Názory k článku Jak ke mně přišla deprese na návštěvu a trochu se zdržela

Nevím, jestli se ještě tento příspěvek někomu dostane do rukou. Nejsem moc zvyklá psát a o sobě už vůbec ne, i když jsem už párkrát výjimku udělala, ale k té mně dohnalo zoufalství. Před třemi měsíci mi zemřel anděl a já se s tím nedokážu nějak srovnat a ani nechci. Mám jen jediné přání, jít za ním. Neumím bez něj žít.
http://www.rodina.cz/clanek7634.htm
4ást mého příběhu je vylíčena v diskuzi zde, u tohoto článku, pod stejnou přezdívkou a zbytek, nebo vlastně začátek tohoto příběhu v poradně na těchto stránkách pod názvem koma, se stejnou přezdívkou.
http://www.cerebrum2007.cz/poradna/sluzby-pro-lidi-po-poraneni-mozku/
Nepíšu to sem proto, abych vzbudila lítost, to ne ale proto, že mně dostala Natanela se svým přístupem a agitací ve víru v Boha.
Vyrůstala jsem v rodině, kde byla víra v Boha samozřejmostí. A učila jsem tak i své dva syny. Nenutila jsem jim víru násilím, ale učila jsem je aspoň dodržovat desatero, kdy jsem jim vysvětlovala, že je to vpodstatě morální kodex. A především, učila jsem je pokoře.
Když Ivan zemřel, seděl se mnou starší syn v kuchyni celou noc. Máme poměrně velkou kuchyň, jíž vévodil velký kříž, památka to na moji prababičku. Můj syn s očima plnýma slzí se mně najednou zeptal na otázku, na kterrou popravdě doteď neznám odpověď. A sice, proč, když jsem ho vždycky učila, že Bůh je spravedlivý, moudrý a láskyplný, proč už mu vzal i druhého otce? Čím se mu provinil a"t už on a nebo i Ivan? A já, vychovaná ve víře, jsem najednou neměla slova a vlastně, v tu chvíli jsem si uvědomila, že i má víra odešla.
A i když se ti to Natanelo bude zdát jako rouhání, dnes věřím jen v jediné, a to je IVAN. Tak jak byl alfou a omegou mého žití za jeho života, tak jí zůstal a zůstane. A já mám jen jedinou touhu, jít za ním a doufám, že i to se mi brzy podaří. Scarlet

Děkuji za Váš článek,marně si poslední roky říkám co manžel cítí a asi Váš článek vše vystihl dost přesně.
Jen bych ráda ,aby se více psalo o tom jaké to je pro osoby žijící s depresí postiženým člověkem.
Já osobně to vše vnímám velice cotlivě,někdy to je jako mít místo tří dětí děti čtyři,někdy jako když máte na noze kouli.Jindy jako žití s nepřítelem,ale najdou se i dny (tak dvacet v roce)kdy se vrátí domů z dalekých cest člověk,jež jsem si vzala a který je skvělým a trpšlivým otcem mých dětí a báječným člověkem.
Bohužel neumím manžela nechat na pospas všemu,miluji ho a snažím se jak můžu vše zastat,ale někdy je to všechno na nic.
Moji tři raubíři mě drží nad vodou a snad to někdy zvládneme.
Přeji všem stejně "postiženým" manželkám a manželům hodně sil a málo sušenek pro tu bestii DEPRESI

Kdysi mi z podobnych stavu kupodivu pomohly trezalkove tablety od Kneippa, samotnou me to prekvapilo, doma jsem uz mela recept na neco ostrejsiho, ale porad se mi do toho nejak nechtelo a priroda nakonec nezklamala....mozna nekomu pomuze taky. hezky novy rok

Máš pravdu, ta osoba bude určitě v nějaké sektě, dost možná že opravdu u jehovistů."Normální" věřící si totiž v klidu užívají své "berličky" ( myslím víru v boha)a neotravují, bývají snášenliví. S jehovisty mám taky několik zkušeností. Jsem už taková, že když už mě přijdou otravovat, tak se jich začnu ptát já, a musím se pochlubit, že se mi už povedlo je dostat do rozpaků. Beru to jako takovou hru, jestli se mi podaří zviklat to jejich přesvědčení. Ale jednou v létě, takhle v neděli odpoledne, nás navštívil manželský pár se dvěma dětmi.Byli všichni čtyři tak nějak hezky svátečně oblečeni, chlapec měl tmavomodý oblek a holčička moc pěkné šaty a obě děti měly krásné modré oči (po tatínkovi), které na mě upíraly, když jejich otec začal plácat ty jejich nesmysly. Bylo mi těch dětí tak líto,že jsem se vůbec na nic nezmohla.Ačkoliv jsem se už nadechovala abych řekla něco jako: prosím vás vzpamatujte se, běžte s dětma někam na koupaliště nebo do lesa a přestaňte je blbnout. Neřekla jsem vůbec nic. Myslím si, že děti by si měly vážit svých rodičů a mít je rády.Ale tomu chlapovi i jeho ženušce bych ráda řekla pár slov. No nestalo se. Ale je mi to líto.

Tvůj článek jsem četla jedním dechem. BRAVO, jestli ráda píšeš tak v tom pokračuj. S tvými pocity se absolutně ztotožňuji. U mě to začalo šestinedělím. Klasika, manžel v práci od nevidim do nevidim, báby v práci od vidim do vidim a při výlevu mých pocitů? Manžel si moc se mnou nevěděl rady a báby? Citji: Ty naděláš, já to taky musela zvládnout. Tak jsem to nějak zvládla.A ono se to pomalu, ale jistě nabalovalo. Další těhotenství, další šestinedělí, málo spánku a celý ten non stop koloběh. Tělo si řeklo STOP! Už jsem nemohla. Únava, smutek, beznaděj,měla jsem pocit, že nezvládnu běžné věci.
Rozhodla jsem se navštívit psychiatra. Měla jsem to uděla dříve, protož mi pomohl. Nasadil antidepresiva /dnes jsou léky na jiné úrovni/ a vše se pomalu vracelo do normálu. Až když jsem se cítila dobře, tak jsem měla možnost přehodnotit priority v chodu domácnosti a přispůsobit vše v můj prospěch. Je to tak, myslím hlavně na sebe, protože když já jsem v pohodě, můžu dát více pohody svým milovaným!!!