Názory k článku Nemoc zvaná bulimie

no ja kdyz mam 50 kg tak jsem na prasky je mi 16 merim 160 cm a mam 49kg kdyz se to priblizi 50kg zacnu mit deprese prestanu jist atd. a taky trpim bulimii

No, máme také ještě nebuclatícího chlapečka, 2 roky, a ten prostě nejí, když nemá hlad. Sladké nebo nesladké, nejí, třeba půl dne. A také s tím bojujeme, protože jemu občas dám i sladké jindy než ke snídani, když předtím dlouho nejedl a dcera je strašně rozčilená, že chce také.
Pak jí říkám, že pokud chce jíst to co on, musela by jíst všechno jako on, včetně ryb a masa (zvláště ryby striktně odmítá i bez ochutnání). K tomu samozřejmě nedojde. Také jsem jí vysvětlila, že někdo má lepší spalování a někdo horší a že ani já nemůžu moc jíst a mlsám alespoň jablka (většinou) a že je po mě... A že kluci obecně méně tloustnou při stejném množství jídla.
Knedlíky doma nepěstuji a babičky bohužel občas uniknou pozornosti. Tchyni "vykrmovačku" jsem musela nakonec značně eliminovat, protože dceru učila mlsat sladkosti za mými zády od cca roku (mamince to neřekneme) a podněcovala ji k jídlu (ač to nepotřebovala). Takže dnes, po té co se to provalilo a dceři byly už tři roky, ji vidí pouze za dohledu, protože domluvy a vysvětlování nefungovalo.
Ale ani tak, při všem opatrném (opravdu?) jednání si nejsem jistá účinkem. Bojím se i anorexie, takže se jí snažím vysvětlit, že kdyby nejedla vůbec, umřela by, jen všeho s mírou.
No jo, ale jestli jí neškodím, neponižuji, jak to mám vědět? Vůbec nevím, jestli šestileté dítě je schopné tohle všechno strávit a jestli ji to nepoznamená.
Osobně bych se navíc velmi těžko smiřovala s tím, mít tlustou dceru. Mám strach, že by se i moje jednání k ní zhoršilo, nemůžu si pomoct. To jí samozřejmě v žádném případě nemůžu říct. Jen se bojím sama sebe.

Mám dojem, že je nás víc, kdo by potřeboval opravdu odbornou radu,jak se 6-12 letými možná i staršími dětmi mluvit o tom, jak jíst, aby netloustly a přitom z nich nebyli bulimici a anorektici.
Sice se mi líbí ten názor, že jde hlavně o zdraví a pak až o vzhled, ale stejně se bojím, aby to časem nezklouzlo na špatnou cestu.
Nemám jen jednu obézní dceru /8let/, ale i další děti, kterým chce i babička dopřát nějaký koláč nebo sladkost.Těžko to pak odmítnout té silnější, která to zrovna miluje. A u oběda? Hubená dcera sní občas sotva jeden knedlík a ta silná by snědla i čtyři - a to se právě bojím, že když jí to zakazujeme, že jí zakládáme na bulimii apod. Třeba namítnete, že bychom neměli mít knedlíky vůbec, ale je to třeba jen jednou za 14 dní. Dokonce se nám ji povedlo přihlásit na sportovní kroužek, ale asi je to 1x týdně málo a nebo se tam dovede ulívat a navíc ji to moc nebavi.
PS. Když si vzpomenu na své mládí,kdy jsem měla 160 cm a 60-64 kg - považovala jsem se za tlustou. Dnes se svými 80 a více kg jsem pochopila, že to tak nebylo, i když v této diskuzi by mou dřívější váhu asi 80% diskutujících považovalo za obezitu, podle toho jak se popisují.

Také mám holčičku poněkud oplácanou, patnáctiletou, opravdu barokních proporcí. Měří 164 a váží 65. Po dohodě s lékařkou jídlo neřešíme, resp. snažím se nemít v lednici nic nezdravého. Někdy to nejde. Tři chlapy musím nějak nakrmit a zeleninka na to obvykle nestačí. Hovory o váze, tloušťce nebo hubenosti jsou u nás skoro tabu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Uvědomuji si, že "blbýma kecama" bych mohla nadělat víc škody než užitku, na to má "kamarádky" ve škole. Jsem ve střehu, připravená podat pomocnou ruku, kdyby bylo třeba a doufám, že to nikdy potřeba nebude. Mě je 43, měřím 170 a vážím 69, porodila jsem tři děti, a to břicho mi zůstalo, neřešim. Asi neexistuje žádná univerzální rada, jak tomu předejít, případně jak z toho pak ven. Nám se osvědčilo brát jídlo stejně jako dýchání, jíst se musí k žití a není nutné to dál rozebírat. Nevytvářím žádné lákavé zásoby jídla.

Když čtu váš článek, připomíná mi to moje dítě. A pořád se bojím, jestli jí neškodím. Potřebovala bych radu, ale ta co mi dal doktor nám nepomohla.
Moje dcera, dnes jí je šest let, je také takové "pěkné dítě" od cca tří měsíců věku. Neříkám jí, že je tlustá, ale už jí to řekli ve školce tři kluci, takže jsme se dohodli, že sice není hubená, ale ani tlustá, ale na hranici a musíme to hlídat.
Nevím, jestli to také není cesta k bulimii nebo anorexii, protože ona sama zatím rozum nemá a strašně miluje sladké a nejradši by jedla jen to. Běžně odmítá jíst obědy a z nesladkých jídel jí jen špenát, brambory, a pizzu a těstoviny, ale jen určité druhy. Chléb a rohlíky jí, celozrnné jí nechutnají. Maso také nechce jíst. Sní mi zelený salát a rajčata. Udělaly jsme dohodu, že bude mít sladké snídaně ob jeden den, aby nějaké sladké měla a že další sladkosti během dne nebude, hlavně ne večer. Samozřejmě na jakékoli návštěvě se sladkým nacpe, jakmile má příležitost.
Ohromě snadno nabírá, stačí i jen když trochu víc jí. Byly jsme na vyšetření štítné žlázy a vše je v pořádku, prostě má jen úsporný organismus a ráda jí (to, co jí chutná).
Nemá jakousi záklopku, Když jí chutná, tak by se přejedla, už od kojení. (Musela jsem nakonec hlídat dobu kojení, protože když pila déle, samozřejmě to pak blinkala).
Když jí budu dávat vše, oč si řekne, bude buclatá až mírně tlustá i bez sladkého.
řeším to tak, že dostane k večeři jeden krajíc chleba a jestliže má ještě hlad, může mít zeleniny kolik chce. Pokud odmítá zeleninu, nemá podle mě hlad ale chuť.
Občas si tajně vezme sladkost, kterých se snažím mít doma dostupných co nejméně,
pak se jí váha samozřejmě zvýší, stejně jako po návštěvách.
Řekla jsem jí, že klukům se bude líbit i tlustá, ale že mnohem většímu počtu se bude líbit štíhlá. Také, že dneska jsou její kamarádky hubené, ale v pubertě se to srovná a pokud se bude hlídat jako teď, holky pak už tak hubené nebudou.
Nevím, jestli v ní nevyvolám bulimii nebo anorexii.
Vůbec nevím co je správné a moc se bojím, abch jí neuškodila. Ale také se bojím, aby se jí děti ve škole neposmívaly, že je tlustá. Ona je vysoká a i mohutná kostrou po manželovi, takže i když není úplně tlustá, je prostě celkově mnohem větší a ten dojem budí tím spíš.
Já sama jsem malá a drobná, ale také mi to dobře spaluje a moc jíst nemůžu. Také mi chutná sladké, jím špatně, místo obědů si občas dám jen jablko nebo salát, večer jím obvykle čerstvou zeleninu. Hřeším na zmrzlině, občas místo oběda nebo svačiny... (tajně, vím, že pro děti to není správný přístup)
Kdysi, ve čtyřiadvaceti letech, jsem asi prošla jakousi slabší bulimií, ale protože nedokážu zvracet, používala jsem projímadla. Nějak jsem se z toho sama dostala. Měřím 162 a vážím cca 50 kg, tak akorát, ale musím se opravdu hodně držet. Tím chci říct, že co se týká jídelního režimu, nejsem sama správný příklad.
Co mám tedy dělat? Co je správné? Nechat dítě jíst, aby se mu ostatní smáli, nebo ho hlídat a až bude samostatné, nacpe se samo? Nebo je nějaká další a lepší rada pro matku takového dítěte?