Názory k článku Ze Slovenska až na konec světa I

K tomuto tématu si prosím najděte na google odkaz na maďarský film "Chudobka", pokud se vám ho podaří vidět, teprve si uvědomíme všichni, že žijeme opravdu snadnější způsob života. To tvrdím přesto, že jsem po hezkém, ne chudém, ale ani ne bohatém dětství materiálně myšleno, žila dlouho v podmínkách, kdy valcha a prádelní hrnec s plínkami na postupně dvě děti byl mým denním chlebem, a docela dlouho, neb mladší syn se narodil s diagnózou Dětská mozková obrna, a je vozíčkář s dalšími průvodními jevy, dnes 35 letý. Postupně jsme se vlastní pílí zmáhali na lepší bydlení, pračku, rádio, televizi, video, DVD, počítače, fotoaparáty, videokameru a pod. dnes "nezbytné" drobnosti. Máme i chalupu, ale tu jsme si zase pořídili až po restituci, po našich předcích, kde se občas rádi vracíme k jednoduššímu, ale fyzicky náročnějšímu způsobu života. Vždycky nám však pomáhal optimismus, víra v v možnost vylepšit, co se dá (ó, jen těch hodin cvičení se synem Vojtovou metodou i jinak, ale zabralo to aspoň), láska ve všech podobách, včetně lásky k našim zvířecím mazlíčkům. Dnes jsme důchodci, ale já ještě přiměřeně pracuji, kdo chce, práci najde , jen se musí dál nebát jít i do kurzů a třeba dojíždět, i když už o holi...Užívám vnoučata od dcery a domácnost mám taky podobnou té její včetně ledničky s mrazákem,myčky, pračky se sušičkou...Když se však něco rozbije, nehroutím se, umím si připravit i dřevo na zatopení v kachlových kamnech a uvařit na něm (to na chalupě, kde je opravář na delší "lokte").Vnoučata to budou umět také, to je v naší rodině tradicí, mít sice vymoženosti, ale za prvé si na ně umět vydělat, a za druhé znát vše i tak, abych mohl žít aspoň chvíli i bez nich. Jsou sice některé situace v životě, které nemůžeme ovlivnit podle přání i zdravého rozumu, ale zmírnit je můžeme, třeba s humorem, byť někdy šibeničním.

taky si myslím, že moc toho krásného nebylo. Moje babi, ročník 22, taky vzpomíná jen na to, jak byli chudobní a jak pořád dřeli. A ona vlastně celý život, protože ji ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Druhá babička měla do 19 let 3 děti a vážně nemocného manžela.... kolikrát, když se jí ptám, jak to dělala ona (když se mi dítě totálně prokadilo do kočáru apod.), vidím, jak se ještě dodatečně otřásá.....

Musely žít tak jak žily, protože nevěděly, že by to mohlo být i jiné. Ale věřte mi, že by taky klidně sáhly po papírových plenkách, automatické pračce, myčce nebo paní na úklid. A jak rády. I když třeba tvrdí něco jiného.

Hanko, přesně. Dneska si ještě mámy stěžují, jako jsou i se vší technikou přetížené, když se mají postarat o jedno malé dítě. To si vždycky vzpomenu na svou tetu, která jela 2 dny po porodu s kravským potahem sekat louku a sušit seno, protože nikdo jiný zdatný doma nebyl. Říkala, že ji bolelo celé tělo, mlíko pro dítě neměla, protože dřela jako kůň. Dítě proto vyrostlo na mléce kozím. Oproti našim předkům se dneska máme jak prasata v žitě. Mně bohatě stačí, když třeba moje mamka vyvařovala plíny v prádelňáku na sporáku. My je už naházely do automatické pračky a víc jsme neřešily. Já bych něco podobného zažít nechtěla.
Jak se ten svět za posledních 50-60 let v oblasti techniky v domácnosti změnil k lepšímu!

Měly to být padáky spojenců, myslím, že briské. Stalo se to na území tehdejšího Slovenského štátu právě v té podunajské nížině,myslím, ale to si opravdu nejsem na 100% jistá, že v obci Orechová Potoň. Tam totiž babička s dědou žili, než je tedy Gottwald nechal přemístit do Čech (počešťování Maďarů, děda byl z města Györ - mimochodem vnuk velmi slavného zbojníka jménem Rózsa Sándor - a babička byla z Pešti). Po svatbě se přestěhovali právě na Slovensko. Po intervenci u Gottwalda se vrátili konečně po dvou letech na Slovensko, ale hospodářství už neměli, tak začali zase tvrdě pracovat a postupně si koupili nové pole apod. Než jim tedy pole a krávy vzalo JZD...

Zajímavé nakladatelství vydávající podobné vzpomínky na 20.století je nakladatelství pana Zdeňka Susy - www.susa.cz. Zkuste to :)