Názory k článku Proč nejsem šťastná?

Víte Helo, maminky, které si dovedou své miminko užívat pravděpodobně vůbec netuší, co prožíváte Vy. Tím vůbec nechci zpochybňovat jejich mateřství, ale prostě je pravda, že každé miminko je úplně jiné a žádné mamince nevysvětlíte, že to Vaše pořád pláče a pláče a nespí...tedy pokud to ona nezažila. Mám kamarádku, která má o měsíc staršího chlapečka. Byl od narození zlatíčko. Celé noci (krom dvou kojení) prospal, přes den seděl v sedačce a koukal na kamarádku co dělá, hrál si s jednou hračkou třeba 2 hodiny. No a moje milá kamarádka mu celé dny jen říkala, jak je zlobivé miminko, protože si kňourl...musím Vám říct, že jsem z toho byla v šoku. Můj chlapeček byl něco, co popisujete Vy. Od malička se budil po půl hodině až hodině, celé dny proplakal a neutišilo ho nic, kromě houpání na míči, a hlavně celé dny jen zvracel a zvracel...dnes už si to ani já nedovedu představit, jaké to bylo hrozné. Nejhorší bylo, když manžel, který musí cestovat po celém světě byl v Kataru a malý nechtěl jíst a pořád jen plakal. Volala jsem manželovi, ať si okamžitě přebookuje letenku a přiletí, že nevím, co s malým, že jsem na to sama. Brečela jsem mu hystericky do telefonu a houpala malého v náručí jak šílená.....manžel si ji opravdu přehodil a přiletěl (za to mu budu do smrti vděčná), ale když to vykládám někomu jinému, tak se na mě koukají, jako že jsem se zbláznila. Manžel byl přece na jednání a nemůže být pořád se mnou.....nikdo to nepochopí. Naštěstí můj muž chápe, že rodina je důležitější než cokoli jiného. Teď už to s prďouskem zvládáme sami a bez problémů, ale nebojte se manžela poprosit o pomoc. Nevadí, že to je třeba manažer nadnárodní firmy a má "důležitá" jednání (jako ten můj). Je to jeho dítě stejně, jako Vaše. On Vám může hrozně moc pomoct (když nic jiného, tak Vás to posílí psychicky). A nebuďte smutná, že Vám okolí nerozumí. Všichni jsou vždycky strašně chytří....u nás to bylo stejné....ale že by mi ho někdy někdo pohlídal? Nelžu Vám, do dnešního dne (má 13 měsíců) mi ho jedinkrát 2 hodiny vozila tchýně.

Opravdu se nebojte. Všechno se to zlepší...jen jestli Vám můžu poradit, tak opravdu zkuste zapátrat po tom, proč Vaše miminko pláče. Já to tenkrát moc neřešila, protože "všechny děti přece pláčou". Až když jsem viděla děti kamarádek, které sice plakaly, ale rozhodně ne 24/7, tak jsem znervózněla a začla pátrat. V těch 9ti měsících jsem změnila pediatričku a nová přišla na to, že jak malý pořád zvracel, tak si narušil střevní mikroflóru. Dala mu probiotika a přísnou dietu a za 14 dní jsme měli veselé usměvavé miminko. Později jsem se dozvěděla, že pokud takto děti plakají, tak je to z asi 80% vždy kvůli nějákým zdravotním problémům. Nazývá se to EXCESIVNÍ PLÁČ a v Praze MOTOLE je na to specializované pracoviště, kde takové děti vyšetřují. Zkuste se podívat na tuhle adresu:

http://www.proglas.cz/detail-clanku/excesivni-plac-neni-plac-jako-plac.html

My tenkrát Motol nevyužili, protože se to ve stejné době vyřešilo změnou dr., ale dnes už bych neváhala. Moc Vám držím pěsti a nebojte, ono se to všechno zlepší, jen potřebujete víc odpočinku....Budu moc ráda, když napíšete, jak pokračujete.

Závidím ti to, ale přesto nemůžu říct, že bych to měla stejně. V první fázi jsem cítila o svoji Jíťu jen nekončící strach, ale dneska (jsou jí 4 a půl měsíce) můžu směle tvrdit, že si s tebou v lásce ke své holčičce nijak nezadám.

Leni diky za uklidneni, moc mi Vase reakce pomahaji.....
vcera jsem od 3 nespala a dnes taky, pres den vcera prcek nespal, jsem se tesila, ze vecer vytuhne a houby - rev a rev, dnes rano uz sem rvala s nim, sem byla opravdu vycerpana:(
obdivuju vsechny maminky, ktere si za takove situace dokazou mimca uzivat a radovat se....

až do prvního dítěte jsem si myslela že to bude probíhat plus mínus jako v reklamě na pemprsky a já budu upravená,namalovaná maminka se smějícím se miminkem.óóó´jaký omyl.byla ze mě nevyspalá troska se řvoucím cipískem v poblitým pyžamu.druhému jsou 2 měsíce a už si nemyslím nic jen to chci nějak přežít. ve zdraví:))))

Je to takový druh očistce na zemi, ten začátek je k uzoufání!!! Ale člověk si zvykne, adaptuje se, část prostoru nahradí postupně, jak dítě roste, prací nebo zábavou, a pak už je to najednou pryč a je to najednou k přežití a dobré. Nebála bych se toho. Odžila si to skoro každá z nás. Já cvokatěla nejvíc když se narodil druhý prcek po roce a půl a nejhorší to bylo, když mu začalo být cca 1/4 roku a trvalo to do jeho roka a půl. Teď je to ale mnohem lepší, než když byl jen jeden prcek a já na něj sama. Teď jsme na to tři :) a tatínek, který je velmi aktivní a rodinný typ.