Názory k článku Jak mluvit o tom, že nemůžu mít děti?

Já také na mimi čekala nějaký čas. Nám naštěstí pomohlo jen hormonální nakopnutí vaječníků a bylo to. Také mně v práci za zády tvrdili - tedy spíš tvrdily - že jsem byla na umělým atp. Nějak dámy nechápaly, že ač jsem s otěhotněním měla problémy, tak se nakonec zdařilo přirozeně. To mi bylo 35, když jsem otěhotněla i porodila. Po dvou letech jsme chtěli druhé. Zkoušeli jsme to přirozeně a nic. Pak kolem třetích narozenin naší dcery jsem prošla IVF, ale neúspěšně.
S mužem a dcerkou jsme vyrazili následně na dovolenou do Egypta. Nevím, co víc zapůsobilo, zda hormony před IVF či vypnutí hlavy a smiřování se s faktem, že další mimi asi nebude nebo příjemné usmiřování po velké hádce s mužem - ale zkrátka domů jsme se vrátili s fazolkou v bříšku. V září se nám narodil krásný chlapeček.
Takže to nevzdávej. Za měsíc mi bude 40, ale přesto se cítím v pohodě a plná sil. (I přes nedávné neštovice obou dětí i přes současnou angínu holčičky.)

no tak to je super

no neřekla bych, že děti jen zatím nechce. to by asi nebyl problém to říct. myslím, že chce a pobyt s dětmi ji nějak zraňuje a reaguje ne iedálně pro okolí, totiž moc se mi nelíbí schazovat proházky s dětmi. já bych řekla, že děkuji, ale že se mi nechce na podobné akce a jakékoli další pídění z druhé strany bych poažovala za netaktní. jenže možná má s netaktností už svoje zkušenosti a tak reaguje takto.

S tím naprosto souhlasím, když není jasný důvod, vlastně tu není to jednoznačné "nikdy" - a to je zničující. Protože: co kdyby přeci jen...

Milko, víš, ono se nadarmo neříká, že člověk nemá soudit toho druhého, pokud nestojí na jeho místě...

Tohle si musíš prožít a pak někomu radit. Ona to není žádná sranda! Nejdřív se pereš s myšlenkou ty sama, pak se musí překonat bariéra mezi partnery a pak je tady rodina a okolí. A můžu ti říct, že i zmínka o čemkoli ohledně dětí, může ukrutně zranit a dlouho bolet.

Máš pravdu, nic na tom není, tak proč to neříct, ale každý prostě nemá náladu se konkrétně s tímhle hodně intimním problémem někomu svěřovat. A navíc... pokud už někomu řekneš, že ten problém tady je, VŽDYCKY se najde x lidí, kteří tě začnou zpovídat a tahat z tebe podrobnější info.

No, my s tím dlouho bojovali. Nechodím na srazy ze škol, nechodím ani na pracovní "dýchánky" kolegyň s dětmi, protože tam prostě jsem out. S manželem jsme po letech došli k závěru, resp. já ho přemluvila, aby to naopak každému hned řekl, pokud se začnou lidi ptát. A jeto tak, jsou ti, kteří se už dál neptají a pak ti, kteří začnou šťourat...

A za mě musím říct, že bych radši znala příčinu tohoto problému, vědět, že to prostě nepůjde a proč, než do nekonečna zkoušet každý měsíc psychiku a tajně doufat, že tentokrát to možná vyjde...