Názory k článku Příběh o odmítnutí amniocentézy s dobrým koncem

Děvčata,
musím se přidat k této diskuzi.

Můj první, desetiletý syn má LMD, ADHD. Mnoho problémů, běhání po psychologii, neurologii, eeg a tak dále. Prošli jsme vším, od agresivity, po jeho výroky, že jsme hnusní, zlí, nejhorší, po výroky typu, že chce být mrtvý...
Nebudu rozepisovat, jak moc je to těžké a složité a co taková výchova obnáší.
Ale JE ZDRAVÝ. Co to je ADHD, pouhé nic proti tělesnému či mentálnímu postižení.

S oběma syny jsem byla na odběru plodové vody. S prvním jsem dva měsíce čekala na výsledky, pološílená strachy. Na genetice mi rovnou řekli, ať se připravím na postižené dítě a ZDA JSEM JAKO SCHOPNÁ SE O NĚJ STARAT??? LASKAVĚ SI TO ROZMYSLETE, AŤ STIHNETE JÍT NA POTRAT!!

PO AMnio jsem měla šílené křeče dva dny, brečela jsem bolestí a myslela, že prostě potratím.
Po dvou měsících nekonečného šílenství a strachu jsem se dozvěděla, že muj syn je zcela zdravý.
Jak se asi vyvíjelo mé miminko, když jeho matka byla strachem bez sebe, v šíleném stresu, pominu-li mé okolí, od příbuzných po přátele, kteří do mě "hučeli", že je snad JASNÉ, že bych si ho nechala vzít!!!

Můj druhý syn měl šílené riziko Downova syndromu, poslali mě na Amnio okamžitě do druhé budovy. De facto mě k tomu přinutili a já jako ovce, šílená strachy, jsem šla a dělala, co mi říkali.
Nastalo deja vu, stejné, šílené křeče, které trvaly skoro dva dny.
Modlila jsem se (ač nevěřím v Boha), aby byl malý v pořádku.
Po milionech vyšetření se zjistilo, že můj druhorozený syn je zcela zdráv. A já zase žila měsíc v neskutečném stresu.

Můj překrásný syn, zcela zdravý, zemřel měsíc před porodem.

Nemohu vysvětlit, ani popsat, co to s člověkem udělá, protože, kdyz jsem ho chovala v naruci a libala jeho tvar, zemřela jsem společně s ním.

Dala bych cokoli, abych zemřela já a ne on.
Dala bych cokoli, aby byl můj syn postižený. Ale aby žil.
Dala bych cokoli za to, chovat ho v mé náruči a vozit ho třeba na vozíku, ale vidět jeho úsměv a cítit vůni jeho kůže.

Věřte mi, že už mě nikdy, nikdo k odběru plodovky nedonutí.
Skutečně byste nemohly mít doma postižené dítě?
DOkázaly byste nechat Vaše dítě dobrovolně zabít poté, co byste jedno pohřbily pod hromadu kamenů a chodily plakat na jeho hrob?
DOkázaly byste to s klidným svědomím udělat?

Pokud bych měla postižené dítě, opravdu by trpělo jiné či další sourozenci? Čím? ŽE by kolem sebe viděli handicap? Že by se museli zapojit? Že by si uvědomili o to víc hodnotu života? Že by se k lidem s postižením chovali "normálně"?

Když mé dítě skočí po hlavě do vody a zůstane do smrti postižený, také se ho nějakým způsobem zbavím? Protože by další děti trpěly??

NIKDY nemůžeme vědět, co přijde.
Člověk musí změnit svůj život, to ano.
Ale každý má právo na lásku.

MOžná nesouhlasíte, ale tohle je můj názor.

POkud by Vás zajímal celý muj příběh, podívejte se na nenarozenemiminko.cz.

já myslím, že nejsi z pravěku, prostě jen máš svůj názor a já ho s tebou sdílím. je to každýho věc. Včera jsem sledovala jeden dokument o ženě, která měla při první těhu špatné triply a nakonec byl chlapeček zdravý, jen má jednu ledvinu, ale plně funkční. Když byla těhotná podruhé, odmítla tripl test, protože se prý nechtěla stresovat a když se holčička narodila, zjistilo se, že má DS. A docela mě rozčílilo, že pak ta ženská sedí jak uzlíček neštěstí a brečí do kamery, co jí to vlastně potkalo. Ale pak zase tvrdí, že by si jí stejně nechala, i kdyby to věděla. Tak co si o tom pak má člověk myslet, buďto jsem rozhodnutá, že to tak chci, ale pak si nemůžu stěžovat, pokud to nechci, mám volbu. Já osobně nejspíš půjdu na amnio i v případě dalšího těhu a znám plno žen, které šly dobrovolně, i když nemusely. Taky se na to dívám tak, že dokud nedržím miminko v náručí, můžu se vlastně rozhodnou jakkoli, je to pak sice smutné, když už cítíte pohyby a najednou se to zkrátka ukončí, ale rozhodně to není o sobeckosti matky. Vždyť ty děti jsou na světě chudáci.

tak to je nás více, já jsem ve Španělsku, triple test mi vyšel dobře, nicmene na utz ve 20tt mi mimču odhlalili dve cysty v hlave, taky neco u srdička a malou dilataci ledviny, tak jsem dnes byla na odběru plodovky a za tyden se dozvim víc. mam čtyřleteho zdraveho krasneho kluka, neumim si představit dítě jinak. a taky to, jak by to ovlivnilo cely budoucí život naší rodiny, y meho zdravého syna...ty úvahy maminek, ktere jsou 100% rozhodnuty si díte s downem nechat, taky moc nechapu. to že nekde nejaka Deniska s DS vydala kuchařku neznamena že jeji dite s tímto postiženim by bylo stejne užasne, forem postižení je spousta, pro mě cokoliv kde je duševni porucha nepřipada v úvahu, v přirodě slabí jedinci také nepřeživaj, je to daný přírodou odjakživa a nasilim a vědomě si takovéto nezdravé dítě pořidit, to je u mně hloupost.jsem rada že jem na amniocentezu šla, a budu věřit, že vše dopadne dobře:))

Nesmysl. Co myslíte tou důstojnou smrtí - potrat resp. inijekce a následný porod mrtvého dítěte (plodu), které ani nepohřbí? To není důstojné. Tento Váš názor je VELMI nebezpečný, závání to, tím, že se budeme zbavovat lidí, kteří dle Vašich slov nemohou "žít plnohodnotný život", hlavně aby měli důstojnou smrt (a kdo určí kde je hranice mezi těmi, kteří mohou a nemohou žít plnohodnotný život, dost relativní ne? ) Co třeba vozíčkáři, mají plnohodnotný život? Já myslím že mohou mít. Zeptejte se - když se oháníte svými znalostmi o novodobých koncetrácích a životu postižených - zda některý člověk s Downovým syndromem nechce žít. Važte slova.

Nikdo z nás si nepřeje, aby se mu narodilo postižené dítě. Kdyby mi osobně hrozilo z tripple testu podezření na postižení dítěte, tak bych na potrat nešla. Vím, že by to bylo asi hrozně těžké, pro mě i pro manžela se s takovou situací smířit, ale na druhou stranu - jednalo by přece o NAŠE dítě. A sáhnout mu na život jen proto, že by mohlo být postižené... Proto bych se v první řadě snažila na ně dívat jako na naše dítě a v další řadě až na to, že může být postižené.
Kdyby mě chtěl manžel kvůli tomu opustit - tak upřímně řečeno - zač by stál takový manžel? Naštěstí takový není
Jinak tripple test jsem odmítla právě kvůli tomu, abych se v případě nějaké odchylky nemusela celou dobu těhotenství stresovat.