| Michala | •
 |
(19.4.2002 12:13:11)
I já mám naprosto otřesný zážitek z jednoho vyšetření. Bylo mi dvacet, nebyla to gynekologie, ale rentgenové vyšetření močových cest. Od malička jsem sledována na nenormální funkci ledvin a prošla jsem si už jako dítě spoustou vyšetření. Když jsem ve svých devatenácti přešla na nefrologické oddělení pro dospělé, tak se do toho pan primář pořádně obul (příjemný profesionál se vším všudy). Jal se mě posílat na všechny možná urologická vyšetření. Nejsem citlivka a tak jsem všechny zvládala s přehledem až do osudného dne. Měla jsem jít na vyšetření, ke kterému je třeba rentgen. Takže jsem ve sjednanou hodinu naklusala na příslušné oddělení do nemocnice, vyseděla si dvou hodinovou frontu a nic netušíc naběhla do ordinace. Sestra mi nakázala svléct se celá až na podprsenku a lehnout si na ledový kovový rentgenový stůl. A tak jsem se svlékla, lehla, sestra mě s roztaženýma nohama přikurtovala ke stolu a ležela. Ležela jsem asi tak půl hodiny a nikde nikdo, krom toho, že se občas skrz místnost prohnal nějaký lékař, medik, sestra (byla to průchozí místnost). Když už jsem se zimou doslova klepala a začala se dožadovat nějaké činnosti, tak za mnou přišel hošík o něco málo starší než já a podal mi na přikrytí jakési prostěradlo. Když jsem se na ten hadr podívala zblízka, tak se mi zvedl žaludek. Něčím takovým bych nestírala ani podlahu. Jenže to nejhorší teprve mělo přijít. Asi po třičtvrtě hodině do ordinace přišli dvě ženy a onen mladík (v civilu). Nasměrovali si mě do správné polohy a jedna (zřejmě lékařka, ale nikdo se mi nepředstavil) mi začala vysvětlovat co bude dělat. Řekla mi, že mi musí co nejvíc naplnit močový měchýř, udělat pár snímků a pak udělat ještě pár snímků při jeho vyprazdňování. Raději jsem si pod tím nic nepředstavovala, zaťala zuby a čekala co bude. Pak už se o mě přestali zajímat a dělali pouze svoji práci. Naplnili močový měchýř, udělali pár snímků, pak se mnou celý rentgenový stůl otočili kolmo k podlaze, takže jsem stála, strčili pode mě špinavý kbelík na dlouhé tyči a zaveleli vyprázdnit. Jen jsem němě zírala. Oni zatím všichni tři (ten mladík tam celou dobu pouze stál a díval se) živě diskutovali o kvalitě jídla v místní jídelně. Pak na mě jedna z těch žen houkla, ať dělám. To už jsem měla slzy na krajíčku a hanbou se propadala někam do pekel. Nakonec jsem to zvládla a odměnou mi bylo osvětlení pravé funkce onoho hadru, který mi dali na přikrytí. Otřeli s ním totiž po mě nejprve stůl a po té podlahu a pak ho dali přesně tam, odkud mi ho tem mladík podal. To vyšetření nakonec dopadlo dobře a já už v životě nic takového nehodlám podstoupit. Když jsem šla s výsledky ke svému panu primáři a on mi řekl, že budu muset do nemocnice aby všechna ta vyšetření provedli znovu za hospitalizace (protože když je prý člověk mezi vyšetřeními doma, tak to není průkazné), tak jsem ho pouze požádala o jeho diagnózu a svoji kartu. V životě jsem nezažila větší hanbu a ponížení. Nevím jestli je tohle chování zdravotnického personálu způsobeno tím, že jich je málo, tudíž si je nemocnice drží zuby nehty a oni pak nemají strach, že při nevhodném chování přijdou o práci, ale přála bych těm třem, kteří byli u mého vyšetření aby alespoň jednou v životě zažili to samé. Ještě jsem zapomněla říct, že tohle nepopisuji dávnou historii, ale praktiky v našem zdravotnictví v roce 2000. Přeji všem aby lékaře potřebovali co nejméně.
|
| Stáňa | •
|
(19.4.2002 23:44:38)
Tak přesně tohle vyšetření dělali mé dceři, když jí bylo pět a půl roku, v Thomayerově nemocnici. Ani jsem u ní nebyla a nemohla ji držet za ruku, protože doktoři na nefrologii mi to poměrně podrobně popsali a řekli, že to sice nebolí, ale je to dost nepříjemné a bylo by to pro takhle malé dítě traumatizující, takže nám doporučují narkózu, co vy na to, maminko? A já že narkóza bude lepší, přece nebudeme dítě stresovat. Takže jsem u rentgenu předala jiným doktorům dítě a čekala. Po půlhodině mi vrátili dceru při plném vědomí a říkali: Je to šikovná holčička, tak jsme to zvládli bez narkózy. Co se tam tu půlhodinu dělo,nevím. Kdybych věděla předem, že u toho bude vzhůru, asi bych si prosadila, abych u toho byla.
|
|
| Veronika | •
|
(20.4.2002 8:54:55)
Milá Míšo (a vy všichni další, kteří něco podobného prožili - bohužel věřím, že je nás takových více)! Je to dáno částečně určitě tím, že nemocnice jsou rády za každou ruku, která je ochotna za nízký peníz dělat náročnou práci a trpí tedy každého bez ohledu na jeho chování k pacientům. Jak všichni víme, v době, kdy jsme si byli všichni povinně rovni, slušné chování zrovna nekvetlo, společnost zhrubla a zburanštěla a mnohde v těchto kolejích jedou dál. Ovšem víte, co je nejhorší? Že my pacienti to vlastně podporujeme tím, že si to necháváme líbit. Proč se neozveme? To se ptám i sama za sebe, protože jsem sama v situacích podobných té Vaší jen mlčky žasla a trpěla a pak to všude hrůzostrašně líčila, ale na místě jsem se neohradila. A to je ta chyba! Vždyť co by se mi mohlo stát, kdybych nezdvořilou sestru rázně požádala, ať se mnou jedná slušně? Kdybych si nechala zavolat nadřízeného těch, jejichž jednání mne uráží, a stěžovala si? Kdyby to udělal jen jeden člověk, asi by ho měli za podivína a jen by se bavili na jeho účet, ale kdyby to udělal každý, museli by nejspíš něco změnit. Měli bychom s tím začít!
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)