Názory k článku Naše Eliška je štastné dítě

Děkuji za Váš článek prošla jsem tím samím mám dvou letého syna Jakuba s DS. Mnoho lidí mě odsoudilo , že jsem si nechala " dauna" , ale já nelituji je to zlato co moc obohatilo náš život a svojí láskou si naklonil na svou stranu i mou matku. Nebylo to jednoduché ,ale neměnila bych.Přeji celé Vaší rodině mnoho nej. S pozdravem Heinová

No ale asi jeho hladina nebude moc vysoká. Tedy myslím tak vysoká, abys to dokázala vnímat. Jinak by bylo zbytečný si dělat test, hned od oplození bych něco měla cítit, ne? A já tedy necítila nic. Až tak od dvou měsíců nevolnost.

Já bych si asi postižené dítě nedokázala nechat. Můj názor je, že by to mělo být na rozhodnutí matky, protože ona je většinou tak, která ponese po celý život odpovědnost a péči. Nepopírám, že mentálně postižené děti dokáží být šťastné. Jsou podle mě jako zvířátka - a prosím, to nemyslím urážlivě. Dokáží milovat, dávat lásku najevo, spoustu věcí se naučit. Ale my lidé jsme prostě tací, že od dětí očekáváme, že nám budou rovnocennými partnery. Že si postěžujeme na to, jak nás šéf sjel, pobavíme se, jakou měla kolegyně nemožnou sukni, jak byl ten film, co jsme včera viděli, úžasnej a jak vyplnit bankovní příkaz. To jsou věci, které s takovými dětmi prostě sdílet nemůžeme.

Také tu byla nakousnuta jedna věc a nevím, jestli se tím někdo´zabýval. A to, zda je v rodinách s postiženým členem vyšší rozvodovost (resp. rozchodnost když nebyli rodiče sezdání).

V každém případě by měl být dostatek zařízení, kde by se poskytovala denní, týdenní atd. péče, co nejvariabilněji, aby postižení nebyli vázáni pouze na rodinu, aby měli přátele, aby měli kam jít, když už se rodiče nebudou moci starat a taky aby si mohli rodiče odpočinout.

Myslí, že každé dítě je svým způsobem trošku "postižené"-některé nechce v noci spát, jiné nechce jíst, jiné je hyperaktivní, jinému nejde psaní, jinému počítání, a některé má DS. Ale každé to dítko je pro rodiče opravdovým darem! A dítě, jehož rodiče toto nevidí, nebo vidět nechtějí, je postižené ze všeho nejvíc. Přeji autorce moc radosti ze všech dětí a spoustu trpělivosti při překonávání překážek!Moc pěkný článek!

Dneska už existuje několik možností, jak můžou žít lidé s DS v dospělosti. Třeba chráněné byty apod. Pokud bych měla dítě s DS, rozhodně bych od jeho sourozenců nevyžadovala, aby se o něj postarali, kdybychom jako rodiče už nežili. To by záleželo čistě na nich, jestli chtějí. Do toho se nedá nikoho nutit.

Tak já moc dojetím nepláču, ale toto mě fakt dostalo.