Názory k článku Moje slasti a strasti

Diky za krasny clanek, ktery jsem prave ted tolik potrebovala... muj muz je take Ital, seznamili jsme se v Irsku, odkud se prave v techto dnech presouvame do Italie. V kvetnu cekame nase prvni miminko. Mam trochu strach, jak to vsechno budu zvladat, hlavne kulturni rozdily, jeste mam v zive pameti, jak jsem si pred peti lety dlouho zvykala v Dublinu. Ted se mi bude tezko odjizdet, i kdyz je tu spousta veci, se kterymi jsem nespokojena. Uplne nejradsi bych se vratila do CR, zvlast ted, kdyz myslim na naseho jeste nenarozeneho syna, moc bych si prala, aby vyrustal tam. Ale z mnoha ruznych duvodu volba padla na Italii a tak se budu, stejne jak je popsano v clanku, snazit, abych mu toho "cesstvi" predala co nejvic.
Nastesti muj muz me v tomto moc podporuje, kdyz vidi me obavy, opakuje mi, ze i jemu zalezi na tom, aby nas syn neztratil sve ceske koreny a ze je moc pysny na to, ze jej budeme vychovavat ve dvou jazycich a kulturach.
Take muj muz mi pomohl prekonat spoustu stereotypu o Italech a jak uz tu nekdo psal, byla jsem sama prekvapena, ze se na jednu vyladenou notu dokazu naladit prave s clovekem z jine zeme mnohem lip nez s kymkoliv predtim. Jak uz bylo receno: odrikaneho chleba nejvetsi krajic

Takze jeste jednou diky a preju mnoho radosti s dvojcatky a co nejmene dalsich komplikaci!

.........a mezi sebou spolu mluvi podle situace
nekdy cesky, nekdy anglicky ( tatinek anglican ) nekdy uz i nemecky ( zijeme v nemecku, starsi 4lety syn zacal chodit do skolky ).
Ta mladsi zatim spise kouka, je ji 16mesicu

Strašně krásnej článek a to sem teprve ve třetině ;-) Mám sestru v Anglii,má 3 letou holčičku, daří se jí přijíždět 4x za rok na týden nebo víc a občas se podaří rodičům zajet za nimi. Je to přesně jak říkáš, kolikrát čtu, že někdo, kdo má rodinu na opačném straně republiky, vidí svoje rodiče třeba jen 2x za rok.
Nikdy bych tomu nevěřila, ale člověk, který mi byl kdy nejblíž, který pochopil jako jediný moje zvláštní vnímání světa a s kterým mám téměř identický smysl pro humor, je cizinec..A vlastně je to složitější o to, že komunikujeme v angličtině, kterou oba nemáme jako mateřský jazyk a přesto bylo nedorozumění kvůli řeči minimálně. Nicméně, mým partnerem se stát nemůže, to už tak chodí.. Někdy až zapomínám,že jsme každý z jiné země, uvědomuju si to akorát když se bavíme o Evropské unii nebo historii :)
Moc ti tvé štěstí přeji

My sice nebydlíme v zahraničí, ale také máme dvoujazyčnou výchovu protože manžel je polák a já (ač mám předky taky poláky) mluvím česky. Chci říct, že jiným, než rodným jazykem s mými dětmi mluvit neumím. S manželem mezi sebou mluvíme nářečím (směs polštiny, němčiny, slovenštiny a češtiny) a on sám s holkama také komunikuje nářečím. Když jim čte, pak v polštině. Školku navštěvují taky polskou a tak mají dobré předpoklady zvládnout oba jazyky už v brzkém věku. Holky se mnou mluví česky. Taky jim to jinak nejde z pusy. Pravda je, že se občas v některých slovech objeví polonismy nebo čechismy. Myslím si ale, že to chce čas a v jejich hlavičkách se to urovná natolik, že v tom budou mít jasno. HOdně štěstí.

Moc blahopreju k mimcu a preju hodne stesti ;-) Psychologicka zasada, aby deti zvladly oba jazyky jako materske je prave nutno dodrzovat pravidlo, aby kazda osoba s detmi mluvila prave jednim jazykem a to jejim materskym. Pouze do peti let si dite osvoji vyborne jazykovou intonaci, pozdeji vetsinou uz mluvi s akcentem. Tak si dite spoji osobu s jazykem a uvedomi si, ze jazyky jsou odlisne. Deti ve vicejazycnych rodinach zacinaji mluvit trochu pozdeji Ja jsem osobne zvedava, jakym jazykem budou deti mluvit mezi sebou ;-)