Názory k článku Rozvod je horší než rakovina

To se mi ulevilo, že jsem si zde kromě souhlasných tvrzení přečetla také spostu názorů, že žena po rozvodu není "mrtvola". Rozvádím se, nechci, snažila jsem se manželovi vysvětlovat: mám ho stále ráda, miluji ho, máme děti... Když jsem četla tenhle článek, docela jsem spadla do větší deprese než teď jsem. Snažím se přesvědčovat, že nám bude s dětmi lépe, že sice po finanční stránce to nebude žádná sranda, ale zase si budu moci žít po svém, že to nakonec bude prostě lepší a bude nám s dětmi fajn. A pak si přečtu článek, kde se dozvím, že se z toho nevyhrabu do konce života... Rozvod strašně moc bolí, zvlášť, když máte partnera a otce svých dětí stále ráda, je to strašné zklamání a...a ...a tisíc dalších bolestných pocitů. Po přečtení Vašich názorů na článek se mi fakt ulevilo - zase pracuji na tom, že musím myslet pozitivně, nebýt na něm citově závislá - život tím nekončí ani pro mě ani pro mé děti. A chci věřit tomu, že jednou potkám muže, který to s námi bude myslet vážně

Sylvo,

tím jsem chtěla jen říct, že průběh téhle choroby může být u různých lidí diametrálně odlišný (já to měla lehčí v tom, že půl roku chemo a operace stačily) - zatím ťuk ťuk, to, že je to OK jsem se dověděla minulý týden.

Jsem si vědoma toho, že pokud to tak zůstane, měla jsem v podstatě velkou kliku, že to mohlo být mnohem horší. Jen jsem chtěla říct, že ten nadpis (jakkoli si ho pan Klimeš asi nevymyslel) může V NĚKTERÝCH PŘÍPADECH být pravdivý, respektive, že to tak někdo může subjektivně vnímat. Což ovšem nevylučuje, že to jiný může vnímat právě naopak, a že to asi nemělo znít tak kategoricky (tj ne že je rozchod horší, ale že může být horší).

Jinak Vám přeju hodně štěstí a úplné vyléčení. Když jsem se dověděla svou diagnózu, dělalo mi dobře slyšet o případech, kdy to dopadlo dobře, pokud to potěší i Vás, tak mám ve svém okolí paní, která měla stejnou diagnózu jako Vy zhruba ve 30 letech, teď je jí 80 a je stále naživu.

Antje,
tak to jste teda fakt dobra, ze jste se s tim srovnavala jen mesic a pul rok lecby byl pro Vas celkem prijatelnyJste jedna z mala, co jste takto strasne moc pozitivni!!!A to je dobre..
Jenze, fakt jsme kazdy jiny....
Ono s miminkem to zjistit po prestehovani do noveho domu, kde VAs ceka prace, jak na kostele....po pul roce chame operace, vsecko pryc a po 14dnech histologie nic moc, tak dalsiho pul roku chemo a pak 5tydnu denne ozarovani a na 5let hormonalni lecba ve me nejake rychle smirovani se a dobre pocity fakt teda nezanechava
Kdyz se VAm navic zhorsi Vase jina chronicka nemoc, k tomu se pridaji pooperacni problemy s rukou, denne hodina v lymfopristroji, navlek pomalu 24h a o pretezovani leve, abych ulevila prave a naopak a s tim problemy jako zanety slach, karpaly, zkracovani slach a brnkaci klouby v prstech, tak fakt Vam zavidim Vas optimismus!!
Ja bojuju, optimista jsem, ale proste ten strach a obavy nevymazu.A ty hnusny stavy spojene s umelym prechodem teda taky ne.
Ale presto se snazim pracovat, tvorit a pomahat druhym.Nelezim a neplacu nad zmarenyma rokama zivota po spitale a jinde.
A mam kolem sebe uzasne lidi, kteri mi pomahali a pomahaji, ale presto vsecko to uz neni to, co to bylo.
Zakze asi tak....ze ani u stejne diagnozy neni stejny ,,psychicky" prubeh.

Kazdopadne mi ten nadpis stale vadi a vadit bude.

Markéto Melicharová, co to píšete s prominutím za hovadiny?

Kdyby se přesně vědělo, co rakovinu způsobuje, tak co by bylo jednodušší, než to nedělat a zůstat zdraví? Není lepší "psychoterapie", než když přijdete za nemocným člověkem a "vysvětlíte" mu, že si za nemoc vlastně může sám a že by měl jít k psychiatrovi.

To s tím, že by se neměla léčit, je taková blbost, že to snad raději ponechám bez komentáře. V mém případě chemoterapie zmenšila nádor natolik, že ho bylo možné vyjmout, a zabila poslední jeho zbytky. Teď jsem vyléčená, kdybych byla šla místo toho k psychologovi či psychiatrovi, jak doporučujete, byla bych už možná mrtvá.

Takže asi tak - jen doufám, že tyhle ukrutné voloviny nehlásáte naživo lidem, kteří jsou takto nemocní. Jsem vcelku mírumilovný člověk, ale slyšet to, letěla byste šupem ze schodů.

Sylvo,

já myslím, že pan Klimeš za ten název nemůže - jak už tu někdo psal, dali ho tam redaktoři, aby to mediálně více "táhlo".

Ani v článku to nesrovnával obecně, ale popsal své vlastní pocity a to, že rozchod nesl hůř, než nemoc. A na tento svůj pocit má jistě právo, ovšem už nikoli vztahovat ho na jiné (což myslím nedělal).

Mám za sebou velmi čerstvě něco hodně podobného jako Vy, také mám malé děti. Půl roku chemoterapií, operace, 30 cm jizva, plešatá hlava. A aniž bych chtěla v nejmenším snižovat Váš pohled na věc (protože sama jsem z toho byla první měsíc taky úplně na hrnci), musím ZA SEBE říct, že jsem to vnímala úplně jinak, a krom toho prvního měsíce, kdy jsem se s tím musela nějak srovnat a taky jsem byla v depresi a plakala jsem, jsem ten půlrok kupodivu vnímala jako velmi pohodový.

Vím, že to zní asi divně, ale energií mě "nabíjeli" lidé okolo mě - můj skvělý manžel, kamarádka, která se z rakoviny vyléčila a už pětadvacet let žije bez remise, noji úžasní příbuzní a kamarádi, kteří mi pomáhali s dětmi, když jsem byla v takovém stavu, že bych nedokázala ani dojít do školky.

Moc mi pomáhalo i to, že jsem věděla, že mám naději - že není nutné na moje onemocnění umřít a že jsem chemoterapie snášela díky podpůrným lékům velmi dobře.

Teď mi řekli, že jsem "čistá", a já odmítám na zbytek života upadnout do deprese, co by kdyby. PRO MĚ osobně byla rakovina mnohem menší fyzická a psychická zátěž, než jsem si původně myslela (mohu srovnávat, moje maminka na totéž skoro před třiceti lety zemřela)a ZA SEBE mohu říct, že mi takové články jako pan Klimešův dělají moc dobře - ukazují mi, že tahle nemoc NEMUSÍ být konec světa.