Názory k článku Ať je ti Tam dobře, Ondrášku

Vážení rodiče malého Ondráška, přesně vím,co celá vaše rodina nyní prožívá. Před 10 lety mi na neuroblastom zemřel můj prvorozený syn Martínek, Bylo mu pět let, když u něho nemoc zjištěna. Léčili jsme se na onkologii v Motole. Při příjmu na oddělení jsem zažívala stejné pocity jako vy, malý měl dlouhé kudrnaté vlásky a v očích vyráz naprostého zděšení z dětí bez vlásků, všudepřítomných kapaček, misek na blinkání, bolesti a utrpení jeho vrstevníků. Diagnostikovali u něho 4.tzn. nejtěžší stadium. Velké naděje nám nedávali, ale lečba zabírala a tak nám to připadalo jako malý zázrak. Martínek byl moc statečný, prošel chemoterapií, operací i transplantací kostní dřeně. Rok byl v remisi. V listopadu 1997 nám oznámili, že se mu nemoc vrátila. Zkoušeli ještě nějaké léky, ale bez většího efektu. Po strašných bolestech 11.3.1998 zemřel. Tolik bolesti a utrpení, co Martinek zažil, dokáže pochopit jen ten, kdo si něčím takovým prošel. Na bezmoc, kterou prožívala celá moje rodina nezapomenu do konce života. Přesně jako vy jsme mu slíbili, že už bude jenom doma a do žádné nemocnice už nepůjde. Dívat se na jeho marný boj nás ničil. Vysoké dávky morfia ho uspávaly na dlouhé hodiny, při kterých aspoň necitil bolest. Zemřel v noci s úsměvem ve tváři. Skutečně se usmíval. Pro něho utrpení zkončilo. Zkončilo i pro vašeho Ondráška. Přejme jim ten klid, kdy už je nic nebolí. Přeji celé vaší rodině jenom to nejlepší. Svatka S.

Tak silný příběh a napsaný tak, že z něj přímo vyzařuje ohromná odvaha, síla, pokora ... jsem snad ještě neviděla. Přeji hodně sil, Ondráškova dušička bude stále s Vámi.

Co je to za arogantní a necitlivý příspěvek? :-X Zrovna člověk, který má rád zvířata to má chápat a ne napadat autorku, které odešel kocourek, v té době jediný přítel. Sama tam na konci píše, že mateřská láska je nejsilnější, proto si myslím, že ta paní ví, o čem je řeč.

Peťko, je mi strašně moc líto odchodu vašeho Ondráška.Přeji Vám i celé Vaší rodině hodně síly a pevnou víru, jinak se to asi zvládnout nedá.
Člověk se opravdu zaobírá malichernostmi a díky tomuto příběhu si to budu dlouho a dlouho uvědomovat.
Možná bezdětné páry mají štěstí, že nemohou poznat takovou bolest, jakou Peťka a ostatní maminky andílků.
Těžko říct, co čím Bůh zamýšlí.
A za co bude asi moje dnešní motlitba? Aby se mé dvě holčičky, které teď spokojeně chrupkají ve svých postýlkách nezalíbily Bohu natolik, aby si je vzal k sobě.

soucítím s vámi!!Upřímnou soustrast,víc se asi napsat nedá