Názory k článku Náš příběh o pěstounské péči – 5. díl: Psychologové

Děkuji.

Kačislavo,vaše problémy jsou dost podobné. Podrobně se k tomu chci dopracovat v dalších článcích. Ta dysfázie by mě dost zajímala a ty psí kusy taky. Zkus také něco napsat. Hltala bych to jako limonádu za horkého dne

Zuzano, nevím, jaké jsou vaše osobní zkušenosti, ale teorie je jedna věc a praxe druhá. My máme děti v dlouhodobé pěstounské péči, některé jsou dospělé, a i když děti ke kontaktům s rodiči povzbuzujeme, děti o to nestojí. Problém je totiž v tom, že dítě, které není právně volné, do adopce jít nemůže. K právnímu uvolnění u větších dětí dochází spíše vyjímečně, i když je splněna podmínka půlročního nezájmu rodičů. Děti, mnohokrát zklamané rodiči, mají potřebu mít komu říkat mamko, taťko, a je jim celkem jedno, že podle rozsudku jsou "jen" pěstouňátky. Dlouhodobá pěstounská péče, tak, jak je u nás často pojímána, má pro děti velký význam - ony totiž potřebují někam patřit.

K vaší poznámce, že tedy měla rodina Mateřídoušky žádat o adopci, když nepřipouští účast biologické rodiny: dětí vhodných do adopce je mnohem méně než žadatelů o ni. Pokud by takto uvažovali všichni, zůstávalo by v ústavech ještě více dětí než je tomu nyní. Pokud chci přijmout do rodiny dítě z DD, musím vycházet z reality, která zde je. A ta realita je taková, že bohužel mnoho dětí, jejichž rodiče o děti nejeví skutečný zájem, do adopce uvolněno není, a dlouhodobá pěstounská péče je pro ně dobrým řešením. Ponechává to navíc dítěti i jeho původní rodině dostatek prostoru pro změnu vzájemných vazeb, budou-li o to v budoucnu stát.

Děkuji za reakce. Není jich zde mnoho, proto dnes odpovím každému.
Bondulko, stejně jako ty, znám také pár rodin, kde si vzali dítě a až po nějaké době se zjistilo,
že je velmi vážně nemocné.
V tom vidím velké riziko PP (i adopce). Vůbec nikdo nedokáže říct, jak se bude dítě vyvíjet.
Musím také dodat (s velkým obdivem k těmto rodinám), že se se situací vypořádali a dnes se shodují v tom, že i když to není jednoduché, jsou šťastní, že mají právě takové dítě, protože jim odkrylo úplně jiné obzory. (Tímto zdravím maminky z těchto rodin, protože vím, že mé články čtou a budou vědět koho myslím
Zuzkasim, píši další díl, takže se na Rodině ještě potkáme.
Roxie, gratuluji k vašim dětem. To, že nemají deprivační projevy, je spíše výjimka. Jste šťastná maminka a moc vám to přeji.
A máte pravdu. Můj problém je v tom, že nad vším moc bádám. Po informacích se pídím, ale pak se zbytečně předem bojím. Samozřejmě tím nic nevyřeším. Úplně souhlasím, že je třeba to svěřit Vyšší moci, jen si to zavčas uvědomit a mít víru alespoň jako to hořčičné zrnko.
Zuzano, možná jste nečetla moje minulé články. My původně chtěli adopci, ale vyvinulo se to jinak.
Snad jsem na nic nezapomněla.
Těším se na setkání u dalších pokračování.