Názory k článku Cesta za šťastným úsměvem II

Mě rodiče taky vedli k tomu, abych koukala na to, co má člověk v hlavě (a ne na hlavě), je to správná cesta. Přeji hodně štěstí a jsem si jistá, že vše statečně zvládnete. O roštěpu bříška slyším poprvé, i když jsem věděla, že roštěp může být na více místech. Je to zajímavý.

O tom jsem nevěděla, to je zajímavý, ale s rozhodováním o tom, jestli jít na potrat, nebo ne, tohle nemá co do činění. I když je to nová informace (pro mě) o roštěpech - jak jsem říkala, o roštěpu páteře já skutečně moc nevím, jen to, že to může být pěkný průšvih, když je v té nejhorší formě.

Krásný. Mluvíš mi z duše ...

To je sakra rozdíl, jestli má mít dítě roštěp rtu a patra nebo roštěp páteře. Jednu holku s roštěpem páteře jsem poznala, ale i přes to, že žila, tak většinu času po nemocnicích, i když celkem normální život (na vozíčku), ale co vím, tak většina roštěpů páteře je neslučitelná se životem.

Taky jsem "roštěpáček". A když čtu některé názory, jsem ráda, že jsem se narodila už před 33 lety, a mí rodiče o roštěpu předem nevěděli, i když si nemyslím, že by zrovna oni šli na potrat.
Ani si nepamatuji, na kolika operacích jsem přesně byla, bylo to něco mezi 12 a 15. Vždy jsem měla štěstí a narazila na dobré lékaře a zdravotnický personál - a že jsem jich ve Vinohradské nemocnici za tu dobu potkala hodně. Pamatuji se, že jako malá jsem byla velice statečná, a vše jsem snášela dobře - přestože se to s dnešní dobou nedá srovnávat, protože každá operace vyžadovala 2-3 týdenní hospitalizaci na dětském oddělení, kam nesměly návštěvy, takže to pro nás bylo opravdu krušné - 3 týdny nevidět rodiče! Když jsem byla větší, věděla jsem, že nemáme penízky nazbyt a ze 100 km vzdáleného bydliště by za mnou naši stejně jezdit nemohli, takže jsem to snášela líp. Zato operací jsem se bála víc a víc, čím jsem byla starší, a vzpomínala na to, jaká jsem byla ve 4 letech hrdinka.
Nutno ještě podotknout, že mám oboustranný roštěp rtu i patra, a také mám dispozici ke špatnému hojení jizev, takže na mně ty dvě "čárky" pod nosem budou znát vždycky.
Když přemýšlím o svém dětství, nejhorší to bylo na základce a střední škole (děti umí být opravdu zlí), což vyvrcholilo pubertou, to jsem někdy měla pocit, že bych se přemísťovala radši kanálama. Snažila jsem se na tom najít také něco dobrého, a tak jsem to brala i jako filtr na "lidskou blbost". Po dosažení plnoletosti jsem se setkala už s minimem lidí, kteří by mi tuto vadu na mém obličeji připomněli. V práci ani v osobním životě mi to rozhodně nevadí, a myslím, že žiji poměrně plnohodnotně. Mám dvě zdravé děti - samozřejmě, že jsem v těhotenství trnula strachy, aby po mně nezdědili roštěp, každý si přeje mít pro své děti život co nejjednodušší. Řešila jsem to konzultací na genetice půl roku před plánovaným otěhotněním. Rady, které jsem tenkrát obdržela jsem do puntíku uposlechla, a obě početí opravdu plánovala, (včetně kyseliny listové 3 měs.před otěhotněním, těhotenských vitamínů a vyhýbání se v 1.trimestru všem možným rizikovým faktorům, jako je vit.A, různé chemikálie, teplé koupele, ...), byla jsem poučena, že roštěp rtu a patra může vzniknout již okolo 30. dne těhotenství, což většina žen ještě ani neví, že je těhotná. V obou těhotenstvích jsem byla ve 20 tt. na genetické konzultaci, kde jsem se dozvěděla, že jsou děti zdravé.
Chci dodat trošku optimismu maminkám dětí s roštěpem tím, že dnes už je přeci jenom lékařská věda o 33 let vyspělejší, než byla za mně, a hlavně Vaše děti nemusí trpět dlouhým oddělením od rodičů při hospitalizaci, což bylo pro mě tenkrát nejtěžší. Věděla jsem, že kdyby se mi mělo narodit dítě s roštěpem, rozhodně bych ho chtěla, a snažila se ho podržet svými zkušenostmi.