Názory k článku Nepřechvalte ho!

možná mám špatný srovnávací vzorek, ale moje děti jsou sociálně o něco slabší než vrstevníci. Přesto jsou na tom víc než dobře s intelektem.
Když je nepochválím, tak jim to prostě nedojde, jim nějaký obecný náznak nestačí a uznání potřebují, jako každý jiný člověk.
Ony se ty děti musí totiž naučit, že něco je dobře odvedená práce a z té mají mít radost, ale když jim to neřeknu, mým opravdu přímo a doslova, tak jim to nedojde a netuší, z čeho by mohli mít radost a na co mají být hrdí.
Jsou sice sociálně pozadu, ale tím stejným si prochází všechny děti, většinou teda asi dřív než ty moje. Mají zpoždění pár let :))
takže když nepochválím je, je to jako bych nepochválila právě asi 5-7 leté děti, ty podle RaR není vhodný chválit. A meší taky ne, aby nebyly závislý na pochvale
Ale jak ty děti zjistí, že udělaly správnou věc? jak se naučí být hrdí na svůj výkon a pyšní sami na sebe, mít patřičný zdravý sebevědomí pramenící z jistoty, než kjdyž budou naučení poznat to, co je správně? samotným jim to fakt dojít nemůže

asi u těch lentilek byh to také viděla na fifti fifti, ale je spousta věcí kde fifti fiti nemusí být vůbec spravedlivé.
no a k článku mi nějak tak postupně vychází že zlatá střední cesta je zlaté pravidlo a většinou funguje. jednu z posledních knížek o výchově jsem si četla RaR a ta mě dala odpovědi na dost věcí i pro mne samou (viz pochvala. jak jsem závislá na to co řekne mamka a ostatní a mnohem více jsem začala přemýšlet a co já. ja to vidím já, jsem sama spokojená se svými výsledky. co se mi povedlo a kde budu muset přidat atp. možná vám to přijde samozřemé, ale myslím že výchovné metody cukru a biče - tam patří i přemíra toho pozitivna, dnes a autoritativní výchova naší generace nevychovávázdravě sebevědomé jedince a Myss to popsala jasně :"Zkuste to u dospělých-udělají za pochvalu všechno!Každý chce být pochválen"

snížit sebevědomí umí škola i dítěti nadanému - je totiž jiné než průměr a školy si s tím neumí poradit,a pochválit, ocenit nebo si vůbec jen všimnout toho, že dítě umí a zná cokoliv, co není běžbě v osnovách, to se nikomu nechce

já chválím hodně a nese to úspěchy, pomáhá to překonat spoustu překážek

"Méně učenlivé děti nebudou motivovány nikdy a ničím"

Budou a právě tou pochvalou,která někomu příjde zbytečná.Představte si dítě,kterému učení opravdu nejde,nemusí mít žádnou diagnozu a nemusí být lajdák,prostě mu není dáno.Správný pedagog by měl najít něco v čem je dítě dobré a to vyzdvihnout.Bohužel jsem byla několikrát svědkem toho jak přístup školy vypěstoval v dítěti pocit méněcenosti.

Méně učenlivé děti nebudou motivovány nikdy a ničím. Učení je zkrátka nebaví ať se známkami nebo bez nich. Děti, které jsou zvídavé, studijní, touží po informacích, tak jim je jedno, jestli mají známky nebo ne. Informace sbírají pro svoji potřebu. Tady se zase dělá z komára velbloud. V podstatě si myslím, že školy bez známek jsou zapotřebí pro méně chápavé děti, ať tedy jsou, ale já jsem zastánce známek. Hned jako rodič vím na čem jsem. Máš z písemky trojku nebo čtyřku? Neučila jsi se nebo tomu nerozumíš? Fakt je, že dcera je studijní typ, šly jí všechny předměty, takže v jejím případě to bylo o tom neučení. To se týkalo ale až gymnázia, tam už se musela učit i ona. Samozřejmě ani známkování není dokonalé, jedničkář - pouhý šprt - předmětu vůbec nerozumí, ale dokáže našprtat na jedničku, to se ale pak v životě projeví, že vystudoval totální blb. Naopak nadstandardně chytrý odejde klidně i s trojkou, ale ví o čem je řeč a v životě znalosti v pohodě samovýukou dožene. Uvádím příklad totálního šprta - zde učitelka (pro zasmání): Dcera na gymplu měla na chemii učitelku (jak ta mohla vystudovat chemii, to nikdy nikdo nepochopil, asi ji vyšprtala). Při zkoušení dcera (nejen ona) dostala známku trojku s odůvodněním, že ona paní učitelka neví, jestli to dcera říkala správně, protože to neříkala přesně tak, jak jim to nadiktovala do sešitu, takže není schopna posoudit správnost. Dceři ani chemie nedělala problémy, věděla o čem mluví a tudíž se nemusela ze sešitu šprtat. Na toto "hodnocení" mé dcery se z první lavice ozvalo "pro Kristapána, to je ale kráva" (spolužák - znalec chemie - se už neudržel). Úča to snad neslyšela nebo dělala, že to neslyší, tenkrát by měl velký malér (rok 1990), jenže měl pravdu. Dceru tento přeborník na chemii ujistil, že měla dostat jedničku, protože to bylo dobře, ale tuhle babu jsme neřešily, dcera se chemii nechtěla věnovat, takže stačilo, když u této baby prošla nakonec s dvojkou. Takže ani známkování není dokonalé, ono dokonalé nemůže být nikdy nic, všechno má své plus i minus, ale přesto dávám přednost známkování.