... Psychika, bojím se doktorů a při vstupu do zdravotnického zařízení mi začne bušit srdce, bolet břicho, prostě nervy. Druhá věc je, že můj brouček se rodil trochu jinak (ale FYZIOLOGICKY), což paní doktorka s největší pravděpodobností nepoznala a ta poloha vleže (6 hodin, s kapačkou v ruce) nebyla na tuhle polohu dobrá. Máš pravdu, že bychom měly být svéprávné, ale já prostě nemohla myslet (jak píšeš, bolelo mě i dýchání a hlavně se mi děsně dlouho chtělo tlačit), takže bych potřebovala, aby mi asistentka nebo lékařka samy navrhly, jestli nechci změnit polohu. Našim babičkám - prvorodičkám přece takhle určitě porodní báby pomáhaly, to měly k dispozici - radu, osvědčenou zkušenost.
|
|
Martina | •
|
(9.5.2002 23:39:42) Terezo, jste snad jediná, komu se povedlo v té nekonečné diskusi plné patosu a silných slov trefit hřebík přímo na hlavičku. Díky.
|
|
|
Sofie, těhotná | •
|
(6.7.2007 14:57:58) Petro, nemáš pravdu. Mohl za to ten lékař, v dnešní době když chci císaře, tak může lékař uvést jakýkoli důvod, vždycky se něco najde, je to tak.Já sem tak taky domluvená, něco se vymyslí, abych mohla císařem rodit. Tohle bude mé první a poslední dítě, protože kvůli nemoci si další nemohu dovolit, a nenechám si ho při porodu zmrzačit.!!! Toť můj názor
|
|
|
Irca | •
|
(3.5.2002 17:25:15) Katerino, jsem presvedcena, ze nevis o cem mluvis........ asi tolik, k tve reakci.
|
|
|
|