Názory k článku S dítětem v nemocnici

Tak radši nechali dvě lůžka prázdná? To jsou teda kreténi, to snad není pravda. To bych fakt řvala vzteky!! Taky stížnosti bych psala a fest. Je to diskriminace tatínků, co chtějí být s dětmi.

Vždycky jsem trochu s despektem hleděla na litoměřickou nemocnici, hlavně kvůli špatným zkušenostem po nemoci mé maminky, která tam musela ležet na gynekologickém oddělení. Ani rodit jsem v Litoměřicích nechtěla, zvolila jsem Prahu (také kvůli manželovi, aby to měl blíž do porodnice). Když ale malá ve dvou měsících najednou dostala horečky a začala zvracet, vyrazili jsme samozřejmě do Litoměřic. Malá podstoupila několik vyšetření i na jiných místech než na dětském. Litoměřická nemocnice je dost rozlehla, chodby jako labyrint. Měla jsem malou jen autosedačce vajíčku. Ochotně mi na dětském půjčili kočárek a jedna sestra mě doprovázela po nemocnici, abych nebloudila. Samozřejmě si nás tam nechali. Pokoj mě překvapil velmi příjemně. Postýlka a postel pro mě, přebalovací pult,dost zásuvek, vestavná vanička se sprchou, televize (funkční :o)), stolek a křesílko (které bylo pro kojení tak úžasné, že po návratu z nemocnice jsem v nábytku okamžitě koupila podobné). Navíc vlastní sprcha a WC, zrcadlo a skříň na oblečení (uzamykatelná), ramínka. Podotýkám, že pokoj nebyl nadstandartní, neplatila jsem žádné peníze navíc, jen tradičních 60Kč. Nebyl ani po rekonstrukci, na všem bylo vidět, že to je dost staré, ale funkční a neponičené.Ve sprše staré ošklivé dlaždičky, ale vše čisté a udržované. Televizi mi po pár dnech přišli vyměnit, pak jsem se dozvěděla, že tu původní postavili na Jipku,protože tam ležel klučina a bylo mu smutno, tak aby se nenudil. Jídlo skvělé, měla jsem dietu pro kojící, žádné blafy to nebyly a to jsem dost rozmazlená. Také ostatní zázemí na oddělení bylo dobré, kuchyňka, místnost s velkou zásobou hraček pro větší děti. Sestřičky byly skvělé, vždy poradily, když zaslechly malou zaplakat,hned přišly, zeptat se co se děje a to i v noci. Jen jedna sestřička se rozčilovala, proč odpoledne dokrmuji (1-2lahvičky), ale to jsme si vyjasnily. (já po porodu neměla dost mléka, dokrmovala jsem až 7lahviček denně a stáhly jsme to na dvě, teď kojím plně, vysvětlila jsem jí,že za ty dvě lahvičky si zasloužíme spíš obdiv než kritiku)
Malá byla na všech možných vyšetřeních, na rentgenu plic, dvakrát na ultrazvuku na vnitřní orgány, ouška, moč, krev...atd. atd. Nakonec mi řekli, že měla nějaký zánět, ale nepřišli na to kde. Antibiotika zabrala hned, horečky zmizely a za 6 dní jsme šly domů (i když mě připravili na dvoutýdenní hospitalizaci). Antibiotika jsme dobraly doma. Co se týče návštěv manžela, klidně za mnou mohl i pozdě večer, kdykoli, vracel se z práce z Prahy až večer, tak to jinak nešlo. Nidko neprudil, když jsem tam měla svůj notebook a net. Jediný problém byl, že v den přijetí zrovna začalo chladné počasí a ještě se netopilo, hned první den jsem prochladla. Zatopili až za dva dny. Ale je fakt, že jak jsem upozornila, že tam v té zimě nemůžu s mimčem být, hned mi sestřičky přinesly elektrický přímotop a bylo dobře. Před odchodem domů jsme šly s malou sestřičkám poděkovat a bylo nám řečeno, že jsou rády, když maminka je s dítětem, protože postarat se umí o svou ratolest nejlíp, je méně práce a děti nejsou smutné a lépe zvládají vyšetření, i ta nepříjemná. Ještě zážitek z vizity. Malá ráno po kojení usnula a já se natáhla na postel (oblečená, připravená na vizitu) a taky jsem zabrala, vzbudilo mě vrznutí dveří, dovnitř nakouknul primář a za ním jsem viděla houf bílých plášťů. "Aha, promiňte, přijdeme později, zatím obejdeme ostatní." To jsem valila oči!!!! Dětské oddělení v Litoměřicích tedy jen chválím!!!!

Náhodou, já jsem si to přečetla.
Jinak, v DN Brno jsem byla jednou, s dcerkou. Mohla jsem s ní spát, ale to bylo vynucené. Spala jsem v dětské postýlce, jiná nebyla, nohy mi trčely ven.
Jídlo pro matky bylo, ale v jídelně na druhém konci nemocnice, takže jsem raději zůstávala na oddělení o hladu a jednou denně si vzala dcerku s sebou do bufetu. Dost jsem tenkrát zhubla.
Pobyt byl celkově velmi drahý, i bez toho jídla. Ale byla jsem ráda, že mi nakonec umožnili z dcerkou zůstat.

Ale jó odloží, mně to sice taky nejde na rozum, ale měla jsem tu i holčičku, která za své 2 roky byla hospitalizována 20x. Opakovaně jsem na tuto rodinu upozorňovala sociálku a vesměs houby z toho. Ono já dítě musím přijmout (resp. rozhoduji se zda dítě přijmu) podle anamnézy a když chodí celý týden po doktorech (PLDD, LSPP a nemocnice) třeba i několikrát denně a postupně přidávají příznaky (nejprve jen teplota, pak kašel, pak průjem, pak průjem zelený s krví a pak promodrání a krátkodobé bezdeší), tak si nikdo netroufne dítě nepřijmout a řádně nevyšetřit, co kdyby zrovna tentokrát nelhali. Dítě se přijme, je bez teploty, bez průjmu, všechna vyšetření v normě, to trvá min. 3-5 dní, pak se shání rodina, telefon nemají, nebo opakovaně slíví, že dítě vyzvednou a opakovaně nepřijdou a já rodičům posílám telegram či policisty ať si dítě vyzvednou. A oni jsou schopni ho vrátit do 24 hod, že se opět něco stalo . Takže já těhle "sociálních" hospitalizací znám dost. prostě chtěj mít volný víkend.

Ahoj Žlababo, zdravím tě! Moc často do diskusí pod články nepíšu, ale k tomuto mám, myslím, docela co říct.
Mám dvě děti, starší má Aspergerův syndrom a navíc k tomu komunikuje verbálně jen s nejbližší rodinou (mutismus). Moje děti byly V POSLEDNÍCH DVOU LETECH v brněnské Dětské nemocnici (dohromady) hospitalizované 4x. Takže s ní mám bohaté a AKTUÁLNÍ zkušenosti.

Přesně jak píše Žlababa, je dobré jít do nemocnice informovaný, to bych chtěla zdůraznit! NEBOJTE SE BRNĚNSKÉ DĚTSKÉ NEMOCNICE, ale obrňte se informacemi, a snažte se být splachovací :) (tohle mně zrovna moc nejde, všechno si moc beru) a nenechte se odbýt!

Chodím s dětmi do DN do několika ambulancí, ale první hospitalizační zkušenost jsme měli na podzim 2006.

Syn, který shodou okolností pár dnů předtím oficiálně dostal diagnózu AS, měl akutní zánět, který vyžadoval hospitalizaci na lůžkové ortopedii. Bylo mu necelých šest. Byla jsem hodně vyděšená, ani jsem doktorům nenahlásila AS, řekla jsem to až později ústně, takže to neměl vůbec uvedeno v papírech. Nevěděla jsem prostě jak na to. Navíc mi bylo sděleno, že s ním nemůžu zůstat přes noc. Za dva dny poté jsem měla osobní zkušenost s jinými rodiči, kteří personálu prostě oznámili, že tatínek bude spát ve spacáku na zemi u syna. A ono to šlo! Chodila jsem tedy na noc domů a celé dny jsem byla se synem. Nemůžu si stěžovat, na oddělení ho všichni (doktoři, sestry) respektovali (dokonce po pár dnech, když už nemusel jezdit na vyšetření vleže, ale mohl být na vozíku, tak si přesto přál jezdící postel, tak jedna chápavá a milá SANITÁRNÍ sestra mu to dopřála, a jela s ním a tou postelí jen kvůli němu přes půl nemocnice na vyšetření!) a já jsem poznala, jak to v nemocnici chodí. Trvalo mi asi dva dny, než jsem pořádně rozkoukala, a zjistila, že je tam paní učitelka "školková", odpoledne paní vychovatelka (obě byly skvělé!), že si od nich můžeme půjčovat hračky a knížky, že za dětmi chodí i sestry-žákyňky, že bych si měla zjistit, kdo je přidělený ošetřující lékař, a než jsem začala rozeznávat jednotlivé doktory. Doktoři přicházeli a odcházeli, ani se nepředstavovali, komunikace personál-rodič moc profesionální nebyla. Velmi nepříjemná je skutečnost, že pokud jste na pokoji jako celodenní návštěva, tak nemáte nárok na žádný prostor na svoje věci, neustále jsem byla buzerována, za to, že na zemi leží moje taška (nebylo kam jinam ji dát), nebo že jsem si na nějaký kus nábytku něco svého odložila "Kdyby přišla hygiena, ta by Vás hnala!" apod. Později na pokoj přibyl romský chlapec, za kterým nikdo nechodil a to ani na návštěvy, byl na celém oddělení jediný :(, bohužel to o státním svátku po kterém následoval víkend, takže ani paní učitelka "školková" nebyla :(. Viděla jsem, jak sestry vůbec nemají na děti čas. Maximálně ho okřikly, když moc běhal a zapnuly mu televizi, která ho ale nezajímala. Alespoň za ním 1 x přišla dobrovolnice. Jak jsem už psala, celkově si na lůžkovou ortopedii stěžovat nemůžu. Nejvíc mi vadilo, že si nemám kam dávat svoje věci, nosila jsem toho sebou celkem dost na celodenní zabavení syna i moje.

Další hospitalizace byla plánovaná, na ORL v dubnu 2007. Automaticky (po sdělení diagnózy) mi k synovi napsali tzv. indikovaný doprovod, takže jsem zažila ten luxus, že jsem s ním byla na pokoji s postelí pro mě a vlastní koupelnou a WC. Všichni z personálu byli informovaní, k synovi trpěliví, vůbec si nemůžu stěžovat. S výjimkou jediné nerudné sestry, naprosto bezproblémové.

Třetí hospitalizace byla taky plánovaná a sice na NEUROLOGII v červnu 2007. Po docela dobrých zkušenostech jsem se Dětské nemocnice nebála. Věděla jsem už, že syn zvládne být přes noc sám, takže mi nevadilo, že nemají místo pro maminky. Pobyt byl bohužel VELMI NEPŘÍJEMNÝ. Syn měl tehdy 6,5. Nedocenila jsem, že když tam ráno nebudu a když nebude upoutaný na lůžko (jako byl povinně na ortopedii, kde mu mj. nosili snídani do postele a pomáhali mu i např. s čištěním zubů), že bude muset zvládnout sám ranní "provoz" a různé nečekané situace. On nemluvící, neorientující se v sociálních situacích! Myslela jsem si pochopitelně, že na neurologii pracují profesionálové zvyklí na autistické děti. Výsledek? Ráno to bylo vždy otřesné! Chovali se k němu hrozně, protože je zdržoval. Např.: na pokojích byl rozhlas, který svolával děti do jídelny. Myslíte, že napadne autistu, že se to týká i jeho a že napodobí ostatní děti? Samozřejmě ne, rozhlas se mu moc líbil, se zájmem ho poslouchal, dokonce mi řekl, že by v nemocnici chtěl už zůstat (nevracet se domů) a to speciálně kvůli tomu rozhlasu. Ale nedokázal se řídit těmi pokyny. Sestry si myslely, že to dělá naschvál a že je zlobí a provokuje! Dodneška jsem nepochopila, jak je něco takového možné. Na NEUROLOGII byla obecně hrozná atmosféra, setry byly přetížené a proto netrpělivé... Příště se tomuhle oddělení POKUD MOŽNO VYHNU.

Poslední hospitalizaci jsem zažila s šestiletou dcerou (zdravá šikovná holčička) před dvěma měsíci opět na lůžkovém ORL. Byl to plánovaný zákrok. Samozřejmě jako zkušená mazačka jsem vysvětlovala maminkám-novickám vše možné o chodu nemocnice a radila jim fígle :)
Velmi mě potěšilo, že v Dětské nemocnici je veřejně přístupná BEZDRÁTOVÁ SÍŤ. Chtěla bych vedení DN za tohle moc poděkovat! To mi umožnilo z nemocnice pracovat a být tam s dcerou celé dny. Měla jsem s sebou notebook už v červnu 2007, ale tehdy síť v nemocnici nebyla. Pobyt na ORL byl bezproblémový, až na jeden výstup se sanitární sestrou, která mi vynadala, že když jsem vedená jako rodič u lůžka, tak si přece nemůžu odskočit na pár hodin do práce, že nemocnice není holubník. Tahle osoba, na oddělení snad poslední v hierarchii, se tam zkrátka chovala, jako šéfka, což mi potvrdily i jiné maminky. Vyděsila jsem se, a začala jsem okamžitě studovat všechny papíry na nástěnce :), protože pro mě bylo bohužel nezbytné občas přes den odejít kvůli pracovním záležitostem. Vždycky jsem si to ostatně domluvila s paní učitelkou školkovou (byla moc příjemná, moc ji chválím, dcera si ji úplně zamilovala) nebo se sestřičkami-žákyňkami, aby dcera věděla, že tam nebude úplně sama. Na nástěnce jsem zjistila, že ona osoba pravdu nemá a že vše záleží na osobní domluvě.

No to je dlouhý, to asi nikdo nebude číst :D