Názory k článku Příliš mnoho lásky?

Tohle přesně znám a naštěstí to mám už za sebou,po 13-tiletém vztahu a se dvěma dětmi jsem půl roku "šťastně" rozvedená.Manžel byl hodně velký flegmatik a navíc rád popíjel.Jen mi musel jiný chlap otevřít oči a ukázat,že nejsem na světě jen proto,abych to tu už jen doklepala do důchodu a udržela dětem zdání naprosto nefungující rodiny.Že za něco stojím!Doufám,že to Eva nevzdá...

Ano, i to se může stát, že je to opravdu "vina" manžela. Sama jsem měla manžela-psychického tyrana (neskutečně žárlivé scény na prátele, na rodinu, omezování osobní svobody, nadávky, dělal si ze mě služku, lhaní, žádná pomoc atd...). Já jsem se lásku dávat snažila, ale všechno bylo na nic. Když jsem se konmečně rozhodla odejít, bylo to jako vylézt po letech z hrobu do života. Nikdy jsem rozvodu nelitovala, bylo to moje nejlepší životní rozhodnutí. Děti tím samozřejmě zraněny byly, ale bylo to pro ně menší zlo. Samy v manželství velmi trpěly - hádkami a mým špatným psychickým stavem. Po rozchodu se srovnaly a rozkvetly. A nakonec po 10ti letech je i jejich otec lepším člověkem - pomohlo to i jemu - že se konečně začal o ně zajímat a starat. Když je měl doma, tak na ně zvysoka kašlal.
Moc se mi líbí rada jednoho buddhisty: "Manželství má být trvalé. Ale dává-li dlopuhodobě jen jeden z partnerů, nemá smysl v tom pokračovat. Měl svou šanci..."
Teď žiji v novém manželství (už déle než v tom prvním) a je to také těžké (vždy si totiž vyberu manžela více méně podle svého despotického otce), ale s tím prvním se to absolutně nedá srovnávat. I když jsou někdy těžkosti, jsme rovnocenní partneři a hlavně, můžu být sama sebou. To je důležité. Neztratit sama sebe. A za to jsem manželovi hrozně vděčná.

Prošla jsem si obdobím, kdy jsem proživala něco podobného, i když možná ne v takové intenzitě. Ačkoliv mě můj muž na počátku spíše obdivoval, , po narození dcery se to změnilo - jako by měl pocit, že mě má jistou a může si dovolovat. Začal mě ponižovat, byl na mě dost hnusnej, ale přitom vůbec neměl pocit, že by dělal něco špatně. Občas sice uznal, že něco přehnal (když už to bylo do očí bijící), ale k žádné změně to nevedlo. Pomohlo až to, když jsem se změnila já. Zjistila jsem totiž, že stačí, když prostě v konfliktních situacích uděláš cokoliv jinak, co změní zaběhnutý model, tvému protějšku nezbyde, než na to nějak reagovat, a celá situace se rázem posune úplně jinam. Ani dneska sice nejsme bez problémů, ale s tímto konkrétním už nezápasím. Ne, že by to občas na mě nezkoušel, ale naučila jsem se to zarazit hned na začátku. Zde je pár mých rad - neříkám, že budou stoprocentně fungovat (nejsem psycholog), ale určitě stojí aspoň za zamyšlení.
1) Nesnaž se mu dokazovat, že jsi dobrá, tím jenom potvrzuješ jeho status toho, kdo má nad tebou převahu. Ty sama musíš být měřítkem své spokojenosti sama se sebou.
2) Nechovej se jako oběť, tím ho jen provokuješ, aby se k tobě choval jako agresor.
3) Konroluj své emoce. To ovšem neznamená cítit se strašně, ale nedat to najevo - ty se nesmíš cítit strašně. NIkdo nepochybujej o tom, že jeho chování je za hranicí, musíš však přijmout myšlenku, že ty sama jsi zodpovědná za to, jaké pocity v tobě jeho chování vyvolá. Můžeš z toho být zoufalá a nešťastná, ale stejně tak tě to může nechat v klidu. Věř mi, že to není jen fantasmagorická teorie. Chce to trochu tréninku, ale dá se to naučit - chce to prostě v kritických okamžicích zapojit rozum odpoutat se od vlastního rozháraného nitra a podívat se na sebe acelou situaci jakoby z vnějšku.
4)Dělej cokoliv jinak - já zjistila, že nepomůže ani pláč a výčitky, ani protiútok: obojí skončilo vždycky stejným schématem, ze kterého já vyšla jako poražená. Naopak mi pomohlo, když jsem jakýkoliv náznak agrese a ponižování jemně převedla v milý, neútočný humor. Opět podotýkám, že to neznamená, že on je v právu. Pouze to naruší dané stereotypy a přiměje ho to reagovat jinak.
Rozvod by měl být až poslední řešení, ale poku nic nepomůže, určitě stojí za to nad ním uvažovat - už jenom proto, že tě jinak za pár let začnou úplně stejně ponižovat i tvoje děti.

Znam ty pocity, zazila jsem neco podobneho. Musela prijit manzelska krize, poradna a premysleni jak dal...po kterem jsme se s manzelem rozhodli znovu jeden pro druheho, zacali oba na sobe pracovat. Oba se museli zmenit. I kdyz se to tak zdalo, nebylo vsechno jen jeho chyba. I ja musela neco zmenit a mit pro nej vic pochopeni. A veci se zacali menit. Mame novy zacatek a moc se snazime, abychom nesjeli do starych koleji. Tim jsem chtela rict, ze I tyhle veci muzou svym zpusobem pomoct a nemusi znamenat konec.

Ivo, strasne krasne jsi to napsala! Velmi vystizne, diky!