Názory k článku Poprvé do školky v přírodě

Tak, aby s tím rodiče počítali. Děti měly vždy velikou radost. případný smutek vzniklý po neobdržení psaní byl pryč. A malý majitel balíčku si pak připadal důležitě. Samosebou, že jsme děti necpali sladkostmi, jednalo se spíš o vyjímčné spestření.

Dnes jsem maminka roční rozverné holčičky a zatím si neumím představit, že bych ji na tak dlouho opustila. Přeci, ale vím, že školky a školy v přírodě či jiné odloučení je pro děti bezvadné. Soudím tak i ze svého dětství, ve kterém jsem navštívila nejen školku v přírodě, ale i nejrůznější táborová zařízení již od ranného dětství. A ´řekla bych, že pro rodiče je to asi mnohdy náročnější, než pro děti.


A konečně zakončím své psaní, s něžným poučením, pište, pište a pište.

Ahojky, článek je pěkně napsaný. Mám pocit, že bych se mohla podělit o zkušenosti, které jsem nabyla za dob kdy jsem jezdila coby instruktorka na dětské tábory. Odloučení a nutnost trošku se starat sám o sebe zde děti zažívají rovněž. Jezdili jsme většinou s dětmi od šesti(pěti) do čtrnácti let.
Zmíním se zejména o mladších dětech-o prvním stupni zš. Ti starší jsou už v pohodě a dobu bez rodičů si řádně užívají. Dopisy a pohledy i ony dostávají a přijímají neskutečně vděčně. Rozdávají se většinou každý den, a na těch dětech, které zrovna nějaký den psaní nedostaly, je smutek vidět. Nejednou jsme telefonicky s rodiči řešili, aby alespoň jeden dva pohledy také zaslali..
Velkým problém stýskání dětí nám v posledních letech začal dělat mobilní telefon.V doporučeném seznamu sice bylo psáno, že jen nedoporučujeme přibalovat, nicméně, vždy se našlo několik dětí, které jej měly. Stávalo se, že dítko večer v postýlce zasmutnělo a zavolalo rodičům, že je mu smutno a chce domů.. Jiné zas telefon nemělo a bylo z toho rovněž smutné..
Stejně tak se nám nevyplatily návštěvy rodičů. Některé děti byly lítostivé a víc se stýskalo, když viděly, že kamarádovi přijela maminka.
Naopak super byly balíčky od rodičů. Například, když děťátko během pobytu na táboře slavilo kupříkladu svátek. Několikrát nám přišly balíky s bonbony či jinými dobrotami. Párkrát i vynikající buchty. Na předtáborové informativní schůzce jsme se o podobných balíčcích zmínili, jelikož jsme si zvykli je "zkolektivizovat"

U nás ve školce měly mamky taky obavy, jestli to vše ta jejich zlatíčka zvládnou - a zatím to vždycky s naší pomocí zvládly. A vždy nás překvapí ty dětičky, které ve školce ani pomalu nevědí, kde mají věci na sebe! Berem děti od čtyř let, ale nejvíc jezdí předškoláčci. Vždy to máme na 5 dní (4 noci) a děti mají tolik zážitků, že na brečení pomalu ani není čas... večer se se všemi pomazlíme místo mamky a posíláme pozdravy domů po měsíčku a hvězdičkách... Taky máme z domova napsané pohledy, podobně jako popisuje autorka článku, moc se nám to osvědčilo. Maminky to holt zvládají mnohdy hůř než děti, ale to svědčí o tom, jak moc mají svá zlatíčka rády - a to je vlasntě dobře.

Tak male deti nikdo NEUHLIDA.

Moc hezky clanecek. Dekuji.
Dcerka byla do ctyr a pul let doma.A v sedmi letech byla poprve na tabore (chtela jsem jeste jeden rok pockat, ale ona me premlouvala,abych ji pustila) a byla v pohode. Vite, okoli se mi vysmivalo,ze svou dcerku rozmazluji,protoze byla skoro pet let doma,nez sla do skolky. Kojila jsem ji do tri let. Jsem aktivni clovek, pracovala jsem pro neslysici (jsem taky sama neslysici) v redakci, v komunite... Nyni jsem s triletym synem doma, uz osmy rok jsem na MD:-( Deti jsou pro me dulezitejsi. Prace pocka, predstavuji si, co asi budu pak delat. Privydelavam si vyukou znakoveho jazyka.
Doporucovali mi jesle kvuli reci kvuli me tezke sluchove vade. Nepotrebovaly, protoze deti vyborne mluvi. Dcerka logopedii nepotrebovala a doufam,ze muj syn taky ji potrebovat nebude. Uz umi r, ř